Efezus (13.časť) 

apr 24, 2024 | Duchovné pravdy

Když mluvili o tom, jak budou stavět dům Světlému Otci, slyšeli nad sebou dunivé kroky.

Hjalfdar dal ihned v tichosti rozkazy. Jako stíny přikovaly se veliké postavy do rohů a k zemi. V hlubinách chodeb rozeběhli se s obratností a hbitostí panterů. V takovém okamžiku nebezpečí byli úplně přizpůsobeni životu bytostnému. Proto mohlo jim také bytostné dát ochranu všeho druhu, jako ji poskytovala láskyplně všem lesním zvířatům.

Hjalfdar opět cítil a vyzařoval lásku k těmto tichým a horlivě pracujícím pomocníkům, opět cítil spojení s nimi jako štěstí a požehnání nesmírné ceny, které Světlý Otec dal lidem.

Bylo slyšet tápavý šumot, jako by se kroky blížily a Hjalfdar věděl hned, že se může jednat jen o jednoho z uprchlých lesních lidí. Domníval se také, že slyší sestupovat kroky dolů do chodby a vnitřním napětím neodvažoval se téměř ani dýchat.

Bylo slyšet oddychování a mohutná lebka se žhavýma očima vsunula se do chodby. Zazněl bolestný řev a jedno oko zhaslo. Tlustá hlava se sklonila a vtahovala se zpět…. Hjalfdarovo kopí ještě z ní trčelo.

Temný pád pověděl mužům, že nepřítel ve vzteku, úzkostech a bolesti leží na zemi. Vylezli ze všech chodeb a nepřítele obklíčili.

Spoutali ho řemeny a pouty až sténal, chvěje se bolestí a úzkostí před silou. Pak ho vytáhli do šedivého ranního svítání a dobili ho jeho vlastním mlatem.

S hrůzou a údivem prohlíželi si pak tohoto lesního obra, který tu ležel u jejich nohou jako zvadlý list.

S hrůzou uvědomili si ještě okamžik nebezpečí, ve kterém všichni byli. Strašný byl dojem, který na ně udělalo toto obrovské zvíře, když je viděli tak zblízka v celé jeho obludné velikosti.

Zvláštní, téměř duchovní rozechvění zmocnilo se silných mužů, kteří jinak by byli vzdálení každé změkčilosti. Jejich přirozený život nedával jim nikdy popudu k nepřirozeným pocitům a proto také neznali soucitu s přemoženým tvorem.

Hjalfdar pozoroval muže a bylo mu zcela jasné, co jimi pohnulo a co jim bylo nové a cizí.

“Chci vám říci důvod, proč se vás pád pralesního člověka tak divně dotkl.

Ve vůli Světlého Otce provedli jste vlastníma rukama soud na znetvořeném tvoru. Svým působením spojili jste konec se začátkem z vlastního poznání nutnosti a z vlastního rozhodnutí. Uvolnili jste světlou jiskru z nehodné nádoby, dříve než bude pozdě. Splnili jste ve hmotě to, co tkala vůle Světlého Otce. Že jste rozechvění, je zcela přirozené, neboť tentokrát uvolnil duch svoji stejnorodost.

Viděli jste, jak vyletěl nahoru? Jako malé slunce v zániku a blízko zhasnutí , k němuž se ihned přidružil ochranný pláštík, aby odpočinulo a zesílilo pro lepší časy.

Jestliže se vřadí do mohutného pohybu svatých proudů života, pak se ještě uzdraví, neboť ještě je čas.”

Všichni se dívali jako upoutáni na Hjalfdara, který tu mluvil tak podivná slova a přece zněla tak přirozeně. Zdálo se jim, jako by jim rozuměli a přece nemohli opakovat, co jim říkal.

“Skrze nás byla provedena vůle světlého Otce, to je to nejdůležitější. Ostatní pochopíte zvolna teprve později.”

To byla poslední Hjalfdarova slova o tomto činu. Pak začala práce. Veliké zvíře mělo být staženo a kožešina vzata s sebou, tělo mělo být zahrabáno.

Po této těžké, krvavé práci se umyli a putovali dále údolím k vodopádu, který tu úzkou, stinnou roklí padal ze skály na skálu. Namáhavý byl výstup po hladkém kamení. Černě lesklé třpytilo se tu v slunci a perlivě řítila se po něm voda do údolí.

Část Hjalfdarových mužů zůstala opět u zvířat a žen. Budou si muset teprve razit cestu, která by nebyla tak obtížná pro zaopatřování všech věcí potřebných k životu.

Jejich péče platila také skladu zlata, které jako dar Světlého Otce nemohli tu zanechat bez ochrany.

Podivná zvířata jako mohutné, okřídlené bytosti poletovala kolem nich. Podivné formy a útvary blížily se k nim jako jemné obláčky. Byly ptačí postavy s mocnými zobáky a vysokými hřebeny. Nebyla to však žádná zvířata, nýbrž stíny nebo zrcadlení. Mužové znali tyto útvary zloby.

Jestliže veliké obludy chystaly nějaký útok, pak chodívaly tyto jemné útvary jejich těl často napřed a oni je mohli vidět.

Hjalfdar jim dal shora znamení, že také on je spatřil: ” Dávejte pozor!” zvučel jeho roh. Oni ovšem dávali pozor a počali se v myšlenkách ihned bránit. Posadili se na zem do kruhu a zpívali stále jediný tón. Vždy jen ten jediný zvuk. V kruhu počal se objevovat zelený svit a v tomto světle vznikla veliká, mlhavá tvář a znamení, které se tvořilo a zase rozplývalo, pro něž neměli lidé ani slova, ani pojmu.

Bylo to jako číslo čtyři. Toto znamení napsali na zem a obklopili je kruhem.

Nad bílou horou bylo slyšet šumot a hukot. Veliké stíny padly na sluncem ozářené lesy a blížily se k roklině. Mocným byl tento hukot a všechna zvířata v lese se třásla.

Hjalfdar pohlížel vzhůru. Znal je dobře, neboť to byli létající draci z bažinatého údolí, jejichž žlutošedá obydlí viděl z hory. Poletovali vysoko, tvoříce veliké kruhy. Nechtěli se však snést do údolí, jak bylo jinak jejich zvykem, jakmile zvětřili zvěř. Obrátili se opět domů. Hjalfdar přikývl: “Přátelé je moudře odrazili ve své bdělosti. “

Hjalfdar o tom dobře věděl. Přemýšlel, jak by zahnal draky z blízkosti výšiny Světlého Otce.

Putuje takto v myšlenkách, vystoupil Hjalfdar v čele svého malého, vybraného zástupu na posvátnou výšinu. Jak zde proudila síla jasných paprsků z modrého nebe a jak oslnivě vrhal ji zpět bílý kámen. Širá lučinatá rovina, na které rostly miliardy bílých, hvězdicovitých květů, oblažila oko, které bylo zprvu hojností paprsků jako oslepeno.

Před nimi smálo se ze zeleného rámu temně modré jezero a v bílém písku potočního koryta leskla se zlatá zrnéčka.

“Jak je tu čisto, svěže a jasno!” Jásali přicházející přátelé, když docházeli na břeh jezera. Hjalfdar jim již vyprávěl o hrozném boji s mořským hadem. Nyní viděli jasnou hlubinu zející před jejich zraky. Viděli, jak kolmé útesy tyčí se v průhledné vodě a pozorovali půvabnou hru krásných ryb, které se tu míhaly ve všech velikostech.

Zářivá a pokojná jevila se hora. Neslyšeli žádného hrozivého skřeku divokých ptáků ani varovného praskotu hlubin. V kruhu blížila se k nim řada obrů, kteří se vsunuli jako ochranná zeď mezi horu a dračí bažiny. Toto posvátné zářivé ticho uchvátilo je tak mocně, že sklonili hlavy jako děti a pozvedli ruce ke zbožnému díku.

Plamenné světlo zdálo se tu prouditi shůry, jak to všichni viděli s pohnutým srdcem. Kolem nich vznikalo podivné zvučící chvění, jako by zvonilo sta chvějících se zvonů. Jako by chór jásajících bytostí naplňoval vzduch. V těchto tónech hromový hlas pronášel slovo, které se hluboce dotýkalo jejich ducha. Avšak nikdo z nich, ani Hjalfdar, nemohl vyslovit toto jméno, které znal a prožil a jemuž chtěl sloužit pro všechnu věčnost. Bylo tu posvátně v tichu tohoto místa, které bylo proniknuto životem Světla.

Všem se zdálo , jakoby v této hodině získali novou sílu a v duchu učinili krok na vyšší úroveň.

“Ano, tak je to,” zazněl Hjalfdarův hlas, který stál uprostřed nich. “Osvobozením duchovního zárodku učinili jsme krok vzhůru do světlé říše Světlého Otce. Nyní se rozevře i pro vás brána tak, jak se to stalo mně. Pohlédněte, já, který jdu před vámi, smím vám zprostředkovat sílu. Světlý Otec mi to pravil skrze svého posla.”

Hjalfdarova hlava zdála se hořet. Jeho oči byly upřeny vzhůru do modra nebes, na kterém se objevil oslnivě bílý pár křídel jako bílá holubice.

Hjalfdar trval v modlitbě. Byl otevřen a vysoko stoupal jeho duch ve vznešené síle, která se mu tu zjevovala.

“Ty jsi všechno, všechno proudí z Tebe a skrze Tebe. Světlý Otče, děkujeme Ti. Amen.”

Tu je vyslovil, to posvátné slovo, které se tak často v něm chvělo.

Nyní putovali po zeleném trávníku dále na jihozápad, aby se rozhlédli přes moře, propasti a bažiny draků. Jejich zrak prohlížel důkladně složení půdy, aby zvolili místo, kde bude stát chrám Světlého Otce.

“To nám ukáže Pán shora,” slyšel Hjalfdar svůj vlastní hlas znít shůry jako ve snu. ” Pošle nám své posly, kteří nám vše poručí podle Jeho vůle.”

Jeden ze zástupu rozhlížel se kolem.

“A dřevo ke stavbě a bílé zdi, o kterých jsi mluvil?”

“Neuvažuj o tom, co zraje teprve pro nejbližší hodiny, nýbrž mysli na daný okamžik. Jedno vyrůstá přece z druhého, jak nás učí kopí k boji. To bychom seděli ještě na pobřeží bez potravy, bez teplých kožešin a jistě bychom nikdy neprošli čekající zemí, nikdy neusmrtili draků a nikdy nepřinesli duchovním semenům svobody.

Takové myšlenky nemají nikdy procitnout na výšině světlého Otce, neboť jedině potřeba okamžiku vede nás k vítězství.

Působte vždy napřed v důvěře a proveďte čin okamžiku. Nestarejte se však a nepočítejte, neboť v tom je překážka. Buďte bdělí v okamžiku a pak svým chtěním odeženete všechno dříve, než to může vyklíčit. Vzpomeňte si na boj proti dračím stínům. Vzpomeňte si také na své nasycení ve chvíli nouze, když Holda zpívala zvířeti v kruhu.

Stojíme v lásce Světlého Otce, ve vláknech Jeho posvátných sítí stvoření a chceme k tomu v každý čas přidávat, co je v nás nejčistšího. Ty však oddej se modlitbě, aby vnikl do tebe proud jasu.”

Zahanben sklonil lovec hlavu, neboť toto napomenutí se ho dotklo. Snažil se poctivě dbáti Hjalfdarovy rady.

Hjalfdar viděl však působení jemných proudů zákona, které právě začínalo, Viděl ohromné nahromadění sil, které se blížily k hoře působením obrů a proto ho rušilo, když kdosi pronášel slova, která mohla rozřezat jemná vlákna dění jako ostré nože.

Chtění, proslovení a vyčkání na uzrání byl dar, kterému musel své lidské bratry zvolna a namáhavě učit. Nevědomky jednali správně, ale zralostí pozemského pokroku rostla také jejich chytrost. V chytrosti myšlení dělali chyby, kterých často hořce litovali.

Na západní straně skalních hor našli ohromnou skrýš k nočnímu odpočinku. Tam mohli napnout své kůže, aby je aspoň částečně chránili před nočním větrem.

Postavili malé kamenné ohniště, aby mohli rozdělat večerní oheň. Pak šli cestou dále, až na konec náhorní roviny, aby se rozhlédli po hlubinách a širém moři. Obloha svítila nepopsatelným jasem. Slunce schylovalo se k západu a moře vypadalo jako v plamenech. Na plochém, mírně k moři spadajícím vápenitém pobřeží, jehož útesy tvořily podivuhodné formy hřebene splavovaného mořem, ležela zlatorůžová záře.

V popředí na úpatí hory spadaly rázně do moře štěrkovité lomy, na které vrhalo moře své vlny. Odtud, zdola zazníval chvílemi silný příboj jako zpěv varhan. Hojnost barev a sil zářila v přírodě všude tak, že lidem tlouklo radostí srdce. Pravý opak tohoto nepopsatelného půvabu byl v různosti obrazů, které se poutníkovi jevily z těchto výšin. Vápenitý, k moři mírně se sklánějící horský hřbet, skýtal na druhé straně úplně změněný pohled.

Rozervány padaly tu stěny kolmo dolů a byly jako zakouřeny žlutohnědými výpary. Zde jako v ohromném kotli ležely široké, měkké bažiny, šíříce se na jih a jihozápad až k temně modrým horám, kde je v nesmírné vzdálenosti ohraničovaly.Hnědá chmurnost rozkládala se v tomto spáleném údolí, ve kterém se téměř každých sto metrů tyčil bílý pahorek.

Nízké křoviny a dřeviny plazily se po zemi a jejich temné, šedozelené jehličí bylo většinou spálené. Z části byly tyto křoviny neproniknutelné.

“Tam v dáli, u černomodrých hor bydlí létající draci, nepřátelé lesních lidí. Tam dole jsou však jejich strážci, kteří nepustí žádné zvíře a žádného člověka přes tyto bažiny do jeskyní draků.

Zde je položena hranice naši cestovatelské touze. Není tu však konec upotřebení našich sil. Teprve nyní naučíme se znát sílu a lásku našich přátel, zaujmeme-li správné stanovisko v opravdové důvěře v jejich pomoc.

Dávejte pozor na proudy ve vzduchu! Pohleďte, jak se barvy zesilují a větry tiší, pociťujte napětí v proudech paprsků a hledejte, jak se valí výpary z bažin. Pohleďte na tváře tiše čekajících, věrných obrů, když se chvílemi objeví a pak naslouchejte, zda mimo obrazu mořského příboje neuslyšíte i rachot pod vrcholem bažiny.

Pravím vám, vůle Světlého Otce působí jedno za druhým. Než jeho světlobílý dům pozvedne na hoře své nádherné stěny, odtáhnou také draci, pokud neslouží lidské vůli. Pohleďte, jak síly obrů se zachycují a zakotvují ve skalách, jako by chtěli jimi pohnout z jejich místa.

My jsme to již zkusili a já vám pravím: Na této zemi není nic nezměnitelného, vyjma vůle Světlého Otce!”

Když Hjalfdar pronášel tato slova, tu spojoval je vždy s dalekosáhlým účelem. Vedl své soukmenovce vždy o krok dále v myšlení a provedení, neboť všechno se vyvíjelo ze chtění v myšlení a prostřednictvím slova do jemných sil provedení ve hmotě.

Všechno, co Hjalfdar v záchvěvech zákonitého života usiloval vyplnit, bylo mu přirozeným, ale bdělým pohledem jeho otevřeného oka, které bylo schopno poznávat jemnohmotné, bytostné i duchovní, učil se vědomě prožívat to, co moudré zákony stvoření lidskému duchu poskytovaly. Cítil se opět při tom pln vděčnosti jako nejvíce obdařený tvor Světlého Otce.

Sotva dokončil Hjalfdar svoji řeč, zvedl se na jihozápadě horký vítr a výpary z hlubin močálů vystupovaly stále hustěji a bahnitá země se hýbala. Malé pahorky se nahoře otvíraly a vypouštěly žlutavé sloupky kouře, které se občasnými nárazy zesilovaly. Bylo to, jakoby tam dole ležela ohromná nestvůra, jejíž oddechování způsobovalo chvění země. Zamyšlení a plni udivení stáli lidé před velikostí přírody.

Na jasném ještě nebi probleskovala jedna hvězda za druhou. Chladnější vítr výšiny bojoval se žhavou bouří jihu, která přinášela na obzoru černé mraky. Dávno by se byli již vrátili ke stanu a ohni. Tato zvědavost je však držela pevně na jejich pozorovacích stanovištích. Draci nedali se však vidět. Valící se bouře zatlačila je zpět do jeskyně.

Ještěři a ohromná veliká zvířata sotva pozvedla své hlavy a hřbety z bahna. Byla příliš líná. Jakási moc zdála se vznášet nad údolím a těžší tlak šířil se shůry stupňovanou měrou do nížin. Sirné výpary dusily všechno dýchání. Dusné vedro obtěžovalo zvířata.

Na nějaký boj nebylo již pomyšlení. Nahoře na jiné vyvýšenině objevovali se bdící obři, dole však rozprostírala se již noc a bludičky pobíhaly nad bažinou.

Hjalfdar se snažil dohovořiti se s obry tak, jak si rozuměl s Elfy a vílami, s gnómy a duchy ohně. Ale nijak se mu to nedařilo a zdálo se, že způsob jejich projevu je jiný.

Pozoroval, že se jim blíží hojnost bytostí, ve kterých vycítil podle záchvěvů a barev pohybující se síly. Vypadalo to jako by zasahovaly veškerou hmotnost a překonávaly všechnu hmotu silou a vůlí nějakého mocného praducha. Hjalfdar cítil napětí, barvy a tóny v sobě a kolem sebe tak, jak jich nikdy dosud neprožil. Bylo mu téměř úzko.

Posílal jednoho muže za druhým zpět k ležení a pak sám zvolna a zamyšleně kráčel za nimi. Nastávala hodina, kdy světlý Otec vybuduje svůj chrám před zrakem jeho ducha. To věděl. Jídlo a nápoj požil spolu se svými druhy a po společné modlitbě vyhledal každý své tvrdé lůžko na půdě posvátné výšiny. Svištící vítr zpíval svoji píseň. Jezero šumělo, Urda vystoupila nahoru a klonila se nad vodami, zda nespatří Hjalfdarovu světlou hlavu. Chtěla mu říci zprávu od Erdy z hlubin.

Hjalfdar ležel na zádech ve svém stanu. Jeho oči byly široce rozevřeny a pohlížely otvorem v kůži na kus oblohy, kde se právě třpytila veliká hvězda. Nesmírnou rychlostí letěla hvězda kolem. Hjalfdara to napadlo, ale na nic při tom nemyslel. Jeho tělo odpočívalo, duch však byl naplněn jasnou bdělostí.

Překrásně a posvátně znělo proudění v přírodě v jeho uších a působilo povznášejícím, pudícím a současně uklidňujícím způsobem na Hjalfdarovu duši. Byl pln zbožnosti a díku.

Tak odpočíval po námaze toho dne. Jak bohatý byl každý den v prožití, jakou hojnost v prožití nashromáždil ve společnosti soudruhů a v boji s přírodou. Hjalfdar věděl, že se kolem něho nahromadilo mnoho práce. Mnoho bojů a nebezpečí. Hrozivě šeptaly síly přírody, jimiž byl dnes opředen. V nitru stál pevně a klidně. Čekal na vlnění, které mu jistě přinese vysvětlení, pomoc a sílu. Tu pronikl pozemskými proudy přírody z vyšší úrovně milý a vábivý zpěv. A Hjalfdarův duch povstal. Slyšel hlas Urdin a věděl, že mu přišla zvěstovat moudrost.

“Slyš, Hjalfdare, jak hlubiny země kalí své ohnivé vlny! Bude vám připravena země pro posvátné dílo. Hlubiny naplněné zlatým ohněm se pozvednou a bílý měkký kámen se posune, aby pohřbil vašeho nepřítele. Širá rovina bude se prostírat až k moři a potomstvo později založí na ní svá pevná sídla, až vrstva za vrstvou vyvstane z prahlubin země. Buďte bdělí a klidní. To je to první a jediné, co můžete dělat. To ostatní vám zařídí vaši pomocníci. Hejna draků odletí před ohněm země do vnitrozemí k jihu, kde se tvar země zaokrouhluje. Síla mocných vod bude se šířit mezi vámi a jimi. Není přáním Světlého Otce, aby tato zvířata rušila jeho vyvolené ve výstavbě dle Jeho svaté vůle.

Jeden zlomek času za druhým bude se naplňovat kol mého klínu. Nebudu zdržovat řídící sílu věčnosti kvůli malému houfu, nýbrž musí se naplnit jedno po druhém. Tak budou děti Páně jeden za druhým nacházet pevná místa tu i tam a ta jim dají půdu jejich vývoji. Veliké a tvorstvu nepochopitelné je neosobní řízení Působícího.

Tvor se podřídí a zůstane v záchvěvech svého druhu spravedlivý a věčně čistý. Toto je nejvyšší příkaz, který má dodržovat vůči zákonu stvořených. Není ničeho, co by bylo prostší a je to přece to nejtěžší, býti prostým!”

Urda zpívala dlouhou píseň plnou moudrosti a Hjalfdarovi se zdálo, jakoby její slova, která přinášela z úst Erdy, byla naplněna zvláštní tíží.

Rozuměl této písni, prožíval ji a věděl, že to byly pravdy z prožití bytostných, největší a nejdůležitější zákon všeho bytostného a že toto bytostné bylo tak šťastné proto, že splnilo tento zákon. Proč Erda ho doporučuje tak důtklivě jemu, lidskému duchu?

Poněvadž to byl smysl všeho života a poněvadž on měl velikou zodpovědnost v trvalém růstu a sebevědomí. Mateřsky moudrá ochranitelka byla Erda a Urdě bylo třeba poděkovat, že takto zpívala.

Když Hjalfdarův duch stanul nyní na břehu, spatřil na vlnách krásnou Urdu. Pln radosti díval se na její pohyby a viděl zářící vlákna, která se napínala skrze ni a všechno bytostné.

Náhle se mu zdálo, že stojí v mocných a nezměrných polích síly, úplně volných od prostoru a času. Vnímal síly pohybujícího druhu, jejichž původ a působení však neznal. Proudy z barev tónů obklopovaly tato pole sil a přinášely opět mocné záchvěvy v pohybu. Všechno působilo z ducha do pozemského prostřednictvím pomalého zprostředkování z duchovně bytostného do bytostného a do jemnohmotného. Znal a cítil to. Nenacházel však pro to žádného jména.

Jakýsi duch blížil se k němu shůry. Jeho proud barev, jeho síla a pohyb chvěl se kolem něho a v něm, dával spojení a rozséval semeno:

“Ahura-Mazda-Amesha.”

Hjalfdarův duch putoval na výšině. On, který se domníval tak dobře znát přírodu ve všech jejich měnících se stavech a rozmarech, prožíval toto tkaní v ní a nad ní s úplně novým porozuměním.

Viděl působící proudy sil v ní, jak se přeměňovaly v pohyb a záření a procházely jakýmsi světem, který byl sám pro sebe.

V těchto téměř nepojmenovatelných silách stál oslepující vznešený duch.

Byl zprostředkujícím dárcem. Síla proudila v hojnosti tajemně z povzbuzujících barevných tónů a zvuků kolem něho a plynula z něho samého. Jeho hlava byla bílá, jeho oko měnivé. Bylo modré jako hluboké jezero, pak opět černozelené nebo chvílemi temně šedivé.

Toto oko bylo plné výrazu a ohně. Tento výraz nebylo možno nazvati láskou, neboť byl příliš nutkavý, panovačný a požadující. Přesto byla v něm vše převažující dobrota, která poznávala všechny dary světlého Otce a v radostném dávání dávala jim prouditi dále. V tomto oku byla také tajemně mlčící moc, která moudře rozuměla nejhlubším tajemstvím stvoření a dovedla jich využít.

Na tváři ležela železná mlčenlivost, kněžská vážnost a důstojnost. Hjalfdarův duch byl tak ponořen do pozorování tohoto ducha, že si nebyl vědom mocného pohybu, který tu současně přijímal v jeho blízkosti. Věděl jen, že to nebyly pouze mocné silodárné proudy, které jím pronikaly, nýbrž že byl také naplněn nikdy nepoznanou přitažlivostí.

Prožíval pohyby Vznešeného jako koloběh, který jim proudil, mocně ho povzbuzoval a současně zjasňoval. Z jeho hlavy, která se chvílemi zdála býti lysou, vytryskovalo vyzařování tohoto ducha v překrásně se střídajících barevných plamenech, které působily jako vznešená ozdoba hlavy. Byl mu nepochopitelný, cizí a daleký, jako ještě nikdo ze Světlých, kteří se mu přiblížili. Jakýsi druh úzkosti držel ho nazpět.

“Jak mám tuto cizí, lidského ducha tísnící velikost poznat, prožít a pochopit?”

“Vidím, že jsi blízko přírody, ba že ji pronikáš a prožhavuješ a přece stojíš na hranici lidsky nepochopitelného!”

Hjalfdar musel se tu naučit znát svoje hranice. Jedině to také mu připravovalo nezvyklé boje.

V podivuhodně barevných kruzích zjevila se mu vznešená postava služebníka moudrého Pána, který byl spojen proudy nahoru se zářivým, bílým kamenem, jehož Hjalfdar dosud neznal a v jehož lomech světla a pohybech záření skrývaly se základní zákony.

Byl tu kříž, trigon nahoru i dolů, tak jako hvězdy a stále se uzavírající kruh obklopoval celek jako nejpodivuhodnější křišťál.

Když Hjalfdar spatřil původ ducha a jeho pramen síly, vrhl se na kolena.

“Nyní vím, že musíš býti jedním z nejvyšších z říše světlého Otce,” pravil pokorně. “Poznávám, jak vysoko a jak daleko jsi nad námi lidskými duchy. “

“Výše nežli já, jsou ještě mnozí duchové, kteří působí kolem trůnu prasvětla. Stojím s nimi v kruhu, kolem posvátné nádoby síly.”

“Jestliže ty se skláníš, ty vznešený a moudrý, pak chceš nám dáti velikou pomoc z nejvyššího příkazu. Proto ti pravím: Jsem nemoudrý, avšak ve chtění věrný! Všichni spojující jsou mi naklonění a já chci se otevřít v pokoře, abych byl hoden vznešené milosti.”

“Chci vám ukázat prazáklady chrámu, který má být postaven podle zákona síly. Zde na zemi, tak jako ve Světle, mají působit tytéž spojující proudy k provádění všech Bohem chtěných zákonů.”

Hjalfdar nerozuměl žádnému z těchto tajemných slov. Avšak požehnání a hojnost pomoci, kterou tento Vznešený vyzařoval, přijímal vděčně stále vědoměji. Pozvedl ruce a děkoval světlému Otci, zatím co mocný zjev Ahurův zmizel.

Zářící slunce tohoto vznešeného ducha hořelo ještě dlouho v Hjalfdarovi, když se vrátil duch do jeho pozemského těla. Šeřil se už den, když upadl do hlubokého, pozemského spánku, po noci duchovně tak bdělé.

Zdieľať článok

Efezus (12.časť)

apr 18, 2024 | Duchovné pravdy

K Holdě blížilo se však zářící světlo a v jeho zpívajícím okruhu objevila se postava zářícího rytíře. Šupiny jeho pancíře se třpytily a leskly jako tekoucí vlna stříbra. Vyzařování hlavy podobalo se vysoké helmě, z níž jakoby vlály mocné perutě. Chvějíce se v tekutém lesku, oslepovaly Holdiny oči. Světlá modř proudila z postavy a šířila kolem sebe a po celém okolí mírnou zář jako svit měsíce.

“Přináším ti zprávu ze světlého domova, kde tvůj muž nyní dlí. Na svaté hoře, kde má vystavět dům Otci, odpočívá jeho tělo. On však pije proudy posvátné vody, které mu dává Duch svatý.

Tak jako na této slunné výšině na zemi, stojí na Patmu svatá hora Slova. Modré vlny proudí kolem Svatého místa. Proudy světla a svět blažených duchů plynou nad ostrovem jako věčná modlitba díků. Zářící Otcové chrání svaté Slovo, znají a uctívají jeho jméno, které i vy máte v sobě každým dechem. Každá buňka tohoto stvoření, každý paprsek a každý tichý pohyb je z něho stvořen. Tak blíží se váš duch vědění i východisku vašeho původu. Bytost za bytostí z nezměrných věčností budou se blížiti k vám, kteří jste se otevřeli Světlu Božímu v Pravdě.”

Byla to podivuhodná událost pro tyto lidi, kteří se nacházeli v blízkosti Holdy. Původní úcta před silou Světla donutila je klesnout na kolena. Jejich dětské tváře pohlížely vzhůru a viděli Holdu, Hjalfdarovu ženu státi v jasné záři Světla. Její široce otevřené oči zdály se pohlížeti směrem, odkud na ni padal oslepující jas.

Lidé však viděli jen odlesk tohoto jasu na tváři Holdy. Pramen sám neviděli. Žena zdála se jim v tomto okamžiku býti jakousi světlou bytostí a je uchvátila posvátná bázeň.

Tu pozvedla Holda svůj hlas:

“Nebojte se, dostala jsem zprávu, kde Hjalfdar prodlévá. Je ve světlé zemi a sbírá pro nás největší hodnoty. Jeden ze Světlých přinesl mi zprávu z posvátných výšin. Hjalfdar přinese nám sílu a moudrost, vítězství na zemi všem, kteří započnou v lásce Světla. Zářící, který se mi zjevil se štítem a zbraní jako bojovník, to slíbil. Jeho poselství nás připravuje na Hjalfdarův příchod. Připravte v celém kmeni všechno tak, aby Hjalfdarovo oko bylo potěšeno pořádkem a pokrokem.

My ženy dáme do pořádku domy a vy se postarejte, aby byly připraveny vory k přeplutí jezera. Jak se Hjalfdar zaraduje, bude-li moci přejít jezero suchou nohou. A nyní půjdeme každý do svého domu, neboť musí se uvážit mnoho věcí a dát do pořádku do zítřejšího dne.”

Tak Hjalfdarovi soukmenovci užitečně strávili dobu jeho nepřítomnosti. Pod vedením Holdy a starců připravili vše ke Hjalfdarovu přijetí. Zvěst ze světlé říše naplnila je novou silou.

Holda měla tolik přemýšlení a práce, že jí čas přeletěl. Mnoho se její myšlenky zaměstnávaly světlým zjevem, jehož jméno, druh a původ byly jí naprosto nepochopitelné. Cítila, že ještě nikdy neviděla nic tak vznešeného.

Mírná a vlahá byla v těchto dnech a nocích příroda. Holda dopřávala si jen několik hodin odpočinku. Ráno vstávala časně z lůžka, večer šla poslední na odpočinek. Uchvátila ji nezlomná, hybná síla pohybu, takže byla v trvalé činnosti kolem sebe i se svými věrnými. Chodila po dlouhé hodiny lesem a přinášela stále nové byliny, jahody a plody, z nichž připravovala skvělé šťávy, nápoje a masti.

Mnoho ze starých, ze severu přivedených zvířat chřadlo. Holda pečovala o ně s trpělivostí a láskou a její malé dcery Thora a Leavy pomáhaly. Byly obratné a chytré a horlivě napodobovaly matčinu práci. Jejich malé, pilné ruce měly dar péče a pomoci a všude zasahovaly. Bytostní přátelé prováděli Holdu lesem, vodou a nivami.

Také při tom jí pomáhalo několik dívek, ona však kráčela vždy daleko před nimi. Na těchto cestách to také bylo, kdy Holda spatřila obry, jak s usměvavou tváří drží své veliké ruce nad blízkým kopcem jako ochranu a tušila, že se tam zdržuje Hjalfdar.

Holda měla z toho velikou radost, neboť věděla, že se také obři stali Hjalfdarovými přáteli.

Když Hjalfdarův roh vesele zatroubil, tu vyskočili všichni velcí i malí a běželi ke břehu. Mladí muži byli první, kteří s jásotem skočili do stříbrné vody a odvázali veliký vor, který tu byl zakotven těžkými kameny. Rostlinné provazy byly odvázány, mladší muži vždy po dvou chopili se mohutných vesel a stojíce na zadní straně voru veslovali s velikou silou a obratností do středu jezera.

Jen zvolna pohyboval se prám na tiché vodní hladině. Holda, stojící na druhém břehu, viděla, jak se blíží a povzbuzovala je veselým voláním. Její hlas rozléhal se jasně nad jezerem a zazníval do výše vstříc Hjalfdarovi. Tento s radostí viděl, jak ho všichni očekávají a jak se na druhém břehu tísní lidé. Mohutnými skoky, opíraje se o své kopí, slézal po svahu. S podivem si ho prohlíželi, jak se blížil. Což nebyl světlejší a veselejší, nezářil více mládím a silou, než když odešel?

Co je zdržovalo vzdor jeho přátelské dobrotě v takové úctě a vzdálenosti?

Jen Holda pozdravila ho se starou přirozenou srdečností, ve které nebylo žádné změkčilosti. Hjalfdar pohlédl na ni šťastným úsměvem.

“Ty jsi se nebála o svého muže, miláčku světlých. Jistě ti podali zprávu, kde Hjalfdar prodlévá.”

Tiché přikývnutí a výrazné mlčení bylo mu odpovědí. Když vstoupil na vor a tiše pluli po hladině, vmísil se do šumění vody překrásný zpěv. Byl to hlas jezerní panny, která seděla na kameni daleko vzadu v krytém zálivu a zpívala.

“Slyšíš, jak zpívá?” tázala se naslouchající Holda a tichými slovy opakovala zpěv jezerní panny.:

“Sláva Hjalfdarovi, reku, který přemohl hada svým kopím. Sláva Hjalfdarovi, odvážnému, který poznal doutnající jiskřičky a osvobodí je. Sláva Hjalfdarovi, miláčku Světlých, kteří mu dávají všechnu svou pomoc. On stojí v záchvěvech posvátné vůle věrně a spravedlivě. “

S šumotem zvedly se vlny jezera, bouřlivý vítr zahučel z hor a zatřásl vlnícími se stromy. Hejna bílých ptáků vyletěla z rákosí a kolébala se v bouří i ve slunečním světle.

Celá příroda začala se hýbat. Ptáci zpívali a přeletovali ze stromu ke břehu. Nad vzdálenými hřbety lesů a nad roklí s vodopádem klenula se duha. Pomocníci svým způsobem zdobili celé údolí.

Když se Hjalfdar nasytil a odpočinul u svého krbu, začalo nové vyptávání a chození. První Hjalfdarova cesta vedla do stáje. S pochvalou prohlížel si dobře ošetřovaná zvířata. Některá však, jež onemocněla, dal vyřadit stranou. Sám chtěl dohlédnout, zdali se ještě hodí k dalšímu chovu.

Byla to zvířata, jež pocházela ze starého domova, pohrdala potravou a bylinami a málo se radovala z teplého vzduchu a vlhkých luk. Byla zvyklá drsným bouřím a pošmournému počasí bez slunce, měla radost jen z krátkých drsných travin, avšak neprospívala v teplé zemi. Byly tu kozy s hustou srstí, turovitá zvířata tažná a šedivé malé kravky, které chtěly zemřít touhou po starém domově.

Když Hjalfdar k nim přišel, pozvedly své schýlené, unavené hlavy. Jejich matné oči prosebně na něho pohlížely. On položil své veliké ruce na jejich hlavy a pravil:

“Vím o jednom místě, které vás uzdraví a rozveselí. Zavedu vás na posvátnou výšinu Světlého Otce.”

Pod vedením starců bylo již započato se stavbou sálu světlému Otci. Plni radosti a hrdosti vedli Hjalfdara k místu, kde položili základy.

“Poslyšte,” pravil Hjalfdar, “tento dům, který stavíme Světlému Otci, hodí se pro nás, neboť máme mít místnost, kde by naše myšlenky patřily jen jemu. Ale chrám jeho síly, ve kterém on bude přebývat, ten postavíme na hoře, kterou on sám určil. Ukázal mi ji, zavedu vás tam a ukáži vám posvátná místa.

Nejdříve však musíme proniknout nízkým údolím a bojovat s divokými pralesními lidmi. Musíme je porazit, rozprášit, zničit jejich hnízdo, neboť v něm jest smrt a zánik. Celá země ožije, zvířata sem přitáhnou a lesy zkrásní, až tato divoká znetvořená smečka tu již nebude. A v základu jejich města najdeme půdu pro náš nový chrám. Více nesmíte ještě vědět, neboť jedině prožitím dojdete se mnou k cíli. Naučím vás znát všechny síly života, které spočívají a působí v kroužení Světla.”

Vážně a zamyšleně naslouchali podivné řeči Hjalfdarově, nemohli ji však ještě rozumět.

Příští dny připravili si pečlivě a s horlivostí všechno nářadí a zbraně a pak vytáhli na výpravu. Četa mladíků a skupina osvědčených mužů měla chránit kmen, neboť ženy a děti zůstaly doma.

Hjalfdar jim vyprávěl o lesních lidech a o způsobu jejich života a jak je na svém lovu objevil. Podal jim zprávu o místě jejich pobytu a o jejich divoké, hnusné povaze.

Na konec vyprávěl jim také, že tato zvířata mají v sobě tutéž jiskru Světla, kterou oni obdrželi od Světlých.

Po této řeči zavládlo ztrnulé mlčení. Jak se mohlo něco takového stát. Proč byla tato zvířata tak strašlivá?

Jeden z nejstarších vyrazil na konec ze sebe stísněným hlasem otázku:

“Hjalfdare, viděl jsi správně? Tytéž světlé jiskry, které hoří v nás, jasné světlo a které šlehají jako plamen v radostném činu? Tytéž jiskry, na kterých ty poznáš naše chtění? “

“Žhavě červené a téměř již uhaslé třpytí se v nich. Klesnou a zajdou, budou na věky vymazány z velkého života stvoření a přece jsou našeho druhu.”

Prostota jeho slov mocně rozechvěla tyto muže. Hjalfdar věděl, jak síla jeho myšlení působí zprvu nevysloveně, potom však ve zhutnění jeho slov, probouzí teprve pevné duchovní rozhodnutí, které vyrazí ze všech těchto živých lidských duchů jako vlna síly. Viděl prouditi z nich tento děj. K tomu navazovala se a připínala nesčetná vlákna vedoucích sil světlých pomocníků. Mohutný pohyb byl v těchto jemných úrovních. Hjalfdar viděl to působit až do hmoty. Tak táhli obetkáni již prvními účinky svého vítězství tímto hlubokým lesem, který před nedávnými dny skrýval v sobě tak veliká nebezpečí. Hjalfdar zařídil to tak, aby jím neprocházeli v noci. V maličkém houfu, u něhož nechyběly ani dojné krávy, táhla nemocná zvířata, která chtěl Hjalfdar přivésti na horu. Několik žen dávalo pozor na oheň, který nesly s sebou ve veliké hliněné nádobě jako jednu z nejdůležitějších zbraní.

V dlouhém průvodu, muž za mužem, plížili se opatrně vysokou, šustící travou. Nikde se nesměl ozvati ani hlásek. V mlčení vážné snahy k cíli byla působivá síla, která zjasňovala jejich myšlenky. Žádný roh nesměl se rozezvučet a proto museli být dvojnásobně na stráži, aby se jeden druhému neztratil z očí.

Podivné dusno a tíha ležely toho dne nad údolím. Ze země po vydatném dešti vystupovaly páry.

Všechny rostliny vydechovaly v teplém vzduchu kořeněné, téměř omamující vůně. Bylo viděti hady, kteří se jindy opatrně vyhýbali vysoušejícím paprskům vystupujícího slunce. Hjalfdar neznal hadů, želv, plžů a červů, kteří se tu často v ohromných tvarech objevovali.

Z toho viděl, že i jemu, tak zkušenému a bdělému muži, příroda může ještě připravit hojnost překvapení. V této míře, jak se stupňoval život zvířecího světa, bylo to možno pozorovat i jemnohmotně.

Zdálo se, jako by veškerá příroda pracovala ve svém kvasu k jakémusi převratu. Nebylo jediné rostliny, ani jediného kamene, úlomku země nebo živé bytosti, která by nevydechovala a opět do sebe nevsávala nějakou barvu, paprsek pohybu, nějaký dech svého života ve střídavém proudění dávání a přijímání.

V jemné hmotnosti, bytostným prožhavené, které působilo čistě nezkřiveně, nastávalo jakési soustřeďování sil. Jemné ruce, průhledné mléčné postavy, dědové stromů s drsnými vlasy a zvětralé kamenné tvářičky vynořovaly se tu i tam. Všude odrážel se výraz očekávání, napětí horlivosti a energie.

A všechny tyto bytosti vyzařovaly opět sílu svého druhu. Spojovaly se v jemné paprsky, které rostly z jemnohmotnosti jako trubičky.

“Otevřte oči pro zprávu o řízení světlého Otce a pletivu posvátného naplnění zákonů,” pravil hlas v duchu Hjalfdarově.

“Pak se naučíte využít, co vám, lidem, bude ke spáse.”

A Hjalfdar ihned vyslovil, co shůry přijal. Slovo za slovem s věděním svatého přesvědčení. Poprvé promluvil po dlouhých hodinách. A stalo se, že jim všem byly otevřeny oči. Se zbožnou vděčností poznávali působení zákonů ve hmotě a věděli, že to byla příprava k boji.

Ve svém chtění, aby se jejich úmysl podařil, kráčeli krok za krokem opatrně a věrně. Proudy vůle jejich čistých myšlenek přitahovaly sem stále více harmonie a síly se všech úrovní stvoření.

Tu došli na pokraj lesa a viděli z úkrytu větví kalně se vlnící, zapáchající masu líné jemnohmotnosti přilepenou v údolí.

Nevypadalo to, jakoby se táhly rozptýlené pruhy kouře zpět z lesa do svého krbu? Zdálo se, jakoby tu lidé kráčeli ve velikém, jasném zvonu, který zatlačoval v dalekém okruhu před sebou vše, co neodpovídalo stejnorodosti jejich vůle.

Mocná síla jednoty naplnila tuto četu, která stále pevněji a jistěji se přimykala k sobě. Hjalfdar cítil to s radostí. On sám šel rychleji vpředu, jako by měl okřídlený krok na této jisté půdě, kterou vytvořili věrní druhové. A opět, jako kdysi na hranici hledající země, vycházely z každých jednotlivých prsou lesknoucí se meče jako zářivé proudy.

Na druhé straně ve chmurném zapáchajícím sídlišti pralesních lidí se to hýbalo. Zprvu bylo slyšet jakoby kňučení ustrašeného psa, po chvíli však zařval drsný skřek vzteku z ustrašených, nebezpečí tušících prsou. Tak hnusné zvuky, před kterými se chvěla i zvířata lesa, Hjalfdarovi muži ještě nikdy neslyšeli.

Pozorovali, jak tento křik utvářel v útočišti opic strašlivý svět. Jemnohmotná látka počala tvořiti výpary. Stahovala se, počala vřít a červené výpary z ní vystupovaly a chvějíce se, ležely nad nimi, připoutány stejnorodostí.

Vrčení a varovné výkřiky změnily se v ohavné řvaní. Tu a tam objevil se někdo za zdí, zavolal a obdržel z lesa odpověď. Čilý pohyb, šustot a praskot byl pozorován na protějších stráních. Lesní mužové volali své bojovníky.

Hjalfdar se utábořil na pokraji lesa, právě tak jako když byl na výzkumné výpravě.

Zdali opustí opět k večeru své stavby, aby šli otevřeným údolím k napajedlu?

Podle toho zařídil svůj plán. Dlouhou dobu čekání vyplnili tím, že sbírali dříví, hořlavé větve a svazovali je. Také při tom se pohybovali mlčky a nanejvýš opatrně. Plížili se jako na lovu. Pak ulehli a skryli se za hustými travinami. Pozorovali údolí ve sklánějícím se večeru.

Hjalfdar díval se napjatě dolů do ležení zvířat, které tu leželo jako starý, chmurný hrad ve stínu hor. Číhající, ochromující zadržována bázeň a krvežíznivost byla tam na stráži. Cítili nebezpečí a větřili krev a maso.

“Nesmíme se odvážit výpadu, pokud nevylezou ze svých úkrytů. Až se vydají k řece do širého údolí, pak jim odřízneme návrat.”

To byl jeho plán a on ho sdělil svým druhům. Zdálo se, jakoby zvířata váhala dnes odejít. Tu vyrazilo z lesa stádo červených gazel, velikých a rychlonohých a běželo přes mýtinu k vodě. Na druhé straně zaznělo volání k lovu, jako vytí a smečka lesních lidí nedala se již zadržet ve své krvežíznivosti a touze po lovu. Neovladatelné zvíře otevřelo se svým pudům.

Jako proud špinavého neřádu valilo se to ze zdí, vrčíc a skřípajíc zuby. Země se chvěla dupotem těžkých, velikých skoků. Tato divoká horda, staří i mladí, muži i ženy, hnala se za rychle utíkajícím stádem, které museli dohonit ještě na břehu dalekého potoka.

Tiché zavolání Hjalfdarovo proletělo jásavě jako šíp řadami jeho věrných.

“Světlý Otec pomáhá! Jedná se o jiskry síly!”

A jako bouře seběhli rychlí bojovníci po stráni do zdí opičího města.

Všude narovnali svazky dřeva na hromadu, až utvořili jakousi zeď, která byla doplněná křovisky a stromy, jež obklopovaly hnízdo. Pak odvázali nádobu posvátného ohně, jejíž zářící obsah počal se tiše šířiti.

Krvežíznivostí zmámená zvířata oddávala se žrádlu a zvětřila kouř, který je štípal do nosů. Kašlajíce, kýchajíce větřila, až s divokým výkřikem objevila rudý živel. Strašlivý vztek zachvátil zvířata, která chtěla napadnout oheň a hnala se k němu. Jako přitahována nepochopitelnou mocí, běžela rychle zpět k hořícímu valu.

Když byla již na blízku svých hořících hnízd, ucítila z boků útok svištících, hořících kopí.

Divoce a bezhlavě hnala se zvířata do ohně, který se zdál zuřit všude kolem nich. Chlupaté kožešiny hořely a řvoucí zvířata válela se po zemi.

Tu zatroubil Hjalfdar poprvé na svůj roh. Jeho muži vyskočili za kamennými zdmi a křovím. Zahnali celou smečku zvířat do jednoho kruhu, ve kterém hořela, řvala a navzájem se vztekle ubíjela. Nyní mohli udělat konec bolestem svými zbraněmi. Strašlivé zabíjení, házení kamenů, píchání a bití bylo vrcholem této bitvy. S chroptěním končilo celé toto pařeniště, z něhož jen někteří utekli. S rachotem řítily se žhavé vysušené zdi jejich hnízd a pohřbily je většinou pod sebou.

Malé, téměř udušené duchovní jiskřičky tu a tam se z kouřící hmoty uvolnily a přešly do jemnohmotných úrovní a byly tam obaleny jemně šedou vrstvou. Bytostné spojovalo se v malé skupiny, jež jako zářící zvířata hledala svůj stejnorodý druh. Hmota však odpočívala pod sutinami a popelem a čekala na svůj rozklad.

Po celou noc zůstal ještě červený žár kolem vykouřeného hnízda znetvořených pralesních lidí. Nositelé duchovního semene se však zmocnili a opatrovali oheň, který sami roznítili, aby se nerozšířil a nenadělal škody v lese. Hjalfdar pracoval se svými muži, aby zříceninami zdí a nakupením štěrku udusili požár. Voda proudila v potoce příliš líně, než aby s ní bylo možno počítat k rychlému uhašení ohně. Starostlivě díval se Hjalfdar na oblohu, kde mnoho malých, roztrhaných mráčků z jihozápadu bylo sem hnáno jako stádo takovou rychlostí, že bylo nutno obávati se bouře.

“Dnes je noc, kdy Světlí pomocníci vyslali živly, aby vyzkoušeli vaši sílu a bdělost. Zvedá se jižní vítr a běda lesu, až zafouká do tohoto údolí a najde oheň. Dělejte proto svou práci se zdvojenou silou!”

“Nechceme způsobit žádné moře plamenů, ty ohnivý Elfe, který tak horlivě zde ukazuješ svou povahu. My duchové nechceme”!

Tato slova pronesl Hjalfdar jen polohlasně, více sám pro sebe, ale vyzařování jeho vůle se rychle přeneslo na jeho ducha. Nad hlavním požářištěm objevil se krásný, žhavě planoucí obličej, třepetavý a žhavě rudý.

Světlé vlny proudily od Hjalfdara na plamenného, když v lásce a vděčnosti a pln úcty za jeho sílu a pomoc pravil tato slova. Avšak pevně, nezlomně a jist si svou silou.

Trvalo to ještě chvilku a pak se oheň tiše schýlil, byl klidnější a bledší a stáhl se sám do sebe. Hjalfdar ho již neviděl. Asi za hodinu požár uhasl.

“Děkujeme Ti a děkujeme Světlému Otci, který tobě i nám dává sílu, abychom v jeho vůli mohli působit.”

Harmonicky proudící výměna podle zákonů dokončila se v Hjalfdarovi a spojila ho s proudy ve vesmíru. Zvuky se blížily chvějivě k němu, tóny, do jejichž čistých, světlých vln samočinně vřadily svůj hlas a záření svého chtění.

Tak, jak Hjalfdar vyslovoval, mohli se všichni, kteří mu pomáhali, vřadit důvěřivě v myšlenkách a chtění do téhož rytmu s ním, zcela samozřejmě, neboť je vedl zákon stvoření.

Když konečně uklidnili oheň a poslední jeho zbytky, jak bylo jejich zvykem, předali ho opět posvátné nádobě, do níž přidali nové potravy, které nesmělo nikdy chybět, chtěli se odebrat k odpočinku.

Tu ozval se kolem nich varovný šepot a slyšeli tiché, vzdálené vytí.

Byla to asi šakalovitá zvířata, kterou zápach spáleného masa v dáli rozrušil. Šumot větru změnil se v hukot a zavířil v koutech a rozích polozřícených zdí a hnal před sebou popel a písek. Vítr dul stále zuřivěji, až konečně se snesl jemný, mlhavý déšť, který se zdál zadusiti vzrůstající bouři. Unavení lidé hledali ochranu před mokrem a Hjalfdar je zavedl do podzemních chodeb. Dusno a tíživě bylo pod zemí. Vodní páry ztěžovaly dýchání a činily tmu tak hustou, že nebylo možno rozeznati ruku před očima.

Všude bylo cítit štiplavý zápach mrtvých zvířat a ohně, neboť studený kouř byl stlačen vlhkem dolů. Oči pálily a slzely, jazyk se lepil na patro. Ta trocha ovoce, co měli, nedovedla uhasit žízeň. Chytali proto déšť do kulaté nádoby, která patrně sloužila k uchování zlatých zrn.

Pomalu zvykali si lidé na temnoty. Jejich oči naučily se pomalu pronikati kouřem a oni viděli ve všech koutech nahromaděná zlatá zrnéčka, která vyzařovala teplo.

“Kapky slunce,” pojmenoval je jeden z mužů, když se v něm probíral svými prsty.

Hjalfdar jim vyprávěl, jak sem byl přiveden a jak mu malí mužíčkové ukázali zlato a vyprávěli mu, jak jej mají použít pro svatý dům Světlého Otce. To nejkrásnější a nejzářivější, co zrodily síly země z přeměn ohně a z různých látek všeho druhu, mělo nyní sloužit ku cti Otci Nejvyššímu.

Zdieľať článok

18.04.2024

apr 18, 2024 | Duchovné pravdy

Dnes, krátko po 14 hodine pred 149 rokmi, Svetlo Božie vkročilo pozemskou nohou posledný krát na túto Zem. Celých nasledujúcich 66 rokov, niesla Zem na svojich pleciach Posla priamo od Boha Stvoriteľa, čím sa dostalo ľudstvu i planéte Zem, nezmerných Milostí a Darov.

V nasledujúcej prednáške Vznešeného Ducha Pravdy, pod názvom SVETOVÝ UČITEĽ, je zhrnuté všetko, čo človek potrebuje vedieť, aby pochopil vážnosť doby a nasledoval Pravdu, prinesenú Božím Synom v našej dobe.

SVĚTOVÝ UČITEL

/Text je v Českom jazyku, nepoužívajte prosím prakladač, ďakujem/

Světový učitel jest Syn Člověka.

Nejmenuje se světovým učitelem snad proto, že má poučovati svět, nebo snad proto, že zakládá náboženství, které spojuje svět, čili v užším smyslu zemi, nebo ještě lépe pozemské lidstvo, nebo které ovládne tuto zemi.

Světovým učitelem jmenuje se proto, že vykládá “svět”, že přináší nauku o světě. Přináší to, co člověk skutečně věděti musí!

Učí poznávati “svět” v jeho samočinném působení, aby pozemský člověk se mohl podle toho říditi a tím stal se mu možný vědomý vzestup, v poznání skutečných světových Zákonů.

Jedná se tedy o světovou nauku, poučení o světě, Stvoření.

Za tímto pravým světovým učitelem tyčí se jako kdysi u Krista čistým jasnovidcům viditelně zářící veliký kříž Spasitelův! Může se také říci, že “on nese kříž”! To však nemá nic společného s utrpením a mučednictvím.

Bude to jedno ze znamení, které jako “živě zářící” nemůže vykouzliti žádný sebe dovednější kejklíř nebo mág. Podle tohoto znamení lze poznati bezpodmínečnou ryzost jeho poslání.

Tento mimozemský úkaz není bez souvislosti, není libovolný a není tedy nepřirozený. Pochopíme souvislost ihned, jakmile známe pravý smysl skutečného “kříže Spasitelova”. Kříž Spasitelův není souznačným s křížem Kristova utrpení, kterým lidstvo také nemohlo býti vykoupeno.

Jest to něco zcela jiného, zdánlivě opět jednoduchého a přece mocně velikého!

Kříž byl znám již před pozemskou dobou Kristovou. Jest to znamení Božské Pravdy! A nejen znamení, nýbrž i živá forma Pravdy. A protože Kristus byl nositelem nefalšované Božské Pravdy, protože přicházel z Pravdy a byl s ní v přímém spojení, nosil v sobě její část, ulpěla Pravda živě také v něm i na něm. Ona jest viditelna v živém, tedy svítícím a samočinně zářícím kříži! Může se říci, že ona sama jest kříž. Tam, kde jest tento zářící kříž, tam jest i Pravda, poněvadž tento kříž nelze odloučiti od Pravdy. Vždyť obé jest jedno, protože tento kříž ukazuje viditelnou formu Pravdy.

Paprskový kříž nebo zářící kříž jest tedy Pravda ve své pravlastní formě. A poněvadž člověk může stoupati jen Pravdou a ne jinak, proto nachází lidský duch také jen v poznání nebo znalosti Božské Pravdy skutečné spasení!

Poněvadž pak jedině v Pravdě jest spasení, následuje z toho, že kříž, tedy Pravda, jest křížem spasitelným nebo křížem Spasitelovým.

Jest to kříž Spasitelův! Spasitel však jest Pravda pro lidstvo! Jen znalost Pravdy a s tím spojené použití cesty, jež spočívá v Pravdě, nebo kterou Pravda ukazuje, může lidského ducha vésti vzhůru z dnešního zatemnění a bloudění ke Světlu. Jedině ona může ho vysvoboditi a spasiti z nynějšího stavu.

A poněvadž vyslaný Syn Boží a nyní přicházející Syn Člověka jsou jedinými nositeli nezkalené Pravdy a tuto nosí v sobě, musí přirozeně oba také nerozlučně v sobě i na sobě nésti kříž. Musí býti tedy nositeli zářícího kříže, nositeli Pravdy, nositeli spasení, které jest tu pro lidi v Pravdě. Přinášejí spasení v Pravdě těm, kdo ji přijímají, kdo tedy jdou ukázanou cestou.

Co platí vedle toho všechno lidsky chytré mluvení? Vybledne v hodině tísně.

Proto řekl Syn Boží lidem, aby vzali na sebe kříž a šli za ním! To jest, aby přijali Pravdu a žili podle ní! Aby se vpravili do zákonů stvoření, naučili se jim správně rozuměti a používali jich v jejich samočinných projevech jen ku prospěchu.

Co však učinil opět omezený lidský smysl z této jednoduché a přirozené skutečnosti! Nauku o utrpení, jak ji nechtěl ani Bůh, ani Syn Boží, jeho Vyslanec! A tím nastoupila se nepravá cesta, která není v souhlasu s cestou ukázanou. Tato nepravá cesta vede daleko od Boží vůle, která chce vésti lidi jen k radosti, na místě k utrpení.

Je to ovšem pro lidstvo strašlivý symbol, že Syna Božího tehdy přibilo a k smrti umučilo právě na pozemsky podané formě Pravdy, tedy na symbolu Pravdy, kterou přinášel. A na něm pozemsky zahynul. Trpitelský kříž církví není však kříž Vykupitelův!

“Jenž stojí v síle a Pravdě,” praví se o Synu Božím. Síla jest Boží vůle, Duch Svatý. Jeho viditelnou formou jest holubice. Viditelnou formou Pravdy jest samočinně zářící kříž. Obojí bylo viděno živě na Synu Božím, protože v nich stál. Byl to tedy u něho přirozený a samozřejmý zjev.

Totéž uvidí se i u Syna Člověka! Holubice nad ním, Vykupitelův kříž za ním. Neboť on jest s nimi nerozlučně spojen jako nositel Pravdy, “který stojí v síle a Pravdě!” Jsou to neklamná znamení jeho pravého poslání ke splnění zaslíbení. Znamení, jichž nikdy nelze napodobiti, která jsou nezničitelná, varovná a přes hrůzu vážnosti i slibná. Jen před nimi musí úplně ustoupiti všechno temno!

Pohleďte vzhůru! Jakmile se ohlásili neúprosní předchůdci jeho příchodu, kteří pro něho odstraňují s cesty překážky, které na ni nahromadila lidská ješitnost, spadne rouška s očí mnohých, jimž jest dopřáno milosti, aby ho takto poznali! Hlasitě budou pak muset podávati svědectví, nuceni k tomu silou Světla.

Ani jediný z dnes ještě tak četných falešných proroků i vůdců nemůže obstáti vůči Němu! Neboť v obou vznešených znameních, jichž nemůže nositi nikdo kromě Syna Božího a Syna Člověka, mluví Bůh sám pro svého služebníka! Všechna moudrost lidská musí nad tím oněmět. —

Dávejte pozor na tuto hodinu! Bude bližší, než si všichni myslí.

/Z diela Ježišom zasľúbeného Ducha Pravdy/

Pán Ježiš povedal presne toto:

/citát z originálneho životopisu Ježiša, Syna Božieho/

“Když však přijde on, Duch Pravdy, uvede vás ve všelikou Pravdu. A když On přijde, bude trestati svět pro hříchy a spravedlnost! A přinese Soud. Já však jdu k Otci a vy mne již neuzříte. Od Otce jsem vyšel a přišel na svět. Opět opouštím svět a jdu k Otci!”

/Z Diela Ježišom zasľúbeného Ducha Pravdy/

V evanjeliách je dochovaný takýto záznam:

/citát z biblie/

“Keď príde Utešiteľ, ktorého vám Ja pošlem od Otca, Duch Pravdy, ktorý vychádza od Otca, On o Mne vydá svedectvo! …

Ešte veľa vám mám toho povedať, ale teraz by ste to nezniesli /nerozumeli/. Keď však príde On, Duch Pravdy, uvedie vás do plnej Pravdy!… On MŇA oslávi, lebo z Môjho vezme a zvestuje vám. Všetko, čo má Otec, je Moje. Preto som povedal, že z Môjho vezme a zvestuje vám!“

/Jn 15, 26-27; 16, 12-15./

Prečo je práve 18.04. DŇOM UKRIŽOVANIA JEŽIŠA A ZÁROVEŇ AJ DŇOM NARODENIA DUCHA PRAVDY NA ZEMI?

Je v tom Zákonitý dej, niektorým známy ako „Vysoký Východ“.

Priatelia, pomínate si na jarné statusy okolo 18. apríla, kde sa písalo o význame hlavne 18. apríla? Že práve v tento deň je PRIAME spojenie našej Planéty s vysokým Východom, resp. s Úrovňami Svetla tohto Stvorenia? Je to podobné, ak v letnom slnečnom dni vystavíme svoju tvár priamemu Slnečnému žiareniu. Cítime výrazné teplo a žhavosť Slnečných lúčov, cez zatvorené oči tiež vnímame výrazné svetelné vibrácie, oranžovo zlatistej farby. Hoci máme oči zatvorené, tie farby vidíme! každý si to môže vyskúšať.

No a naopak, ak by sme sa otočili ku Slnku chrbtom, na tvári necítime nič a ani nič nevidíme, pri rovnako zatvorených očiach. Pozične sme urobili zdanlivú malú zmenu, ale vo výsledku v dojmoch a prežívaní takú výraznú!

No a podobné je to aj s vysokým Východom a Hlbokým západom! Je to pozičná cyklická udalosť, kedy každoročne je naša planéta zem v období okolo 18. apríla a hlavne presne v tento deň napoludnie v takej pozícii vo Vesmíre, ktorá tvorí, alebo prelína priamku s Východiskom celého Stvorenia, so Svetlým Hradom Grálu v Prastvorení, teda v Božej blízkosti.

Že náš Domov, Svetlé úrovne Stvorenia sú v tento čas od nás smerom na Východ, je pochopiteľné určite každému a nie náhodou aj pozemský deň začína východom Slnka a príchodom Svetla do tmy, kedy tma ustúpi životodárnemu Slnečnému žiareniu. Čo je Hore je aj dole a naopak, v celom Stvorení panuje jednotný rys a v celom Stvorení pôsobí a uplatňuje sa v plnej miere Logika, o čom tu už bolo uverejnených viacero statusov.

18. apríl je “horizontom udalostí”, v ktorom je naša Planéta spojená pomyselnou priamkou so Slnkom a ak by sme tú priamku predĺžili, smerovala by k jadru našej Galaxie a jej ďalším predlžovaním by sme nielen opustili náš Vesmír, ale po tomto Paprsku Svetla, by sme mohli “vykráčať” až do Duchovných Svetov.

To presné nasmerovanie našej Zeme k vysokému Východu, je síce 18. apríla, ale dni pred a aj po tomto dni, je to “privrátenie sa” k vysokému Východu stále aktívne a priame, podobne, ako 5 minút pred dvanástou a päť minút po dvanástej je stále zhruba dvanásť hodín. Nie presne, ale ten čas je si veľmi podobný.

Takže zhrnuté, tak, ako je naša Planéta v istý čas pozične nasmerovaná k Vysokému Východu, v opačnej polarite tejto Cyklickej udalosti, je nasmerovaná k Hlbokému západu, čo sa rovná úplnému odvráteniu sa od Východiska Svetla, kedy “zrak Zeme”, hľadí smerom k Západu rovnako, ako všetko zo Svetla prichádzajúce, ak chce zostúpiť dole, nižšie, smeruje zákonite k Hlbokému západu a prichádza z Vysokého Východu. Že sa tu jedná o pol ročné cykly, bude jasné každému človeku, ktorý by sa touto témou chcel viac zaoberať.

PRETO sme v tomto období viac spojení s “Druhým brehom” a s dušami zomrelých, o čom podrobne vedeli naši predkovia a ten najtesnejší kontakt so záhrobím im umožňoval bližšie spojenie so všetkými, ktorí nedokázali opustiť záhrobné svety v tesnej blízkosti Zeme…

… V prípade Synov Božích však, 18. apríl, zohráva celkom špecifickú úlohu. Ježiš Bol ukrižovaný 18. apríla a bol to presne deň, v ktorom sa nachádza planéta Zem vo svojom veľkom kolobehu v Neskoršom Stvorení v jednej priamke s Hradom Svetla v Najvyššom Duchovne.

Celá naša Svetová Obec, s názvom Efezus, teda celý náš Vesmír, aj s nesmierne rozľahlým záhrobným svetom, celá táto nesmierne rozľahlá oblasť, ktorej súčasťou je aj naša Modrá planéta, sa nachádza v priamke pod Najvyšším Vrcholom nášho Stvorenia.

No práve 18. apríla je Zem pozične naklonená voči Vrcholu Stvorenia takým spôsobom, že dochádza k akejsi synchronizácii, ku kulminácii či k určitému „horizontu udalostí“, ktorý má tiež svoje cykly a nedeje sa jednorázovo, ako napríklad OBRAT SVETOV.

V Obrate Svetov sa nenarodil len Duch Pravdy, ale aj Ježiš, dokonca aj Mojžiš a dokonca aj bájna Atlantída, ako civilizácia, skončila v EPOCHE Obratu svetov. Tá epocha je časovo nesmierne rozsiahla a tak, ako počiatočný vznik planéty Zem má svoj presný časový bod, v ktorom vznikol, rovnako aj zánik našej planéty má svoj presný časový bod a V STREDE medzi týmito dvomi veľkými udalosťami, dochádza k veľkému Obratu podobne, ako cez deň o dvanástej napoludnie, sa „láme deň“, tak vo veľkom majú miliardy rokov pohybu a vývoja presne stanovený bod svojho stredu, kedy sa „lámu udalosti“, resp. kedy sa prelína prvá polovica veľkej vývojovej Epochy, do tej druhej.

A ak táto Veľká Epocha trvá miliardy rokov, tak presný bod Obratu Svetov je možné práve vďaka neúnavnej činnosti Bytostných síl určiť na HODINU A DEŇ PRESNE a niektorí ľudia vďaka Poznaniu Pravdy vedia, v ktorom nedávnom období sa tento PRESNÝ ČAS Obratu Svetov udial a čo so sebou priniesol a prináša. Doba Obratu svetov je tu a tento čas kulminoval pred niekoľkými desaťročiami.

No a práve Duch Pravdy sa MUSEL inkarnovať na Zem v čase, v ktorom sa naplňuje i pozične náklon Zeme k Hradu Svetla vo Výšinách.

Zem je nasmerovaná k Vysokému východu práve v tento deň a samozrejme aj tu platí, že v tento deň sa udeje presná kulminácia, čo ale znamená, že aj 17. apríla alebo 19. apríla, teda deň pred a deň po 18.04., je tento náklon veľmi podobný, dokonca to „rozhranie trvá celkovo niekoľko málo týždňov. Podobne ako pri Splne či Nove, pôsobenie síl oboch udalostí, nemá svoj silný vplyv len v tieto dni, ale aj nejaký čas pred a aj po tejto lunárnej kulminácii, resp. fáze.

Ježiš v tento deň, 18. apríla pred takmer 2000 rokmi zo Zeme odišiel, teda bol zavraždený, musel tu však zostať ešte približne 40 dní, pretože On ako Boží Syn sa nevracal „len“ do Hradu Grálu v najvyššom Duchovne, ale sa vracal k Otcovi do Božej Ríše a tak musel čakať na pozemský dátum 30 Mája, kedy sa každoročne otvára Brána z Božského do Stvorenia, aby mohol vystúpiť až k Otcovi.

Tak, ako obaja Synovia Boží opakovane vyslovili a potvrdili, aj oni museli naplniť Zákon do „posledného písmena“, pretože prišli Zákony naplniť a nie rušiť. Ak by ich prišli rušiť, mohli sa tu zjaviť hneď ako hotoví ľudia bez pozemského zrodenia a mohli pred nami čarovať a čachrovať najrozličnejšie duchovné akrobatické kúsky, ale žiaľ, takto to nefunguje v skutočnej realite života, iba ak len v bujnej alebo dokonca chorej fantázii nejakého náboženského fanatika.

18. apríl je teda veľkým dňom a ešte si o týchto udalostiach pohovoríme. A kto by by bol netrpezlivý a mal by záujem, tak na tomto účte pred rokom, od cca 10 – 20 apríla, bola uverejnená séria článkov práve k týmto udalostiam. Odporúčam…

„Zdravím Vás pán Martin, už priamo aj dnes sa niečo udeje, alebo počnúc dneškom a ďalej, bude to ohlasované dianie?…Ďakujem.“

Odpoveď:

Vo Vašich slovách cítiť trošku obavy pani Natália. Obávať sa však nemusí nikto, kto dôveruje Pánovi.

Dôvera samozrejme je úzko spojená s poslušnosťou, resp. s Vernosťou Svetlu, čo nie je nič iné, ako radostné naplňovanie Božích Pravidiel života.

VZKRIESENIE A ZNOVUZRODENIE rezonuje Vesmírom v tieto dni a DNES, to bude znieť a aj znie doslova ako posvätné i varovné Zvonenie zároveň, rezonujúce a zvoniace vážnosťou udalostí Veľkej Očisty, ktorá sa na Zemi naplno rozbieha.

Na dnes sú v Múdrosti Božej pripravené veľké udalosti Duchovného druhu, prinášajúce nezmerné požehnanie pre pripravených. Preto zo všetkého najviac, čisté a otvorené srdcia, dnes obdržia veľmi špecifickú posilu, pre blížiace sa ťažké časy.

Vlastne už pár dní dozadu, sa táto veľmi výnimočná Brána do Svetla postupne otvára a DNES, je táto priama Cesta Domov, na pomerne krátky okamih, otvorená úplne dokorán!

A je to práve ešte v akomsi závoji zahalené žiariace Svetlo Kríža Pravdy, ktorý nám prináša Posilu i Nádej, rovnako je však Predvojom úderu Mohutného, Súdiaceho Meča Spravodlivosti, ktorý v presne stanovený čas, v plnosti zasiahne ľudstvo a očistí ho s definitívnou platnosťou od všetkej falše a od všetkého zla.

Táto Brána do Svetla, je dnes dokorán otvorená len na krátky čas a v behu nových dní sa postupne úplne uzavrie, resp. z pohľadu nás pozemšťanov, sa priestorovo vychýlime od tohoto priameho spojenia s Výšinami, čiže táto Brána sa z tohoto pohľadu pre pozemšťanov uzavrie. Duchovne si však môžeme toto spojenie so Svetlými Výšinami udržať nepretržite. Všetko záleží len od nášho vnútorného nasmerovania a nastavenia. Svetlo, ktoré však cez túto Bránu dnes prichádza, prináša Veľkú posilu do snaženia a námahy každého z nás, kto sa poctivo usilujeme a neraz doslova zápasíme o znovuzrodenie svojho ducha.

Táto Posila z Výšin Svetla, sa preto môže v DNEŠNÝ Slávnostný Deň, oveľa intenzívnejšie dotknúť sŕdc nejedného z nás.

Ten DOTYK môže byť aj zakotvením trvalej pomoci a podpory Božej pre všetkých, ktorí sa vážne usilujú ku Svetlu a k Bohu, presne v zmysle Veľkého Božieho Posolstva, ktoré na Zem, v našej dobe, priniesol Ježišom zasľúbený Duch Pravdy.

Veľa prednášok tu bolo za posledný rok uverejnených práve z tohto Posolstva a rovnako i veľa ďalších, podporných statusov, ktoré v ich početnosti a razancii za posledné dva roky, mali a majú za cieľ burcovať, prebúdzať a v naliehavosti času ukazovať ľuďom Dobrého chcenia pravú Cestu ku Svetlu, Cestu do nášho skutočného Duchovného Domova.

Dnešné Ráno, dnešný Východ Slnka a rovnako i celý dnešný deň, prináša vo svojom Druhu /vyžarovaní/, pre ľudstvo Spásu, alebo zničenie. Kto doteraz využil všetok čas a na bezpočet rád a pokynov i na tomto profile DBAL a riadil sa nimi, dnes obdrží veľkú Posilu, tak potrebnú k ZNOVUZRODENIU svojho ducha…

Martin Pekár

Zdieľať článok