Říše Inků 1.časť

okt 17, 2023 | Duchovné pravdy

– Rozhodli sme sa na stránku pridávať príbehy z knižnej série Zaviate doby sa prebúdzajú, ktoré pojednávajú o rôznych postavách/národoch a o ceste, ktorou prešli. V týchto príbehoch je krásne vidieť, ako by mal vyzerať bohumilý život a ako sa Svetlo vždy a znova snažilo ľudí priviesť na správnu cestu cez rôznych vyslancov. Tento konkrétny príbeh pojednáva o skutočnom živote Inkov. Príbeh nemá autora, pretože obsah bol duchovne prijatý, nie vymyslený. Je to jediné pravdivé vyobrazenie skutočnosti tak ako sa stala práve preto, že do toho nevstupuje ľudská domýšľavosť. V príbehu, ktorý smieme poznať, sa jasne a zreteľne ukazuje, ako by mali ľudia žiť a ako musia konať, aby boli úspešní. Pokiaľ sa dokážeme správne naladiť a nepliesť do toho svoj domýšľavý rozum, spoznáme v tom pravdu a skutočné a pravé dianie.

Pevným krokem blížil se Hualkar, veliký král Inků, aby vyprávěl o sobě a o své zemi….

Veliké císařství Peruánské sahalo kdysi od jednoho oceánu ke druhému. Naše říše byla nezměrná a my neznali hranic. Čemu vy nyní říkáte Peru, je pouze ubohý zbytek, který nestojí za řeč. Indiáni, kteří tam dnes sídlí – pokud se tam neusadili cizinci, jsou potomky z nejnepatrnějších z našich synů.

Vím však z milosti Imanuele, že jednou bude národ Inků opět veliký a šťastný na této Zemi. Jako vyhaslý a vymazaný z povrchu Země jevil se mi ještě donedávna rod synů Slunce… Ale Alka, květina Inků, mne prosila, abych dal pátrat, zda přece jen nežijí ještě potomci slunce, kteří se uchovali čistí a nebyli zasaženi neřestí.

Našli jsme více, mnohem více, než jsme se odvážili doufat. Až zřídí Imanuel svou říši na Zemi, pak bude moci vzniknouti také opět říše Inků a Inkové nebudou horší ze služebníků, kteří se shromáždí kolem Imanuelova trůnu.

Náš posvátný starý chrám, který jsme kdysi postavili na příkaz Nejvyššího, a který jsme později opět na Jeho příkaz museli zatopit, abychom jej uchránili před znesvěcením – bude se smět také objevit.

Leží hluboko ve vodách, které bytostní nad ním vytvořili. Dosud zrcadlí se sněhem pokryté skalnaté hory na jasné hladině, ale již po celá staletí pracují tu bytostní, aby všechno připravili pro den, kdy Země na slovo Imanuelovo se zachvěje a přetvoří.

Bytostní pečovali o to, aby vody nalezly odtok, aby zlatý chrám Inků, skrytý ve vodách před žádostivými zraky, mohl opět vystoupiti. Všechna krása a nádhera zůstala uchována pod vodní pokrývkou.

Vystoupí opět veliký, zlatý kotouč sluneční, obraz naší „veliké matky“ a Imanuel přijde k naší svatyni a zasvětí ji jako chrám Svatého Grálu.

Pak budou řady Inků jásat mu vstříc a pomohou mu zřídit v naší zemi říši, která bude opět tak dětsky čistá a opravdová jako byla naše stará říše…

V budoucnu nesmí již být žádnému národu vnucovány mravy a názory národů jiných. Tisíce duší zajásalo, když směly toto slyšet z úst Imanuelových.

Měli jsme proroctví, které se šířilo od úst k ústům a dědilo se z pokolení na pokolení. Znělo : „Přijde jednou čas, kdy bude konec bědám a nářkům. Povede vás Holubice, která čistá snese se s nebe!“

Dříve jsme ovšem věděli, že tomu nutno rozumět do-slova, avšak náš lid to udělal právě tak, jako jste to dělali vy. Mudrovali o těchto slovech, až ztratily smysl. Tak čekají mylně na neznámou vládkyni, která je má vyvést z jejich ponížení a vytvořit znovu hrdý lesk říše Inků….

Naše kultura je prastará. Před více než 6000 lety podle vašeho letopočtu byla země, které vy říkáte Jižní Amerika, jako raská zahrada. Zvířata a lidé žili v přátelství, lesy i vody zjevovaly člověku svá tajemství. Bytostní byli jim učiteli a přáteli. Každá květina vyprávěla jim o dobrotě Boží, každý šumivý déšť zvěstoval Jeho všemohoucnost a každá bouře varovala před Jeho hněvem.

Život těchto lidí byl těsně spjat s přírodou. Znali hvězdy na nebeské báni, tak jako palmy kolem svých obydlí. Slunce i měsíc byly jim ukazovateli času. Poněvadž hluboce cítili, že paprsky slunce dávají sílu, že v jejich žáru uzrává ovoce, že rozhořují jejich ohně – zkrátka že slunce je dárcem života, proto si říkali „synové slunce“ a vděčně ctili slunce jako lidé uctívají matku.

Všude vytvářeli obraz slunce, především však ve chrámech. Synové rozmlouvali se svou „velikou matkou“ a zpívali písně na její počest, rozmlouvali také se zvířaty, rostlinami a vlnami. Leč nikdy je neuctívali. Vždy uctívali jen B o h a – Nejvyššího.

Později vyprávěli dobyvatelé, že Inkové byli uctívateli slunce. Nebyla to pravda. Bílí dobyvatelé nedovedli prostě pochopit naší lásku k veliké matce, protože nebyli tak úzce spjati s přírodou jako my a poněvadž nám vůbec nerozuměli. Žili jsme v prírodě a s prírodou a žili jsme v jejích zákonech. Bylo to tak nádherně prosté a samozřejmé, neboť tehdy byli lidé ještě čistší.

Jako se cítili zajedno s přírodou, tak cítili také své spojení s Bohem a bez nucení a obřadností nesl se dík k Bohu. Jejich rty šeptaly dík za všechnu dobrotu, kterou denně znovu prožívali. Neměli zač by prosili, k tomu došlo mnohem později. Jestliže se lidé domnívali, že musí Boha o něco prosit, pak již nestojí k Němu ve správném poměru… Bůh byl neviditelný, avšak vládcové bytostných byli tehdy lidem viditelní a úctyhodní. K nim směřovaly mnohé prosby, neboť oni byli vědci a učiteli lidí, kteří žili čistě.

Jak rád prodlévám u těchto dalekých, vzdálených dob, kdy lidé téměř neznali hříchu. Nevýslovný smutek mne zachvacuje, když vzpomínám na ony zmizelé dny. Světlá však stojí nyní přede mnou opět budoucnost. Vláda Imanuele opět přivede k platnosti věčné přírodní zákony.

Slyšte, co jsme slyšeli a věděli o vzniku světa lidí:

Na prapočátku nebyla země. N e j v y š š í  seděl sám v nekonečných dálavách. Daleko od něho stáli služebníci. Tu přetvořily všemohoucí ruce Nejvyššího Jeho myšlenky v trvalé obrazy a tak vznikly vysoké hory, šumící řeky, letící oblaka a širé, hučící moře.

Tu zasmál se Nejvyšší a z Jeho úsměvu vznikla veliká zlatá matka Slunce, která všechno ozařuje. Nejvyšší se smál a naše veliká matka se smála a smála se, až se Země pokryla zelení a život vytryskl v řekách i v mořích, ve vzduchu i na zemi.

V tom se Nejvyšší zaradoval, zavolal své služebníky a pravil: „Pohleďte na obraz mých myšlenek. Nechte jej vznášeti se ve vesmíru! S úsměvem probudilo slunce život a nechť nyní udržuje, co úsměvem vytvořilo. Může vytvořit také na Zemi syny, syny Slunce, zlaté hnědé Inky. Jim připadne vláda nad zemí a radost a požehnání bude k nim proudit, pokud budou putovat ve zlatém paprsku čistí a jasní jako jejich matka!“

Bůh promluvil a služebníci naslouchali. Pozdravili velikou zlatou matku a slíbili, že jí budou pomáhat při její práci. Tak vytvořili pomocníky lidí, moudré trpaslíky, duchy květin, ohně a větru. Ti všichni stali se učiteli Inků. Šťastnou byla tato země v oné době. Mnoho synů vytvořilo si slunce, mnoho zlatohnědých Inků s modročerným vlasem. Štíhlé byly jejich nohy, svižné jejich postavy a obratné jejich ruce. Radostným zrakem rozhlíželi se kolem plni touhy, aby se mohli učit. Milovali svou rodnou zem, své hory, řeky a jezera.

Moudří trpaslíci ukazovali jim poklady ukryté v zemi, ale dovolili jim vzíti jen tolik z nich, kolik potřebovali vzít ke svým pracím.

„Nechte růst kameny v klínu hlubin a nevyzvedávejte nic, co dnes nepotřebujete. Uloupíte-li zemi o její zlaté žíly, bude se hanbit ve smutku a bídě. Můžete si však vzíti z toho, co přebývá.“ Tak napomínali trpaslíci.

Také duchové ohně učili lidi. Ukazovali jim, jak se probouzí dřímající jiskra až zapraská, poskakuje a hladově požírá kořeny a dříví. Učili je však také ovládat šlehající plameny a využívat ohně k tavení kovů. Ba naučili lidi ještě mnohému jinému: duchové ohně stáli u mužů, když zhotovovali krásné ozdoby a šperky, pomáhali ženám péci chleba a připravovat potravu. Plameny osvětlovaly temnoty, rokle a propasti, ve kterých lidé bydleli. Dobré byly plameny, pokud byly věrně stráženy.

Od větru naučili se lidé jejich řeči a naučili se jejich písně. Větry poháněly jejich plachty a rozžhavovaly oheň do jejich velikého žáru. Něžní skřítci, kteří jsou doma v květinách, byli učiteli žen, jimž ukazovali krásu. Učili je tančit a půvabně se vznášet, radostně se uklánět a chodit.

Na zemi vládl mír a rovnováha a práce byla radostí a rozkoší. Kamkoliv šťastné oko pohlédne, všude zřelo jen krásu. Lidé vytvářely krásu kolem sebe. Tak vyrůstali synové slunce jako děti.

Leč dětství rychle uběhlo…

Nyní nebydlí lidé ve volné přírodě, v roklích, jeskyních nebo propastech. Stavěli si obydlí, osekávali kmeny a spojovali je spletí rohoží a tak stavěli rohožky, jimiž ověšovali stěny příbytku. Tyto závěsy byly jemně splétané a krásné a přitom pohyblivé. Pokrývaly i podlahu obydlí a sloužily za lehátka.

Jestliže si muž vyvolil ženu, tu vystavěl pro ni dům, rozvěsil po stěnách rohože a vyzdobil své obydlí. Dříve než ji přivedl do nového domova, požehnal Inka jejich svazku.

Prosil velikou matku, aby dobrotivě shlédla na tuto dvojici a prosil duchy ohně a vody, aby jim byli přáteli a učiteli. A když dvojice nastoupila životní pouť, děkovala Nejvyššímu, že se mu smí přiblížit společně ve službách v práci a v klidu, v kráse a síle odevzdávat. Jeden byl druhému přítelem a pomocníkem.

Vážné rozhovory naplňovaly místnosti mužů dříve než se odebírali na odpočinek. Vzpomínali těch, kteří odešli na nivy věčnosti.

Veselý smích zněl v ložnici chlapců. Silná mládež hnala se s jásotem do radostného dne do práce v údolí v lese.

Osaměla a chráněna hustými palmami stála světlá, umělecká ložnice, pěkně vyzdobená pro děvčata. Dobrotivé a osamělé ženy řídily jejich hry a učily je všemu, co se samy kdysi naučily. Pletly z měkkého ohebného lýčí rohože, barvily umělecky vlnu a spřádaly z ní pestré lemovky na zdobení oděvu. Již před tisíci lety dovedly ženy Inků přísti vlnu a tkáti z ní pláště, jimž podobné se ještě dnes nosí v Peru. Tyto pláště ozdobovaly umělecky tkanými lemovkami.

Nejkrásnější bylo roucho příslušnic královského rodu. Byly to pláště z peří, sešívané z nepatrných peříček, které byly na sebe poskládána tak, že tvořila vzory. Na plášti královny zářilo veliké slunce ze žlutých per. Pestře svítila tato roucha z peří ve slunečním světle. Také umělecky vyšívané čelenky z peří zhotovovaly ženy. Nejkrásnější ozdoby a šperky, které se nejlépe povedly, přinášeli lidé do chrámu, k jeho výzdobě.

Mravy byly tehdy čisté, co řekli synové slunce, to bylo pravda. Proč by také měli lhát?

Války a prolévání krve neznali. Proto také nepotřebovali jiných zbraní než luku a šípu a vrhací střely, které zvučíce, vracely se zpět ke svému pánu. Teprve mnohem později vznikla kopí.

Všechno, co poskytovala země v drahocenných kovech a drahokamech, bylo používáno k výzdobě chrámů a paláců, obydlí a těla. Inkové měli dětskou radost z krásy, z vynalézání a zhotovování ozdob, neznali však žádostivosti. Ta je uchvátila teprve později vlivem dobyvatelů. Každý věděl, kde se nachází zlato a drahokamy, ale každý si vzal jen tolik, kolik potřeboval.

V řečištích horských potoků byly vodově čisté, třpytící se kameny, podobné diamantům. Byly považovány za bezcenné a nesměly být použity při stavbě chrámu. Proudy krve byly později prolity právě jen pro ně.

Naše ženy netoužily po drahokamech a zdobily se nejraději květinami. Zářivě červené květy kaktusů, právě tak jako sněhobílé, hodily se nejlépe ženám, které samy byly zázrakem. Chladné a cudné jako listy květů, otevírající se jen jednou v životě, žhoucí ve svém nitru, tak kráčely kněžky Boží životem.

Jejich chůze byla klidná a vzpřímená. Nebylo to dětinské poskakování. Jejich malé ruce vytvářely krásu. Každý muž měl jen jednu ženu, neboť jednoženství bylo nám posvátným zákonem. Ctili jsme ženu, protože jsme poznali, že svým cítěním stojí Bohu a přírodě blíže.

Otroci byli v oněch vzdálených dobách neznámým pojmem. Inka vládl jako moudrý otec nad národem. Měl po boku vznešené vůdce, kteří mu pomáhali učiti lid a udržovati čisté mravy. Jeho hodnost byla dědičná. Nástupcem nebyl však vždy nejstarší, nýbrž nejlepší jeho syn. On sám ho zavčas určil a pak jej sám vychovával. Nikomu, ani snad jeho přeskočenému bratru nenapadlo, aby pochyboval o moudrosti v jeho rozhodnutí. Co mohlo porušiti harmonii, bylo odsunuto stranou. Rytmus a rovnováha zachvívala se ve všem, pokud byli lidé ještě spojeni s přírodou a s Bohem. Později tomu bylo jinak.

Z počátku uctívali synové slunce Boha ve skalnatých horských rozsedlinách. Skalní stěny ověšovali zlatými ozdobami, až se šedivé skály třpytily. „Bůh nebydlí ve stanech, ale trůní nad námi v říši. Modlíme-li se k němu ve volné přírodě, tu se sklání ve zbožnosti rostlina i zvíře i ztrnulý kámen. S hukotem zvedají vody své hlasy s námi k chvále Nejvyššího“. To jsme si mysleli.

I když synové slunce si již vystavěli obydlí, přece ještě uctívali svého Boha ve volné přírodě.

Kdysi Inka Muana spal, blížila se k němu ve snu vznešená světlá bytost, pozdravila ho a začala mluvit: „S radostí pohlíží Nejvyšší duch dolů sem na vás, synové slunce. Jste jako děti a vědomě používáte všech darů vesmíru. Přišel čas, abyste se probudili, stali se muži silnými a pilnými. Proto vám váš Bůh skrze mne posílá příkaz, který vám přinese požehnání práce…“ Anděl přinesl příkaz Boží, aby vybudovali veliký chrám, který by zvěstoval slávu Nejvyššímu. Mělo to býti posvátné dílo čistých rukou.

Anděl rozvinul před Inkou nárys a plán nádherné stavby. „Nahoře v říši ducha stojí pravzor chrámu“, pravil anděl. Žádné oko jej dosud nespatřilo, ale pokud budete pracovat v nesobecké čistotě na tomto díle, budete míti jeho plán.“

Na to Inka procitl a hned ho to pudilo k lidem, aby jim oznámil, co viděl. Rychle je všechny svolal. Bez dechu naslouchali lidé jeho zprávě. Pak sklonili všichni hlavy a čekali na východ slunce, veliké matky.

Když slunce vyvstalo zářivě nad horami, zdálo se jakoby se dosud nikdy tak radostně nesmálo. Hlasitý jásot zněl mu vstříc. „Veliká matko, požehnej shromáždění svých synů. Shlédni na nás a dívej se, jak smíme budovati Nejvyšší chrám a příbytek v našem okolí. Požehnej nám, veliká matko!“

Základy země se zachvěly, paprsky slunce pronikly dolů a vnikly do srdcí synů slunce a z dětinského zástupu zrodili se muži.

Jsouce si plně vědomi velikého Božího příkazu, dali se s blaženou radostí do práce. Jejich pomocníci, trpaslíci a gnomové přicházeli v zástupech, neboť oni chtěli také spolupracovat na velikém díle.

A tak se zvedaly základy země, aby stavba byla pevná a pevně založena a začali učit udivené muže, jak se staví z kamene zdi, tak jako kdysi sami stavěli hory. Všechny kameny byly přesně vypočteny, jeden se opíral o druhý, aniž zanechával nejmenší štěrbiny. Teprve když bylo mnoho kamenů tak připraveno, směli z nich mužové postaviti mohutné zdi a plni jásotu viděli, jak kvádr za kvádrem se pojí k sobě. Nakonec byly okraje stejně přibroušeny, takže oko nemohlo zjistit, kde byly kameny spojovány.

To byla práce nejsilnějších mužů. Ostatní tavili zlato a dělali z něho plotny, jimiž pokrývali střechu a zdivo chrámu, aby šedivost kamenů zmizela.

Také ženy nezaházely. Zhotovovaly nádherné rohože, kterými měly být vyzdobeny stěny chrámu. Mužové jim přinášeli to nejnutnější, zlatá vlákna k zpracování. Váhavě zkoušely ženy toto nové tkanivo, ale brzy s radostí viděly, jak dobře se spojuje zlato s vlněnými vlákny. Neúnavnou pílí vyšily pak během tři set let obraz matky, který jako zářící kotouč svítil se stěny chrámu.

Chrám nebyl nikdy dokončen, neboť nikdy nepřestávalo zdobení vnitřku. Když bylo zdivo ukončeno a zlaté plotny umělecky spojeny, pokryly vnější stěny chrámu, takže žhnuly a třpytily se do daleka a započalo se s vnitřní výzdobou chrámu.

Bylo tu použito mnoho nádherných předmětů: ozdobné svícny, veliké mísy a nádoby, zlatá zvířata nejrůznějších druhů. Sotva jedna věc byla zhotovena, prohlédl ji Inka a určil pro ni nejvhodnější místo. Jásot a štěstí naplňoval chrám, když nová ozdoba přibyla k ostatním.

Ráno než se lidé dali do práce, poděkovali Bohu za to, že je stvořil a večer, než skončili svou denní práci, poděkovali opět Bohu za to, že požehnal jejich dílu. Proto je tento chrám tak krásný, krásnější než všechno, co člověk kdy udělal, poněvadž byl vybudován ve vděčné pokoře.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

O ruke Pána, ktorá bije, a o jeho druhej ruke, ktorá lieči a pomáha

okt 14, 2023 | Duchovné pravdy

Naše univerzum je podriadené dvom základným princípom. Láske a Spravodlivosti. Všetko dianie vo stvorení prebieha v ich rámci a prejavuje sa vo fungovaní spoločnosti i v našich vlastných životoch a osudoch.

Tieto dva princípy pôsobili vo stvorení od nepamäti, avšak v súčasnosti, v dobe očisty zeme, bude ich žiarenie vystupňované na maximálnu mieru. Konečným cieľom ich bezprecedentného tlaku bude dosiahnutie Harmónie na zemi. Alebo presnejšie vyjadrené, vynútenie Harmónie a harmonického života na zemi.

Ľudia mali totiž celé tisícročia na to, aby sa sami a dobrovoľne včlenili svojim myslením, svojimi životmi i svojim jednaním do princípu Lásky a Spravodlivosti, ktoré vo vzájomnej súčinnosti vytvárajú harmóniu. Ale žiaľ, ani po tisícročiach k tomu nedošlo. Aj po tisícročiach je ľudstvo od toho vzdialené. A to dokonca možno viac, ako predtým.

Z tohto dôvodu bude ich pôsobenie v očiste zosilnené vo forme žiarenia do takej miery, že nebude úniku. Že nebude inej možnosti. Že človek sa buď podriadi, alebo nepodriadi a zahynie. Zahynie, pretože nič a nikto nemôže trvalo obstáť v protichodnom postavení voči dvom základným princípom, fungujúcim vo stvorení. Nemôže obstáť ako trvalý nepriateľ Harmónie, ktorá tu už konečne má zavládnuť.

Ako to celé bude prebiehať? Ako bude pôsobiť ruka Pána, podliehajúca princípu Spravodlivosti, ktorá bije, aby vynútila harmonický život na zemi? A ako bude pôsobiť ruka Pána, podliehajúca princípu Lásky, ktorá bude liečiť a pomáhať všetkým, ktorí sa pod tlakom úderov Spravodlivosti Pána obrátia k Svetlu a k dobrému chceniu?

Ruka Pána, naplňujúca princíp Spravodlivosti, bude pôsobiť prostredníctvom žiarenia, nekompromisne vymedzujúceho pevné mantinely. V týchto mantineloch sa bude musieť pohybovať ľudské chcenie, myslenie, emócie i celý vnútorný život. Vybočenie z vymedzených mantinelov bude možné, avšak podľa miery vybočenia iba za cenu ľahkých, alebo ťažkých zdravotných dôsledkov. Alebo dokonca za cenu smrti.

Subjektívne to bude človekom pociťované tak, že každá myšlienka, každá emócia a každý vnútorný stav, ktorý svojou negativitou vybočí s prísne stanovených mantinelov Svetlom vyžadovanej vnútornej čistoty, radosti, jasu, harmónie a dobrosrdečnosti sa nejako telesne negatívne prejaví. Každá nečistá myšlienka, každé pochmúrne vnútorné naladenie spôsobujúce stratu radosti, každá duševná ťažoba a vnútorná disharmónia sa okamžite premietne do nášho telesného aparátu, čím bude dotyčnému človeku jasne ukázané, že touto cestou ďalej ísť nemôže. Ak ňou ale aj napriek tomu pôjde a nebude výstrahu rešpektovať, čaká ho v druhom slede prudký zdravotný atak, trebárs v podobe náhlej mozgovej príhody, infarktu a podobne.

Napríklad ten, kto žije v strese a ustavične sa naháňa, aby všetko stíhal, jasne zdravotne pocíti, že musí spomaliť a zastaviť sa. Že musí žiť a pracovať pokojnejšie a harmonickejšie.

Ten, kto sa často zlostí a často rozčuľuje pocíti, že v tom nemôže ďalej pokračovať, lebo inak ho, ako sa ľudovo hovorí, „klepne“.

Bude to drsná a nekompromisná výchova k harmónii, ktorú už mnohí ľudia sami na sebe prežívajú a pociťujú. Bude to tlak na premenu osobnosti, vyvíjaný Zhora, a to aj za cenu reálneho poškodenia zdravia, alebo dokonca za cenu smrti.

Úzka, veľmi úzka bude brána Harmónie, ktorou budú musieť prejsť ľudia do novej éry života na zemi, podriadenej Vôli Stvoriteľa. Prechod bránou Harmónie do nového veku bude tak úzky a tak nekompromisne vymedzený, že to nemusí zvládnuť dokonca ani celé ľudstvo. A keby zo všetkých ľudí na zemi mala zostať hoci len tisícka, nespôsobí to ani len minimálne zľavenie podmienok prechodu bránou Harmónie. Takto bude pôsobiť v súčasnej očiste zeme ruka Pána, naplňujúca princíp Spravodlivosti, ktorá bude vynucovať a vyžadovať dodržiavanie duševnej i telesnej harmónie.

Ale všade tam, kde pod tlakom Pánovej Spravodlivosti dôjde k zdravotnému poškodeniu tela, avšak zároveň spolu s ním k duchovnému precitnutiu dotyčného a k nastúpeniu cesty Harmónie a dodržiavania Pánovej Vôle, všade tam sa k človeku okamžite vystrie ruka Božej Lásky, aby liečila rany jeho tela. Aby ho všemožne podporovala a pomáhala mu v jeho prvých krokoch na ceste k Harmónii a k harmonickému spolužitiu všetkých vedomých bytostí, žijúcich vo stvorení.

Tak, ako matka dňom i nocou ochraňuje svoje dieťa, úplne rovnako bude aj bezbrehá Láska a Dobrota nášho nebeského Otca ochraňovať každého, kto sa vydá na cestu dobrého chcenia a čistého, radostného myslenia. Na cestu rešpektovania Vôle Najvyššieho a úcty k blížnym.

Ostré hroty šípov žiarenia Spravodlivosti Pána sa už dnes začínajú zabodávať do duší i tiel ľudí, presne zasahujúc všetky ich vnútorné i vonkajšie slabiny, vzďaľujúce ich od princípu harmónie. Bolestný zásah týchto šípov nám všetkým ukáže, kde a čím sa previňujeme voči harmónii. Ukáže nám, kadiaľ už cesta nevedie.

Hroty šípov žiarenia Spravodlivosti Pána zároveň presne stanovia hranice, v ktorých rozmedzí sa má pohybovať naše chcenie, myslenie, emócie a celý vnútorný život. Ak to ľudia nebudú chcieť rešpektovať a dodržiavať, oni sami sa budú bolestne zraňovať o hroty týchto šípov, aby si takýmto spôsobom uvedomili a v prežívaní na vlastnej koži pochopili, kadiaľ presne vedie jediná možná cesta života, bytia a myslenia vo stvorení. Požehnaný každý, kto to dokáže pochopiť a začne sa osobnostne vtesnávať do mantinelov, nekompromisne vymedzených Vyššou Mocou, čím vykročí na cestu k Svetlu.

Tento text vznikol preto, aby ľudia poznali a chápali čo sa deje, keď to dopadne na nich samotných. Keď sa to bude diať v ich dušiach, mysliach a telách.

A tento text vznikol aj preto, aby ľudia nemuseli navždy zahynúť v hustom a neutíchajúcom daždi šípov, ktoré na nich budú dopadať z prísnej ruky Spravodlivosti Pána, ale aby namiesto toho mohli byť nesení rukou bezbrehej Pánovej Lásky ako na anjelských krídlách. Lebo Láska Pána stále čaká na to, aby sme sa vydali na cestu Svetla a ona nám pri tom mohla všemožne pomáhať, podporovať nás, ochraňovať nás a liečiť rany nášho tela i duše.

Nech nám všetkým v tomto našom úsilí a v týchto vážnych časoch pomáha náš dobrotivý Otec nebeský.

PS. Keď si zadáte do internetového prehliadača slovné spojenie „duchovné príčiny chorôb“, ukáže sa vám mnoho zdrojov. Nájdete v nich vysvetlenie vzťahu medzi konkrétnym disharmonickým duševným stavom a jemu zodpovedajúcou konkrétnou chorobou.

Skutočné uzdravenie spočíva v tom, že prostredníctvom takzvanej pozitívnej afirmácie zmeníme pozitívnym spôsobom svoj duševný stav. Tým vnútorne eliminujeme skutočnú príčinu choroby a môžeme sa uzdraviť.

Tento princíp bude v nadchádzajúcej očiste zeme vyhrotený na maximum tak, že rôzne telesné choroby nás budú svojimi intenzívnymi príznakmi nútiť k uskutočneniu zodpovedajúcej vnútornej duševnej zmeny, a tým zároveň k uzdraveniu a k dosiahnutiu duševnej harmónie.

Milan Šupa

Zdieľať článok