Abd-ru-shin – 2. časť

dec 20, 2023 | Duchovné pravdy

V říši Ismánů

Nádherná lučina plná květů zářila ve slunečním svitu. Podivně utvářené, překrásné a vonící byliny tvořily koberec této lučiny. Něžně zbarvené veliké květy kolébaly svými kalichy na dlouhých stoncích a nad nimi se vznášeli, jako oživené květy, velicí motýlové s nádherně zbarvenými křídly. Honili se, usedali na květy, třepetali se nahoru i dolů a obletovali květinové elfy, kteří pobíhali kolem slunečních paprsků.

Uprostřed této nádhery stálo asi tříleté dítě. Se sepjatýma ručkama pohlíželo udiveně na zázrak kolem sebe. Jeho oči závodily v záři se slunečními paprsky, neboť se v nich odrážela zlatá zář. Vlasy vlály kolem pravidelně zformované hlavičky, jako by kolem ní byla utkána zlatá zář.

Nyní se blížil obzvláště veliký motýl. Dítě zajásalo:

„Ó, pojď sem, ty krásný a milý motýlku!“

Dítě natáhlo ručky a motýl uposlechl prosebného volání hlásku. Usedl na dětskou ručku a rozepjal svá nádherná křídla.

„Imio, Imio, podívej se!“ zajásal chlapec, který se neodvážil kvůli své radosti ani pohnout.

Od okraje lučiny sem přicházela ženská postava ve splývavém bílém rouchu. Její černé vlasy byly spleteny na hlavě jako koruna a na nich byl upevněn tenký závoj na ochranu proti slunečním paprskům a příliš velikému světlu.

Přátelsky se blížila k chlapci a pozorovala s ním motýla. Tiché trhnutí projelo tělem zvířátka a pak uletělo mezi květiny.

Zklamaně klesla chlapcova ruka:

„Škoda!“

Imia jemně pohladila chlapcovy vlasy:

„Vidíš elfy, Abd-ru-shine, kteří tu tančí kolem květů?“

„Ovšem, že vidím!“ smál se chlapec. „Slyším je také zpívat!“

„Tak si zavolej některého z nich! Jsou ještě líbeznější než motýlové.“

„A myslíš, že přijdou, Imio?“ tázal se maličký, avšak aniž obdržel odpověď, zavolal milým hláskem: „Elfíčkové, malí elfové, přijďte k Abd-ru-shinovi!“

V kruhu elfů, kteří tančili nablízku své reje, vznikl neklid a zdálo se, jako by všichni elfové chtěli uposlechnout volání. Pak se oddělil jeden z nich, vznesl se do výše k chlapci a tiše jako dech se posadil na nataženou ruku. Chlapec sotva dýchal. Štěstí a radost chvěla jeho duší. Pohlížel na elfa, na tuto nepatrnou bytůstku plnou krásy a líbeznosti. Pak se váhavě tázal:

„Smím tě vzít, maličký elfe, s sebou, když se posadím na druhé straně pod veliký cedr?“

Malý elf musel odpovědět, aniž by to Imia slyšela, neboť s radostným zajásáním ubíhal Abd-ru-shin přes louku. Na okraji stály mohutné, nádherné cedry, které rozšiřovaly ve slunečních paprscích kořeněnou vůni. Pod jedním z nich čekalo lůžko z jemných bílých kožešin na chlapce unaveného hrou, který se na ně pohodlně usadil.

Maličký elf, který letěl s chlapcem, se posadil na vysoké zelené stéblo, které vyrůstalo vedle chlapce ze země. K němu se přiblížili ještě další elfové v různobarevných rouchách a vyprávěli o svém životě ve slunečním svitu a vůni květin. Hovořili o květech, travinách, motýlech a broucích, až Abd-ru-shin usnul.

Když se probudil, byli již elfové pryč a nad jeho hlavou zpíval ptáček svou píseň ku poctě Boha a Pána. Zbožně sepjal chlapec své ruce a naslouchal. V zelené půdě se objevila hlavička se zlatě se lesknoucíma očima. Byla to ještěrka o něco delší než chlapcova ruka. Vesele se k němu připlazila, když zpozorovala, že jeho oči na ní spočinuly. Také ona dovedla mnoho vyprávět o svém životě mezi kamením a bylinami.

„Pohleď, kdo přichází, Abd-ru-shine!“ Přerušila Imia důvěrný rozhovor, ze kterého nic nevnímala. Mohla ovšem všechno bytostné vidět, avšak jejich řeč, kterou nebylo možno zachytit lidským uchem, jí byla nesrozumitelná. Při zvuku jejího hlasu zmizel pták i ještěrka. Chlapec vzhlédl a vyskočil z lůžka. S hlasitým jásotem pospíchal příchozímu vstříc:

„Is-ma-eli!“

Muž oslovený jménem Is-ma-el byl vysoký, bělovlasý a silné postavy. Cosi úctyhodného na něm spočívalo. Jeho hluboce modré oči se zdály pronikat člověka do jeho hloubky.

Jeho roucho bylo bílé z nádherné látky, sepjaté zlatým pásem. Zlatý kruh obepínal jeho čelo. Úzké, velmi bílé ruce se vztahovaly vstříc přibíhajícímu chlapci.

„Abd-ru-shine, můj synu,“ přátelsky ho pozdravil a položil mu své ruce na ramena.

Chlapec vzhlížel k němu vzhůru se smíchem.

„Víš, co říkala ta ještěrka?“ tázal se významně. „Za několik dnů začnou velcí brouci svítit. To musí být krásné. Dělají to každý rok, ale já jsem to ještě nikdy neviděl. Uvidím je tentokrát?“

„Jistěže uvidíš, Abd-ru-shine, nyní jsi na to již dosti stár. Je čas, abys poznal všechny divy, které Boží vůle vložila do přírody. Také se ti objeví, abys je poznal.“

„Z tebe, skrze tebe a k tobě,“ dodal tiše v hlubokém zamyšlení tak tiše, že naslouchající chlapec tomu nerozuměl.

Abd-ru-shin horlivě vyprávěl o motýlech a elfech. Is-ma-el se radoval s ním: „Nech si zítra ukázat od motýlů, jak vylétají ze svých nepěkných kukel. Budou jistě vědět, kde se jejich druhové chtějí vylíhnout. Dej se tam zavést a podívej se!“

Chlapec přikývl. Nejraději by byl hned zase utíkal na louku, avšak Is-ma-el ho uchopil za ruku a vedl sebou po cestě, která tu pokračovala pod stinnými cedry.

Místy stromy uvolňovaly vyhlídku, a pak bylo vidět ostré skály, které se zdály tyčit až do nebe. Byly porostlé popínavou zelení a malými kmeny, na kterých rostly červené, bílé a fialové zvonky. Vyhlíželo to velmi půvabně, když se vše pohybovalo ve vzdušném vánku.

Od té doby, co se Abd-ru-shinovy oči otevřely pro pozemské bytí, byly obklopeny krásou. Nic jiného ještě neviděly. Přesto byl chlapec vnímavý pro všechno krásné, s čím se setkával. Stokrát viděná věc skrývala pro něho stále nové nádhery.

Zdálo se, že Is-ma-el cítí totéž. Přizpůsobil svůj krok krokům dítěte. Společně se radovali z toho, co viděli.

„Pohleď, Is-ma-eli, co je tu zvonečků! A jak cinkají!“ Zvolal chlapec na skálu obsypanou fuchsiemi, kterou bylo vidět mezi dvěma cedry.

Is-ma-el měl radost, že dítě řekli „cinká“, chtěl však vědět, zdali to neřeklo neúmyslně. Proto se ho tázal:

„Proč neřekneš zvoní ? Zvony přece zvoní!“

Chlapec na okamžik přemýšlel a pak zvedl hlavičku:

„Ano, zvony zvoní, to je slavnostní. Vyprávějí o Boží všemohoucnosti, ale zvonečky jen cinkají.“

„Ty nemluví o Bohu!“ zkoumal Is-ma-el dále.

„Všechny květiny mluví o Bohu!“ Odpověděl chlapec přesvědčivě. „Zvonky však volají jen: „Děkujeme, že smíme žít a radovat se!“

Náhle však chlapce napadla nová myšlenka. Na okamžik se zadíval před sebe a pak zavolal:

„Ty, Is-ma-eli, jsi zvon, velmi veliký zvon a Abd-ru-shin je zvonek. Ale chci se stát zvonem a zvěstovat Boha všem lidem.“

Is-ma-el mlčel rozechvěn nevědomou moudrostí tříletého dítěte. Tomu se zatím ujasnilo, co vlastně řekl. Zamyšleně se tázal:

„Proč jsem říkal, že chci hlásat Boha všem lidem? Vím, že to chci. Ale – přece všichni Ismáni Boha znají! Všichni Ismáni o něm přece vědí a modlí se k němu. Či jsou ještě nějací jiní lidé?“

„Ano, dítě, jsou tu ještě jiní lidé, kteří o Bohu nic nevědí. K těm budeš smět jednou jít a hlásat jim o Bohu.

„Kde jsou?“ chtěl chlapec vědět a rychle se uspokojil, když mu Is-ma-el řekl, že se to dozví, až bude čas.

„Ale chci, abys dnes viděl něco jiného. Proč jsem tě sem přivedl,“pravil Is-ma-el. Vyšli z cedrové aleje na velikou, zelenou plochu, kde se proháněli skvělí bílí koně. Byl to okamžik, který by každého rozechvěl, nejen toto dítě, které to vidělo poprvé.

„Byli tu stále? Ještě jsem je nikdy neviděl!“ volal Abd-ru-shin.

Chtěl se vytrhnout z Is-ma-elovy ruky a utíkat za krásnými zvířaty. Jeho průvodce ho však pevně držel a zavolal jednoho z Ismánů, který byl u koní.

Muž uchopil bleskurychle štíhlého koně kolem krku a přivedl ho k Is-ma-elovi. Abd-ru-shin vyškubl ruku, kterou Is-ma-el držel a pospíchal ke zvířeti.

„Simi! Simi!“ volal nadšeně a kůň vesele zařehtal jako na pozdrav.

Is-ma-el a Mana, jak se nazýval Ismán pečující o koně, si spolu vyměnili radostný pohled a pak se Mana tázal:

„Líbí se ti toto zvíře, Abd-ru-shine? A odkud znáš jeho jméno?“

Chlapec, který se tlačil ke koni, ačkoliv byl příliš malý, aby ho pohladil, pohlédl na mluvčího:

„Nemůže se přece jmenovat jinak, vždyť to přece každý vidí! Velmi se mi líbí. Smím na něm jezdit?“ obrátil se s prosbou k Is-ma-elovi.

„Zajisté, že smíš,“ a Is-ma-el rychle uchopil lehkou postavičku chlapcovu a posadil ho na koně.

„Simi, ty krásné zvíře, nyní mne budeš nosit!“ jásal chlapec a Simi již zvedal svou štíhlou přední nohu, aby se dal do klusu. Ale Is-ma-el zakročil.

„Ne, Abd-ru-shine, napřed se musíš naučit jezdit, než tě svěřím nějakému koni. Mana tě bude vyučovat a jezdit s tebou na vyjížďky.“

„Ty také, Is-ma-eli?“

„Ano, já také,“ odpověděl Is-ma-el a před jeho duchovním zrakem vyvstal den jeho poslední jízdy.

Tehdy opatroval chlapce na svých prsou. Chlapce, kterého na Boží příkaz odnesl jeho rodičům. Toto dítě, Abd-ru-shin, bylo radostí jeho stáří a bylo vším, co mu na zemi bylo drahým.

Všechny chlapcovy myšlenky se nyní obíraly koněm Simi. Přál si vroucně, aby již byl velký a mohl se sám o koně starat a především, aby na něho mohl sám vyskočit. Chlapci se zdálo být nedůstojným, že ho musí na koně vysazovat.

Avšak pro tuto novou radost nezapomněl, co mu říkal Is-ma-el o motýlech. Již příštího dne hledal v živém plotě, kam ho zavedl krásný, stříbrný motýl, letící před ním a našel tu dva podivné, jako ze dřeva zhotovené, výtvory. Vedle nich seděl elf.

„Chceš se podívat jak budou vylézat?“ pozdravil chlapce. „Za chvíli jeden z motýlů vyleze ven. Klepal již na stěnu své komůrky.“

Také Abd-ru-shin slyšel tento tajemný tón, který zazníval z vnitřku podivného domečku. Netrvalo dlouho a otevřela se trhlina, stále víc a víc se otevírající, až náhle z ní vyklouzlo cosi úplně zkrouceného a svinutého.

To měl být motýl? Kde jsou jeho křídla? Avšak již za chvíli se bytůstka začala rozvíjet. To, co vypadalo jako zmačkané hedvábí, se narovnalo a již tu seděl krásný motýl, který se nechal ozářit sluncem a sbíral sílu k prvému letu.

„Jak je to krásné!“ divilo se dítě a Imia, která ho provázela, s ním souhlasila.

„Je ve všech podivných věcech ukryto něco tak pěkného?“ tázal se chlapec svého učitele a přítele, když mu vyprávěl o zázraku s motýlem.

„Velmi často a v naší říši téměř vždy!“ ujišťoval Is-ma-el a Abd-ru-shin byl spokojen.

Ve společnosti své věrné Imie navštěvoval ptáčky, kteří krmili svá mláďata ve hnízdě, hledal ještěrky pod kameny a viděl veliké ptáky, kteří stavěli svá hnízda ve skalních roklích. V pravý čas uviděl také brouky, zářivé zázraky noci.

„Jsou velmi krásní,“ povídal, „ale hvězdy se mi přece líbí lépe!“

Hvězdy ho okouzlovaly. Mnohé z nich znal jejich jménem, jiné rozeznával podle jejich vzájemného postavení. Také se sluncem a měsícem byli dobří přátelé. Dovedl se dívat do jeho žhavé sluneční tváře a hovořit s ním, aniž by byl oslepen.

„Ale nikdy neodpovídá!“ stěžoval si.

Přešly měsíce. Abd-ru-shin již uměl jezdit a na Simi seděl tak dokonale, jako všechno ostatní, co dělal. Nyní byl již také čas přidružit k němu mužského průvodce. Is-ma-el k tomu určil mladého Ismána, ušlechtilého rodu, který se nazýval Din-Ar.

Jeden z chlapců byl také určen, aby byl dalším druhem při hrách. Abd-ru-shin si však nikdy nehrál, tak jako jiné děti. Jeho hra pozůstávala ze styku s elfy, trpaslíky a ostatními bytostnými a zvířaty všeho druhu. Tomu však nechtěl rozumnět Min, ismánský chlapec. Chtěl stavět domy z kamenů, obklopit je zelení a snít o tom, že to jsou paláce.

Abd-ru-shin však v takové hře nenacházel žádného půvabu a nahromaděné kameny se mu zdály prostě ošklivé. K čemu měl dělat takové věci, když je možno činit něco lepšího. A proč trhat tolik krásné a svěží zeleně, která za chvilku zvadne, a pak ji již ani zvířata nežerou? Je to škoda!

Každý z chlapců se snažil jeden druhému zalíbit, ale byli příliš různorodí. Po krátkém čase prosil Din-Ar Is-ma-ela, aby Mina zprostil jeho úkolu. Z toho měli všichni radost.

Sám Din-Ar se dovedl lépe přizpůsobit Abd-ru-shinovu myšlení. Ukazoval chlapci různé dovednosti, nechal ho plést košíky z proutí, rohožky a skřínky ze slámy. Učil ho barvit slámu a měl radost ze zářivých barev, které neúnavný chlapec vytvářel různým mísením. Učil ho zacházel s lukem, střílet do terče a vrhat kopí.

Ovšem nejraději míval Abd-ru-shin chvíle, kdy směl prodlévat pohromadě s Is-ma-elem. Čím byl chlapec starší, tím vroucněji se přimykal k Is-ma-elovi. Dávno již započalo pravidelné vyučování, které žák i učitel milovali. Všechno, s čím se setkali, nechť to bylo zvíře, rostliny, kámen, člověk nebo nějaká událost, všechno sloužilo k tomu, aby o tom hovořili, vysvětlili tak, aby to Abd-ru-shin pochopil. Chlapec se neúnavně tázal a právě tak neúnavně mu Is-ma-el odpovídal.

Nejraději však Abd-ru-shin slýchával o Bohu. Co říkal Is-ma-el, to se mu zdálo být dobře známým, důvěrným, drahým a nemohl se toho nasytit.

Jednou Is-ma-el zastihl dítě, když pro ně pozdě večer přišel, jak úplně do sebe pohřížené stojí pod hvězdnou oblohou. Tvářičkou bylo obráceno vzhůru a ruce rozpaženy. Ve tváři dítěte ležela hluboká zbožnost, takže se ho Is-ma-el neodvážil vyrušit. Po delší chvíli Abd-ru-shin vzdychl a rozhlédl se kolem.

„Byl jsi tak zamyšlen, Abd-ru-shine, že jsi mne neslyšel přicházet,“ oslovil ho Is-ma-el.

„Hovořil jsem s Bohem,“ zněla prostá odpověď samozřejmým způsobem a Is-ma-el se dále netázal.

Zvolna chlapec vycházel ze své uzavřenosti. Vládce Is-ma-el žil osamělým životem uprostřed svého lidu. Nikdo, kdo nebyl volán, nebo neměl zvláštní důvod, k němu nepřicházel. Všichni ho ctili a každý byl ochoten za něj položit svůj vlastní život, ale právě z této úcty vznikala přirozená plachost.

V říši Ismánů bylo všechno velmi dobře zařízeno. Všechna zřízení spočívala v poznání zákonů Božích, zachvívala se v nich a proto byla téměř dokonalá. Každý Ismán měl svůj vlastní úkol a také tam, kde dva nebo více lidí pracovalo na téže práci v témže povolání, bylo tvoření každého z nich jiného druhu. Nikdo prostě nenapodoboval svého druha a nikdo nedovedl vykonávat svou práci bezmyšlenkovitě jako stroj. Celý národ byl rozčleněn na kasty, které byly bez jakéhokoliv nátlaku od sebe přísně rozlišeny, avšak zasahovaly do sebe jako kolečka velikých hodin a jedna bez druhé byla nemyslitelná. Nikdo nesměl chybět, aby nebyl ohrožen celek. Všichni byli stejně důležití pro výstavbu říše.

Nikdo nepociťoval toto odkázání sebe sama jako osamělost nebo méněcennost. Všichni pozorovali, že konají lepší a dokonalejší práci, jsou-li za to, co dělají, také plně zodpovědni. Vesele a šťastně šel každý za svým dílem, nechť byl dohlížitelem nebo dělníkem, vedoucím nebo vedeným. Každý dával to nejlepší podle svých schopností a více od nikoho nebylo požadováno.

Tak jako všichni při celkové spolupráci a vzájemném spojení přece stáli osamoceni, tak tomu bylo také s životem jejich vládce. Patřil svému lidu. Svoji sílu a svou nadlidskou dovednost a vědění k tomu využíval, avšak v práci a klidu byl osamělý.

Nyní se chlapec stal jeho blízkým druhem. Is-ma-el cítil tuto dětskou přítulnost, která se nikdy neprojevovala zevnějšími něžnostmi, jako cosi blahodárného. Bylo také nutno, aby Abd-ru-shin vyrůstal vedle něho, jakmile začínal chápat svoje okolí. Is-ma-el v něm viděl budoucího vládce říše Ismánů. Za tímto účelem, on, který sám dětí neměl, unesl kdysi toto dítě a v tomto úmyslu je chtěl vychovat.

Jestliže však měl Abd-ru-shin později vládnout, musel přijít do styku se všemi vrstvami a kastami svého lidu. Neměl být vládcem, který nerozumí svému národu. Zatímco Is-ma-el ještě přemýšlel o tom, jak by to nejlépe zařídil, aby plánovitě upravil chlapci vztahy k Ismánům, mezitím již sám a neúmyslně rozluštil Abd-ru-shin tuto úlohu.

Procitla v něm touha, ohromná touha po vědění. Co uviděl, chtěl znát tak, aby to také pochopil. Kdekoliv zastihl lidi při práci, přidružil se k nim, díval se, tázal a pracoval s nimi, až pochopil, k čemu ta práce slouží a jak se provádí. Pak se jeho bystrý duch obrátil opět k něčemu jinému.

Cítil, že se všemi je jakýmsi způsobem spojen, jakmile s nimi jednou promluvil nebo kratší či delší dobu pracoval. Nikdy kolem nich nepřešel bez pozdravu, nýbrž zpravidla na ně zavolal veselými slovy nebo pln účasti se tázal po tom, co je právě zaměstnávalo. Ve stáří, kdy se jiné děti zabývají výhradně ještě sami sebou, bylo mu docela přirozeným vmýšlet se do myšlenek jiných a vidět sebe vykonávat jejich práci. Ještě nebyl ani osm roků stár, když takto započal sám sebe vychovávat k úkolu vládce.

Pln radosti to Is-ma-el pozoroval a mohl se bezpodmínečně spolehnout na chlapcův smysl pro takt.

Nikdy nezůstával déle u nějaké skupiny Ismánů, kráčel-li po Is-ma-elově boku. Pak se spokojil pouze s krátkým pozdravem, vložil však do něho tolik srdečného tepla, že se nikdo nemohl cítit odstrčen.

V tomto směru chlapce nikdo nepoučoval, neboť žáden ho nemohl něčemu podobnému vyučovat nebo ho naučit. Vycházelo to z jeho nitra volně a přirozeně jako tryskající pramen. Dítěti to bylo tak přirozeným, že vůbec nepozoroval, jak mnoho dával jiným svými slovy, které s nimi vyměnil. Ani stopy domýšlivosti nebo sebepřeceňování se nevloudilo do chlapcovy duše.

Všichni milovali svého příštího knížete. Kdekoliv se objevil, vyjasnila se čela a rozveselila se srdce. Každý z lásky k němu udělal, co mohl udělat, i když to bylo jenom třeba ukázání právě objeveného ptačího hnízda.

Din-Ar vyhledal Is-ma-ele, jehož nalezl, jak právě prohlíží nedávno dokončené svícny pro chrám. Is-ma-el ho zavolal k sobě a ukazoval mu svícen, který napodoboval stonek, listy a květy a byl neobyčejně krásně vypracován. Zatím co Din-Ar svícen prohlížel, Is-ma-el se klidně tázal:

„Co je s Abd-ru-shinem? V čem ti dělá starosti?“

Din-Ar ihned odložil svícen a pohlédl na Is-ma-ele:

„Od dnešního rána leží na svém zamilovaném místě pod velikým cedrem. Téměř se nehýbe a vůbec nepozoruje, když se k němu přiblížím. Od rána ještě nic nepodnikl. Jinak běhá od jednoho k druhému a nic mu není dosti rychlé. Dnes leží úplně tiše.“

„Co učinil, když jsi ho oslovil, Din-Are?“

„Neodvážil jsem se přerušit jeho přemýšlení. Domnívám se, že tak smíš učinit jedině ty!“

„Dobře, půjdu za ním. Buď bez obav, Din-Are, a přijmi můj dík za svou bdělou službu.“

Is-ma-el nejdříve pečlivě uložil svícen i nářadí a pak zvolna odkráčel do cedrové aleje.

Již z dálky viděl chlapce na jeho zamilovaném místě. Neležel unaveně, ani se nepovaloval. Každý sval lidského těla se zdál být napjat, jako by vykonával ohromnou práci. Is-ma-el viděl, že dítě nad čímsi usilovně přemýšlí, co nemůže rozluštit. Chtěl ještě chvíli počkat, než přeruší toto své přemýšlení. Snad se s tím chlapec vypořádá i bez jeho pomoci.

Is-ma-el se tiše posadil pod jiný cedr. Nedumal nad tím, co asi Abd-ru-shina tak těžce zaměstnává, nýbrž k němu vysílal jen nápomocné, dobrotivé myšlenky, které ho měly posílit. Dlouho to netrvalo a zdálo se, že veliká práce je ukončena. Abd-ru-shin zamyšleně povstal a podíval se vzhůru k nebi.

Nyní Is-ma-el považoval za správné, aby se dal vidět. Tiše zavolal chlapcovo jméno. Abd-ru-shin se jako blesk obrátil a pospíchal ke svému učiteli.

„Is-ma-eli, ty jsi zde?!“ volal rozradostněn. „Jak je to hezké! Mohu se tě zeptat, je-li správným to, co jsem nalezl?“

„Posaď se ke mně a vypravuj, co tě zaměstnávalo!“ přátelsky odvětil Is-ma-el.

Chlapec se sice posadil, ale vyprávění mu nějak nešlo. Hledal slova, kterými by začal. Konečně pravil:

„Is-ma-eli, ty víš, kolik jsem měl všude přátel mezi květinkami i zvířaty, ba i mezi kameny. Všechno ke mně hovořilo a všechno se mi zjevovalo. Jak víš, hrál jsem si raději s elfy, trpaslíky a zvířaty než s dětmi. To už je pryč! Již nic ke mně nemluví a já už nevidím žádných bytostných. Příroda je stále krásná, ale není oživená. Nemá již žádného srdce!“

Zdálo se, jako by to Is-ma-el nepozoroval. Přátelsky se podíval na chlapce a tázal se:

„A našel jsi pro to nějaké vysvětlení?“

„Přemýšlel jsem o tom celé ráno, myslím, že nyní vím, proč tomu tak jest. Pohleď, Is-ma-eli, dříve jsem žil svým životem podobně jako oni. Ale já jsem jinak utvářen. Nejsem tak křehký a jemný a proto můj život nemůže probíhat tak, jako jejich. Musím se naučit dělat jiné věci. Čím víc jsem se naučil od Ismánů, čím více mně činila jejich práce radost, protože jsem jí rozuměl, tím více jsem se spojoval s pozemským, které se na mě kladlo a bralo mi lehkost. A nyní jsem se stal příliš těžkým pro moje přátele a …,“ Abd-ru-shin zavzlykal.

„Chtěl bys to mít opět jinak? Chtěl by ses vrátit do svého dětsky bytostného života?“ Is-ma-el se dobrotivě zeptal.

„Na to jsem se právě tázal,“ odvětil chlapec, který se opět ovládl. „Ne, Is-ma-eli, nesmím zpět, musím kupředu! Kdyby Bůh chtěl, abych zůstal stát, pak by ze mne učinil elfa. On by to jistě mohl učinit. Ale já se musím učit a snad až se všemu naučím, co musím vědět, pak budu opět moci rozumět bytostným?“

„Pak budou bytostní rozumět tobě! Budou ti sloužit, můj synu!“

To pravil Is-ma-el vážně, dívaje se přátelsky na chlapce.

Ten však ještě nechápal hluboký smysl těchto slov. Slyšel v nich jen to, že později bude moci mít opět spojení se světem svých přátel, které nyní ztratil. To ho utěšilo.

Po dlouhé týdny se ještě pokradmu díval, zda náhle neuvidí nějakého elfa. Pomalu si však zvykl na to, že neuvidí nic. Vědění o všem bytostném mu zůstalo a činilo ho něžným ve styku s přírodou.

Téměř celý den prožíval ve volné přírodě. Ismáni byli úzce spojeni s přírodou a uzavřené místnosti vyhledávali jen tehdy, když to bylo nutně třeba. Dokonce i jídla často požívali pod širým nebem, avšak stoly připravovali se stejnou péčí jako v paláci.

Jednoho dne pozoroval chlapec dva Ismány, kteří připravovali příbory k jídlu.

Divíš se asi, Abd-ru-shine, že nepoužíváme nejkrásnějších mís a nádob?“ pravil jeden z nich.

„Ó ne, tomu se vůbec nedivím,“ rychle odvětil chlapec. „Velmi bych se divil, kdybyste sem přinesli ty nádherné věci, kde přece nemůže být nic krásnějšího než to, co Bůh stvořil. Zde venku by se mělo používat jen docela prostých předmětů.“

Ismáni, kteří vykonávali svoji práci podle příkazů Is-ma-elových a nikdy nad tím nepřemýšleli proč, pohlédli na sebe. Toto dítě je poučilo o tom, co dělali!

Tak tomu bylo častěji. Imia dokončila nové šaty pro Abd-ru-shina. Byly modré a bohatě vyšívané pestrými barvami. Měla radost z práce svých rukou, do kterých vložila tolik lásky.

Zaraženě pohlížel osmiletý chlapec na sebe. Byl by se rád šatům podivoval, ale ačkoliv přemýšlel, nad čím by se mohl s upřímným srdcem radovat, přece nic nenacházel. Konečně pravil rozradostněn:

„To jsou velmi krásné šaty pro deštivé dny.“

„Pro deštivé dny?“ tázala se Imia nechápavě. „Proč pro deštivé dny?“

„Když jsou tak pestré. Venku by to rušilo ptáky a elfy. Nemůžeme je přece udělat tak pěknými, jako když rostou na louce,“ dodal na omluvu. „Když však bude pršet a já se obléknu v místnosti, pak mi budou připomínat louku a budeme veselí.“

Pro Imiu to byla nová myšlenka, že by se člověk mohl oblékat jinak pro doma a jinak pro venek, ale líbila se jí.

„A jak by chtěl být Abd-ru-shin oblečen venku?“ vyptávala se přátelsky,

„Úplně prostě, bíle jako Is-ma-el a mnozí Ismáni, kteří jsou kolem něho. Jsem už přece veliký!“

Od toho dne nosil chlapec jen bílý šat, který zprvu míval přepásán pestrým pásem. Toho dne však, když uplynulo osm let od jeho příchodu, přinesl mu Is-ma-el nádherně vypracovaný zlatý pás. Byl složen z mnoha na sebe položených destiček, které byly probíjeny a různě vzájemně spojovány, takže tvořily nejrůznější vzory.

Abd-ru-shin měl velkou radost z tohoto daru. Prohlížel pás velmi pečlivě, než se s ním přepásal.

Nechával v ruce klouzat jednotlivé plátky a hovořil napolo k Is-ma-elovi a napolo k sobě:

„Toto je motýl, to zde růže a to zase hvězda.“

Náhle umlkl a dlouho se zahleděl na malou plotničku ozdobenou rovnoramenným křížem.

„To jest shůry,“ pravil uctivě. –

Abd-ru-shinovi bylo dovoleno lozit po skalách až do určité výše. Nikdy mu nenapadlo, aby porušil tento příkaz. Když však viděl, že druzí vylézají mnohem výše, procitla v něm také touha, aby je mohl následovat.

„Smím někdy s Din-Arem vylézt tak vysoko, abych se mohl podívat shůry na náš palác?“ vyzvídal u Is-ma-ele.

Tento přikývl. Chlapec se chvíli na něho díval a pak odkvapil.

Přešly dny, aniž by Abd-ru-shin opět mluvil o skalách. Dosud však také nepodnikl vytoužený výstup. Is-ma-el se tomu divil.

„Kdy se chceš podívat na náš palác?“ tázal se konečně.

„Až mi to rád dovolíš!“ vykřikl kvapně tuto odpověď.

„Cožpak jsem ti to nedovolil?“

„Dovolil, ale nerad! Ty jsi jen přikývl a neřekl jsi jako jindy: Jistě, můj synu. Proto raději počkám.“

Abd-ru-shin cítil správně. Is-ma-el nedával toto svolení rád. Měl obavu, že by chlapec mohl být při lezení postižen závratí a přitom spadnout. Nyní však viděl, jak skvěle se dovedl chlapec ovládat a proto pozbyl obav a co nejvřelejším tónem vyjádřil své dovolení.

S červenými tvářemi se Abd-ru-shin vrátil z výletu. Otevřel se mu nový svět. Jak maličké byly domy i lidé tam z té výšky! Jak čistým byl vzduch a jak vysoko se klenulo nebe!

„Že se vůbec odvažujeme vyslovovat jméno Boží!“ Bylo první, co řekl. Jak maličcí se zdají být lidé z vrcholu hor! Malí, nepatrní a bezvýznamní. A jak vysoko je Bůh nad námi! Je neslýchané o něm mluvit tak, jak to činíme my!“

Potom vyprávěl o všech divech, které nahoře spatřil. Rostou tam úplně jiné květiny. Dále viděl hnízdo obrovského ptáka, ve kterém podivná mláďata s holými krky vystrkovala zobáky.

Znovu a znovu pak vystupoval Abd-ru-shin na skály a odvažoval se stále výš a výše. Zdálo se mu, že ho něco přitahuje vzhůru. Is-ma-el se ho jednou tázal, proč podniká tyto namáhavé výstupy. Pln údivu pohlédl chlapec na tazatele:

„Je to nádherné napnout všechny síly a dojít k cíli, který si člověk vytkne.“

„Máš pravdu, Abd-ru-shine. Je vždy krásné snažit se vzhůru! Jak se ti líbí palác, když se na něj díváš shůry?“

„Nemohu to popsat,“ pravil Abd-ru-shin uvážlivě. „Čekal jsem, že bude také tak žalostně nepatrný jako lidé. On však i shora působí mohutně. Jak to přijde?“

„Nemohu ti to přesně vysvětlit, domnívám se, že tento palác je tak dokonalá stavba, jakou je vůbec možno na zemi vybudovat. Nemá žádných nároků, aby se ledasčemu vyrovnala, co ji převyšuje. Proto také působí při pohledu shůry jako správný celek. Lidé však chtějí být vždy něčím více, než mohou. Nu a ty víš, jak shora vyhlížejí. A při tom to jsou Ismáni, nejlepší ze všech lidí!“

Is-ma-el s povzdechem skončil.

„Jsou ještě jiní lidé? Kde jsou? Jsou to ti, kterým mám přinést vědění o Bohu?“

„Bydlí na druhé straně našich skal a jsou docela jiní než Ismáni.“

„Proč to dělají?“

„Nevědí ničeho o Bohu …“

Abd-ru-shin ho rychle přerušil:

„Právě proto k nim přece musím!“

Vypadal, jako by se chtěl okamžitě vydat na cestu. Is-ma-el ho zadržel.

„To také půjdeš, můj synu, ale teprve tehdy, až přijde tvůj čas. Chlapce by nechtěli poslouchat.“

„Co vlastně dělají?“ chtěl ještě vědět Abd-ru-shin, který nesmírně litoval ubohých, v Boha nevěřících lidí.

„Co dělají? Zapomněli, že je Bůh a proto také neznají jeho svatých přikázání. Místo, aby společně hledali cestu k Bohu a kráčeli po ní, kladou si navzájem překážky do cesty.“

Pln údivu naslouchal Abd-ru-shin. Nemohl pochopit, že jsou takoví lidé. Dosud se nikdy neobjevilo před jeho zrakem něco špatného a temného. Že by lidé mohli úmyslně konat zlo, bylo mimo jeho schopnost chápání.

„Je nutné mít s nimi soucit, neboť jsou velmi nevědomí,“ rozhodl konečně.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

Abd-ru-shin – 1. časť

dec 19, 2023 | Duchovné pravdy

Ďalší príbeh z knižnej série Zaviate doby sa prebúdzajú. Tieto príbehy pojednávajú o rôznych postavách/národoch a o ceste, ktorou prešli. V týchto príbehoch je krásne vidieť, ako by mal vyzerať bohumilý život a ako sa Svetlo vždy a znova snažilo ľudí priviesť na správnu cestu cez rôznych vyslancov. Tento konkrétny príbeh pojednáva o inkarnácií Abdrushina, Božej vôle. Príbeh nemá autora, pretože obsah bol duchovne prijatý, nie vymyslený. Je to jediné pravdivé vyobrazenie skutočnosti tak ako sa stala práve preto, že do toho nevstupuje ľudská domýšľavosť. V príbehu, ktorý smieme poznať, sa jasne a zreteľne ukazuje, ako by mali ľudia žiť a ako musia konať, aby boli úspešní. Pokiaľ sa dokážeme správne naladiť a nepliesť do toho svoj domýšľavý rozum, spoznáme v tom pravdu a skutočné a pravé dianie.

Perští rodiče

Hrozivě ční skalní hrad mezi horskými stěnami.

Byl zbudován ze stejných kamenů, kvádr byl kladen na kvádr a všude bylo použito skalisk jako základů. Často tvořily dvě skály stěny obrovské haly. Jen znalecké oko mohlo rozeznat, co vytvořila příroda a co lidské ruce. Trhliny ve skalách byly upraveny ve střílny a běda nepříteli, který by se odvážil přiblížit.

Šedivé a zvětralé se jevily skály a zdi, jestliže se někdo díval zdola nahoru. Přišel-li však blíže, tu uviděl, že kámen má krásnou červenou barvu a že je protkán šedivými a bílými žilkami. Horniny byly pevné a žádné rostliny se na nich nemohly uchytit. Ani travička nevyrůstala z trhlin. Nahé a holé se tyčily skály nad linií stromů a keřů, bylin a květů. Příjemná zeleň by se také ani nehodila k této vzdorovité pevnosti.

Kdo chtěl vstoupit do hradu, musel umět lézt jako koza a musel využít každého zářezu na skalách, aby nalezl místo pro opatrně tápající nohu. Mnohý, kdo se lehkomyslně pokoušel o tento výstup, zaplatil toto počínání životem. Nepřístupným byl skalní hrad a bezpečni jeho obyvatelé.

Kdo však byl veden obeznalým vůdcem, dospěl až na vrcholek a pomocí pevné ruky přeskočil poslední průrvy a rokle, tomu se zdálo, jako by byl přenesen do země pohádek. Cesta vedla skalními chodbami jako branami přímo do pevnosti.

Pracně urovnaný dvůr byl obklopen rozličnými budovami, které zezdola budily dojem obrovské stavby. Byly nestejně vysoké, stavěné rovně i napříč, jak to skály právě dovolovaly. Na nádvorní stranu byly střílny rozšířeny v okna, vyčnívající kameny uhlazeny a pokryty koši a květinami. Bujně visely tmavočervené a bílé květy dolů. Bylo vidět, že o ně pečují láskyplné ruce.

Při budovách stály kamenné lavičky. Některé z nich byly pokryty pestře zbarvenými koberci, jiné opět měkkými beránčími kožešinami. Všechno se zdálo být dobře udržováno a činilo dojem velikého blahobytu.

Tam v pozadí, kde se za budovami tyčila skála do závratné výše, stékal šumící pramen, jehož vody byly na mnohých místech zachyceny v kamenných nádržích. Vody však bylo tolik, že přetékala přes okraj nádrže a s hukotem a šumotem stékala do údolí.

Těsně u vody se nacházely stáje. Byli tu nádherné koně nejušlechtilejšího chovu, avšak malé rasy a stáli pořád připraveni pro knížete a jeho družinu. Koníci byli zvyklí na pohybovat se po horách. Pevně a rozvážně vykračovali cestičkou, na kterou se již neodvážila vstoupit lidská noha.

Dole v údolí byly vesnice pod vládou knížete. Všechno, co nahoře potřebovali, se odtamtud přinášelo. Divoký a vzdorný byl kmen Peršanů, jehož kníže bydlel ve skalním hradě. Byli divocí a vzdorovití, jako tato pevnost, avšak svého knížete milovali a neznali nic jiného, než mu přinášet vše dobré a krásné.

Proto také místnosti byly nejnádherněji vyzdobeny. Nohy se bořily do měkkých koberců. Zlaté mísy, svícny a poháry tu byly všude v nadbytku. Lehátka z kožešin a pestrobarevných tkanin zvaly k odpočinku. Bylo tu nahromaděno ohromné bohatství drahokamů a jejich uspořádaní svědčilo o smyslu pro krásu a radost z krásných věcí. Bylo tu vidět také množství zbraní: zvláště zahnuté šavle, dýkovité nože, kopí a jiné vrhací zbraně, všechny posázené drahokamy.

Nádherná vůně se táhla všemi místnostmi: byla to vůně růží. Jakmile se královna květin rozvinula dole v údolí, nemeškala kněžna zásobit se a naplnit své nádoby růžemi. Lístky růží byly pak ženami nashromážděny, které z nich získávaly voňavku, jež v době, kdy již růže nekvetly, byla v pevnosti cítit.

Vzdorní jako národ Peršanů, z něhož vznikli, byli i mužové u dvora knížete. Byly to vojenské postavy, jimž z očí zářila odvaha a rozhodnost. Jejich divokost však byla mírněna životem uprostřed krásy a harmonie ve službách knížecí dvojice. Svému pánu byli vroucně oddáni a v každém okamžiku byli ochotni radostně za něj položit svůj život.

V jejich řadách zavládla radost, když je kníže vyzval ke krátké výpravě, ze které se dosud vždy vítězně navrátili. Dobyvačná touha jim byla cizí. Když tasili meče, dělo se to jen proto, aby zabránili přehmatům sousedních národů nebo jiných kmenů, aby potrestali loupež nebo ochránili potlačené. Kníže se pak sám s celou duší zúčastnil boje a povzbuzoval svou družinu vlastním nadšením.

Jestliže se sama výprava podobala veselému svátku, tu návrat byl slavností, jaké nebylo rovno. Byly zapáleny ohně, které hořely na počest Mithrovu a měly vyjádřit dík za ochranu, kterou jim poskytl. Děkovné zpěvy zaznívaly vzhůru k Ormudzovi.

Všichni obyvatelé pevnosti nosili ve dne bílá roucha. Neobyčejně ušlechtile se jevily ostře řezané tváře v běli turbanovitých pokrývek hlavy. Spatřil-li někdo tyto muže takto pohromadě, tu se domníval, že přišel do shromáždění nejpřednějších knížat. Jakmile však sám kníže vstoupil mezi svou družinu, tu bylo lze hned poznat, že i tato ušlechtilost může být překonána.

Jakási posvátná zbožnost se zdála na něm spočívat. S klidnou důstojností se posadil na své místo mezi ostatní. Služebníci přinášeli pokrmy a zpěváci na svých strunových nástrojích doprovázeli své zpěvy o válečných úspěších a hrdinských činech.

Pokud se jedlo, nemluvil nikdo. Také rozkazy byly udělovány pouze znamením. Teprve když s tabule zmizely zlaté nádoby a modrý dým z vykuřovadel kroužil vzhůru, nadešel čas zábavy. Tabule byla úplně nízká, neboť mužové seděli při jídle se zkříženýma nohama na měkkém koberci na zemi. Za hovoru se pohodlně natáhli a užívali zaslouženého odpočinku.

Když kníže opouštěl hostinu, povstali všichni s podivuhodnou obratností a utvořili uličku stojíce se zkříženýma rukama na prsou, avšak neukláněli se. Radostně se dívalo každé oko na knížete, který jednomu pokynul na pozdrav, jiného obdařil úsměvem a takto pozdravil každého ze svých věrných.

Kníže Ara-Mazdah byl krásný asi padesátiletý muž, vysoký a štíhle urostlý. Jeho téměř bílý obličej měl lehký bronzový nádech, s nímž podivuhodně ladily temně hnědé vlasy sepjaté zlatou čelenkou. Oči byly temně hnědé, zářící a tak oduševnělé, že se zdálo, jako by v nich bylo vidět odraz každé myšlenky jejího vlastníka. Jeden ze zpěváků o nich zpíval:

„Jako Bůh vládne kníže v moci, síle a moudrosti, ale jen očima řídí polovici říše.“

Nesčetné byly zpěvy k jeho poctě, které se udržely po tisíciletí tak, jako jeho jméno žije ještě dnes a o Auramazdovi, druhém označení pro Ormuzda.

Ruka, která uchopila koberec zahalující otvor ve dveřích, byla štíhlá a ušlechtile vytvořená a na muže jeho velikosti velmi malá. Byla však zvyklá uchopit věci a dovedla podržet, co již chytila.

Zamyšleně kráčel kníže provázen dvěma služebníky chodbami polovytesanými a polovyzděnými kameny, dokud nedospěl do nejkrásnější části pevnosti. To byl dům žen, k němuž patřily místnosti kněžny a s nimiž hraničily i jeho vlastní komnaty.

Z jedné z komnat zazníval tichý ženský zpěv. Ara-Mazdah okamžik naslouchal a šťastný úsměv zjasnil jeho tvář. Pak vyrazil krátký výkřik, který zněl jako oznámení příchodu a vstoupil dveřmi zahalenými těžkým kobercem.

Zahalilo ho sluneční světlo, vůně mu proudila vstříc a pozdravila ho krása a láska. Místnost, do které kníže vstoupil, měla větší okna než všechny ostatní. V oknech byla napjata bílá, světlá látka, která mírnila příliš oslepující paprsky, chránila před obtížným hmyzem a přitom zahalovala celou komnatu kouzelným světlem.

Překrásný obraz se naskytl jeho zrakům. Ara-Mazdah zůstal na vteřinu stát, aby mohl vnímat všechnu tu líbeznost.

Na loži, zcela pokrytém nejměkčími, sněhobílými, beránčími kožešinami, seděla kněžna. Bleděmodré hedvábí zahalovalo v bohatých záhybech její postavu jsouc udržováno zlatým pásem zdobeným modrými drahokamy. Tytéž drahokamy zdobily čelenku, pod kterou se vlnily bohaté vrkoče.

Úzká tvář kněžny byla nadpozemsky líbezná. Byla právě ještě schýlená nad dítětem, které leželo v jejím klíně a jež nyní zvedla vstříc muži a odhalila fialkově modré, zářící oči. Zář však nebyla jen v očích, nýbrž jako nadpozemský lesk se šířila kolem matky a dítěte, zdála se přicházet shůry a opět proudit nahoru.

Kníže to již častěji pozoroval, ale dosud však nikdy mu to nebylo tak nápadné jako právě dnes. Snad byl proto vnímavější než jindy, neboť jeho srdce bylo naplněno tím, co dnes slyšel.

Téměř uctivě pozdravil choť a pak se sklonil nad malým, několik týdnů starým synkem, který mu byl navenek úplně podoben a jen zářivé paprsky očí upomínaly na matku. Kněžna Dijanitra pozvedla mu chlapce vstříc. Opatrně ho vzal a když držel v rukou maličké tělíčko, tu silného muže přepadla rozkoš vlastnictví, až se zachvěl. Jeho syn! Jeho dědic! Jeho nástupce! Tento nádherný klenot patřil jemu a byl mu svěřen, aby z něho vychoval muže a knížete, který povede svůj lid a učiní ho šťastným.

„Omaram,“ zašeptal něžně a maličkého uložil opatrně zpět do matčina klína.

Kníže Ara-Mazdah byl podruhé ženat. První manželství, uzavřené v raném mládí na otcovo přání, zůstalo bezdětným. Již před léty je rozloučila smrt. Osaměle žil kníže uprostřed svých věrných a zahloubával se stále více do svých myšlenek o životě po smrti a do svého vědění o Božství.

Jeho lid však požadoval dědice a nutil ho, aby se oženil podruhé. Tentokrát chtěl volit sám. Bdělými smysly se rozhlížel kolem sebe, až nalezl, co hledal: Pannu, jejíž čistota srdce byla rovnocena kráse jejího zevnějšku. Že byla jen dcerou šlechtice a ne z rodu knížecího, mu nijak nebránilo, aby se o ni ucházel.

Již po dva roky byla jeho manželkou, světlem jeho domova a téměř zbožňovanou kněžnou jeho lidu. Před několika týdny se jeho štěstí dovršilo, když se mu ve skalním hradě narodil malý Omaram. Právě o tom chtěl kníže hovořit se svou paní. Hluboce jím pohnulo, co dnes slyšel.

Posadil po boku Dijanitry a začal vyprávět:

„Když jsem se dnes ráno vracel z výpravy, zastavil jsem se v chatrči staré Suji. Slyšel jsem totiž, že stará věrná služebnice mé matky umírá. Vzpomínáš si ještě na ni? Když se Omaram narodil, prodlévala po celou noc zde nahoře v hradě, aby ti byla nablízku.“

„To vím velmi dobře,“ odvětila kněžna. „Myšlenka, že dobrá stařena je zde nahoře, byla pro mne velikou útěchou. Je to s ní skutečně tak daleko, že smí odejít?“

„Ano, připravuje se na svou poslední pouť a na své umírání se dívá klidně a téměř radostně. Šťastný člověk, který po dobře stráveném životě smí s takovou důvěrou kráčet do věčných zahrad.“

„Mohl bys ještě něco pro ni učinit?“ tázala se Dijanitra.

„Ne,“ zamyšleně odpověděl kníže, „nemohl jsem pro ni učinit nic, zatím co ona mi při odchodu řekla něco, co může být pro nás oba hodnotným darem, ženo!“

Jemně k sobě přivinul vedle sebe sedící ženu a téměř zbožně pokračoval:

„Náš syn byl zrozen v poledne, když slunce stálo nejvýše. Suja byla v tu hodinu nahoře a dívala se vzhůru ke svým oknům. Tu viděla, jak bílý pták, jemuž podobného tu nikdy nespatřila, krouží klidně nad střechou s rozepjatými perutěmi. Pak se ve vzduchu téměř zastavil. Suja pravila, že něco tak zvláštního dosud neviděla. Pak se pták usadil před tvým oknem. Teprve, když bylo oznámeno, že se nám narodil syn, roztáhl bílý pták své perutě a odletěl pryč. Neletěl však stranou, jako to činí jiní ptáci, nýbrž vznášel se stále výš a výše až oko stařeny oslepené leskem ho nemohlo dále sledovat.“

„Podivné,“ pravila kněžna. „Často jsem snila o bílém ptáku, ještě dříve než se Omaram narodil. Kéž mi byla stařena vyprávěla o tom, abych se jí mohla zeptat, jak ten její pták vypadal.“

„Suja říkala, že ho tu viděla už jednou, asi čtyři měsíce předtím, než se naše dítě narodilo. Také tenkrát kroužil nad střechou a posadil se před tvým oknem. Tehdy však tomu nepřikládala žádného významu.“

„Domnívá se snad tedy dnes, že tento bílý pták je šťastným znamením pro našeho chlapce?“

„Musela bys být při tom, když na mne upřela své již umírající oči a tiše, avšak určitě pravila způsobem, jakým nemluvívala nikdy předtím: „Můj kníže, tvůj syn je darem bohů! Oni ti ho svěřili! Je určen k velikým věcem. Ochraňuj ho, aby vyrostl k požehnání lidu. Pták je poslem a znamením bohů! Jeho čistá bělost zaručuje, že žádný zlý duch se nemůže přiblížit k tvému dítěti. Požehnán budiž tvůj syn, který je současně synem věčných zahrad!“

Kněžna sklonila svou něžnou hlavu na rámě manželovo a tiše pravila:

„Také mně jest již několik dní známo, že Omar není žádné obyčejné dítě. Když spí, jeho lůžko je obklopeno stále jemným světelným obláčkem. Podívám-li se pozorněji, tu se tento obláček přemění v nesčetné maličké, božské bytosti, které poletují kolem dítěte. Podívej se, že dokonce i nyní, zatím co maličký spí v mém klíně, stojí takové nebeské bytosti vedle něho. Nevidíš je?“

„Nic nevidím,“ pravil kníže s politováním. „Ale mám radost, že ty, moje žena, máš oči, které jsou otevřeny pro dary bohů. Kdyby to bylo možné, tu by mně můj syn byl ode dneška ještě milejší a cennější.“

Štěstí opravdu vstoupilo do starého hradu ve skalách a zdálo se být téměř příliš velikým pro smrtelné lidi. Dítě rostlo a prospívalo a s ním také rostla radost rodičů. Že to bylo opravdu zvláštní dítě, o tom byli přesvědčeni všichni, kteří je mohli vidět. Zřídka kdy křičelo. Zato však většinou byl slunný úsměv na jeho tvářičce, který se změnil v jásot, jakmile Omaram spatřil svou matku. Tento úsměv! Hluboce se vryl do srdce matčina a ona naň nezapomněla nikdy, pokud prodlévala na zemi.

Veliké a vědoucí dívaly se tyto dětské oči do světa. Bylo to s nimi zvláštní: Člověk se do nich díval a pak nedovedl říci, jakou vlastně mají barvu. Záření, které z nich vycházelo, bylo příliš silné. Matka vysvětlovala, že jsou zlaté. Kníže Ara-Mazdah se tomu smál, ale ani on to nedovedl lépe vyjádřit.

Všechno myšlení rodičů se točilo kolem syna. Zatímco pro matku byl důležitým každý projev dětského života a ona s úplnou oddaností o něho pečovala, otcovy myšlenky se obracely do budoucnosti.

„Až Omaram bude větší,“ začínaly obyčejně hovory, které vedl sám se sebou. Nesčetné byly plány, které otec pro tuto dobu spřádal.

Ve skalním hradě byl živý neklid. Došla zpráva o dravém zvířeti, které zpustošilo stáda v údolí. Každou noc proniklo ohradami a odvléklo kus dobytka a poplašilo pasoucí se zvířata. Žaloby pastýřů přiměly knížete k lovecké výpravě, které se přirozeně chtěli všichni muži zúčastnit. Několik jich určil kníže na ochranu pevnosti, zatímco ostatní ho směli doprovázet.

Přišel se rozloučit se ženou a s dítětem. Tak těžce jako dnes se dosud nikdy neloučil. Také kněžna zdála se to tížeji pociťovat než jindy.

„Je opravdu nutno, abys ty sám také odešel na lov?“ tázala se téměř vyčítavě. „Dravce přece může skolit každý obratný lovec. Prokazuješ mu příliš mnoho cti, chceš-li ho sám učinit neškodným!“

„Není to kvůli dravému zvířeti,“ vysvětloval Ara-Mazdah, „je to kvůli mému poslání, že také jdu. Dosud jsem nikdy na takových výpravách nechybil. Zůstanu-li doma dnes – a rád bych to učinil – mohlo by se říci: Hle, jak kníže stárne. To nesmí nastat. Pokud Omaram nevyroste, musím to ještě vydržet. Viď, že to pochopíš? “ dodal láskyplně.

Kněžna přikývla. Žádná oběť, která byla přinesena kvůli dítěti, se jí nezdála těžkou.

Temné zadunění velikého kovového gongu u brány oznamovalo, že lovecká výprava je připravena k odjezdu. Rychle ještě jednou objal kníže svou choť i svého syna a pospíchal ke své družině.

Kněžna Dijanitra přistoupila k velikému oknu, z něhož rychlým pohybem odhrnula clonící látku. Pak oběma rukama pozvedla chlapce vzhůru a zvonivé zavolání donutilo knížete, který právě sedal na koně, aby pohlédl vzhůru. Jako z rámu zářilo mu vstříc vše, co na zemi miloval. Jak dík za tolik štěstí mu srdce plesalo a on vesele odjížděl na lov, ze kterého se měl vrátit až příštího dne.

„Otec je už pryč, chlapče,“ vzdychla si kněžna a maličkého opatrně uložila opět na klín.

Dítě jako by rozumělo, obrátilo k ní své zářící oči a zasmálo se.

„Omare, ty mé štěstí a radosti. Že neodejdeš od matky?“ pravila Dijanitra. „Alespoň ne ještě dlouho, dlouho! Napřed náš syn musí být veliký a silný. Tak dlouho zůstane u matky a bude jí přinášet radost a štěstí. A ona bude dobrá.

Dobrá! Ano, to musí být, má-li poděkovat bohům za tolik požehnání. Ale to jde samo, jakmile se na tebe člověk podívá, ty dare nebes!“

Služebnice kněžny vstoupily dovnitř, jako to konaly každý den. Malý princ byl položen stranou na krásné měkké lože a kněžna se svými ženami háčkovaly krajky, které měly ozdobit plášť knížete.

V práci a hovoru uběhl den. Když se začaly skládat večerní stíny, pečovala matka znovu o Omara a sama ho uložila ve své komnatě. Brzy na to se odebrala na odpočinek také kněžna, která cítila nevysvětlitelně těžkou únavu jako olovo.

V noci se probudila a zdálo se jí, jako by slyšela jakýsi šum. První pohled platil loži dítěte. Což tam nestála jasná postava? Jak často tam vídala stát takové postavy! Tato se zdála být značně větší než ony malé, nebeské bytůstky, které jindy střežily chlapcův spánek. Nu, vždyť Omaram roste a proto jsou patrně vysíláni větší strážcové. Tak asi přemýšlela ospalá kněžna a znovu se pohřížila do hlubokého spánku.

Když se příštího jitra probudila později než jindy, tu bylo lože dítěte již prázdné. Tohoto skutku se dosud služebnice neodvážily. Rozhořčené kněžnino zavolání přivolalo rychle ženy, avšak žádná z nich nebyla, podle jejich tvrzení, předtím v místnosti, ani neviděla prince.

Horečné vyptávání a hledání započalo. Někdo přece musel vědět o tom, kde je chlapec! Ohromení vzrůstalo minutu za minutou. Nikdo o princi Omarovi nevěděl ani toho nejmenšího. Žádný ze strážců nespatřil nic neobvyklého. Počáteční úlek a neklid se změnil v těžkou starost a zoufalství. Každý pátral a hledal. Brány byly dobře zavřeny a žádný z balvanů se nepohnul.

Pak počaly dohady, výčitky, šeptání, pláč. Jestliže princ zmizel, mohl být jedině uloupen. Jestliže však byl uloupen, mohl to provést jenom někdo, kdo znal dokonale celý zámek.

Kdo dnes ráno opustil hrad? Kdo ze služebníků chyběl? Dva důvěryhodní služebníci tu nebyli, ale jeden z nich právě přicházel, neboť se vracel z údolí, kde byl pro potraviny. Konečně hrad opustil již předcházejícího večera.

Druhý, který byl vlastně osobním služebníkem knížete, byl vlastně povznesen nad každé podezření. Kdo to mohl vědět? Snad byl podplacen? Kdo ho však mohl podplatit? Kdo by měl zájem na zmizení dítěte? Jedině bratr knížete, který se oddával naději, že Ara-Mazdah zemře bezdětný a odkáže mu svou říši. Jemu, Oru-Mahovi. Jeho vlastní říše mu nedostačovala.

Až sem zacházely dohady, když kníže brzy po poledni vstoupil nikým netušen do pevnosti. Jeho veselé volání nevykouzlilo krásný obraz v okně, na který se těšil po celou dlouhou jízdu. Naopak, všichni služebníci a všechny ženy se zdály zmizet při jeho příchodu. Nádvoří i komnaty byly jako po vymření. Dosud se nikdy nestalo, aby jeho vlastní průvodce musel odvést jeho koně a zavírat bránu.

Liduprázdnými chodbami pospíchal k obydlí žen. Tam nalezl plačící a naříkající ženy. Tušení velké bolesti přepadlo jeho srdce. Téměř neměl tolik síly odhrnout koberec ze dveří. Co uvidí a co teprve zjistí?

S bolestným výkřikem spěchala mu kněžna vstříc a vrhla se mu do náruče hledajíc pomoc a útěchu. Ona, která byla vždy tolik zdrženlivá, byla dnes tak bouřlivá? Muselo se stát cosi hrozného!

„Kde je náš syn? Kde je Omaram?“ tázal se téměř bez dechu.

„Pryč! Zmizel! Byl uloupen!“ Bědovala Dijanitra. Musela to však několikrát opakovat, než duše otcova pochopila smysl těchto slov.

Když mu vypověděla vše, co věděla o zmizení dítěte až po marné hledání a neurčité dohady žen a služebníků, vzchopil se kníže z chmurného ustrnutí. Musí jednat.

Zvučení kovové desky svolávalo všechny obyvatele hradu. Hlasem, který byl leknutím téměř ochromen, podával kníže zprávu o tom, co se za jeho nepřítomnosti přihodilo. Především vyslýchal strážce a služebníky. Vyslýchal také svého osobního služebníka, který se mezitím vrátil, neboť odjel na jeho příkaz. Všechno však bylo bezvýsledné.

„Dítě přece nemohlo zmizet vzduchem,“ volal kníže, „musely ho odnést lidské ruce, neboť byly ukradeny i závoje, podušky a přikrývky, ba i potrava pro dítě připravená. Ten, kdo to učinil, neměl v úmyslu ani vraždit, ani nechtěl dítě usmrtit. Kdo z toho může mít užitek, dostane-li dítě do rukou?

Nechce se mi uvěřit ani ve vinu mého bratra, přece však pravím: On jest jediným, kterému to možno přičítat! Slyšte, co se ke mně doneslo před několika dny, co jsem však zatím chtěl podržet pro sebe. Můj vezír obdržel zprávu, že můj bratr sbírá proti mně vojsko, aby dobyl mou říši. Je možné, že se nejdříve pokusil vzít prince jako rukojmí, aby mne bez krveprolévání donutil k odstoupení.

Důvěryhodný posel musí pospíšit k jeho dvoru a snažit se vyzkoumat, je-li to pravda. My ostatní musíme prohledat lesy a vyptávat se ve všech údolích a chatrčích, zda někdo neviděl nebo neslyšel, co by nám mohlo napomoci k nalezení prince.“

A jak kníže poručil, se také stalo. Nastalo nové zoufalé hledání. Za několik dnů se vyslanci vrátili zpět. Jejich obratností a věrností se podařilo vyzkoumat, že tu byl skutečně plán na uloupení a zabití prince.

Kníže Oru-Mah považoval za výhodnější zabít chlapce, který stál mezi ním a trůnem a pak ve smutku, jemuž by se kníže oddal, dobýt říši. Nechtěl započít bezvýsledné vyjednávání.

Tento zlý plán byl zkřížen pověstmi o princově zmizení. Také v sousední říši panovalo velké ohromení, neboť se domnívali, že sám kníže odstranil prince někam do neznáma, aby ho před nebezpečím zachránil.

Zmatek, neklid a smutek vzrůstaly den ode dne. Jen stěží dával kníže potřebné rozkazy. Pohrdal jídlem i pitím a spánek k jeho lůžku nepřicházel. Kněžna Dijanitra se naproti tomu zdála být zemdlená hořem a byla přepadena nevysvětlitelnou ospalostí. Hodinu za hodinou a den za dnem ležela bez hnutí na svém loži, aniž by otevřela oči. Když zoufalý manžel padl vedle ní na kolena a prosil, aby alespoň ona od něho neodcházela, zdálo se, že to na ni vůbec nepůsobí. Připadalo, že nevnímá lékaře, který se nad ní sklonil, aby zjistil, zda ještě dýchá.

Konečně po sedmi dnech otevřela kněžna oči, rozhlédla se jasně a vesele kolem sebe a žádala tichým, avšak svěžím hlasem, aby zavolali knížete.

Radostně dojat vyhověl Ara-Mazdah této žádosti. Při jeho příchodu povstala kněžna a rozevřela svou náruč.

„Muži, mám pro tebe radostnou zprávu!“ pravila tiše.

Na okamžik se duše knížete zachvěla obavou, že veliké utrpení pomátlo její smysly. Když však viděl její veliké oči, jak se na něho zářivě a jasně dívají, když viděl půvabný úsměv kolem jejích úzkých rtů, tu osvobozující oddech utišil jeho zmučené srdce a téměř šťastně se posadil vedle ní, aby vyslechl její zprávu.

„Byla jsem daleko odtud,“ hovořila Dijanitra tichým hlasem. „Směla jsem vidět našeho syna. Je dobře ukryt v zemi, která je mnohem, mnohem krásnější nežli naše. Vede se mu dobře. Starají se o něho nejlepším způsobem. Skvělý starý muž o něho pečuje tak, že mu nic nechybí.“

„Zdá se, že ti postačí, že mu nic nechybí?“ zvolal kníže udiveně. „Což již nemáš žádné touhy po radosti našeho srdce? Můžeš postrádat svého syna?“

„Ano, miláčku, mohu!“ odpověděla kněžna se zářícím zrakem. „Poslouchej dále. Starý muž mi vyprávěl, že dítě u nás uloupil na Boží příkaz. Museli mu při tom pomáhat Boží andělé, neboť jinak by to nebylo možno.“

„Jeho Bůh mu to nařídil?“ přerušil kníže znovu rozhovor a nedůvěřivě vrtěl hlavou. „Co mi záleží na jeho Bohu. A proč naši bohové lépe nestřežili tento dar nebes?“

„Nesměli,“ ujišťovala Dijanitra, „neboť jeho Bůh stojí nad našimi bohy a může jim poručit, co mají činit. A jak Bůh chce, aby dítě vyrostlo tam, kde bude o něm slyšet a kde bude vychováno ve víře v Něho. Pak má Omaram zdědit nesmírně velikou a nádhernou říši a stát se mocným knížetem.“

„Což nestačila naše říše?“ reptal otec, avšak v jeho hlase již nebylo zoufalství, nýbrž spíše údiv nad tím, co slyšel.

„Ne, naše říše je příliš malá a také nevěří v Boha, který je nade všemi bohy. Kdyby byl náš syn zůstal zde, byl by ho Oru-Mah dal zabít. To starý muž věděl velmi přesně.“

„A nyní jsi již veselá, Dijanitro?“ tázal se kníže.

„Ano, muži, mám velikou radost. Mám našeho syna tolik ráda, že snesu odloučení od něho, když je to k jeho dobru.“

„A já ho mám tak rád, že mi odloučení od něho téměř láme srdce,“ pravil otec a bylo vidět, že mluvil pravdu. „Budu se však od tebe učit, abych byl také tak nesobeckým, jako jsi ty.“

Dlouhou dobu oba manželé mlčeli a každý se oddával svým myšlenkám. Oba byli klidní a důvěryplní.

„Zdá se mi, jako by si Omaram ještě hrál v této místnosti,“ zašeptala pojednou kněžna.

Pak započal kníže:

„Nyní máme jistotu v tom, že náš syn někde prodlévá a já ani na okamžik nepochybuji o tom, že všechno, co jsi viděla, je pravda. Musíme přirozeně zastavit každé další pátrání. Co mám říci svým věrným a lidu? Mají právo, aby zvěděli, proč jsme se tak rozhodli.“

„Jsi jim dlužen pravdu, ničemu jinému by také nerozuměli. Nesmějí o nás pochybovat, řekni jim všechno, o čem jsem ti podala zprávu a oni se budou radovat s námi.“

Poněvadž na tento večer byli již stejně všichni pátrači svoláni, mohl je zvuk kovového gongu naráz shromáždit. Jak se podivili, když jim kníže prostými přesvědčivými slovy sdělil, co se dozvěděl od své choti. Nikdo však nepochyboval o této zprávě a žáden to nepovažoval za projev horečky. S upřímným srdcem lkali nad princovým odchodem, ale radost nad tím, že je naživu a dobře chráněn, přehlušila jejich žal.

Když přešlo dalších sedm dnů, procitla kněžna plna štěstí. V noci směla opět vidět svého syna a jeho strážce a nedovedla se nasytit vyprávění o tomto setkání.

„Vyprávěl mi o svém Bohu. Smím ti o tom podat zprávu!“

Nadšeně vylíčila Dijanitra vše, na co si mohla vzpomenout a skončila slovy:

„Po dalších sedmi dnech ho zase uvidím!“

Toto se nyní opakovalo každý týden a stalo se velikou útěchou kněžny, jejíž život byl dvojnásob osamělý, poněvadž kníže Ara-Mazdah se rozhodl, že vytáhne proti svému zlotřilému bratru a dá mu pocítit svou moc. Válka, která v horských roklích byla spíše řadou potyček nežli bitev, se protáhla a pevnost zůstala dlouho opuštěná.

Když se konečně vítězný vůdce navrátil, bylo mnoho co vyprávět. Všechno však muselo ustoupit před tím, co kněžna vyprávěla o Omarovi. Prospíval a skvěle se rozvíjel. Jeho krása byla tak veliká, že zářil nade všechny světlé postavy, mezi nimiž prodléval.

„Již se nebude nazývat Omarem,“ pravila s politováním kněžna Dijanitra. „Jako takový pro tyto muže není již radostí jejich srdce, ale nyní mu říkají Syn Světla, jak mi vysvětloval stařec.“

Nastávalo výročí dne, kdy přede dvěma léty přišel ve skalním hradě Omaram na svět. Kněžna doufala, že toho dne bude smět dítě spatřit, avšak její přání se nesplnilo. Zdálo se, že je to možno teprve každý sedmý den a teprve v noci uplyne lhůta.

Plna očekávání se uložila ke spánku. Netrvalo to dlouho, když se cítila zvedána vzhůru, sice něžně, ale vytrvale. Tak podivně dosud nikdy neprožila své vidění. Zdálo se jí, že se na svůj hrad může dívat z velikých výšin.

Pak uviděla své tělo klidně spící na svém loži. Nyní k ní přistoupil její manžel, kterého ve světle noční lampičky mohla zřetelně rozpoznat. Zdálo se, že ji chce cosi říci a uchopil ji za ruku. Spící se však vůbec nepohnula.

Což nepozoroval, že je nepřítomna? Že tam dole leží jen její schránka? Vrtě hlavou sklonil se na okamžik nad spící postavou, jako by naslouchal jejímu dechu. Pak se opět vzdálil. Nyní zmizel také tento obraz a ona pod sebou spatřila dobře známý palác, který obklopoval její milované dítě.

„Omare, radosti mého srdce!“ šeptala sama u sebe.

Pak se již také snesla dolů a směla přistoupit k jeho loži. Ležel tu pohodlně natažen a spal klidným spánkem. Růže zdraví a radosti rozkvétaly na jeho tváři.

„Ó, můj milovaný synu, můj synu!“ šeptala kněžna. „Kéž by tě Bůh tvůj požehnal a učinil šťastným.“

„On je požehnaný!“ zazněl hlas vedle ní.

Vzhlédla a spatřila starce, který k ní tiše přistoupil a dále s ní hovořil:

„Je požehnán, neboť je to Syn živého Boha. Zde na zemi však nemá být šťastným, nýbrž dolů má přinést štěstí a požehnání.“

Kněžna nedbala na poslední slova, neboť počátek řeči úlekem zachvátil její srdce.

„On jest Syn Boží? Vždyť je mnou zrozen! Je synem Auramazdahy! Jak může být Synem Božím? Tázala se téměř bouřlivě. A stařec vypravoval, vysvětloval znovu a znovu s nekonečnou trpělivostí Božské tajemství, kdy část pravěčného Boha se stala člověkem. A Dijanitra pochopila. Její jemné cítění přijalo to, s čím se setkala dříve, než to mohl pochopit její duch.

Když bylo vše řečeno a ona to pochopila, pozvedla s blaženým úsměvem svou tvář zalitou slzami vzhůru k Is-ma-elovi:

„Pak musíme kníže i já děkovat z nejhlubšího srdce Bohu, že právě nás na celé zemi považoval za hodny svěřit nám svůj klenot po celý dlouhý rok! A já, nešťastná matka, směla jsem pomoci vytvořit tělo Božímu Synu! Směla jsem ho živit a pečovat o něho!“

„Za to budeš požehnaná po všechnu věčnost, Dijanitro,“ pravil vážně Is-ma-el. „Přijde také čas, který je ještě daleko, kdy svého syna opět uvidíš. Poznáš ho, neboť mateřské oko vidí bystře. Nebudeš ho již také nazývat svým synem, nýbrž Pánem a Králem! Nebudeš mu již říkat Omaram a také ne Abd-ru-shin, jako my dnes činíme na příkaz Boží, nýbrž ho budeš nazývat jménem všech jmen: Imanuel! A padneš před ním na kolena a budeš ho vzývat!“

Kněžna mlčela, neboť byla příliš hluboko dojata tím, co slyšela. Is-ma-el pokračoval:

„Dnes jsi u nás naposled. Nadále budeš moci vidět své dítě již jen ve vzpomínkách až do onoho dne, kdy se opět setkáte. Nemáš však strádat. Porodíš syna, který bude radostí a štěstím vašeho stáří. Bude dědicem vaší říše a bude také dědicem vyšší ctnosti a čistoty. Vštěpuj mu vědění o pravěčném Bohu, které jsem ti směl zvěstovat. Neříkej mu však ničeho o jeho bratru! Nechť to zůstane tajemstvím, které může sdílet jen tvůj choť.“

Kněžna se na rozloučenou sklonila nad dítětem, které se ve spánku usmívalo a pak cítila, jak je zvedána vzhůru. Chtěla starci poděkovat, ale již se nacházela na svém loži. Právě přicházel kníže:

„Nechtěl jsem tě rušit. Byl jsem kvůli tobě zvlášť neklidný . Byl jsem zde již jednou, ty jsi však pevně spala. Měl jsem obavu, že také ty mi ještě budeš vzata.“

„Nikoliv miláčku, zapuď tyto obavy. Zůstanu u tebe a brzy budeme opět tři. Bůh nám znovu daruje syna.“

Vyprávěla mu o všem, co prožila. Hluboce dojat naslouchal kníže a děkoval Bohu ve svém srdci.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

O budúcnosti našej planéty a ľudí, ktorí na nej zostanú

dec 8, 2023 | Duchovné pravdy

Existuje viacero pohľadov na to, čo nás čaká v budúcnosti. Správny pohľad je však len jeden jediný. Všetky ostatné sú postavené len na ľudských domnienkach a predstavách, nezakladajúcich sa na pravde. Sú to klamlivé vízie, vzdialené od skutočnosti, ktoré vyvolávajú strach a dezilúziu.

Čo nás teda naozaj čaká? Skôr ale, ako sa dostaneme k jedinému pravdivému pohľadu na budúcnosť, pozrime sa na dve, najviac rozšírené nepravdivé vízie budúcnosti.

Prvou z nich je vízia materialistická. Je to vízia budúcnosti toho, čo pre ľudstvo nachystal chladný, rozumovo racionálny materializmus. Táto budúcnosť je postavená na digitalizácii a umelej inteligencii.

Len sa pozrime na dnešných mladých ľudí v ich voľnom čase. Či už doma, počas prestávok v škole, alebo trebárs keď niekde cestujú. Ich pozornosť je odvrátená od normálnej reality a zameraná na realitu virtuálnu. Neustále pozerajú do svojich chytrých telefónov, alebo do počítačov. Telefónom platia, vyberajú si peniaze, nakupujú a robia ním veľké množstvo ďalších vecí.

Avšak skutočným účelom zámerne vytváranej závislosti obyvateľstva na digitalizácii je totálna kontrola. Budú sledované naše názory na internete, naše finančné prostriedky, naše nákupy, náš pohyb, náš zdravotný stav, náš očkovací status a mnohé iné veci.

V prípade systémovo nekorektného zmýšľania jedinca dôjde k sankciám. K obmedzeniu prístupu na internet, k obmedzeniu možnosti výberu peňazí z účtu, k obmedzeniu pohybu a podobne. Cieľom bude vynútenie absolútnej poslušnosti obyvateľstva, rovnajúcej sa veľkému digitálnemu koncentráku.

Umelá inteligencia zase ľudí pripraví o zamestnanie. Nebude treba toľko predavačov, šoférov, pracovníkov v montážnych halách a mnohých iných profesií. Človek a jeho práca sa stanú nadbytočné. Presne tak, ako to jasnozrivo vyjadril Dalibor Janda vo svojej piesni: „Lidi jsou už nadbyteční, vstávejme z postelí, než nás robot vystřelí v noci na Mars.“

Armády nadbytočných ľudí však nikto na Mars nevystrelí. Dostanú nepodmienený príjem, z ktorého si budú môcť dovoliť len najzákladnejšie potreby a potraviny z mletých svrčkov, kobyliek a červíkov.

Takáto je vízia budúcnosti sveta, postavená na rozumovom materializme. Na slepom uctievaní rozumovej zložky osobnosti človeka, ktorá vymyslela umelú inteligenciu a ľudským rozumom vymyslená umelá inteligencia následne odsúdi tisíce ľudí na odpis. Odsúdi ich na nedôstojnú existenciu pod ustavičnou kontrolou a digitálnym terorom, ktorý bude dôsledkom zvrátenosti rozumovo materialistickej koncepcie sveta.

A teraz sa pozrime na inú víziu budúcnosti. Na víziu citlivých ľudí, ktorí vnímajú, že rozum a matéria nie je všetko, čo jestvuje. Že nad tým je predsa len niečo vyššie. A síce, duchovný rozmer bytia, podliehajúci duchovným zákonitostiam.

A jednou z týchto zákonitostí je karma. Je karmický, čiže spätný návrat všetkého, čo činíme. Znamená to, že všetko čo nás v živote stretá, nech už je to zlé, alebo dobré, je vždy dôsledkom nášho predchádzajúceho jednania. Je nevyhnutnou žatvou, ktorú sme zasiali prostredníctvom svojich citov, myšlienok, slov a činov. Všetko toto sa k nám raz vráti a my za to budeme musieť zaplatiť do posledného haliera. Za utrpenie a bolesť, ktorú sme v minulosti spôsobovali iným, budeme musieť zaplatiť vlastným utrpením a bolesťou.

A pretože ľudia počas svojej dlhej histórie jednali vždy v presvedčení, že sa za svoje city, myšlienky, slová a činy neponesú nijakú zodpovednosť pred zákonmi vesmíru, konečné zúčtovanie, ktoré sa z tohto dôvodu k ľudstvu blíži, má podobu katastrofy. Má podobu tak veľkej katastrofy, že mnohí vnímaví ľudia hovoria o deštrukcii celej našej planéty. Otvorene treba povedať, že v tejto vízii sa nachádza veľké množstvo pravdy, ale v skutočnosti k žiadnemu zničeniu planéty nedôjde.

Prečo? Pretože karma ľudstva patrí ľudstvu a nie celej našej planéte. Lebo na zemi žijú okrem ľudí ešte aj iné živé bytosti. Zvieratá, rastliny a celá príroda. A okrem nej i vedomé prírodné bytosti, ktoré prírodný svet riadia a spravujú. Títo všetci sa predsa ničím neprevinili! Svet prírody stál vždy správne vo Vôli Stvoriteľa tak, ako v nej mal stáť aj človek. Človek však ignoroval Vôľu Najvyššieho a vo svojej neláske a neúcte k iným všetko okolo seba iba zraňoval a ničil. Druhých ľudí, zvieratá, rastliny i prírodu.

Svet prírody je obeťou človeka! Nemá žiadnu vinu a nenadviazal si žiadnu karmu! A preto podľa Božích Zákonov nemôže byť zničený. Približujúce sa zničenie, vnímané citlivými ľuďmi, sa preto netýka celej našej planéty, ale iba ľudí samotných. Lebo zničený a bolestne zasiahnutý karmou nemôže byť nikto, kto si to nezaslúži.

Ale aj keď sa ťažká karma približuje k ľudstvu, aby sa na ňom rozuzlila, dovtedy, kým naplno udrie, je možné ešte mnohé zachrániť.

Dovtedy je ešte možné zmeniť sa, duchovne sa obrodiť a nasmerovať svoje chcenie k čistému a dobrému.

Dovtedy je ešte možné prebudiť v sebe pomáhajúcu lásku a úctu k ľuďom.

Dovtedy je ešte možné snažiť sa o stále dokonalejšie poznanie a napĺňanie Vôle Stvoriteľa.

A v tej miere, ako to dokážeme, môžeme vo vzťahu k sebe samým otupiť hrot prichádzajúcej karmy. Môžeme ju zoslabiť, alebo dokonca dosiahnuť toho, že sa na nás prejaví iba symbolicky.

Čo teda v skutočnosti naozaj čaká našu planétu a ľudí na nej? Aká je pravda o nadchádzajúcom dianí?

V blízkej dobe dôjde k tomu, že príroda, posilnená očistným lúčom Božieho Svetla a riadená prírodnými bytosťami, sa vzoprie proti ľuďom za všetky príkoria, ktoré jej po celé stáročia spôsobovali.

Účelom vzbury prírody však nebude zničenie našej planéty, ale jej pretvorenie. Jej transformácia do novej, očistenej podoby. Zem bude očistená tak, ako ešte nikdy nebola. A to nie len čo sa týka samotnej prírody, ale predovšetkým jemných úrovní citových a myšlienkových foriem, nachádzajúcich sa v okolí našej planéty, z ktorých bude vyhladené všetko citovo a myšlienkovo nízke a nečisté, čo ľudstvo doposiaľ vyprodukovalo. Vznikne nový, očistený priestor, určený už len pre čisté citové a myšlienkové tvorenie.

V ľuďoch, ktorí budú schopní prežiť vzburu živlov a bytostí prírody, v ľuďoch, ktorí sa budú schopní psychicky vysporiadať s radikálnou očistou citových a myšlienkových svetov, v týchto ľuďoch vzbĺkne po dokončení očisty hlboká vďačnosť Stvoriteľovi, prúdiaca z ich duchovne znovuzrodeného vnútra. Budú to noví ľudia nového veku na novej zemi, ktorí začnú spolupracovať s bytosťami prírody a obdržia od nich také pomoci, aké súčasné ľudstvo vo svojej citovej a myšlienkovej nečistote, ako aj vo svojom odtrhnutí od Stvoriteľa a jeho Vôle nemôže vôbec očakávať.

Dôjde k radostnej vzájomnej spolupráci! Či už ľudí z ľuďmi, ľudí s prírodnými bytosťami, s duchovnými pomocníkmi, alebo so svetlými citovými a myšlienkovými formami.

Toto všetko budú mať ľudia k dispozícii k svojmu radostnému tvoreniu, ktoré sa stane trvalým, živým a každodenným velebením najvznešenejšieho Boha.

Takáto budúcnosť čaká našu planétu! Všetci, ktorí hovoria niečo iné sa mýlia, pretože sa na budúcnosť zeme pozerajú z klamlivej ľudskej perspektívy a nie z pohľadu toho, akú budúcnosť pripravil pre našu zem Stvoriteľ.

Znalosť tejto budúcnosti nech je preto posilnením pre všetkých už v dnešnej dobe, aby napriek tomu, čo sa deje a čo sa bude diať, neochvejne kráčali cestou dobra, čistoty a lásky k blížnym, ako i cestou poznávania a napĺňania Vôle Stvoriteľa. Lebo pevná dôvera vo svetlú budúcnosť našej zeme má v sebe schopnosť previesť každého človeka tým starým a nesprávnym, čo navždy končí a zaniká. Táto dôvera nás má posilňovať, aby sme nezakolísali a nestrachovali sa z toho, čo príde.

Neustále je treba mať na pamäti, že to, čo bude najzásadnejším spôsobom určovať náš osud, je naša snaha o zachovávanie čistoty vnútra a naša snaha o čisté, láskyplné jednanie s druhými ľuďmi každý deň a vo všetkých minútach dňa.

Zem a život na nej zostane zachovaný! Ale v úplne inej podobe, než je tomu dnes. Iba na nás samotných záleží, či ho skrze vlastné úsilie o čistotu budeme môcť byť účastní.

A keby snáď naša vnútorná čistota a čisté jednanie s inými ľuďmi nedosiahli potrebnej miery na to, aby sme prežili blížiacu sa vzburu živlov i veľkú očistu citových a myšlienkových svetov, naša vážna a úprimná snaha v tomto smere nezostane Svetlom nepovšimnutá. Bude nám milostivo dopriate, aby sme sa mohli narodiť na novú, očistenú zem, aby sme na nej duchovne dozreli a potom mohli vojsť do kráľovstva nebeského.

Svetlá a šťastná budúcnosť zeme sa nezadržateľne blíži! Toto majme neustále na pamäti! Toto nech nás hreje pri srdci! Z tohto čerpajme silu! Toto vedomie nech v nás neustále živí jasný plameň nádeje, radosti a odvahy, nech sa deje čokoľvek.

Zdroj

Zdieľať článok

Veľké posolstvo k adventu 2023!

dec 3, 2023 | Duchovné pravdy

Milí priatelia, blíži sa nám ADVENT. Význam tohto latinského slova je PRÍCHOD.

Adventné obdobie znamená obdobie, počas ktorého sa máme pripraviť na Príchod Spasiteľa, narodenie Božieho Syna na Zemi, ktoré si takto každoročne smieme pripomínať. Tá Energia Vianoc, ktorú mnohí cítia, že je taká odlišná, od všetkých energií, pôsobiacich počas roka, je skutočne jedinečná a ničím nenapodobiteľná.

Nemá to však nič spoločné so sviatkami našich dávnych Slovanských predkov, tí mohli sláviť len Zimný slnovrat, ale o skutočnej Energii Vianoc, nemali najmenšieho tušenia ani chápania, pretože až narodením Božieho Syna na Zemi, presne pred 2023 rokmi, bola Zem zahalená a obdarovaná neskreslenou, ničím neskalenou Božou Láskou.

Každoročne si takto pripomíname tú nesmiernu Obeť Božieho Syna, ktorý z blaženosti Svetla Božieho, prišiel sem do temnoty Zeme, aby nám sem priniesol a na Zemi zakotvil Energiu Božej Lásky, v ktorej je Zákonite obsiahnutá aj Energia Pravdy a Spravodlivosti.

Toto nedokáže žiadny šaman, žiadny guru, žiadny človek, toto je vyhradené len a výhradne Božiemu Synovi.

O čo sa týmto ochudobňujú napríklad vyznávači „tradičného“ Slovanstva, pre ktorých Zimným Slnovratom, aj všetky tie oslavy končia. Žiaľ, nevedia čo činia, pre rozum, ktorému úplne prepadli. Pokiaľ by však zostali len pri tomto, no oni ešte napádajú a spochybňujú príchod a význam Božieho Syna na Zemi!

Hlavne všetci tí guruovia, okolo tejto dnes, už značne rozšírenej sekty novodobých „slovanistov“. Úbohí pomýlenci, v skutočnosti však sú to prevažne fanatici, ktorí nemajú o skutočnom fungovaní Stvorenia, ani tušenia. Zostali uviaznutí vo svojom obmedzenom rozume a vo svojej minulosti, z ktorej sa zrejme už nikdy nevyhrabú. Ale treba veriť, že aspoň niektorí to dokážu.

Ale späť k téme. Energia Vianoc, ktorá je nabitá zachvievaním Božej Lásky, Lásky Kristovej k celému tvorstvu a ľudstvu, je ničím nenahraditeľná a neprekonateľná.

Pripravme sa preto v zodpovednosti a vážnosti týchto udalostí, na pripomenutie si Príchodu Ježiša na Zem a rovnako sa pripravme na príchod Dňa, v ktorom sa Láska Božia, každoročne skláňa k Zemi a obdarúva ju záplavami tej Najčistejšej Lásky, prúdiacej ku nám z Božej Dokonalosti. Tento rok, bude v tomto smere dokonca VÝNIMOČNÝ.

Stane sa tak presne 29. decembra 2023, ako sa tak deje KAŽDOROČNE, od tajomnej a v obsahu Majestátnej Noci Betlehemskej. Po tri dni a tri noci, svietila Hviezda Betlehemská na Vesmírnom Nebi, aby ožiarila miesto narodenia Božieho Syna a aby celému ľudstvu zvestovala Príchod dávno zasľúbeného Spasiteľa.

Bez prítomnosti Ježiša na Zemi, by ľudstvo postupne zaniklo, nemalo by najmenšiu šancu na záchranu. Preto je oprávnené označenie Božieho Syna na Zemi ako Spasiteľ, ktorý svojim Slovom, ktoré zakotvil na Zemi, SPASIL SVET!

Tu treba však ostro rozlíšiť a dodať, že pôsobenie Ježiša na Zemi, nemá nič spoločné so žiadnym náboženstvom, ani s ničím podobným, čo si neskôr vytvoril človek na Zemi.

Náboženstvá sú dielom človeka a priniesli žiaľ viac skazy, ako toho dobrého.

Ale splnili aspoň jediné – preniesli Posolstvo Syna Božieho cez všetky stáročia a tisícročia, až do našej doby, aj keď skomolené a prekrútené, toto „prenesenie“ a určité udržanie si viery v Jediného Stvoriteľa, sa im však podarilo a na to treba aj vhodne poukázať.

Ak by neprišiel na Zem Ježiš, máme tu DNES oveľa temnejšiu ezoteriku, ako sa po Zemi v súčasnosti rozmáha, máme tu oveľa viac prekrútené a skomolené náboženstvá východu a pri hlbšom vhľade, sa dá s istotou predpokladať, že ak by neprišiel na Zem Ježiš, ľudstvo by dnes už neexistovalo, došlo by už skôr k jeho samozničeniu.

Milí priatelia, možno si niektorí ešte kladiete otázku, prečo 29. a nie 25. decembra, alebo 6. januára. Nuž i keď sa obe tieto náboženské vetvy, Rímskokatolícka i Pravoslávna, pomerne dobre trafili, je to presne 29. Decembra.

Každý sa pritom môžete presvedčiť, že je to skutočne tak, že Ježiš, Boží Syn, sa narodil v noci, 29. decembra, pred 2023 rokmi.

Otvorme svoje srdcia a naciťujtme v pôsobení energií všetky dni, od 23. decembra 2023, až do 7 januára roku nasledujúceho. Predsa od toho je tu Advent, aby sme sa ZODPOVEDNE pripravili a aby sme svojim citom a srdcom jasne pocítili a prežili, v ktorý deň sú tie oblažujúce Energie Lásky Božej, v blízkosti Zeme, NAJSILNEJŠIE.

No a každý citlivý /vnímavý/ človek, Môže zachytiť, že veľké prípravné udalosti v tomto smere, začínajú už 28. decembra, aby 29. decembra vyvrcholili a 30. decembra a neskôr doznievali, v Majestátnej Sile Božej Lásky.

Ešte veľa dní potom, tieto Energie v čistom a otvorenom človeku doznievajú, vo svojej jemnosti a hebkosti, vo svojom druhu blaženosti a neopísateľnej vďaky Stvoriteľovi, za dar Života, ktorý sme každý od Neho obdržali.

Potvrdenie PRAVOSTI tohto dňa, tak je to podobné prirovnanie, ako keď by sme skúmali, kedy je deň a kedy je noc. A šli by sme to skúmať na základe vnemov zrakových, teplotných i pocitových. Odpoveď by z tisíc skúmajúcich, musela byť tisíc krát JEDNOMYSEĽNE potvrdená, pretože každý zdravý človek by videl, že je deň a nie noc, cítil, že je oveľa teplejšie ako v noci a aj ten obvyklý denný ruch, by sa nedal ničím napodobniť.

Nie inak je to aj v tomto prípade, v prípade NAJSILNEJŠIEHO pôsobenia Energie Lásky na Zemi, ktorú môžeme v ten Veľký Deň, tak silno vnímať a vyciťovať. Dokáže to každý duchom čistejší človek a tak každý jeden takto naladený z nás, si môže overiť, kedy je tá „stopa“ Lásky Božej na Zemi, najvýraznejšia a najsilnejšia.

29.12. každoročne, JE TU SVETLO, Svetlo Božej Lásky, ktorým sme celá Zem i ľudstvo, vo zvýšenej miere v tento čas, doslova zahalení a obklopení. Kto je čistého a otvoreného srdca, kto je Duchom pripravený na tento Deň, musí dôjsť jednoznačne k tomu istému záveru. Aj PRE TOTO tu máme obdobie Adventu, aby sme sa na tento čas čo najzodpovednejšie pripravili.

A ešte si možno niekto kladie otázku, ako je možné, že máme taký presný letopočet. Že je práve tento rok presne 2023 rokov od narodenia Pána, čo znamená, že Zem bude mať od doby narodenia Pána na nej, za sebou v tieto Vianoce presne 2023 obehov okolo Slnka.

I na toto je odpoveď veľmi jednoduchá. Ježiš predsa zasľúbil Príchod DUCHA BOŽIEHO, DUCHA PRAVDY na Zem, ktorý mal prísť po Ňom, po Ježišovi a ktorý aj PRIŠIEL.

Naplnilo sa tak ďalšie Božie Zasľúbenie a tu stáročia ani tisícročia pozemského času, nehrajú predsa žiadnu rolu. Duch Pravdy prišiel, lebo ten čas dozrel a Ježiš Ho zvestoval ako Syna Človeka, teda Božieho Syna, aby nás „uviedol“ do všetkej, teda úplnej Pravdy.

No a z PRAVDY, ktorú zasľúbený Duch Pravdy na Zem aj priniesol, je úplne zrejmé, ľahko pochopiteľné a preukázateľné, že k narodeniu Ježiša, došlo presne pred 2023 rokmi.

Nič predsa nie je náhoda. Ani svoje meno si neprinášame na Zem náhodne, hoci si myslíme, že nám ho „vymysleli“ a dali naši rodičia. Náhody neexistujú v tomto a ani v tisícoch ďalších jednotlivostí, ktoré sú súčasťou našich životov.

Tak nie je náhoda ani to, že na Zem sa svojho času inkarnoval Martin Luther, aby Nemeckú reč zdokonalil a pripravil do podoby, ktorá dokázala najsilnejším a „najpriliehavejším“ spôsobom zahaliť Energiu Pravdy, do pozemských slov. Preto sa Duch Pravdy zákonite musel narodiť práve do Nemeckého národa, lebo jeho reč, odzrkadľovala najvyššiu duchovnú zrelosť a pripravenosť, spomedzi ostatných národov na Zemi.

A nielen že ani Luther tu nebol náhodou, ale aj rôzne mimoriadne vážne vyhlásenia Ducha Pravdy, majú svoju nadčasovú platnosť a sú vo svojom obsahu Dokonalé.

Preto každý duchom vnímavý človek, ktorý čerpá Poznanie a Múdrosť z nevyčerpateľného Zdroja Pravdy, si môže všetko toto a mnohé ďalšie overiť a potvrdiť, pretože Pravda nepozná nedokonalosti, ani medzery a čím viac človek čerpá z tejto Najčistejšej Energie Života, tým viac sa mu odkrýva Múdrosť a Poznanie, o celkovom Dianí vo Stvorení.

Pripravme sa preto spoločne, vážne a zodpovedne, na jedni z najvýnimočnejších Vianoc, od doby pôsobenia Ducha Pravdy na Zemi…

Krásnu prípravu a predvianočné prežívanie, prajem všetkým ľuďom Dobrej vôle…

Martin Pekár

Zdieľať článok