Abd-ru-shin – 5. časť

dec 23, 2023 | Duchovné pravdy

Arabský kmen

Divoký hřmot naplňoval ovzduší. Pokřik nesčetných drsných hrdel, řinčení a bubnování.

Vybledlé kosti navlečené na šňůrách a dovedně obtočené kolem holí chřestily, zatímco bubnování bylo způsobeno tím, že tloukli dřevěnými holemi na kotouče, nebo jimi otáčeli.

Brzy tloukli rychleji a brzy zase volněji, ale stále zachovávali živý rytmus. Také pokřik nepostrádal jakéhosi pevného uspořádání. Znělo to v taktu jako chvějící se vytí, z něhož se v určitých přestávkách ozývaly hlasy a divoké výkřiky.

Z chýší se vyřítily ženy a děti a pátraly po okolí, odkud pocházel hřmot. Byly to postavy s temnou kůží a černými vlasy. Pestré, rohožkám podobné tkaniny měly přehozeny kolem boků. Zatímco téměř nahé děti vypadaly vyzáble, měly ženy sklon k bujným a otylým tvarům, které ještě více vynikaly způsobem jejich odívání. Údy se leskly mastnotou. Kotníky byly však nápadně štíhlé.

S hlasitým křikem, ale téměř bez jakýchkoliv pohybů se shromažďovaly ženy čekajíce na to, co jim přinesou mužové vracející se z válečné výpravy. Že se vrací jako vítězové, ukazoval způsob jejich rámusení.

Vyvalily se mohutné mraky prachu a blížily se víc a více. Bylo již možno rozeznat podrobnosti. Více než sto koní se hnalo sem. Pokřik jejich jezdců je poháněl k rychlejšímu cvalu. Zdálo se, jakoby za okamžik měly být ženy i děti rozdupány kopyty koní. Před touto dunící a ničivou mocí nebylo uniknutí.

Žádná z žen se nesnažila najít nějaké útočiště. Napjatě pohlížely na blížící se řady jezdců. Konečně dorazili. Jako nějakým kouzlem umlkl hřmot a koně se zastavili. V polokruhu zůstali stát kolem žen odfrkujíce a pohazujíce ušlechtilými hlavami až hřívy poletovaly. Pěna kapala z jejich chřípí a pára stoupala z jejich těl.

V témže okamžiku seskočili mužové ze svých zvířat. Bylo to skvělé divadlo, když tyto štíhlé postavy jako na rozkaz prováděly stejné pohyby.

Vznikla veselá a hlučná vřava, když mužové zdravili své ženy, zvedali děti a dávali si je na hlavy a na ramena, nebo je vyhazovali do vzduchu a opět je chytali s velikou obratností. Nikoho však nenapadlo jít do chýší. Skupinky se rozdělily a postavily se tak, že uprostřed zůstávala široká cesta. Odsedlaní koně byli zahnáni do ohrady, kde se jich ujali muži a pečovali o ně.

Byla to nádherná zvířata, pýcha a bohatství kmene. Měli nápadně štíhlé údy a klouby jako lidé. Ušlechtilost rasy byla vyjádřena držením krásných hlav na lehce zahnutém krku. Zdálo se téměř, jakoby ořové si byli vědomi, že jsou cosi zvláštního.

Blížil se nový mrak prachu. Bylo slyšet podobný hřmot jako před chvílí. Nyní se muži postavili před ženy, chopili se bubnů a kostěných holí a opět začali v taktu rámusit na pozdrav přicházejícím.

Přiklusali rychleji než první oddíl. Také pohled, jak z oblaků prachu vyrazila první koňská těla, byl ještě nádhernější než prve. V přední řadě byli samí sněhobílí koně tak čisté bělosti, že téměř oslepovala ve slunečních paprscích. Jejich bílé, husté hřívy poletovaly ve větru. Za nimi přijížděli ořové černí jako uhel a pak v hustém houfu zvířata všech barev. Koně zajatců.

Dříve než četa zastavila, přiběhli muži a zmocnili se v plném běhu bílých koní. Zdálo se, že je to velmi nebezpečné, ale lidé i zvířata se dobře znali a nikomu se nic nepřihodilo.

Jediný muž se od svého koně neodloučil, a to byl vůdce čety. Byl to muž ve středních létech, právě tak hubený jako ostatní. Nepřevyšoval je výškou, ale přece každý cizinec by v něm poznal vládce, neboť držení jeho těla bylo hrdé a v jeho pohybech bylo mnoho ušlechtilosti.

Kamkoliv se obrátil, ustupovali lidé uctivě nazpět. Zdál se být neomezeným vládcem, který byl přesto milován, pokud podobné hnutí mysli mohlo vyklíčit v srdcích divoké hordy. A oni byli divocí! To, jak pozdravovali své ženy, jak se v chatrčích ihned vrhli na lůžka a nechali se obsluhovat tak, že všude bylo vidět horlivě pobíhající ženy, to vše svědčilo, že mužové se dosud nenaučili, aby jemnější mravy krotily divoké pudy. Ženy nebyly na nic jiného zvyklé a zřejmě ožily, zatímco se děti snažily prohledávat pytle svých otců, ve kterých byla skryta kořist.

A zajatci? To byly zbědované postavy. U nich vášně a pudy nebyly vůbec spoutány a strhly je do nížin. Bylo to vidět na téměř zvířecích tvářích, na špíně, která v hustých a tlustých vrstvách lpěla na tělech, jakoby na nich vyrůstala. Vlasy již ani nevisely dolů, neboť byly tak slepené, že visely pevně na hlavě.

Vítězný vůdce stanul s jakýmsi „štábem“ před poraženými, kteří byli odpoutáni od svých koní, ale sami přitom zůstali ještě spoutaní. Největší odpor se zračil v jeho rysech.

„Ti jsou ale hnusní!“ Zvolal rozhořčeně. „Jsou příliš špatní, než aby mohli být našimi služebníky. Přinesli by nám nepořádek a špínu do našich domovů a k našim ženám. Toho jsme se až dosud vystříhali. To nejsou synové nějakého kmene, kterým válčení přináší čest. Toto jsou synové divokých džinů; zabijeme je, aby země byla od nich osvobozena!“

„Ano, zabijeme je!“ volali ostatní. „Kam je máme večer dopravit?“

„Budou usmrceni až zítra ráno. Jsou příliš špatní, než abychom mohli jejich duše nabídnout duchům noci. Zaveďte je do ohrady pro nemocné koně. – Nejsou tam přece nyní žádná zvířata?“

Zavrtění hlavou bylo odpovědí.

„Spoutejte je však ještě pevněji, aby nám žádný neutekl a postavte stráže. Zítra za jasného dne, až bude slunce stát nad námi, nechť zmizí z této země!“

Zajatci byli jednotlivě předváděni a Ben-Dhu-ben si je opovržlivě prohlížel. Náhle zazněl rozkaz a celý průvod se zastavil:

„Kdo je toto zde, to přece není žádný džin?“ tázal se, když se jeden ze zajatců objevil před jeho zrakem. Vypadal úplně jinak než druzí.

„Odveďte tohoto muže stranou, chci si s ním promluvit!“ Průvod kráčel dále. Byli tu mnozí zajatí, kteří s tupými a lhostejnými tvářemi kráčeli dále, vstříc svému osudu. Náhle zazněl opět rozkaz a průvod se znovu zastavil.

Za jedním zajatcem se objevilo malé, asi čtyřleté děvčátko připoutané k zajatcové noze. Aby mohlo lépe kráčet, poskakovalo krok za krokem a to vypadalo tak komicky, že mužové vybuchli v smích.

Jednou rukou držela své roztrhané šatečky na prsou a druhou měla nataženou, aby udržovala rovnováhu, a tato dětská ruka se pohybovala při poskakování jako do taktu. Výkřik přehlušil smích mužů:

„Moje Květina!“

Tento výkřik vyrazil zajatec, kterého před chvíli postavili stranou. Rozpřáhl své spoutané ruce, pokud jen mohl. Malé děvče chtělo s jásotem běžet k němu, ale zapletlo se do provazů, jimiž bylo přivázáno, a upadlo na zem.

Tu přiskočil Ben-Dhu-ben sám a zvedl maličkou, mezi tím co jedinou ranou své kamenné zbraně přesekl pouta. Chtěl přinést dítě třesoucímu se muži, ale sotva byla Květina volnou, běžela jako srnka ke svému otci. Oba začali spolu hovořit rychle a tiše jakousi cizí řečí.

Když byli všichni zajatci odvedeni do ohrady, obrátil se vůdce k muži, k němuž se malé děvče tulilo se slzami v očích.

Na okamžik prohlížel Ben-Dhu-ben oba a pak se zvolna otázal:

„Rozumíš mé řeči?“

Lámavě, ale přece zřetelně obdržel odpověď:

„Ano, rozumím jí a dovedu jí také trochu hovořit!“

„Kdo jste? Jak jste se dostali k těmto džinům?!“

„Pane, byli jsme zajati, moje Květina i já. Pak nás vodili s sebou, snad proto, že očekávali, že po nás budou pátrat a že nás draho prodají.“

„Ty máš takovou cenu?“ Chtěl se otázat Ben-Dhu-ben, ale otázka mu odumřela na rtech, když viděl, jak se muž potácí.

Přiskočil a zachytil ho do své náruče a nechal ho zvolna ulehnout na zem. Zajatec již svého zraku neotevřel a za několik minut ležela jeho mrtvola u nohou Ben-Dhu-bena.

S pláčem se vrhla Květina ke svému otci.

„Malá Květino, pojď se mnou, zavedu tě ke své ženě. Mi-Re je dobrá. A bude o tebe pečovat,“ pravil Ben-Dhu-ben něžně.

Maličká však zavrtěla hlavou, neboť nerozuměla cizí řeči. Když ji vůdce zvedl, aby ji odnesl sebou, začala hořce plakat. Nebyl to pláč, jaký byl Ben-Dhu-ben zvyklý slýchat od dětí, nebyl to žádný křik nebo vzlykot, ale tichý, hořký pláč bez hlesu.

To dojalo jeho srdce. Konečně přišel na myšlenku vzít otce sebou. Nechal mrtvolu opatrně odvést do svého obydlí. Potom šla Květina ochotně za ním.

Téměř netrpělivě čekala Mi-Re na svého manžela. Že přicházíval vždy později než ostatní, na to byla zvyklá. Ale tak dlouho nemusela nikdy čekat. Jak se podivila, když spatřila v jeho náručí děvče. Zdálo se jí, že něco takového dosud nikdy nespatřila. Mrtvoly si vůbec nepovšimla, neboť to byl všední zjev, ale toto dítě, maličké děvče! Něco takového si přála již po dlouhá léta.

„Neseš mi tu malou bohyni jako kořist?“ pozdravila manžela a již klečela u maličké, vzala ji do náruče a za ručky.

Zprvu Květina ucouvla, a potom však pohlédla klečící ženě do očí. Jeden zrak se ponořil do druhého a obě tváře se zjasnily úsměvem porozumění. Důvěřivě položila nyní Květina své malé ručky kolem krku ženy. Potom však propukla v pláč a ukazujíc na mrtvého otce, hovořila dlouho v jakési cizí řeči, které nikdo nerozuměl.

Ben-Dhu-ben dal přivést náčelníka džinů. Měl podat zprávu, co ví o otci a dítěti. Jakmile se objevil, schovávala maličká hlavu do klína ženy. Zřejmě se obávala muže, který s tupým úšklebkem na ni pohlížel.

Džin na vůdcovy otázky odpíral nejprve každou odpověď. Vydatný výprask holí ho učinil hovornějším, ale ani nyní neřekl ničeho, co by mělo nějakou cenu.

Ujišťoval, že oba byli u oddílu vojáků, kteří napadli jeho kmen. On však zvítězil sám s několika svými lidmi, ačkoliv nepřátelů bylo mnohem víc než dvakrát tolik. Nepřátelský náčelník mu pak sdělil, že onen muž je velikým knížetem a kouzelníkem a že za něho dostane mnoho krásných věcí, budou-li ho jeho lidé chtít nazpět.

Ben-Dhu-ben mnoho nevěřil této zprávě. Pravděpodobně džinové přepadli tohoto knížete a on chtěl nyní učinit obchod s tímto líbezným dítětem. To se mu ovšem nepovede, neboť příštího dne bude učiněn konec jeho hanebnému životu.

Považoval za těžko odtrhnout Květinu od mrtvého otce, zvláště když se s ní nikdo nemohl dorozumět. Ale Mi-Re zahořela žhavou láskou k dítěti a tato láska našla prostředky, jak hovořit k duši dítěte.

Již jednou zpozorovala, že maličká umí číst v jejich očích. Nyní se pokoušela, aby stejným způsobem získala její důvěru, aby bylo možné provést potřebné přípravy. Zavedla Květinu k otcově mrtvole, hladila mírnou rukou bezduché tělo a nechala Květinu, aby činila totéž. Pak přinesla krásnou tkaninu, umyla tělo a zahalila je do této látky.

Květina přihlížela radostně, téměř jásavě. Líbilo se jí, že otec je opět knížecím způsobem oděn.

Potom Mi-Re zavolala svého muže, který dal snést dobytou kořist na hromadu, aby ji rozdělil. Každý si směl ponechat to, co měl ve svém pytli, ale co bylo společně dobyto a přivezeno na nákladních koních, to muselo být rozděleno.

Vidouce radost, jakou projevovala maličká, přišla Mi-Re na myšlenku, že by snad bylo možno zachránit majetek jejího otce. Jistě pozná předměty, které mu patřily. A bylo tomu tak. Široce otevřenýma očima pohlížela na potraviny, látky a ozdobné předměty a na nesčetné nezasazené drahokamy, které tu ležely.

Náhle zatleskala rukama a ukázala na čelenku, nádherně zpracovanou a vykládanou drahokamy. Ben-Dhu-ben, který před tím poučil své lidi, jí podal čelenku, kterou si s úsměvem vtiskla do vlasů. V tomto okamžiku vyhlížela velmi půvabně a nikdo malé Květině nezáviděl tento šperk. Znovu a znovu ukazovalo dítě na věci vybraně drahocenné, které musely náležet jejímu otci a nebo jí. Ben-Dhu-ben dal hned odložit tyto věci stranou. Nikdo proti tomu ničeho nenamítal.

Když bylo rozdílení ukončeno, provedla Mi-Re i to nejtěžší. Uložila mrtvolu knížete do jedné z jeskyň a dala jeskyni uzavřít kameny. Co se stane dále, přenechala svému muži. Chtěla prostě mrtvého odstranit z přítomnosti dítěte.

Květina byla k smrti unavena. Zdálo se, že se táže po otci, neboť žalostný tón stále opakovaných slov nepřipouštěl jiného výkladu.

Něžná péče byla odpovědí na její otázky a malé tělo žádalo své právo, takže dítě rychle usnulo.

Když Mi-Re maličkou uložila, seděla s manželem pohromadě.

„Takovou vítanou kořist mi dosud můj muž nikdy nepřinesl,“ pravila lichotivě. „Smím si podržet to dítě, jako by bylo mé vlastní?“

„Jistě, že smíš, Mi-Re,“ odvětil vůdce přátelsky.

Myslím, že se nikdy nedozvíme, ze které země maličká pochází. Její jméno zní jako naše slovo Květina, ale snad v její řeči to znamená něco zcela jiného.“

„Ale, Květina, to se na ni hodí. Budeme jí tak říkat,“ navrhovala Mi-Re. „Jak dlouho to asi bude trvat, než se naučí naší řeči?“

„Budeš-li jí i nadále tak dobře rozumět a získáš-li její důvěru, bude rychle s námi vyprávět. Je to milý tvor a její tělo svědčí, že pochází z ušlechtilého kmene. Také její mravy jsou jemnější než naše. Pozorovala jsi, jak se dovede ovládat v pláči i v radosti? Od ní se naučíme mnohému, bude-li se jí u nás líbit!“

Příštího jitra se Květina tázala po otci. Tu ji Mi-Re ukázala koně a rukou pokynula do dáli. Toto dítě pochopilo. Otec tak odjížděl často a často za dobu jejího krátkého života. Květina pak nesměla plakat, nýbrž se těšit na jeho návrat. Spokojeně přijala potravu, kterou ji Mi-Re nabízela a vydala se na výzkumnou cestu mezi chatrčemi.

Na své cestě se dostala až do blízkosti ohrady zajatců. Náhle vyrazila radostný výkřik a běžela tam.

Jakoby zapomněla na strach před divokými postavami, hnala se k jednomu muži, který při jejím zavolání pozvedl hlavu. V témže okamžiku zakročil Ben-Dhu-ben, kterého sem přivedl neklid o maličkou. Vzal dítě za ruku, aby jí zabránil v dalším běhu, a dal vyvést muže z ohrady.

Byl to také nepochybně jeden z džinů, ale měl příjemnější zevnějšek a především oči, za nimiž bylo možno tušit duši. Dítě mu běželo vstříc a hladilo ho. Ben-Dhu-ben dal hned uvolnit jeho pouta a zajatec padl vděčně k jeho nohám. Jeho svoboda přišla příliš neočekávaně a on potřeboval chvíli, než se vzpamatoval a mohl slovy poděkovat.

Koktavě používal téže řeči jako vítězové. To byla neočekávaná radost, která se ještě zvětšila, když Ben-Dhu-ben slyšel, jak živě hovoří s maličkou v její řeči. Tlumočník byl nalezen!

Vůdce dal znamení, aby ho následovali, a tak se všichni tři objevili před starostlivou Mi-Re.

Dříve než se mohli zajatce zeptat, začal tento sám hovořit:

„Květina mne prosí, abych vám řekl, že vás má ráda a že u vás zůstane, dokud se otec nevrátí.“

Se zářícím zrakem pohlížela Květina z jednoho na druhého a když viděla radostné pohledy svých pěstounů, zatleskala ručkama.

„Co všechno o Květině víš?“, tázal se vůdce.

„Velmi málo pane,“ zněla odpověď. „Před několika měsíci jsme podnikli výpravu za kořistí a objevili jsme při tom nádhernou karavanu velbloudů, která táhla nekonečným pískem pouště. My jsme byli svěží, jezdci velbloudů vyčerpaní a téměř umírali žízní. Podařilo se nám snadno nad nimi zvítězit, zvláště když kníže, který karavaně velel, byl nemocen. Od jeho služebníků jsem se dozvěděl, že je to cizí kníže z daleké země, jejíž jméno jsem zapomněl. Také maličká je již nezná, ačkoliv jsem se jí na to často tázal.

V nosítkách vyzdobených drahocennými látkami a uvázanými na hřbetě velblouda, vezl kníže svou ženu a dítě. Také oni se stali našimi zajatými.

Ženu, která byla ještě krásnější nežli maličká, vzal si náš šejk jako svou kořist. Chtěl se jí zmocnit před zrakem knížete, avšak žena na svého muže volala tak srdcervoucím hlasem, že tento jí podal zbraň, jakou jsme dosud neviděli. S dojemným úsměvem vnořila ostré železo do svého srdce.

Tu náš šejk přiskočil ke knížeti a ztloukl ho tak, že nemocný muž téměř umíral. Moje žena i já jsme ho vzali do svého domu a snažili jsme se o něho pečovat. V těch dlouhých měsících jsem se naučil tolik z jeho řeči, že mohu s dítětem hovořit. Poněvadž jsem byl k otci dobrý, má mne Květina ráda.“

„Proto také nyní zůstaneš na živu,“ pravil dojatý vůdce. „Květina tě potřebuje a tvoje věrnost bude odměněna. Chceš u nás zůstat jako služebník Květiny?“

Muž, jehož jméno, „Ju“, Květina stále opakovala, radostně přisvědčil. Ju pak dítěti oznámil, že se o ni bude i nadále starat. Maličká přiběhla k Ben-Dhu-benovi, objala ho, pokud jen mohla dosáhnout, a on se cítil bohatě odměněn.

Zdálo se, jakoby s příchodem Květiny nastala nová doba v životě arabského kmene, kterému vládl šejk Ben-Dhu-Ben. Nejen v ležení, které obýval kníže, nýbrž také ve všech ostatních osadách se zvolna děly veliké změny v životních zvyklostech.

Když Květina křivila svou něžnou tvářičku k pláči a pravila:

„To se nesmí dělat, Květina by byla smutná,“ pak jistě nebylo žádného, kdo by jí odporoval.

Všeobecně pohlíželi na dítě jako na dar bohů, ba i dokonce jako na malou bohyni. Uctívali ji, ačkoliv to vůdce zakázal. Ale i pro něho nebylo nic posvátnějšího než líbezné dítě.

Čím více se naučila řeči svého okolí, za pomoci svého věrného Ju, tím živěji se zúčastňovala všeho, co se dělo kolem.

O svém vlastním životě do svého příchodu nedovedla mnoho vyprávět. Věděla o zajetí celé karavany, o matčině smrti, o ztrátě velbloudů, na kterých zřejmě velmi lpěla. Žádali ji, aby popsala nosítka, ve kterých cestovala. Udělala to tak názorně, že brzy všichni věděli, že to nebyla obyčejná nosítka, co to však bylo, se nikdo nedověděl. Žádný z nich ještě takovou věc neviděl. Také o velbloudech měli někteří z nich matné představy.

Beni-Hus-dhu, synové vítězného boha, používali jen svých koní i v dávné minulosti. Ben-Dhu-ben, syn vítězného syna, vysvětloval, že velbloudi se pro syny pouště nehodí. Jsou příliš pomalí. Na rychlých koních je možno vždy dosáhnout úrodné osady tak, že není třeba zahynout žízní.

Jednoho dne se kmen chystal na výpravu, neboť jim docházela potrava. „Do které krajiny pojedete?“ tázala se Mi-Re krátce před odjezdem.

„Nevím to ještě určitě, ale myslím,že pojedeme směrem zapadajícího slunce. Tak se nejrychleji dostaneme do krajiny bohaté na zvěř.“

„Ne, nesmíš jet na západ,“ volala Květina vzrušeně. „Jeď na východ! Tam najdeš dosti kořisti. V jiném směru vám hrozí zkáza!“

S údivem všichni pohlíželi na dítě sotva šestileté, které svým výrazem a gesty vyhlíželo jako věštkyně.

„Odkud to ví moje malá Květina?“ tázal se vůdce něžně.

„Květina to ví,“ pravilo dítě vyhýbavě. „Květina tě velmi prosí, abys učinil, co Květina řekla!“

Mi-Re, která nespustila maličkou ani okamžik očí, připojila svou prosbu k prosbě dítěte a šejk, který nebyl ještě rozhodnut, uposlechl.

Když se večer navrátil bohatě obtížen kořistí, vyprávěl, že roztroušení příslušníci jiného kmene vyprávěli o strašlivém neštěstí, které se stalo na západě. Kdyby byli Beni-Hus-Dhů jeli tímto směrem, byli by zajeli do bouře a do písečných vírů, kde by jistě zahynuli.

„Odkud to toto dítě vědělo?“ tázal se šejk zamyšleně, když se večer uložil k zaslouženému odpočinku.

„To není poprvé za těch šestnáct měsíců, co je Květina u nás,“ odvětila Mi-Re. „Nechtěla jsem však o tom hovořit. Je lépe, že jsi sám prožil tyto podivuhodné věci. Často varuje před tím, co přichází, nebo ukazuje, jak pomoci v nemoci nebo v neštěstí. Když mluvívá, bývá v takovém stavu jako dnes. Nevypadá jako dítě. Mluví jako čarodějka.“

„Řekni raději kněžka,“ opravil ji šejk. „Čarodějka je cosi nepěkného a není přece nic krásnějšího než naše Květina.“

„Ptala jsi se někdy dítěte, odkud to všechno ví?“ vyptával se Ben-Dhu-ben po krátké přestávce.

„Často! Maličká si však dává vždy prstíček na ústa. Nanejvýš řekne s úsměvem: „Květina mlčí.“

„Nemyslíš, že může hovořit s bohy?“ vyzvídal šejk.

„Věřím tomu,“ pravila Mi-Re vážně. „Také jsem ji slyšela hovořit řečí svého otce, když byla zcela o samotě.“

„Tázala jsi se na to někdy Ju?“

„Ne, nerada bych se tázala služebníka po tajemství jeho paní,“ odpověděla Mi-Re tónem, který pravil dosti zřetelně: „Nečiň to také!“

A vůdce se s tím spokojil.

Přešla léta, šťastná léta, na která celý kmen vzpomínal s radostí. Často hovořívaly ženy mezi sebou:

„Bylo to nejšťastnější tažení našeho vůdce, když přivezl Květinu!“

Nevědomky považovali všechno dobré, jehož se jim dostalo, za dílo Květiny, neboť se domnívali, že vzniklo pod jejím vlivem.

Z líbezného dítěte se stala krásná dívka. Nejkrásnější na ní byly její zářivé hluboké oči, jimiž se zdála vidět mnohem více než ostatní lidé. Vesele a přátelsky se chovala ke každému, ale nejraději milovala samotu. Potom její oči nabývaly zvláštního výrazu, její pohled mající zvláštní lesk se díval do dáli a její ústa hovořila podivuhodné věci, o kterých později nic bližšího nevěděla. Kdo však tyto věci slyšel, ten je chápal věřící duší a řídil se podle nich.

Květina dokázala to, že její kmen, stejně již vynikající mezi kmeny, přijal mírnější mravy i zvyky a podřídil svůj život jistým zákonům. Nezabíjeli již jen proto, aby mohli vraždit, a nepobíjeli již též nelítostně ženy a děti svých nepřátel.

Také ve způsobu, jakým mužové zacházeli se svými ženami, se mnohé změnilo, neboť Květina často poukazovala na to, že ona jest také žena. Jestliže ji mužové chtějí ctít a vážit si jí, pak musí totéž činit vůči svým ženám. Mužové nedůvěřivě naslouchali takovým řečem, ale nezapomněli na ně a snažili se jich následovat.

Ben-Dhu-ben zestárl. Poněvadž byl bezdětný, musel být zvolen jeho nástupce z nejlepších válečníků. Toto stále a stále zaměstnávalo starého vůdce. Koho by měl navrhnout? Tento byl sice udatným válečníkem, ale byl svéhlavý a hněvivý, onen zase měl mírnější vlastnosti, ale chyběla mu nutná odvaha, aby mohl správně vést veliký kmen.

Tu jednoho dne přišla k němu Květina, právě když zamyšleně brousil svou kamennou sekeru.

„Otče,“ oslovila vůdce, jak byla již dávno zvyklá. „Otče“ ráda bych ti něco řekla, ale musíš mi věřit.“

„Kdypak jsem odmítal věřit mé Květině?“ tázal se stařec a zanechal své práce.

„Otče,“ začala dívka znovu. Zřejmě jí bylo zatěžko hovořit o tom, co naplňovalo její srdce. „Ty víš, že často vídávám věci, kterých druzí nevidí. Často ke mně přichází zářící bytosti a vypráví mi o tom, co bylo i o tom, co bude. Proto vás mohu často varovat, mohu vás upozornit na něco, co pak skutečně nastane.“

Poněvadž umlkla, odvážil se šejk otázat:

„Jaké to jsou bytosti? Odkud přicházejí?“ Květina ukázala nataženým prstem do výše:

„Přicházejí shůry, jsou to poslové vyslaní ze světlých výšin, aby pomáhali lidem. Říkají, že naši bohové jsou jenom poddanými nejvyššího Boha, kterého my ještě neznáme. Ráda bych ho znala a ptala jsem se na něho, oni mi však řekli, že ten čas ještě nepřišel. Že později se naučím, co mám a musím vědět. Ukázali mi, jak špatným je mnohé, co náš lid dříve činil. Pomohli mi, aby se to změnilo. Jim děkuji za všechno, co jsem a co vím.“

Mlčela dlouho, tak dlouho, že Ben-Dhu-ben se obával, že mohla zapomenout, proč vlastně začala rozhovor. Opatrně ji to připomenul.

Květina procitla z hlubokého přemýšlení.

„Ach ano, otče,“ pravila snivě. „Mám ti říci, aby ses netrápil tím, kdo bude po tobě šejkem Beni-Hus-dhu. Bude pomoženo vždy tak, aby kmen již neupadl do staré divokosti, neboť bohové s ním zamýšlejí veliké věci. Přejdou celé řady měsíců, slunce bude zapadat a opět vycházet a lidé se budou rodit a zase ukládat k smrtelnému spánku. Dlouhý, předlouhý čas přeletí nad zemí. Pak přijde jednou den, kdy Ben-Hus-dhu zůstanou bez vůdce. Jejich vůdce jim bude náhle odňat, aniž by mohl zvolit nástupce. Pak přijde čas, o kterém bohové praví:

„On přijde sem od východu slunce a bude to hrdina. Syn ze Světlých výšin nahoře. Světlý jest jeho obličej, zářící jeho oči, měkký jeho hlas a přece mužný a hlasitý. Hořící jeho hněv, veliká jeho láska. Přijde, aby pomohl lidem a Beni-Hus-dhů učiní požehnanými. Požehnání bude kolem něho a jeho slovo pomůže lidem.“

Čím déle Květina hovořila, tím zvučnější stával se její hlas. Hovořila se zavřenýma očima, jako by to, co říkala, poslouchala odněkud jinde. Podivuhodně krásná stála před vůdcem jako věštkyně obdařená milostí.

„Toto bude pro vás znamením: Přijede sem s nedohlednou řadou světlých průvodců na bílých koních, jakých jste dosud neviděli. Koňové jsou nádherní, drahocenná jsou roucha, ale všechno předstihují lidé, kteří přicházejí s ním. Jsou dokonalí jako dosud nikde na zemi. A On jest jejich vzorem a vůdcem a přichází, aby vládl nad Beni-Hus-dhů. Šťastní lidé, kteří ho budou smět poslouchat.

Bude knížetem a králem povzneseným nade všechny. Přináší světlo a radost a štěstí ho následují. Na krátký čas opustí svůj domov ve světlých výšinách, aby dokonal své dílo u lidí.

Až přijde tento čas, musí se nejušlechtilejší a nejlepší z Beni-Hus-dhů vzchopit a vyjet mu vstříc. Ale jen ti nejušlechtilejší jsou hodni předstoupit před jeho tvář.

Není to žádný kníže bezzemek a chudák. Je bohat, jak dosud nebyl žádný člověk. Opustí velikou, překrásnou říši, aby vám vládl! Vy šťastní, Beni-Hus-dhů!“

Hlas Květiny zmlkl a v nadšení pozvedla obě ruce dlaněmi vzhůru k nebi. Zůstala tak dlouho stát a Ben-Dhu-ben se neodvažoval ji vyrušit.

Pak se znovu ozval zvonivý hlas, tentokrát zvolna a zasněně:

„Bílý pták se bude vznášet nad vaší zemí. Podivuhodný pták, kterého neznáte. Na svých bílých perutích přináší čistotu. Kdekoliv se objeví, nastane jasno. Pak přijde čas, kdy musíte dávat pozor na znamení. Ze všech stran budou sem pospíchat, aby pozdravili svého Pána: Duchové i bohyně, kteří se vznášejí v povětří a také ti, kteří si hrají v ohni. Někteří z vás je budou moci vidět.

Pak bude ten čas, abyste se připravili k jeho přijetí. Vyneste všechnu nečistotu ze svých obydlí, neboť jeho noha chce vstoupit na vaši zemi!“

Květina umlkla úplně vyčerpána. Bez pozdravu odešla, vyhledala své vlastní obydlí a lože.

Ben-Dhu-ben však odešel k Mi-Re, se kterou o všem znovu pohovořil, ačkoliv byla již velmi stará a již málo slyšela. Oba se rozhodli, že přední kmene a kněží musí toto proroctví slyšet, neboť se zřejmě jednalo o velmi důležitou věc.

„Moudrost, kterou nám bohové darovali ústy Květiny, nesmí být ztracena,“ pravil Ben-Dhu-ben. „Snad bude moci děvče zítra opakovat svá slova před všemi lidmi.“

„Nemyslím,“ odvětila Mi-Re. „Květina obyčejně příští den neví, co její ústa vyprávěla v okamžicích osvícení.“

„Pak já musím oznámit, co jsem slyšel,“ rozhodl vůdce. „Byla to podivuhodná slova, podivuhodným musí být ten, který jedenkrát přijede. Rád bych ho viděl a rád bych mu sloužil.“

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

Abd-ru-shin – 4. časť

dec 22, 2023 | Duchovné pravdy

Od té doby hovoříval Is-ma-el a mladý kníže často o budoucnosti. Abd-ru-shin stále lépe chápal, že božský příkaz, který ho přivedl na tuto zemi, znamená rozloučení s Is-ma-elem a vládu v cizí zemi. Viděl nekonečnou moudrost Boží, která mu dala vyrůst uprostřed Ismánů, kde byl odříznut ode všeho zla tak, že jeho duše viděla a vnímala jenom dobro. Nikdy se nemusel ničeho zaleknout a nikdy nemusel cítit bázeň nebo odpor. Všechny tyto pojmy se mu Is-ma-el snažil pomalu ujasnit, aby Abd-ru-shin, až bude od něho vzdálen, nepřišel do nesnází.

Matně stříbrný svícen byl hotov. Byl to opravdový zázrak krásy.

„Proč jsme vždy zhotovovali vše tak vyleštěné?“ tázal se Abd-ru-shin. „Vždyť to matné vyhlíží přece mnohem krásněji. Mohli bychom také zlato takto matně upravovat?“

Umělci přisvědčili na tuto otázku a slíbili, že nové chrámové svícny zhotoví z matného zlata. Potom však navrhli pro stříbrné předměty použití diamantů místo perel.

„Když je stříbro matné, musí se aspoň kameny lesknout,“ dokazovali.

Is-ma-el pohlédl na Abd-ru-shina, který se obrátil k Ismánům: „Necítíte,“ tázal se přátelsky, ale určitě, „že matné svícny s perlami jsou mnohem vhodnější než lesklá věc. Diamanty jsou krásné, ale do Božího domu patří jen tehdy, když mají něco ohlásit celému světu. Tyto svícny, tak jak tu jsou, jsou modlitbou.“

A Is-ma-el určil, aby také ostatní ozdoby stříbrné jeskyně byly provedeny podle pokynů mladého knížete.

Již po celý rok pracovali různí umělci na jeskyni. Jejím půdorysem byl kříž a stůl byl umístěn uprostřed. To vyžadovalo úplně jiného uspořádání než v ostatních chrámových jeskyních. Ze všech čtyř stran měly vést ke stolu stupně. Bílé hedvábí vyšívané matným stříbrem mělo přikrývat stůl. Stěny však neměly být ničím potaženy. Abd-ru-shin si přál, aby byly celé matně bílé, nedovedl však sám říci, jak uskutečnit to, co viděl v duchu.

Tu se jednoho dne vrátil z vycházky do skal, které nyní podnikal velmi zřídka a přinesl sebou několik kamenů. Nalezl je ve skalách. Byly čisté a nádherně bílé, jakých ještě nikdo z Ismánů neviděl.

Když se ho Is-ma-el tázal, kde je nalezl, vyprávěl Abd-ru-shin, jak byli s Din-Arem unaveni a proto odpočívali v jedné rokli a přitom usnuli.

„Tu se mi zdálo, že mne jasná postava vede napravo do skal, tam kde byla stezka velmi úzká a téměř neschůdná. Namáhavě jsem musel hledat cestu, která se konečně rozšířila ze skalní trhliny v jakousi jeskyni. Tam byli nesčetní hnědí mužíčkové, které jsem dříve vídával. Přinášeli mi bílé kameny podivuhodné krásy. Celá skála se zdála být z tohoto chladného bílého kamene. Měl jsem radost a probudil jsem se. Pak jsem zkoušel s Din-Arem najít stezku, kterou jsem viděl ve snu. Našel jsem také kameny. Jenom mužíčky jsem neviděl,“ dodal téměř smutně.

„A přece jsou to oni, kteří ty kameny přinesli,“ pravil Is-ma-el radostně. „Toto je nádherný stavební kámen. Budete-li ho míti dost, budeme moci z něho postavit celou jeskyni a její běl předstihne všechno, čeho bychom mohli malbou docílit.“

Hledali na místě, které bylo Abd-ru-shinovi ukázáno a našli přebytek nádherného kamene. Postavili z něho jeskyni, která svou čistou bělostí povzbuzovala duše ke zbožnosti a čistotě.

Den dokončení a tím i zasvěcení se blížil. Všechna srdce plesala radostí, neboť všichni cítili, že v této svatyni se zachvívá cosi zvláštního. Ostatní byly krásné, nádherné, ba i drahocenné, pokud lidská ruka dovede něco takového vůbec vytvořit, ale tato sedmá měla v sobě něco nadpozemského.

Bylo to tři noci před slavností, kdy Is-ma-el seděl zamyšlen u svého lože. Spánek se mu vyhýbal, on toho však nedbal, neboť jeho duch putoval ve světě nevýslovné krásy.

Dnes přemýšlel nad zvláštností nové svatyně. Zda by asi všechny svatyně byly tak zvláštní, kdyby je nechal všechny vybudovat Abd-ru-shinovi? Tehdy, když se tyto svatyně budovaly, byl Abd-ru-shin ještě dítětem a uplatňoval pouze své názory. A dnes? Ve svých dvanácti létech byl tím, čím by ostatní v tomto věku rádi byli: dorůstajícím mužem. Jeho postava byla podivuhodně pravidelně urostlá a dosáhla již průměrné výšky Ismánů, avšak jeho ruce byly nápadně malé a jemně zformované. Připomínaly svou štíhlostí podivuhodné ruce ženy, která častěji přicházela k Is-ma-elovi, aby mu dala pokyny pro výchovu svého syna.

V myšlenkách viděl ženskou postavu v modrém plášti se zářivou korunou na hlavě. Zatímco jeho duch si vyvolával ve vzpomínce tento obraz, rozezvučelo se kolem něho tiché zvonění a zavlály růžové závoje.

Pln očekávání vyskočil a upřel svůj pohled vzhůru. Ona přicházela! Spanilá jako vždy, Is-ma-el padl na kolena, maje duši přeplněnou úctou. Postava se k němu schýlila a z jemných závojů, které zahalovaly její tvář, zazněl známý hlas:

„Již zanedlouho nastoupí můj syn ke splnění svého úkolu. Zvolna a nepozorovaně se uvolňují jeho pásky a ty ho již nyní úplně připrav. Nechej ho ať zasvětí chrám, aby si na takové úkony zvykal. Zařiď, aby v určité dny řídil pravidelně pobožnosti v chrámě. Aniž by to věděl, stojí již v pevném spojení se mnou a tím také se svým Otcem, který pln zalíbení pohlíží na svého syna.“

Is-ma-elovi napadla myšlenka:

„On je ale dosud tak mlád!“

Ačkoliv ji nevyslovil, přece ji Elizabeth slyšela. Tiše pravila:

„Podle lidských pojmů nebude zde na zemi dlouho žít. Je mu vyměřena sotva polovice života. Mnohé musí vykonat v tomto krátkém čase. Nemůže ani dost brzy započít. Nauč ho všemu, čeho potřebuje, aby se nemusel postavit vůči temnu nevyzbrojen!“

Zvonění zesílilo a závoje se staly jemnějšími. Is-ma-el osaměl.

Příštího dne navrhl Abd-ru-shinovi, aby sám vykonal zasvěcení sedmé svatyně. V nitru se ozbrojil proti všem námitkám a jako poslední důvod si ponechal matčino přání. Abd-ru-shin však tento návrh přijal jako něco zcela samozřejmého:

„Dnes v noci jsem viděl, jak tuto svatyni žehnám a mám radost, že mně dovolíš, abych tak skutečně učinil,“ pravil.

K tomuto účelu budeš potřebovat nové roucho. Pošlu ti Imii,“ dodal Is-ma-el a znovu se podivil, že i na to již mladý kníže myslel. „Rád bych byl oblečen právě tak, jak jsem to dnes v noci ve snu viděl. Imia musí vyšít na bílé roucho stříbrné květiny tak, jak rostou nahoře.“

„Dovede to?“ tázal se Is-ma-el s pochybností. Věřil v obratnost a schopnost Imiiných rukou, avšak v chápání ducha byla pomalá.

„Myslím, že to dokáže,“ pravil Abd-ru-shin bezstarostně a pospíchal, aby ji vyhledal.

Objevil ji úplně zaujatou nádhernou květinou. Jeden z Ismánů ji nalezl na své vyjížďce do velmi odlehlého údolí a přinesl odtud silnou květinovou lodyhu, na které byly tři sněhobílé nálevkovité květy. Z květin vycházela téměř omamná vůně.

S radostí se Abd-ru-shin díval na květinu v rukou Imie.

„Dovedeš ji vyšít na mé roucho, Imio?“ zvolal živě.

Imia radostně přisvědčila, že bude smět zachytit svou jehlou tento nádherný div. A roucho bylo opravdu nádherné.

Svěcení svatyně bylo však ještě krásnější. Jedině Is-ma-el věděl, odkud přichází síla, která se ve svatyni mocně zachvívala a věčné světlo, které ji úplně naplňovalo. Viděl Pramáti, stojící za svým synem, jak ho téměř úplně zahaluje svými závoji a viděl také nesčetné světlé postavy, které se tu objevovaly. Byla to první bohoslužba na zemi, kterou vykonával Boží Syn.

Nevědomky se přeměnil v krále Parsifala, svatyně se stala hradem a cosi z věčného uctívání tak přišlo dolů na zem.

Bez dechu, uchváceni vším, naslouchali a dívali se Ismáni. To přece nebyl ten mladík, který žil přátelsky mezi nimi a všeho se zúčastňoval. Zdálo se, jako by vyrostl, jeho úzká tvář byla naplněna leskem, až mnozí museli přivírat oči. Když své ruce pozvedl k modlitbě, tu se projevila nevýslovná krása s nadpozemskou důstojností. Duší se zmocnilo rozechvění.

A co to bylo? Což nevyslovil „Otče“? Oslovoval Boha slovem „Otče“? Is-ma-el se nikdy nemodlil jinak než „Pane, Všemohoucí, Pravěčný!“ Abd-ru-shin však řekl „Otče!“ a všichni cítili, že to bylo správné slovo v tomto okamžiku.-

Svěcení bylo skončeno a za zvuků hudby Ismáni opouštěli zvolna a důstojně svatyni. Blízko stolu stál Is-ma-el, pohřížen v modlitbu, zatím co za stolem se Abd-ru-shin úplně oddal hlubokému citu, který jím proudil.

Byla to blaženost, nepojmenovatelný pocit štěstí a přitom vnitřní růst a uzrávání. Nyní směl poprvé sloužit svému Otci a cítil spojení s proudy požehnání shůry. Chvěl se hlubokou vděčností.

Tiše stáhla Pramáti halící závoje a položila překrásnou ruku na hlavu svého syna. Hluboko sklonil hlavu, jako by síla, která mu byla darována, byla příliš mocná pro jeho mládí. Pak vztáhla Elizabeth svou ruku zpět a zmizela vzhůru.

Abd-ru-shin se napřímil a pohlédl vzhůru. V témže okamžiku mu dal Is-ma-el znamení, že opustí svatyni poslední, jako to vždy činili.

Cestou do paláce nepromluvili ani slova. Mlčky vstoupili do místnosti, ve které nejraději prodlévali. Is-ma-el ulehl na odpočívadlo pokryté kožešinami a Abd-ru-shin spočinul u jeho nohou na krásných a měkkých kožešinách. S úsměvem vzájemného pochopení pohlédli na sebe, a pak se opět pohroužili v mlčení, které k nim mluvilo hlasitěji, než by dovedla nekonečná slova.

Tak plynuly hodiny, až se přiblížila doba jídla. Tu Is-ma-el přerušil mlčení:

„Abd-ru-shine, pokud jsi ještě mezi námi, nesmí v sedmé místnosti nikdo jiný konat pobožnosti než ty. Zasvětil jsi ji svému Otci, abys mu přinášel každého sedmého dne otevřené duše lidu!“

Abd-ru-shin přikývl. Mluvení se mu zdálo nesmírně obtížným. Potom se však přemohl a pravil:

„Is-ma-eli, kdo to byl u mne?“

„Cítil jsi to, Abd-ru-shine?“ Tvoje matka stála za tebou!“

„Moje matka! Cítil jsem, že je tam. Ruce, které mi žehnaly, musely být mateřské ruce! Ó, kéž bych ji směl spatřit!“

„Také ten čas přijde, kdy se bude k tobě viditelně přibližovat. Přináší ti spojení s Otcem. Dosud přinášela všechny své pokyny mně, ale zakrátko se bude obracet přímo k tobě!“

Abd-ru-shin byl naplněn blahem, neboť touha po matce se v něm stávala přemocnou, ačkoliv se ji snažil ukrýt. Nyní měla být konečně splněna!

Později během dne se konala v chrámě pravidelná pobožnost, avšak i při ní bylo všude ještě plno lesku ranního prožití. Skromně stál Abd-ru-shin na svém místě v prvních řadách Ismánů. Nic v jeho bytosti a vystupování neprozrazovalo, že si je vědom svého božství. Z jeho hlavy se však ještě nyní linuly světlé paprsky a přinášely sílu i radost těm, které zasáhly.

Také Is-ma-el si počínal prostě. Byl si vědom, že lid vidí rozdíl mezi ním a Abd-ru-shinem. On ovšem nechtěl být ničím jiným než čím byl: čistým člověkem, který každou buňkou svého já slouží Bohu. A srdce jeho lidu hořela pro něho láskou a úctou.-

Nyní započal bohatý život ve vzájemném dávání a přijímání pro Abd-ru-shina i Is-ma-ele. V mladém knížeti rozkvétalo vědění o Bohu tak samozřejmě a dokonale, že se Is-ma-el s podivem skláněl. Starý učitel se učil od svého žáka, učil se ochotně a radostně, jsa vděčen za milost, která mu byla uštědřena.

Abd-ru-shin však ani netušil, kolik dává druhému prostě již svým bytím. Netušil, jakým jest vzorem a jak svou řečí, myšlením i konáním, které byly zakotveny v Bohu, řeší nejtěžší otázky v lidských duších.

Zpočátku Ismáni s údivem pohlíželi na svého mladého knížete, který je vedl, ačkoliv sotva odrostl dětským létům, brzy si však zvykli, jako si lidé na vše zvyknou. Ctili Is-ma-ele jako svého vládce, ale věděli, že vůle tohoto vládce je podrobena vůli mladého knížete.

Abd-ru-shin se však učil, kde se jen co dalo naučit. Nikdy nepřipustil, aby v Is-ma-elovi mohla vzniknout myšlenka, že v něm již nevidí otce a svého vůdce, neboť sám ani nepozoroval, jak jej přerostl. Přicházel se všemi otázkami k Is-ma-elovi a vše rozhodovali společně. Jenom hlubokou touhu po matce před ním skrýval a zamlčoval. Obával se, že by to Is-ma-el mohl považovat za nemužné.

Přitom se Abd-ru-shin dále učil u řemeslníků a umělců, vyhledával zahradníky a chovatele dobytka. Podnikal dlouhé vyjížďky na Simi, neměl-li Is-ma-el dosti času, aby byl s ním. Také znovu podnikal horolezecké výlety, poněvadž jeho učitel zjistil, že to prospívá jeho tělu.

Jeho svaly se zocelily a nikdo netušil, jaká síla je skryta v jeho štíhlé postavě. Din-Ar byl stále jeho věrným průvodcem, ale od doby zasvěcení jeskyně se s ním stala proměna.

Vyhledal Is-ma-ele a prosil ho, aby ke službě Abd-ru-shinově určil vážnějšího Ismána. S údivem vyslechl Is-ma-el tuto prosbu nechápaje jejího smyslu.

„Cožpak jsi se provinil ve službě nedbalostí, Din-Are?“ tázal se s politováním.

Din-Ar tento důvod popřel a jeho tváře zčervenaly.

„Pak nechápu tvou žádost,“ vážně pravil Is-ma-el. „Musí ti přece přinášet nejvyšší spokojenost, že smíš sloužit Abd-ru-shinovi. „Proč tedy od něho chceš odejít?“

„Netoužím od něho odejít, ale nejsem hoden, abych byl s ním!“ zvolal Din-Ar s nejvyšším uzarděním. „Já vím, že Abd-ru-shin není žádný člověk. Jak by se mohl nějaký chlapec modlit k Bohu, jak to činí on? Nevím kým jest, ale vím, že je povznesen vysoko nad nás všechny. A proto nemohu já, obyčejný Ismán, být jeho služebníkem.“

„Nezapomeň, Din-Are, že já jsem tě zvolil k této službě a že jsem tě tím pozvedl z davu Ismánů. Tvoje věrnost se osvědčila v těchto létech, co jsi Abd-ru-shinovi sloužil. Nemohl jsem najít lepšího pomocníka a průvodce. Přijde čas, kdy bude muset opustit naši říši, aby mohl vládnout ve své říši. Pak budeš muset být s ním jako dosud. Nikomu jinému než tobě bych tento vznešený úřad nemohl svěřit. Nepochybuj a nebuď malomyslným. Tím, že sloužíš Abd-ru-shinovi, sloužíš Bohu!“

Din-Ar padl na kolena a Is-ma-elova ruka požehnala jeho schýlenou hlavu. Síla, která pronikla klečícím mužem mu pomohla, aby již nikdy nepoklesl.

Léta ubíhala nepozorovaně v rovnoměrnosti radostné a spokojené práce. Dny všech byly naplněny prací a čas odpočinku jim přinášel osvěžení a zahloubání do věčných pravd.

Opět jednou konal Abd-ru-shin pobožnost ve velikém chrámě a kázal lidu o Bohu. Přitom proudila s jeho rtů slova takové síly a moudrosti, že všichni s údivem naslouchali. Is-ma-elovi vstoupily slzy do očí. Abd-ru-shin se cítil unášen, prožhaven a rozplameněn.

„Co to ze mne mluvilo, Is-ma-eli?“ tázal se později, když spolu seděli pohromadě v paláci. „Co to bylo, co mne naplňovalo tak, že to hrozilo přetéci a že jsem musel mluvit?“

„To byl duch tvého Otce, Abd-ru-shine,“ láskyplně odpověděl Is-ma-el, „už není daleká doba, kdy budeš muset odejít. Jsi již připraven na svůj vznešený úřad a nemohu tě ničemu dalšímu naučit.“

Abd-ru-shin přemýšlel. Jeho zrak bloudil v nesmírných dálkách a ruce musel přitisknout na prsa, aby utišil prudký tepot srdce. Dlouho tak dumal, až konečně s úsměvem, který neměl v sobě nic pozemského, se obrátil k Is-ma-elovi:

„Správně díš, to byl duch mého Otce, můj vlastní Duch, který vstoupil do své říše. Nyní to vím!“

Opět oba umlkli. Tu se ozvalo tiché zvonění, které Is-ma-el tak dobře znal. Zvolna sílilo, až se stalo líbeznou melodií, která je obklopovala. Růžové závoje zavlály. Abd-ru-shin pozvedl hlavu. Jeho krásné rysy se rozjasnily a duší Is-ma-elovou proniklo volání:

„Děkuji ti Bože, že jsem tě mohl spatřit ve tvém Synu. Jak svatá jsou místa, kde se to naplňuje!“

Závoje vlály kolem obou mužů, kteří tu klečeli a vzhlíželi vzhůru. Z růžových obláčků vystoupila postava v modrém plášti se zářící korunou se sedmi drahokamy na hlavě, jejíž vlasy se vlnily ve stříbrobílé nádheře.

Parsifale, můj milovaný synu!“ oslovila Abd-ru-shina, jímž projela radost, která svou silou a žhavostí chtěla roztrhnout srdce.

„Matko, má matko!“

Jásavě rozpřahoval jí své paže vstříc. Tiše jako dech, položily se krásné ruce Elizabeth na jeho hlavu.

Díval se a díval. Nezahalenou ji viděl před sebou, viděl ušlechtilé, nepopsatelně krásné tahy královny nebes. Před Is-ma-elovým zrakem ležel lehký závoj. To mu Elizabeth skryla obličej, pro člověka bylo toto záření příliš silné.

„Můj milovaný synu, přišel čas, abys svou, Bohem určenou úlohu nastoupil. Účelně jsi byl na zemi veden. Tvoje zralost daleko přesahuje tvůj věk. Polovinu, tobě pro tuto zemi vyměřeného času, máš již za sebou. Připrav se, v jednom roce navždy opustíš tuto říši.

Těžká bude tvoje cesta, neboť tě povede temnotami, před kterými jsi byl dosud chráněn. Povede tě k lidem, kteří se neudrželi čistí a světlí jako Ismáni. Ukáží tvým zrakům zlo, aby si zvykly na utrpení, ale požehnání tvého Otce a láska tvé matky tě budou ustavičně obklopovat. Věrnost tvých lidí ti bude ochrannou. Tvoji stezku zjasní láska a věrnost Čistoty, takže ti radost nebude chybět.

Is-ma-el ti oznámí, co již dávno přijal. On ví, jaké přípravy byly učiněny pro tvou novou říši.“

Pomalu se ruce Elizabeth uvolnily z hlavy jejího syna.

Abd-ru-shin se chtěl tázat. Žádný zvuk však nepřešel přes jeho rty. Velikým děním oněměl a přece v duši cítil odpověď na všechny svoje otázky.

Lehounce, jak přišla, mizela Prakrálovna oběma z dohledu. Tichounce doznívaly tóny a zvonění a růžové závoje se rozplývaly. Jen dech podivuhodných vůní zůstal ještě dlouho v místnostech.

Nyní bylo jediné Abd-ru-shinovo přání splněno. Když osaměli, ještě dlouho mlčel v blažené radosti.

Is-ma-el přerušil mlčení:

„Dnes je tomu sedmnáct let, co jsi se na této zemi probudil, Abd-ru-shine.“

„Polovina mého pozemského času, pravila matka,“ dumal mladý kníže. „Nebude to tedy tak dlouho trvat, než budu smět být opět nahoře v hradě u své matky a u Pravěčného, který je mým Otcem. Mám z toho velikou radost!“

O několik dnů později sdělil Is-ma-el naslouchajícímu Abd-ru-shinovi, že Elizabeth již dávno určila, aby polovina všech Ismánů ho doprovázela na jeho výpravě.

„Smíš si sám vybrat, koho chceš vzít sebou,“ pravil Is-ma-el laskavě. „Také polovinu všech pokladů a veškerého bohatství, všech koní i jiných zvířat máš vzít sebou, abys do své příští říše nepřišel chudý.“

Nyní byli oba často zaměstnáni vybíráním toho, co by si měl Abd-ru-shin vzít sebou. Někdy z toho měl kníže radost, jindy by to byl nejraději přenechal Is-ma-elovi. Tento mu však vždy dovedl vysvětlit, že se jedná o jeho dědictví, které mu vlastně mělo připadnout celé a nedílné.

Jednoho dne se Is-ma-el tázal:

„Nechceš si vzít sebou nářadí ze stříbrnobílé chrámové jeskyně? Nejdříve budeš muset nechat postavit chrám. Vezmi si k tomu nářadí, které dobře znáš!“

Chrám patří Bohu, nemám práva si vzít odtud ani nejmenší kousíček,“ pln důstojnosti odpověděl mladý kníže. „Ty máš ale pravdu. Sotva najdu chrám Boží v zemi, do které se mám odebrat. Sám říkáš, že tamější lidé ještě Boha neznají. Zařiďme, aby naši umělci zhotovili ještě zde nářadí, které by se podobalo nejkrásnějšímu z našich jeskyní.“

Rok příprav se chýlil ke svému konci. Is-ma-el svolal dospělé Ismány a oznámil jim, že podle Božího příkazu se má mladý kníže vypravit do jiné říše, kterou pro něho určil Bůh.

Hluboký úlek proběhl řadami Ismánů. Toho neočekávali. Kdykoliv mysleli na Is-ma-elovu smrt, tu je vždy utěšovala myšlenka, že Abd-ru-shin bude jeho nástupcem. S hlubokou úctou a láskou přilnuli k mladíkovi, kterého považovali za nerozlučnou část svého celku.

Nechť však jejich myšlenky byly sebetěžší a úzkostnější, přece žádná žaloba nepřešla přes jejich rty. Byli zvyklí přijímat vše, co Bůh nařídil ústy Is-ma-elovými jako to nejlepší. Tu nebylo žádného váhání, žádného hloubání ani smlouvání, i když jejich srdce svírala hluboká bolest.

Is-ma-el však pokračoval a řekl jim, že polovina Ismánů bude smět provázet Abd-ru-shina, aby mu pomohli starým způsobem vybudovat novou říši. Tu zazněl hromový jásot. Všichni chtěli s knížetem odejít! Každý byl ochoten okamžitě všechno opustit, jen aby mohl být účasten této milosti.

Většina průvodců byla již určena. Byli vyvoláni a museli prohlásit, zda s volbou souhlasí. Na prvém místě zaznělo Din-Arovo jméno. Radostně povstal ze svého sedadla a jeho: „Ano, Pane, s radostí!“ zaznělo pevně a sebevědomě.

Jeden za druhým zdůrazňoval souhlasnými slovy své chtění. Když byli všichni přečteni, zůstalo ještě asi padesát mužů, u kterých Is-ma-el kolísal, má-li jim také doporučit odjezd. Někteří z nich měli malé děti, jiný se právě zasnoubil a musel by svou ženu nechat zpět. U každého byl nějaký důvod, který vyžadoval, aby zůstal doma. Ale také oni bouřlivě žádali, aby se směli výpravy zúčastnit.

Naplněni štěstím pohlíželi Is-ma-el s Abd-ru-shinem na muže, kteří chtěli s radostným srdcem odejít do ciziny, aby chránili svého mladého knížete a pomáhali mu. Pro Is-ma-ele to přineslo neskonalé uklidnění, když viděl, jak se vyzkoušení mužové řadí kolem Abd-ru-shina. Abd-ru-shin měl zase radost, že tolik důvěryhodných lidí může vzít se sebou do cizí země.

Vybraní Ismáni byli vyzváni, aby všechno připravili k odchodu, který měl nastat v několika týdnech. Také oni měli si vzít tolik majetku, kolik mohly jejich rodiny postrádat. Is-ma-el slíbil, že bude pečovat o ženy a děti. Jen několik málo ismánských žen se smělo zúčastnit výpravy, aby byly učitelkami ženám nového národa.

Čas nezadržitelně kvapil. Byl tak naplněn přípravami, že nikdo neměl času myslet na smutek. Také Is-ma-el násilím potlačil bolest, která plnila jeho srdce. Na tu bude později ještě více času nežli dosti. Nyní musel využít každé maličkosti, aby Abd-ru-shina seznámil se způsoby lidí, které byly úplně jiné než Ismánů. Nacházel přátelská poučení a dobré rady pro svého někdejšího žáka, který žádostivě a uctivě naslouchal všemu, co mu stařičký učitel vyprávěl.

Poslední společná slavnost v chrámě dozněla. Byla mimořádně slavnostní. Is-ma-el požehnal všem odcházejícím, v prvé řadě však Abd-ru-shinovi ve jménu Božím. Přitom viděl pramáti Elizabeth, jak zářící stojí za svým synem a v této chvíli mu žehná vložením ruky na jeho hlavu. Vznešená posvátnost naplňovala prostor, který zářil jasem.

Ku konci slavnosti prosil Is-ma-el:

„Abd-ru-shine, nyní požehnej ty nám, kteří musíme zůstat doma!“

Jako první poklekl starý kníže, aby přijal požehnání a za ním následovali ostatní.

Mezi dnem se Is-ma-el s Abd-ru-shinem zvolna procházel v zahradě. Kníže se chtěl rozloučit s místy svého dětství a mládí, kde byl tak nepopsatelně šťasten. Mezi tím potkali Mannu, který se vracel z velké pastviny, kde dohlížel na Simi. Téměř vyčítavě pohlédl na Abd-ru-shina:

„Kníže!“ pravil skromně, „Proč musí Manna zůstat zde, když polovina všech zvířat odchází s tebou, kdo se o ně bude starat?“

Oslovený přátelsky pohlédl na Mannu:

„Ty jsi zde potřebnější. Budeme muset jet dlouhé týdny. Po cestě se bude každý jezdec starat o své zvíře sám. Později pak najdeme někoho, kdo se u tebe učil. Zde bys však Is-ma-elovi scházel, kdybys odešel.“

„Budu tedy věrně konat zde své povinnosti, Pane,“ zněla Mannova odpověď.

„Popiš mi znovu mou cestu, kterou pro mne určila má matka,“ žádal Abd-ru-shin, když později spolu seděli v důvěrném rozhovoru.

Is-ma-el vysvětloval přesně, kudy se mají ubírat, aby nejlépe dostihli cíle.

Kdybys byl někdy na pochybách, kam máš své kroky obrátit, pak pohlédni vzhůru. Bude tě doprovázet bílá holubice. V takových okamžicích ji uvidíš. Následuj ji.“

Po celý večer čekal Abd-ru-shin, zda jeho matka znovu přijde a stane se pro něho viditelnou. Všechno čekání bylo však marné. Jeho duše byla naplněna touhou po její přítomnosti. Byl by rád přijal její požehnání na cestu, kterou nastupoval na její příkaz.

Spánek prchal od jeho lože. Neklidně se převaloval, neboť jeho hlavou přecházelo množství myšlenek a vyvstávalo mnoho otázek.

Konečně vstal.

„Budu volat ku svému Otci, budu-li ho moci vycítit, uklidní se rozrušení mého ducha.“

Vyšel ven na terasu. Byla překrásná noc. Na jižním nebi stála veliká zářící hvězda a Abd-ru-shinovi připomínala hvězdu, kterou každého večera ve svém dětství jásavě zdravil, ale od té doby ji postrádal. Dívaje se vzhůru ku hvězdám, zahloubal se do pobožnosti. Jeho duše byla povznesena vzhůru do světlých sfér a pozdravila matku, kterou tu poprvé nahoře nalezl.

K ránu k němu přišel Is-ma-el. Bylo citelně chladno. Probudivší se Abd-ru-shin se chvěl, ale jeho duše byla naplněna štěstím. Jeho vznešený úkol ležel před ním jasně a v ostrých obrysech.

V této blažené náladě se rozloučil s Is-ma-elem, který mu byl otcem, přítelem i důvěrníkem a kterého miloval.

„Zde na zemi se již neuvidíme,“ pravil Is-ma-el pevně. „Nahoře však budu smět zdáli na tebe pohlížet a najde se cesta, abych ti mohl opět sloužit. Požehnání tvého Otce je s tebou a moje požehnání nechť tě provází po všech svých cestách.“

Ismáni, kteří měli zůstat doma, se blížili. Lidé jindy tak zdrženliví, zapomněli na všechnu svoji plachost ve snaze ukázat odcházejícímu pánovi svou lásku a úctu.

Ačkoliv se jednalo o veliké množství lidí, netrvalo to dlouho, co předvoj seděl na koních. Byly to nádherné postavy a všichni byli skvěle oblečeni. Koně radostně řehtali, když bylo dovoleno vyrazit.

Se skřípotem se otevřela skalní brána, kterou znalo jen málo Ismánů. Abd-ru-shin ji dosud nikdy neviděl. S podivem pohlížel na široký otvor. „Touto štěrbinou jsi byl sem před sedmnácti léty přivezen,“ pravil Is-ma-el a snažil se zakrýt své pohnutí.

Abd-ru-shin však byl naplněn novostí věcí, které se mu naskytovaly. Novoty ho nyní budou provázet na všech jeho cestách! Těšil se na to.

Odpoledne, když předvoj byl již dávno venku, následoval kníže se svým průvodem. Zářící slunce se smálo z bezmračného nebe a jeho paprsky se leskly v hojnosti stříbra i zlata, které zdobilo sedla, uzdy i oděv.

Abd-ru-shin projel skalní branou. Ještě jedenkrát otočil hlavu, ještě jednou viděli ti, co zůstali doma, jeho zářivý úsměv. Pak vyrazili a nedohledná řada jeho věrných i nákladní karavana ho následovali.

Nad ním se vznášela bílá holubice, viditelná jen několika vyvoleným, která ho měla provázet do země Bohem určené.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

Abd-ru-shin – 3. časť

dec 21, 2023 | Duchovné pravdy

Ismáni kopali studnu, kterou chtěli zachytit horský pramen. Chlapec stál u nich. Pak rychle odběhl, aby vyhledal Is-ma-ele.

„Dovol, ať mohu sestoupit dolů, kde mužové pracují,“ prosil důtklivě. „Na všechny strany mne nosí nohy Simi, vzhůru mohu lézt po skalách a tak bych ještě rád poznal, co je dole.“

Is-ma-el ochotně provázel vzrušeného chlapce. Tak tomu bylo vždy. Každá nová věc naplnila malého radostným rozrušením, jehož téměř nedovedl ovládnout. Tomu by se byl ještě rád naučil. Když však Is-ma-el spatřil hubokou studnu, nemohl se odhodlat, aby dal svolení k sestupu. Jeho duch hledal náhradu a nalezl ji.

„Slyš, Abd-ru-shine, sestoupit zde dolů by bylo pro tebe právě tak nebezpečné jako neužitečné. Ničemu by ses tam dole nenaučil. Voda vystupuje vzhůru a brzy naplní celou studnu. Chceš-li však opravdu vidět, jak to vypadá pod povrchem země, tu můžeš zítra zajet s Din-Arem do dolů na drahokamy. Horníci vás vezmou se sebou do podzemních komor a chodeb.“

Chlapec tomu naslouchal pln radosti a nemohl se téměř ani dočkat příštího dne. Již při východu slunce seděl na hřbetě Simi. Také Din-Ar se vyhoupl na svého bílého oře a rychlé nohy ušlechtilých zvířat odklusaly se svým lehkým břemenem.

Cesta vedla hluboko do hor. Dosud nikdy nevnikl Abd-ru-shin tak hluboko do skalnaté divočiny. Šlo se prudce dolů a pak opět do závratné výše. Koně museli kráčet zvolna a opatrně. Chlapec však vůbec nedbal hrozivých, skalnatých stěn. Zatímco Din-Ar starostlivě toužil, aby jemu svěřeného chlapce vrátil bez úrazu opět do ochrany Is-ma-elovy, pohlíželo Abd-ru-shinovo oko plno blažené radosti na hrany a útesy a jeho ústa jásala, když jeli po nejvyšší stezce přímo po okraji propasti.

Se závratné výše se dívali dolů přes nakupeniny štěrku a skal až tam, kde byli zaměstnáni lidé. Tito nepatrní človíčkové vypadali jako mravenci. Jistým krokem slezli koně dolů, nemohli však zabránit, aby se tu a tam neuvolnil kámen a nezřítil se dolů. Pracující v údolí odskočili stranou a s napětím očekávali oba jezdce. Jejich radost byla veliká, když poznali, kdo k nim přijel.

Din-Ar podal zprávu a rozdělil ovoce, které jim všem Is-ma-el poslal. Po krátkém odpočinku svlékli Abd-ru-shin a Din-Ar svá bílá roucha a oblékli se do temné, přiléhavé látky a pak sestupovali krok za krokem dolů do značné hloubky.

Abd-ru-shin žasl. Toto nečekal! Tu dole bylo chladno a vlhko a vůbec ne tak krásně, jak se domníval. Tu a tam jim přeběhlo ještěrkovité zvíře přes cestu. Konečně všichni mužové zapálili olej ve zvláštních nádobách. Každý musel nést takový plamen, aby si posvítil na cestu, neboť sem již denní světlo nepronikalo. Tím se opět kolem nich poněkud rozjasnilo a hned to lépe vypadalo. Světlo kahánků se odráželo a třpytilo ve vodních kapkách sražených na stěnách a kamenech.

Vedoucí mužové se zastavili, jako by chtěli odpočívat. Tu Abd-ru-shin propukl v hlasitý jásot. Kameny se třpytily zářivou červení. Takové červené kameny byly na Is-ma-elově čelence! Tak tady se dobývaly drahokamy!

Chlapec se začal vyptávat a nemohl se téměř dočkat odpovědi. Jeden z mužů vzal nářadí a odkopal horninu kolem ložiska drahokamů. Zdálo se to být velmi snadné. Chlapec chtěl kopat sám. Po krátké chvíli, když byla nejhrubší práce hotova, muž svolil a Abd-ru-shin kopal a vylamoval kámen těžce oddychujíc při práci. Několik červených drahokamů padlo do jeho ruky.

Pak šli dále, stále hlouběji dovnitř hory, stále více dolů. Mužové chtěli chlapci ukázat, jak roste zlato v žilách. Uzavřený vzduch byl však příliš těžkým pro mladé tělo. Abd-ru-shin zbledl a jeho oči se nechtěně zavřely.

Když je opět otevřel, shledal, že je pečlivě uložen na kožešinách pod širým nebem. Kolem dokola k němu vzhlížely skály a balvany. Domníval se, že snil, až jeho pátravý pohled padl na červené kameny, které Din-Ar pečlivě uložil vedle něho. S jásotem Abd-ru-shin vyskočil:

„Jak je to krásné! Půjdeme k Is-ma-elovi! Dostane kameny, které jsem nalezl.“

Přátelskými slovy poděkoval svým vůdcům. Jeden z nich pravil:

„Princ Abd-ru-shin se musí opět brzy vrátit. Ukážeme mu, kde roste zlato a kde bydlí zelené kameny.“

Chlapec jim to přislíbil, avšak již ne s původním nadšením. Když později vyprávěl Is-ma-elovi o svých zážitcích a odevzdával mu červené kameny, tázal se:

„Is-ma-eli, kdo mi tam dole stiskl hrdlo tak, že jsem nemohl dýchat?“

„To nikdo neudělal, to způsobil špatný vzduch, který se tam dole velmi pomalu obnovuje. Proto jsi nemohl dýchat.“

Abd-ru-shin zavrtěl hlavou:

„Někdo tam byl. Nebyl to člověk a také žádný z bytostných, které jsem dříve vídával. Někdo tam však byl!“

Is-ma-el byl bezradný. Co chlapec viděl a zažil? Přesto se znovu vrátil k vysvětlení o špatném vzduchu.

„Pamatuješ se ještě, Abd-ru-shine, jak jsem tě nedávno nalezl na lůžku, když jsi nemohl usnout? Naříkal jsi, že nemůžeš dýchat. Pak jsem shledal, že ve tvé ložnici zapomněli otevřít ventilaci. Udělal jsem to a za chvíli jsi sladce a pevně spal.“

„Ano, to si ještě velmi dobře pamatuji. Také dnes se mi vedlo podobně. Avšak to, co mi stisklo hrdlo, bylo něco jiného. Viděl jsem…“ Abd-ru-shinovy oči se rozšířily, jako by ještě nyní viděl to, co chtěl popsat. „Viděl jsem šedivou postavu. Nebyla pevná a zdálo se, že se rozplývá a stále znovu vzniká.“

Is-ma-el ho chtěl přerušit, chlapec to však nepřipustil, ale ještě živěji pokračoval:

„Ne, neříkej, že to byla mlha! Bylo to docela jiné. Nemohu pro to najít slova, abych vyjádřil, co přede mnou skutečně stálo. Postava ke mně přicházela stále blíž a náhle položila ruku na můj krk a stlačila mi hrdlo. Při tom pravila…“

Abd-ru-shin umlkl. Po chvíli mlčení se Is-ma-el povzbudivě tázal:

„Nuže, a co pravila ta šedá rdousitelka?“

Váhavě splynulo s chlapcových rtů:

„Co zde dole hledáš, Parsifale? Tvůj čas ještě nepřišel!“ – „Co tím myslela, Is-ma-eli? A proč mi dala to cizí jméno?“

Is-ma-el byl hluboce rozrušen. Co to mohlo být? V každém případě to byla výstraha, aby již Abd-ru-shina nenechal sestupovat do podzemí… Chlapci pravil, že ani on nemá pro tento jev vysvětlení, že se však zeptá Ismánů a bude ještě i jinak pátrat.

Horníci nikdy nic neobvyklého nespatřili a také posud nic podobného při své těžké práci nezažili. Také vzduch nepovažovali za nějak nezdravý. Byli na to zvyklí.

Is-ma-el se tázal Din-Ara, zda něco nepozoroval, když princ ztrácel vědomí.

„Budeš mne, Is-ma-eli, považovat za slabocha,“ odvětil Din-Ar váhavě, „také mně bylo dole těsno a úzko, proto se mohlo také stát, že jsem viděl z jedné trhliny vycházet šedivou bytost. Přistoupila k Abd-ru-shinovi, dříve než jsem se mohl mezi ně postavit. On ji musel také vidět, neboť se jeho oči ulekaně rozšířily. Potom se svalil. Mohli jsme právě jen přiskočit a zachytit jej, aby se nemohl zranit o ostré kameny. Bytost však pozvedla ruku a mně se zdálo, jakoby volala: Chraňte prince, ještě je příliš brzy!“

Din-Ar trochu zahanbeně umlkl.

Jestliže se však domníval, že mu bude chtít Is-ma-el vymluvit to, co viděl, pak uvažoval nesprávně. Naopak. Is-ma-el byl úplně přesvědčen o tom, že šedivá postava byla varovatelka z jiných úrovní. Chlapce již nesmějí nikdy nechat sestupovat do podzemních hlubin. Bude dosti těžké vymluvit mu myšlenku, že nesmí přinést zelené kameny.

Ale Abd-ru-shin se již ani slovem o této záležitosti nezmínil. Zdálo se, jakoby všechny tyto myšlenky byly vymazány z jeho hlavy. I když se později setkal s jedním z horníků, který se ho tázal, kdy se přijede podívat na zlato, odpověděl Abd-ru-shin klidně, že to dosud neví.

Is-ma-el však ještě dlouho hloubal, aniž by nalezl nějaké vysvětlení. Potom také on tyto myšlenky odsunul stranou. Kdyby se měl dozvědět více, jistě by mu to bylo v pravý čas dáno.

Ale více než dosud ponechával si chlapce ve své blízkosti. Sám provázel Abd-ru-shina vedle Din-Ara na jeho vyjížďkách. Nezalekl se žádné námahy.

Abd-ru-shin pozoroval, jakou oběť si kvůli němu jeho učitel ukládá. Neznal nic lepšího, než být s Is-ma-elem pohromadě a učit se od něho ze slov i činů. Avšak v jeho společnosti mohl být i tenkrát, když to bude pro Is-ma-ele méně namáhavé.

Zvolna počal Abd-ru-shin své návyky přizpůsobovat zvykům váženého vůdce. Tento jemný ohled na druhé byl již v něm a nyní dospěl k úplnému rozkvětu. Přišlo to všechno tak pomalu, že ani Is-ma-el nic nepozoroval. Jedině Din-Ar to vycítil a jeho obdiv k němu ještě vzrostl.

Co obětoval Abd-ru-shin tím, že se vzdal nespoutaných jízd, odvážného slézání hor a toulání se až do únavy, to mu přineslo bohatý užitek.

Když nyní s Is-ma-elem sedával pod stinnými stromy a pohlížel k nebi, nebo když ryl na dřevěné tabulky značky, otevíralo se mu kus za kusem vědění o stvoření se svými věčnými zákony, podle kterých vzniklo a v nichž se zachvívá, především se však před ním otevíralo vědění o Bohu.

Nikdy se Abd-ru-shin nespokojil s tím, co Is-ma-el řekl. Chlapec potřeboval jen malý okamžik vnitřního soustředění, aby pochopil, co mu chtěl jeho učitel říci, ba dokonce i vytušil, co se za těmito slovy skrývalo.

Pak se počal tázat. Hloub a hlouběji pronikaly otázky do skutečného bytí. S údivem pozoroval Is-ma-el, že Abd-ru-shin již má v sobě celé vědění, které mu chtěl zprostředkovat. Potřebovalo být jen probuzeno. Nezřídka vedly chlapcovy otázky samého Is-ma-ele k lepšímu pochopení a tak i on sám získával učením.

Pak nastal den, kdy v Abd-ru-shinovi propukla touha, aby vyzkoumal, kým vlastně je. Všechny děti, které znal, měly otce a matku. On měl jenom otce, kterému říkal Is-ma-el. Také ostatní Ismáni s ním mluvili vždy jen jako o Is-ma-elovi anebo o knížeti a nikdo neřekl: „Tvůj otec.“ Což nebyl Is-ma-el jeho otcem? Kde byla jeho matka? Kde je jeho opravdový otec? Nebylo od něho bláhové, že se tím trápí? Mohl se prostě zeptat Is-ma-ela, jako se ptal na jiné věci!

Is-ma-el urovnal cestu k otázce, kterou pozoroval na chvějících rtech chlapcových.

„Kde je moje matka? Znáš ji?“

A Is-ma-el vyprávěl naslouchajícímu princi, jak ho kdysi na Boží rozkaz unesl v daleké zemi.

„Ty jsi mne unesl? Což to nebylo proti Božímu přikázání? Patřil jsem přece ke svým rodičům, kde jsou?“

Dětská touha přepadla Abd-ru-shina, touha po otci a po matce, která byla přirozenou v jeho létech. Hluboce v nitru však cítil, že to všechno tak muselo být a že nesmí patřit žádnému člověku a že jeho domov leží jinde. To mu dalo oporu a vytvořilo z desetiletého chlapce rozkvétajícího mladíka.

Is-ma-el vyprávěl dále:

„Ovšem, že jsi žil u jedněch knížecích manželů, kteří byli rodiči tvého pozemského těla, avšak ty sám jsi u nich byl jen vtělen.“

Abd-ru-shin pozvedl malou dětskou ruku, aby Is-ma-elovi zabránil v dalším hovoru. To činíval, jakmile chtěl v klidu promyslet to, co slyšel.

„Knížecí manželé byli moji rodiče. Museli být velmi dobří, že Bůh jim dal mne.“

To přišlo bez jakékoliv povýšenosti úplně samozřejmě, avšak také to bylo vzdáleno všemu pozemskému myšlení.

„Znal jsi je?“

„Tvého otce jsem nikdy neviděl. Je to moudrý dobrotivý kníže. Tvoje matka tě mohla v prvních měsících navštěvovat, pokud si nezvykla na rozchod. Také ona je dobrá, moudrá a krásná.“

Abd-ru-shin si s ulehčením oddechl:

„Je dobře, že si mohla zvyknout. Muselo to být pro ně velmi těžké.“

„Lehčí, než kdybys padl za oběť vrahově ruce. Věděli jsme, že se proti tobě strojí úklady. Proto tvá matka dala rozkaz, abych tě unesl.“

„Moje matka? Kněžna?“

Nedůvěřivě a nechápavě se Abd-ru-shin tázal.

„Ne, Abd-ru-shine, na své pozemské rodiče nyní nesmíš myslet. Máš podivuhodnou, velmi krásnou matku nahoře ve hradě, o kterém jsem ti tak často vyprávěl.“

Abd-ru-shin ho přerušil:

„Hrad je mým domovem? To jsem cítíval vždy, když jsi o něm hovořil. Bylo mně to všechno známo. Tam nahoře je moje opravdová matka. Jak je to krásné!“

Zde končila pro tentokrát rozmluva. Abd-ru-shinova duše si měla uvědomit příliš mnoho věcí.

Způsob, jak ovládal své dojmy, byl pro něho charakteristický. Vrhl se do práce. Měla být znovu zhotovena nádoba pro chrám, plochá miska ozdobená různobarevnými drahokamy. Vybrat tyto kameny a zasadit je do zlata byla práce pro malé obratné prsty.

Chlapec, který dosud pomáhal při takových pracích, vyrůstal tak rychle, že jeho ruce byly již pro tuto práci velké. Abd-ru-shin slyšel, jak o tom hovořili s Is-ma-elem a nabídl se, že chlapce nahradí. Neúnavně pracoval s oběma zlatníky a přesně poslouchal jejich návodu. Při práci se jeho myšlenky zabývaly tím, co mu Is-ma-el oznámil.

Velmi brzy pochopil, že život u jeho pozemských rodičů byl pro něho jen možností, aby se vtělil. Z toho usuzoval, že ve skutečnosti není takovým člověkem jako druzí. Jeho domov byl nahoře ve hradě, jeho…..?

Stále znovu putovaly jeho myšlenky až k tomuto bodu. Jeho matka nařídila, aby byl unesen. Tedy jeho matka musela mít o něho starost a musela být ve spojení s Is-ma-elem. Jeden kámen za druhým zasazovaly jeho prsty do nádoby a myšlenka za myšlenkou se k sobě v jeho duchu řadily jako perly. Kde končí tato šňůra perel? Kdo byl jeho otcem?

Práce, která dávala zaměstnání jeho rukám, zatímco duch hledal a pátral, poskytla mu bohaté uspokojení. Umělec neskrblil chválou. Abd-ru-shin to nerad slyšel.

„Je to přece tak snadné!“ téměř netrpělivě se bránil.

Stál vedle Is-ma-ele, když nádobu předávali. Tento obdivoval umělecké dílo a slíbil zhotoviteli, že ji bude použito při nejbližší slavnosti v chrámě. Ismán se rozradostněn vzdálil.

„Chtěl by ses také někdy podívat do chrámu?“ obrátil se Is-ma-el na Abd-ru-shina.

Jasný ruměnec se objevil na chlapcových tvářích.

„Ó jak rád! Dříve se tě však musím zeptat: Kdo je má opravdová matka? Kdo je můj otec?“

„Tvá matka, Abd-ru-shine, je nejskvělejší a nejčistší žena nahoře ve hradě. Je tak krásná, že to nelze lidskými slovy popsat.“

„Zná mne v mém pozemském šatě?“ chtěl mladík vědět. „Vidíš ji často?“

„Vidím ji vždy, kdykoliv se přijde přesvědčit, jak se ti daří.“

„Budu ji smět také vidět?“ toužebná otázka splynula s Abd-ru-shinových rtů.

„Uvidíš ji, až přijde čas, Abd-ru-shine!“

Dobrotivě, ale přitom vážně, to řekl Is-ma-el. Rozuměl chlapcově touze. Nechtěl však tuto touhu podporovat. Věděl, že není vzdálená doba, kdy Abd-ru-shin pozná svou matku.

„Můžeš mi říci, kdo je mým otcem?“ téměř váhavě se Abd-ru-shin tázal.

Klíčilo v něm tušení tak velké a tak nepozemské, že mu chtělo téměř puknout srdce.

Stařičký učitel klidně odvětil:

„Přicházíš ze Světla, z Věčnosti, z Božského, Abd-ru-shine. Věčný, všemohoucí Bůh je tvým otcem!“

Nyní se jeho tušení stalo jistotou. Padlo na něho oslepující nebeské světlo poznání. Tím však z něho spadl všechen neklid. Tiše sepjal ruce, pohlédl vzhůru a zvolna sám k sobě tiše pravil:

„Já jsem! Nyní to vím!“

S úsměvem, který prosil za prominutí, se obrátil a vzdaloval se od Is-ma-ele zvolna zamyšleně do samoty pod stinné stromy. Nikdo za ním nešel. Nikdo nevěděl, co se v jeho mladé duši děje. Také Is-ma-el to mohl jenom tušit.

Kdy se po západu slunce vrátil Abd-ru-shin do paláce, byl nad jeho obličejem i postavou rozlit nadpozemský lesk poznání tak, že Is-ma-el se musel přemáhat, aby nepadl na kolena před Božím majestátem. To bylo proti přání jeho paní, Pramáti Elizabeth, která chtěla, aby její syn byl vychován a hodnocen jako člověk a ne jako Bůh.

Prostě a přece pln nevědomé vznešenosti přistoupil Abd-ru-shin k Is-ma-elovi:

„Můj otče!“ oslovil ho tak láskyplně, že ho kníže vroucně sevřel do náruče, „jsem šťasten. Mám tři otce: jednoho otce tělesného, jehož neznám, mám otce duchovního, kterým jsi ty, Is-ma-eli, který jsi mne vychoval a láskyplně vedl a Boha Otce, ze kterého pocházím!“

Po dlouhé měsíce nehovořili oba o tomto Božském tajemství. Nesli je ve svých srdcích a v tomto mlčení vinula se mezi nimi páska ještě vroucněji a pevněji. Od té doby se Abd-ru-shin zúčastňoval všech slavností v chrámě. Zdálo se, jako by teprve jeho přítomnost propůjčovala všemu pravou posvátnost. Velebení Boha mu bylo samozřejmým a pronikalo každým úkonem: modlitbou, hudbou i tancem. Všechno bylo uctíváním a vše dýchalo radostí a díkem, neboť bylo čisté a krásné. Dosud se konaly tyto slavnosti jen každý sedmý den.

„Proč hovoříme jen tak zřídka s Bohem?“ tázal se nechápavě Abd-ru-shin. „Bylo by přece mnohem přirozenější, kdybychom každý den začínali návštěvou v chrámě.“

Din-Ar, který vstoupil při této otázce, přispěchal s odpovědí:

„Kdybychom slavili každý den v chrámě, stalo by se nám to zvykem. Již bychom při tom nepřemýšleli.“

„Skutečně?“ tázal se mladík udiveně a obrátil se o pomoc k Is-ma-elovi. „Nemyslíš již nic při tom, když mne každé ráno láskyplně zdravíš?“

„Abd-ru-shin má pravdu, Din-Are,“ vysvětloval Is-ma-el. Často jsem o tom přemýšlel, jak bych to měl zařídit, abychom začínali den společným pohledem k Bohu. Rád bych postavil malý jeskyňovitý chrám, ve kterém by se konaly krátké ranní pobožnosti. Co říkáš tomuto plánu Abd-ru-shine?“

Din-Arovi bylo nápadným, že kníže od nedávné doby nepodnikne ničeho, aniž by se předem neotázal mladíka na jeho názor. Abd-ru-shin to však bral tak úplně samozřejmě. Také nyní ho nijak neudivilo, že jeho dřívější učitel chce znát jeho radu. Radostně souhlasil s myšlenkou postavení malého chrámu a pak dodal po krátkém přemýšlení:

„Nebylo by to krásné, kdybychom vybudovali šest takových jeskyň, pro každý den jednu? Každý den je jinak utvářen, má jiný význam, jinou barvu a jinak se zachvívá. To všechno by muselo být v jeskyních nějak vyjádřeno. Teprve poté by to bylo správné. Pak by se to vše také nestalo zvykem, neboť rozličné chrámy by lidem pokaždé ukázaly důležitost jejich jednání.“

Pravil lidem a ne nám. A Is-ma-el to přijal jako něco zcela přirozeného. Tu se trochu otevřel Din-Arův zrak a jeho duše se zaradovala, že smí Abd-ru-shinovi sloužit.

Jeskyně byly vybudovány. To nejlepší, co umělecké ruce dovedly zhotovit, bylo použito k jejich výzdobě. Každá jeskyně byla vytvořena jinak a to jak půdorysem, tak i formou a druhem klenby stropu až do nejmenších maličkostí ve výzdobě.

Barva první chrámové jeskyně byla žlutá. Nejjasnější odstín žlutého hedvábí, připomínající sluneční paprsky, pokrýval stěny i strop. Sedmiramenné svícny byly ze zlata. Každé rameno končilo nahoře malou nádobkou, ve které hořel vonný olej. Zlaté bylo také nářadí a ozdobné předměty. Ze zlatožlutého hedvábí byl také plášť, který nosil Is-ma-el, když v této jeskyni kázal o Bohu.

Další chrámová jeskyně byla provedena v nejněžnější modři. Stěny byly tónovány tak, že směrem nahoru byly stále světlejší, až strop se zdál být úplně bílým. V této něžné modři se vznášeli jemně zbarvení motýlové, kteří proměňovali neživou modř ve veselý vonný život. Na stole potaženém modrým hedvábím stály na místě svícnů na stříbrných podstavcích dvě otevřené misky ze světlemodrého kamene, který měl barvu čisté vody. Světlemodrým byl také Is-ma-elův plášť přepásaný stříbrným pásem.

Pro následující den byla provedena jeskyně v temné modři. Opět byly stěny a strop potaženy hedvábím a strop byl klenutý a půdorysem jeskyně byl kruh. Stříbrné svícny zdobily stůl a vysoká stříbrná nádoba byla plna květin. Temně modrý byl také Is-ma-elův plášť ozdobený umělecky vyšívanými stříbrnými značkami.

Čtvrtá jeskyně byla rovněž odlišně tónovaná a to v nejněžnější zeleni, na které byly tmavší ozdoby. Půdorys byl osmihranný a strop tvořil vrchol osmistěnu, kde se sbíhalo osm prodloužených stěn. Z této špičky visela krásná miska ze zeleného kamene na stříbrném řetěze. Stejnou barvu kamenů měly stříbrné svícny. Is-ma-elův plášť byl protkán stříbrem a zelení. Veliký, zelený kámen udržoval stříbrný pás pohromadě.

Něžná červeň zářila v páté jeskyni. V červených nádobách hořel vonný olej a jeho světlo dodávalo jeskyni milého zabarvení. Bílé hedvábí potahovalo stěny a strop, avšak svítilo růžově ve světle červených misek. Všechno bylo bohatě zdobeno červenými kameny a také Is-ma-elův bílý plášť byl stejnými kameny nádherně ozdoben.

Poslední jeskyně byla celá provedená v barvě lila. Velké lila kameny byly zasazeny jako květy do stříbrné obruby. Lila hedvábí, od nejtemnějšího zabarvení až k nejjemnějšímu nádechu, pokrývalo kamenné stěny i klenutý strop. Všude byly stříbrné úponky a se stropu visely jako nosiče lamp. Is-ma-elův lila plášť se stříbrným pásem byl ozdoben lila kamenem.

Ve zbožné náladě kráčel Is-ma-el i Abd-ru-shin a procházeli dokončenými jeskyněmi. Nikdo je neměl vidět dříve hotové, až teprve při prvé pobožnosti. Po šest dnů budou Ismáni vídat denně novou krásu!

„Byla to dobrá myšlenka, Abd-ru-shine,“ pravil Is-ma-el, „že jsme vybudovali šest jeskyň. Takto se pobožnost nestane všedností.“

„Mně připadají jeskyně nějak známými,“ odpověděl Abd-ru-shin. „Is-ma-eli, nejsou nahoře na hradě také takové jeskyně?“

Ještě dříve však, než mohl Is-ma-el odpovědět na otázku, upoutal mladíka temně modrý Is-ma-elův plášť.

„Pohleď jen na tyto značky,“ volal nadšeně, „přicházejí jenom shůry. Takové značky mám také já na svém pásu.“

Ukazoval na zkřížené stříbrné příčky, které jako pokračující vzorek byly vyšity na obrubě pláště.

„To jsou kříže, Abd-ru-shine,“ vysvětloval Is-ma-el. „Kříže znamenají Pravdu, která přichází shůry.“

„Musel jsem již dříve vidět tyto kříže,“ uvažoval Abd-ru-shin.

Jeskyně způsobily velikou, čistou radost všem Ismánům. Jejich dny začínaly krásou a chválou Boží. Jejich denní společné pobožnosti se staly jejich potřebou.

„Smím si na každý den vzít jiný oděv?“ tázal se Abd-ru-shin svého učitele.

Ten na něho pohlédl s podivením.

„Jak to myslíš Abd-ru-shine?“

„Rád bych přišel k ranní pobožnosti v rouchu, které bude mít barvu jeskyně, v níž se pobožnost koná. Tak jako tvůj plášť je pokaždé jinak zbarven, tak bych i já měl rád pro každý den jinak zbarvené roucho.

K tomu Is-ma-el rád svolil a Ismáni měli radost, když uviděli mladého knížete v jeho oděvu. Jeden za druhým žádal o dovolení, aby směl učinit totéž. To bylo ono, v co Abd-ru-shin doufal. Vlastní roucho k pobožnosti vyvedlo lid ještě více ze všednosti dnů.

Brzy po dokončení výstavby jeskyň zavedl Is-ma-el rozhovor na roztřídění Ismánů.

„Pozoroval jsi, Abd-ru-shine, že lid je zařazen do určitých skupin?“

„Míníš tím kasty, Is-ma-eli? Ovšem, toho jsem si všiml,“ odpověděl Abd-ru-shin.

„Přemýšlel jsi někdy o smyslu těchto kast? Nevznikly nikterak libovolně.“

„Viděl jsem mnohé a přemýšlel jsem o tom,“ pravil Abd-ru-shin zvolna a zamyšleně. „Zda-li jsem to chápal správně, to nevím. Viděl jsem, že každý Ismán se časem dostane ke každé práci. Není žádného rozdělení na vznešené a obyčejné. Zde v paláci nás obsluhují nejušlechtilejší z Ismánů a vykonávají pro nás všechny práce. A tak je to krásné. Z toho jsem se poučil, že žádná práce nezneucťuje člověka, jestliže je vykonávána Bohu ke cti a z lásky ke knížeti. Naučil jsem se z toho sám při všem pomáhat a radost byla mou odměnou.“ Dokončil téměř vítězoslavně.

„Máš pravdu Abd-ru-shine,“ pokračoval Is-ma-el radostně. „Naučil ses mnohému dobrému, ale na to, nač jsem se tě tázal, na to jsi mi nedal odpověď. Přesto, že nikdo z Ismánů se neštítí žádné práce, jsou přece všichni zařazeni v kasty a zdánlivě přísně od sebe odděleni. Co to znamená?“

Abd-ru-shin neváhal ani na okamžik s odpovědí:

„Nechal bys společně pracovat koně a mravence, Is-ma-eli?“ klidně a jistě odpověděl Abd-ru-shin otázkou.

„Pochopil jsi, oč se jedná,“ pravil Is-ma-el radostně. „Až budeš zakrátko knížetem velikého národa, vzpomeň si na svá vlastní slova. Jen stejnorodost se může dohromady tak zachvívat, že z toho vznikne harmonie.“

„Říkáš zakrátko, vždyť je mi teprve jedenáct let. Bude ještě dlouho trvat, než budu vládnout Ismánům. Musíš tu ještě dlouho zůstat knížetem, Is-ma-eli, mám se ještě mnoho učit.“

„Co znamenají léta, když člověk přehlíží daleké cesty, kterými má proběhnout? Budeš vládcem, budeš řídit svůj lid a budeš se smět navrátit do říše, ze které jsi vyšel. Lidem se zdá čas nekonečně dlouhým. Viděno shora je to však jen maličkým kousíčkem velikého dění. Ještě však zůstaneme pohromadě, Abd-ru-shine.“

Mladík vsunul svoji ruku do ruky knížete. Mlčky stáli oba vedle sebe, neboť si rozuměli i beze slov.-

Řada dnů přešla od této rozmluvy, která Abd-ru-shinovi přinesla mnoho podnětů k přemýšlení. Jak to pravil Is-ma-el: Budeš vládnout jako kníže nad velikým národem? Proč neřekl: Budeš vládnout nad Ismány!?

Abd-ru-shin si zvykl na to, že Is-ma-el několika svými slovy vyjádřil vždy přesně to, co chtěl říci, a proto došel k přesvědčení, že za těmito slovy se skrývá zvláštní smysl.

Vzpomněl si také, že Is-ma-el již dlouho mluví vždy o jednom národě a veliké říši, nikdy však jako dříve jasně o Ismánech a jejich říši. Při nejbližší příležitosti se chtěl na to svého učitele zeptat. Tato příležitost se brzy naskytla.

Is-ma-el se rozhodl, že postaví ještě sedmou jeskyni pro sedmý den. Velký chrám měl sloužit jen pro hlavní pobožnosti. Abd-ru-shin byl zavolán, aby rozhodl, jakou barvu bude tato jeskyně mít.

Tázaný se ani na okamžik nerozmýšlel:

„Může být jiná než stříbrnobílá?“ Sedmý den nás přivádí k Bohu ještě blíže než všechny ostatní. Nahoře však vládne stříbrné světlo věčnosti.“

Jeden z umělců, který měl zhotovit svícny a byl přítomen tomuto rozhovoru, namítal:

„Máme již stříbrné svícny v rozličných jeskyních, bude-li tato jeskyně stříbrnobílá, nepřinese výzdoba nic nového.“

Kníže na něho udiveně pohlédl:

„Svícny jsou přece všechny lesklé, vyleštěné a třpytivé. Tak to nemíním. Ty nové musí být úplně matné.“

Is-ma-el souhlasil:

„Stříbro nesmíte hladit a leštit. Musí zůstat zrnité a matné. Myslím, že tak to Abd-ru-shin vidí svým duchovním zrakem.“

Umělci slíbili, že učiní pokus. Chtěli nejdříve zhotovit zkušební kus.

„Jaké kameny máme k tomu použít?“ Chtěli ještě vědět.

„Úplně bílé a matné, jaké jsou na nejkrásnější Is-ma-elově čelence.“

„To jsou perly,“ pravil Is-ma-el, „mám jich ještě plný váček. V naší říši se nevyskytují, nýbrž daleko, daleko odtud v moři.“

Když se umělci vzdálili, chtěl Abd-ru-shin vědět, co je to moře. Pokud mohl, Is-ma-el mu to vysvětloval a Abd-ru-shin zasněně pravil:

„Zdali pak také jednou uvidím moře, které leží tak daleko za našimi horami!?“

„Jistě je uvidíš, až potáhneš do své říše!“

„Is-ma-eli!“ zvolal Abd-ru-shin téměř bouřlivě,“ zase říkáš do své říše! Což nebudu knížetem Ismánů? Tato země není mou říší?“

„Přivedl jsem tě kdysi k sobě, abys na mém místě vládl Ismánům. K tomu jsem tě vychovával. Nyní však mám stále větší jistotu, že jsi určen k čemusi jinému. Musíš vládnout v té říši, kterou ti tvůj otec určil. Jak to on zařídí, tak se musí stát. Ty víš, že sám jsi prohlásil, že musíš hlásat o Bohu. Proto musíš táhnout do dalekých zemí k lidem, kteří jsou úplně jiní než naši Ismáni. Abd-ru-shine, můj milý synu, je mi často úzko, když pomyslím na to, že se temno bude smět přiblížit ke tvé světlé duši!“

„Jak se může ke mně přiblížit zlo, když budu plnit vůli svého Otce?“ pravil slavnostně Abd-ru-shin. Jeho pohled směřoval do velikých dálek a božský lesk se odrážel na jeho obličeji.

Za několik okamžiků tato zář zmizela a Abd-ru-shin se úplně tázal úplně chlapecky, jasným hlasem:

„Co je to temno, o kterém mluvíš, Is-ma-eli?“

„Nepřítel Světla, nepřítel všeho božského, tedy také tvůj nepřítel.“

„Tomu nemohu rozumět. Nevím, co je nepřítel. Je to něco, co má před Světlem strach?“

„Můžeš to takto vyjádřit. Ano, je to cosi, co se Světla štítí a co by chtělo zničit všechno, co je světlé.“

Abd-ru-shin se smál:

„Jak je možno Světlo zničit! Je přece mocnější než všechno!“ Již opět zvážněl a horlivě přemýšlel. Pak vzhlédl a pravil:

„Chci tedy vyhledat temnoty a pomoci jim, aby se samy staly světlem!“

Prostě a stručně to bylo řečeno, avšak Is-ma-el se zachvěl před hlubokým smyslem těchto slov.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

Abd-ru-shin – 2. časť

dec 20, 2023 | Duchovné pravdy

V říši Ismánů

Nádherná lučina plná květů zářila ve slunečním svitu. Podivně utvářené, překrásné a vonící byliny tvořily koberec této lučiny. Něžně zbarvené veliké květy kolébaly svými kalichy na dlouhých stoncích a nad nimi se vznášeli, jako oživené květy, velicí motýlové s nádherně zbarvenými křídly. Honili se, usedali na květy, třepetali se nahoru i dolů a obletovali květinové elfy, kteří pobíhali kolem slunečních paprsků.

Uprostřed této nádhery stálo asi tříleté dítě. Se sepjatýma ručkama pohlíželo udiveně na zázrak kolem sebe. Jeho oči závodily v záři se slunečními paprsky, neboť se v nich odrážela zlatá zář. Vlasy vlály kolem pravidelně zformované hlavičky, jako by kolem ní byla utkána zlatá zář.

Nyní se blížil obzvláště veliký motýl. Dítě zajásalo:

„Ó, pojď sem, ty krásný a milý motýlku!“

Dítě natáhlo ručky a motýl uposlechl prosebného volání hlásku. Usedl na dětskou ručku a rozepjal svá nádherná křídla.

„Imio, Imio, podívej se!“ zajásal chlapec, který se neodvážil kvůli své radosti ani pohnout.

Od okraje lučiny sem přicházela ženská postava ve splývavém bílém rouchu. Její černé vlasy byly spleteny na hlavě jako koruna a na nich byl upevněn tenký závoj na ochranu proti slunečním paprskům a příliš velikému světlu.

Přátelsky se blížila k chlapci a pozorovala s ním motýla. Tiché trhnutí projelo tělem zvířátka a pak uletělo mezi květiny.

Zklamaně klesla chlapcova ruka:

„Škoda!“

Imia jemně pohladila chlapcovy vlasy:

„Vidíš elfy, Abd-ru-shine, kteří tu tančí kolem květů?“

„Ovšem, že vidím!“ smál se chlapec. „Slyším je také zpívat!“

„Tak si zavolej některého z nich! Jsou ještě líbeznější než motýlové.“

„A myslíš, že přijdou, Imio?“ tázal se maličký, avšak aniž obdržel odpověď, zavolal milým hláskem: „Elfíčkové, malí elfové, přijďte k Abd-ru-shinovi!“

V kruhu elfů, kteří tančili nablízku své reje, vznikl neklid a zdálo se, jako by všichni elfové chtěli uposlechnout volání. Pak se oddělil jeden z nich, vznesl se do výše k chlapci a tiše jako dech se posadil na nataženou ruku. Chlapec sotva dýchal. Štěstí a radost chvěla jeho duší. Pohlížel na elfa, na tuto nepatrnou bytůstku plnou krásy a líbeznosti. Pak se váhavě tázal:

„Smím tě vzít, maličký elfe, s sebou, když se posadím na druhé straně pod veliký cedr?“

Malý elf musel odpovědět, aniž by to Imia slyšela, neboť s radostným zajásáním ubíhal Abd-ru-shin přes louku. Na okraji stály mohutné, nádherné cedry, které rozšiřovaly ve slunečních paprscích kořeněnou vůni. Pod jedním z nich čekalo lůžko z jemných bílých kožešin na chlapce unaveného hrou, který se na ně pohodlně usadil.

Maličký elf, který letěl s chlapcem, se posadil na vysoké zelené stéblo, které vyrůstalo vedle chlapce ze země. K němu se přiblížili ještě další elfové v různobarevných rouchách a vyprávěli o svém životě ve slunečním svitu a vůni květin. Hovořili o květech, travinách, motýlech a broucích, až Abd-ru-shin usnul.

Když se probudil, byli již elfové pryč a nad jeho hlavou zpíval ptáček svou píseň ku poctě Boha a Pána. Zbožně sepjal chlapec své ruce a naslouchal. V zelené půdě se objevila hlavička se zlatě se lesknoucíma očima. Byla to ještěrka o něco delší než chlapcova ruka. Vesele se k němu připlazila, když zpozorovala, že jeho oči na ní spočinuly. Také ona dovedla mnoho vyprávět o svém životě mezi kamením a bylinami.

„Pohleď, kdo přichází, Abd-ru-shine!“ Přerušila Imia důvěrný rozhovor, ze kterého nic nevnímala. Mohla ovšem všechno bytostné vidět, avšak jejich řeč, kterou nebylo možno zachytit lidským uchem, jí byla nesrozumitelná. Při zvuku jejího hlasu zmizel pták i ještěrka. Chlapec vzhlédl a vyskočil z lůžka. S hlasitým jásotem pospíchal příchozímu vstříc:

„Is-ma-eli!“

Muž oslovený jménem Is-ma-el byl vysoký, bělovlasý a silné postavy. Cosi úctyhodného na něm spočívalo. Jeho hluboce modré oči se zdály pronikat člověka do jeho hloubky.

Jeho roucho bylo bílé z nádherné látky, sepjaté zlatým pásem. Zlatý kruh obepínal jeho čelo. Úzké, velmi bílé ruce se vztahovaly vstříc přibíhajícímu chlapci.

„Abd-ru-shine, můj synu,“ přátelsky ho pozdravil a položil mu své ruce na ramena.

Chlapec vzhlížel k němu vzhůru se smíchem.

„Víš, co říkala ta ještěrka?“ tázal se významně. „Za několik dnů začnou velcí brouci svítit. To musí být krásné. Dělají to každý rok, ale já jsem to ještě nikdy neviděl. Uvidím je tentokrát?“

„Jistěže uvidíš, Abd-ru-shine, nyní jsi na to již dosti stár. Je čas, abys poznal všechny divy, které Boží vůle vložila do přírody. Také se ti objeví, abys je poznal.“

„Z tebe, skrze tebe a k tobě,“ dodal tiše v hlubokém zamyšlení tak tiše, že naslouchající chlapec tomu nerozuměl.

Abd-ru-shin horlivě vyprávěl o motýlech a elfech. Is-ma-el se radoval s ním: „Nech si zítra ukázat od motýlů, jak vylétají ze svých nepěkných kukel. Budou jistě vědět, kde se jejich druhové chtějí vylíhnout. Dej se tam zavést a podívej se!“

Chlapec přikývl. Nejraději by byl hned zase utíkal na louku, avšak Is-ma-el ho uchopil za ruku a vedl sebou po cestě, která tu pokračovala pod stinnými cedry.

Místy stromy uvolňovaly vyhlídku, a pak bylo vidět ostré skály, které se zdály tyčit až do nebe. Byly porostlé popínavou zelení a malými kmeny, na kterých rostly červené, bílé a fialové zvonky. Vyhlíželo to velmi půvabně, když se vše pohybovalo ve vzdušném vánku.

Od té doby, co se Abd-ru-shinovy oči otevřely pro pozemské bytí, byly obklopeny krásou. Nic jiného ještě neviděly. Přesto byl chlapec vnímavý pro všechno krásné, s čím se setkával. Stokrát viděná věc skrývala pro něho stále nové nádhery.

Zdálo se, že Is-ma-el cítí totéž. Přizpůsobil svůj krok krokům dítěte. Společně se radovali z toho, co viděli.

„Pohleď, Is-ma-eli, co je tu zvonečků! A jak cinkají!“ Zvolal chlapec na skálu obsypanou fuchsiemi, kterou bylo vidět mezi dvěma cedry.

Is-ma-el měl radost, že dítě řekli „cinká“, chtěl však vědět, zdali to neřeklo neúmyslně. Proto se ho tázal:

„Proč neřekneš zvoní ? Zvony přece zvoní!“

Chlapec na okamžik přemýšlel a pak zvedl hlavičku:

„Ano, zvony zvoní, to je slavnostní. Vyprávějí o Boží všemohoucnosti, ale zvonečky jen cinkají.“

„Ty nemluví o Bohu!“ zkoumal Is-ma-el dále.

„Všechny květiny mluví o Bohu!“ Odpověděl chlapec přesvědčivě. „Zvonky však volají jen: „Děkujeme, že smíme žít a radovat se!“

Náhle však chlapce napadla nová myšlenka. Na okamžik se zadíval před sebe a pak zavolal:

„Ty, Is-ma-eli, jsi zvon, velmi veliký zvon a Abd-ru-shin je zvonek. Ale chci se stát zvonem a zvěstovat Boha všem lidem.“

Is-ma-el mlčel rozechvěn nevědomou moudrostí tříletého dítěte. Tomu se zatím ujasnilo, co vlastně řekl. Zamyšleně se tázal:

„Proč jsem říkal, že chci hlásat Boha všem lidem? Vím, že to chci. Ale – přece všichni Ismáni Boha znají! Všichni Ismáni o něm přece vědí a modlí se k němu. Či jsou ještě nějací jiní lidé?“

„Ano, dítě, jsou tu ještě jiní lidé, kteří o Bohu nic nevědí. K těm budeš smět jednou jít a hlásat jim o Bohu.

„Kde jsou?“ chtěl chlapec vědět a rychle se uspokojil, když mu Is-ma-el řekl, že se to dozví, až bude čas.

„Ale chci, abys dnes viděl něco jiného. Proč jsem tě sem přivedl,“pravil Is-ma-el. Vyšli z cedrové aleje na velikou, zelenou plochu, kde se proháněli skvělí bílí koně. Byl to okamžik, který by každého rozechvěl, nejen toto dítě, které to vidělo poprvé.

„Byli tu stále? Ještě jsem je nikdy neviděl!“ volal Abd-ru-shin.

Chtěl se vytrhnout z Is-ma-elovy ruky a utíkat za krásnými zvířaty. Jeho průvodce ho však pevně držel a zavolal jednoho z Ismánů, který byl u koní.

Muž uchopil bleskurychle štíhlého koně kolem krku a přivedl ho k Is-ma-elovi. Abd-ru-shin vyškubl ruku, kterou Is-ma-el držel a pospíchal ke zvířeti.

„Simi! Simi!“ volal nadšeně a kůň vesele zařehtal jako na pozdrav.

Is-ma-el a Mana, jak se nazýval Ismán pečující o koně, si spolu vyměnili radostný pohled a pak se Mana tázal:

„Líbí se ti toto zvíře, Abd-ru-shine? A odkud znáš jeho jméno?“

Chlapec, který se tlačil ke koni, ačkoliv byl příliš malý, aby ho pohladil, pohlédl na mluvčího:

„Nemůže se přece jmenovat jinak, vždyť to přece každý vidí! Velmi se mi líbí. Smím na něm jezdit?“ obrátil se s prosbou k Is-ma-elovi.

„Zajisté, že smíš,“ a Is-ma-el rychle uchopil lehkou postavičku chlapcovu a posadil ho na koně.

„Simi, ty krásné zvíře, nyní mne budeš nosit!“ jásal chlapec a Simi již zvedal svou štíhlou přední nohu, aby se dal do klusu. Ale Is-ma-el zakročil.

„Ne, Abd-ru-shine, napřed se musíš naučit jezdit, než tě svěřím nějakému koni. Mana tě bude vyučovat a jezdit s tebou na vyjížďky.“

„Ty také, Is-ma-eli?“

„Ano, já také,“ odpověděl Is-ma-el a před jeho duchovním zrakem vyvstal den jeho poslední jízdy.

Tehdy opatroval chlapce na svých prsou. Chlapce, kterého na Boží příkaz odnesl jeho rodičům. Toto dítě, Abd-ru-shin, bylo radostí jeho stáří a bylo vším, co mu na zemi bylo drahým.

Všechny chlapcovy myšlenky se nyní obíraly koněm Simi. Přál si vroucně, aby již byl velký a mohl se sám o koně starat a především, aby na něho mohl sám vyskočit. Chlapci se zdálo být nedůstojným, že ho musí na koně vysazovat.

Avšak pro tuto novou radost nezapomněl, co mu říkal Is-ma-el o motýlech. Již příštího dne hledal v živém plotě, kam ho zavedl krásný, stříbrný motýl, letící před ním a našel tu dva podivné, jako ze dřeva zhotovené, výtvory. Vedle nich seděl elf.

„Chceš se podívat jak budou vylézat?“ pozdravil chlapce. „Za chvíli jeden z motýlů vyleze ven. Klepal již na stěnu své komůrky.“

Také Abd-ru-shin slyšel tento tajemný tón, který zazníval z vnitřku podivného domečku. Netrvalo dlouho a otevřela se trhlina, stále víc a víc se otevírající, až náhle z ní vyklouzlo cosi úplně zkrouceného a svinutého.

To měl být motýl? Kde jsou jeho křídla? Avšak již za chvíli se bytůstka začala rozvíjet. To, co vypadalo jako zmačkané hedvábí, se narovnalo a již tu seděl krásný motýl, který se nechal ozářit sluncem a sbíral sílu k prvému letu.

„Jak je to krásné!“ divilo se dítě a Imia, která ho provázela, s ním souhlasila.

„Je ve všech podivných věcech ukryto něco tak pěkného?“ tázal se chlapec svého učitele a přítele, když mu vyprávěl o zázraku s motýlem.

„Velmi často a v naší říši téměř vždy!“ ujišťoval Is-ma-el a Abd-ru-shin byl spokojen.

Ve společnosti své věrné Imie navštěvoval ptáčky, kteří krmili svá mláďata ve hnízdě, hledal ještěrky pod kameny a viděl veliké ptáky, kteří stavěli svá hnízda ve skalních roklích. V pravý čas uviděl také brouky, zářivé zázraky noci.

„Jsou velmi krásní,“ povídal, „ale hvězdy se mi přece líbí lépe!“

Hvězdy ho okouzlovaly. Mnohé z nich znal jejich jménem, jiné rozeznával podle jejich vzájemného postavení. Také se sluncem a měsícem byli dobří přátelé. Dovedl se dívat do jeho žhavé sluneční tváře a hovořit s ním, aniž by byl oslepen.

„Ale nikdy neodpovídá!“ stěžoval si.

Přešly měsíce. Abd-ru-shin již uměl jezdit a na Simi seděl tak dokonale, jako všechno ostatní, co dělal. Nyní byl již také čas přidružit k němu mužského průvodce. Is-ma-el k tomu určil mladého Ismána, ušlechtilého rodu, který se nazýval Din-Ar.

Jeden z chlapců byl také určen, aby byl dalším druhem při hrách. Abd-ru-shin si však nikdy nehrál, tak jako jiné děti. Jeho hra pozůstávala ze styku s elfy, trpaslíky a ostatními bytostnými a zvířaty všeho druhu. Tomu však nechtěl rozumnět Min, ismánský chlapec. Chtěl stavět domy z kamenů, obklopit je zelení a snít o tom, že to jsou paláce.

Abd-ru-shin však v takové hře nenacházel žádného půvabu a nahromaděné kameny se mu zdály prostě ošklivé. K čemu měl dělat takové věci, když je možno činit něco lepšího. A proč trhat tolik krásné a svěží zeleně, která za chvilku zvadne, a pak ji již ani zvířata nežerou? Je to škoda!

Každý z chlapců se snažil jeden druhému zalíbit, ale byli příliš různorodí. Po krátkém čase prosil Din-Ar Is-ma-ela, aby Mina zprostil jeho úkolu. Z toho měli všichni radost.

Sám Din-Ar se dovedl lépe přizpůsobit Abd-ru-shinovu myšlení. Ukazoval chlapci různé dovednosti, nechal ho plést košíky z proutí, rohožky a skřínky ze slámy. Učil ho barvit slámu a měl radost ze zářivých barev, které neúnavný chlapec vytvářel různým mísením. Učil ho zacházel s lukem, střílet do terče a vrhat kopí.

Ovšem nejraději míval Abd-ru-shin chvíle, kdy směl prodlévat pohromadě s Is-ma-elem. Čím byl chlapec starší, tím vroucněji se přimykal k Is-ma-elovi. Dávno již započalo pravidelné vyučování, které žák i učitel milovali. Všechno, s čím se setkali, nechť to bylo zvíře, rostliny, kámen, člověk nebo nějaká událost, všechno sloužilo k tomu, aby o tom hovořili, vysvětlili tak, aby to Abd-ru-shin pochopil. Chlapec se neúnavně tázal a právě tak neúnavně mu Is-ma-el odpovídal.

Nejraději však Abd-ru-shin slýchával o Bohu. Co říkal Is-ma-el, to se mu zdálo být dobře známým, důvěrným, drahým a nemohl se toho nasytit.

Jednou Is-ma-el zastihl dítě, když pro ně pozdě večer přišel, jak úplně do sebe pohřížené stojí pod hvězdnou oblohou. Tvářičkou bylo obráceno vzhůru a ruce rozpaženy. Ve tváři dítěte ležela hluboká zbožnost, takže se ho Is-ma-el neodvážil vyrušit. Po delší chvíli Abd-ru-shin vzdychl a rozhlédl se kolem.

„Byl jsi tak zamyšlen, Abd-ru-shine, že jsi mne neslyšel přicházet,“ oslovil ho Is-ma-el.

„Hovořil jsem s Bohem,“ zněla prostá odpověď samozřejmým způsobem a Is-ma-el se dále netázal.

Zvolna chlapec vycházel ze své uzavřenosti. Vládce Is-ma-el žil osamělým životem uprostřed svého lidu. Nikdo, kdo nebyl volán, nebo neměl zvláštní důvod, k němu nepřicházel. Všichni ho ctili a každý byl ochoten za něj položit svůj vlastní život, ale právě z této úcty vznikala přirozená plachost.

V říši Ismánů bylo všechno velmi dobře zařízeno. Všechna zřízení spočívala v poznání zákonů Božích, zachvívala se v nich a proto byla téměř dokonalá. Každý Ismán měl svůj vlastní úkol a také tam, kde dva nebo více lidí pracovalo na téže práci v témže povolání, bylo tvoření každého z nich jiného druhu. Nikdo prostě nenapodoboval svého druha a nikdo nedovedl vykonávat svou práci bezmyšlenkovitě jako stroj. Celý národ byl rozčleněn na kasty, které byly bez jakéhokoliv nátlaku od sebe přísně rozlišeny, avšak zasahovaly do sebe jako kolečka velikých hodin a jedna bez druhé byla nemyslitelná. Nikdo nesměl chybět, aby nebyl ohrožen celek. Všichni byli stejně důležití pro výstavbu říše.

Nikdo nepociťoval toto odkázání sebe sama jako osamělost nebo méněcennost. Všichni pozorovali, že konají lepší a dokonalejší práci, jsou-li za to, co dělají, také plně zodpovědni. Vesele a šťastně šel každý za svým dílem, nechť byl dohlížitelem nebo dělníkem, vedoucím nebo vedeným. Každý dával to nejlepší podle svých schopností a více od nikoho nebylo požadováno.

Tak jako všichni při celkové spolupráci a vzájemném spojení přece stáli osamoceni, tak tomu bylo také s životem jejich vládce. Patřil svému lidu. Svoji sílu a svou nadlidskou dovednost a vědění k tomu využíval, avšak v práci a klidu byl osamělý.

Nyní se chlapec stal jeho blízkým druhem. Is-ma-el cítil tuto dětskou přítulnost, která se nikdy neprojevovala zevnějšími něžnostmi, jako cosi blahodárného. Bylo také nutno, aby Abd-ru-shin vyrůstal vedle něho, jakmile začínal chápat svoje okolí. Is-ma-el v něm viděl budoucího vládce říše Ismánů. Za tímto účelem, on, který sám dětí neměl, unesl kdysi toto dítě a v tomto úmyslu je chtěl vychovat.

Jestliže však měl Abd-ru-shin později vládnout, musel přijít do styku se všemi vrstvami a kastami svého lidu. Neměl být vládcem, který nerozumí svému národu. Zatímco Is-ma-el ještě přemýšlel o tom, jak by to nejlépe zařídil, aby plánovitě upravil chlapci vztahy k Ismánům, mezitím již sám a neúmyslně rozluštil Abd-ru-shin tuto úlohu.

Procitla v něm touha, ohromná touha po vědění. Co uviděl, chtěl znát tak, aby to také pochopil. Kdekoliv zastihl lidi při práci, přidružil se k nim, díval se, tázal a pracoval s nimi, až pochopil, k čemu ta práce slouží a jak se provádí. Pak se jeho bystrý duch obrátil opět k něčemu jinému.

Cítil, že se všemi je jakýmsi způsobem spojen, jakmile s nimi jednou promluvil nebo kratší či delší dobu pracoval. Nikdy kolem nich nepřešel bez pozdravu, nýbrž zpravidla na ně zavolal veselými slovy nebo pln účasti se tázal po tom, co je právě zaměstnávalo. Ve stáří, kdy se jiné děti zabývají výhradně ještě sami sebou, bylo mu docela přirozeným vmýšlet se do myšlenek jiných a vidět sebe vykonávat jejich práci. Ještě nebyl ani osm roků stár, když takto započal sám sebe vychovávat k úkolu vládce.

Pln radosti to Is-ma-el pozoroval a mohl se bezpodmínečně spolehnout na chlapcův smysl pro takt.

Nikdy nezůstával déle u nějaké skupiny Ismánů, kráčel-li po Is-ma-elově boku. Pak se spokojil pouze s krátkým pozdravem, vložil však do něho tolik srdečného tepla, že se nikdo nemohl cítit odstrčen.

V tomto směru chlapce nikdo nepoučoval, neboť žáden ho nemohl něčemu podobnému vyučovat nebo ho naučit. Vycházelo to z jeho nitra volně a přirozeně jako tryskající pramen. Dítěti to bylo tak přirozeným, že vůbec nepozoroval, jak mnoho dával jiným svými slovy, které s nimi vyměnil. Ani stopy domýšlivosti nebo sebepřeceňování se nevloudilo do chlapcovy duše.

Všichni milovali svého příštího knížete. Kdekoliv se objevil, vyjasnila se čela a rozveselila se srdce. Každý z lásky k němu udělal, co mohl udělat, i když to bylo jenom třeba ukázání právě objeveného ptačího hnízda.

Din-Ar vyhledal Is-ma-ele, jehož nalezl, jak právě prohlíží nedávno dokončené svícny pro chrám. Is-ma-el ho zavolal k sobě a ukazoval mu svícen, který napodoboval stonek, listy a květy a byl neobyčejně krásně vypracován. Zatím co Din-Ar svícen prohlížel, Is-ma-el se klidně tázal:

„Co je s Abd-ru-shinem? V čem ti dělá starosti?“

Din-Ar ihned odložil svícen a pohlédl na Is-ma-ele:

„Od dnešního rána leží na svém zamilovaném místě pod velikým cedrem. Téměř se nehýbe a vůbec nepozoruje, když se k němu přiblížím. Od rána ještě nic nepodnikl. Jinak běhá od jednoho k druhému a nic mu není dosti rychlé. Dnes leží úplně tiše.“

„Co učinil, když jsi ho oslovil, Din-Are?“

„Neodvážil jsem se přerušit jeho přemýšlení. Domnívám se, že tak smíš učinit jedině ty!“

„Dobře, půjdu za ním. Buď bez obav, Din-Are, a přijmi můj dík za svou bdělou službu.“

Is-ma-el nejdříve pečlivě uložil svícen i nářadí a pak zvolna odkráčel do cedrové aleje.

Již z dálky viděl chlapce na jeho zamilovaném místě. Neležel unaveně, ani se nepovaloval. Každý sval lidského těla se zdál být napjat, jako by vykonával ohromnou práci. Is-ma-el viděl, že dítě nad čímsi usilovně přemýšlí, co nemůže rozluštit. Chtěl ještě chvíli počkat, než přeruší toto své přemýšlení. Snad se s tím chlapec vypořádá i bez jeho pomoci.

Is-ma-el se tiše posadil pod jiný cedr. Nedumal nad tím, co asi Abd-ru-shina tak těžce zaměstnává, nýbrž k němu vysílal jen nápomocné, dobrotivé myšlenky, které ho měly posílit. Dlouho to netrvalo a zdálo se, že veliká práce je ukončena. Abd-ru-shin zamyšleně povstal a podíval se vzhůru k nebi.

Nyní Is-ma-el považoval za správné, aby se dal vidět. Tiše zavolal chlapcovo jméno. Abd-ru-shin se jako blesk obrátil a pospíchal ke svému učiteli.

„Is-ma-eli, ty jsi zde?!“ volal rozradostněn. „Jak je to hezké! Mohu se tě zeptat, je-li správným to, co jsem nalezl?“

„Posaď se ke mně a vypravuj, co tě zaměstnávalo!“ přátelsky odvětil Is-ma-el.

Chlapec se sice posadil, ale vyprávění mu nějak nešlo. Hledal slova, kterými by začal. Konečně pravil:

„Is-ma-eli, ty víš, kolik jsem měl všude přátel mezi květinkami i zvířaty, ba i mezi kameny. Všechno ke mně hovořilo a všechno se mi zjevovalo. Jak víš, hrál jsem si raději s elfy, trpaslíky a zvířaty než s dětmi. To už je pryč! Již nic ke mně nemluví a já už nevidím žádných bytostných. Příroda je stále krásná, ale není oživená. Nemá již žádného srdce!“

Zdálo se, jako by to Is-ma-el nepozoroval. Přátelsky se podíval na chlapce a tázal se:

„A našel jsi pro to nějaké vysvětlení?“

„Přemýšlel jsem o tom celé ráno, myslím, že nyní vím, proč tomu tak jest. Pohleď, Is-ma-eli, dříve jsem žil svým životem podobně jako oni. Ale já jsem jinak utvářen. Nejsem tak křehký a jemný a proto můj život nemůže probíhat tak, jako jejich. Musím se naučit dělat jiné věci. Čím víc jsem se naučil od Ismánů, čím více mně činila jejich práce radost, protože jsem jí rozuměl, tím více jsem se spojoval s pozemským, které se na mě kladlo a bralo mi lehkost. A nyní jsem se stal příliš těžkým pro moje přátele a …,“ Abd-ru-shin zavzlykal.

„Chtěl bys to mít opět jinak? Chtěl by ses vrátit do svého dětsky bytostného života?“ Is-ma-el se dobrotivě zeptal.

„Na to jsem se právě tázal,“ odvětil chlapec, který se opět ovládl. „Ne, Is-ma-eli, nesmím zpět, musím kupředu! Kdyby Bůh chtěl, abych zůstal stát, pak by ze mne učinil elfa. On by to jistě mohl učinit. Ale já se musím učit a snad až se všemu naučím, co musím vědět, pak budu opět moci rozumět bytostným?“

„Pak budou bytostní rozumět tobě! Budou ti sloužit, můj synu!“

To pravil Is-ma-el vážně, dívaje se přátelsky na chlapce.

Ten však ještě nechápal hluboký smysl těchto slov. Slyšel v nich jen to, že později bude moci mít opět spojení se světem svých přátel, které nyní ztratil. To ho utěšilo.

Po dlouhé týdny se ještě pokradmu díval, zda náhle neuvidí nějakého elfa. Pomalu si však zvykl na to, že neuvidí nic. Vědění o všem bytostném mu zůstalo a činilo ho něžným ve styku s přírodou.

Téměř celý den prožíval ve volné přírodě. Ismáni byli úzce spojeni s přírodou a uzavřené místnosti vyhledávali jen tehdy, když to bylo nutně třeba. Dokonce i jídla často požívali pod širým nebem, avšak stoly připravovali se stejnou péčí jako v paláci.

Jednoho dne pozoroval chlapec dva Ismány, kteří připravovali příbory k jídlu.

Divíš se asi, Abd-ru-shine, že nepoužíváme nejkrásnějších mís a nádob?“ pravil jeden z nich.

„Ó ne, tomu se vůbec nedivím,“ rychle odvětil chlapec. „Velmi bych se divil, kdybyste sem přinesli ty nádherné věci, kde přece nemůže být nic krásnějšího než to, co Bůh stvořil. Zde venku by se mělo používat jen docela prostých předmětů.“

Ismáni, kteří vykonávali svoji práci podle příkazů Is-ma-elových a nikdy nad tím nepřemýšleli proč, pohlédli na sebe. Toto dítě je poučilo o tom, co dělali!

Tak tomu bylo častěji. Imia dokončila nové šaty pro Abd-ru-shina. Byly modré a bohatě vyšívané pestrými barvami. Měla radost z práce svých rukou, do kterých vložila tolik lásky.

Zaraženě pohlížel osmiletý chlapec na sebe. Byl by se rád šatům podivoval, ale ačkoliv přemýšlel, nad čím by se mohl s upřímným srdcem radovat, přece nic nenacházel. Konečně pravil rozradostněn:

„To jsou velmi krásné šaty pro deštivé dny.“

„Pro deštivé dny?“ tázala se Imia nechápavě. „Proč pro deštivé dny?“

„Když jsou tak pestré. Venku by to rušilo ptáky a elfy. Nemůžeme je přece udělat tak pěknými, jako když rostou na louce,“ dodal na omluvu. „Když však bude pršet a já se obléknu v místnosti, pak mi budou připomínat louku a budeme veselí.“

Pro Imiu to byla nová myšlenka, že by se člověk mohl oblékat jinak pro doma a jinak pro venek, ale líbila se jí.

„A jak by chtěl být Abd-ru-shin oblečen venku?“ vyptávala se přátelsky,

„Úplně prostě, bíle jako Is-ma-el a mnozí Ismáni, kteří jsou kolem něho. Jsem už přece veliký!“

Od toho dne nosil chlapec jen bílý šat, který zprvu míval přepásán pestrým pásem. Toho dne však, když uplynulo osm let od jeho příchodu, přinesl mu Is-ma-el nádherně vypracovaný zlatý pás. Byl složen z mnoha na sebe položených destiček, které byly probíjeny a různě vzájemně spojovány, takže tvořily nejrůznější vzory.

Abd-ru-shin měl velkou radost z tohoto daru. Prohlížel pás velmi pečlivě, než se s ním přepásal.

Nechával v ruce klouzat jednotlivé plátky a hovořil napolo k Is-ma-elovi a napolo k sobě:

„Toto je motýl, to zde růže a to zase hvězda.“

Náhle umlkl a dlouho se zahleděl na malou plotničku ozdobenou rovnoramenným křížem.

„To jest shůry,“ pravil uctivě. –

Abd-ru-shinovi bylo dovoleno lozit po skalách až do určité výše. Nikdy mu nenapadlo, aby porušil tento příkaz. Když však viděl, že druzí vylézají mnohem výše, procitla v něm také touha, aby je mohl následovat.

„Smím někdy s Din-Arem vylézt tak vysoko, abych se mohl podívat shůry na náš palác?“ vyzvídal u Is-ma-ele.

Tento přikývl. Chlapec se chvíli na něho díval a pak odkvapil.

Přešly dny, aniž by Abd-ru-shin opět mluvil o skalách. Dosud však také nepodnikl vytoužený výstup. Is-ma-el se tomu divil.

„Kdy se chceš podívat na náš palác?“ tázal se konečně.

„Až mi to rád dovolíš!“ vykřikl kvapně tuto odpověď.

„Cožpak jsem ti to nedovolil?“

„Dovolil, ale nerad! Ty jsi jen přikývl a neřekl jsi jako jindy: Jistě, můj synu. Proto raději počkám.“

Abd-ru-shin cítil správně. Is-ma-el nedával toto svolení rád. Měl obavu, že by chlapec mohl být při lezení postižen závratí a přitom spadnout. Nyní však viděl, jak skvěle se dovedl chlapec ovládat a proto pozbyl obav a co nejvřelejším tónem vyjádřil své dovolení.

S červenými tvářemi se Abd-ru-shin vrátil z výletu. Otevřel se mu nový svět. Jak maličké byly domy i lidé tam z té výšky! Jak čistým byl vzduch a jak vysoko se klenulo nebe!

„Že se vůbec odvažujeme vyslovovat jméno Boží!“ Bylo první, co řekl. Jak maličcí se zdají být lidé z vrcholu hor! Malí, nepatrní a bezvýznamní. A jak vysoko je Bůh nad námi! Je neslýchané o něm mluvit tak, jak to činíme my!“

Potom vyprávěl o všech divech, které nahoře spatřil. Rostou tam úplně jiné květiny. Dále viděl hnízdo obrovského ptáka, ve kterém podivná mláďata s holými krky vystrkovala zobáky.

Znovu a znovu pak vystupoval Abd-ru-shin na skály a odvažoval se stále výš a výše. Zdálo se mu, že ho něco přitahuje vzhůru. Is-ma-el se ho jednou tázal, proč podniká tyto namáhavé výstupy. Pln údivu pohlédl chlapec na tazatele:

„Je to nádherné napnout všechny síly a dojít k cíli, který si člověk vytkne.“

„Máš pravdu, Abd-ru-shine. Je vždy krásné snažit se vzhůru! Jak se ti líbí palác, když se na něj díváš shůry?“

„Nemohu to popsat,“ pravil Abd-ru-shin uvážlivě. „Čekal jsem, že bude také tak žalostně nepatrný jako lidé. On však i shora působí mohutně. Jak to přijde?“

„Nemohu ti to přesně vysvětlit, domnívám se, že tento palác je tak dokonalá stavba, jakou je vůbec možno na zemi vybudovat. Nemá žádných nároků, aby se ledasčemu vyrovnala, co ji převyšuje. Proto také působí při pohledu shůry jako správný celek. Lidé však chtějí být vždy něčím více, než mohou. Nu a ty víš, jak shora vyhlížejí. A při tom to jsou Ismáni, nejlepší ze všech lidí!“

Is-ma-el s povzdechem skončil.

„Jsou ještě jiní lidé? Kde jsou? Jsou to ti, kterým mám přinést vědění o Bohu?“

„Bydlí na druhé straně našich skal a jsou docela jiní než Ismáni.“

„Proč to dělají?“

„Nevědí ničeho o Bohu …“

Abd-ru-shin ho rychle přerušil:

„Právě proto k nim přece musím!“

Vypadal, jako by se chtěl okamžitě vydat na cestu. Is-ma-el ho zadržel.

„To také půjdeš, můj synu, ale teprve tehdy, až přijde tvůj čas. Chlapce by nechtěli poslouchat.“

„Co vlastně dělají?“ chtěl ještě vědět Abd-ru-shin, který nesmírně litoval ubohých, v Boha nevěřících lidí.

„Co dělají? Zapomněli, že je Bůh a proto také neznají jeho svatých přikázání. Místo, aby společně hledali cestu k Bohu a kráčeli po ní, kladou si navzájem překážky do cesty.“

Pln údivu naslouchal Abd-ru-shin. Nemohl pochopit, že jsou takoví lidé. Dosud se nikdy neobjevilo před jeho zrakem něco špatného a temného. Že by lidé mohli úmyslně konat zlo, bylo mimo jeho schopnost chápání.

„Je nutné mít s nimi soucit, neboť jsou velmi nevědomí,“ rozhodl konečně.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

Abd-ru-shin – 1. časť

dec 19, 2023 | Duchovné pravdy

Ďalší príbeh z knižnej série Zaviate doby sa prebúdzajú. Tieto príbehy pojednávajú o rôznych postavách/národoch a o ceste, ktorou prešli. V týchto príbehoch je krásne vidieť, ako by mal vyzerať bohumilý život a ako sa Svetlo vždy a znova snažilo ľudí priviesť na správnu cestu cez rôznych vyslancov. Tento konkrétny príbeh pojednáva o inkarnácií Abdrushina, Božej vôle. Príbeh nemá autora, pretože obsah bol duchovne prijatý, nie vymyslený. Je to jediné pravdivé vyobrazenie skutočnosti tak ako sa stala práve preto, že do toho nevstupuje ľudská domýšľavosť. V príbehu, ktorý smieme poznať, sa jasne a zreteľne ukazuje, ako by mali ľudia žiť a ako musia konať, aby boli úspešní. Pokiaľ sa dokážeme správne naladiť a nepliesť do toho svoj domýšľavý rozum, spoznáme v tom pravdu a skutočné a pravé dianie.

Perští rodiče

Hrozivě ční skalní hrad mezi horskými stěnami.

Byl zbudován ze stejných kamenů, kvádr byl kladen na kvádr a všude bylo použito skalisk jako základů. Často tvořily dvě skály stěny obrovské haly. Jen znalecké oko mohlo rozeznat, co vytvořila příroda a co lidské ruce. Trhliny ve skalách byly upraveny ve střílny a běda nepříteli, který by se odvážil přiblížit.

Šedivé a zvětralé se jevily skály a zdi, jestliže se někdo díval zdola nahoru. Přišel-li však blíže, tu uviděl, že kámen má krásnou červenou barvu a že je protkán šedivými a bílými žilkami. Horniny byly pevné a žádné rostliny se na nich nemohly uchytit. Ani travička nevyrůstala z trhlin. Nahé a holé se tyčily skály nad linií stromů a keřů, bylin a květů. Příjemná zeleň by se také ani nehodila k této vzdorovité pevnosti.

Kdo chtěl vstoupit do hradu, musel umět lézt jako koza a musel využít každého zářezu na skalách, aby nalezl místo pro opatrně tápající nohu. Mnohý, kdo se lehkomyslně pokoušel o tento výstup, zaplatil toto počínání životem. Nepřístupným byl skalní hrad a bezpečni jeho obyvatelé.

Kdo však byl veden obeznalým vůdcem, dospěl až na vrcholek a pomocí pevné ruky přeskočil poslední průrvy a rokle, tomu se zdálo, jako by byl přenesen do země pohádek. Cesta vedla skalními chodbami jako branami přímo do pevnosti.

Pracně urovnaný dvůr byl obklopen rozličnými budovami, které zezdola budily dojem obrovské stavby. Byly nestejně vysoké, stavěné rovně i napříč, jak to skály právě dovolovaly. Na nádvorní stranu byly střílny rozšířeny v okna, vyčnívající kameny uhlazeny a pokryty koši a květinami. Bujně visely tmavočervené a bílé květy dolů. Bylo vidět, že o ně pečují láskyplné ruce.

Při budovách stály kamenné lavičky. Některé z nich byly pokryty pestře zbarvenými koberci, jiné opět měkkými beránčími kožešinami. Všechno se zdálo být dobře udržováno a činilo dojem velikého blahobytu.

Tam v pozadí, kde se za budovami tyčila skála do závratné výše, stékal šumící pramen, jehož vody byly na mnohých místech zachyceny v kamenných nádržích. Vody však bylo tolik, že přetékala přes okraj nádrže a s hukotem a šumotem stékala do údolí.

Těsně u vody se nacházely stáje. Byli tu nádherné koně nejušlechtilejšího chovu, avšak malé rasy a stáli pořád připraveni pro knížete a jeho družinu. Koníci byli zvyklí na pohybovat se po horách. Pevně a rozvážně vykračovali cestičkou, na kterou se již neodvážila vstoupit lidská noha.

Dole v údolí byly vesnice pod vládou knížete. Všechno, co nahoře potřebovali, se odtamtud přinášelo. Divoký a vzdorný byl kmen Peršanů, jehož kníže bydlel ve skalním hradě. Byli divocí a vzdorovití, jako tato pevnost, avšak svého knížete milovali a neznali nic jiného, než mu přinášet vše dobré a krásné.

Proto také místnosti byly nejnádherněji vyzdobeny. Nohy se bořily do měkkých koberců. Zlaté mísy, svícny a poháry tu byly všude v nadbytku. Lehátka z kožešin a pestrobarevných tkanin zvaly k odpočinku. Bylo tu nahromaděno ohromné bohatství drahokamů a jejich uspořádaní svědčilo o smyslu pro krásu a radost z krásných věcí. Bylo tu vidět také množství zbraní: zvláště zahnuté šavle, dýkovité nože, kopí a jiné vrhací zbraně, všechny posázené drahokamy.

Nádherná vůně se táhla všemi místnostmi: byla to vůně růží. Jakmile se královna květin rozvinula dole v údolí, nemeškala kněžna zásobit se a naplnit své nádoby růžemi. Lístky růží byly pak ženami nashromážděny, které z nich získávaly voňavku, jež v době, kdy již růže nekvetly, byla v pevnosti cítit.

Vzdorní jako národ Peršanů, z něhož vznikli, byli i mužové u dvora knížete. Byly to vojenské postavy, jimž z očí zářila odvaha a rozhodnost. Jejich divokost však byla mírněna životem uprostřed krásy a harmonie ve službách knížecí dvojice. Svému pánu byli vroucně oddáni a v každém okamžiku byli ochotni radostně za něj položit svůj život.

V jejich řadách zavládla radost, když je kníže vyzval ke krátké výpravě, ze které se dosud vždy vítězně navrátili. Dobyvačná touha jim byla cizí. Když tasili meče, dělo se to jen proto, aby zabránili přehmatům sousedních národů nebo jiných kmenů, aby potrestali loupež nebo ochránili potlačené. Kníže se pak sám s celou duší zúčastnil boje a povzbuzoval svou družinu vlastním nadšením.

Jestliže se sama výprava podobala veselému svátku, tu návrat byl slavností, jaké nebylo rovno. Byly zapáleny ohně, které hořely na počest Mithrovu a měly vyjádřit dík za ochranu, kterou jim poskytl. Děkovné zpěvy zaznívaly vzhůru k Ormudzovi.

Všichni obyvatelé pevnosti nosili ve dne bílá roucha. Neobyčejně ušlechtile se jevily ostře řezané tváře v běli turbanovitých pokrývek hlavy. Spatřil-li někdo tyto muže takto pohromadě, tu se domníval, že přišel do shromáždění nejpřednějších knížat. Jakmile však sám kníže vstoupil mezi svou družinu, tu bylo lze hned poznat, že i tato ušlechtilost může být překonána.

Jakási posvátná zbožnost se zdála na něm spočívat. S klidnou důstojností se posadil na své místo mezi ostatní. Služebníci přinášeli pokrmy a zpěváci na svých strunových nástrojích doprovázeli své zpěvy o válečných úspěších a hrdinských činech.

Pokud se jedlo, nemluvil nikdo. Také rozkazy byly udělovány pouze znamením. Teprve když s tabule zmizely zlaté nádoby a modrý dým z vykuřovadel kroužil vzhůru, nadešel čas zábavy. Tabule byla úplně nízká, neboť mužové seděli při jídle se zkříženýma nohama na měkkém koberci na zemi. Za hovoru se pohodlně natáhli a užívali zaslouženého odpočinku.

Když kníže opouštěl hostinu, povstali všichni s podivuhodnou obratností a utvořili uličku stojíce se zkříženýma rukama na prsou, avšak neukláněli se. Radostně se dívalo každé oko na knížete, který jednomu pokynul na pozdrav, jiného obdařil úsměvem a takto pozdravil každého ze svých věrných.

Kníže Ara-Mazdah byl krásný asi padesátiletý muž, vysoký a štíhle urostlý. Jeho téměř bílý obličej měl lehký bronzový nádech, s nímž podivuhodně ladily temně hnědé vlasy sepjaté zlatou čelenkou. Oči byly temně hnědé, zářící a tak oduševnělé, že se zdálo, jako by v nich bylo vidět odraz každé myšlenky jejího vlastníka. Jeden ze zpěváků o nich zpíval:

„Jako Bůh vládne kníže v moci, síle a moudrosti, ale jen očima řídí polovici říše.“

Nesčetné byly zpěvy k jeho poctě, které se udržely po tisíciletí tak, jako jeho jméno žije ještě dnes a o Auramazdovi, druhém označení pro Ormuzda.

Ruka, která uchopila koberec zahalující otvor ve dveřích, byla štíhlá a ušlechtile vytvořená a na muže jeho velikosti velmi malá. Byla však zvyklá uchopit věci a dovedla podržet, co již chytila.

Zamyšleně kráčel kníže provázen dvěma služebníky chodbami polovytesanými a polovyzděnými kameny, dokud nedospěl do nejkrásnější části pevnosti. To byl dům žen, k němuž patřily místnosti kněžny a s nimiž hraničily i jeho vlastní komnaty.

Z jedné z komnat zazníval tichý ženský zpěv. Ara-Mazdah okamžik naslouchal a šťastný úsměv zjasnil jeho tvář. Pak vyrazil krátký výkřik, který zněl jako oznámení příchodu a vstoupil dveřmi zahalenými těžkým kobercem.

Zahalilo ho sluneční světlo, vůně mu proudila vstříc a pozdravila ho krása a láska. Místnost, do které kníže vstoupil, měla větší okna než všechny ostatní. V oknech byla napjata bílá, světlá látka, která mírnila příliš oslepující paprsky, chránila před obtížným hmyzem a přitom zahalovala celou komnatu kouzelným světlem.

Překrásný obraz se naskytl jeho zrakům. Ara-Mazdah zůstal na vteřinu stát, aby mohl vnímat všechnu tu líbeznost.

Na loži, zcela pokrytém nejměkčími, sněhobílými, beránčími kožešinami, seděla kněžna. Bleděmodré hedvábí zahalovalo v bohatých záhybech její postavu jsouc udržováno zlatým pásem zdobeným modrými drahokamy. Tytéž drahokamy zdobily čelenku, pod kterou se vlnily bohaté vrkoče.

Úzká tvář kněžny byla nadpozemsky líbezná. Byla právě ještě schýlená nad dítětem, které leželo v jejím klíně a jež nyní zvedla vstříc muži a odhalila fialkově modré, zářící oči. Zář však nebyla jen v očích, nýbrž jako nadpozemský lesk se šířila kolem matky a dítěte, zdála se přicházet shůry a opět proudit nahoru.

Kníže to již častěji pozoroval, ale dosud však nikdy mu to nebylo tak nápadné jako právě dnes. Snad byl proto vnímavější než jindy, neboť jeho srdce bylo naplněno tím, co dnes slyšel.

Téměř uctivě pozdravil choť a pak se sklonil nad malým, několik týdnů starým synkem, který mu byl navenek úplně podoben a jen zářivé paprsky očí upomínaly na matku. Kněžna Dijanitra pozvedla mu chlapce vstříc. Opatrně ho vzal a když držel v rukou maličké tělíčko, tu silného muže přepadla rozkoš vlastnictví, až se zachvěl. Jeho syn! Jeho dědic! Jeho nástupce! Tento nádherný klenot patřil jemu a byl mu svěřen, aby z něho vychoval muže a knížete, který povede svůj lid a učiní ho šťastným.

„Omaram,“ zašeptal něžně a maličkého uložil opatrně zpět do matčina klína.

Kníže Ara-Mazdah byl podruhé ženat. První manželství, uzavřené v raném mládí na otcovo přání, zůstalo bezdětným. Již před léty je rozloučila smrt. Osaměle žil kníže uprostřed svých věrných a zahloubával se stále více do svých myšlenek o životě po smrti a do svého vědění o Božství.

Jeho lid však požadoval dědice a nutil ho, aby se oženil podruhé. Tentokrát chtěl volit sám. Bdělými smysly se rozhlížel kolem sebe, až nalezl, co hledal: Pannu, jejíž čistota srdce byla rovnocena kráse jejího zevnějšku. Že byla jen dcerou šlechtice a ne z rodu knížecího, mu nijak nebránilo, aby se o ni ucházel.

Již po dva roky byla jeho manželkou, světlem jeho domova a téměř zbožňovanou kněžnou jeho lidu. Před několika týdny se jeho štěstí dovršilo, když se mu ve skalním hradě narodil malý Omaram. Právě o tom chtěl kníže hovořit se svou paní. Hluboce jím pohnulo, co dnes slyšel.

Posadil po boku Dijanitry a začal vyprávět:

„Když jsem se dnes ráno vracel z výpravy, zastavil jsem se v chatrči staré Suji. Slyšel jsem totiž, že stará věrná služebnice mé matky umírá. Vzpomínáš si ještě na ni? Když se Omaram narodil, prodlévala po celou noc zde nahoře v hradě, aby ti byla nablízku.“

„To vím velmi dobře,“ odvětila kněžna. „Myšlenka, že dobrá stařena je zde nahoře, byla pro mne velikou útěchou. Je to s ní skutečně tak daleko, že smí odejít?“

„Ano, připravuje se na svou poslední pouť a na své umírání se dívá klidně a téměř radostně. Šťastný člověk, který po dobře stráveném životě smí s takovou důvěrou kráčet do věčných zahrad.“

„Mohl bys ještě něco pro ni učinit?“ tázala se Dijanitra.

„Ne,“ zamyšleně odpověděl kníže, „nemohl jsem pro ni učinit nic, zatím co ona mi při odchodu řekla něco, co může být pro nás oba hodnotným darem, ženo!“

Jemně k sobě přivinul vedle sebe sedící ženu a téměř zbožně pokračoval:

„Náš syn byl zrozen v poledne, když slunce stálo nejvýše. Suja byla v tu hodinu nahoře a dívala se vzhůru ke svým oknům. Tu viděla, jak bílý pták, jemuž podobného tu nikdy nespatřila, krouží klidně nad střechou s rozepjatými perutěmi. Pak se ve vzduchu téměř zastavil. Suja pravila, že něco tak zvláštního dosud neviděla. Pak se pták usadil před tvým oknem. Teprve, když bylo oznámeno, že se nám narodil syn, roztáhl bílý pták své perutě a odletěl pryč. Neletěl však stranou, jako to činí jiní ptáci, nýbrž vznášel se stále výš a výše až oko stařeny oslepené leskem ho nemohlo dále sledovat.“

„Podivné,“ pravila kněžna. „Často jsem snila o bílém ptáku, ještě dříve než se Omaram narodil. Kéž mi byla stařena vyprávěla o tom, abych se jí mohla zeptat, jak ten její pták vypadal.“

„Suja říkala, že ho tu viděla už jednou, asi čtyři měsíce předtím, než se naše dítě narodilo. Také tenkrát kroužil nad střechou a posadil se před tvým oknem. Tehdy však tomu nepřikládala žádného významu.“

„Domnívá se snad tedy dnes, že tento bílý pták je šťastným znamením pro našeho chlapce?“

„Musela bys být při tom, když na mne upřela své již umírající oči a tiše, avšak určitě pravila způsobem, jakým nemluvívala nikdy předtím: „Můj kníže, tvůj syn je darem bohů! Oni ti ho svěřili! Je určen k velikým věcem. Ochraňuj ho, aby vyrostl k požehnání lidu. Pták je poslem a znamením bohů! Jeho čistá bělost zaručuje, že žádný zlý duch se nemůže přiblížit k tvému dítěti. Požehnán budiž tvůj syn, který je současně synem věčných zahrad!“

Kněžna sklonila svou něžnou hlavu na rámě manželovo a tiše pravila:

„Také mně jest již několik dní známo, že Omar není žádné obyčejné dítě. Když spí, jeho lůžko je obklopeno stále jemným světelným obláčkem. Podívám-li se pozorněji, tu se tento obláček přemění v nesčetné maličké, božské bytosti, které poletují kolem dítěte. Podívej se, že dokonce i nyní, zatím co maličký spí v mém klíně, stojí takové nebeské bytosti vedle něho. Nevidíš je?“

„Nic nevidím,“ pravil kníže s politováním. „Ale mám radost, že ty, moje žena, máš oči, které jsou otevřeny pro dary bohů. Kdyby to bylo možné, tu by mně můj syn byl ode dneška ještě milejší a cennější.“

Štěstí opravdu vstoupilo do starého hradu ve skalách a zdálo se být téměř příliš velikým pro smrtelné lidi. Dítě rostlo a prospívalo a s ním také rostla radost rodičů. Že to bylo opravdu zvláštní dítě, o tom byli přesvědčeni všichni, kteří je mohli vidět. Zřídka kdy křičelo. Zato však většinou byl slunný úsměv na jeho tvářičce, který se změnil v jásot, jakmile Omaram spatřil svou matku. Tento úsměv! Hluboce se vryl do srdce matčina a ona naň nezapomněla nikdy, pokud prodlévala na zemi.

Veliké a vědoucí dívaly se tyto dětské oči do světa. Bylo to s nimi zvláštní: Člověk se do nich díval a pak nedovedl říci, jakou vlastně mají barvu. Záření, které z nich vycházelo, bylo příliš silné. Matka vysvětlovala, že jsou zlaté. Kníže Ara-Mazdah se tomu smál, ale ani on to nedovedl lépe vyjádřit.

Všechno myšlení rodičů se točilo kolem syna. Zatímco pro matku byl důležitým každý projev dětského života a ona s úplnou oddaností o něho pečovala, otcovy myšlenky se obracely do budoucnosti.

„Až Omaram bude větší,“ začínaly obyčejně hovory, které vedl sám se sebou. Nesčetné byly plány, které otec pro tuto dobu spřádal.

Ve skalním hradě byl živý neklid. Došla zpráva o dravém zvířeti, které zpustošilo stáda v údolí. Každou noc proniklo ohradami a odvléklo kus dobytka a poplašilo pasoucí se zvířata. Žaloby pastýřů přiměly knížete k lovecké výpravě, které se přirozeně chtěli všichni muži zúčastnit. Několik jich určil kníže na ochranu pevnosti, zatímco ostatní ho směli doprovázet.

Přišel se rozloučit se ženou a s dítětem. Tak těžce jako dnes se dosud nikdy neloučil. Také kněžna zdála se to tížeji pociťovat než jindy.

„Je opravdu nutno, abys ty sám také odešel na lov?“ tázala se téměř vyčítavě. „Dravce přece může skolit každý obratný lovec. Prokazuješ mu příliš mnoho cti, chceš-li ho sám učinit neškodným!“

„Není to kvůli dravému zvířeti,“ vysvětloval Ara-Mazdah, „je to kvůli mému poslání, že také jdu. Dosud jsem nikdy na takových výpravách nechybil. Zůstanu-li doma dnes – a rád bych to učinil – mohlo by se říci: Hle, jak kníže stárne. To nesmí nastat. Pokud Omaram nevyroste, musím to ještě vydržet. Viď, že to pochopíš? “ dodal láskyplně.

Kněžna přikývla. Žádná oběť, která byla přinesena kvůli dítěti, se jí nezdála těžkou.

Temné zadunění velikého kovového gongu u brány oznamovalo, že lovecká výprava je připravena k odjezdu. Rychle ještě jednou objal kníže svou choť i svého syna a pospíchal ke své družině.

Kněžna Dijanitra přistoupila k velikému oknu, z něhož rychlým pohybem odhrnula clonící látku. Pak oběma rukama pozvedla chlapce vzhůru a zvonivé zavolání donutilo knížete, který právě sedal na koně, aby pohlédl vzhůru. Jako z rámu zářilo mu vstříc vše, co na zemi miloval. Jak dík za tolik štěstí mu srdce plesalo a on vesele odjížděl na lov, ze kterého se měl vrátit až příštího dne.

„Otec je už pryč, chlapče,“ vzdychla si kněžna a maličkého opatrně uložila opět na klín.

Dítě jako by rozumělo, obrátilo k ní své zářící oči a zasmálo se.

„Omare, ty mé štěstí a radosti. Že neodejdeš od matky?“ pravila Dijanitra. „Alespoň ne ještě dlouho, dlouho! Napřed náš syn musí být veliký a silný. Tak dlouho zůstane u matky a bude jí přinášet radost a štěstí. A ona bude dobrá.

Dobrá! Ano, to musí být, má-li poděkovat bohům za tolik požehnání. Ale to jde samo, jakmile se na tebe člověk podívá, ty dare nebes!“

Služebnice kněžny vstoupily dovnitř, jako to konaly každý den. Malý princ byl položen stranou na krásné měkké lože a kněžna se svými ženami háčkovaly krajky, které měly ozdobit plášť knížete.

V práci a hovoru uběhl den. Když se začaly skládat večerní stíny, pečovala matka znovu o Omara a sama ho uložila ve své komnatě. Brzy na to se odebrala na odpočinek také kněžna, která cítila nevysvětlitelně těžkou únavu jako olovo.

V noci se probudila a zdálo se jí, jako by slyšela jakýsi šum. První pohled platil loži dítěte. Což tam nestála jasná postava? Jak často tam vídala stát takové postavy! Tato se zdála být značně větší než ony malé, nebeské bytůstky, které jindy střežily chlapcův spánek. Nu, vždyť Omaram roste a proto jsou patrně vysíláni větší strážcové. Tak asi přemýšlela ospalá kněžna a znovu se pohřížila do hlubokého spánku.

Když se příštího jitra probudila později než jindy, tu bylo lože dítěte již prázdné. Tohoto skutku se dosud služebnice neodvážily. Rozhořčené kněžnino zavolání přivolalo rychle ženy, avšak žádná z nich nebyla, podle jejich tvrzení, předtím v místnosti, ani neviděla prince.

Horečné vyptávání a hledání započalo. Někdo přece musel vědět o tom, kde je chlapec! Ohromení vzrůstalo minutu za minutou. Nikdo o princi Omarovi nevěděl ani toho nejmenšího. Žádný ze strážců nespatřil nic neobvyklého. Počáteční úlek a neklid se změnil v těžkou starost a zoufalství. Každý pátral a hledal. Brány byly dobře zavřeny a žádný z balvanů se nepohnul.

Pak počaly dohady, výčitky, šeptání, pláč. Jestliže princ zmizel, mohl být jedině uloupen. Jestliže však byl uloupen, mohl to provést jenom někdo, kdo znal dokonale celý zámek.

Kdo dnes ráno opustil hrad? Kdo ze služebníků chyběl? Dva důvěryhodní služebníci tu nebyli, ale jeden z nich právě přicházel, neboť se vracel z údolí, kde byl pro potraviny. Konečně hrad opustil již předcházejícího večera.

Druhý, který byl vlastně osobním služebníkem knížete, byl vlastně povznesen nad každé podezření. Kdo to mohl vědět? Snad byl podplacen? Kdo ho však mohl podplatit? Kdo by měl zájem na zmizení dítěte? Jedině bratr knížete, který se oddával naději, že Ara-Mazdah zemře bezdětný a odkáže mu svou říši. Jemu, Oru-Mahovi. Jeho vlastní říše mu nedostačovala.

Až sem zacházely dohady, když kníže brzy po poledni vstoupil nikým netušen do pevnosti. Jeho veselé volání nevykouzlilo krásný obraz v okně, na který se těšil po celou dlouhou jízdu. Naopak, všichni služebníci a všechny ženy se zdály zmizet při jeho příchodu. Nádvoří i komnaty byly jako po vymření. Dosud se nikdy nestalo, aby jeho vlastní průvodce musel odvést jeho koně a zavírat bránu.

Liduprázdnými chodbami pospíchal k obydlí žen. Tam nalezl plačící a naříkající ženy. Tušení velké bolesti přepadlo jeho srdce. Téměř neměl tolik síly odhrnout koberec ze dveří. Co uvidí a co teprve zjistí?

S bolestným výkřikem spěchala mu kněžna vstříc a vrhla se mu do náruče hledajíc pomoc a útěchu. Ona, která byla vždy tolik zdrženlivá, byla dnes tak bouřlivá? Muselo se stát cosi hrozného!

„Kde je náš syn? Kde je Omaram?“ tázal se téměř bez dechu.

„Pryč! Zmizel! Byl uloupen!“ Bědovala Dijanitra. Musela to však několikrát opakovat, než duše otcova pochopila smysl těchto slov.

Když mu vypověděla vše, co věděla o zmizení dítěte až po marné hledání a neurčité dohady žen a služebníků, vzchopil se kníže z chmurného ustrnutí. Musí jednat.

Zvučení kovové desky svolávalo všechny obyvatele hradu. Hlasem, který byl leknutím téměř ochromen, podával kníže zprávu o tom, co se za jeho nepřítomnosti přihodilo. Především vyslýchal strážce a služebníky. Vyslýchal také svého osobního služebníka, který se mezitím vrátil, neboť odjel na jeho příkaz. Všechno však bylo bezvýsledné.

„Dítě přece nemohlo zmizet vzduchem,“ volal kníže, „musely ho odnést lidské ruce, neboť byly ukradeny i závoje, podušky a přikrývky, ba i potrava pro dítě připravená. Ten, kdo to učinil, neměl v úmyslu ani vraždit, ani nechtěl dítě usmrtit. Kdo z toho může mít užitek, dostane-li dítě do rukou?

Nechce se mi uvěřit ani ve vinu mého bratra, přece však pravím: On jest jediným, kterému to možno přičítat! Slyšte, co se ke mně doneslo před několika dny, co jsem však zatím chtěl podržet pro sebe. Můj vezír obdržel zprávu, že můj bratr sbírá proti mně vojsko, aby dobyl mou říši. Je možné, že se nejdříve pokusil vzít prince jako rukojmí, aby mne bez krveprolévání donutil k odstoupení.

Důvěryhodný posel musí pospíšit k jeho dvoru a snažit se vyzkoumat, je-li to pravda. My ostatní musíme prohledat lesy a vyptávat se ve všech údolích a chatrčích, zda někdo neviděl nebo neslyšel, co by nám mohlo napomoci k nalezení prince.“

A jak kníže poručil, se také stalo. Nastalo nové zoufalé hledání. Za několik dnů se vyslanci vrátili zpět. Jejich obratností a věrností se podařilo vyzkoumat, že tu byl skutečně plán na uloupení a zabití prince.

Kníže Oru-Mah považoval za výhodnější zabít chlapce, který stál mezi ním a trůnem a pak ve smutku, jemuž by se kníže oddal, dobýt říši. Nechtěl započít bezvýsledné vyjednávání.

Tento zlý plán byl zkřížen pověstmi o princově zmizení. Také v sousední říši panovalo velké ohromení, neboť se domnívali, že sám kníže odstranil prince někam do neznáma, aby ho před nebezpečím zachránil.

Zmatek, neklid a smutek vzrůstaly den ode dne. Jen stěží dával kníže potřebné rozkazy. Pohrdal jídlem i pitím a spánek k jeho lůžku nepřicházel. Kněžna Dijanitra se naproti tomu zdála být zemdlená hořem a byla přepadena nevysvětlitelnou ospalostí. Hodinu za hodinou a den za dnem ležela bez hnutí na svém loži, aniž by otevřela oči. Když zoufalý manžel padl vedle ní na kolena a prosil, aby alespoň ona od něho neodcházela, zdálo se, že to na ni vůbec nepůsobí. Připadalo, že nevnímá lékaře, který se nad ní sklonil, aby zjistil, zda ještě dýchá.

Konečně po sedmi dnech otevřela kněžna oči, rozhlédla se jasně a vesele kolem sebe a žádala tichým, avšak svěžím hlasem, aby zavolali knížete.

Radostně dojat vyhověl Ara-Mazdah této žádosti. Při jeho příchodu povstala kněžna a rozevřela svou náruč.

„Muži, mám pro tebe radostnou zprávu!“ pravila tiše.

Na okamžik se duše knížete zachvěla obavou, že veliké utrpení pomátlo její smysly. Když však viděl její veliké oči, jak se na něho zářivě a jasně dívají, když viděl půvabný úsměv kolem jejích úzkých rtů, tu osvobozující oddech utišil jeho zmučené srdce a téměř šťastně se posadil vedle ní, aby vyslechl její zprávu.

„Byla jsem daleko odtud,“ hovořila Dijanitra tichým hlasem. „Směla jsem vidět našeho syna. Je dobře ukryt v zemi, která je mnohem, mnohem krásnější nežli naše. Vede se mu dobře. Starají se o něho nejlepším způsobem. Skvělý starý muž o něho pečuje tak, že mu nic nechybí.“

„Zdá se, že ti postačí, že mu nic nechybí?“ zvolal kníže udiveně. „Což již nemáš žádné touhy po radosti našeho srdce? Můžeš postrádat svého syna?“

„Ano, miláčku, mohu!“ odpověděla kněžna se zářícím zrakem. „Poslouchej dále. Starý muž mi vyprávěl, že dítě u nás uloupil na Boží příkaz. Museli mu při tom pomáhat Boží andělé, neboť jinak by to nebylo možno.“

„Jeho Bůh mu to nařídil?“ přerušil kníže znovu rozhovor a nedůvěřivě vrtěl hlavou. „Co mi záleží na jeho Bohu. A proč naši bohové lépe nestřežili tento dar nebes?“

„Nesměli,“ ujišťovala Dijanitra, „neboť jeho Bůh stojí nad našimi bohy a může jim poručit, co mají činit. A jak Bůh chce, aby dítě vyrostlo tam, kde bude o něm slyšet a kde bude vychováno ve víře v Něho. Pak má Omaram zdědit nesmírně velikou a nádhernou říši a stát se mocným knížetem.“

„Což nestačila naše říše?“ reptal otec, avšak v jeho hlase již nebylo zoufalství, nýbrž spíše údiv nad tím, co slyšel.

„Ne, naše říše je příliš malá a také nevěří v Boha, který je nade všemi bohy. Kdyby byl náš syn zůstal zde, byl by ho Oru-Mah dal zabít. To starý muž věděl velmi přesně.“

„A nyní jsi již veselá, Dijanitro?“ tázal se kníže.

„Ano, muži, mám velikou radost. Mám našeho syna tolik ráda, že snesu odloučení od něho, když je to k jeho dobru.“

„A já ho mám tak rád, že mi odloučení od něho téměř láme srdce,“ pravil otec a bylo vidět, že mluvil pravdu. „Budu se však od tebe učit, abych byl také tak nesobeckým, jako jsi ty.“

Dlouhou dobu oba manželé mlčeli a každý se oddával svým myšlenkám. Oba byli klidní a důvěryplní.

„Zdá se mi, jako by si Omaram ještě hrál v této místnosti,“ zašeptala pojednou kněžna.

Pak započal kníže:

„Nyní máme jistotu v tom, že náš syn někde prodlévá a já ani na okamžik nepochybuji o tom, že všechno, co jsi viděla, je pravda. Musíme přirozeně zastavit každé další pátrání. Co mám říci svým věrným a lidu? Mají právo, aby zvěděli, proč jsme se tak rozhodli.“

„Jsi jim dlužen pravdu, ničemu jinému by také nerozuměli. Nesmějí o nás pochybovat, řekni jim všechno, o čem jsem ti podala zprávu a oni se budou radovat s námi.“

Poněvadž na tento večer byli již stejně všichni pátrači svoláni, mohl je zvuk kovového gongu naráz shromáždit. Jak se podivili, když jim kníže prostými přesvědčivými slovy sdělil, co se dozvěděl od své choti. Nikdo však nepochyboval o této zprávě a žáden to nepovažoval za projev horečky. S upřímným srdcem lkali nad princovým odchodem, ale radost nad tím, že je naživu a dobře chráněn, přehlušila jejich žal.

Když přešlo dalších sedm dnů, procitla kněžna plna štěstí. V noci směla opět vidět svého syna a jeho strážce a nedovedla se nasytit vyprávění o tomto setkání.

„Vyprávěl mi o svém Bohu. Smím ti o tom podat zprávu!“

Nadšeně vylíčila Dijanitra vše, na co si mohla vzpomenout a skončila slovy:

„Po dalších sedmi dnech ho zase uvidím!“

Toto se nyní opakovalo každý týden a stalo se velikou útěchou kněžny, jejíž život byl dvojnásob osamělý, poněvadž kníže Ara-Mazdah se rozhodl, že vytáhne proti svému zlotřilému bratru a dá mu pocítit svou moc. Válka, která v horských roklích byla spíše řadou potyček nežli bitev, se protáhla a pevnost zůstala dlouho opuštěná.

Když se konečně vítězný vůdce navrátil, bylo mnoho co vyprávět. Všechno však muselo ustoupit před tím, co kněžna vyprávěla o Omarovi. Prospíval a skvěle se rozvíjel. Jeho krása byla tak veliká, že zářil nade všechny světlé postavy, mezi nimiž prodléval.

„Již se nebude nazývat Omarem,“ pravila s politováním kněžna Dijanitra. „Jako takový pro tyto muže není již radostí jejich srdce, ale nyní mu říkají Syn Světla, jak mi vysvětloval stařec.“

Nastávalo výročí dne, kdy přede dvěma léty přišel ve skalním hradě Omaram na svět. Kněžna doufala, že toho dne bude smět dítě spatřit, avšak její přání se nesplnilo. Zdálo se, že je to možno teprve každý sedmý den a teprve v noci uplyne lhůta.

Plna očekávání se uložila ke spánku. Netrvalo to dlouho, když se cítila zvedána vzhůru, sice něžně, ale vytrvale. Tak podivně dosud nikdy neprožila své vidění. Zdálo se jí, že se na svůj hrad může dívat z velikých výšin.

Pak uviděla své tělo klidně spící na svém loži. Nyní k ní přistoupil její manžel, kterého ve světle noční lampičky mohla zřetelně rozpoznat. Zdálo se, že ji chce cosi říci a uchopil ji za ruku. Spící se však vůbec nepohnula.

Což nepozoroval, že je nepřítomna? Že tam dole leží jen její schránka? Vrtě hlavou sklonil se na okamžik nad spící postavou, jako by naslouchal jejímu dechu. Pak se opět vzdálil. Nyní zmizel také tento obraz a ona pod sebou spatřila dobře známý palác, který obklopoval její milované dítě.

„Omare, radosti mého srdce!“ šeptala sama u sebe.

Pak se již také snesla dolů a směla přistoupit k jeho loži. Ležel tu pohodlně natažen a spal klidným spánkem. Růže zdraví a radosti rozkvétaly na jeho tváři.

„Ó, můj milovaný synu, můj synu!“ šeptala kněžna. „Kéž by tě Bůh tvůj požehnal a učinil šťastným.“

„On je požehnaný!“ zazněl hlas vedle ní.

Vzhlédla a spatřila starce, který k ní tiše přistoupil a dále s ní hovořil:

„Je požehnán, neboť je to Syn živého Boha. Zde na zemi však nemá být šťastným, nýbrž dolů má přinést štěstí a požehnání.“

Kněžna nedbala na poslední slova, neboť počátek řeči úlekem zachvátil její srdce.

„On jest Syn Boží? Vždyť je mnou zrozen! Je synem Auramazdahy! Jak může být Synem Božím? Tázala se téměř bouřlivě. A stařec vypravoval, vysvětloval znovu a znovu s nekonečnou trpělivostí Božské tajemství, kdy část pravěčného Boha se stala člověkem. A Dijanitra pochopila. Její jemné cítění přijalo to, s čím se setkala dříve, než to mohl pochopit její duch.

Když bylo vše řečeno a ona to pochopila, pozvedla s blaženým úsměvem svou tvář zalitou slzami vzhůru k Is-ma-elovi:

„Pak musíme kníže i já děkovat z nejhlubšího srdce Bohu, že právě nás na celé zemi považoval za hodny svěřit nám svůj klenot po celý dlouhý rok! A já, nešťastná matka, směla jsem pomoci vytvořit tělo Božímu Synu! Směla jsem ho živit a pečovat o něho!“

„Za to budeš požehnaná po všechnu věčnost, Dijanitro,“ pravil vážně Is-ma-el. „Přijde také čas, který je ještě daleko, kdy svého syna opět uvidíš. Poznáš ho, neboť mateřské oko vidí bystře. Nebudeš ho již také nazývat svým synem, nýbrž Pánem a Králem! Nebudeš mu již říkat Omaram a také ne Abd-ru-shin, jako my dnes činíme na příkaz Boží, nýbrž ho budeš nazývat jménem všech jmen: Imanuel! A padneš před ním na kolena a budeš ho vzývat!“

Kněžna mlčela, neboť byla příliš hluboko dojata tím, co slyšela. Is-ma-el pokračoval:

„Dnes jsi u nás naposled. Nadále budeš moci vidět své dítě již jen ve vzpomínkách až do onoho dne, kdy se opět setkáte. Nemáš však strádat. Porodíš syna, který bude radostí a štěstím vašeho stáří. Bude dědicem vaší říše a bude také dědicem vyšší ctnosti a čistoty. Vštěpuj mu vědění o pravěčném Bohu, které jsem ti směl zvěstovat. Neříkej mu však ničeho o jeho bratru! Nechť to zůstane tajemstvím, které může sdílet jen tvůj choť.“

Kněžna se na rozloučenou sklonila nad dítětem, které se ve spánku usmívalo a pak cítila, jak je zvedána vzhůru. Chtěla starci poděkovat, ale již se nacházela na svém loži. Právě přicházel kníže:

„Nechtěl jsem tě rušit. Byl jsem kvůli tobě zvlášť neklidný . Byl jsem zde již jednou, ty jsi však pevně spala. Měl jsem obavu, že také ty mi ještě budeš vzata.“

„Nikoliv miláčku, zapuď tyto obavy. Zůstanu u tebe a brzy budeme opět tři. Bůh nám znovu daruje syna.“

Vyprávěla mu o všem, co prožila. Hluboce dojat naslouchal kníže a děkoval Bohu ve svém srdci.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok