Muž, žena a základní pilíře jejich harmonického soužití

okt 31, 2025 | Ďalšie

1. Respekt

Mnoho psychických nedorozumění a dokonce i vážných zdravotních onemocnění mužů a žen různého věku jako viditelných konečných projevů má svůj původ v dnešní době často v dlouhotrvajícím neharmonickém soužití těchto lidí. Kde chybí harmonie, tam je současně nedostatek úcty a vroucnosti, a tam také nikdy není možné plnohodnotně přijímat posilující tok životní síly pro tvořivou životaschopnost. Ale vzájemné porozumění a zdraví není jediným cenným darem, který vlastním přičiněním zmíněná neharmonická soužití ztrácejí, protože kromě něj ztrácejí partneři také opěrné zázemí ve vlastní domácnosti, jež přestává být oázou míru, ale stává se bojištěm, na němž nakonec oba přicházejí o to nejcennější – o vybroušený briliant života, kterým je jejich vlastní duchovní hodnota, hrdost a čest. Bez něj po určitém čase ztrácejí oba zúčastnění úctu nejen jeden k druhému, ale také nakonec sami před sebou, a to nezřídka s těžkými dlouholetými či dokonce celoživotními následky. Co je nejčastější příčinou vzniku takového stavu?

Pokrokovější znalci a léčitelé partnerských vztahů nabyli cenného poznatku o tom, že hlavním důvodem případného úpadku vztahů je neschopnost zúčastněných směřovat na životní cestě za společným ušlechtilým cílem. Zkušenost naznačuje, že tento zásadní poznatek je založen na poznání skutečnosti, přesto však sám o sobě trvalost vztahů ještě nezaručuje. Jsou totiž i partneři, kteří se sice spojili s touhou dosáhnout společného ušlechtilého cíle, ale přesto žili v neporozumění a museli se rozejít, protože každý si zvolil jinou cestu, směřující k tomuto cíli, a v době usilování nedokázal uznat a respektovat jedinečnou cestu a povahový projev toho druhého.

V porovnání s tím však známe i vztahy, v nichž všechno probíhalo opačně, a přece úspěšně. Partneři si sice závazně nevytyčili společný životní cíl, ale oba se ve vztahu respektovali jako svobodné a zodpovědné osobnosti a každý prožíval vnitřní svobodu, kterou si vzájemně věnovali jako nejvzácnější dar lásky. To nakonec způsobilo nejen udržení, ale také povznesení jejich vztahu, přinášejíc velký přínos pro celé bytí.

Společný cíl, jenž je určitě velmi významnou součástí každého partnerského života, se u nich zformoval až dodatečně, později, jako neodmyslitelná samozřejmost jejich společného láskyplného života. Ne však uměle, ale přirozeně, jako následek správné vývojové postupnosti, vyplývající z respektování vzájemné svobody a práv, jež zde zůstaly spolu s láskou zachovány.

Jak tedy můžeme vidět, vzájemný respekt je důležitým předpokladem k harmonickému udržení a rozvíjení každého partnerského vztahu, neboť tvoří výchozí bod cesty za společným životním cílem vysokého druhu. Upřednostnit před osobní dominancí toleranci, jež s respektováním druhého vždy úzce souvisí, není však vždy lehké, obzvláště v případech, ve kterých hlubší vzájemné pochopení obou zúčastněných zatím ještě chybí. Právě to však vtiskuje do duší zúčastněných pečeť ryzí lidské trpělivosti a důvěry, jež jsou vůbec stavebními kameny ryzí lásky.

Kdo dokáže splnit důležitý předpoklad respektování vnitřní svobody svého partnera, je zároveň na nejlepší cestě k pokornému respektování Prazákonů Stvoření, vysoce převyšujících úroveň mezilidských vztahů. Právě v respektování těchto Zákonů získává pojem „respekt“ své nejvyšší uplatnění v životě člověka.

2. Věrnost

V současnosti mnoho mezilidských vztahů ztroskotává na nezachovávání věrnosti, přestože právě ona je dalším z pilířů každého harmonického soužití. Žel, stává se tak i v posvátném vztahu muže a ženy, a nemalou zásluhou podílí se na tom i to, že vlastní podstata pojmu věrnost nebyla dosud všeobecně správně pochopena.

Věrnost totiž ve svém pravém a všeobsáhlém významu neznamená jen poctivé partnerské soužití bez vyhledávání jiných partnerů, ale vyjadřuje hlavně osobní a samostatnou touhu každého z obou zúčastněných na prvním místě věrně sloužit Boží Vůli v souladu s Prazákony života. To platí samozřejmě i zcela nezávisle na vzájemném soužití, jež může z mnoha důvodů trvat jen omezenou dobu pozemského života. Je nutné si to uvědomit a správně pochopit, protože kde právě tato vznešená touha spojila životní cestu muže a ženy, aby se mohla lépe naplnit, a potom se z určitých důvodů vytratila, tam již došlo k nevěrnosti v pravém slova smyslu bez ohledu na to, zda se to v jejich vztahu viditelně projevilo anebo ne. Již samotná vnitřní pohnutka, akt vůle, je činem, nesoucím s sebou zodpovědnost. Z ní vyplývající následky jsou vždy přesně zaznamenány Zákony Stvoření.

Co se v současnosti považuje ve vztahu muže a ženy za věrnost, bylo by lepší nazývat spoluprožíváním vděčnosti Bohu, protože je to právě tento vroucí cit vděku, jenž je jedním z nejkrásnějších citů jejich celého společného žití. V okamžicích pozemského odchodu – smrti jednoho ze zúčastněných bývá pak tento cit tím nejkrásnějším a nejtrvalejším darem, který si mohou za vzájemně projevovanou úctu, trpělivost a obětavost darovat na cestu odloučení.

Široká škála dnes známých mravně podřadných průvodních jevů vzniká tak jen jako následek prvotní příčiny, ztráty věrné touhy vedení života zařizovaného ku radosti Tvůrci. Účinná pomoc v tomto stavu je proto podmíněna poctivou snahou o opětovné navrácení této touhy, avšak bez křečovitého úsilí, jemuž vždy chybí síla svobodného vzletu.

Vlastní vědomí o poctivém zachovávání vzájemné věrnosti je pilířem harmonického partnerského žití muže a ženy především proto, že oběma přináší pravý smysl čistoty života, a ten je i v těžších obdobích posiluje.

3. Odpuštění

Podobně jako pojem věrnost, ani pojem oboustranného odpuštění nebyl doposud ke škodě mnohým všeobecně správně pochopen. Vznešenost aktu odpuštění byla totiž ochuzena o ten nejvzácnější klenot – spravedlivou přísnost a vychovávající lásku, bez níž je odpuštění nejčastěji jen projevem slabosti.

Ve vztahu muže a ženy totiž odpuštění nevyjadřuje úslužnou ochotu nechat se i nadále ponižovat, citově vydírat či jiným způsobem nesmyslně znehodnocovat, ale má obsahovat v sobě sílu odolat pocitům sebelítosti či výčitkám, často i za cenu přirozeného ochranného vzepření se, které může dokonce vyústit až do úplné odluky, je-li tato nevyhnutelná. Také v tomto činu se může plnohodnotně projevovat odpuštění, protože ono je ve skutečnosti stavem neovlivněné vnitřní bdělosti ducha, která nikdy nezohledňuje to, co se druhému líbí a je mu příjemné, ale především cituplně usiluje o to, co druhému z dlouhodobého hlediska prospívá.

Ale i zde, v tomto případě, je vždy nesmírně důležité posuzovat každý jednotlivý vztah zcela individuálně s jeho jedinečnými a nezaměnitelnými potřebami, které se mohou od jiných případů ve své podstatě zásadně lišit, a to i vzdor zdánlivé vnější podobnosti.

Velkou vinu na sebe v tomto směru přitahují ti lidé, kteří se snaží ve své změkčilosti neustále šířit princip odpuštění s tím, že nutí zúčastněné setrvávat ve stavu utlačování, který minimálně v jednom z nich ubíjí zdravou hrdost a sebedůvěru. Žel, dochází k tomu především v řadách křesťanských církví, které v duchu Kristovy Lásky šíří o odpuštění jenom svoje bludné představy, čímž se neproviňují jenom vůči lidem, ale také vůči samotnému Kristu. Jeho učení totiž s touto změkčilostí nemělo nikdy nic společného, což mohou velmi lehce pochopit všichni znalci Nového Zákona, nejsou-li však již příliš zatíženi strnulými dogmaty věrouky.

Projevy vlídné podoby odpuštění, tak jak je známe v současnosti, mají v mezilidských i partnerských vztazích samozřejmě také svoje veliké opodstatnění, protože bez nich by aktu pravého odpuštění chyběla nevyhnutelná protiváha – stav spravedlnosti, a to právě v podmínění ochoty nápravy vzniklého stavu. Tento projev pravého citového pochopení však nesmí být poškozující stranou považován za samozřejmost a žádný z partnerů by se na něj neměl lehkovážně spoléhat v domněnce, že se mu ho musí dostat. Ve skutečnosti může a má být uplatněn jenom tehdy, když je ze strany proviněného upřímná a čestná snaha své provinění napravit a už nikdy ho nezopakovat.

Odpuštění má v partnerských vztazích svoje nezastupitelné místo, protože vždy je potřebné dokázat ze srdce odpustit. Velikost ducha však spočívá ve znalosti nutného vyrovnání ve všem, co člověk vetkal do vláken Stvoření. Odpuštění druhým člověkem tedy neznamená vyrovnání všech vin z pohledu přísně měřících, spravedlivých Zákonů Božích. Každý by proto měl přinášet do vzájemného soužití partnerů jen to nejčistší a nejsvětlejší. Jedině tak může být naplněn vysoký smysl vztahu muže a ženy.

Zdroj

Zdieľať článok