Efezus (9.časť)

mar 20, 2024 | Duchovné pravdy

Nyní přikročme k založení vlastního krbu. Ukáži každému z vás jeho místo. Až se postarám o místa nutná pro náš odpočinek, budeme přemýšlet o světlé zahradě, kterou vybudujeme Věčnému!“

Pod ochranou napjatých kožešin u otevřeného krbu trávili pak hodiny odpočinku, zatím co stříbrné údolí upadlo do stínu zapadajícího měsíce. Pak se zjasnilo nebe a paprsky denní hvězdy vítězně po něm přeletěly, dávno dříve než červená koule se ukázala na vrcholcích pahorků.

„Otče, pohleď, jak Tvůj zlatý paprsek zdraví naše nivy!“ zpívali chlapci ranní píseň.

Tak, jako dříve se třpytilo jezero večerním leskem, tak zdravilo je nyní podivuhodně hluboce modrou září jasné a průhledné do nejhlubších hlubin a čisté jako zrcadlo. Množství ryb plavalo blízko hladiny a bylo možno chytati je rukama.

Dunící, bílou pěnou stříkající vodopád vykouzlil barevnou nádheru jiskřivých kapek ve světle vycházejícího slunce a hlasy ptáků zněly jako mohutný chór.

Nekonečná hojnost rostlin a květin, rozlehlé lesy vlnících se kapradin a palem tu všude vyrůstaly. Nad lesy vznášela se modravá a zrcadlící a vonící vlhkost. Lesy byly naplněny svěžím, mocným životem prasvětla.

Obrovští, bílí supové kroužili nad dalekými, vyššími horami a v údolí setrvání byl jásot tvorů bez konce.

Z pahorků usmívaly se dobře známé, spokojené tváře. Všichni pomocníci zjevovali se lidem. Kde však byli obři?

„Odešli dále do kamenných hor, neboť oni nemají prodlévati ve vaší blízkosti, pokud je nezavoláte. Tam jsou také veliká zvířata, která potřebují jeskyně, vysoké stromy a bahnité vody. Jsou tam tlustokožci s obrovskými tlapami, jsou tam dlouhokrcí, kteří ožírají nejvyšší stromy a ještěři, kteří žijí většinou v jeskyních a močálech a živí se bylinami.“

Holda měla již opět nové přátele, nebo že by měli jen jiný výraz podle krajiny?

„Pannou jezerní“ nazývala stříbrolesklou rybí ženku, která měla bílý obličej a veliké, modrozelené oči lesknoucí se jako z perleti. Rozrážela vodu jako šíp, když vystupovala z hlubin a mile vábícím zpěvem volala nově přišlé lidi k jezeru.

Holda poznala hned toto volání jako cosi zvlášť důležitého. Lesklé oči veliké, rybě podobné ženy se střibrolesklým šupinatým tělem zarývaly se pátravě do jejich očí. Co to bylo tajemně tkajícího, jinak utvářeného kolem této ženy, co se zdálo ji přitahovat k Holdě neodolatelnou mocí?

„Světlovlasá ženo, vidím svítit tvůj plamen, který zahřívá moji chladnou prchavou duši. Přišel lidský duch a přivedl s sebou mnoho lidských duchů do našeho okolí. Tak, jak nám to Erda oznámila, tak se také stalo. A Erda mi dala příkaz, být vám věrná. Pravěká moudrost a spravedlnost je s Erdou a my ji nasloucháme.

Chci ti být přítelkyní! Jestliže večer, když slunce zapadá, přijdeš k hlubinám jezera u vodopádu, najdeš mne tam vždy. Věz, že ti poradím, až budete chtít stavět dům, Hrad Světlému Otci!“

A rozplynula se v lesklém, stříkajícím živlu jako pěna, avšak její zpěv, který zněl jako perlivý šumivý smích, vlnil se ještě nad vlnami jezera a všichni bytostní ho slyšeli.

Všichni přicházeli k Holdě: „Slyšela jsi ten zpěv ?“

„Ano, to byla jezerní panna. Čekejte a poslouchejte, neboť často zazní její píseň!“

Bylo ticho a všechny ženy utábořily se na břehu jezera, neboť hluboké, milé modrozelené vlny s úzkými, bílými hřebeny olizovaly hustý mech břehu. Stříbrolesklé, vzduchové bublinky vystupovaly na jemných, smaragdových větvích kolébajících se jezerních rostlin. Na hladině plavaly bílé květy a na okrajích zálivu bylo vidět lesknoucí a třpytící se mušle.

Chvílemi rozrazil syčící a vlnící se stříbrný had vody jezera, pak opět kolébaly se kachny a labutě z dálky sem přiletěvší a na hladinu snášeli se obrovští, křičící vodní ptáci. Holda nemohla se nasytit vší té krásy.

Jezero vyplavilo veliká dřeva plná žluté pryskyřice. Zdálo se, jako by toto dříví vystupovalo z jeho hlubin.

„Podivuhodné a tajuplné je toto jezero. Je plné krásy a mlčení a já se domnívám, že je plné podivuhodných pokladů.“

Ostatním nebylo jasno, co myslí Holda slovem poklady. Věděli, jak často poznává Holda věci, které jim byly uzavřeny, ačkoliv sami znali bytostné postavy v lese a v živlech.

Těžce pracovali muži, zatímco ženy byly zaměstnány přípravou jídla a opatrováním zvířat.

Vyhledávali v lesích stromy ke stavbě svých obydlí a přitahovali je obrovskými silami. Opět to byl Hjalfdar, který dovedl zavolati zvláštní síly a dovedl jich využít tak, že stavba domů pokračovala velmi rychle. Zcela jinak vyhlížely tyto domy než jejich dřívější obydlí. Těžká, namáhavá byla výstavba, ale o to krásnější a pohodlnější byla jejich malá vesnice. Hjalfdarova chata byla výše položena a obklopena nádvořím a plotem, který byl upleten hustě a vysoko z větví. Kolem jeho chatrče byly chýše starších a pak ve druhém kruhu chýše mladých mužů.

Každý dům byl přizpůsoben svou velikostí počtu obyvatel. Jeden vypadal téměř jako druhý. Rozdíl byl pouze v barvě dřeva a ve velikosti. Střechy byly ploché, nízké dveře byly ověšeny kožešinami a malé, ve dveřích ponechané mezery vpouštěly trochu světla do vnitřní místnosti.

Tato místnost prostírala se kolem stromu a opěrné trámy jako sloupy udržovaly strop. Na těchto sloupech bylo místo pro lovecké trofeje, které měly v budoucnosti ozdobit místnost.

Uvnitř se jevila místnost mnohem větší než se zvenčí zdálo. Za domem na sloupech byla opět střecha chránící veliké místo, kde mohly tkát a pracovat ženy.

Zde bylo také jejich nářadí a krb. Ve velikém sále stál také krb, kolem něhož všichni seděli při jídle a ukládali se ke spánku.

Dlouhý, veliký dům byl příbytkem všech mladých mužů, zatímco děvčata zůstávala v domovech rodičů.

Tak určil Hjalfdar všechna obydlí, jak to nejlépe odpovídalo dané potřebě. Krásný byl pohled z vyvýšeného místa sídliště na jezero a řetěz pahorků až ke stříkajícímu vodopádu.

Na oči zvyklé na roviny působily blahodárně v dáli zelenající se pahorky a lučiny, které směrem k západu se šířily stále dál a dál.

Když bylo provedeno a dokončeno nejnutnější zařízení pro národ, započal opět obvyklý život usedlíků, jak již byl dříve na dalekém severu. Loviště bylo opět probádáno nejdříve v menších, pak ve větších kruzích. Lidé rojili se na všech stranách, aby vyzkoumali zvěř, která se neodvažovala do blízkosti lidí.

„Odkud asi vznikla plachost a bázeň mnohých zvířat? Kdyby Hjalfdar sám provedl první výzkum, jistě by získal důvěru zvířat“, říkali si mezi sebou, „neboť zvířata utíkají k Hjalfdarovi.“

Lovci prosili, aby šel s nimi a že oni ho budou pak následovat v dálce.

Zprvu živili se obyvatelé údolí hlavně rybami ze stříbrného jezera a šťavnatými plody, které rostly v hloubi údolí na vysokých stromech. Plodů byla taková hojnost a měly v sobě tolik kořenité síly, že nepotřebovali mnoho k nasycení. Brzy také cítili, že mírné podnebí mění potřebu jejich potravy. Sami přestali požívat silných tuků, kterých potřebovala jejich těla ve starém domově. Neměli již také chuti na syrové nebo kouřem sušené maso lesních zvířat.

Holda zaměstnávala se důkladně objevováním bylin, které tu všude rostly, plné šťávy a kořenité různosti.

Opět hlásili se jí něžní vůdcové, její milí světlí pomocníci. Opět spatřily její užaslé zraky záření rostlin, které zvedaly své jemné hlavičky, zvlhlé ještě rosou noci, ve slunečním svitu. Když žhavá denní hvězda stála nablízku svého nejvyššího bodu, pak voněly a žhnuly nashromážděnou sluneční silou.

V této době trhaly je ženy pod Holdiným vedením nejraději. Shromažďovaly ovoce i byliny, neboť světlí pravili Holdě, že jich bude zapotřebí v pozdější době.

Zatím se vypravili mužové na prozkoumání země. Hjalfdara to táhlo na tuto první výpravu, aby tak mohl rozšířit větve a kořeny svého vědění, jak tomu duch chtěl. Hjalfdar šel vpředu, jak bylo umluveno.

Na své cestě viděl zřetelná znamení, která mohli dávat jenom bytostní. Jemu byl dán zrak, aby je poznal a rozuměl jim a pro něho bylo samozřejmostí, že se podle všech těchto značek řídil. Jistě, že cílem této pouti jsou nové zkušenosti a poučení.

Hjalfdara hnalo to kupředu a on nemohl zůstati v blízkosti svých průvodců. Nemohl ani zatroubit na svůj roh, aby jim dal zprávu o stezce, kterou si razil. Nechť hledají svým způsobem, neboť také oni musí využít všech schopností, které Světlý Otec do nich vložil. Příliš lehce běhali, jsouce zvyklí na jisté vedení, bezmyšlenkovitě a bez veškeré zodpovědnosti. Chodili jen za Hjalfdarem a stávali se línými. To nesmí být. Pokud šli v nebezpečí a nejistotě těžkou cestou čekající země, zůstávali bdělí. Zde však v tomto skvěle chráněném, přebytkem zářícím domově musí být udržování v bdělosti.

Větře jako divoká zvěř stanul Hjalfdar v neznámém lese. Nalevo vystupovala úzká pěšina na horské hřebeny a vábila ho k další cestě. Hjalfdar prohlížel stopy na zemi svými mnohostrannými zkušenostmi. To nebylo zvíře, nýbrž to musel býti člověk na dvou rozměrných velikých nohách.

Hjalfdar nechtěně uchopil zbraň a sevřel pěstí své kopí. Sledoval stopu, která vedla sem i tam a opět se vracela. Při tom také spatřil, proč se tajemný poutník zde obrátil. Trvalo to jen krátkou chvíli a jeho zrak objevil léčku, která visela na veliké větvi jednoho stromu. Byl to tedy lovec.

Léčka byla však z pletiva, které tu Hjalfdar ještě na stromech nikdy neviděl. Lovec musel přicházet tedy z jiné krajiny. Přišel jistě z jihu kolem řetězu pahorků a Hjalfdar sledoval dále jeho stopu, když vzal léčku s sebou.

Šedozelený les stával se stále hustší. Špičaté, dlouhé listy stříbrozelené barvy visely tu všude ze stromů, jež podobaly se eukalyptům. Jejich kmeny byly hedvábně šedé, kůra rozpukaná a plody vyhlížely jako modrolesklé jahody.

Poletovali tu ptáci s podivuhodně zpěvným křikem. Byli pestří jako papoušci a jejich peří se podivuhodně lesklo. Veliký muž se musel shýbat, chtěl-li jít dále mezi hustými stromy. Náhle spatřil, jak stopa lidské nohy mizí a zpozoroval další cestu nahoře ve větvích.

Jenom bystré a všem jemnohmotným jevům přístupné oko mohlo zjistit tento směr. Jen jemné, pozorovací smysly ducha spojené s přírodou.

„Ano, poznávám, že mne zase vedeš dále, Světlý Elfe. Tvé tančící paprsky ukazují vlákna, která za sebou zanechal cizí poutník. Je to asi podivuhodný druh, polozvířete a poločlověka.“

Hjalfdar pravil to zadumaně sám k sobě, vrtěl hlavou a měl vzrušeně napjatý každý nerv. Tak putoval jistě mnoho hodin na jih. Často musel se zachytit pevných, hustých větví a přeskakovat ze stromu na strom jako opice. Nedíval se ani nazpět a nepřipadlo mu ani na mysl, že by se měl vrátit, vždyť byl na stopě divočiny. Ani hlásek nepronikal sem od jeho průvodců.

Zbarvení světla v hustém lese se začalo měnit. Šikmé sluneční paprsky nemohly již pronikat hustým listovím. Snášel se mléčný, šedozelený soumrak a ze stromů proudil omamující vzduch. Hluboký spánek hrozil uchvátit Hjalfdara jako omamný jed. Avšak jenom teď neusnout, říkalo v něm cosi, neboť to bylo nebezpečné.Všechny barvy točily se již před jeho očima.

„Světlý Otec pomůže!“ byla jeho jediná myšlenka. „Vzdušný, přijď a veď mne!“

Jemná, modrozeleně se lesknoucí vlákna vinula se shůry do kruhu jeho vyzařování, které se stalo již velmi mdlé. S velikou námahou mohl se vyšvihnouti na vysoký strom. Koruna tohoto stromu přesahovala všechny ostatní. Zde nahoře proudil svěží vzduch a byl tu přehled po nekonečném, šedostříbrném moři stromů, které zdálo se vyplňovat pahorek za pahorkem a údolí za údolím do nedohledna.

Hjalfdar se rozhodl, že stráví na tomto místě noc. Shora mohl sledovati stopy divocha. Cesta zvířete vedla k vrcholu pahorku, kde zmizela. Hjalfdar znal svůj cíl pro příští den. Noc se rychle skláněla. Hjalfdar pojedl několik plodů, které měl ještě sebou. Pak se otevřel výšinám Světlého Otce.

Jasný proud jím pronikl a posílil ho. Prosba a dík spojila se ve vroucím pohledu k lásce Světlého Otce. Pak pohroužil svého ducha do života a nechal odpočívat svoje tělo v přirozené poloze, avšak dokonale ovládané. Byl uvolněn a přesto bdělý v každém okamžiku. Tak seděl mezi nebem a zemi ve vzdušné výši a proudy vesmíru šířily a sílily jeho vyrovnaného ducha.

Noc byla mírná a jasná. Hvězdy svítily podivuhodným, hlubokým leskem, jako by byly ještě jednou tak veliké.

Nebe zdálo se býti sametově černomodré a nesmírně rozlehlé. Ani hlásek neozval se z podivuhodných stromů u nohou Hjalfdarových. Široce a rozložitě tyčil se trůn, který si zvolil. Své sukovité větve a hromady listů visely z nich dolů jako dlouhé kohoutí ocasy.

Omamný zápach stromů zůstával pod jejich hustými korunami. Proto bylo nemožno člověku nebo zvířeti tam stráviti noc. Proto také ten veliký klid a osamělost. Nahoře pohyboval se však tichý vánek čistého vzduchu. Hjalfdar s pomocí Světlých dosáhl jediného místa odpočinku, které tu bylo na mnoho hodin cesty. Cele spojen s velikým tkaním ve stvoření, seděl tiše na větvi tohoto obrovského stromu. Vzdor tomu bdělý a naslouchající.

V dáli zaslechl náhle hlasy. Byly to podivné zvuky. Vypadalo to jako hlasy hněvivých, podrážděných lidí, avšak zvířecího druhu. Něco podobného Hjalfdar ještě nikdy neslyšel. Zdálo se mu, že směs těchto zvuků podobá se směsi stop a pohybu tohoto podivného divocha.

Celou noc slyšel zaznívat tyto hlasy tu i tam, takže věděl, že těchto zvířat je více. Zdálo se, jako by se tu střídalo volání s odpovědí. Trvalo to dlouho, než přešla tato noc, která tak podivně ve svém chmurném tichu a osamělosti pronikla do jeho duše. Nestalo se dosud nikdy, aby Hjalfdara přepadl pocit osamělosti, až nyní. Také bytostní jako by byli daleko. Jeho jasnovidné oko vidělo však světlo, které se zdálo hořeti v jeho vlastním nitru a osvětlovalo celou duši. Když spatřil toto světlo, zapomněl na tísnivou náladu kolem sebe. Spojil se opět se Světlým životem. Konečně přeletělo to zářivě na obzoru a ve sféře nad ním zaduněl zpěv, jako když miliardy lesklých a jiskřivých plášťů se pohybuje ve vzduchu. Světlo proniklo nad pahorky a vlny slunečních paprsků zaplavily náhle moře stromů, které se vynořily se svým stříbřitým leskem ze stínu noci. Ozvaly se ptačí hlasy a chladný vítr uchopil spící stromy a zatřásl jimi.

Podivuhodně hučící varhanní koncert rozšuměl se nad probuzenou osamělostí lesa. Započal ve veliké dáli, jakoby přinesen slunečními paprsky.

Vůně lesa stoupala již opět vzhůru a neměla v sobě již ničeho omamného. Nepřehledné houfy silných ptáků s pestrým peřím blížily se přes pahorky a usedly do vlnících se korun stromů. S údivem sledoval Hjalfdar tento živý obraz, tak změněný v několika minutách. Bouřlivé výkřiky umlkly. Zvířata zdála se mlčky naslouchati ptačímu shonu. Zato ptáci byli tím živější. Hjalfdar musel myslet na léčku, kterou objevil včera v korunách stromu.Náhle pozvedl s údivem napjatě hlavu. Směrem k jihu, na svahu nejvyšších skupin pahorků zachvátil jakýsi divoký pohyb koruny stromů, jakoby tam nahoře byla vypuštěna jakási armáda a dlouhou řadou pospíchala lesem.

Bouřlivé pohyby stříbrošedých vrcholků opisovaly stezku, která se rychle blížila k Hjalfdarovi. Že by to byl lovec, který pospíchá po staré stopě ke své léčce? Jaká je to asi bytost, která tu žije v lese s divokostí a silou zvířete a lstivostí lovce?

Rychlým během blížilo se vlnění vrcholků stromů. Hjalfdar slezl opatrně dolů, aby mohl pozorovat blížící se zvíře. Za okamžik ustrnul nad tím, co tu viděl přicházet.

Byl to člověk? Byl to chlupatý obr, opice či démon?

Země se chvěla pod těžkým, širokým krokem velikých nohou. Jediný hmat ohebných, dlouhých a chlupatých rukou do větví, zatřásl jimi a zlomil je. Ohýbal nejsilnější koruny stromů.

Náhle se v prudkém běhu zastavil a pozvedl mocnou lebku, jež byla zarostlá lesem chlupatých vlasů. Dvě pichlavě černá, slídivým pozorováním jiskřící malá očka rozhlížela se kolem. Malé, nahoru zašpičatělé lidské uši seděly hluboko na veliké, podlouhlé lebce. Obrovská, tesáky ozbrojená ústa podobající se více nějaké tlamě, byla spojena se stlačeným nosem a široce rozevřenými nozdrami. Mohutná lebka, jejíž nízké dozadu ubíhající čelo bylo brázděno vráskami, seděla pevně na nízkém krku mezi dvěma chlupatými rameny.

Týl lesního muže byl tlustý a svalnatý. Tělo však pružné a štíhlé. Jeho vysoké nohy byly jako sloupy, které však nebyly drženy vzpříma, nýbrž podle způsobu opic a pohyboval se chvílemi proto také po čtyřech.

Ošklivá tlama vyrazila ze sebe řev jako výstrahu pro druha a oznámení boje nepříteli. Kde byl nepřítel? Cítil ho, ale neviděl.

Netrpělivost, úzkost a krvežíznivost jevila se v jeho vyzařování jako oheň. Hjalfdar dosud nikdy neviděl takové strašlivé vyzařování.

Jakýsi udušený plamen zdál se třepetat v tomto těle. Duchovní plamen?

Nevyvinutý a uhaslý byl zárodek v této nádobě, kalný, bytostnému vzdálený a odkloněný, duchovnímu uzavřený, tupý a zvířecí, tak vypadal lesní člověk.

Zvíře čichalo krev a maso. Jeho oči žhnuly jako uhlíky. Vyrážel ze sebe zvuky svědčící o bojovnosti a krvežíznivosti, avšak oslepen držel si chlupatou ruku před očima.

Hjalfdar vysílal myšlenky obrany a silné paprsky síly jeho ducha pronikaly dolů jako meče, pod nimiž se zvíře choulilo. Tu viděl maličkou, zhasnutou blízkou jiskřičku rozžhaviti se ve zvířeti, jiskru, která byla jako stejnorodá s ním. Jak to mohlo být ? Hjalfdar se ulekl. Co máš ty, Hjalfdare společného s tímto zvířetem ?

Pro Hjalfdara bylo to veliké rozechvění. Přemýšlel, hledal, chtěl pomoci a nemohl najíti žádnou cestu. Zachránit ? Co chtěl zachránit ? Jiskru duchovního původu ?

Pro Hjalfdara bylo toto setkání rozechvívajícím, bičujícím prožitím, pro zvíře ničím.

V kruhu bytostného působení bylo uzavřeno a udržováno dole připoutaností na hmotu. Opustilo původní určení vydáno životu v přírodě a bylo blízko zhasnutí jiskry.

Hnalo je to také pryč z Hjalfdarovy blízkosti. Plno vzteku obracelo svoji tvář vzhůru, zatím co mocné tělo se schýleno vzdalovalo. Pak s velikou horlivostí sledovalo dále stopu, po níž šlo včera. Hjalfdar se však díval ze shora spíše na vzdalujícího se člověka a uvažoval, co by měl dělat.

Měl osvobodit tuto jiskru dříve než odumře? Ohromná touha a neklid jemu cizí ho zachvátily. Naplňovala ho bojovnost jako kdysi, když stál proti zvířatům divočiny, proti medvědům a ještěrům. Zničení ! Mělo to být? Měl osvobodit žhnoucí jiskřičku?

Zachvátila ho nepochopitelná touha po činu a žádost sledovati zvíře dále.

Mohlo to trvati hodinu, než se lesní muž vrátil. Hjalfdar sledoval znovu jeho cestu, jsa poháněn nepopsatelným tlakem.

“ Hjalfdare, vidíš smutné divadlo úpadku,“ pravil hlas.“ Brzy tě zavede cesta do říše zrůd, dříve než se naplní jejich zánik.“.

Bytostné tkalo opět kolem Hjalfdara a vedlo ho. Přesto však měl starost. Měl jíti touto stezkou k divočině sám? Chtěl pohlédnouti do života těchto zvířat, která kdysi přijala zárodek ducha, svítící jiskru ve správně vyvinutém stadiu jemnohmotně čisté nádoby, avšak v pudovém životě se neudržela na původní výši.

Hutnější, tupější a kalnější staly se tyto jemné obaly a tělo nevyvíjelo se k lidskému, nýbrž dále zpět k prazvířecímu. Byli to bytostní vůdcové, kteří jeho, Hjalfdara, nechali prožíti tento děj. Nyní věděl, že se tak muselo stát.

Kde žijí mnozí tito lesní lidé a jak? Živá, badatelská touha zatlačila v Hjalfdarovi původní úvahy. Dobře věděl, že stojí v silném spojení se všemi pomocníky, nechal se hnáti směrem jeho chtění. Hjalfdar nemyslel již na své průvodce, neboť nebyl přece sám, když slezl ze svého vyvýšeného sedadla a šel znovu po stopě obyvatel lesa. Bylo ještě časně, když dospěl asi hodinu poté na okraj výšiny s řidšími řadami stromů a díval se do mírně zvlněných dálek nekonečných lesů, z nichž přišel. Úzké postranní údolí jej velmi přitahovalo. Spatřil tak skalní formace ze třpytivých hornin a na sebe narovnané obrovské balvany, jakých dosud neviděl. Malé, nahoru se táhnoucí údolí, jež končilo hlubokým vodopádem, bylo naplněno osamocenými stromy a navršenými balvany. Černošedé zdi, které se tu tyčily do výše, připomínaly Hjalfdarovi jakési hnízdo postavené ptákem.

Něco podobného nevybudovala přece příroda, pravil si a zavrtěl světlou hlavou, jejíž vlasy se podivuhodně odrážely od obličeje dohněda opáleného.

Lidské dílo to také nemůže být. K tomu bylo přece jen obrovsky hranaté a chmurně divoké jako vzdorný hrad.

Co to však bylo ?

Za zdmi a mezerami se to hýbalo. Chlupaté kožichy dívaly se přes nestejnoměrně obranné zdi. Proč tu byly postaveny ?

Zdieľať článok

Efezus (8.časť)

mar 13, 2024 | Duchovné pravdy

Když Holdino první rozrušení se trochu utišilo tělesným odpočinkem a požitím ovoce z keřů, putovalo pak jedno prožití za druhým zvolna její myslí.

Nejvíce zaměstnávala se dojmem, který na ni učinila ona zvířata, jež visela na nižších větvích keřů jako listy. Na hlavičce měly vysoko položené oko, které mlčky a tajuplně a přece vědoucí pohlíželo do světa. Z něho vycházely jemné růžové paprsky, které však byly viditelné jen tomu oku, které se otevřelo tajuplným dílnám spojující prasíly.

Tu viděla paprsky jako tenká vlákna, která se spojují se stejnorodým, avšak výše položeným. Jakmile se tak stalo, prožila zazvonění, které z vyššího proudu chvějivě přešlo do druhého, níže položeného. Tak stal se pohyb větší, barva hutnější, tón hlasitější a hlubší. A ona viděla, jak toto bytostné zvířecí mohlo se tímto způsobem vyživovat silami přírody, při čemž vpíjelo do sebe nejen nejjemnější síly z vyšších úrovní, nýbrž současně zocelovalo také svou pozemskou vůli a nechávalo ji přeměňovati v čin. Přibližovala se jim pozemská nutnost, výživa pro tělo.

Holda zahloubala se do těchto zvuků, jež proudily z těchto činných paprsků a její ústa počala tiše znovu vytvářet zvuky a tóny, které tu v počátečním stádiu byly vdechnuty do pozemského stvoření jako záchvěvy. A při tom nastalo něco podivuhodného: Tón blížil se také k ní! S ním objevilo se nádherné, modrozelené světlo a jeho paprsky zdály se přitahovat šumot záchvěvů. Tvář kulatého jemného, jemnohmotného oka pohlížela tu s úsměvem na Holdu.

Holda cítila, jak chvějící se zářivá vlákna uvolňují se z její bytosti. Nutilo ji to do cizí myšlenky, aby nakreslila slunečně krouživý obličej do měkkého písku u svých nohou… Při tom se jí ujasnilo, že se její myšlenky zaměstnávaly tím, čím by bylo možno večer nasytit tolik lidí. Daleko široko nebylo žádného ovoce a nikde nebylo vidět zvěře, která by jim mohla poskytnout potravu.

Jemná vlákna napínala se dále, čisté světlo proudilo do nich a čisté světlo zářilo opět z Holdy a kolem ní a kolem kresby na zemi vytvořil se světlý kruh. S údivem dívala se na to Holda.

Tu blížilo se k ní dítě Elfů. Jeho tvářička s modrýma očima a veliká bílá květina vznášela se kolem něho jako šat a jeho pohyby byly jako kolébání velkých květů ve větru.

„Můžeš zavolat bytosti, které vám musí sloužit za potravu pro vaše těla,“ pravil stříbrný hlásek tohoto něžného dítěte. „Počkej jen, až paprsky stříbrného měsíce políbí zemi. Pak nastane hodina!“ Elfí dítě zmizelo.

Holda cítila ve své duši něco nepopsatelného. Byl to dík Světlému Otci a podivování nad pronikáním jeho síly, která se zdála proudit od kruhu ke kruhu. Od kruhu ke kruhu? Kde se v ní vzala ta představa? Proč musela opsat tento kruh v písku?

„To je zákon pohybu, že všechno od začátku plyne opět zpět,“ pravil hlas, který ji úplně rozechvěl.

A když pozvedla oko svého ducha, tu se jí objevil neznámý Světlý, vyšší než Heimdall.

Z jeho vyzařování prasíly třpytilo se věčně měnící se světlo všech spojujících a kolem jeho prastvořeného vyzařování ducha chvělo se jméno: „Ahura-Anesha“.

Holda stála ve Světle Páně jako Hjalfdar, který v tutéž hodinu slyšel jeho volání a nechal jednoho ze svých prastvořených duchů, který tu stál čistý a bdělý, aby ho pochopil.

“ Ahura-Anesha, služebník moudrého Pána!“

Vyryj všechny tyto značky i ty, které budou ještě následovat, do pískovcového kamene, aby toto všechno uchoval!“

Holda pravila k Hjalfdarovi, když mu toto všechno sdělovala, že vznešený však nařídil: „Mlčte o tom, neboť v síle mlčení roste naplnění.“

„Jaký je ten vznešený Světlý?“, tázal se Hjalfdar. Ano, jaký je ten, který se pohybuje ve všem záření? Převládající žhavost jeho barev, která je nepochopitelná jako moře, které je jednou prosluněno jasnou modří jako jasná hvězda a pak zase zdá se býti hluboce temně zelené a neprůhledné, z kterého vytryskují bílozlaté koruny pěny a jež, tiše se lesknouc odpočívá ve žhavém slunci jako mdlá perla a bouří je prozářeno ohnivými blesky a třpytí se jako tyrkys, vlníc se jako neklidný had. Vyzařující, věčně tajuplná, taková jest jeho bytostná síla.

Jeho tvář je však tak krásná, že lidské oko nemůže ji zachytit. Nápadně září jedno oko na čele a vrhá barevné proudy světla na lidi, vždy podle směru vůle ducha. Nazvali ho tak, neboť on sám pravil jim ve zvonění svých paprsků:

„Já jsem jeden z praduchů z prastvoření. Ve službě Světlu chci vám zprostředkovávati z prasemene mé moudrosti. Dávno již leží v zárodcích na zemi. Zvířata i rostliny mají ji v sobě. Člověk však musí se ji naučit vědomě. Ukazuji vám veliké síly přírody a vedu vás po moudré cestě vzhůru. Tobě, lidský duchu z prvního pramene, bude umožněno skrze mne proniknout do výšin Jeho posvátného hradu, v němž přebývá Duch Pravdy, uprostřed prvního kruhu prastvoření.“

Bylo to mnoho, příliš mnoho pro lidskou dvojici. Zatímco všichni ostatní oddávali se klidu a ochlazovali žíznivé rty v bublajících pramenech, přišlo k nim toto veliké prožití ze Světlých výšin! Krásný Světlý, mocný, podobný andělu.

Vyzařování jeho perutí oslepovalo oči, síly jeho oka nutily je však na kolena.

Zvolna stoupal stříbrný lesk na třpytících se listech, jemná rosa padala na všechny květiny, které vydechly omamný dech.

Holda neopustila místo, kde byl kruh se slunečním obličejem v písku. Seděla tiše přemýšlejíc a Hjalfdar jí byl na blízku a pohlížel dolů na mlčící zemi, kde odpočívali jeho druhové.

Dobře, že spí, neboť jejich těla si plně zasloužila odpočinku a uvolnění po tomto těžkém putování a posledním velikém vítězství nad sebou samými. Brzy potáhnou dále posíleni a vyzbrojení do nové, neznámé ještě budoucnosti a snad i do mnohého nebezpečí.

Tu dotkla se Holda tiše jeho ramene a tiše ukazovala její ruka k zemi. Jakési světlo a pohyb objevily se nad kruhem v písku. Vypadalo to jako vzdušné zrcadlení. Svištění a třepetání mnoha ptačích těl a šumot mnoha perutí zavadil z dáli o lidské uši.

V ochraně zářivého Světla snesl se dolů chvějící se pár křídel a veliký, temně lesklý pták, podobný divokému holubu, posadil se do nakresleného kruhu.

Tiše chytil ho Hjalfdar a usmrtil krátkým stiskem ruky. Za ním následovalo celé hejno. Byla tu potrava pro všechny, kteří tu v lese leželi… Mnozí procitli probuzeni údery ptačích křídel a měli radost, když jim Holda vyprávěla, že Světlí vyslyšeli jejich prosbu a poslali jim jídlo, Všichni pomáhali připravovat večeři.

Do vlhké, písčité hlíny byli ptáci zabaleni i s peřím a pak vloženi mezi žhavé kameny, které již po dlouhé hodiny byly ohřívány nad posvátným plamenem. Tyto plotny z kamene byly narovnány nad hlubokým, čtyřhranným otvorem v zemi a byly rozžhaveny jako kamna. Zde byli ptáci upečeni.

Když byla večeře připravena, volal je Hjalfdar na místa. Všichni se uložili kolem žhnoucího krbu, u kterého pracovaly ženy. Tyto otloukaly pevně spečený hliněný obal ze zvířat a oddělovaly tím peří od masa. Vonící, kořeněné výpary stoupaly vzhůru.

Dříve než byla večeře rozdělena, Hjalfdar povstal a přistoupil k ohni:

“ Světlý Otče, děkujeme ti za toto jídlo, které jsi nám jako první v nové zemi daroval! Živíme se podle tvé vůle z plodů Tvých niv a zvířaty lesa.

Ukaž nám ty, které máme jíst a ty, které máme ušetřit. Ukaž nám v síle Tvých všemohoucích zákonů plodiny a místa k výživě plodů nového domova, neboť chceme Tě poslouchat. Děkujeme Ti a prosíme Tě: Kéž Tvoje milost zůstane s námi, Světlý Otče!“

Ještě nikdy neprožily Hjalfdarovy oči takovou moc. Proputováním čekající země došli do úplně jiného pásma. Tichý údiv nad mnohostranností díla stvoření Světlého Otce bylo vše, co dosud byli schopni procítit, neboť tkaní přírody a věčné bytí a vlnění tepu přírody stavělo je do proudu Světla.

Hledali, zda jejich staří přátelé z dřívějšího domova vyskytují se i zde. Byly jim nápadné bytosti různého druhu, zvlášť malá zvířata vodní, obojživelníci a hmyz. Jednooká dosti veliká zvířata, která visela na stromech jako listy, zdála se stále víc množit, čím více si oko zvykalo na bohaté tvary a barevnou nádheru listnatých rostlin.

Zcela jiného druhu než tam, v chladném, drsném, i když ozdobeném domově sopečných předhoří, písečných dun a pastvin. Byla tu hojná a teplá, životem přeplněná krása a nádhera barev.

A různě a rozličně, tak jako tato příroda, byly také rovnoměrně utvářeny ony bytosti, kterým říkali Spojující, Zprostředkující, Lehké,Plynoucí a Světlé.

Zcela jiné byly v druhu výrazu, i když se zdály býti Holdě téhož stupně a druhu jako ty dřívější. Jako dítě, které putujíc daleko v podivuhodném pohádkovém lese, zatouží náhle po starém okolí, tak byla Holda přenesená do úplně jiné přírody. Byla v každém druhu svého lidského druhu přirozená a třebaže byla vzdálená všemu citlivůstkářství, měla přece cítění pro souzvuk ve stvoření jako správně naladěná struna ve velkém chóru života.

Tímto způsobem a ne hloubavým rozumem, prožívali tito lidé svůj vývoj ve výstavbě země.

Ještě nikdy neprožili takovou noc. Buďto bývaly noci dlouhé a šedivé a nebo proudilo světlo oslepujících, kouzelných sloupů severní záře jako tekutý kov. Nyní však viděli množství známých hvězd na hluboce modrém, teple sametovém nebi, z něhož linuly se ještě čisté paprsky.

Neviděli však již více Heimdallova mostu a neslyšeli již hlas jeho rohu. Zato však smálo se na ně ve dne slunce a bujné květeny těžké vlhkosti a hojnosti visely na velikých větvích.

Podivuhodně vlnilo se to v šumivých vodách, odkud vylézaly ještěrky a žáby a dívaly se přátelskýma očima na lidi.

Opět zaznívaly při tom tóny a opět rozechvělo vyzařování ze chtění těchto zvířat Holdino srdce. Zachytila tyto zvuky a musela je napodobit svými rty. A tu se jí zdálo, jako by rozuměla, jsouc spojena s nimi jemnými vlákny smyslu jejich řeči mezi zvířaty a rostlinami. Nové, obšťastňující, bohaté prožívání pro ni znovu začínalo.

Tato noc v lese, nad nímž třpytily se hvězdy a v němž tichý šumot kapradin a bublání vody nekalily tisíceronásobné hlasy, nýbrž provázel je lehký, uspávající zpěv, byla jako vnoření do dlouho vytoužené blaženosti.

Tělo neznalo únavy. Zatímco všichni spali, setrvával Hjalfdar i Holda v blaženém bdění, které na ně vylévalo proudy živoucího ducha.

Časné jitro halilo ještě nádheru lesa do jemných závojů. Holda přistoupila s několika děvčaty k ohni, kolem něhož byly ještě patrny známky večeře. Malá hravá a chlupatá zvířátka poskakovala se štěkotem kolem nich a starala se o očištění místa oddechu. Téměř ani kůstka neprozrazovala, co bylo k včerejší večeři.

Holda sáhla rukou nechtěně nahoru, neboť z jednoho stromu byla jí nápadná větev, plná chlebových plodů, které hned ochutnala. Listy zahalený bledý obličej schýlil se dolů a s úsměvem a šepotem podával jí v zářící ruce větev. Také děvčata to viděla.

„Holdo, matko nás všech, jaký jsi to miláček Světlých? Kéž bychom se od tebe naučili, aby i nám byli pomocníci tak milostiví.“

„Buďte přirozené, milujte se vzájemně a otevřete se posvátným silám a pak vám to všechno příjde samo sebou.“ Pravil Hjalfdar, který právě přišel.

Tento chlebovník, jak ho nazývali, poskytl jim hojnost plodů, jimiž se všichni nasytili. Pak měli chlapci veliké žně, neboť Hjalfdar radil, aby si této potravy nabrali na cestu.

Nad Hjalfdarem putoval opět veliký plamen, když kráčel po Holdině boku v čele dobře uspořádaného průvodu. Zvolna kráčel za nimi lid i dobytek. Hlasy mladých lidí, mužů, zpívaly novým způsobem chválu nové země.

Nebe bylo jasně modré a vzdálené pruhy světla upomínaly na svítící proudy Heimdallova mostu. Zda bude opět svítit slunce?

Namáhavá byla cesta hustým porostem, který Hjalfdar pádnými ranami prorážel. Putovali s důvěrou k údolí setrvání, které jim bylo zaslíbeno Světlým Otcem.

Ano, slunce svítilo! Svítilo nadcházejícího jitra, když kráčeli hvězdami ozářenou, chladnou a tajemně šeptající nocí. Svítilo nad rozlehlou, úrodně se zelenající rovinou, která byla obklopená řetězem pahorků jako kotlina.

Slunce vystupovalo velmi rychle. Tento způsob a druh sluneční pouti byl jim novým. Přicházeli z daleké země severu do mírného pásma a nechápali proto ještě mnohé, poněvadž jim chyběla znalost utváření a znalost pohybů.

Viděli také, že tu žily vysoké, bytostné postavy a horlivě pracovaly.

Veliké převraty země zanechaly tu své stopy. Vnitřek zemského povrchu byl obnažen zlomy, které bylo vidět na svazích a které ukazovaly jeho složení.

Viděli bílé, kovově se lesknoucí vrstvy, které se táhly v jemných plotnách v těchto trhlinách. Jedna z vedoucích bytostných postav odpověděla na Hjalfdarovou otázku:

“ To pozvedly žhavé síly a posunuly o kus dál. Pak to zadrželi obrové, aby to nebylo pomícháno s vodou horských jezer. Přitahující působení pórovité hmoty je však vpilo do sebe a nyní vystupuje na světlo v ochlazené formě jako třpytící krystaly.

Pohleďte kolem sebe. Teplo, slunce a žhavá láva udělaly z této kotliny v hlubinách úrodné údolí, kde nyní žijí veselá zvířata a jež bude později v budoucích časech sloužiti za obydlí lidí.

Vy však jděte dále, neboť ještě nejste u cíle: mnohem vyšší budou nakupeniny, které od té doby obrové střeží. Od té doby žijí na těchto vrcholech a kráčí velikými kroky po těchto hřebenech, které se jim zdají býti malými, zarostlými vlnami.

Obrovští jsou obři a mocně působí mezi vrstvou bytostného a jemnohmotného. Oni jsou skutečnými staviteli hmoty v jejím původu. Oni také vybudovali Světlým jejich vysoké hrady a jejich vůle jest láska k výstavbě.

Spřátelte se s nimi, jako jste se spřátelili s námi, které znáte již dlouho. Vyšlete k ním z vašeho chtění důvěru a lásku a pak také oni vrátí vám důvěru, lásku i pomoc. Ve své důvěře jsou spojeni se všemi světlými a v pravdě jsou oni silnými pomocníky.

Jestliže vy se svým způsobem vpravíte do velikého soukolí života, pak budete moci s jejich pomocníky také ve hmotě zřídit veliké, nádherné stavby a rozvinout síly, kterých nyní vůbec ještě neznáte. Nemáte ještě vůbec žádné představy o moci a síle, která spočívá v životě, avšak jste vyvoleni poznati a zužitkovati všech těchto darů.“

Zatím co táhli dále, pociťovali stále více žár stoupajícího slunce a velmi žíznili.

Hjalfdar, který to pozoroval dříve, než ostatní na to mysleli, prosil svého Světlého přítele, aby mu v pravou chvíli ukázal pramen.

Hjalfdar stál v záchvěvech důvěry a vědění o všemohoucnosti Světla, které používáním, školením a hybnou podporou ve chtění trvale rostlo. Jeho duch neznal žádných starostí a žádných pochyb a jeho zkušeností ho naučily, že se nepotřebuje bát žádných nebezpečí, dovede-li býti v pravý okamžik bdělým. Neboť žádné nebezpečí nemohlo se pak přiblížiti až ke konečnému projevu ve hmotě.

Zpěvem chválili mladí muži krásu země. Jejich hlasy zněly do dálky jako hymna ke cti Světlého Otce.

Holda dívala se opět jasným zrakem k zemi, neboť nový život na půdě se jí opět otevřel a ona jej pozorovala s velikou radostí. Tu vykukovaly z lesklých kamenů malé tvářičky, nepříliš staré a přece již vrásčité. Radostně, mlčky a velmi zaměstnaně pobíhaly malé postavičky touto hmotností, jako by jí vůbec nebylo. Jako závoj a světlé stíny seděly často na kamenech nebo z nich vykukovaly, kynuly maličkými prstíčky a zanášely lesknoucí se světélka do trhlin kamenných vrstev.

Tyto zárodky opakovaly vyzařování své lásky, která nechávala rozzářit barvy, jimiž se jednou budou lesknout nádherné hmotné drahokamy, jak to viděla Holda v budoucnosti.

„Až budete budovat Pánu nade vším životem, jemuž budete v pravdě sloužit, jeho stánek na zemi k poctě, pak ukážeme vám naše poklady našich obydlí a dílen. A vy prožijete, že jsme nezaspali ani hodinu od té doby, kdy nás Duch Svatý stvořil.“

Holda naslouchala v sobě. Jak to říkal? Duch Svatý ? Vzpomněla si, že slyšela zaznít jednou také slova, plná světla a života. Tehdy promluvil je Hjalfdar shůry ve znění paprsků pod Heimdallovým mostem, dávno před jejich vystěhováním do světlé říše: “ Duch Svatý vznáší se nad vodami!“

Stezka stávala se stále neschůdnější. Hjalfdar razil cestu a Holda kráčela po jeho boku. Zanechávali zelenou, rovnou kotlinu po pravé straně, ačkoliv by zdánlivě bylo méně namáhavé ji projíti. Avšak duch vedl Hjalfdara opodál svahů a hřebenů navršených pahorků, jež byly porostlé hustým, tichým křovím a listnatými úponky.

Jemný stříbrný lesk neprosvitoval již písčitou půdu, nýbrž kusy skal byly zarostlé. Cesta byla stále namáhavější… Slunce stoupalo žhavě po nebi a křoviska poskytovala málo stínu. Přesto však nikdo nežádal odpočinku ani nápoje, ani cestu po volné, u jejich nohou se rozkládající země.

Byla to důvěra ve vůdce, kterou měli všichni ve svých duších a tato důvěra vycházela z klidu a síly stále vzorně si počínajícího Hjalfdara, který vyzařoval lásku a jistotu. Působil ze zákona. Tak, jak otvíral on sám ve vědění spojení se světlým Otcem, tak držel také své tělo přímé a uvolněné a jako se zachvívalo jeho tělo čistě a nezkřiveně v duchovních proudech, které mu byly darovány, tak jako nástroj, tak dokončil se projev všeho toho, co říkal. Paprsky proudily kolem něho, přitahovaly čisté a odpuzovaly rušivé.

V ochraně a připravena putovala také celá družina, která se měla státi národem.

Stále silněji působila přitažlivost stejnorodého. Stále více světlých vláken, posílaných pomocníky, tkalo budoucí obrazy, které nový národ měl uskutečniti. Tak kráčeli a probojovali se namáhavou stezkou, jsouce zdánlivě plně zaměstnáni obtížemi pozemského života a přesto povzbuzeni v duchu, pohybováni, vedeni a prozářeni známou jim silou. Nepozorovatelně ubíhaly hodiny, v nichž slunce stálo vysoko na nebi a opět klesalo dolů za temně modré pahorky a stále výše vystupující výšiny.

Bylo ticho, tajemné ticho v přírodě. Pahorky koupaly se v jemné rose, která se k večeru snesla z osvěžujících oblaků. Měsíc vycházel, avšak stále ještě na západě svítil ohnivý kruh zlatě lesknoucího se večerního nebe. Tam bylo ještě jasno, zatímco na severovýchodě byla naplněna obloha temnotou a chladnou modří.

V hlubinách roviny táhly se jemné závoje mlhy a v nich vznášely se světlé bytosti a plameny a ze země vystupovali malí bytostní přírody.

Holdiny oči šířily se stále víc, zatím co kráčela bdělá a otevřená nízkým lesním porostem. Tichý šumot ji upozornil, že s vystupujícím světlem měsíce přešel noční vítr. Hlasy zvěře byly ještě bdělé a bylo slyšeti jasné, vábivé vrkání usínajících holubů a řev pasoucích se jelenů.

Stále zřetelněji bylo slyšet šumot, jako od padající vody. Po chvíli došli na místo, kde svah na levé straně rozšířil se v postranní údolí, z něhož vycházel měsíc. Stříbrné světlo zdálo se tu proudit shůry a měnit se v hloubi údolí v podivuhodné stříbrné jezero.

Jásot vydral se z hrdel těchto lidí, když spatřili stříbrolesklé údolí v měsíčním světle. Šumivě kolébaly se jemné, vějířovité stromy v jemném vánku a vysoké traviny objímaly jejich nohy jako závoje, když sestupovali dolů. Vůně hojných květin plnila vzduch a lesklá očka veselých Elfů usmívala se z kalichů.

Jak to zde musí vonět a tkát ve slunečním svitu, když noční stíny odhalují takovou krásu! Jejich nohy se nezastavily ani na okamžik. Lidé táhli do hlouběji položené kotliny údolí, ve kterém zářilo jezero svým stříbrným svitem.

Když dosáhli tohoto bodu údolí, kde se Hjalfdar rozhodl zastavit, viděli všichni, jak vystoupil na kámen a v očekávání pohlížel vzhůru. Proto se všichni posadili a utábořili také svá zvířata. Mladí muži vyhrabali rychle malý krb a naplnili ho dřevem.

Pak přinesly panny ohnivého hada z posvátné nádoby, který rychle se vinul v suchých, tvrdých větvích a nacházel v nich bohatou potravu.

Plamen posvátného krbu stoupal do výše a šířil příjemnou vůni. Hjalfdar pravil slavnostním hlasem:

„Tak, jak stoupá tento posvátný plamen vzhůru do výšin nebes, tak vznáší se dík tvých dětí vzhůru k tobě, otče Slunce, který naplňuješ svět teplem a světlem.

Heimdallův most, který viděli jsme pozemským okem, ukázal jsi nám ve starém domově jako cestu do výšin k vám Pomáhajícím, Světlým. Toto vědění o cestě k vám vzali jsme si sebou do nové říše, kterou nám ukázali kdysi Vyšší, kterým i vy, Světlí Asové sloužíte. Světlý Otec! Viděl jsem jeho oslňující paprsek, který mne tím naplnil. Všichni, kteří jsou tu shromážděni, následovali mne proto, že sloužím Jemu. Novou je pro nás tato říše slunce, kterou nám daroval, úrodná a plná života jest tato část země. Jeho hlas pravil ke mně:“

„Zůstaň zde, neboť toto jest vaše země! Odtud rozvinou se větve mých posvátných zákonů mezi lidi, odtud obsáhnou kořeny velikého stromu osudu celou zeměkouli. Žehnám této zemi, na které budou budovat čistí, lidští duchové ve jménu mém.“

„Amen“

Píseň, znějící jako z výšin nebes plynula jako právě promluvená slova ze rtů chlapců. Zdálo se, jakoby tato slova byla z úst Věčného Otce.

Jasné světlo vyšlo nad údolím setrvání, do kterého vtáhl Hjalfdarův lid.

„Zde postavíme naše chatrče! Pán Světla dal nám všechno, co potřebujeme k našemu životu.

Uvažujte o mých slovech, neposlouchejte je lehce jedním uchem tak, abyste druhým je zase vypouštěli, nýbrž pohybujte se ve vašem životě. Hojnost práce dal vám Světlý Otec, neboť jen v pohybu a činnosti také vašeho pozemského těla bude hojně chleba, který vám dává. Naše bytí je jako koloběh, neboť vychází z věčných zákonů a opět do nich ústí. Ve všem, co nyní započnete, přijdete opět k vašemu východisku, půjdete-li správně. Tak nastane vzestup.

Toto musí býti vysloveno, i když tomu nerozumíte. Avšak všechno, co je mi řečeno ústy Světla, musí býti ihned také vysloveno, neboť jdu s tím já před vámi a razím vám cestu tak jako jsem šel ohněm a bouří, chladem a bídou, krví a vodou před vámi až sem do údolí setrvání. Až do nejpozdnějších dob země, až veliké vlny budou ji omývat, i když oheň pozvedne jinou zemi a bílé pláně pokryjí po tisíce slunovratů zemi, stále ještě půjde pověst o domově Světlých Asů, který vystavili lidé Bohům na zemi, aby tu mohli zůstat a v lásce a v síle zakotvit ve hmotě stvoření.

Pravím vám, nechť moje slova pohybují vámi ve vašem všedním životě. Buďte mlčenliví, jak jste se tomu dosud učili. Chci vám ukázat světlá vlákna vašich činů, až den ze dne zářivější proniknou celé naše krásné údolí a shromáždí potravu zpět ze světlých výšin.

Zdieľať článok