Když Eb-ra-nit opět stanul před Abd-ru-shinem, zdál se mu rozchod těžkým.
„Kdybych neodcházel kvůli tobě, Pane, pak by mně nic nepřimělo, abych tě nyní opustil!“
Mojžíšův úkol v Egyptě se ukázal být ještě těžším, než všichni očekávali. Ramses sám nebyl ochoten propustit laciné pracovníky a k tomu byl ještě vázán svou přísahou. Musel Sethimu přísahat, když tento umíral, že nikdy Izraelity nepropustí. Tato přísaha ho zpočátku nijak netísnila, poněvadž se shodovala s jeho vlastním přáním.
Musel však složit ještě druhou přísahu: že bude škodit Abd-ru-shinovi, a bude-li to možné, že ho zničí! Tento slib ho stravoval. Bál se světlého knížete, který se mu vždy zdál být bytostí z jiného světa. To, co mu otec vyprávěl o kouzelném náramku, který měl Abd-ru-shin na ruce a jež mu propůjčoval nadpřirozenou moc, ještě zesílila jeho strach.
Kdyby alespoň myšlenky na Abd-ru-shina mohl vypudit ze své mysli! Ale přísaha, ta neblahá přísaha. Co člověk odpřísáhne umírajícímu, to musí splnit, neboť jinak zaviní svou vlastní zkázu. Jestliže však bude chtít zasáhnout Abd-ru-shina, přivodí si tuto zkázu zvýšenou měrou.
Nenacházel klidu. Nyní se ještě náhle objevila Juri-cheo. Co tu chtěla? Chtěla na sebe strhnout moc? Chtěla pomoci k nadvládě Mojžíšovi, o kterém se vyprávělo, že se zdržuje ve městě? Do paláce se přirozeně neodvážil, neboť faraón rozhlásil, že ho dá od prahu paláce vyštvat psy. Co tu však Mojžíš dělá? Ach, kdyby tak nebylo těch přísah, které faraonóvi kazí požitek z jeho moci!
A pak stanul tento nenáviděný Mojžíš, aniž by dbal na všechny hrozby, před Ramsesem a nežádal nic menšího než propuštění Izraelitů. Dokazoval neochotnému vládci, že tento národ přišel kdysi do Egypta jako dobrodinec země, že byli hosty v zemi a že proto nikdo neměl práva požadovat od nich otrocké služby.
Hlučně se faraón zasmál, ale byl to nedobrý smích, který měl zakrýt úzkost a vztek.
„Hleďme, ochránce spravedlnosti! Učili tě naši mudrci takto myslet? Či jsi byl mezitím na vysoké škole? Nebyl jsi u Abd-ru-shina, který je vrcholem chytrosti? Kliď se odtud, nebo tě nechám vyštvat! Řekni těm svým Izraelitům, ach ano – vždyť ty jsi jedním z nich – řekni jim, že mě ani nenapadne, abych je nechal odejít. Mají-li tolik času, že mohou vymýšlet plány, pak jim ten čas ode dneška zkrátím. Budou muset ještě více pracovat, tito líní chlebožrouti! Jdi již, nebo tě vyhodím sám!“ Ramses zuřil a již nebyl mocen svých smyslů.
Mojžíš však nešel. Měl ještě cosi, co chtěl říci:
„Slyš, Ramsesi. Jestliže neučiníš, co ti můj Bůh nařizuje mými ústy, pak on ti dokáže, jakou má moc. Nepotřebuje tvé ruky, aby prováděl své rozkazy. Jedině z milosti ti chce dovolit učinit to, co bys jinak byl donucen trpět.“
Slyšel Ramses tato slova? Soptě vztekem, ležel na svém trůně a všechny jeho údy byly zkřiveny a zkrouceny jako v epileptickém záchvatu. Služebníci dostali strach a naznačovali Mojžíšovi, aby opustil sál. Někteří odběhli, aby zavolali kněze, jiní zase hledali Hun-Dhů, kterého pravdu přivedli.
Jeho uměním se podařilo faraóna natolik osvobodit, že mohl být odnesen na lůžko. Blahodárný spánek obklopil jeho smysly. Když se probudil, nalezl u sebe starého kouzelníka.
„Hun-Dhů, co se mi stalo? Působí na mne již kletba mého Otce?“
„Rozčílil jsi se včera více, než bylo zapotřebí, vznešený farao,“ krákoral stařec. „Nech ty špinavé, nevědomé Izraelity odtáhnout! Proč ti na nich tolik záleží? Nejbližší válečná výprava ti může opatřit tolik otroků, kolik budeš chtít.“
„Nevím, přísahal jsem svému otci, že zotročím Izrael!“
„Proč mu tolik záleželo na tomto národu? Musím přiznat, že jsem rád, když nikoho z nich nemusím potkat, ani vidět.“
„Nevím, jestli v nich viděl něco jiného než lacinou pracovní sílu. Nesmím se na to ani ptát, přísahal jsem. Jestliže nedodržím přísahu, pak začne působit kletba.“
„Říkali mi, že ti Mojžíš vyhrožoval silou svého Boha. Nebojíš se, že by tato síla mohla být ještě horší než kletba Sethiho?!“
Ramses sténal a zahalil svou hlavu. Stařec pak opustil s kulháním místnost.
Pomocí důvěrného služebníka odeslal poselství k Abd-ru-shinovi a prosil ho, aby opustil své město a přitáhl blíže k hranicím. Bylo nutno, aby prostřednictvím Abd-ru-shinovy síly se Mojžíšovy hrozby co nejdříve uskutečnily.
Na egyptskou zemi přišly bědy, že by žádný člověk nevymyslel hroznější. Ramses s hrůzou zakolísal mezi tím, co se dělo v jeho zemi, a mezi strachem před otcovou kletbou. Jednou slíbil, že izraelský lid nechá odtáhnout, ale za chvíli své dovolení opět odvolal.
Ve všem zmatku, ve kterém se Egypt zmítal jako míč v silných rukou, počali Egypťané jasněji vidět. Sami nyní žádali faraóna, aby ze země vykázal lid, který jim přinesl neštěstí.
„Faraón bude již brzy vyčerpán,“ pravil Abd-ru-shin k Nahome, když ji sděloval poslední zprávy od Eb-ra-nita. „Pak bude můj úkol splněn a já se budu smět vrátit do světlé říše.“
V poslední době často hovořil kníže o svém odchodu jako o něčem blízkém. Duše Nahome se při tom zachvěla úzkostí vždy, když myslela na rozchod. Také dnes nemohla tuto myšlenku snést.
„Chceš od nás opravdu odejít, Pane?“ tázala se úzkostlivě.
Abd-ru-shin položil svou ruku na její hlavu:
„Má říše není z tohoto světa, dítě, to přece víš. Nahoře ve světlých výšinách stojí hrad, ve kterém je Parsifal králem!“
Ustrašenou duší Nahome přeletěl jasný záblesk. Naplnil ji mír a radost. Opět přišlo to nádherné a jasné prožití, které směla již jednou prožít.
„Parsifale,“ šeptala, „můj pane a králi! Irmingard tě bude následovat, až půjdeš.“
„Budiž!“ souhlasil kníže vážně.
O něco později stanul Nam-Chan před svým pánem. Přišel nepozorovaně, neboť zastupoval knížete, kdykoliv byl vzdálen. Ismáni, kteří tak činili do té doby, byli roztroušeni po celé zemi, aby působili jako vzory a učitelé. V Nam-Chanovi, jak to Abd-ru-shin dobře věděl, spočívaly schopnosti velikého vládce. Mohl se na něho bezpodmínečně spolehnout.
Když projednali nejdůležitější věci a Nam-Chan se chystal k odchodu, zavolal ho kníže nazpět.
„Nam-Chane, ty věrný muži, není již daleká hodina, kdy všechny tyto věci budeš musit rozhodovat beze mne,“ přátelsky ho oslovil.
Oslovený se zachvěl, jakoby mu jeho pán řekl nejhorší výčitku.
„Pane, mé tušení!“ koktal rozčileně. „To se nesmí nikdy stát. Slíbil jsem knížeti Eb-ra-nitovi, že budeme nad tebou bdít. Ale i bez toho příslibu bychom nasadili všechny naše síly, abychom tě chránili.“
„A přesto od vás odejdu, až bude naplněn můj pozemský čas. Jakmile však odejdu, Nam-Chane, ujmi se říše. Vládni nad Is-Ra a nedopusť mu klesnout z jeho výše!“
„Já, pane?!“
Nam-Chan nechtěl věřit tomu, že slyšel správně. On, který byl cizincem v této zemi a přišel sem kdysi v hadrech se zlými úmysly, měl zde nyní vládnout na místě světlého knížete? Což to nebyla věc Ismánů nebo ještě spíše Eb-ra-nita?
Abd-ru-shin četl v jeho duši jako v otevřené knize. „Nikoliv, věrný muži. Ismáni mají jiné úkoly, které musí být rychle dokončeny. Jeden po druhém mě budou moci následovat do blažených zahrad. Eb-ra-nit má na starosti svou vlastní říši, může ti pomoci, bude-li se ti zdát tvůj úkol těžkým, ale zvykni si na myšlenku, že to budeš ty, do jehož rukou vložím svou říši.
Již dávno jsi byl připravován pro tento úkol. Všechny schopnosti v tobě procitnou, jakmile jich budeš potřebovat. Lidé Is-Ra tě mají rádi a důvěřují ti, neboť vědí, že i já ti plně důvěřuji!“
Nam-Chanovi připadala tato hodina jako rozloučení. V jeho duši procitla žhavá bolest nad ztrátou pána, ale vedle toho nová – nikdy nepoznaná síla – rostla mocně vzhůru a činila ho silným. Jeho postava se zdála být prozářená vnitřním světlem. Všichni to viděli. Ismáni i Arabové. Nikdo si to nedovedl vysvětlit, ale náhle tu bylo pro něho nové jméno: „Bílý.“
Po návratu z jedné vyjížďky hovořil Abd-ru-shin dlouho s Dhu-Farem, který přišel s návrhem, že by měl být pro knížete opatřen nový jezdecký kůň. Jeho osobní oř již nebyl mladý.
„Pokud ještě mohu jezdit, nepotřebuji jiného,“ odmítal Abd-ru-shin. „Musíš mi však slíbit, Dhu-Fare, že můj kůň bude usmrcen, odejdu-li od vás. Není to pěkný zvyk. Věrné zvíře zemře až po svém pánu. Dopřej koni i psovi toto uznání jejich věrnosti.“
S polekaným zrakem pohlížel Dhu-Far na svého pána. „Pane, jsi přece tak mlád a můžeš být u nás ještě dlouhá léta. Nemůžeme tě postrádat!“ hovořil stísněně.
„Slib mi to, Dhu-Fare, nejsem pánem nad životem a smrtí, můj čas je v rukou Božích!“
A Dhu-Far slíbil se slzami v očích.
Jednoho za druhým připravil kníže takto na svůj odchod. Všichni to těžce nesli, ale vůbec nechápali, že tento odchod by mohl být tak blízkým. Nyní hovořil s Jusu.
Arab zestárl, ale jeho věrnost a oddanost byla stále svěží a jeho vděčnost byla neuhasínající. Když ho Abd-ru-shin upozornil, že patrně brzy odejde, smál se Jusu:
„Pane, to již nikdy nenastane, aby pán odcházel před svým služebníkem! Jusu je stár, bude smět opustit tuto zemi před tebou!“
„Tomu nevěřím, Jusu,“ odvětil kníže. „Poněvadž tomu nevěřím, mám také pro tebe ještě úkol. Dej mi zhotovit hrobku po egyptském způsobu, a nechť je tak veliká, aby postupně všichni moji věrní nalezli v ní své místo.“
„Ty míníš pyramidu, pane?“
„Ano, Jusu, pyramidu s mnoha komorami.“
„Stane se, Jusu poslouchá, dokud je ještě naživu, ale mám, pane, ještě jednu prosbu!“ napadlo náhle starce.
„Mluv Jusu, co to může být, oč bys chtěl ještě prosit?“
„Říkal jsi, pane, že se zase vrátíš, až tuto zemi opustíš. Říkal jsi, že to může dlouho trvat, než se vrátíš.“
Kníže přikývl a úsměv přeletěl po jeho tváři, nyní již věděl, co bude stařec chtít.
„Pane, až potom přijdeš, nechť také Jusu bude opět mezi tvými služebníky!“
„Prosil jsi starče a já jsem slyšel. Tvoje prosba je vyslyšena ve Světle. Vrátíš se jednou se mnou, abys mi pomohl při výstavbě mé říše!“
„Děkuji ti, pane!“
Rozechvěn opustil Jusu svého knížete.
Stařec o tom hovořil jenom s Nam-Chanem. Nyní to však tento věrný muž nevydržel. Co Jusu vyslovil, dávno již naplnilo jeho duši. Nenašel jen vhodných slov a potřebné odvahy, aby poprosil Abd-ru-shina o tuto velikou milost. Jusu, který zůstal dítětem, třebaže jeho vlas byl již sněhobílý, učinil tak prostě a samozřejmě, k čemu byl puzen.
Nyní však také Nam-Chan předstoupil před svého pána a prosil:
„Pane, dovol mně také to, co jsi dovolil Jusu! Nech také mne, abych ti mohl sloužit, až jednou opět vstoupíš na tuto zemi.“
S radostí v srdci to Abd-ru-shin také jemu slíbil. Pak přišel Din-Far, který prosil za sebe i za Hussy. Hussy to pověděla Na-Lah a také ona přišla prosit, aby směla zase jednou sloužit Nahome. A všem bylo slíbeno , oč prosili.
Mezitím přicházely časté zprávy od Eb-ra-nita. Strašlivé rány doléhaly na egyptskou zemi. Ramses neznal hranic ve svém vzteku a ve svém bezmocném hněvu. Nechal spoutat Mojžíše, ale ten byl jako zázrakem osvobozen před faraónovým zrakem. Klidně prošel stráží a znovu začal hlásat odchod Izraele.
Jestliže nemohl Ramses učinit neškodným Mojžíše, chtěl alespoň odstranit Abd-ru-shina. Nejasně tušil, že Mojžíš nalézá pomoc a posilu u světlého knížete. Abd-ru-shin již nesmí déle žít!
Mezi nejzavrženějšími ze zavržených našel toho, který slíbil vykonat tento rouhavý čin a zavraždit knížete Is-Ra.
Ebranit se v posledním okamžiku dozvěděl o tomto temném plánu a vyslal posla, aby varoval Abd-ru-shina. Ale temnoty triumfovaly: vrah se setkal s poslem a zavraždil ho.
Is-ma-el hovořil k Ne-so-metovi a nechal mu vidět v křišťálu, jak se vše odehraje. Smysly Ne-so-metovy jako by byly zahaleny závojem, neměl odvahu podat knížeti zprávu o hrůzné události, kterou viděl. Nedovedl si představit, že by Abd-ru-shin mohl zemřít rukou vrahovou. Mnohem spíše se domníval, že se mu pomátly smysly. Proto také nedal žádnou výstrahu.
Aniž by byl varován, šel Abd-ru-shin vstříc svým posledním okamžikům a přece nebyl nepřipraven. Věděl, že nadešla jeho hodina. Všechno pozemské uspořádal a rád opouštěl svoje věrné, aby se navrátil do své říše.
Jen krátké hodiny prodléval jeho duch na blízku mrtvého těla, jen tak dlouho, aby mohl přijmout duši Nahome a vzít ji sebou k Božímu trůnu. V dětské věrnosti ho následovala. Její mrtvé tělo bylo s ním přeneseno do ohromeného města.
Zoufalství Is-Ra bylo bezmezné! Jak se to jen mohlo stát, že byl kníže zavražděn v jejich středu? Hlasitě žaloval Ne-so-met na svoje selhání. Avšak všechny jeho žaloby a nářky nemohly zmírnit jeho provinění. Hrozivě zněly Is-ma-elovy výstrahy a Eb-ra-nitovo napomínání v jeho uších.
Oba strážcové, kteří hlídali před stanem Abd-ru-shinovým, přísahali, že nespali. Stanová látka byla vzadu proříznuta a jedině tudy mohl vrah vklouznout jako had dovnitř. .Na Abd-ru-shinově ruce viděl náramek, který Abd-ru-shin nikdy od sebe neodkládal. Přepadení se zřejmě týkalo jeho.
Nam-Chan, Din-Ar, Dhu-Far i všichni ostatní zoufale bloudili kolem. Kdyby byl kníže podlehl zákeřné nemoci, pak by ztráta byla omluvitelná. Nyní se však přidružovalo ke všemu bědování ještě vědění: byl zavražděn v našem středu. A to bylo hrozné.
K Eb-ra-nitovi přišel Mojžíš. Již dávno znal tajné chodby, které vedly do knížecího paláce a také jemu umožňovaly nenápadně sem přicházet. Bledý a se zkamenělým obličejem stanul Mojžíš před knížetem.
„Slyš, Eb-ra-nite, Abd-ru-shin byl dnešní noci zavražděn!“
„Kde zůstal můj posel? Pozdě! Běda Ramsesovi! Můj pán a král zavražděn!“
Divoce a neuspořádaně unikala slova s Eb-ra-nitových rtů, který byl zasažen do hloubi duše. On, syn vyšších úrovní, si nedovedl představit, že by král všech králů skutečně mohl padnout za oběť vrahovi. Jak mohlo Světlo něco takového připustit?
Chvěje se rozrušením, které vzrušením Eb-ra-nitovým bylo ještě vystupňováno, vyprávěl Mojžíš, že v duchu prožil zavraždění a že pak ještě s Mojžíšem hovořil. Byl jediným svědkem tohoto hrozného činu. Děs zachvátil oba muže, když Mojžíš bod za bodem líčil celou událost.
„Můj králi a pane! Tak jsem tě přece nemohl varovat, nemohl jsem tě ochránit. Musel jsi prožít nejhroznější smrt! Tvůj život byl láskou a sebeobětováním a z lásky jsi se stal člověkem. Takto ti lidé poděkovali!“
Mojžíš nemohl docela pochopit Eb-ra-nitova slova, ale on, který sám viděl hrozný čin, aniž by mohl pomoci, pochopil, že se jednalo o více než o zavraždění obyčejného člověka. Dávno již tušil, že Abd-ru-shinovi nebyla domovem tato země a že nosil pozemské roucho jen jako zahalení.
Eb-ra-nit již déle nevydržel v Egyptě. Mojžíš jako odkaz obdržel od Abd-ru-shina moc nad bytostnými. Tato moc ho bude účinněji chránit a lépe mu pomáhat, než by to dovedl Eb-ra-nit. Kníže se stal maličkým v myšlenkách na svou sílu. Nemohl přece zabránit tomu nejhoršímu, co se kdy na zemi stalo.
„Můj králi a pane!“
Stále znovu lomil rukama a stále znovu se musel násilím nutit ke klidu.
Co nejrychleji mohl, vypravil se na cestu do města Abd-ru-shinova. Cestou potkal posly, které Is-Ra k němu vyslali, a od nich se dozvěděl, že také Nahome je mrtva. Záviděl jí, že směla následovat svého knížete. Kéž by to také on měl tak dobré!
Čekali na něho s prozatímním pohřbem. Přišel dosti brzy, aby mohl spatřit obě mrtvá těla, ovšem již po prvním nabalzamování.
Jak nepopsatelně krásné a pravidelné bylo pozemské Abd-ru-shinovo tělo! Ani vnější schránka nemohla být však dosti krásná pro to, co obklopovala. Dlouho a dlouho klečel Eb-ra-nit u této schránky a žhavé prosby proudily z jeho srdce.
„Pane, zavolej mne brzy k sobě! Pane! Nech mne být zase kolem sebe, až přijdeš znovu na zem. Chci tě ještě věrněji ochraňovat!“
A zdálo se mu, jakoby milovaný hlas jeho pána zazněl prostorem:
„Staniž se, oč prosíš!“
„Pane, promluv ještě jednou ke mně!“ prosil Eb-ra-nit uchvácen hlasem. Nebylo však již ničeho slyšet.
Po dlouhé době se obrátil k mrtvole Nahome, která se mu zdála téměř posvátnou. I ve své smrti zůstala obrazem čistoty a cudnosti. Již nikdy nebude znít její perlivý smích a již nikdy nebude slyšet její líbezný hlas.
„Malá Nahome, ty to máš dobré! V životě jsi byla jeho radostí a ve smrti jsi s ním spojena. Nahoře ve hradě budeš našemu králi sloužit, jako jsi mu sloužila na zemi!“
Pojednou znal Eb-ra-nit vše, co mu bylo dosud skryto. Viděl světlý hrad v nekonečných dálavách. Viděl drahocennou nádobu, ve které se vlnila a valila síla, viděl četné stráže nádoby a mezi nimi jeden chyběl. Byl on tímto jedním? Jak znělo jméno, kterým ho volali?
Nyní se otevřela brána hradu. Provázen bezpočtem blažených bytostí vstoupil král Parsifal do sálu. Král Parsifal! Abd-ru-shin! Jeho pán a král! Viděl, jak Nahome – Irmingard se blíží, bere nádobu a podává králi.
Eb-ra-nit klesl v modlitbě na kolena. Naplnila ho blaženost a jsa naplněn silou shůry, viděl se opět v pozemském životě, ve kterém musí vytrvat ještě tak dlouho, pokud pozemské tělo Abd-ru-shinovo nebude pohřbeno do pyramidy, kterou dal Nam-Chan stavět na příkaz knížete.
Zaviate doby sa prebúdzajú
OTÁZKA NA ZAMYSLENIE PRE ČITATEĽOV SLOVA PRAVDY: „Bol by vrahom Syn Svetla v Arábii, ak by sa svojho času, v boji na život a na smrť, UBRÁNIL skutočnému vrahovi, ktorý v noci nepozorovane prenikol do Jeho stanu a ktorého vyslal zákerný faraón, aby Syna Svetla na Zemi zavraždil?“
Nedávno sme tu riešili na viacerých miestach vážnu tému, do akej miery je skutočná a účinná obrana pred nepriateľom, ktorý usiluje nielen o našu povesť, o náš majetok, ale i o náš život. Čo je obrana? Čo je adekvátna obrana, čo je útok, čo je vražda a vraždenie a v čom spočíva účinné chránenie Hodnôt a vysokých Princípov Života?
Stane sa človek vrahom, človek bojujúci na Zemi za princípy Pravdy, za Hodnoty, človek bojujúci za rýdze vlastenectvo, za uchovanie tých tradícií, ktoré majú vysokú morálnu i duchovnú hodnotu, tak bol by vrahom takýto človek, ktorý by v očividnom BOJI NA ŽIVOT A NA SMRŤ, v tom známom „kto z koho“, ak by pozemsky zlikvidoval a zničil skutočného vraha, holdujúcemu zákernému a krvilačnému temnu, alebo predajnému žoldnierovi bez cti a svedomia, stal by sa vrahom taký človek, ak by v zručnosti a šikovnosti AJ pozemského Boja, zlikvidoval takéhoto temného protivníka?
Má sa Svetlo na Zemi, odovzdať do rúk temna a nechať sa zlikvidovať len preto, aby takýto človek, bojujúci za Hodnoty Pravdy, za Vysoké morálne a ľudské Princípy, neporušil Prikázanie Nezabiješ? A vôbec, o čom hovorí toto Prikázanie? Nie je náhodou morálna vražda oveľa závažnejšia pred Božími zákonmi?
TOTO nie sú hypotetické otázky, ale celkom reálne a v mnohých obmenách sa podobné udalosti AJ UDIALI a práve v dobách, keď na Zemi pôsobili Vyslanci Svetla a keď temnota slávila svoj triumf práve preto, lebo Vediacim a Povolaným v každej tejto dobe chýbala potrebná odvaha, bdelosť a rozhodnosť k mimoriadnym činom tam, kde si to situácia vyžadovala! Navyše, mnohým tým tragickým udalostiam sa dalo práve vďaka bdelosti Povolaných predísť! Takže, ako to je s tým „vraždením“? Kedy sa stávame vrahmi, kedy vraždíme a kedy nie? Odpoveď je až príliš jednoduchá! Je dôležité len to, ČO JE vraždou pred Božími zákonmi, pred Božou Spravodlivosťou! Rozhodujú teda ÚMYSLY človeka na Zemi a jedine úmysel je zohľadnený ako to PODSTATNÉ i v takej vážnej situácii, kde sa rozhoduje a bojuje medzi životom a smrťou! A tak v obrane, v obrane života svojho i v obrane Života ako Princípu Bytia, k obrane Hodnôt, tiež v obrane národa a vlasti, NIKDY nemôže byť vraždou to, ak v pozemskom boji na život a na smrť, by zvíťazil nositeľ Svetlých hodnôt na Zemi, alebo vladár, ktorý o vysoké morálne hodnoty aj usiluje! Nijakým spôsobom, ani tým najmenším „práškom“ by sa nezaťažil voči Božím zákonom taký človek, ktorý by v takomto rozhodujúcom Boji nielen zvíťazil, ale by po takomto Boji mohol aj ďalej šíriť Hodnoty Pravdy, alebo vyšších spoločenských ideálov. Ten vrah sa do stanu, prechodného obydlia Vznešeného Kniežaťa, Syna Svetla, nemusel ani dostať, ak by Jeho stráž strážila Jeho stan bdelo a zodpovedne! Bola v tom inak veľká nebdelosť a nezodpovednosť Ismánov, že podcenili túto závažnú situáciu, keď hlboko v púšti, mimo hraníc svojej krajiny, zriadili stanový tábor a nechali stan svojho Kniežaťa tak MIZERNE strážený! Dopustili sa všetci „kompetentní“ nesmiernej nezodpovednosti a konali nebdelo, že vystavili Syna Svetla na Zemi takémuto nebezpečenstvu a temno túto nebdelosť Povolaných okolo Pána aj zneužilo a využilo, k PREDČASNÉMU odchodu /zavraždeniu/, Božieho Posla na Zemi! Toto by však bolo už na samostatnú tému a ak by Ismáni okolo Pána konali tak, boli takí pevní, rozhodní a predvídaví, konajúci tak strategicky, ako vtedy konal Ebranit, nič takéto by sa NIKDY nestalo! Navyše, ak by boli vraha, ktorého vyslal faraón, ak by ho boli včas odhalili a zlikvidovali ešte pred Pánovým stanom, stali by sa oni, strážcovia Pánovho stanu vrahmi? Čitatelia Slova Pravdy, vaša zbabelosť, vaša zmäkčilosť, vaše blúznenie o vážnych udalostiach a veciach, ktorým nerozumiete /česť výnimkám/, priniesli tak veľa škôd nielen dnes, ale i v minulosti. A hlavne, NEVNUCUJTE svoju lepkavú „lásku“ skutočným Bojovníkom, bojujúcim za Hodnoty Pravdy na Zemi… Z diskusie: „Väčšina čitateľov Slova Pravdy dnes, tak to sú len „duchovní tajtrlíci“, karikatúry duchovného prebudenia, nemajúci tušenia, čo ich čaká, aké bolestivé skúšky, pretože čas DOTERAZ PREMRHALI a bude pre nich ťažké čokoľvek ešte dobehnúť, napraviť a hlavne pre víťazstvo Svetla na Zemi urobiť. Čo sa fyzického „zabíjania“ týka, žiadny Vediaci a Povolaný, k tomu nemusí byť donútený, jeho cesta a karma bude nastavená tak, že bude od takýchto vážnych činov ochránený. Ale budú aj situácie, keď bude Povolaný v priamom ohrození života a vtedy môže ísť o to „kto z koho“! Prečo sa Pán učil bojové umenia? Prečo nosil pušku a zbrane? Prečo sa učil s nimi zaobchádzať? Nie preto aby ich použil, ale aby bol v bdelosti PRIPRAVENÝ a neraz Mu jeho schopnosti aj pomohli a dokonca i zachránili život! Veď Pán bol predsa v Arábii zavraždený! Prežil niečo a POUČIL SA! Čo myslíte, ak by bol vtedy hore a bdelý, ak by nespal a zaskočil by toho vraha, že by si v strachu pred ním kľakol a vyzval toho vraha, aby bodol do Pána a zavraždil Ho? To môže byť niekto taký naivný? Pán By BOJOVAL na život a na smrť a bol by vrahom, ak by zvíťazil? Preto v Jeho druhej inkarnácii, keďže bol v neustálom ohrození života, ešte pred Jeho prebudením k veľkej úlohe, učil sa bojovým umeniam a používaniu zbraní! Prečo sú čitatelia Slova tak nehorázne povrchní vo svojich náhľadoch a prečo nejdú do hĺbky udalostí, Diania a predovšetkým Slova? Mnohí čitatelia majú príliš naivné a také zaostalé predstavy o tom, čo nás čaká! Budeme ukutí v ohni prežití ako železo, musíme byť pevní a silní ako tá najtvrdšia oceľ no a pozrite na tie trasoritky čitateľskej obce, na tú zbabelosť, nečinnosť, lenivosť, povrchnosť! Čítali ste dnešné Pánove Slovo na nedeľu na tomto účte? Tam sa jasne píše: „Všech těchto strastí můžete být ušetřeni jedině tehdy, hledáte-li skutečně slovo Nejvyššího a DBÁTE-LI HO! Musí však býti napřed pochopeno ve svém PRAVÉM VÝZNAMU!“ Kto Slovo uchopí správne a zžije sa s Ním, tomu bude Slovo aj pomáhať a prevedie ho cez to strašné Dianie pred nami. Bez Pomoci Božej, by NIKTO neprešiel tým, čo nás čaká a čo je nezadržateľne pred nami. Napokon, o všetkom sa podrobne píše aj v Zjavení Jánovom. Prečo nám bolo na Zem prinesené? Zamysleli ste sa niekedy hlbšie nad tým… zdroj
Tentokrát chtěla věnovat všechnu svou péči Juri-cheo. Princezna, která cítila snahu Nahome, se v nitru tomu bránila. Netoužila po žádném soucitu! Proto bylo pro Nahome tím těžší, aby se s ní sblížila. Neustala, až konečně přece přišla hodina, kdy se duše Juri-cheo otevřela. Byla to sice jen úplně nepatrná štěrbinka, ale to byl přece jen začátek. Blaženě se duše Nahome otevřela té, která byla o tolik starší a o tolik chudší!
„Jak to přijde, že jsi stále tak veselá?“ tázala se Juri-cheo. „Máš přece dosti důvodů k tomu, abys těžce nesla svůj životní úděl. Otec ti byl násilně odňat a ty i tvoje matka jste pozbyli všechno své bohatství a všechnu moc. Ona sama ubohá trpí ve smutných vzpomínkách a žije osamělým životem se svými ženami.“
„Matka tomu nechce jinak přece nepotřebuje být osamělou a nečinnou, kdyby tomu ona sama nechtěla,“ rychle odvětila Nahome. Nesnášela dosti dobře myšlenku na matku, která měla úplně jinou povahu. „Já jsem však našla plný a bohatý život u svého pána, v jehož službách jsem poznala pravěčného Boha!“
„Hovoříš o službě. Jsi přece knížecí dcera a nepotřebuješ sloužit!“
„Sloužím dobrovolně a děkuji Bohu za to, že to smím konat,“ pravila Nahome vážně. „Věř mi, princezno, že není nic blaženějšího než zasvěcení života Nejvyššímu.“
„Nazýváš Abd-ru-shina Nejvyšším?“ divila se Juri-cheo.
Nahome potlačila deroucí se odpověď. Ta druhá by to snad ani nepochopila. Je nutno s ní hovořit jako s dítětem.
„Ne, myslela jsem na Boha! Sloužím-li Abd-ru-shinovi, sloužím tak Bohu, neboť náš kníže je vůle Boží.“
„To všechno nechápu. Vyprávěj mi o vašem Bohu, snad tomu pak lépe porozumím!“
A Nahome se chopila neočekávané příležitosti. S hlubokou úctou, neboť jména Nejvyššího jinak nepoužívala, počala hovořit o tom, co naplňovalo její duši. Nalezla prostá a dětská slova, která přesvědčivě pronikala do srdce druhé.
Jako když náhle vnikne sluneční paprsek na dosud temné místo a vysuší zlé býlí a udělá místo pro vzrůst ušlechtilých rostlin, tak slova Nahome zničila mnohé zakořeněné falešné představy, mnohé léčky pýchy a sobectví. Aniž by si toho byla vědoma, dotýkala se svou řečí míst, které chvějící se byly obnaženy v její duši jako posluchačky.
Ale jakmile se jí dotkly, byly jako balzám vylévaný na rány.
Pak propukla Juri-cheo v pláč. V neovladatelném pláči se její duše oprostila od pout, které ji dusily, a snažila se pozvednout na vzduch a svobodu.
Nahome ji nechala plakat. Ne proto, že by jí nějak rozuměla, ale poněvadž nevěděla, co by měla počít s tímto velikým výlevem bolesti. To však bylo také to nejsprávnější. Nahome tiše opustila komnatu. Když vyčerpaná Juri-cheo konečně vydechla, poněvadž již neměla slz, cítila se tělesně úplně rozbita, ale její duše začala kvést. Proudilo jí teplo, které budilo veliký pocit štěstí.
Nyní Nahome toužila po návratu knížete více než kdy jindy. On bude muset nyní vzít tuto duši do svých léčivých rukou. Jen aby na ní nic nezkazila. Nahome bylo z toho úzko. Netušila, že nikomu mimo ni by se nebylo podařilo, co ona nevědomky vykonala z lásky.
Opálen, uvolněn a pohřížen ve veselé myšlenky, vrátil se kníže zpět. Dny na Eb-ra-nitově dvoře byly napojeny slunečním svitem. Kněžna Brana se opět naučila smát a byla rovnocenným kamarádem svému manželovi. Abd-ru-shin se těžko loučil, ale myšlenka na Mojžíše ho poháněla kupředu.
Tu nalezl doma nový úkol, který ho čekal. Novým zrakem, který ztratil všechno ledové, pohlížela Juri-cheo na svět. Nahome mlčela o tom, co prožila, neboť její pán musí sám vidět, co se tu děje. On to viděl a měl radost.
Několik dnů, které zbývaly do příchodu Mojžíšova, bylo vyplněno tím, že Abd-ru-shin zápasil o duši Jur-cheo s ní samotnou. Byla by si nyní ráda nechala pomoci a přece jen své staré předsudky, návyky a myšlení stavěla si znovu a stále do cesty. Ale to již nebylo nic pevného, nýbrž to bylo jen jako štěrk, který bylo možno odsunout stranou slovy z úst Abd-ru-shinových.
Nahome se držela opodál. Nic nemělo rušit posvátnou práci na lidské duši. Byla však dosti blízko, aby mnohé mohla pozorovat.
„Jak je to jen možné,“ přemýšlela, „že člověk, ačkoliv ho to přitahuje k pravdě, přece se do posledního okamžiku brání? Je tomu vždy tak?“
Byla by se Abd-ru-shina ráda zeptala, ale žádná vhodná příležitost se nenaskytovala. Konečně jednoho večera, když Juri-cheo dříve odešla, tázal se kníže laskavě:
„Nu, Nahome, vidím ve tvých očích celou řadu otázek, podívejme se, zda-li je dovedu zodpovědět!“
„Pane, proč ti tolik záleží na Juri-cheo? Proč se tak namáháš o tuto jedinou duši, která ti to tak ztěžuje?“
„Juri-cheo je toho hodna více, daleko více než mnohé jiné. Uvaž, že izraelskému národu zachovala a uchránila toho, který je má vyvést z Egypta a opět přivést k Bohu. Pokud potrvá svět, potud budou lidé na Juri-cheo s díkem vzpomínat. Je tak blízko pravdy, že se mi zdá, jakoby každým okamžikem musela roztrhnout zahalující závoje. Přináší však stále nové a nové.“
Kníže lehce vzdychl, Nahome však zvolala:
„Tomu nerozumím! Člověk vidí Pravdu a nechopí se jí! Je to přece tak prosté!“
„Ano, dítě, mnozí to tak dělají. Ostatní však nedovedou zanechat to, co dosud měli. Nechápou, že všechno je nutné obětovat, aby dosáhli Pravdy. Stále chtějí sebou vzít něco z toho starého. Když jsem Juri-cheo všechny námitky vyvrátil, domnívala se nakonec, že je příliš stará na to, aby se ještě mohla zúčastňovat nového.“
„A není tomu tak?“ tázala se Nahome, ale ihned dodala, jakmile spatřila, že kníže špatně pochopil její otázku: „Což ji není možno klidně nechat zemřít v tomto stavu, když se rozhořívá, až se opět vrátí, bude mít dosti času na poznání.“
„Tomu ty nerozumíš, Nahome, u tebe je to úplně jiné než u lidí. Doba, kterou stráví mezi dvěma životy, se řídí úplně podle toho, co zde poznali a prožili. Obrátí-li se Juri-cheo ještě nyní k Bohu tak, že to bude jejím opravdovým prožitím, bude moci toto poznání nahoře rozšířit na vyšší úrovni. K tomu bych jí rád dopomohl!“
Ne-so-met vstoupil:
„Kníže, Mojžíš je velmi blízko. Může tu být za dva dny. Nepřichází sám.“
Kníže vyměnil ještě několik slov s věštcem a potom se obrátil k Nahome:
„Nyní nadešel čas pro Juri-cheo a radost ještě více rozevře její srdce a pomůže jí!“
Příštího dne připravoval kníže dceru faraónovu na Mojžíšův příchod, řekl jí však také, že očekávaný nemá již nic v sobě ze své staré víry. Dávno již nalezl Boha a žije podle jeho přikázání. Tím padla pro Juri-cheo poslední překážka. Jestliže i Mojžíš přijal toto nové, k němuž ji to mocně přitahovalo, pak to musí být správné. Rychle a mocně rostla radost v této ženě a v její duši již neměla úzkost žádného místa.
Také Abd-ru-shin se radoval, neboť věděl, že nyní začíná poslední část pozemského úkolu.
Mojžíš přišel a s ním i žena, která se k němu přidružila v jeho osamělosti. Abd-ru-shin pohlédl na Cipporu a poznal, že si Mojžíš nevzal nehodnou družku. Ve svérázném krásném těle byla čistá duše. Byla tvárná jako vosk a mohla se lehce přizpůsobit novým mravům a novému myšlení. Byla čistá a opravdová, mohla být muži opravdovou družkou, neboť sama nesobecky ustupovala, kde ji Mojžíš již nepotřeboval.
To všechno Abd-ru-shin viděl a měl z toho radost. Dal Nahome pokyn, aby se ujala tohoto hosta a opatřila ji vhodným oděvem. Oblečena a ozdobena, jak se příslušelo ženě Mojžíšově, měla Cippora poprvé předstoupit před Juri-cheo, aby nic v jejím zevnějšku neodpuzovalo dceru faraónovu.
Když Abd-ru-shin seděl se svými hosty při večeři úplně sám, byl by nikdo nepoznal v Cippoře ženu z pastýřského kmene. S naprostou samozřejmostí se pohybovala v novém oděvu, ve kterém se její krása ještě více uplatnila.
Také Mojžíš se musel stále dívat na svoji ženu, která se tak podivuhodně rozvíjela na těle i na duši. Zdálo se mu, jakoby ji dosud vůbec neznal. Dlouhá cesta a úzké soužití s ním byly pro ni dobrým poučením. Neměl již obav, že by mohla být překážkou na jeho cestě.
Mojžíš plnými doušky užíval pohodlí, které bylo kolem něho. Domníval se, že v dlouhých létech osamocení nic nepostrádal. Nyní však viděl, jak blaze na něho působí toto pěstěné, krásou naplněné prostředí. Líbezná vůně, čistota, zářivá světla a harmonické zvuky se snoubily, aby poutníka přicházejícího z pouště jediným rázem vytrhly do jiné sféry.
Abd-ru-shin viděl, jak Mojžíš v nitru všechno vychutnává, a na okamžik ho napadla myšlenka: „Co se stane, jestliže se nyní Mojžíš oddá požívačné pohodlnosti a odsune svou úlohu? Pak by nebyl tím, čím má být. Ale ani jediným slovem mu nelze pomoci, tuto zkoušku musí podstoupit samoten.“ V důsledku těchto myšlenek, nepronesl Abd-ru-shin ani slovo o Egyptu a také se nezmínil o Juri-cheo.
Ale ještě nebyli ani v polovici své hostiny, když se obavy knížete rozptýlily. Mojžíš se pohodlně posadil na svém sedadle, jakoby chtěl do sebe ještě více vpíjet tu krásu, jeho oči byly široce rozevřeny, dívaly se a dívaly. Náhle zcela neočekávaně pronesla zvolna jeho ústa:
„Můj ubohý národ!“
Uprostřed naprostého pohodlí myslela jeho duše na jiné! Tu Abd-ru-shin viděl, že tento pomocník nezklame a teprve nyní měl z něho radost.
Zdálo se, jakoby Mojžíš procitl z nějakého snu a s bdělými smysly se obrátil na svého hostitele.
„Co jest s Izraelem? Pochopil snad Sethi, že sám sebe olupuje o nejlepší síly, když potlačuje tento národ?“
„Ne, Sethi zůstal až do své smrti tím, čím byl vždy. Ničemu se nenaučil!“
„Sethi je tedy mrtev? Pak vládne Juri-cheo? Juri-cheo! Ó, jak dlouho jsem ji neviděl! Co měla o mne strachu!“
„Chtěl bys ji vidět, Mojžíši? Je zde u nás!“ Kníže dal pokyn a jeden ze služebníků zmizel.
„Nenávist Sethiho šla však tak daleko, že zbavil Juri-cheo následnictví. Ramses je faraónem!“
„Ramses?“
Jako výkřik to vyletělo z Mojžíšových úst. Viděl ho opět před sebou, jako ho vždy vídával: vládychtivého, krvežíznivého, chladného a výsměšného se sevřenými úzkými rty, s jeho šikmým čelem a pichlavým zrakem svědčícím o rozumu, který neměl téměř nic lidského v sobě.
Ramses stále Juri-cheo záviděl a nepřál Mojžíšovi, kterého považoval za poběhlíka. Jak těžkým bude nyní osvobodit jeho národ. Ubohý lid. Jak to musí těžce snášet! Všechny tyto myšlenky se honily Mojžíšovou hlavou. Byl tak zamyšlen, že ani nezpozoroval vstupující postavu, vysokou ženskou postavu, která se pomalým krokem blížila k tabuli.
Cippora ji však viděla a v jejích očích bylo poznat veliký obdiv. Instiktivně poznala, že to musí být Juri-cheo. Její ruka se lehce dotkla rámě manželova:
„Pohleď, Mojžíši!“
Musela to dvakrát opakovat, potom však Mojžíš vzhlédl a vyskočil s výkřikem radosti. S rozzářeným zrakem stanul před tou, která mu byla matkou i přítelkyní a které děkoval za vše, co pozemsky získal.
Když se první radost utišila, posadila se Juri-cheo vedle Cippory u tabule. Ani stín žárlivosti se nedotkl její duše, která byla přitahována touto mladistvou krásou. Radost, která ji naplňovala a v níž nebylo přimíšeno žádného sobectví, rozjasnila její tvář a oživila někdejší její krásu největší měrou.
S obdivem pohlížel Abd-ru-shin na obě ženské postavy, které ztělesňovaly rozkvétající a zralou krásu ženy. Zatímco litoval, že tento obraz nelze provždy zachytit, vklouzla dovnitř Nahome s veselým úsměvem, která již déle nemohla vydržet zůstat o samotě.
Posadila se vedle Juri-cheo, neméně krásná než obě druhé. Její krása však byla jiného druhu. Kníže mohl poprvé srovnávat.
„Obě druhé mají krásná těla prozářená ušlechtilým duchem. Duše Nahome však září nade vše a odívá její krásné tělo do jasné čistoty.“
Mojžíš dlouho nevydržel u Abd-ru-shinova dvora. On, který se jindy nedovedl téměř ani odtrhnout, nyní pospíchal s odjezdem. Zůstal tam jen tak dlouho, pokud si lidi a zvířata neodpočinuli, a pak ho to hnalo dále do jeho práce a úkolu.
Pln radosti, pozoroval kníže, jaký cílevědomý a v sobě pevný muž se stal z kdysi tak měkkého mladíka. Bez obav ho nechal odejít. Věděl dobře, že je to rozchod na celý život, že pro ně oba již nebude žádného shledání na této zemi, ale radostná důvěra naplňovala všechny duše.
Také Juri-cheo se rozloučila se svým chovancem, a proto tím více byl Abd-ru-shin překvapen, když mu příštího jitra oznámila své rozhodnutí, že bude Mojžíše následovat.
„On mne bude potřebovat, kníže,“ pravila s určitostí. „Naplnil jsi mou duši tím, co v ní umrtvilo strach před Ramsesem. Jako nový člověk budu moci žít u dvora faraónova a pokusit se nepozorovaně Mojžíšovi pomáhat a chránit ho. To nikdo jiný mimo mne nemůže učinit, a proto odcházím. Také já jsem našla svůj úkol!“
Kníže ji nechal odejít, aniž jí domlouval. Viděl ovšem velmi dobře, že Juri-cheo nebude mít žádného vlivu na svého bratra, který ve svých náruživostech zkameněl, ale nechtěl ji připravit o vědomí, že ji v Egyptě potřebují.
„Zdalipak nezapomene, čemu se u tebe naučila,“ vzdychla Nahome, když opět zůstala s knížetem o samotě.
„Ne, Nahome, toho se neobávám. Její duše, která je v základě měkká, byla příliš hluboce zasažena. Co v ní zapustilo kořeny, poroste dále. Až jednou dojde k úplnému poznání, vše v ní rozkvete.“
Zamyšleně hovořil kníže dále:
„Malá Nahome, ty jsi ji dala to nejlepší, co je možno člověku dát, a za to ti bude jednou sloužit s oddanou věrností!“
Tato slova zněla prorocky.
Nahome cítila, jak se něco dotklo její duše, co dosud nedovedla pochopit. Tichá úzkost ji přepadla a ona se pokoušela zahnat ji veselostí:
„Mně sloužit, hrdá Juri-cheo? Myslíš, pane, až tu budem opět na zemi?“
Abd-ru-shin přikývl. Nebylo však času na vážné rozhovory. Din-Ar oznamoval, že bylo vidět Eb-ra-nita s malým průvodem. Mohl tu být již za několik minut. Kníže radostně vyskočil. Oba se pozdravili s upřímnou radostí. Potom však Eb-ra-nit žádal, aby směl hovořit se svým pánem o samotě.
Hluboká vážnost spočívala v jeho slunných rysech.
„Co se ti stalo, Eb-ra-nite?“ tázal se s údivem Abd-ru-shin, mezitím co si pozorně prohlížel svého hosta, jehož postava se zdála být opět vyšší.
„Rád bych tě pane požádal, abys jednoho ze svých Ismánů poslal do mé země, aby pomohl vládnout kněžně Braně. Po léta budu muset zůstat vzdálen. Náš lid je jiný, než-li Is-Ra, a pro Branu by to mohlo být příliš mnoho.
„A co máš v úmyslu?“ vyptával se Abd-ru-shin, který cítil, že to není touha po dobrodružství, která žene jeho hosta.
Tu počal Eb-ra-nit vyprávět. Zažil podivuhodnou věc, jaká se mu dosud nepřihodila. Jakási postava přišla k němu v noci a zavolala ho cizím a přece mu dobře známým jménem.
„Bylo to podivuhodné, pane!“ pokračoval vypravěč dále, „moje duše začala jednat úplně samostatně. Jinak to nedovedu popsat, nebyla již částí mne. Zatímco jsem se tělesně nemohl probudit ze spánku, radostně pozdravila světlého hosta a přijala od něho příkazy. Bylo jí nařízeno, že má opustit svou zemi a žít v Egyptě jako Hun-Dhů, abych byl spojkou mezi tebou a Mojžíšem tak dlouho, pokud izraelský národ nebude osvobozen. A moje duše se na nic netázala a věděla všechno, co má činit. Viděla, že je na zemi jen proto, aby tebe chránila, pane, aby ti sloužila. Eb-ra-nit je jenom forma, která se opět rozpadne, až její úloha bude naplněna,“ skončil vypravěč.
„Ano, Eb-ra-nite, tak tomu jest,“ souhlasil Abd-ru-shin. „Světlo tě přidružilo ke mně, abys mne zde dole chránil. Na oči ti byla položena páska, abys mohl být úplným pozemským člověkem. Je tak hutná, že i své jméno znáš teprve tehdy, když jsi jím zavolán. Myslím, že také Nahome své jméno zapomněla,“ dodal kníže s úsměvem.
Jasnými slovy rozvíjel nyní Eb-ra-nit své plány pro nejbližší dobu. Jako kouzelný kníže Hun-Dhů se chtěl vrátit do svého paláce v rezidenci faraónově a opět získat důvěru Ramsesovu, který ho znal již od dětství.
„To pro mne nebude nijak těžké,“ smál se Eb-ra-nit. „Můj palác je spojen četnými pozemskými chodbami s faraonovým palácem. Mojí důvěrní služebníci jsou zvyklí opatřovat si tímto způsobem zprávy o tom, co se děje v paláci a v chrámě, proto mohu hovořit s faraónem o všem dříve, nežli on začne o nějaké věci rozhovor. Tímto způsobem ohromil a zkrotil Sethiho. Dělal, co jsem chtěl, ze strachu před mým nadpozemským věděním. Co jsem tehdy činil nevědomě a hravě, poslouží nyní k tomu, aby tobě pomohlo, pane, a Mojžíšovi!“
„Děkuji ti, příteli. Marně jsem přemýšlel, jak bych s Mojžíšem udržel spolehlivé spojení. Jako jediná možnost mně zbýval věštec Ne-so-met, ale tvůj způsob je lepší.“
„Ne-so-met,“ opakoval Eb-ra-nit zamyšleně, „také pro něho mám příkaz. Musím s ním hovořit. Ne, nevolej ho,“ přerušil se, když viděl, že kníže zvedá ruku, aby dal potřebné znamení. „Toužím po tom vidět zase jednou jeho zvláštní komnatu a velký křišťál. Zajdu k němu.“
S bdělým zrakem se Ebranit rozhlížel, když vstoupil do Ne-so-metovy říše. Kolem stály podivuhodné nástroje a na stěnách visely kresby, jejichž smysl nebyl jasný a pochopitelný.
Uprostřed místnosti spočíval na stříbrném podstavci pohyblivý veliký křišťál, o kterém Eb-ra-nit hovořil.
V této světlé kouli mohl věštec vidět, co se děje, anebo co se bude dít. Eb-ra-nit se díval do křišťálu. Zdálo se, jakoby barvy letěly po jasné ploše měnící a vlnící se. To bylo všechno, co viděl. Oči ho bolely a musel se odvrátit. Ne-so-met se s úsměvem díval na svého hosta:
„Domníváš se, že křišťál odhaluje každému svá tajemství?“ tázal se.
„Mně stačí, když je odhaluje tobě, Ne-so-mete,“ zněla vážná Eb-ra-nitova odpověď. „Ale ukazuje ti opravdu ještě něco?“ pokračoval kníže tázavě dále. „Dostal jsem pro tebe zprávu, která je vlastně napomenutím – nemáš zapomenout ani jediný den bádat v křišťálu. Je to jediný způsob, kterým Is-ma-el může dosáhnout tvé duše.“
Eb-ra-nit hovořil vážně a Ne-so-met zbledl.
„Is-ma-el je mrtev, kníže,“ zakoktal. „Odešel pryč z této země. Od té doby, co tu již není, vidím i já věci, které může vidět každý jiný. Co je platno knížeti, mohu-li mu oznámit o nějaký den dříve, že přijde Mojžíš, nebo když jsem mu dnes řekl, že přicházíš ty? Dřív, než jsem tě ohlásil, přišel Din-Ar, kterému to oznámil strážce na věži. Můj úřad je u konce s odchodem Is-ma-elovým.“
Žalobný hlas umlkl, ale Eb-ra-nit se rozhovořil:
„To je právě to, proč tě přicházím napomenout a varovat. Tvůj úřad platí dál, Ne-so-mete! Musíš se probrat z neužitečného snění! Já mohu našeho pána chránit navenek, ale varovat ho může jedině Is-ma-el skrze tebe. Ne, netaž se, odkud mám tuto zprávu, může-li ti postačit, že jsem ji obdržel.“
Na okamžik zavládlo mlčení. Potom se Ne-so-met otázal:
„Ví kníže o této výstraze?“
„Ne. Zamlčel jsem mu, že jeho služebník je nedbalý,“ zněla řízná odpověď.
Eb-ra-nit již neměl trpělivosti s touto nemužnou měkkostí a nedbalostí.
„Musím to však jemu oznámit, nejsi-li v stavu vzchopit se, nezapomeň, Ne-so-mete, že tato výstraha přichází shůry!“
Do věštcových očí vstoupily slzy.
„Chci poslouchat a zkoumat,“ ujišťoval a Eb-ra-nit byl spokojen.
Kdyby byl dovedl číst v Ne-so-metově duši, byl by viděl, že k tomuto slibu připojil malomyslný dodatek: „Ale nic nenajdu, tak jako jsem nic nenašel od smrti Is-ma-ele!“
Avšak i bez tohoto vědění odcházel Eb-ra-nit od věštce jen napolo uspokojen. Na své cestě ke komnatám Abd-ru-shinovým potkal Nam-Chana, který ho zřejmě čekal.
„Hrozí našemu pánu nebezpečí?“ tázal se tento věrný muž.
„Jak jsi na to přišel, Nam-Chane?“ odpověděl Eb-ra-nit vyhýbavě.
Když se však zahleděl do očí druhého, které byly na něho klidně upřeny, zastyděl se za svoje slova. Proč by měl skrývat před tímto nejvěrnějším ze všech služebníků Abd-ru-shinových, co naplňovalo starostmi jeho duši.
Neřekl ničeho o svém nočním příkazu, ale toho také nebylo třeba. Nam-Chan znal Ramsese příliš dobře a pochopil bez mnoha slov, že se hněv a bezmocná faraónova zuřivost obrátí proti světlému knížeti, jakmile se Mojžíšovi podaří svůj lid osvobodit. Lépe než Eb-ra-nit viděl Nam-Chan všechny ty spleteniny, které se tu zauzlily a ještě dále se budou zauzlovávat.
„Kdybychom mohli alespoň Hun-Dhů podat zprávu, aby byl pořád bdělý,“ pravil zamyšleně. „Ten starý kouzelník má zprávy o všem, co se děje ve faraónově paláci, a je nakloněn Abd-ru-shinovi, ačkoliv předstírá opak.“
Rozveselen pohlížel Eb-ra-nit na mluvčího.
„Toto poselství rád převezmu,“ pravil. „Ale kdo nám zaručí, že Hun-Dhů nehraje dvojí hru a nezradí nás Ramsesovi?“
„Za toho starce bych dal ruku do ohně,“ ujišťoval Nam-Chan důrazně. „Ty ho neznáš zdaleka tak dobře jako já, mne neoklame!“
Ohromen, rozhlížel se oslovený kolem sebe. Nikde nebylo vidět žádného starého muže a přece Nam-Chan slyšel docela zřetelně jeho slova.
„Kde jsi, Hun-Dhů,“ volal.
„Zde,“ opět bylo slyšet kouzelníkův hlas. „Pohleď na mne, Nam Chane, poznáváš mne?“
Eb-ra-nit bleskurychle zkroutil celou svoji postavu, což při mohutnosti jeho těla nikdo nepovažoval za možné. Jeho ruce se chvěly a rysy jeho obličeje byly rysy starého muže, i když nebylo použito líčidel.
Nyní Nam-Chan pochopil.
„Tak ty jsi byl tímto starcem, kníže? No vidíš, že mne moje důvěra nezklamala. Kdo by mohl lépe pečovat o našeho pána nežli ty?“
Nam-Chanovi se zřejmě ulehčilo a Eb-ra-nit nelitoval, že je o jednoho vědoucího více. Hovořili spolu ještě chvíli a osvěžovali vzpomínky na svá dřívější setkání, ale potom Eb-ra-nit toužil, aby již byl zase blízko Ramsese.
„Nam-Chane, dávej pozor na Ne-so-meta,“ byla poslední prosba knížete. „Nedej mu upadnout do nečinného snění!“
Když kníže příštího jitra brzy ráno opouštěl svůj stan, ležela před ním hlava obrovského lva. Dhu-Far se jí ještě zabýval.
„Ty jsi to zvíře ulovil, Dhu-Fare?“ tázal se kníže přátelsky.
„Jak bych byl rád, kdybych mohl přisvědčit na tvoji otázku, kníže,“ vzdychl Dhu-Far a bylo jasně vidět, jak rád by byl tímto šťastlivcem. „Zde stojí vítěz“, a ukázal přitom na jednoho z Arabů, jehož nižší postava svědčila o tom, že pochází ze sousední říše.
Také jeho oděv to prozrazoval. Abd-ru-shin nepožadoval, aby jeho noví poddaní ve všem napodobovali lid Is-Ra. Proto se zatím jen málo změnilo na jejich, původně sporém, oděvu. Kolem boků měl ovázán červený pruh látky a její konce visely až k chodidlům, což jistě překáželo v běhu. Kolem krku měl muž jako oděv horní části těla množství řetězů z různých semen a malých kaménků.
Pravděpodobně se k tomu odíval ještě burnusem, ale když se nyní zaměstnával kůží lva, tato část oděvu chyběla. Zato jeho řetězy chřestily při každém jeho pohybu. Kníže si rozveselen prohlížel Araba: „To je tedy lovec lvů.“ Žádal ho, aby vyprávěl o noční výpravě.
Tu se s mužem stala změna. Narovnal se, zastrčil za pás konce látky kolem boků a svobodně stanul před knížetem, jsa hrdý na svůj čin. Z jeho zprávy vysvítalo, že to nebyl první lev, kterého skolil, jeho sláva jako lovce lvů byla známa.
Co říkal, se knížeti zamlouvalo a největší radost měl z toho, že tento muž, který se jmenoval Mul-Dha a jehož jméno slyšel již dříve, se zřejmě snažil, aby správně vylíčil Dhu-Farovu zásluhu o šťastném ukončení lovu. Dhu-Far stál u toho blaženě jako obdarované dítě.
Když na počátku této rozmluvy přistoupila Nahome ku knížeti a ustrašeným pohledem přeletěla ulovené zvíře, podívala se na muže a projela jí odvážná myšlenka, takže měla co dělat, aby vypravěče nepřerušila. Sotva však skončil, přišla bleskurychle její otázka:
„Mul-Dho, bojí se lvi tvých chřestících řetězů, nebo jimi oznamuješ, že přicházíš?“
Všichni se smáli, ale Mul-Dha zůstal docela vážný:
„Nic takového; když jdu na lov lvů, nechám své řetězy doma. Bylo by jich škoda, aby je některé zvíře roztrhalo.“
Lovec prosil knížete, aby přijal kožešinu jako dar. A Abd-ru-shin měl radost z jeho ochoty. Brzy na to vyrazili na další cestu a tato již uběhla bez jakéhokoliv dalšího dobrodružství.
Kmen Beni-Hassan žil v úrodné krajině v míru a skromném klidu. Muži vypadali jako veliké neobratné děti a mimo lovu měli málo zaměstnání. Ženy byly živější. Stavěly prostorné chýše, obdělávaly pole a staraly se o muže a děti, kterých tu bylo bezpočtu.
Nahome se jim jevila jako nadpozemská bytost. Obdivovaly její oblek i její šperky, její půvab odpovídal způsobu její chůze.
„Paní, nauč nás, abychom byly takové jako ty!“ prosily ženy.
A Nahome prosila knížete, aby po nějakou dobu zůstal u Beni-Hassanů. Chtěla učit ženy a chtěla se věnovat dětem, které ze všech chatrčí vybíhaly jako zvířátka.
Abd-ru-shin však dokazoval Nahome, že tu jednotlivec nic nespraví. Bude nutno, aby současně s Ismány byly sem poslány Arabské ženy, které budou žít mezi Beni-Hassan a svým příkladem je mnohem více přetvoří než plánovitou výchovou. Nahome to chápala, ale jen těžce se loučila s těmito přátelskými lidmi, kteří tolik potřebovali pomoci.
Na zpáteční cestě k domovu hovořil kníže se svými průvodci o Beni-Hassan:
„Není vám na nich nic nápadného? Jsou úplně jiní než sousední národ, který k nám již patří.“
„Jsou jako děti,“ pravila Nahome, „jsou spokojeni s tím, co mají, pokud neuvidí něco lepšího. Pak zase touží po tom!“
„Jsou úplně čistí,“ mínil Din-Ar, ale musel se sám zasmát, když si vzpomněl na tyto Araby špínou obalené a na jejich páchnoucí obydlí. „Myslím tím vnitřně čistí,“ rychle dodal.
„A odkud pochází tato čistota?“ opět se kníže tázal.
Všichni o tom přemýšleli, ale nikdo nenašel důvod, a proto se pán ujal zase slova:
„Nemají žádných bohů a žádných modloslužeb. Jsou spojeni s tím, co proniká celým bytím. Nemají pro to žádných slov a žádného jména. Ale v nich to žije a to je to, co je udržuje v míru s jejich okolím a v harmonii s božími zákony, kterých neznají, ale v kterých se přece zachvívají. Učit tento národ bude krásnou úlohou.“
V duších posluchačů vznikaly rozličné myšlenky: „Kdo zde asi bude smět být učitelem?“ To bylo přání, které měli v sobě mnozí mužové. „Kdyby to kníže mohl říci o nás také tak klidně a samozřejmě,“ přemýšleli druzí.
Jusu svoje myšlenky vyjádřil slovy:
„Kníže, proč nebyli Beni-Hus-Dhu tak čistí, když jsi k nám přišel? Měli jsme přece zaslíbení!?“
„Naučili jste se již používat svého rozumu a tím jste zbloudili od přímé cesty, když jste svému vlastnímu myšlení poskytli příliš mnoho místa a práva. Kdybyste se úplně prostě drželi svého zaslíbení a dali se jím vést, pak byste byli zůstali jako děti. Ale škody nebyly ještě tak veliké,“ dodal Abd-ru-shin na útěchu. „Dali jste se ještě vést.“
Ještě poslední den cesty dělil četný průvod od města Abd-ru-shinova.
Od východu slunce přijížděl osamělý jezdec. Kdo to mohl být? Kůň byl tmavý, to tedy nebylo žádné ze zvířat Is-Ra, ale také to nebylo černé zvíře Eb-ra-nitovo. Ozdoby postrojů se leskly na slunci.
Ostré oko Dhu-Farovo rozeznalo nejdříve obrysy postavy:
„Kníže, podle oděvu je to Egypťan, a to vznešený Egypťan, patrně nějaký kníže!“
„Egyptský kníže, sám, bez průvodu?“ tázal se Din-Ar pochybovačně.
Ale ukázalo se, že Dhu-Far správně viděl.
„Mojžíš!“ zvolal Abd-ru-shin, když byl jezdec již dost blízko. „Mojžíš!“
„Odpusť mi, kníže,“ pravil příchozí. „Hledal jsem tě ve tvém městě, řekli mi, že jsi odjel západním směrem a že jsi každou chvíli očekáván. Přirozeně, že mne nic neudrželo ve zdech města.“
„Buď vítán, příteli,“ zdravil kníže svého hosta.
Také ostatní ho přivítali. Většina z nich již Mojžíše znala. Ostatní s údivem pohlíželi na tohoto Egypťana, který nevypadal jako ostatní soukmenovci a kterého jejich kníže zřejmě miloval, neboť Abd-ru-shinovy rysy zářily radostí.
Věděl, že nyní přichází Mojžíš, aby od Boha obdržel úkol svého života. Nyní mu vyvstane pomocník. Pak se bude moci on, Abd-ru-shin, navrátit do své světlé říše, po které ho často přepadávala veliká touha. Čím více pozoroval lidi a jejich zvrácenosti v jednání, tím větší byla jeho touha po domově. Dojmy, které měl v posledních týdnech u Beni-Hassan, ho smířily zase s životem na zemi.
Řadu dnů byl Mojžíš Abd-ru-shinovým hostem. Nenašel však to, co hledal. Abd-ru-shin však věděl, že Mojžíš musí nalézt cestu k Bohu a tím také ke svému úkolu ze svého nitra. Všechno naléhání a zkoumání Mojžíšovo muselo ještě nyní doznít nevyslyšeno. Pak přišla chvíle, kdy kníže nemohl říci svému hostu nic lepšího než: „Odejdi do pouště, daleko ode mne! Tam nalezneš sám sebe!“
Těžko bylo Mojžíšovi odloučit se, ale poslechl.
„Proč jsi poslal Mojžíše pryč od sebe?“ tázala se Nahome. „Měl být přece tvým pomocníkem. Nikdo ho nemůže přece lépe poučit než ty! Proč jsi ho tedy poslal pryč?“
„Že se tak můžeš ptát? Kdyby zůstal Mojžíš zde, pak by cestu nikdy nenašel. Je tak zhýčkaný, že dosud nechával jiné za sebe i myslet. Kdybych v tom chtěl pokračovat, tu by mě jistě poslouchal, ale nikdy by se nestal takovým pomocníkem, jakého já potřebuji. Sám musí přijít na to, proč je zde na zemi. Jemu samému musí být jasná cesta, na které dokončí své dílo. Jen v poušti, daleko od lidí, se mohou otevřít oči jeho ducha. Nestačí, že lidé ke mně přicházejí, neboť já je chci vést k Bohu!“
Abd-ru-shin dlouho mlčel a Nahome prožila v hlubinách duše to, co chtěl její pán říci svými posledními slovy. Také ona byla blízká toho, napomenutí a na Boha se přece nesmí zapomínat!
Když ve svých myšlenkách došla tak daleko, pozvedla svůj zrak a podívala se svému pánu přímo do očí, které zkoumavě, ale s nekonečnou dobrotou na ní spočívaly. A beze slov si rozuměli.
Ne-so-met vyhledal knížete a podal mu zprávu o tom, co viděl. „Přicházejí lidé poslaní faraónem, aby uloupili Abd-ru-shinovi náramek a bude-li možno, mají knížete zabít.“
Dávno již Sethi slyšel o nadpozemské Abd-ru-shinově síle, tak jako o kruhu, který nosil nad loktem ukryt pod oděvem. To muselo spolu souviset. Kdyby tento kruh patřil jemu, Sethimu, pak by jistě přemohl knížete Is-Ra. Oba lidé, jak oznamoval Ne-so-met, dojdou oloupeni a polomrtví.
Zanedlouho nato byli oba ohlášení předvedeni před knížete. Byla to překrásná mladá žena, tanečnice, kterou Sethi již dávno sliboval, a muž, který se v ničem Egypťanu nepodobal.
Vzdorně a přece váhavě vešli oba dovnitř. Zatímco však žena začala ze studu a z hluboké úzkosti plakat, její průvodce se ještě více vzpřímil.
Vzdor svým hadrům, byl to přece jen královský zjev. Chtěl mluvit a omlouvat se? Chystal se hovořit, ale zdálo se, jakoby slova ztrnula na jeho rtech. Nepřirozeně veliké byly jeho oči, které upíral na knížete jako připoután.
Tento kníže nebyl přece žádný člověk? Tohoto knížete měl oloupit a dokonce zabít? Kvůli jakémusi Sethimu? Stud vystupoval po jeho spáncích a – on nemohl hovořit.
Zato se slova ujala Ere-si, jeho průvodkyně. Podle pravdy vylíčila, proč přišli a kdo je poslal.
Veliký byl jejich údiv, když jim Abd-ru-shin prohlásil, že je očekával. Nam-Chan mu byl zaslíben jako nejvěrnější ze všech služebníků.
„Pohleď, Nam-Chane,“ oslovil úplně nechápajícího muže, „cesta, po které jsi byl ke mně přiveden, byla tou jedinou, která tě mohla ke mně přivést. Zapomeň na ni a raduj se se mnou, že jsi u cíle.“
Od té doby zůstali oba u dvora Abd-ru-shinova a skutečně zapomněli na všechno, co bylo za nimi. Nam-Chan se stal důvěrníkem a průvodcem knížete a Ismáni na to pohlíželi bez závisti.
Ere-si však tančila před knížetem a Nahome, ale především při chrámových slavnostech. Její tance byly pozvednuty z neřestného divadla na pravé, hluboké umění, ve kterém spočívalo uctívání Boha. A Ere-si byla šťastna jako dosud nikdy v životě.
Opět uplynul delší čas ve šťastné rovnováze.
Abd-ru-shin prohlížel a zkoumal všechno, co píle a obratnost jeho lidí v poslední době vytvořila. Hnědí synové pouště se dobře učili od svých učitelů Ismánů. Vykonávali dokonalou práci a přinášeli mnoho nového v návrzích a provedení. Začali pozorovat krásu a začali na ni dbát a měli radost, když sami mohli krásné věci vytvářet.
A tak to bylo dobře, neboť mnozí z Ismánů byli nyní v nových zemích, aby tam zasévali a působili jako živoucí příklady. Přesto v hlavní říši nic nevázlo. Tam, kde některý z Ismánů odešel, nastoupil na jeho místo jeden z Beni-Hus-dhů.
Od té doby, kdy se Nahome učila u Hussy tkát a vyšívat, změnilo se i tam mnohé. Prázdné tlachání děvčat a jejich štěbetání při práci bylo pro Nahome nesnesitelné. Dlouho přemýšlela, jak by tomu odpomohla. Hussy se jejím starostem smávala: „Nechej jim přece tu radost, vždyť proto nejsou méně pilné!“
Nechápala, že Nahome se nejedná o množství práce, nýbrž o pustnoucí a vysýchající duše.
Jednoho večera svěřila princezna své starosti Abd-ru-shinovi. Ten se zpočátku odmlčel, jako vždy, když se setkal s něčím novým. Potom pravil:
„Cítíš to zcela správně, Nahome. Život je příliš krátký, než aby bylo možno dovolit ho takto promarnit. Musíme najít ženám a děvčatům lepší zábavu, aby zanechaly duše ubíjejícího tlachání.“
Za několik dní se Nahome objevila v dílně se svitkem pergamenu v náruči. Rozvinula ho a oznámila děvčatům, že jim bude předčítat. Kníže sepsal různé věci z dějin Beni-Hus-dhů tak, jak se je pomalu z vyprávění dozvídal. Nyní to budou moci také děvčata slyšet.
Dívky na ní pohlížely nerozhodně, v rozpacích, takže Nahome téměř začala ztrácet odvahu. Vzpomněla si však na své předsevzetí a dala se rychle do čtení.
Již první slova upoutala posluchače. Všechny znaly něco z dějin své země, o proroctví a líbezné Květině. Odpoledne uplynulo jako v letu a když Nahome trochu vyčerpaná přestala, prosily všechny:
„Přijdeš zase zítra? Budeš nám ještě číst?“ A Nahome to ráda a plna radosti slíbila.
Předčítání, které bylo přerušováno vážnými rozhovory, trvalo již několik dní. Nahome měla ten šťastný dar, že právě tak jak všechno, co si myslela, také bez ostychu řekla a také tuto vlastnost vzbuzovala i u jiných.
Čas od času odkládala pergameny, aby slovy ještě jednou zachytila to, co právě řekla. Společně s děvčaty si tak vytvářely obraz Květiny, což všem činilo velikou radost. Neočekávaný konec mladičké věštkyně je velmi podrobně zaměstnával. Proč musela tak brzy zemřít?
„Nahome je podobna Květině, proto také nebude dlouho s námi!“ Mínilo jedno děvče, které na princezně horoucně lpělo.
„Kněžno, nechoď od nás,“ prosily jiné. Pak chtěly vědět, jaký asi to byl pták, který tehdy, jako nyní, oznamoval zaslíbeného.
„Viděla jsi ho, Nahome?“ tázala se děvčata a ona musela říci, že nikoliv.
Na Abd-ru-shinovo přání převzaly nyní také ženy Ismánů střídavě úlohu předčítatelek, ale děvčata měla vždy zvláštní radost, když přišla Nahome.
Bylo to při jedné takové příležitosti, kdy Hussy, která se již dávno k čemusi rozhodla, překonala svůj ostych a pravila Nahome:
„Měla jsi pravdu, princezno, pro děvčata je mnohem lepší, když mohou slyšet vyprávění o dobrých věcech než o tom, o čem si vyprávěly dříve.“
Již chtěla princezna odpovědět: „Pro tebe také, Hussy!“ ale ovládla se. Věděla dobře, že Hussy je jednou z jejich nejhorlivějších posluchaček.
Jednoho dne se objevil Eb-ra-nit, jako obvykle neohlášen.
„Pane,“ zvolal, jakmile stanul před knížetem. „Pane, faraón je mrtev, odešel se všemi svými hříchy a zemřel bolestnou nemocí za strašlivého utrpení. Ale to všechno nepomohlo polepšit jeho duši. Kletba tobě byla jeho posledním slovem. Posledním jeho činem bylo, že nechal svého syna odpřísáhnout hroznou přísahu, že ti bude škodit, kdekoliv jen bude moci. Nyní musíš být dvojnásob na stráži!“
„Ale Juri-cheo mi přece nebude škodit?“ tázal se Abd-ru-shin udiveně. „Ona má přece na trůn nastoupit?“
„Ve hněvu se Sethi rozešel se svou dcerou. Ona byla jediným tvorem, kterého miloval. Nemohl jí zapomenout, že vychovala Mojžíše a že ho pak nedovedla provždy pro sebe připoutat. Bál se Mojžíše a bál se tebe. Aby znemožnil tvůj vliv, odstrčil Juri-cheo a učinil Ramsese faraónem. Umíraje, cítil svazky, které Mojžíše k tobě poutají. Nyní bude Egypt veden ještě hlouběji do temnot.“
„Ramses – faraón,“ pravil Abd-ru-shin zamyšleně a s politováním. „O kolik lehčí by byla moje úloha, kdybych mohl jednat s Juri-cheo. Byla by nechala odejít cizí národ, kdybych ji byl požádal. Tím jsem si jist. Ovšem pak by Mojžíš nemusel překonávat žádnou překážku a to právě on potřebuje. Co nyní bude s Juri-cheo? Nese to těžce, že všechna naděje na moc, nádheru a lesk se zhroutila vniveč?“
„Myslím, že to pro ni mnoho neznamená, bojí se však svého bratra. Třese se před ním. Prosila mne, abych ji vzal sebou, ale ona mne tam zná jenom jako Hun-Dhů, starého důvěrníka Sethiho. Chci-li si udržet otcovu důvěru také u jeho syna, pak nebudu smět vystupovat jako ochránce Juri-cheo. To je jasné. Proto jsem jí radil, aby hledala útočiště u tebe, Pane. Doufám, že jsem nejednal proti tvé vůli. Chtěla vyrazit o den později než já, může tu tedy být již zítra se svými ženami.
„Správně jsi jednal,“ pravil Abd-ru-shin. „Snad Juri-cheo zde nalezne svou duši a svého Boha, což je lepší než faraónův trůn. Nebude to však pro ni snadné, aby se otevřela. Okolo jejího srdce je mnoho pout a zkamenělin. V nitru je dobrá, ale navenek je Egypťankou.“
Nahome vstoupila a měla radost, že tu nalézá Eb-ra-nita. Ulehčilo se jí, že Sethi již nežije, neboť o Ramsesovi neměla žádnou představu. Žádný z knížat ji také ničeho nevyprávěl, neboť Nahome se příliš bála. Bylo tak dobře, bude-li moci konečně bez hrůzy myslet na Egypt.
Nebylo těžko přimět hosta, aby se několik dnů zdržel. Cestou sem projížděl zemí Beni-Hassan a mohl podat mnoho radostných zpráv o pokroku, který tam již byl zřejmě znatelný.
Čím déle hovořil s Abd-ru-shinem, tím jasněji cítil, že jakýsi závoj leží na duši knížete.
„Pane, co je ti?“ tázal se starostlivě.
Neušlo mu, že také Nahome pátravě pohlíží do bledého obličeje knížete.
Abd-ru-shin se laskavě usmál:
„Sám to nevím. Zdá se mi, jako by mi hrozila veliká ztráta a bolest. Nedovedu však říci, co by to mohlo být. Podnikneme větší cestu, to rozproudí krev.“
Dříve než mohl Eb-ra-nit radostně přisvědčit, vstoupil dovnitř Ne-so-met. Hluboká vážnost spočívala na jeho rysech a on marně hledal vhodná slova:
„Kníže, přináším ti poslední pozdrav Is-ma-elův. Směl se navrátit domů.“
A věštec vyprávěl, co viděl. Směl prožívat poslední Is-ma-elovy okamžiky a byl také svědkem nesmírně míruplného odchodu.
„Kéž bych mohl být u něho!“ přál si Abd-ru-shin.
Jeho duše byla naplněna díkem k muži, který ochraňoval jeho mládí a prokazoval mu péči a lásku daleko nad lidské měřítko.
„Hleď, Eb-ra-nite, byl to člověk, kapička ducha. Dokázal však, že člověk, který nemá vlastní chtění a jemuž nade vše se jedná o službu Bohu a o službu podle příkazu živého Boha, může být již zde na zemi dokonalým. Vedl Ismány a vychoval z nich to, čím dnes jsou. Neříkej, že byl obzvlášť veden a chráněn Světlem. Všichni lidé jsou vedeni, ale neposlouchají své vedení. Jako děti prosazují svou vůli a chtějí všechno vědět lépe. On jediný činil to, co Bůh od něho požadoval. Obdrží svou odměnu!“
O projížďce již nebylo ani řeči. Abd-ru-shin seděl pohřížen ve vzpomínky. Nikdy dosud nevyprávěl Eb-ra-nitovi tolik o říši Ismánů, ve které strávil své šťastné dětství a mládí. Obraz se řadil k obrazu a před duší naslouchajícího se vynořovala mocná a silná, světlem zalitá a požehnáním nasycená říše, ve které vládl Is-ma-el.
„Co se stane s národem Isma?“ tázal se Eb-ra-nit hluboce pohnut.
„Zanikne! Lidé odejdou z této země a teprve v daleké budoucnosti se budou moci vrátit. Na zem však bude padat písek po celá staletí. Lidé nejsou hodni, aby jejich noha kráčela tam, kde Is-ma-el spravoval posvátnou zemi. Teprve v daleké budoucnosti to bude moci vše znovu vyjít na povrch, až Syn Člověka navštíví tato místa!“
Ve vážném rozhovoru uplynul den. Dosud nikdy se Eb-ra-nit necítil tak blízko svému pánu. Byl šťasten. Cítil také, že to nebyla bolest nad odchodem Is-ma-elovým, která tak pohnula Abd-ru-shinovou duší, nýbrž bolest nad lidstvem, které se tak málo tomuto jedinci podobalo.
V hluboké noci procitl kníže Abd-ru-shin. Kolem něho a jeho lůžka bylo světlo a lesk. Jeho spánek nebyl nikdy pevný, neboť vždy cítil jak je pozvedán do jiných říší a pokaždé vyklouzl ze svého těla, aby byl nablízku svého věčného domova.
Dnes to však bylo jiné. Vlny Světla proudily kolem něho a zvonění ho obklopovalo. Vlny se zvolna měnily v postavu lehce průsvitnou, podobající se postavě člověka a přece naprosto jiné. Zvuky se zhušťovaly a měnily se ve slova, ale tato nezaznívala v hrubohmotných uších. Pronikla celé jeho bytí a to, co slyšel, byl hlas Is-ma-elův, a to co viděl, byla postava jeho starého učitele.
„Abd-ru-shine, můj milovaný synu, můj kníže a pane,“ znělo to tiše a zřetelně, nikdy jsem se ti nesměl přiblížit v dlouhých létech našeho odloučení. Ale všechno tvé jednání, ba dokonce i myšlení jsem směl provázet, neboť mi bylo zjevováno. V duchu jsem byl stále s tebou a celý můj život patřil péčí o tebe. Nyní budu povznesen do říše, kde nebudu moci o tebe hrubohmotně pečovat. Nyní se naučíš poznávat nenávist, před kterou jsem tě mohl dosud ochránit. Nenávist člověka je strašlivá moc. Chraň se před ní a nepodceňuj ji.
V Ne-so-metovi jsem k tobě přidružil lidského ducha, jehož jsem tak vychoval, že jsem ho mohl používat, aby ti podával zprávu, kdyby ti hrozilo nebezpečí. Ale i nyní tak budu moci učinit, pokud se on bude čistě zachvívat v tom, co se naučil, a pokud nebude znát vlastní vůli. Poslechni ho. Nech Eb-ra-nita, aby se o tebe pozemsky staral, ty víš, že ti byl přidělen ze Světla. Také Nam-Chan je nástroj Světla jako služebník, jehož věrnost znáš. Irmingard je kolem tebe a Elizabet je ti nablízku!“
Zvonění sílilo tím více, čím více se zdála postava rozplývat. Lesk pohasl.
Abd-ru-shin nevydržel déle na svém loži. Jsa přitahován mohutností tónů, vyšel ven do přírody. Nad ním se rozprostírala temně modrá obloha, hvězdy zářily a kynuly. Uprostřed mezi nimi stála nová veliká hvězda, kterou oko knížete nikdy předtím nespatřilo a která mu přece byla podivuhodně známou.
Kolem poledne příštího dne přijela Juri-cheo se svým průvodem. Nalezla vše připraveno pro své přijetí. Abd-ru-shin ji vysvětlil, že obdržel zprávu od Hun-Dhů.
Jestliže však doufal, že tím odvrátí zprávy a žaloby o smrti Sethiho a změně na trůně, pak byla jeho naděje zklamána. Princezna, jindy tak skoupá na slovo, nacházela hojně slov, aby vylíčila zážitky posledních týdnů. Opakovala stále znovu:
„Kdyby alespoň Mojžíš byl se mnou!“
Eb-ra-nit přispěl svému pánu na pomoc. Připomněl jí, že se tu již dříve setkali. Ona však s ním jednala jako s úplným cizincem a zdálo se, že ji zraňuje jeho vesele důvěrný tón.
Jedině Nahome nalezla klíč k srdci pyšné faraónovy dcery, ale i ona musela jednat opatrně. Jedno nevhodné slovo mohlo vše pokazit. Nebylo však v povaze Nahome odvažovat každé slovo. Tlak, který takto na ní ležel, ji tísnil. Tak příjezdem Juri-cheo zavítal ke dvoru cizí host, který všechny tížil.
Několik dní to Abd-ru-shin pozoroval, aniž by byl pronesl jediné slovo. Potom se rozhodl, že roztrhne šedivý závoj. Zavolal k sobě Nahome a Eb-ra-nita. Jako vždy radostně poslechli jeho volání, ale pak seděli mlčky a stísněně.
„Takto to dále nemůže jít,“ začal pán hovořit. „Chcete cizímu duchu poskytnout moc, aby vládl nad vašimi dušemi? Chcete se z ohledu na Juri-cheo změnit? Co tím dobrého získáte? Může se ona z vašich nesvobodných bytostí poučit o tom, co je pravda a Světlo? Což není lepší, necháme-li ji prožít, jak je to krásné, chová-li se člověk přirozeně a nenuceně? Ona se zalekne a bude se častěji cítit odpuzována – ale ten úlek bude pro ni jen lékem. Náraz, který ji zabolí, odstraní z její duše část toho zkamenělého krunýře. Věřte mi, že Juri-cheo se bude moci změnit jen tehdy, jestliže vy se nezměníte!“
A jakoby chtěl dát rozmluvě jiný směr a tím zahladit to, co bylo zahanbujícího v jeho slovech, pokračoval:
„Ne-so-met mi dnes přinesl zprávu, že Mojžíš je na cestě sem. Může to ještě týdny trvat, než skutečně dojde, a proto o tom Juri-cheo ještě nic neřekneme. Jeho příchod je důkazem, že našel to, co nutně potřeboval. Doufejme, že tu nalezne novou Juri-cheo. Změnil se natolik, že stará Juri-cheo, nechť se s ním setká v jakékoliv formě, mu přinese jen bolest a zatížení.“
Pak hovořili o úplně jiných věcech. V hovoru, ve kterém oba ožili, byli vyrušeni Eb-ra-nitovým veselým smíchem, jemuž Nahome přizvukovala. Tu se také obličej knížete stal veselejším. Navrhl, aby podnikli vyjížďku a pozvali k ní Juri-cheo.
Nahome spěchala princezně sdělit tuto zprávu, ačkoliv pochybovala, že truchlící faraónova dcera bude souhlasit. Juri-cheo však radostně souhlasila. Počínala se nudit v osamělosti, kterou si sama zvolila, ale byla příliš hrdá, aby sama hledala nějakou cestu, která by ji z toho vyvedla.
Cestou jel Abd-ru-shin po boku Juri-cheo a Nahome s Eb-ra-nitem je následovali. Dhu-Far uzavíral průvod. Po delším mlčení se kníže ujal slova:
„Obdržela jsi dnes zprávu z Egypta, co je nového ve tvé zemi?“
Oslovená se zachvěla, neboť se právě v myšlenkách touto zprávou zabývala.
„Můj komorník mi oznamuje, že Ramses dal zahladit v paláci všechny stopy, které upomínaly na Mojžíše,“ pravila stísněně. „Vydal rozkaz, aby Mojžíš při svém návratu byl vyštván psy od prahu paláce. Můj komorník mne prosí, abych Mojžíše varovala. Bojím se, že je to léčka, kterou mi nastražila lstivost mého bratra. On si nedovede představit, že já skutečně nevím, kde se můj svěřenec zdržuje!“
„Co bys učinila, kdyby se Mojžíš vrátil?“ tázal se Abd-ru-shin.
„To opravdu nevím, kníže, hned si přeji, aby se můj syn vrátil, a z toho zase myslím na těžkosti, které by jemu i mně z toho vzešly. Pak mívám strach před jeho návratem a přeji si, aby raději zůstal někde daleko.“
Tato odpověď zřetelně ukázala knížeti, že ještě nenadešel čas sdělit Juri-cheo, že se Mojžíš vrátí. Aby hovor obrátil jiným směrem, tázal se kníže:
„Nepostrádáš zde svých kněží a svých náboženských slavností?“
Juri-cheo se posměšně zasmála:
„Žádný vzdělaný Egypťan jich nepostrádá, když bez nich musí nějaký čas být, neboť to jsou jen vnější formy. Věř mi, Abd-ru-shine, že jsem prohlédla mocenskou hru kněží, právě tak jako můj otec.“
„A proč to tak necháváš? Je ti to důstojné? Proč nehledáš něco lepšího?“
„Lepšího? Dosud jsem po tom netoužila. Co bych také mohla najít?“
Oba jezdci, jedoucí za knížetem, slyšeli tento rozhovor. Při posledních slovech Juri-cheo pohlédla Nahome ohromena na Eb-ra-nita:
„Jak je možno znát knížete a přitom se takto ptát?“ tiše zašeptala.
Dříve, než mohl Eb-ra-nit odpovědět, zazněl hlas knížete:
„Nemyslíš, Juri-cheo, že bys mohla najít, kdybys hledala? Jsi blízko toho, že zemřeš žízní, ale pohrdáš pramenem, k němuž se potřebuješ jenom schýlit, aby ses napila oživujícího nápoje. Což jsi nikdy nepřemýšlela o tom, co nás všechny zde udržuje a činí z nás veselé a opravdové lidi? Což se ti nelíbí život na mém dvoře lépe než to, na co jsi byla dosud zvyklá?“
Juri-cheo mlčela, ale nebylo to mlčení vnitřního obratu. Její srdce se vzdorně pobouřilo při Abd-ru-shinových slovech. Bylá zvyklá na to, že všechno, co ona hovořila nebo činila, lidé chválili a velebili, takže prostě nedovedla snést jiný názor.
Abd-ru-shin, který to vycítil, umlkl také.
Tu pobídl Eb-ra-nit svého koně kupředu, až se ocitl po boku knížete. Počal živě hovořit o tom, co mu sdělovala kněžna Brana. Vyprávěl, že jako náhradu za jeho syny, byli obdařeni milým a příjemným děvčátkem.
„Nepřál by sis raději syna, Eb-ra-nite?“ tázal se Abd-ru-shin.
„Mně je to jedno, co mně bylo darováno,“ zněla odpověď. Ale rád bych tě poprosil, pane, abys přišel k nám a dítěti požehnal. Dovedeš si představit, že nemám klidu, dokud nebudu moci pozdravit ženu. Nechtěl bys ráno jet se mnou?“
Abd-ru-shin uvažoval. Pojede-li ihned, může být nazpět ještě dříve, než Mojžíš přijde. Bude-li otálet se svým odjezdem, mohl by ho nakonec docela znemožnit. Jakmile Mojžíš nastoupí svůj úkol, bude ho potřebovat. V důsledku těchto úvah Abd-ru-shin slíbil, že bude Eb-ra-nita provázet příštího dne na jeho cestě.
„Vy obě dvě, Nahome a Jur-cheo, se můžete zatím stát dobrými přítelkyněmi,“ pravil vesele. „Hleďte, ať nemáte dlouhou chvíli. Je mnoho věcí, Juri-cheo, které bys měla vědět a jež ti způsobí radost, nepochybuj o tom!“
Princezna se však ještě nevypořádala s návalem svého hněvu, a proto nemohla přátelsky odpovědět a tak raději mlčela.
Všechny to bolelo. Je smutné vidět člověka, který si sám ve svém srdci postavil valy a hráze proti Světlu. Není možno mu pomoci! On sám musí odklidit to, co vybudoval. Jedině velká bolest tu může ještě posloužit jako nástroj.
Přešlo již několik dnů od chvíle, kdy obě knížata, bok po boku, odjela za doprovodu četného průvodu. Pro Nahome to byl nejtěžší čas v jejím jinak radostném životě, když její pán byl pryč. Množstvím práce a činností pro jiné se vždy snažila překonat tuto pustou dobu.
Až narodením Božieho Syna na Zemi, presne pred 2023 rokmi, bola Zem zahalená a obdarovaná neskreslenou, ničím neskalenou Božou Láskou.
Každoročne si takto pripomíname tú nesmiernu Obeť Božieho Syna, ktorý z blaženosti Svetla Božieho, prišiel sem do temnoty Zeme, aby nám sem priniesol a na Zemi zakotvil Energiu Božej Lásky, v ktorej je Zákonite obsiahnutá aj Energia Pravdy a Spravodlivosti.
Toto nedokáže žiadny šaman, žiadny guru, žiadny človek, toto je vyhradené len a výhradne Božiemu Synovi.
Energia Vianoc, ktorá je nabitá zachvievaním Božej Lásky, Lásky Kristovej k celému tvorstvu a ľudstvu, je ničím nenahraditeľná a neprekonateľná.
Pripravme sa preto v zodpovednosti a vážnosti týchto udalostí, na pripomenutie si Príchodu Ježiša na Zem a rovnako sa pripravme na príchod Dňa, v ktorom sa Láska Božia, každoročne skláňa k Zemi a obdarúva ju záplavami tej Najčistejšej Lásky, prúdiacej ku nám z Božej Dokonalosti. Tento rok, bude v tomto smere dokonca VÝNIMOČNÝ.
Stane sa tak presne 29. decembra 2023, ako sa tak deje KAŽDOROČNE, od tajomnej a v obsahu Majestátnej Noci Betlehemskej. Po tri dni a tri noci, svietila Hviezda Betlehemská na Vesmírnom Nebi, aby ožiarila miesto narodenia Božieho Syna a aby celému ľudstvu zvestovala Príchod dávno zasľúbeného Spasiteľa.
Bez prítomnosti Ježiša na Zemi, by ľudstvo zaniklo, nemalo by najmenšiu šancu na záchranu. Preto je oprávnené označenie Božieho Syna na Zemi ako Spasiteľ, ktorý svojim Slovom, ktoré zakotvil na Zemi, SPASIL SVET!
Tu treba však ostro rozlíšiť a dodať, že pôsobenie Ježiša na Zemi, nemá nič spoločné so žiadnym náboženstvom, ani s ničím podobným, čo si neskôr vytvoril človek na Zemi.
Náboženstvá sú dielom človeka a priniesli žiaľ viac skazy, ako toho dobrého.
Ale splnili aspoň jediné – preniesli Posolstvo Syna Božieho cez všetky stáročia a tisícročia, až do našej doby, aj keď skomolené a prekrútené, toto „prenesenie“ a určité udržanie si viery v Jediného Stvoriteľa, sa im však podarilo a na to treba aj vhodne poukázať.
Ak by neprišiel na Zem Ježiš, máme tu DNES oveľa temnejšiu ezoteriku, ako sa po Zemi v súčasnosti rozmáha, máme tu oveľa viac prekrútené a skomolené náboženstvá východu a pri hlbšom vhľade, sa dá s istotou predpokladať, že ak by neprišiel na Zem Ježiš, ľudstvo by dnes už neexistovalo, došlo by už skôr k jeho samozničeniu.
Milí priatelia, možno si niektorí ešte kladiete otázku, prečo 29. a nie 25. decembra, alebo 6. januára. Nuž i keď sa obe tieto náboženské vetvy, Rímskokatolícka i Pravoslávna, pomerne dobre trafili, je to presne 29. Decembra. Každý sa pritom môžete presvedčiť, že je to skutočne tak, že Ježiš, Boží Syn, sa narodil v noci, 29. decembra, pred 2023 rokmi.
Otvorme svoje srdcia a naciťujtme v pôsobení energií všetky dni, trebárs od 23. decembra 2023, až do 7. januára roku nasledujúceho. Predsa od toho je tu Advent, aby sme sa ZODPOVEDNE pripravili a aby sme svojim citom a srdcom jasne pocítili a prežili, v ktorý deň sú tie oblažujúce Energie Lásky Božej, v blízkosti Zeme, NAJSILNEJŠIE. zdroj
Veľká pomoc Ježiša ľudstvu nespočívala v obetovaní sa a vydaní sa na smrť pre domnelé vykúpenie ľudských hriechov, ako je to prekrútené ľudským myslením, ale vždy a jedine spočívala v správnom poznaní Ním prineseného Slova Pravdy a Jeho nasledovaní naším žitím v každodennosti.
Boh Otec vyslal svojho Syna pre pomoc ľudským duchom skrze Pravdu, v ktorej Ježiš osvetľoval skutočný zmysel a cieľ ľudského bytia, aby títo raz smeli dosiahnuť blaženosť duchovného domova v úrovniach Svetla.
Boh posiela svoju Silu pre každého, nedbajúc dočasnej nezrelosti a nechápavosti časti pozemských ľudí.
Z Boha Otca prúdi pre celé Stvorenie Životodarná sila, zahŕňajúca samočinne aj každého ľudského ducha- človeka, ako jednu iskru z nekonečných zástupov živých obyvateľov diela Stvorenia.
Ak sa človek sám nevylúči svojim tvrdošijným priklonením sa k zlu, keď tou istou silou, ktorá mu je posielaná k tomu, aby sa pozdvihol k zušľachteniu seba samého, pokiaľ svojou existenciou vstrebáva túto silu a je schopný ju užívať aspoň čiastočne k dobrému, tu potom ona k nemu priteká, aby ho posilnila a dávala mu výhľad jeho ďalšieho bytia bez toho, aby on sám o tom snáď čokoľvek tušil.
V láskyplnom darovaní Božského druhu trpezlivo táto sila života čaká, až on dozreje k onej hranici duchovnej veľkosti, keď túto silu i jej pôvod konečne objaví. Táto sila však vyžaduje pohyb, a preto každý človek potrebuje dozrieť na poznanie Pravdy o Bohu a Grále, aby zosilnel a stal sa duchovne dospelým, inak jeho iskra stratí silu a vybledne k ničotnosti.
Nepremeškajme čas na dozrievanie, ktorý bol daný každému na ceste Stvorením, kedy máme sa raz vrátiť ako vedúci, zrelí duchovia do duchovného domova, úrovne Svetla a trvalej, blaženej harmónie vo výšinách Stvorenia. zdroj
„SLÁVNOSŤ ŽIARIACEJ HVIEZDY“
Vianoce sú preč. Posvätná noc, ktorá je ešte slávená k pamiatke narodenia Syna Božieho na zemi. Slávená ľudstvom a cirkvami falošným spôsobom. A zatiaľ čo znejú hlasno chválospevy, zatiaľ čo sa vzduchom zachvieva vyzváňanie zvonov, tu rúti sa dole zo svetlých výšin na toto tak pokrytecké, nenapraviteľné ľudstvo odplata za každé zlo, ktoré sa doteraz dialo v svojhlavej domýšľavosti rozumu.
A táto vážna hodina rozhodnutia stojí teraz pred vami. Triedení ste taktiež vy, rovnako ako všetci ľudský duchovia. Každý nesie na čele to znamenie, ktoré si on sám vtlačil cez svoje konanie, ďaleko viditeľné všetkému duchovnému. Toto znamenie ukrýva rozsudok pre nositeľa. Konečný rozsudok, ktorému prepadá. Všetko rozmýšľanie, možnosť čakania, voľba, sú preč. Lebo rozhodnutie padlo.
Zrúti sa to, čo si nezaslúži byť, žiť bude iba to, čo už vkročilo na správnu cestu. Už nič nemôže zachrániť toho ľudského ducha, ktorý na čele nesie pečať zničenia. Teraz nastúpi cestu k zatrateniu, ktorú si sám vytvoril vo svojom konaní a myslení. On bol … a nikdy viac nedôjde nového bytia, pretože sa nehodí pre stvorenie Boha. Temnota musí teraz vo Svetle zhorieť. V čistote má stvorenie ďalej žiariť! Zbavené od všetkých výtvorov ľudskej svojhlavosti! Kto sa ešte nechce podrobiť Božej vôli, nesmie tiež v budúcnosti existovať. Ani v neskoršom bytí na onom svete nie je pre neho miesto. A s ním zrútia sa všetky diela, ktoré povstali, aby slúžili ľudskej ctižiadostivosti, jej panovačnosti, jej samoľúbosti. Beda však všetkým ľuďom, ktorí sa pokúsia temnotu znova sformovať cez svoje myslenie a svoje konanie. Budú s podstatou svojej existencie rozdrvení bez zaistenia doby obratu. Božia ríša na zemi musí zostať očistená od zla, ktoré ľudia vniesli do stvorenia s ješitnosťou chcenia vedieť lepšie v práci svojho pozemského rozumu.
Falošné názory rozumu rovnajú sa falošným cestám, ktoré nikdy nemôžu viesť k vzostupu, ale iba do tmy a tým do skazy. Ak blúdite v močiari tak, že vám hrozí smrť, tak je vaším osloboditeľom, vašim záchrancom ten človek, ktorý kráča pred vami a označuje cestu, ktorá vás bezpečne dovedie na pevnú pôdu, aby ste sa nemuseli prepadnúť. Práve tak je to so Synom Človeka ako s vykupiteľom. Vykupiteľom stane sa iba vám, zatiaľ čo rozbije všetky doterajšie omyly, ktoré vám nastražil ľudský rozum a ukáže vám cestu, ktorá každého ľudského ducha musí viesť k Svetlu.
Iba tím budete konečne oslobodení od falošných názorov, ktoré majú za následok zlo. Budete z nich uvoľnení alebo vyslobodení. Za predpokladu, že v pokore prijmete to, čo vám podľa Božej vôle prinášam. Pre iných, ktorí nechcú počuť, zasľúbené vykúpenie neplatí. Vykúpenie nie je teda snáď odpustenie všetkých doterajších hriechov, ale uvoľnenie od zla, spočívajúcom v poznaní všetkých falošných ciest, do ktorých sa ľudia svojhlavo stále hlbšie a prinášajúc zmätok zaplietali, takže zánik bol ako následok nezadržateľný.
Kto nie je s všetkou poctivosťou vo svojom chcení ochotný žiť podľa môjho Slova, ten sa odo mňa odvracia, lebo sa stane zavrhnutým ako neupotrebiteľný stavebný kameň na stavbe veľkého stvorenia. Spozornejte! Človek môže teraz ďalej žiť, iba keď sa vradí do vôle Božej, riadi sa podľa nej. K tomu patrí, že ste sa naučili správne poznávať tuto vôľu, ktorá je vám daná v Slove. Nechajte pri tom padnúť svoje názory a zostaňte voči tomuto Slovu ako deti, ako to Ježiš Kristus vyžadoval! Prijímajte to s otvoreným myslením, nie s výhradami! Inak nemôžete nikdy správne pochopiť toho hodnotu, ako je to nutné, aby vám z toho vykvitla spása.
Buďte oslobodení od falošného myslenia, od chytráckeho chcenia! V tom potom pre vás spočíva spása; lebo ste zle zapletení, po tom čo ste vy sami Slovo Spasiteľa cez svoje cirkvi, vykladané len podľa ich zmýšľania prijali a tiež vo svojom lenivom spôsobe uznali za správne.
Ste stratení, pokiaľ niečo takéto činíte i naďalej. Vy sami, každý celkom pre seba, zostáva Bohu zodpovedným za všetko svoje myslenie a konanie. Nič vám nebude k prospechu, keď chcete pred sebou niesť to, čo vás cirkvi a školy , teda iný takto naučili. Prijali ste každý sám schopnosť k mysleniu a k skúmaniu od Stvoriteľa a ste preto zaviazaní tieto schopnosti tiež plne k tomu využiť, nielen pre pozemský zisk, ale v prvom rade pre spásu svojej duše.
Tak ukazujem Vám teraz cestu v mojom Posolstve, ktorou podľa zákonov Božích máte ísť, ako ju už kedysi Syn Boží dal v svojom Slove. Nastúpiť a isť touto cestou potom musíte sami. Žiadna iná k svetlej ríši Boha nevedie. Žiadna iná k pozemskému šťastiu v nadchádzajúcej dobe, ktorá bude novou a inou než doposiaľ.
Avšak musíte v tom byť živí, musí byť vo vás najpoctivejšie chcenie, najvrúcnejšia túžba. S prázdnymi slovami alebo prázdnymi formami sa to učiniť nedá. Služba Bohu chce byť videná ako práca. Ako duchovne slobodní ľudia máte Bohu načúvať.
Slúžiť Bohu neznamená nič iného, ako dbať zákonov vývoja vo stvorení, aby ste v ňom nestáli ako škodcovia, ako sa to dialo doteraz.
V těchto dnech, které se měnily v týdny, nevěděl o Nahome téměř ničeho. Maličká se řídila výstrahou, že nesmí opouštět obydlí žen. Jen tehdy, když ji zavolala Brana, které se stala společnost veselého děvčete potřebnou, přicházela do jejich komnat. Tam také nacházela princeznu Juri-cheo, která byla okouzlena líbezností a přirozeností Nahome. Zde bylo všechno, co jí chybělo!
Poprvé v životě napadly Egypťanku myšlenky, jak jinak by se její život mohl utvářet, kdyby se byla příliš ochotně nepodrobila ztrnulému donucování, které panovalo na faraónově královském dvoře. Toto dítě jí ukazovalo vším svým jednáním a každým pohybem, jakou žena má být a jakou být může. U Nahome nebylo nic vypočítavého a právě proto byla tak milá, zatímco úmyslná nepřirozenost Juri-cheo čistě cítící lidi odpuzovala.
Tiše, úplně tiše se rozhořelo světélko v duši egyptské princezny, které již nikdy nezhaslo, ačkoliv v tomto životě nevzrostlo ve všespalující plamen.
Zatímco knížata vyjížděla na lov nebo podnikala dlouhé zábavné cesty, prohlížela Brana s Juri-cheo palác, s výjimkou Abd-ru-shinových komnat. Brana věděla, že kníže neměl rád, když cizí noha vstoupila do jeho komnat. Byl podivuhodný: i když se s ničím nehnulo a nic neodneslo, přece vždy Abd-ru-shin poznal, jestliže do jeho komnat vkročil někdo jiný než Din-Ar nebo An-go-net.
Také Nahome se neodvažovala vstoupit do těchto, pro ni téměř posvátných, komnat, neboť dobře věděla a vycítila, že to nebyla náhoda, že nesměla vidět ložnici knížete. Ačkoliv ji to silně přitahovalo, přece jen tam nechtěla vstoupit bez vědomí Abd-ru-shinova.
Na svých procházkách palácem došly kněžny také do komnat Aloe. Brana neváhala k ní dovést princeznu, když již dříve ji poskytla potřebná vysvětlení. Aloe nebyla pro Juri-cheo cizinkou, neboť ji vídala na dvoře svého otce, a podivovala se její kráse.
O důvodu její přítomnosti v paláci nebylo řečeno ani slovo, ale i jinak hovořívala jen velmi málo. Aloe se jen velmi zvolna probouzela ze svého utrpení. V protikladu ke svému dítěti, byla snivá, nakloněná k samotářství a neměla žádné tužby po nějaké činnosti.
Když se knížata vrátila ze svých vyjížděk, odbývaly se hostiny trvající dlouho do noci. Faraón byl zvyklý tak činit a pohostinství Abd-ru-shinovo se mu přizpůsobovalo. Sethi však nechtěl hovořit o vážných otázkách vlády a blahu lidu, nýbrž se chtěl bavit způsobem, který byl Abd-ru-shinovi cizím. Postrádal tanečnice.
„Pošlu ti svou nejlepší tanečnici, abys viděl, jak se baví mužové po bohaté hostině,“ pravil faraón s úsměvem, o němž nebylo možno říci, co znamená a který rozbolel duši Abd-ru-shinovu.
Také hudba, kterou pěstovali na tomto dvoře, se hostovi nezamlouvala.
„Ani v našich chrámech nezní tak posvátné zvuky,“ vytýkal.
Tak se stále blížila doba, kdy knížata, která si byla tak cizí, a proto si neměla co říci, musela zachvátit nuda. V tichosti Abd-ru-shin toužil, právě tak jako jeho lid, aby Sethi již odcestoval.
A pak to přišlo náhle a neočekávaně. Milující bdělost Nahome překazila vražedné přepadení, které chtěl provést jeden z Egypťanů na Abd-ru-shina. Ani slovo o tom nebylo proneseno. Toho Sethi již nesnesl.
Viděl, že temný plán se nepodařil, ale co se vůbec stalo? Opravdu se o to pokusil? Jeho služebník zmizel v té chvíli, kdy ho poslal s dýkou k Abd-ru-shinovi. Jestliže Abd-ru-shin ví, co mu hrozilo, pak se jistě bude muset pomstít na zrádném hostu a Sethi si není jist svým životem! Hrůza přepadla egyptského panovníka, až se rozechvěl. Za každou záclonou, za každou palmou viděl ukrytého vraha a každý Is-Ra mohl mít u sebe schovanou dýku.
Prohlásil, že je zachvácen neklidem, co se děje v jeho zemi, a hnal přípravy k odchodu tak rychle, že nikdo neměl čas se zastavit, pokud egyptští hosté neopustili město a zemi.
Eb-ra-nit vydechl:
„Teprve nyní mne bude návštěva u tebe těšit, příteli! Věř mi, že starost o tvůj život učinila z každého dne pro mne den muk.“
„Děkuji ti, Eb-ra-nite,“ odvětil vážně Abd-ru-shin. „Velmi dobře jsem cítil tvou starostlivost, byla mi právě tak milá, jako láska Nahome.“
Pak vyprávěl, jak dítě v noci bdělo před jeho prahem a tím opravdu překazilo vražedný plán.
„Nahome dokázala tedy činem svou lásku,“ pravil Eb-ra-nit s obdivem. „Kde však je? Již celé týdny jsem ji neviděl.“
Abd-ru-shin dal zavolat Nahome. Rychle jako vždy vklouzla do místnosti. Na první pohled byla oběma nápadná změna, která se stala s dítětem: Nahome jím přestala být!
Starost o jejího chráněnce a častý styk s oběma kněžnami urychlil její zrání. Před nimi stála nepopsatelně líbezná panna. Neztratila však svůj líbezný úsměv, právě tak jako dětský způsob propůjčovat svým myšlenkám nejvhodnější výraz, ale dosavadní bezstarostnost zmizela a dětská rozpustilost také.
„Z tvého malého divocha se stala světice,“ pravil Eb-ra-nit, když knížata opět osaměla. Že by Nahome každou pochvalu o svém činu zamítla jako samozřejmost, toho si byl vědom a těšil se na debatu, která se o tom rozvine. Ale způsob, jakým přetrhla veškeré řeči o této věci, ho trochu přivedl do rozpaků.
Jinak tomu bylo s Abd-ru-shinem. Pln radosti viděl do hlubin křišťálově jasné, čisté ženské duše. Mnoho radosti přinese styk s Nahome do jeho života, neboť nyní již nebude třeba, aby se obával hovořit o tom, co naplňovalo jeho duši: o Bohu! Pokud byla jen smějícím se děvčetem, uzavíral před ní to, co mu bylo nejsvatějším. Nyní chtěl otevřít bránu a naplnit duši Nahome až po okraj, až by přetékala.
O tom se však svému příteli vůbec nezmínil. Smál se jeho zklamání a jeho častým pokusům přizpůsobit se změněné Nahome.
Pak nadešel čas, kdy museli myslet na návrat. Odsunovali to ze dne na den, až se to stalo příkazem nutnosti. Rozchod byl srdečný. Abd-ru-shin slíbil, že bude brzy opětovat jejich návštěvu a že pak sebou přivede i Nahome, od které se Brana nemohla odtrhnout.
Příští dny uplynuly v pilné práci, pokud všechny stopy nezvyklosti a mimořádnosti, jež sebou návštěvy přinášely, nebyly zahlazeny. Abd-ru-shin důkladně dohlédl na všechny práce, které byly mezitím provedeny, a nešetřil pochvalou.
Tváře An-go-netovy a jeho pomocníků zářily. Byli si vědomi, že vykonali to nejlepší ve věrné práci, co bylo v jejich silách. Pochvalu za to nečekali. Byli dvojnásob spokojeni.
Nahome směla provázet knížete do stájí. Chtěl se přesvědčit o stavu koní a vybrat některé zvíře, na kterém by se princezna učila jezdit.
Pln štěstí jim vyšel vstříc Dhu-Far, jehož péči byla tato nádherná zvířata svěřena. Konírny se leskly a oři vypadali skvěle. Dhu-Far, tmavý Arab vysoké kostnaté postavy, rozuměl velmi dobře své věci. Svá zvířata nade všechno miloval a jeho věrnost patřila jeho pánu. Pro svou ženu Hussy měl málo času a protože ona trávila své dni v dílnách ženského křídla, ničeho nepostrádala.
Nahome byla okouzlena krásnými zvířaty, které řehtajíce obracely své štíhlé krky ke vchodu, když jejich pán vstoupil do stáje. Dlouho vybíral Abd-ru-shin, až konečně našel pro svou žačku vhodného koníka. Bylo to mladé, sněhobílé zvíře s dlouhou hřívou a nádherným ohonem. Také osobnímu oři knížete učinili návštěvu a dali mu obroku.
„Povšimla sis Dhu-Farových očí?“ tázal se kníže Abd-ru-shin, když opustil s Nahome stáje.
„Jsou veliké a kulaté a hovoří jako oči koní,“ odvětila bez dlouhého přemýšlení.
Kníže se smál.
„Pozoruješ bystře. Je tomu skutečně tak. Má věrný pohled ušlechtilého zvířete, ale má také jeho bystrost, nic mu neujde, jsme-li na cestě. Vidí a slyší všechno dávno dříve, než my něco zpozorujeme. Na svém místě je nenahraditelný a jeho věrnost je vyzkoušená. Při šarvátce s egyptskými tuláky mi zachránil život tím, že v pravý čas přiskočil ku pomoci. On to také byl, kdo v pravý čas objevil stany loupežníků, takže jsme se mohli připravit. Jeli jsme tehdy velmi bezstarostně.“
„Proto mi bude ode dneška ještě milejší,“ ujišťovala Nahome, jejíž oči se naplnily slzami, když slyšela, v jakém nebezpečí se kníže nacházel.
Pomalu se také začaly ostatní hodiny vyučování. Abd-ru-shin si nedovedl představit nic krásnějšího než sedět pospolu a do něčeho se zahloubat. Nahome chápala vše, úžasně rychle a hravě se učila všemu, co jí bylo vyprávěno.
Často směla provázet knížete, když za večerů s Ne-so-metem pozoroval hvězdy ze střechy paláce, jež jiskřící a veliké planuly na nebi. Když pak naslouchala rozhovoru mužů, zdálo se jí, jakoby v ní vyvstávaly vzpomínky na cosi dalekého a podivuhodného, co nedovedla vyjádřit slovy.
Toto podivuhodné rostlo v její duši, jestliže ji Abd-ru-shin vyprávěl o Bohu, a otevíral se její zrak pro věčný, skvělý domov.
Dávno se již směla zúčastňovat bohoslužeb v chrámu i jeskyních, konala vše s vroucností, která pronikala celou její bytostí.
Neočekávaně se jednoho dne objevil Eb-ra-nit jen s několika průvodci. Hnala ho touha a přání prodlévat opět v Abd-ru-shinově blízkosti a rád slyšel více o Bohu. Množství hlubokých otázek bylo skrze to v jeho nitru.
Nahome směla být přítomna, když přátelé hovořili o těchto otázkách, a často Abd-ru-shin četl s očí panny odpověď ještě dříve, než ji sám mohl dát. Vždy její přirozené cítění pomáhalo její chápavosti, kterou vynikala daleko nad svůj věk.
S radostí pozoroval Abd-ru-shin tento lidský květ.
„Nahome je stále krásnější a ty ji nebudeš mít dlouho po boku,“ pravil kníže, když oba přátelé zůstali o samotě. Ze všech stran budou přicházet nápadníci, aby se o ni ucházeli. Musíš se časem smířit s touto myšlenkou.“
„Nahome nemyslí na sňatek ani na rozchod,“ odvětil Abd-ru-shin. „Ona je jiného druhu než ostatní lidé. Zůstane u mne tak dlouho, pokud zde dole budu prodlévat.“ Eb-ra-nit se nikdy jindy tak ironicky nesmál.
Eb-ra-nit chtěl připravit Nahome radost. Dal pro ni vyřezat překrásné veslo. Bylo velmi lehké a tak obratně zhotovené, že bylo rozkoší mít je v ruce. Byly na něm zlaté ozdoby, které se leskly ve slunečním svitu, když se veslo vynořilo z vody.
Nahome měla radost z tohoto daru a trvala na tom, že je ihned vyzkouší. Činilo ji to zvláštní radost jezdit na vodě.
Večer Eb-ra-nit vyprávěl, co vídal a slýchal na svých cestách. Vždy bylo poutavým vše, co popisoval, a všem to přinášelo povzbuzení. Na Abd-ru-shinův pokyn požádala Nahome několikrát také svou matku, aby přišla naslouchat, ale Aloe se nedovedla přemoci.
„Ponech mne v mých komnatách, zde je mi nejlépe,“ pravila s unaveným úsměvem.
Zřejmě si nic nedělala z toho, že její dcera žije vzdálena od ní. Se svým služebnictvem vedla skromný život.
Čas ubíhal a nepozorovaně se měnily měsíce v roky.
Jednoho dne se před Abd-ru-shinem objevilo poselstvo bohatě vyzdobené se skvělými dary všeho druhu. Prosba, kterou přinášeli, knížete překvapila. Náleželi jednomu z kmenů na západní hranici Is-Ra. Protiklad mezi polodivokým stavem, ve kterém se nacházel jejich lid, a vysokou úrovní sousední země probudil jejich touhu, aby se vyrovnali lidu Is-Ra. Po dlouhých poradách dospěli k názoru, že poprosí knížete Abd-ru-shina, aby se stal také jejich knížetem. Tímto způsobem musí k nim pak také přijít požehnání.
Abd-ru-shin poznal opravdovou touhu těchto lidí a rozhodl se, že jim pomůže. S průvodem Is-Ra se připojil k vyslancům, aby poznal zemi i lid a sám viděl, kde by bylo možno pomoci. Zůstal tam dlouho, neboť bylo třeba mnohé uspořádat v nové říši.
Byl to rozlehlý kraj, zčásti velmi úrodný. Viděl tklivé pokusy, jak se tyto polodivoké hordy snažily napodobit státní formu Is-Ra. Všechno, co jim kníže řekl, padalo na úrodnou půdu. Žádostivě naslouchali jeho slovům a provedli vše to, co jim navrhoval.
Když je kníže opouštěl, slíbil jim, že jim pošle Ismány, aby zařídili všechno potřebné, aby během času také tento národ mohl být přijat mezi Is-Ra. Někteří z nejvyšších tohoto arabského kmene provázeli knížete do jeho města, aby tam žili.
Abd-ru-shin měl radost z důvěry těchto lidí, ale stále nutkavěji se ozývalo v jeho duši přání po osvobození národa utlačovaného Egyptem. Musel učinit nějaký pokus. Jeho učitel Is-ma-el mu slíbil, že na faraónově dvoře najde ochotný nástroj. Nyní ho chtěl jít vyhledat.
Nahome velmi zesmutněla, když kníže, sotva se navrátil, projevil úmysl jít do Egypta.
„Ale tentokrát tě smím provázet, pane,“ pravila toužebně. Kníže byl již tak dlouho odloučen od své mladé společnice, že i jemu samotnému připadalo zatěžko odporovat přání Nahome. Dal tedy své svolení, aby se připravila na cestu.
Nyní byla opět veselá a její smích zazníval palácem. O nosítkách, které ji nabízeli, nechtěla ani slyšet.
„Jsem ještě dost mladá, abych mohla jet,“ volala odvážně. „Co by řekl Sidi, kdyby musel zůstat ve stáji?!“
Prosila velmi důtklivě, aby vzali sebou dostatek stanů, aby Abd-ru-shin nemusel přenocovat v paláci faraónově.
„Tentokrát to budu muset učinit, Nahome,“ pravil Abd-ru-shin vážně. „Hledám pomocníka, a proto musím bydlet v paláci tak dlouho, pokud ho nenajdu. Ty však zůstaneš v ležení, neboť faraón tě nesmí vidět.“
Myšlenka na nebezpečí, které hrozí knížeti u falešného, pomstychtivého faraóna, zkalovala radost Nahome z cestování. Také Is-Ra se báli, když slyšeli, že jejich pán bude v moci Sethiho. Všichni vydechli jako vysvobozeni, když se asi v polovině cesty přidružil k nim Eb-ra-nit s velkým průvodem.
„Samozřejmě, že i já budu bydlet v paláci faraonově,“ vysvětloval, „proč bych býval jinak přišel.“
„Odkud víš, že jsem na cestě k Sethimu?“ tázal se Abd-ru-shin udiven.
„Říkal jsi, že asi v této době tuto cestu nastoupíš,“ odvětil Eb-ra-nit. „Postavil jsem stráže, neboť jsem považoval za svou povinnost, abych tě chránil. Samoten nesmíš předstoupit před nebezpečného protivníka, který lstivě přepadává. Neboj se princezno, tvůj pán bude střežen!“
A s úsměvem ukázal Eb-ra-nit své zbraně.
Nyní již byla jízda plna krásy, když starost zmizela z mnohých srdcí. Vesele se blížili k faraónově rezidenci. První noc na jeho půdě spal také Abd-ru-shin ve stanu, potom však s Eb-ra-nitem a mnoha muži s obojího průvodu nastoupil cestu ke dvoru. Dlouhá karavana velbloudů nesla drahocenné dary.
Nahome zůstala v kruhu mnoha věrných ve stanech. Její duše však byla neklidná a zatímco sedávala s Na-Lah a Hussy, které provázely družinu na nosítkách, před svým stanem vyšívajíc plášť pro knížete, sledovaly její myšlenky jeho cesty.
Konečně již nevydržela naslouchat veselému hovoru obou společnic. Vstala a vyšla z ležení směrem na poušť. Když jeli kolem, viděla jakési křoví s podivnými květy, které chtěla vyhledat. Našla je a měla z nich radost. Krvavě červené květy jí připadaly cizí a vůně, kterou šířily, byla omamná, ale příjemná.
Ve stínu tohoto dosti vysokého keře se posadila a oddala se myšlenkám. Zda-li dostačí Eb-ra-nitova ochrana? Je-li pak Abd-ru-shin jist před piklemi nepřátel? Proč Sethi nenávidí knížete? Myšlenky hnaly se její hlavou a ona zapomněla na všechno kolem sebe.
Tu náhle uslyšela podivuhodné zvonění, které se zdálo plynout vzduchem. Tyto zvuky ji připadaly velmi krásnými a oddávala se jejich kouzlu se široce otevřenou duší. Obklopila ji růžová vůně, světlé postavy se vznášely kolem ní a jakýsi hlas, dobře jí známý a drahý, volal tiše, ale přitom zřetelně:
„Irmingard!“
Nahome zvedla oči:
„Zde jsem!“ odpověděla, aniž by si toho byla vědoma.
„Irmingard! Nestrachuj se, Parsifal je v ochraně Grálu. Eb-ra-nit je zde, aby sloužil Parsifalovi.“
Blažená radost naplnila srdce Nahome, hlas umlkl, zvonění zmizelo, ale slova stále a stále zněla v uších Nahome: „Irmingard, Parsifal, Grál!“ Ona to přece všechno znala a věděla o tom. Tam, kde to bylo, tam byl její opravdový domov.
Její domov! Zdálo se jí, jakoby viděla podivuhodné zahrady plné květin v nadpozemské kráse, jakoby viděla blažené postavy, s nimiž se procházela. Kdo byl ten nádherný obraz ženy v modrém plášti se zářící korunou na hlavě?
„Elizabet,“ šeptaly její rty jako ve snu.
Hledající Na-Lah přišla, aby ji doprovodila do tábora. Jen nerada se Nahome loučila s tímto místem, kde obdržela tak nádherný dar. Vyhledala je opět příštího dne, ale nic z toho, co včera viděla a slyšela, neměla možnost znovu prožít. Jen si tiše opakovala jména: „Parsifal, Elizabet, Irmingard, Grál!“
Po dvou dnech se Abd-ru-shin s Eb-ra-nitem vrátil s doprovodem své družiny a byl od všech Is-Ra přijat s jásotem, kdežto Nahome ho pozdravila tichou a šťastnou radostí.
Když později seděla s oběma knížaty ve stanu a poslouchala, jaké zprávy přinesli od dvoru faraónova, dívala se znovu a znovu do tváře knížete, takže se mu to muselo stát nápadným. To nebyla jen radost z jeho návratu, neboť tyto pohledy vyprávěly o čemsi jiném. Nahome pátrala v jeho rysech.
Náhle se k ní obrátil:
„Co ve mně hledáš, Nahome?“
„Parsifala!“ zašeptalo děvče.
Abd-ru-shin vyskočil:
Odkud znáš toto jméno, co ty víš o Parsifalovi?“
To uslyšel také Eb-ra-nit a opakování tohoto slova působilo na něho jako na člověka, který by rád probudil zapadlé vzpomínky.
Znovu vyslovila Nahome jméno Parsifal a po chvíli také Elizabet.
Tu vyskočil Eb-ra-nit ze svého sedadla, vrhl se Abd-ru-shinovi k nohám a pozvedl ruce:
„Pane, že jsem byl tak slepým! Že jsem nepoznal svého pána a krále! Že jsem se odvážil nazývat ho svým přítelem! Pane, odpusť mi!“
Abd-ru-shin stál jako v hlubokém přemýšlení a jeho ušlechtilá tvář, jakoby byla zalita nebeským jasem.
Jeho hlas zněl, jakoby přicházel z jiných světů, když pravil:
„Můj pozemský život bude již brzy u konce. To, že jste směli poznat, kdo jsem, je pro mne znamením! Nezbývá již mnoho vykonat. Jakmile bude dílo dokončeno, budu smět odejít!“
Všichni tři vyšli před stan. Zlatě zářily hvězdy na nebi a zářící lodička měsíce letěla mezi lehkými mraky, které se odrážely od temně modrého pozadí.
Zpěv a zvonění bylo kolem nich. Všechno to bylo pohádkově krásné a jejich duše se současně vznesly a zaletěly k blaženým dálavám, k domovu nahoře, do hradu, který trůní nad světy.
V tom byli tak mezi sebou spojeni, že Abd-ru-shin je nepotřeboval napomínat, aby si nové vědění ponechali pro sebe. Rozumělo se samo sebou, že se nikdo nedotkl této vzácnosti. Nahome se cítila ještě vroucněji být oddána svému pánu.
Od toho dne Eb-ra-nit již neříkal Abd-ru-shinovi ani „kníže“ ani „příteli“, nýbrž „Pane“. Jiné oslovení nemohl přenést přes rty.
Teprve příštího jitra při ranní projížďce vyprávěl Abd-ru-shin naslouchající Nahome, že nalezl pomocníka. Je to odchovanec princezny Juri-cheo a jmenuje se Mojžíš, což znamená egyptsky syn.
„Vždycky jsem se trochu na tohoto Mojžíše zlobil,“ přiznal se Eb-ra-nit. „Zdálo se mi, že myslí příliš vysoko a že je příliš sebevědomý a naplněný pocitem své veliké chytrosti. Když jsem zjistil, z kterého kmene pochází, což mi princezna sama vyprávěla, tu jsem si jeho chování teprve nedovedl vysvětlit. Nemá v sobě vůbec nic židovského.“
„Je přece také jako žid inkarnován,“ vysvětloval Abd-ru-shin. „Je vyvolen, aby Izraelskému národu přinesl pomoc a vědění o Bohu. Již dávno je připravován pro své povolání, ač však dosud neví, proč vlastně žije. Musel jsem pomoci uvolnit pásku z jeho duchovního zraku. Jakmile nalezne cestu k Bohu tím, že ho v nitru prožije, pak bude také zralým, aby přinesl svému lidu požehnání. Dnes mne navštíví, takže si budeš moci učinit o něm sama svůj úsudek, Nahome!“
Mojžíš přišel a kníže s ním dlouho hovořil, zatímco Eb-ra-nit se vrátil ke dvoru faraónovu, ale jako úplně jiný muž, nežli byl včera. S velikou péčí přeměnil svůj zevnějšek takže vypadal jako stařec. Drahocenné, ale nevkusné šaty zahalovaly jeho znetvořené tělo.
Abd-ru-shin se polekal, když ho takto spatřil.
„K čemu toto zakuklení, příteli?“ tázal se trochu nelibě.
Zdálo se mu, že takové počínání se nehodí pro knížete Eb-ra-nita. Ten se však smál: „Jsem nesmírně bohatý kníže Hun-dhů z daleké země.
Mám ve městě Sethiho svůj palác, z něhož občas navštěvuji svého přítele faraóna, když se mi to líbí, nebo když mne zavolá. Potřebuje mé rady a nepodnikne ničeho, aby se o tom se mnou dříve neporadil, neboť mne považuje za kouzelníka. Věř mi, Pane, že jen takto je mi umožněno, abych stále věděl, co Sethi skrývá ve svém potměšilém srdci, a jen tak mohu ochraňovat svůj drahocenný život.“
Odjel a cestou potkal Mojžíše, jehož pozdravil strašlivě znějícím hlasem.
Toto setkání bylo Mojžíšovi nepříjemné.
„Znáš starého kouzelníka Hun-dhu?“ tázal se.
Když Abd-ru-shin přisvědčil, Mojžíš se domníval, že musí knížete varovat:
„Měj se před ním na pozoru, neboť on není tím, za koho se vydává. Předstírá, že je přítelem Sethiho, ale já tomu nevěřím. Pohleď mu do očí a uvidíš, že tyto mluví jinou řečí.“
Abd-ru-shin však zavedl rozmluvu na jiné pole. Nahome mladíka pozorovala z dálky. Náhle ji kníže zavolal, aby jí dal nějaký příkaz. S údivem pohlížel Mojžíš na líbeznou bytost, která nepotřebovala žádných umělých prostředků, aby byla krásná. Zdálo se mu, že dosud nikdy neviděl bytost, která by zasloužila jména „žena.“ To také řekl Abd-ru-shinovi, když se Nahome vzdálila.
„Říkáš to správně, Mojžíši,“ souhlasil kníže. „Nahome je úplně čistá, je to žena, jak ji Bůh zamýšlel. Tím, že putuje po zemi, pozvedá ženství z propastí, do kterých kleslo! Ona není pozemským člověkem!“
Mojžíš slyšel, ale nerozuměl. Cítil jen ohromný rozdíl mezi Nahome a všemi ženami, se kterými se dosud setkal.
Po Mojžíšově odchodu se Abd-ru-shin znovu odebral ke dvoru faraónovu. Setkal se tam s knížetem Hun-dhů a byl ohromen obratností, s jakou hrál Eb-ra-nit roli, kterou si sám zvolil. Nikdo by netušil, že on je tím odpuzujícím starcem.
Sethi se však jevil z úplně jiné stránky. Velmi pozorně pozoroval Abd-ru-shina a nemohl se uzavřít přitažlivosti, která z něho vycházela. Všechno, co v něm bylo dobrého, vystoupilo na povrch a v Abd-ru-shinovi procitla naděje, že se snad faraón přece jen změní.
Tuto naději rozbil ovšem Eb-ra-nit vždy velmi rychle. Dráždil Sethiho a zaplétal ho v rozpory, budil jeho hněv – zkrátka dokazoval knížeti, že hlubiny faraónovy duše jsou temné a zkažené. Tím více to Abd-ru-shina odpuzovalo.
Rozchod byl vykonán úplně podle obřadů faraónova dvora, jimž chyběla jakákoliv srdečnost. Opět slíbil Sethi, že brzy pošle tanečnici, aby knížeti Is-Ra ukázal, co je krása.
Zatímco se vraceli domů, přidružil se Eb-ra-nit opět k Abd-ru-shinovu průvodu.
„Proč jsi dráždil faraóna, aby ukázal všechny nejtemnější stránky své povahy?“ tázal se s politováním Abd-ru-shin. „Jevil se mi jako vyslanec temnot.“
„Nesmíš živit žádné falešné naděje ve své dobromyslné duši, pane, nesmíš plýtvat svou silou vůči muži, který si to nezaslouží. Věř mi, pane, neb já znám Sethiho skrz na skrz. Jedině Ramses, jeho syn, jej předčí v ukrutnosti, neřesti a lakomství.“
Teprve když dorazili k hranicím říše Is-Ra, rozloučil se Eb-ra-nit se svým pánem a slíbil, že brzy opět přijde jako host.
Jako vždy očekával knížete jásot a radost, neboť byl bolestně pohřešován. Tentokrát však byl ještě zvláštní důvod, že se nemohli dočkat jeho návratu. Od západní hranice nové říše přišli vyslanci, kteří chtěli mluvit s knížetem. Nechtěli mluvit s nikým z Ismánů, ani ze vznešených Arabů a trvali na tom, že jejich poselství je určeno jen pro uši Abd-ru-shinovy.
„Buď opatrný, pane,“ prosila Nahome, která byla při tom, když Jusu podával tuto zprávu. „Mohou to být faraónovi služebníci, kteří ukládají o tvůj život. Dovol, ať si je napřed prohlédnu.“
„Myslíš, Nahome, že bys mohla prozkoumat lidi lépe než já?“ tázal se Abd-ru-shin téměř žertovně.
Žhavá červeň zalila tvář děvčete, které však na své prosbě trvalo.
„Ty si o lidech myslíš vždy jen dobré, pane.“
„Nu dobře. Tedy se na tyto lidi podívej a pověz mi, co jsi objevila!“
Poněvadž poslové se nalézali na dvoře, bylo to pro Nahome snadné projet se kolem nich. Ne, to nebyli žádní vrahové! Byli to praví synové pouště. Na sebe sice nedbali a měli na sobě velmi málo oděvu, ale jejich oči se dívaly přátelsky, ba téměř dětinsky. Vytrvale čekali na okamžik, až budou předvedeni k Pánovi pánů, o němž již tolik slyšeli.
S úsměvem šla Nahome knížeti vstříc, když vešel do brány:
„Pane, to jsou děti! Je mi líto, že jsem je křivě podezírala.“
Jusu navrhoval, aby kníže tyto divochy vyslechl na dvoře, ale Abd-ru-shin si přál, aby byli přijati se všemi poctami, které přísluší vyslancům.
Teprve když se zbavil všech stop dlouhé jízdy, odebral se do místnosti podobající se sálu, kde na něho již čekali mnozí Is-Ra. Jakmile se posadil na krásně vyřezávanou židli, bylo zavoláno všech deset vyslanců. Objevili se úzkostlivě přitlačeni k sobě. Nádhera místnosti byla příliš veliká a oni se neodvažovali téměř ani oči otevřít.
Kníže je přátelsky oslovil. Při zvuku jeho hlasu padl nejpřednější z nich k jeho nohám:
„Pane, ty nejsi žádný člověk, ty jsi bůh!“
Ostatní učinili právě tak. Všech deset leželo na zemi s hlavami zabořenými do koberců, jejichž měkkost jim připadala jako kus nadpozemského bytí.
Po dlouhém domlouvání se Din-Arovi podařilo postavit hosty opět na nohy a pohnout je k řeči. Od chvíle, kdy spatřili knížete, se téměř neodvážili své prosby ani vyslovit. „Chtěli by také být přijati do říše Is-Ra jako jejich sousedé. Chtěli učinit Abd-ru-shina svým šejkem a sloužit mu.“
Kníže slíbil, že je navštíví a přivede Ismány jako učitele, takže celí šťastni odjeli radostně domů.
Jusu však vrtěl hlavou:
„Kníže, jiní panovníci musí vést krvavé války, chtějí-li rozšířit svou říši. Ty žiješ s každým v míru a národové se k tobě přidávají a tvoje říše roste!“
„Neříkal jsem vám již zpočátku, že silní jsou ti, kteří dovedou udržet mír?“
Oni to ovšem věděli, že to Abd-ru-shin řekl, ale teprve nyní se v jejich duších probudila jeho slova. Nabyli tušení o síle, která spočívá v míru.
Nyní začaly dny opět stejnoměrně plynout a byly to blažené dny, kdy kníže i lid srůstali spolu stále vroucněji. Lidé směli se vším přicházet ke svému pánu a on vždy dovedl poradit a pro všechno měl pochopení a účast.
Nahome ho směla provázet na vyjížďce k novým poddaným. Ani Dhu-Far nechyběl v družině Arabů a Ismánů, kteří se směli připojit. Chtěli získat jiný druh koní, a to zvláště silná, ale malá zvířata s chlupatou hřívou a hustým ocasem. Tato zvířata se zvlášť hodila k lovu, neboť byla velmi vytrvalá.
Na noc bylo zřízeno lešení ze stanů. Stan pro Nahome a Na-Lah byl těsně vedle stanu knížete. Ještě dříve než usnuli, zazněl zdáli hluboký řev. Co to mohlo být? Koně se začali třást a Arabové vyskočili. Dhu-Far přiběhl dlouhými skoky:
„Kníže, lvi jsou nablízku! Musíme zapálit ohně, aby se polekali!“
Lvi?! Toto slovo dráždilo!
Nahome se ulekla a třásla se nevysvětlitelným strachem. Na sebe přitom nemyslela, ale bála se o život knížete. Její úzkost vzrůstala každou minutou. Poušť donedávna tak klidná a tichá se zdála žít a zuřit. Do řevu hladových dravců se mísily úzkostlivé a výstražné hlasy ostatních zvířat. Vyplašení ptáci prudce poletovali nad ležením, jakoby jim hrozilo nebezpečí. Na-Lah začala tiše plakat. To jen zvětšilo hrůzu této chvíle.
Pohled Nahome hledal knížete. Stál úplně vzadu v kruhu živě hovořících lidí. Jeho rysy byly napjaty a oči zářily. Právě pohodil krátce hlavou, což Nahome tak velmi dobře znala. Znamenalo to, že jakési rozhodnutí vytrysklo v pánově duši. Snad nebude chtít odejít na lov lvů? Och, jen to ne! Jaké nebezpečí by tam na něho mohlo číhat. A ona, Nahome, nesměla ho provázet! A kdyby mohla alespoň běžet za ním, zeptat se a poprosit, ale kníže to neměl rád, jestliže večer chodila do ležení.
Úzkostlivé minuty přešly a pro Nahome se to zdálo být dlouhou dobou. Tu se vzadu uvolnila Abd-ru-shinova postava, padlo ještě několik slov a nyní přicházel on sám lehkým krokem, aby se podíval, zda-li se Nahome příliš nebojí.
Pohled do její bezbarvé tváře postačil, aby mu ukázal, jak veliká byla její úzkost.
„Ale Nahome, kdo by se bál?“ oslovil ji a přátelská výčitka zněla v jeho hlase.
„Půjdeš na lov lvů?“ odpověděla otázkou.
Abd-ru-shin se zasmál:
„Proto tedy ten strach! Mohl jsem to vědět! Ne, Nahome, můžeš klidně spát. Měl bych ovšem chuť setkat se jednou s králem zvířat tváří v tvář, ale nyní na to není čas. Čekají na mne jiné úkoly. Dhu-Far s několika lidmi byli vysláni, aby se postarali o bezpečnost ležení. Prosili o to a dobře této věci rozumí.“
Takto pred rokom, som sa budila s tým, že je potrebné si položiť niekoľko rečníckych otázok a každý človek vrámci spytovania svedomia, či hľadania odpovedí v sebe, by sa mal… Čítať viac: Viera a strach
Či je to postoj k ľuďom, postoj k problémom alebo celkovo k nášmu životu, postoj je nesmierne dôležitá a určujúca vec. Určujúca v tom, že postojom určujeme to ako sa… Čítať viac: Postoj
Každý človek je unikátny kus s jedinečnými vlastnosťami. Nejestvujú dve rovnaké duše, každý máme iný, svoj jedinečný pohľad na život a jeho vnímanie. Zaujímame sa o odlišné veci, žijeme iným… Čítať viac: Vzťah s Bohom
Vedcom sa podarilo dokázať, že slová sú schopné oživiť mŕtve bunky! Počas výskumu boli vedci ohromení obrovskou silou slov, ako aj neuveriteľným experimentom ovplyvňujúcim tvorivé myšlienky proti krutosti a násiliu.… Čítať viac: Sila ľudského myslenia. Slová, ktoré oživujú mŕtve bunky
Aktuálne posolstvo
„Choď, jednaj, mysli a prežívaj tak, aby si sa nemusel červenať a hanbiť ak sa budeš dívať na kríž Pravdy. To maj neustále na pamäti.“
Ak nás chcete finančne podporiť môžete tak učiniť dobrovoľným príspevkom na IBAN:
SK5109000000005032227165
Ďakujeme všetkým za podporu
Páči sa ti, čo tu čítaš v oblasti duchovných článkov a dáva ti to zmysel? Klikaj na duchovneposolstva.sk, kde nájdeš duchovný chlieb pre svoju dušu :) ⬇️
Zlo se nevzdalo, zločinci a nenávistníci pořád existují, copak nevidíte a neslyšíte např. ty kryptonácky v eu?
- s tvou poslední větou nesouhlasím. Jako lidstvo jsme byli zneužívaní vládci, kteří si nad námi uzurpovali moc a pravda…
Ďakujem.
Matematika je aj v hudbe,len moje dieťa to nie a nie akceptovať o:).V každom prípade,v hudbe je všetko,aj disciplína o:)
❤️