Radostná mysl je náš přítel

júl 15, 2023 | Duchovné pravdy

Mnohý, kdo našel smysl života a vydal se na cestu nového objevování souvislostí, dějů, zákonitostí, na cestu duchovního poznávání, dostává se zpočátku velmi často do stísňujících vláken myšlenkových forem toho, že prožívání radosti, nebo humoru, je cosi nepatřičného, neboť duchovní cesta je na žertování příliš vážnou.

Avšak je to velký omyl, neboť mnohý člověk, který se s úzkoprsou křečovitostí, kterou považuje za vážné úsilí, pustí do změny svého života, ztrácí jiskru přirozenosti, ztrácí lehkost a nadhled a dostává se do myšlenkových forem suchého hloubání.

Radost, to jsou křídla ducha, který může svobodně vzlétnout, nadechnout se a těšit se ze všeho, co krásného je nám zde na Zemi dáno k životu, co krásného zde můžeme my lidé vytvářet. Radost rozjasní naši mysl, která vždy hledá východiska ze situací, hledá nové cesty a pomáhá člověku překonávat mnohé překážky.

Dostaneme-li se do nějakého prožívání, které si žádá naši reakci, naše řešení, první, co se v nás v tu chvíli odehraje, je naše reakce citová. Mohou to být buď emoce strachu, vzdoru, bolesti či naopak odvaha, síla vyřešit danou věc, být někomu či něčemu nápomocen. Vše to se odehrává v našem tak zvaném malém mozku, který je našim orgánem pro spojení duchovního prožívání a následného rychlého převedení všech vnitřních podnětů k mozku. V případě, že však v reakci na vnější podněty podlehneme pocitu marnosti, spouštíme tak signál z našeho malého mozku směrem k Parasympatiku, který spojen nervovými vlákny s celým naším tělem, vysílá signály, jež nás ještě oslabí a vyvolají stav strachu z nejistoty.

Z pohledu zvenčí to vypadá, že se člověk v takové situaci zachmuří, rezignuje, podklesne a má pocit, že nese všechnu tíhu světa na svých bedrech. V tuto chvíli si také uzavírá všechna spojení vzhůru, aby tam mohl čerpat inspirace pro řešení svého problému, který se v tu chvíli před člověkem tyčí jako hora. To vše může se projevit tak osobně, že může nakonec dojít velmi snadno k nepřátelství vůči člověku, který byl v tu chvíli z pohledu prožívajícího zdrojem nepříjemné situace, či těžkostí, jež na něho dolehly, nebo také i zdánlivým původcem dlouhodobého trápení, nepochopení, bolestí, neporozumění. Vše toto však takto prožívajícího člověka jen oslabuje, vyčerpává, bere mu odvahu a naději v možnost nového života. Takový člověk má pak pocit, že není možné zde na Zemi nic změnit, neboť lidé jsou nepoučitelní, sobečtí, neuctiví, nic nechápající.

Možná si řeknete, že to je již příliš černý obraz, ale vléváme-li své duchovní síly především do nervstva Parasympatiku, byť jen na základě maličkostí, tato spirála nás dříve či později dohoní. Z těchto maličkostí pak naroste problém, který je později tak velký, že je velmi nesnadné se z něj dostat.

Také jistě znáte, jak silně ovlivní člověka, který se odebral ve svém stáří na „zasloužený odpočinek“, jak se k nové situaci postaví. Pokud rezignuje a jen tak vnitřně dožívá svůj život, poddá se svému trápení, bolestem svého těla, potom také skutečně brzy rezignuje i jeho tělesný organismus.

Pokud se však dokáže radovat z každého dne, který je mu dán, pokud dokáže s touto chutí tvořit dále ve svém životě, být nápomocen dle svých možností, pak je nejen radostí pro druhé, ale zvláště si tak vytváří pro svůj tělesný stav ozdravné a posilující proudy. Jeho tělo je cele nastaveno na nám milý Sympatikus.

V tomto nastavení se tedy odehrává zcela něco jiného, než při spuštění impulsů emocí přes Parasympatikus. Impulsy dané Sympatiku procházejí našimi orgány, a tím nám dávají sílu, odvahu a hlavně řešení. Naše tvář se rozjasní, kolem nás je hned plno vláken, která je možné v inspiraci zachytit pro podporu, posilu, pochopení a východiska. Naše tělo se narovná, máme pocit, že nic není až tak těžké a s lehkostí kráčíme vstříc překážkám. V tomto naladění jsme i schopni prožívat čisté a zdravé žertování, jež nám takto může přinést s lehkostí ukázání našich slabostí, nad nimiž se můžeme usmát a vidět je jako neduživé a obtěžující chování, které se budeme snažit s chutí odstranit hlavně tím, že posílíme svoje kladné a dobré vlastnosti.

Ten, kdo dokáže v čistotě vůči druhým žertovat, aniž by je přitom zraňoval, zachovává si tak jasnou a mladou mysl i v těch nejtěžších chvílích svého života. Je také schopen s lehkostí rozpoznávat, kdy vážnost určité situace je pro žerty opravdu nevhodná, ale není nikdy necitlivým, studeným či nedůtklivým patronem ve společnosti lidí.

S lehkostí, jakou nám dává radostná mysl, pak dokážeme překonávat mnohé situace a ještě navíc prozařovat vše okolo sebe světlými a tvůrčími proudy. Pak také mnohé chvíle, které nám kdysi přišly jako těžko řešitelné, se najednou stanou maličkostmi, jež dokážeme s lehkostí překonat.

Pozor! To ale vůbec neznamená, že bychom již byli osvobozeni od těžkých prožívání. Smysl našeho života zde na Zemi je překonávat překážky, které k nám přicházejí, naučit se je zvládat s klidnou myslí, s otevřením se inspiracím pro možná řešení, a tím vnitřně sílit a uzrávat.

Zjistíme také časem, že není nutné, abychom v první reakci prožili emoce hněvu, malomyslnosti či dotčenosti. Pochopíme, že toto vše nám jen bere sílu a znemožňuje spojení se světlými nitkami vláken inspirací a pomocí.

Jak se správně mezi lidmi říká, hledejme cesty řešení, a ne důvody, proč něco učinit nechceme.

Hledejme řešení také u sebe a nečekejme jen, až se jako první změní přístup druhého. Nemysleme si, že za naše těžkosti může někdo druhý, ale buďme vždy ochotni a otevřeni řešit danou věc ku prospěchu věci samé a ne ku prospěchu našemu. Buďme tedy tvůrčí v tom smyslu, že pokud něco nejde tak, jak jsme si představovali, pak hledejme nové cesty a nerezignujme na dobrý a světlý cíl jen proto, že se zrovna nedaří jej dosáhnout. I toto je rozdíl v přístupu přes impulsy Sympatiku a Parasympatiku.

Napojíme-li se na proudy radosti z prostých maličkostí, bude se nám také rozvíjet a zjemňovat naše cítění, empatické vnímání druhých lidí, dané situace. To nám také bude dávat možnost jakoby plout v jemných vlnách, které nás vždy povedou správným směrem. Dokážeme tak i své chování ladit v jemnějších tónech a odstínech. Nejen že se nebudeme chmuřit, ale náš projev radostného smíchu nebude projevem přehnaného řehotu, který nemá nic společného s jemnou ušlechtilostí lidského ducha.

V radostném naladění budeme také časem prožívat, že se zjemňuje i naše vnímání pro vyšší sféry. Není to tak, že by se každému z nás otevírala schopnost jasnozření a prohlédli bychom do jemnohmotných úrovní, kde budeme čerpat obrazy či slova. Tento dar je dán jen některým lidem pro jejich působení, avšak i pro ně platí, že vše vždy musí pronikat jemná duchovní zralost, která postupem našeho života směřuje k moudrosti. Každý však jsme s tímto zjemňováním svého cítění schopni zachytávat jakési jemnější proudy, které k nám přinášejí nádherné, ušlechtilé a tvůrčí inspirace. Z takovéhoto našeho tvoření pak přechází i radost do světa bytostného, a aniž bychom se museli přímo s tímto světem spojovat, v souznění radostného tvoření přichází pak zpětně i spolupráce a pomoc od těchto bytostí přírody.

Naše naladění prozařuje nejvíce prostor našeho obydlí, takže svou radostností můžeme přitahovat takovéto proudy a zakotvovat je v prvé řadě ve svém nejbližším okolí. Prožijeme pak vždy, že ať se odkudkoliv vrátíme domů, jakkoliv znavení či zavalení stresem, najednou doma pookřejeme a načerpáme posilu a opětnou radost. To vše je možné, pokud dokážeme mít stále v popředí náš Sympatikus, který je nejlepším přítelem pro každé řešení situace. Nečiňme si však také z této části našeho mozku zaklínací formulku. Berme to jen jako potvrzení a doplnění toho, že čistá radost je pro náš život potřebná, a nebojme se být veselými a radostnými lidmi.

Nestávejme se uzavřenými, zahořklými, dotčenými, neschopnými přijímat humor a čisté žertování, neboť ono je pro nás nesmírně důležitým a pomáhajícím. Tam, kde vládne tato lehkost radostného spoluprožívání, je tvůrčí a činorodý duch a z toho všeho vyvěrající přátelství a důvěra.

Tam, kde se lidé uzavírají radostnosti v obavě ze žertování, které není patřičné pro duchovní usilování ke Světlu, nastává po čase strnulost, zachmuřenost, necitlivost, nedůvěra, nedůtklivost a neschopnost povznést se nad mnohé problémy.

Člověk, který je schopen prožívat radost, humor či žertování v jejich čisté podobě, dokáže také ve svém nitru daleko silněji prožívat svůj přirozený vztah ke svému Tvůrci, ke Stvořiteli. V radostném činu, se štěstím ve svém srdci velebí Boha. Nemá také potřebu předvádět před druhými lidmi svými upjatými projevy nepřirozené formy uctívání Stvořitele. Jeho vztah je plný citu a lásky, který prožívá ve svém nitru a dokáže tím tak bezpečně rozpoznávat vhodnost či nevhodnost situace, kdy je smích posilou a kam opravdu nepatří. Nemusí nad tím však přemýšlet, neboť jej vede čistý a radostný cit. Jeho duch se tím ve svých projevech zušlechťuje a kráčí kupředu na své cestě.

Zdroj

Zdieľať článok

Sedem cností a sedem hlavných hriechov – HNEV, MIERUMILOVNOSŤ

júl 14, 2023 | Duchovné pravdy

HNEV:

Hnev je silná, výbušná, búrlivá, okamžitá reakcia na urážku, odhalenie klamstva, nesúhlas s názorom, kritikou… Má rôzne prejavy, ako zlosť, zúrivosť, rozhorčenosť, besnenie, pobúrenosť, pomstychtivosť. Hnev u človeka môže prerásť do nenávisti alebo až do agresie, a to slovnej (vulgárne vyjadrovanie, kliatie), deštruktívnej (ničenie a rozbíjanie predmetov), fyzickej (fyzické násilie i zabitie).

V živote sa veľmi často stretávame so správami o činoch, za ktorými je hnev, či už otvorený alebo skrytý: násilia, pomsty, útoky, terorizmus, vraždy, zneužívanie iných, výsmech…

Treba však rozlišovať hnev, ako emóciu, ktorá nám signalizuje nespravodlivosť voči nám zo strany iných, a správanie založené na hneve.

Prejavom hnevlivého človeka nie je len výbuch hnevu alebo otvorená zlosť, ktoré sú znakom nesprávneho alebo hriešneho správania. Správanie, ktoré je výsledkom hnevu, má aj skryté podoby, ako napríklad nerozprávanie sa s človekom, na ktorého sme nahnevaný, alebo vyhýbanie sa jeho prítomnosti, ohováranie, irónia, sarkazmus, čierny humor.

Protipólom hnevu je mierumilovnosť.

MIERUMILOVNOSŤ:

Mierumilovnosť znamená trpezlivosť, zhovievavosť, vyrovnanosť, láskavosť. Vyriešenie konfliktu mierumilovne, aj keď sa druhá strana uchýli k násiliu. Je to schopnosť odpustiť, zľutovať sa. Láskavosť je vyvážený stred medzi hnevom a slabošstvom.

Človek s touto cnosťou je pokojamilovný, usiluje sa o udržanie mieru, o mierové a pokojné riešenie sporov, nevyvoláva hádky, ale snaží sa ich urovnať, je pokojný, mierny, tichý, umiernený, krotký, tolerantný, zmierlivý, nevýbojný, nebojovný.

Mierumilovný človek, ktorý pocíti hnev ako signalizáciu nespravodlivosti voči sebe zo strany iných, rieši situáciu mierumilovne, nekonfliktne. Robí to rozhovorom s druhou stranou, ak je to možné. Je potrebné vec otvoriť, povedať si pravdu, a na rovinu povedať čo sa stalo a čo si o tom myslia, a netvárili sa, že sa nič nedeje.

Mierumilovný človek koná na rovinu, v mieri, pokojne a bez toho aby spôsobil ujmu blížnemu.

Zdroj

Zdieľať článok

Sedem cností a sedem hlavných hriechov – ZÁVISŤ, DOBROPRAJNOSŤ

júl 8, 2023 | Duchovné pravdy

ZÁVISŤ:

Závisť (nenávisť, našepkávanie, nactiutŕhanie, jasot pri protivenstvách, trápenie v úspechoch).

Závisť spočíva v túžbe po niečom, čo má niekto iný, v snahe získať predmet tejto túžby, a niekedy i za cenu zavrhnutiahodných činov. Význam slova je pozerať sa so zlým úmyslom, je to neprajný postoj vyvolaný pohľadom na výhody, z ktorých sa tešia ostatní.

Nenávisť môže vzniknúť aj z hnevu aj závisti. Nenávisť je protikladom lásky. Príčinou potešenia, radosti je láska, príčinou nenávisti je smútok, je to smútok z dobra blížneho, tak sa nám dobro blížneho stáva nenávideným. A tak zo závisti vzniká nenávisť.

Závidieť sa dajú materiálne veci, rodina, deti, láska, spoločenské postavenie, úspechy, krása, priateľstvo a všetky cnosti. Je toho samozrejme ešte oveľa viac.

Závistlivému človeku objekt jeho závisti nastavuje zrkadlo jeho zlyhania alebo neúspechu, slabej vôle a porovnáva sa s druhým, namiesto toho aby pracoval na zmene seba samého k lepšiemu.

Je to dôsledok lenivosti ducha a vládnutia rozumu, čím je človek pripútaný k materiálnym veciam, ktoré uprednostňuje pred skutočnými hodnotami ducha.

Protipólom závisti je dobroprajnosť.

DOBROPRAJNOSŤ:

Dobroprajnosť (dobrota) je predovšetkým láskavosť, ľudskosť, obdiv, charita, súcit, priateľstvo bez predsudkov a príčiny, žičlivosť, želanie dobra, dobrotivosť.

Je vnútorným priateľským postojom k iným, vyjadruje sa v radovaní i trpení s inými. Dobroprajný človek praje iným dobro v slove a čine.

Dobrota je vnútorný postoj človeka, ktorým želáme dobro blížnemu, a preukazujeme mu dobro vo všetkých možných situáciách. Dobrota vidí v každom človeku len to dobré, vidí dôstojnosť a krásu človeka a vhodne na ňu reaguje. Dobrota voči zvieratám a voči prírode je tiež znakom veľkodušnej osoby.

Byť dobroprajný, dobrý, vytvárať dobro, byť príkladom iným a želať blížnemu dobro, znamená poznať Božie zákony a podľa nich žiť, a tým sa jednoznačne vytvára dobro.

Byť dobroprajným, dobrým, dobrotivým si často vyžaduje sebazaprenie, teda zrieknutie sa vlastného dobra v prospech dobra iných. Skutočná dobrota spočíva v zdravom záujme o blaho iných i svoje. A tomu sa hovorí láska.

Zdroj

Zdieľať článok