Až narodením Božieho Syna na Zemi, presne pred 2023 rokmi, bola Zem zahalená a obdarovaná neskreslenou, ničím neskalenou Božou Láskou.
Každoročne si takto pripomíname tú nesmiernu Obeť Božieho Syna, ktorý z blaženosti Svetla Božieho, prišiel sem do temnoty Zeme, aby nám sem priniesol a na Zemi zakotvil Energiu Božej Lásky, v ktorej je Zákonite obsiahnutá aj Energia Pravdy a Spravodlivosti.
Toto nedokáže žiadny šaman, žiadny guru, žiadny človek, toto je vyhradené len a výhradne Božiemu Synovi.
Energia Vianoc, ktorá je nabitá zachvievaním Božej Lásky, Lásky Kristovej k celému tvorstvu a ľudstvu, je ničím nenahraditeľná a neprekonateľná.
Pripravme sa preto v zodpovednosti a vážnosti týchto udalostí, na pripomenutie si Príchodu Ježiša na Zem a rovnako sa pripravme na príchod Dňa, v ktorom sa Láska Božia, každoročne skláňa k Zemi a obdarúva ju záplavami tej Najčistejšej Lásky, prúdiacej ku nám z Božej Dokonalosti. Tento rok, bude v tomto smere dokonca VÝNIMOČNÝ.
Stane sa tak presne 29. decembra 2023, ako sa tak deje KAŽDOROČNE, od tajomnej a v obsahu Majestátnej Noci Betlehemskej. Po tri dni a tri noci, svietila Hviezda Betlehemská na Vesmírnom Nebi, aby ožiarila miesto narodenia Božieho Syna a aby celému ľudstvu zvestovala Príchod dávno zasľúbeného Spasiteľa.
Bez prítomnosti Ježiša na Zemi, by ľudstvo zaniklo, nemalo by najmenšiu šancu na záchranu. Preto je oprávnené označenie Božieho Syna na Zemi ako Spasiteľ, ktorý svojim Slovom, ktoré zakotvil na Zemi, SPASIL SVET!
Tu treba však ostro rozlíšiť a dodať, že pôsobenie Ježiša na Zemi, nemá nič spoločné so žiadnym náboženstvom, ani s ničím podobným, čo si neskôr vytvoril človek na Zemi.
Náboženstvá sú dielom človeka a priniesli žiaľ viac skazy, ako toho dobrého.
Ale splnili aspoň jediné – preniesli Posolstvo Syna Božieho cez všetky stáročia a tisícročia, až do našej doby, aj keď skomolené a prekrútené, toto „prenesenie“ a určité udržanie si viery v Jediného Stvoriteľa, sa im však podarilo a na to treba aj vhodne poukázať.
Ak by neprišiel na Zem Ježiš, máme tu DNES oveľa temnejšiu ezoteriku, ako sa po Zemi v súčasnosti rozmáha, máme tu oveľa viac prekrútené a skomolené náboženstvá východu a pri hlbšom vhľade, sa dá s istotou predpokladať, že ak by neprišiel na Zem Ježiš, ľudstvo by dnes už neexistovalo, došlo by už skôr k jeho samozničeniu.
Milí priatelia, možno si niektorí ešte kladiete otázku, prečo 29. a nie 25. decembra, alebo 6. januára. Nuž i keď sa obe tieto náboženské vetvy, Rímskokatolícka i Pravoslávna, pomerne dobre trafili, je to presne 29. Decembra. Každý sa pritom môžete presvedčiť, že je to skutočne tak, že Ježiš, Boží Syn, sa narodil v noci, 29. decembra, pred 2023 rokmi.
Otvorme svoje srdcia a naciťujtme v pôsobení energií všetky dni, trebárs od 23. decembra 2023, až do 7. januára roku nasledujúceho. Predsa od toho je tu Advent, aby sme sa ZODPOVEDNE pripravili a aby sme svojim citom a srdcom jasne pocítili a prežili, v ktorý deň sú tie oblažujúce Energie Lásky Božej, v blízkosti Zeme, NAJSILNEJŠIE. zdroj
Veľká pomoc Ježiša ľudstvu nespočívala v obetovaní sa a vydaní sa na smrť pre domnelé vykúpenie ľudských hriechov, ako je to prekrútené ľudským myslením, ale vždy a jedine spočívala v správnom poznaní Ním prineseného Slova Pravdy a Jeho nasledovaní naším žitím v každodennosti.
Boh Otec vyslal svojho Syna pre pomoc ľudským duchom skrze Pravdu, v ktorej Ježiš osvetľoval skutočný zmysel a cieľ ľudského bytia, aby títo raz smeli dosiahnuť blaženosť duchovného domova v úrovniach Svetla.
Boh posiela svoju Silu pre každého, nedbajúc dočasnej nezrelosti a nechápavosti časti pozemských ľudí.
Z Boha Otca prúdi pre celé Stvorenie Životodarná sila, zahŕňajúca samočinne aj každého ľudského ducha- človeka, ako jednu iskru z nekonečných zástupov živých obyvateľov diela Stvorenia.
Ak sa človek sám nevylúči svojim tvrdošijným priklonením sa k zlu, keď tou istou silou, ktorá mu je posielaná k tomu, aby sa pozdvihol k zušľachteniu seba samého, pokiaľ svojou existenciou vstrebáva túto silu a je schopný ju užívať aspoň čiastočne k dobrému, tu potom ona k nemu priteká, aby ho posilnila a dávala mu výhľad jeho ďalšieho bytia bez toho, aby on sám o tom snáď čokoľvek tušil.
V láskyplnom darovaní Božského druhu trpezlivo táto sila života čaká, až on dozreje k onej hranici duchovnej veľkosti, keď túto silu i jej pôvod konečne objaví. Táto sila však vyžaduje pohyb, a preto každý človek potrebuje dozrieť na poznanie Pravdy o Bohu a Grále, aby zosilnel a stal sa duchovne dospelým, inak jeho iskra stratí silu a vybledne k ničotnosti.
Nepremeškajme čas na dozrievanie, ktorý bol daný každému na ceste Stvorením, kedy máme sa raz vrátiť ako vedúci, zrelí duchovia do duchovného domova, úrovne Svetla a trvalej, blaženej harmónie vo výšinách Stvorenia. zdroj
„SLÁVNOSŤ ŽIARIACEJ HVIEZDY“
Vianoce sú preč. Posvätná noc, ktorá je ešte slávená k pamiatke narodenia Syna Božieho na zemi. Slávená ľudstvom a cirkvami falošným spôsobom. A zatiaľ čo znejú hlasno chválospevy, zatiaľ čo sa vzduchom zachvieva vyzváňanie zvonov, tu rúti sa dole zo svetlých výšin na toto tak pokrytecké, nenapraviteľné ľudstvo odplata za každé zlo, ktoré sa doteraz dialo v svojhlavej domýšľavosti rozumu.
A táto vážna hodina rozhodnutia stojí teraz pred vami. Triedení ste taktiež vy, rovnako ako všetci ľudský duchovia. Každý nesie na čele to znamenie, ktoré si on sám vtlačil cez svoje konanie, ďaleko viditeľné všetkému duchovnému. Toto znamenie ukrýva rozsudok pre nositeľa. Konečný rozsudok, ktorému prepadá. Všetko rozmýšľanie, možnosť čakania, voľba, sú preč. Lebo rozhodnutie padlo.
Zrúti sa to, čo si nezaslúži byť, žiť bude iba to, čo už vkročilo na správnu cestu. Už nič nemôže zachrániť toho ľudského ducha, ktorý na čele nesie pečať zničenia. Teraz nastúpi cestu k zatrateniu, ktorú si sám vytvoril vo svojom konaní a myslení. On bol … a nikdy viac nedôjde nového bytia, pretože sa nehodí pre stvorenie Boha. Temnota musí teraz vo Svetle zhorieť. V čistote má stvorenie ďalej žiariť! Zbavené od všetkých výtvorov ľudskej svojhlavosti! Kto sa ešte nechce podrobiť Božej vôli, nesmie tiež v budúcnosti existovať. Ani v neskoršom bytí na onom svete nie je pre neho miesto. A s ním zrútia sa všetky diela, ktoré povstali, aby slúžili ľudskej ctižiadostivosti, jej panovačnosti, jej samoľúbosti. Beda však všetkým ľuďom, ktorí sa pokúsia temnotu znova sformovať cez svoje myslenie a svoje konanie. Budú s podstatou svojej existencie rozdrvení bez zaistenia doby obratu. Božia ríša na zemi musí zostať očistená od zla, ktoré ľudia vniesli do stvorenia s ješitnosťou chcenia vedieť lepšie v práci svojho pozemského rozumu.
Falošné názory rozumu rovnajú sa falošným cestám, ktoré nikdy nemôžu viesť k vzostupu, ale iba do tmy a tým do skazy. Ak blúdite v močiari tak, že vám hrozí smrť, tak je vaším osloboditeľom, vašim záchrancom ten človek, ktorý kráča pred vami a označuje cestu, ktorá vás bezpečne dovedie na pevnú pôdu, aby ste sa nemuseli prepadnúť. Práve tak je to so Synom Človeka ako s vykupiteľom. Vykupiteľom stane sa iba vám, zatiaľ čo rozbije všetky doterajšie omyly, ktoré vám nastražil ľudský rozum a ukáže vám cestu, ktorá každého ľudského ducha musí viesť k Svetlu.
Iba tím budete konečne oslobodení od falošných názorov, ktoré majú za následok zlo. Budete z nich uvoľnení alebo vyslobodení. Za predpokladu, že v pokore prijmete to, čo vám podľa Božej vôle prinášam. Pre iných, ktorí nechcú počuť, zasľúbené vykúpenie neplatí. Vykúpenie nie je teda snáď odpustenie všetkých doterajších hriechov, ale uvoľnenie od zla, spočívajúcom v poznaní všetkých falošných ciest, do ktorých sa ľudia svojhlavo stále hlbšie a prinášajúc zmätok zaplietali, takže zánik bol ako následok nezadržateľný.
Kto nie je s všetkou poctivosťou vo svojom chcení ochotný žiť podľa môjho Slova, ten sa odo mňa odvracia, lebo sa stane zavrhnutým ako neupotrebiteľný stavebný kameň na stavbe veľkého stvorenia. Spozornejte! Človek môže teraz ďalej žiť, iba keď sa vradí do vôle Božej, riadi sa podľa nej. K tomu patrí, že ste sa naučili správne poznávať tuto vôľu, ktorá je vám daná v Slove. Nechajte pri tom padnúť svoje názory a zostaňte voči tomuto Slovu ako deti, ako to Ježiš Kristus vyžadoval! Prijímajte to s otvoreným myslením, nie s výhradami! Inak nemôžete nikdy správne pochopiť toho hodnotu, ako je to nutné, aby vám z toho vykvitla spása.
Buďte oslobodení od falošného myslenia, od chytráckeho chcenia! V tom potom pre vás spočíva spása; lebo ste zle zapletení, po tom čo ste vy sami Slovo Spasiteľa cez svoje cirkvi, vykladané len podľa ich zmýšľania prijali a tiež vo svojom lenivom spôsobe uznali za správne.
Ste stratení, pokiaľ niečo takéto činíte i naďalej. Vy sami, každý celkom pre seba, zostáva Bohu zodpovedným za všetko svoje myslenie a konanie. Nič vám nebude k prospechu, keď chcete pred sebou niesť to, čo vás cirkvi a školy , teda iný takto naučili. Prijali ste každý sám schopnosť k mysleniu a k skúmaniu od Stvoriteľa a ste preto zaviazaní tieto schopnosti tiež plne k tomu využiť, nielen pre pozemský zisk, ale v prvom rade pre spásu svojej duše.
Tak ukazujem Vám teraz cestu v mojom Posolstve, ktorou podľa zákonov Božích máte ísť, ako ju už kedysi Syn Boží dal v svojom Slove. Nastúpiť a isť touto cestou potom musíte sami. Žiadna iná k svetlej ríši Boha nevedie. Žiadna iná k pozemskému šťastiu v nadchádzajúcej dobe, ktorá bude novou a inou než doposiaľ.
Avšak musíte v tom byť živí, musí byť vo vás najpoctivejšie chcenie, najvrúcnejšia túžba. S prázdnymi slovami alebo prázdnymi formami sa to učiniť nedá. Služba Bohu chce byť videná ako práca. Ako duchovne slobodní ľudia máte Bohu načúvať.
Slúžiť Bohu neznamená nič iného, ako dbať zákonov vývoja vo stvorení, aby ste v ňom nestáli ako škodcovia, ako sa to dialo doteraz.
V těchto dnech, které se měnily v týdny, nevěděl o Nahome téměř ničeho. Maličká se řídila výstrahou, že nesmí opouštět obydlí žen. Jen tehdy, když ji zavolala Brana, které se stala společnost veselého děvčete potřebnou, přicházela do jejich komnat. Tam také nacházela princeznu Juri-cheo, která byla okouzlena líbezností a přirozeností Nahome. Zde bylo všechno, co jí chybělo!
Poprvé v životě napadly Egypťanku myšlenky, jak jinak by se její život mohl utvářet, kdyby se byla příliš ochotně nepodrobila ztrnulému donucování, které panovalo na faraónově královském dvoře. Toto dítě jí ukazovalo vším svým jednáním a každým pohybem, jakou žena má být a jakou být může. U Nahome nebylo nic vypočítavého a právě proto byla tak milá, zatímco úmyslná nepřirozenost Juri-cheo čistě cítící lidi odpuzovala.
Tiše, úplně tiše se rozhořelo světélko v duši egyptské princezny, které již nikdy nezhaslo, ačkoliv v tomto životě nevzrostlo ve všespalující plamen.
Zatímco knížata vyjížděla na lov nebo podnikala dlouhé zábavné cesty, prohlížela Brana s Juri-cheo palác, s výjimkou Abd-ru-shinových komnat. Brana věděla, že kníže neměl rád, když cizí noha vstoupila do jeho komnat. Byl podivuhodný: i když se s ničím nehnulo a nic neodneslo, přece vždy Abd-ru-shin poznal, jestliže do jeho komnat vkročil někdo jiný než Din-Ar nebo An-go-net.
Také Nahome se neodvažovala vstoupit do těchto, pro ni téměř posvátných, komnat, neboť dobře věděla a vycítila, že to nebyla náhoda, že nesměla vidět ložnici knížete. Ačkoliv ji to silně přitahovalo, přece jen tam nechtěla vstoupit bez vědomí Abd-ru-shinova.
Na svých procházkách palácem došly kněžny také do komnat Aloe. Brana neváhala k ní dovést princeznu, když již dříve ji poskytla potřebná vysvětlení. Aloe nebyla pro Juri-cheo cizinkou, neboť ji vídala na dvoře svého otce, a podivovala se její kráse.
O důvodu její přítomnosti v paláci nebylo řečeno ani slovo, ale i jinak hovořívala jen velmi málo. Aloe se jen velmi zvolna probouzela ze svého utrpení. V protikladu ke svému dítěti, byla snivá, nakloněná k samotářství a neměla žádné tužby po nějaké činnosti.
Když se knížata vrátila ze svých vyjížděk, odbývaly se hostiny trvající dlouho do noci. Faraón byl zvyklý tak činit a pohostinství Abd-ru-shinovo se mu přizpůsobovalo. Sethi však nechtěl hovořit o vážných otázkách vlády a blahu lidu, nýbrž se chtěl bavit způsobem, který byl Abd-ru-shinovi cizím. Postrádal tanečnice.
„Pošlu ti svou nejlepší tanečnici, abys viděl, jak se baví mužové po bohaté hostině,“ pravil faraón s úsměvem, o němž nebylo možno říci, co znamená a který rozbolel duši Abd-ru-shinovu.
Také hudba, kterou pěstovali na tomto dvoře, se hostovi nezamlouvala.
„Ani v našich chrámech nezní tak posvátné zvuky,“ vytýkal.
Tak se stále blížila doba, kdy knížata, která si byla tak cizí, a proto si neměla co říci, musela zachvátit nuda. V tichosti Abd-ru-shin toužil, právě tak jako jeho lid, aby Sethi již odcestoval.
A pak to přišlo náhle a neočekávaně. Milující bdělost Nahome překazila vražedné přepadení, které chtěl provést jeden z Egypťanů na Abd-ru-shina. Ani slovo o tom nebylo proneseno. Toho Sethi již nesnesl.
Viděl, že temný plán se nepodařil, ale co se vůbec stalo? Opravdu se o to pokusil? Jeho služebník zmizel v té chvíli, kdy ho poslal s dýkou k Abd-ru-shinovi. Jestliže Abd-ru-shin ví, co mu hrozilo, pak se jistě bude muset pomstít na zrádném hostu a Sethi si není jist svým životem! Hrůza přepadla egyptského panovníka, až se rozechvěl. Za každou záclonou, za každou palmou viděl ukrytého vraha a každý Is-Ra mohl mít u sebe schovanou dýku.
Prohlásil, že je zachvácen neklidem, co se děje v jeho zemi, a hnal přípravy k odchodu tak rychle, že nikdo neměl čas se zastavit, pokud egyptští hosté neopustili město a zemi.
Eb-ra-nit vydechl:
„Teprve nyní mne bude návštěva u tebe těšit, příteli! Věř mi, že starost o tvůj život učinila z každého dne pro mne den muk.“
„Děkuji ti, Eb-ra-nite,“ odvětil vážně Abd-ru-shin. „Velmi dobře jsem cítil tvou starostlivost, byla mi právě tak milá, jako láska Nahome.“
Pak vyprávěl, jak dítě v noci bdělo před jeho prahem a tím opravdu překazilo vražedný plán.
„Nahome dokázala tedy činem svou lásku,“ pravil Eb-ra-nit s obdivem. „Kde však je? Již celé týdny jsem ji neviděl.“
Abd-ru-shin dal zavolat Nahome. Rychle jako vždy vklouzla do místnosti. Na první pohled byla oběma nápadná změna, která se stala s dítětem: Nahome jím přestala být!
Starost o jejího chráněnce a častý styk s oběma kněžnami urychlil její zrání. Před nimi stála nepopsatelně líbezná panna. Neztratila však svůj líbezný úsměv, právě tak jako dětský způsob propůjčovat svým myšlenkám nejvhodnější výraz, ale dosavadní bezstarostnost zmizela a dětská rozpustilost také.
„Z tvého malého divocha se stala světice,“ pravil Eb-ra-nit, když knížata opět osaměla. Že by Nahome každou pochvalu o svém činu zamítla jako samozřejmost, toho si byl vědom a těšil se na debatu, která se o tom rozvine. Ale způsob, jakým přetrhla veškeré řeči o této věci, ho trochu přivedl do rozpaků.
Jinak tomu bylo s Abd-ru-shinem. Pln radosti viděl do hlubin křišťálově jasné, čisté ženské duše. Mnoho radosti přinese styk s Nahome do jeho života, neboť nyní již nebude třeba, aby se obával hovořit o tom, co naplňovalo jeho duši: o Bohu! Pokud byla jen smějícím se děvčetem, uzavíral před ní to, co mu bylo nejsvatějším. Nyní chtěl otevřít bránu a naplnit duši Nahome až po okraj, až by přetékala.
O tom se však svému příteli vůbec nezmínil. Smál se jeho zklamání a jeho častým pokusům přizpůsobit se změněné Nahome.
Pak nadešel čas, kdy museli myslet na návrat. Odsunovali to ze dne na den, až se to stalo příkazem nutnosti. Rozchod byl srdečný. Abd-ru-shin slíbil, že bude brzy opětovat jejich návštěvu a že pak sebou přivede i Nahome, od které se Brana nemohla odtrhnout.
Příští dny uplynuly v pilné práci, pokud všechny stopy nezvyklosti a mimořádnosti, jež sebou návštěvy přinášely, nebyly zahlazeny. Abd-ru-shin důkladně dohlédl na všechny práce, které byly mezitím provedeny, a nešetřil pochvalou.
Tváře An-go-netovy a jeho pomocníků zářily. Byli si vědomi, že vykonali to nejlepší ve věrné práci, co bylo v jejich silách. Pochvalu za to nečekali. Byli dvojnásob spokojeni.
Nahome směla provázet knížete do stájí. Chtěl se přesvědčit o stavu koní a vybrat některé zvíře, na kterém by se princezna učila jezdit.
Pln štěstí jim vyšel vstříc Dhu-Far, jehož péči byla tato nádherná zvířata svěřena. Konírny se leskly a oři vypadali skvěle. Dhu-Far, tmavý Arab vysoké kostnaté postavy, rozuměl velmi dobře své věci. Svá zvířata nade všechno miloval a jeho věrnost patřila jeho pánu. Pro svou ženu Hussy měl málo času a protože ona trávila své dni v dílnách ženského křídla, ničeho nepostrádala.
Nahome byla okouzlena krásnými zvířaty, které řehtajíce obracely své štíhlé krky ke vchodu, když jejich pán vstoupil do stáje. Dlouho vybíral Abd-ru-shin, až konečně našel pro svou žačku vhodného koníka. Bylo to mladé, sněhobílé zvíře s dlouhou hřívou a nádherným ohonem. Také osobnímu oři knížete učinili návštěvu a dali mu obroku.
„Povšimla sis Dhu-Farových očí?“ tázal se kníže Abd-ru-shin, když opustil s Nahome stáje.
„Jsou veliké a kulaté a hovoří jako oči koní,“ odvětila bez dlouhého přemýšlení.
Kníže se smál.
„Pozoruješ bystře. Je tomu skutečně tak. Má věrný pohled ušlechtilého zvířete, ale má také jeho bystrost, nic mu neujde, jsme-li na cestě. Vidí a slyší všechno dávno dříve, než my něco zpozorujeme. Na svém místě je nenahraditelný a jeho věrnost je vyzkoušená. Při šarvátce s egyptskými tuláky mi zachránil život tím, že v pravý čas přiskočil ku pomoci. On to také byl, kdo v pravý čas objevil stany loupežníků, takže jsme se mohli připravit. Jeli jsme tehdy velmi bezstarostně.“
„Proto mi bude ode dneška ještě milejší,“ ujišťovala Nahome, jejíž oči se naplnily slzami, když slyšela, v jakém nebezpečí se kníže nacházel.
Pomalu se také začaly ostatní hodiny vyučování. Abd-ru-shin si nedovedl představit nic krásnějšího než sedět pospolu a do něčeho se zahloubat. Nahome chápala vše, úžasně rychle a hravě se učila všemu, co jí bylo vyprávěno.
Často směla provázet knížete, když za večerů s Ne-so-metem pozoroval hvězdy ze střechy paláce, jež jiskřící a veliké planuly na nebi. Když pak naslouchala rozhovoru mužů, zdálo se jí, jakoby v ní vyvstávaly vzpomínky na cosi dalekého a podivuhodného, co nedovedla vyjádřit slovy.
Toto podivuhodné rostlo v její duši, jestliže ji Abd-ru-shin vyprávěl o Bohu, a otevíral se její zrak pro věčný, skvělý domov.
Dávno se již směla zúčastňovat bohoslužeb v chrámu i jeskyních, konala vše s vroucností, která pronikala celou její bytostí.
Neočekávaně se jednoho dne objevil Eb-ra-nit jen s několika průvodci. Hnala ho touha a přání prodlévat opět v Abd-ru-shinově blízkosti a rád slyšel více o Bohu. Množství hlubokých otázek bylo skrze to v jeho nitru.
Nahome směla být přítomna, když přátelé hovořili o těchto otázkách, a často Abd-ru-shin četl s očí panny odpověď ještě dříve, než ji sám mohl dát. Vždy její přirozené cítění pomáhalo její chápavosti, kterou vynikala daleko nad svůj věk.
S radostí pozoroval Abd-ru-shin tento lidský květ.
„Nahome je stále krásnější a ty ji nebudeš mít dlouho po boku,“ pravil kníže, když oba přátelé zůstali o samotě. Ze všech stran budou přicházet nápadníci, aby se o ni ucházeli. Musíš se časem smířit s touto myšlenkou.“
„Nahome nemyslí na sňatek ani na rozchod,“ odvětil Abd-ru-shin. „Ona je jiného druhu než ostatní lidé. Zůstane u mne tak dlouho, pokud zde dole budu prodlévat.“ Eb-ra-nit se nikdy jindy tak ironicky nesmál.
Eb-ra-nit chtěl připravit Nahome radost. Dal pro ni vyřezat překrásné veslo. Bylo velmi lehké a tak obratně zhotovené, že bylo rozkoší mít je v ruce. Byly na něm zlaté ozdoby, které se leskly ve slunečním svitu, když se veslo vynořilo z vody.
Nahome měla radost z tohoto daru a trvala na tom, že je ihned vyzkouší. Činilo ji to zvláštní radost jezdit na vodě.
Večer Eb-ra-nit vyprávěl, co vídal a slýchal na svých cestách. Vždy bylo poutavým vše, co popisoval, a všem to přinášelo povzbuzení. Na Abd-ru-shinův pokyn požádala Nahome několikrát také svou matku, aby přišla naslouchat, ale Aloe se nedovedla přemoci.
„Ponech mne v mých komnatách, zde je mi nejlépe,“ pravila s unaveným úsměvem.
Zřejmě si nic nedělala z toho, že její dcera žije vzdálena od ní. Se svým služebnictvem vedla skromný život.
Čas ubíhal a nepozorovaně se měnily měsíce v roky.
Jednoho dne se před Abd-ru-shinem objevilo poselstvo bohatě vyzdobené se skvělými dary všeho druhu. Prosba, kterou přinášeli, knížete překvapila. Náleželi jednomu z kmenů na západní hranici Is-Ra. Protiklad mezi polodivokým stavem, ve kterém se nacházel jejich lid, a vysokou úrovní sousední země probudil jejich touhu, aby se vyrovnali lidu Is-Ra. Po dlouhých poradách dospěli k názoru, že poprosí knížete Abd-ru-shina, aby se stal také jejich knížetem. Tímto způsobem musí k nim pak také přijít požehnání.
Abd-ru-shin poznal opravdovou touhu těchto lidí a rozhodl se, že jim pomůže. S průvodem Is-Ra se připojil k vyslancům, aby poznal zemi i lid a sám viděl, kde by bylo možno pomoci. Zůstal tam dlouho, neboť bylo třeba mnohé uspořádat v nové říši.
Byl to rozlehlý kraj, zčásti velmi úrodný. Viděl tklivé pokusy, jak se tyto polodivoké hordy snažily napodobit státní formu Is-Ra. Všechno, co jim kníže řekl, padalo na úrodnou půdu. Žádostivě naslouchali jeho slovům a provedli vše to, co jim navrhoval.
Když je kníže opouštěl, slíbil jim, že jim pošle Ismány, aby zařídili všechno potřebné, aby během času také tento národ mohl být přijat mezi Is-Ra. Někteří z nejvyšších tohoto arabského kmene provázeli knížete do jeho města, aby tam žili.
Abd-ru-shin měl radost z důvěry těchto lidí, ale stále nutkavěji se ozývalo v jeho duši přání po osvobození národa utlačovaného Egyptem. Musel učinit nějaký pokus. Jeho učitel Is-ma-el mu slíbil, že na faraónově dvoře najde ochotný nástroj. Nyní ho chtěl jít vyhledat.
Nahome velmi zesmutněla, když kníže, sotva se navrátil, projevil úmysl jít do Egypta.
„Ale tentokrát tě smím provázet, pane,“ pravila toužebně. Kníže byl již tak dlouho odloučen od své mladé společnice, že i jemu samotnému připadalo zatěžko odporovat přání Nahome. Dal tedy své svolení, aby se připravila na cestu.
Nyní byla opět veselá a její smích zazníval palácem. O nosítkách, které ji nabízeli, nechtěla ani slyšet.
„Jsem ještě dost mladá, abych mohla jet,“ volala odvážně. „Co by řekl Sidi, kdyby musel zůstat ve stáji?!“
Prosila velmi důtklivě, aby vzali sebou dostatek stanů, aby Abd-ru-shin nemusel přenocovat v paláci faraónově.
„Tentokrát to budu muset učinit, Nahome,“ pravil Abd-ru-shin vážně. „Hledám pomocníka, a proto musím bydlet v paláci tak dlouho, pokud ho nenajdu. Ty však zůstaneš v ležení, neboť faraón tě nesmí vidět.“
Myšlenka na nebezpečí, které hrozí knížeti u falešného, pomstychtivého faraóna, zkalovala radost Nahome z cestování. Také Is-Ra se báli, když slyšeli, že jejich pán bude v moci Sethiho. Všichni vydechli jako vysvobozeni, když se asi v polovině cesty přidružil k nim Eb-ra-nit s velkým průvodem.
„Samozřejmě, že i já budu bydlet v paláci faraonově,“ vysvětloval, „proč bych býval jinak přišel.“
„Odkud víš, že jsem na cestě k Sethimu?“ tázal se Abd-ru-shin udiven.
„Říkal jsi, že asi v této době tuto cestu nastoupíš,“ odvětil Eb-ra-nit. „Postavil jsem stráže, neboť jsem považoval za svou povinnost, abych tě chránil. Samoten nesmíš předstoupit před nebezpečného protivníka, který lstivě přepadává. Neboj se princezno, tvůj pán bude střežen!“
A s úsměvem ukázal Eb-ra-nit své zbraně.
Nyní již byla jízda plna krásy, když starost zmizela z mnohých srdcí. Vesele se blížili k faraónově rezidenci. První noc na jeho půdě spal také Abd-ru-shin ve stanu, potom však s Eb-ra-nitem a mnoha muži s obojího průvodu nastoupil cestu ke dvoru. Dlouhá karavana velbloudů nesla drahocenné dary.
Nahome zůstala v kruhu mnoha věrných ve stanech. Její duše však byla neklidná a zatímco sedávala s Na-Lah a Hussy, které provázely družinu na nosítkách, před svým stanem vyšívajíc plášť pro knížete, sledovaly její myšlenky jeho cesty.
Konečně již nevydržela naslouchat veselému hovoru obou společnic. Vstala a vyšla z ležení směrem na poušť. Když jeli kolem, viděla jakési křoví s podivnými květy, které chtěla vyhledat. Našla je a měla z nich radost. Krvavě červené květy jí připadaly cizí a vůně, kterou šířily, byla omamná, ale příjemná.
Ve stínu tohoto dosti vysokého keře se posadila a oddala se myšlenkám. Zda-li dostačí Eb-ra-nitova ochrana? Je-li pak Abd-ru-shin jist před piklemi nepřátel? Proč Sethi nenávidí knížete? Myšlenky hnaly se její hlavou a ona zapomněla na všechno kolem sebe.
Tu náhle uslyšela podivuhodné zvonění, které se zdálo plynout vzduchem. Tyto zvuky ji připadaly velmi krásnými a oddávala se jejich kouzlu se široce otevřenou duší. Obklopila ji růžová vůně, světlé postavy se vznášely kolem ní a jakýsi hlas, dobře jí známý a drahý, volal tiše, ale přitom zřetelně:
„Irmingard!“
Nahome zvedla oči:
„Zde jsem!“ odpověděla, aniž by si toho byla vědoma.
„Irmingard! Nestrachuj se, Parsifal je v ochraně Grálu. Eb-ra-nit je zde, aby sloužil Parsifalovi.“
Blažená radost naplnila srdce Nahome, hlas umlkl, zvonění zmizelo, ale slova stále a stále zněla v uších Nahome: „Irmingard, Parsifal, Grál!“ Ona to přece všechno znala a věděla o tom. Tam, kde to bylo, tam byl její opravdový domov.
Její domov! Zdálo se jí, jakoby viděla podivuhodné zahrady plné květin v nadpozemské kráse, jakoby viděla blažené postavy, s nimiž se procházela. Kdo byl ten nádherný obraz ženy v modrém plášti se zářící korunou na hlavě?
„Elizabet,“ šeptaly její rty jako ve snu.
Hledající Na-Lah přišla, aby ji doprovodila do tábora. Jen nerada se Nahome loučila s tímto místem, kde obdržela tak nádherný dar. Vyhledala je opět příštího dne, ale nic z toho, co včera viděla a slyšela, neměla možnost znovu prožít. Jen si tiše opakovala jména: „Parsifal, Elizabet, Irmingard, Grál!“
Po dvou dnech se Abd-ru-shin s Eb-ra-nitem vrátil s doprovodem své družiny a byl od všech Is-Ra přijat s jásotem, kdežto Nahome ho pozdravila tichou a šťastnou radostí.
Když později seděla s oběma knížaty ve stanu a poslouchala, jaké zprávy přinesli od dvoru faraónova, dívala se znovu a znovu do tváře knížete, takže se mu to muselo stát nápadným. To nebyla jen radost z jeho návratu, neboť tyto pohledy vyprávěly o čemsi jiném. Nahome pátrala v jeho rysech.
Náhle se k ní obrátil:
„Co ve mně hledáš, Nahome?“
„Parsifala!“ zašeptalo děvče.
Abd-ru-shin vyskočil:
Odkud znáš toto jméno, co ty víš o Parsifalovi?“
To uslyšel také Eb-ra-nit a opakování tohoto slova působilo na něho jako na člověka, který by rád probudil zapadlé vzpomínky.
Znovu vyslovila Nahome jméno Parsifal a po chvíli také Elizabet.
Tu vyskočil Eb-ra-nit ze svého sedadla, vrhl se Abd-ru-shinovi k nohám a pozvedl ruce:
„Pane, že jsem byl tak slepým! Že jsem nepoznal svého pána a krále! Že jsem se odvážil nazývat ho svým přítelem! Pane, odpusť mi!“
Abd-ru-shin stál jako v hlubokém přemýšlení a jeho ušlechtilá tvář, jakoby byla zalita nebeským jasem.
Jeho hlas zněl, jakoby přicházel z jiných světů, když pravil:
„Můj pozemský život bude již brzy u konce. To, že jste směli poznat, kdo jsem, je pro mne znamením! Nezbývá již mnoho vykonat. Jakmile bude dílo dokončeno, budu smět odejít!“
Všichni tři vyšli před stan. Zlatě zářily hvězdy na nebi a zářící lodička měsíce letěla mezi lehkými mraky, které se odrážely od temně modrého pozadí.
Zpěv a zvonění bylo kolem nich. Všechno to bylo pohádkově krásné a jejich duše se současně vznesly a zaletěly k blaženým dálavám, k domovu nahoře, do hradu, který trůní nad světy.
V tom byli tak mezi sebou spojeni, že Abd-ru-shin je nepotřeboval napomínat, aby si nové vědění ponechali pro sebe. Rozumělo se samo sebou, že se nikdo nedotkl této vzácnosti. Nahome se cítila ještě vroucněji být oddána svému pánu.
Od toho dne Eb-ra-nit již neříkal Abd-ru-shinovi ani „kníže“ ani „příteli“, nýbrž „Pane“. Jiné oslovení nemohl přenést přes rty.
Teprve příštího jitra při ranní projížďce vyprávěl Abd-ru-shin naslouchající Nahome, že nalezl pomocníka. Je to odchovanec princezny Juri-cheo a jmenuje se Mojžíš, což znamená egyptsky syn.
„Vždycky jsem se trochu na tohoto Mojžíše zlobil,“ přiznal se Eb-ra-nit. „Zdálo se mi, že myslí příliš vysoko a že je příliš sebevědomý a naplněný pocitem své veliké chytrosti. Když jsem zjistil, z kterého kmene pochází, což mi princezna sama vyprávěla, tu jsem si jeho chování teprve nedovedl vysvětlit. Nemá v sobě vůbec nic židovského.“
„Je přece také jako žid inkarnován,“ vysvětloval Abd-ru-shin. „Je vyvolen, aby Izraelskému národu přinesl pomoc a vědění o Bohu. Již dávno je připravován pro své povolání, ač však dosud neví, proč vlastně žije. Musel jsem pomoci uvolnit pásku z jeho duchovního zraku. Jakmile nalezne cestu k Bohu tím, že ho v nitru prožije, pak bude také zralým, aby přinesl svému lidu požehnání. Dnes mne navštíví, takže si budeš moci učinit o něm sama svůj úsudek, Nahome!“
Mojžíš přišel a kníže s ním dlouho hovořil, zatímco Eb-ra-nit se vrátil ke dvoru faraónovu, ale jako úplně jiný muž, nežli byl včera. S velikou péčí přeměnil svůj zevnějšek takže vypadal jako stařec. Drahocenné, ale nevkusné šaty zahalovaly jeho znetvořené tělo.
Abd-ru-shin se polekal, když ho takto spatřil.
„K čemu toto zakuklení, příteli?“ tázal se trochu nelibě.
Zdálo se mu, že takové počínání se nehodí pro knížete Eb-ra-nita. Ten se však smál: „Jsem nesmírně bohatý kníže Hun-dhů z daleké země.
Mám ve městě Sethiho svůj palác, z něhož občas navštěvuji svého přítele faraóna, když se mi to líbí, nebo když mne zavolá. Potřebuje mé rady a nepodnikne ničeho, aby se o tom se mnou dříve neporadil, neboť mne považuje za kouzelníka. Věř mi, Pane, že jen takto je mi umožněno, abych stále věděl, co Sethi skrývá ve svém potměšilém srdci, a jen tak mohu ochraňovat svůj drahocenný život.“
Odjel a cestou potkal Mojžíše, jehož pozdravil strašlivě znějícím hlasem.
Toto setkání bylo Mojžíšovi nepříjemné.
„Znáš starého kouzelníka Hun-dhu?“ tázal se.
Když Abd-ru-shin přisvědčil, Mojžíš se domníval, že musí knížete varovat:
„Měj se před ním na pozoru, neboť on není tím, za koho se vydává. Předstírá, že je přítelem Sethiho, ale já tomu nevěřím. Pohleď mu do očí a uvidíš, že tyto mluví jinou řečí.“
Abd-ru-shin však zavedl rozmluvu na jiné pole. Nahome mladíka pozorovala z dálky. Náhle ji kníže zavolal, aby jí dal nějaký příkaz. S údivem pohlížel Mojžíš na líbeznou bytost, která nepotřebovala žádných umělých prostředků, aby byla krásná. Zdálo se mu, že dosud nikdy neviděl bytost, která by zasloužila jména „žena.“ To také řekl Abd-ru-shinovi, když se Nahome vzdálila.
„Říkáš to správně, Mojžíši,“ souhlasil kníže. „Nahome je úplně čistá, je to žena, jak ji Bůh zamýšlel. Tím, že putuje po zemi, pozvedá ženství z propastí, do kterých kleslo! Ona není pozemským člověkem!“
Mojžíš slyšel, ale nerozuměl. Cítil jen ohromný rozdíl mezi Nahome a všemi ženami, se kterými se dosud setkal.
Po Mojžíšově odchodu se Abd-ru-shin znovu odebral ke dvoru faraónovu. Setkal se tam s knížetem Hun-dhů a byl ohromen obratností, s jakou hrál Eb-ra-nit roli, kterou si sám zvolil. Nikdo by netušil, že on je tím odpuzujícím starcem.
Sethi se však jevil z úplně jiné stránky. Velmi pozorně pozoroval Abd-ru-shina a nemohl se uzavřít přitažlivosti, která z něho vycházela. Všechno, co v něm bylo dobrého, vystoupilo na povrch a v Abd-ru-shinovi procitla naděje, že se snad faraón přece jen změní.
Tuto naději rozbil ovšem Eb-ra-nit vždy velmi rychle. Dráždil Sethiho a zaplétal ho v rozpory, budil jeho hněv – zkrátka dokazoval knížeti, že hlubiny faraónovy duše jsou temné a zkažené. Tím více to Abd-ru-shina odpuzovalo.
Rozchod byl vykonán úplně podle obřadů faraónova dvora, jimž chyběla jakákoliv srdečnost. Opět slíbil Sethi, že brzy pošle tanečnici, aby knížeti Is-Ra ukázal, co je krása.
Zatímco se vraceli domů, přidružil se Eb-ra-nit opět k Abd-ru-shinovu průvodu.
„Proč jsi dráždil faraóna, aby ukázal všechny nejtemnější stránky své povahy?“ tázal se s politováním Abd-ru-shin. „Jevil se mi jako vyslanec temnot.“
„Nesmíš živit žádné falešné naděje ve své dobromyslné duši, pane, nesmíš plýtvat svou silou vůči muži, který si to nezaslouží. Věř mi, pane, neb já znám Sethiho skrz na skrz. Jedině Ramses, jeho syn, jej předčí v ukrutnosti, neřesti a lakomství.“
Teprve když dorazili k hranicím říše Is-Ra, rozloučil se Eb-ra-nit se svým pánem a slíbil, že brzy opět přijde jako host.
Jako vždy očekával knížete jásot a radost, neboť byl bolestně pohřešován. Tentokrát však byl ještě zvláštní důvod, že se nemohli dočkat jeho návratu. Od západní hranice nové říše přišli vyslanci, kteří chtěli mluvit s knížetem. Nechtěli mluvit s nikým z Ismánů, ani ze vznešených Arabů a trvali na tom, že jejich poselství je určeno jen pro uši Abd-ru-shinovy.
„Buď opatrný, pane,“ prosila Nahome, která byla při tom, když Jusu podával tuto zprávu. „Mohou to být faraónovi služebníci, kteří ukládají o tvůj život. Dovol, ať si je napřed prohlédnu.“
„Myslíš, Nahome, že bys mohla prozkoumat lidi lépe než já?“ tázal se Abd-ru-shin téměř žertovně.
Žhavá červeň zalila tvář děvčete, které však na své prosbě trvalo.
„Ty si o lidech myslíš vždy jen dobré, pane.“
„Nu dobře. Tedy se na tyto lidi podívej a pověz mi, co jsi objevila!“
Poněvadž poslové se nalézali na dvoře, bylo to pro Nahome snadné projet se kolem nich. Ne, to nebyli žádní vrahové! Byli to praví synové pouště. Na sebe sice nedbali a měli na sobě velmi málo oděvu, ale jejich oči se dívaly přátelsky, ba téměř dětinsky. Vytrvale čekali na okamžik, až budou předvedeni k Pánovi pánů, o němž již tolik slyšeli.
S úsměvem šla Nahome knížeti vstříc, když vešel do brány:
„Pane, to jsou děti! Je mi líto, že jsem je křivě podezírala.“
Jusu navrhoval, aby kníže tyto divochy vyslechl na dvoře, ale Abd-ru-shin si přál, aby byli přijati se všemi poctami, které přísluší vyslancům.
Teprve když se zbavil všech stop dlouhé jízdy, odebral se do místnosti podobající se sálu, kde na něho již čekali mnozí Is-Ra. Jakmile se posadil na krásně vyřezávanou židli, bylo zavoláno všech deset vyslanců. Objevili se úzkostlivě přitlačeni k sobě. Nádhera místnosti byla příliš veliká a oni se neodvažovali téměř ani oči otevřít.
Kníže je přátelsky oslovil. Při zvuku jeho hlasu padl nejpřednější z nich k jeho nohám:
„Pane, ty nejsi žádný člověk, ty jsi bůh!“
Ostatní učinili právě tak. Všech deset leželo na zemi s hlavami zabořenými do koberců, jejichž měkkost jim připadala jako kus nadpozemského bytí.
Po dlouhém domlouvání se Din-Arovi podařilo postavit hosty opět na nohy a pohnout je k řeči. Od chvíle, kdy spatřili knížete, se téměř neodvážili své prosby ani vyslovit. „Chtěli by také být přijati do říše Is-Ra jako jejich sousedé. Chtěli učinit Abd-ru-shina svým šejkem a sloužit mu.“
Kníže slíbil, že je navštíví a přivede Ismány jako učitele, takže celí šťastni odjeli radostně domů.
Jusu však vrtěl hlavou:
„Kníže, jiní panovníci musí vést krvavé války, chtějí-li rozšířit svou říši. Ty žiješ s každým v míru a národové se k tobě přidávají a tvoje říše roste!“
„Neříkal jsem vám již zpočátku, že silní jsou ti, kteří dovedou udržet mír?“
Oni to ovšem věděli, že to Abd-ru-shin řekl, ale teprve nyní se v jejich duších probudila jeho slova. Nabyli tušení o síle, která spočívá v míru.
Nyní začaly dny opět stejnoměrně plynout a byly to blažené dny, kdy kníže i lid srůstali spolu stále vroucněji. Lidé směli se vším přicházet ke svému pánu a on vždy dovedl poradit a pro všechno měl pochopení a účast.
Nahome ho směla provázet na vyjížďce k novým poddaným. Ani Dhu-Far nechyběl v družině Arabů a Ismánů, kteří se směli připojit. Chtěli získat jiný druh koní, a to zvláště silná, ale malá zvířata s chlupatou hřívou a hustým ocasem. Tato zvířata se zvlášť hodila k lovu, neboť byla velmi vytrvalá.
Na noc bylo zřízeno lešení ze stanů. Stan pro Nahome a Na-Lah byl těsně vedle stanu knížete. Ještě dříve než usnuli, zazněl zdáli hluboký řev. Co to mohlo být? Koně se začali třást a Arabové vyskočili. Dhu-Far přiběhl dlouhými skoky:
„Kníže, lvi jsou nablízku! Musíme zapálit ohně, aby se polekali!“
Lvi?! Toto slovo dráždilo!
Nahome se ulekla a třásla se nevysvětlitelným strachem. Na sebe přitom nemyslela, ale bála se o život knížete. Její úzkost vzrůstala každou minutou. Poušť donedávna tak klidná a tichá se zdála žít a zuřit. Do řevu hladových dravců se mísily úzkostlivé a výstražné hlasy ostatních zvířat. Vyplašení ptáci prudce poletovali nad ležením, jakoby jim hrozilo nebezpečí. Na-Lah začala tiše plakat. To jen zvětšilo hrůzu této chvíle.
Pohled Nahome hledal knížete. Stál úplně vzadu v kruhu živě hovořících lidí. Jeho rysy byly napjaty a oči zářily. Právě pohodil krátce hlavou, což Nahome tak velmi dobře znala. Znamenalo to, že jakési rozhodnutí vytrysklo v pánově duši. Snad nebude chtít odejít na lov lvů? Och, jen to ne! Jaké nebezpečí by tam na něho mohlo číhat. A ona, Nahome, nesměla ho provázet! A kdyby mohla alespoň běžet za ním, zeptat se a poprosit, ale kníže to neměl rád, jestliže večer chodila do ležení.
Úzkostlivé minuty přešly a pro Nahome se to zdálo být dlouhou dobou. Tu se vzadu uvolnila Abd-ru-shinova postava, padlo ještě několik slov a nyní přicházel on sám lehkým krokem, aby se podíval, zda-li se Nahome příliš nebojí.
Pohled do její bezbarvé tváře postačil, aby mu ukázal, jak veliká byla její úzkost.
„Ale Nahome, kdo by se bál?“ oslovil ji a přátelská výčitka zněla v jeho hlase.
„Půjdeš na lov lvů?“ odpověděla otázkou.
Abd-ru-shin se zasmál:
„Proto tedy ten strach! Mohl jsem to vědět! Ne, Nahome, můžeš klidně spát. Měl bych ovšem chuť setkat se jednou s králem zvířat tváří v tvář, ale nyní na to není čas. Čekají na mne jiné úkoly. Dhu-Far s několika lidmi byli vysláni, aby se postarali o bezpečnost ležení. Prosili o to a dobře této věci rozumí.“
Postranní brankou vešli do paláce a vstoupili do komnaty, kterou měl kníže velmi rád. Byly tu podivuhodné tkaniny pestrých barev, které však všechny byly sladěny do zářící zelenomodré barvy a pokrývaly stěny i podlahy. Ozdoby této místnosti byly stříbrné. Vesměs samé nádherné práce.
Naproti dveřím viselo ohromné stříbrné zrcadlo, které bylo postaveno tak, že se v něm při otevřených dveřích odrážela část zahrady. Naproti zrcadlu bylo postaveno odpočívadlo, takže kníže, když v obzvláště slunečných dnech vyhledával stín domu, pohlížel do zeleně zahrad, jakmile pozvedl zrak.
Nahome pospíchala k zrcadlu. Náhle její nohy stanuly a ona téměř úzkostlivě uchopila Abd-ru-shinovu ruku: „Kdo je to?“
Kníže se postavil vedle maličké, takže i jeho obraz se objevil v zrcadle. Nahome na něho pohlédla a pak střídavě na stříbrnou plochu, jakou patrně dosud nikdy neviděla. Kníže se usmál a také i jeho obraz v zrcadle se smál. Nyní se uklidnila a stále ještě plna obdivu pravila:
„Je to Nahome?“
„Ano, je to naše malá princezna. Jak se ti líbí?“ Dlouho, velmi dlouho se dítě pozorovalo. Pak pozvedlo svůj zrak zářící radostí ku svému průvodci:
„Nahome je velmi krásná!“
Pravila to jako něco docela samozřejmého, co s ní samotnou nemá vůbec co dělat.
Abd-ru-shin se však přece ulekl. Je to dítě ješitné? Povrchní? Chce se líbit?
„Těší tě to?“ tázal se kníže.
„Ano, těší mne to“, zněla rychle pronesená odpověď. „Jinak bych sem vůbec nechodila. Kolem tebe je všechno krásné. „Ale,“ napadla ji nová myšlenka, „musím mít jiné šaty. Moje již nejsou tak pěkné.“
Také toto bylo řečeno úplně samozřejmě, bez každé vedlejší myšlenky. Abd-ru-shin si oddechl. Dítě bylo čisté jako lilie v jeho zahradě. Tato duše nebyla dotčena samolibostí a sobectvím. Jak je dobře mít kolem sebe takovou bytost.
„Jistě, musíš dostat nové šaty. Je to správné, že jsi mi to připomněla. Musíš mi vždycky říci, co bys chtěla mít. Vyhledáme potom Hussy, která ti pomůže obléknout.“
Nahome si začala podrobněji prohlížet komnatu. Bylo tu ještě mnoho jiných věcí. Mimo odpočívadla knížete, před kterým ležela na zemi nádherná kožešina, stál v rohu nizoučký, ve stříbře zpracovaný stoleček, na druhé straně pak byl jakýsi sloup z drahocenného dřeva, stříbrem vykládaný. Na sloupu stála nádobka vyřezávaná z červeného drahokamu. Světlo se v ní soustřeďovalo a vytryskovalo jako svazek paprsků.
Nahome zvedla ruce, ale tak vysoko nemohla dosáhnout. Abd-ru-shin očekával pln napětí, co učiní dítě, které bylo zřejmě uchváceno tímto pohledem. Dětské ručky klesly, zkřížily se na prsou a na tvářičce se objevil lesk posvátné zbožnosti.
„Podivuhodné,“ šeptala Nahome.
To bylo všechno. Pak se obrátila ke kožešině.
„Co je to zvíře?“ vyptávala se. „Budu tu smět lehávat? Budu docela zticha, budeš-li chtít přemýšlet.“
Abd-ru-shin kráčel do vedlejší komnaty. Také sem zářilo sluneční světlo jen lehce zakrytými okny. Byla to veliká místnost, zařízená zřejmě k přijímání hostí. Bylo tu množství polštářovaných sedadel i nádherně vyřezávaných stolic. Ze stropu visela miska jako osvětlovací těleso a podobná miska stála v rohu místnosti. Proudila z ní nádherná vůně.
„Čím to tak voní?“ vyzvídala Nahome.
„Jsou to růžové lístky, které ženy sbírají,“ zněla odpověď.
„Růže? To jsou květiny? To musí být skvělý div, mají-li takovou vůni. U nás nerostou.“
„V mé zahradě kvetou. Mám rád růže. Zdá se mi, jako by jejich vůně ke mně patřila od nejrannějšího dětství. Příští rok je uvidíš kvést.“
Také tato komnata byla vyzdobena drahocennými koberci a tkaninami. Ismáni byli velmi obratní v umění vázání koberců, zřídili k tomu účelu zvláštní školu.
Abd-ru-shin vzal do ruky malou figurku, která stála na jednom stolku. Zamyšleně ji pozoroval a pak ji ukázal dítěti. Byla to ženská postava v dlouhém řasnatém rouchu, provedená ve stříbře. Z ramen vyrůstaly perutě sahající až k nohám.
Nahome zatajila dech a její zrak se rozšířil. Netázala se, kdo to je, nýbrž jen se dívala. Neodvážila se ani dotknout stříbrného zázraku. Když kníže postavil zpět sošku na stůl, zavzlykala.
Mlčky následovala Nahome svého průvodce, který nyní vstoupil do jiné komnaty. Zde zmizela všechna slavnostní nálada. S jásotem běželo dítě, neboť v každém pohybu a bezstarostném výskotu bylo to úplné dítě, ke skupině dřevěných a stříbrných postav, které vyplňovaly jeden kout místnosti.
Byly to věrné napodobeniny zvířecích postav, důmyslně uspořádaných. Z jednoho záhybu tlustého koberce vyčnívala divoká hlava krokodýla se široce rozevřenou tlamou. Nahome mu strčila svou dětskou ručku do tlamy a smála se. Vedle stál hroch s celou svou odpuzující ošklivostí. Abd-ru-shin ukázal na zvířecí postavu a pravil:
„Říkala jsi Nahome, že okolo mne musí být všechno krásné. A co toto zvíře?“
Maličká se dívala vážně na věrně zobrazeného tlustokožce:
„To tak musí být, tak je to správné,“ pravila moudře a hladila svou dětskou ručkou tlustý hřbet.
„Ó, co je to?“ chtěla maličká vědět. Z malé, živoucí palmy visel dolů stříbrný had. Opravdový div umění. „Jsou taková zvířata?“
„Ano, v zemi, ze které jsem přišel, jsme měli mnoho hadů. Nám však neubližovali, ani našim zvířatům. Byli jenom krásní.“
„Ze které země pocházíš, kníže? Což jsi stále nebyl tu?“ vyzvídala Nahome.
„Pojď, půjdeme do prvé komnaty, kde je stříbrné zrcadlo. Ty se posadíš na své místo, já si lehnu na kožešinu a budeš mi vyprávět. Prosím, prosím,“ lichotil dětský hlásek.
„Ale vždyť jsi ještě z paláce téměř nic neviděla!“ namítal Abd-ru-shin.
„Nahome je velmi unavena, později budu mít z toho opět radost.“
Tím byla celá záležitost rozhodnuta. Svorně kráčeli dva nestejní poutníci zpět do zahradní komnaty. Nerovní? Kníže o tom přemýšlel. Ano, byli nerovní. A přece v hloubi povah byli spříznění. Nemohl se zbavit myšlenky: zdalipak se bude dítě zase prohlížet v zrcadle?
Nahome však ani pohledem nezavadila o „stříbrnou zahradu,“ jak pojmenovala zrcadlo. S výkřikem radosti se vrhla na kožešinu a zabalila se do ní.
Abd-ru-shin vyprávěl. Úplně zapomněl, že jeho posluchačka je dítětem. Nořil se stále hlouběji do svých vzpomínek. Nahome již dávno neležela, nýbrž seděla s rukama sepjatýma na kolenou a se zatajeným dechem naslouchala. Musí to být nádherná země mezi nebetyčnými horami.
Din-Arův příchod vytrhl oba ze zadumání.
„Škoda,“ vzdychla si Nahome, ale pak se sama utěšila tím, že přece tu nyní stále bude a že kníže jí bude moci každý den vyprávět.
„Jdi nyní k matce, Nahome,“ přikazoval Abd-ru-shin. Za chvíli tě zavolám, abys navštívila Hussy, která se postará o krásné šaty pro tebe.“
Dítě poslušně odběhlo, kynouc na rozloučenou svýma malýma ručkama.
Din-Ar se usmíval, okouzlen touto líbezností. Kníže se k němu živě obrátil:
„Nahome není dítě jako jiné. Je to zralý člověk, který si uchoval své dětství. Jinak nelze nazvat tuto směs všeho, co je krásné a čisté.“
Jsa provázen svým průvodcem, prošel krátkou, světlou chodbou do veliké vzdušné komnaty, ve které nebylo ani koberců, ani závěsů na stěnách. Rohožky, pletené z travin, pokrývaly podlahu, na které stály velké dřevěné stoly.
Zde se Abd-ru-shin posadil do pohodlného dřevěného sedadla, na jehož opěradle byla vyřezávaná holubice. Din-Ar se posadil na podobné, avšak jinak zdobené sedadlo a rozvinul nákresy.
Jednalo se o to, pokud možno co nejrychleji postavit náhradu za místnosti, které byly postoupeny kněžně Aloe. Kníže, jehož duch ještě dlel daleko ve vzpomínkách, se přesto věnoval novému úkolu. Bylo nutno stavět blízko komnat dříve určených pro faraona. Dá se to dobře provést, neboť i koberců, tkaniv, zlatých i stříbrných ozdob je velké množství v zásobě, takže princezna Juri-cheo nebude ničeho postrádat.
Když rozhovor skončil, kráčel Abd-ru-shin lehkým krokem do křídla, kde byli ubytovaní noví obyvatelé paláce. Kněžna Aloe byla již dříve opatřena vším, co potřebovala a také jí byl k dispozici dostatečný počet služebnic.
S překypující vděčností pozdravila knížete a projevila obavy, že její příliš živá malá dcerka by mu mohla způsobit obtíže. Kníže její obavy přátelsky rozptýlil a požádal Nahome, aby ho doprovodila k Hussy. Ruku v ruce kráčeli chodbami až do nejvzdálenějšího křídla. Zde bydlela Hussy. Jedna ze služebnic rozhrnula záhyby hustého koberce, který zastíral dvéře. S hlubokou úklonou zůstala stát, pohlížejíc s obdivem na knížete, který tu jistě ještě nikdy nebyl.
Ve veliké komnatě, do které vstoupili, sedělo mnoho mladých děvčat a žen horlivě skloněno nad výšivkami a tkaninami, zatímco z vedlejší komnaty zazníval pravidelný klapot tkalcovského stavu. Jak to bylo všechno podivuhodné! Jedna z žen, která byla vznešeněji oděna než druhé, se oddělila od skupiny a přikročila s hlubokou poklonou ke knížeti. Její velké modré oči se upřely na vládce. Byla v nich vepsána věrnost, bezpodmínečná věrnost.
„Hussy, zde ti přivádím malou princeznu, která bude od nynějška u nás bydlet. Nutně potřebuje nový šat. Ujmi se jí a postarej se o všechno. Prosím tě také, abys převzala péči o oblékání její matky, kněžny Aloe.“
Hussy nebyla ještě schopná slova. Myšlenka, že sám vážený kníže k ní přišel, byla příliš mocná. Ale Nahome přerušila mlčení:
„Jsem ráda, že mi dáš zhotovit šat, paní Hussy,“ pravila přátelsky.
Nedovedla vznešenou Arabku, která zřejmě svou plnou postavou působila na ni tak mateřsky, oslovit prostě Hussy.
Hussy se musela ovšem zasmát a tím bylo mezi nimi uzavřeno přátelství.
„Pojď se podívat, co by sis přála mít, princezničko,“ pravila živě, zatímco pokynula několika ženám, aby přinesly látky. „Pohleď, tento červený kus hedvábí by jistě vypadal krásně.“
„Musím to nosit?“ tázala se Nahome, pohlížejíc na knížete.
„Jestliže se ti to nelíbí, pak ne, můžeš si vybrat něco jiného. Co bys nejraději chtěla?“
„Nejraději bych měla šat bílé barvy,“ odvětila a zatleskala ručkama.
S přátelským pozdravem opustil Abd-ru-shin místnost, ve které za jeho přítomnosti ustala veškerá práce. Maličká měla být později zavedena k matce.
Hussy dávala nesčetné otázky Nahome, když s ní zůstala o samotě a snažila se uspořádat záhyby látky tak, aby se líbily jí i maličké. Také dítě mělo nesčetné otázky. Chtělo všechno vědět: jak se tká, proč stav tolik klape, jestli dívky rády vyšívají a jestli by se to mohla také naučit.
„Víš co, paní Hussy, zítra přijdu zase a budu se učit u tebe vyšívat. Pak něco knížeti vyšiji.“
„Bude mít z toho jistě radost, princezno,“ pravila Arabka. „Do zítřka budou tvoje nové šatičky hotovy a můžeš si je hned vzít, až k němu půjdeš.“
„Ach ano a hned mu přitom poděkuji,“ pravilo dítě.
„Čím to jen bylo, že všechna srdce byla tímto cizím dítětem získána? Také ženy i dívky, které tu tak horlivě pracovaly a vytvářely krásné věci, se shodly na tom, že takové dítě dosud nikdy neviděly.
Příštího dne očekávala maličká knížete již v zahradě.
„Hleďme,“ volal ji Abd-ru-shin vstříc, „ty jsi takové ranní ptáče?“
„Ó, já jsem již dávno vzhůru. Když se jde ráno do zahrady, jakmile začne slunce líbat květiny, je možno vidět elfy, kteří bydlí v květinách!“
„Ty je můžeš vidět, malá Nahome?“ tázal se kníže laskavě.
„Ovšem, že je vidím a mohu s nimi i hovořit. Jsou velmi přátelští a mají velkou radost, že jejich květiny smějí růst zde ve tvé zahradě.“
Kníže se zadíval na dítě. Bylo pravdou, co říkala, to zřejmě pozoroval. Zářivě vzhlížely její oči vzhůru k němu a její tvářička se červenala. Sama vypadala jako nějaký elf.
„Podíváme se dnes do jiných místností paláce?“ tázal se Abd-ru-shin. Příští dny budu mít k tomu málo času, poněvadž přijede návštěva. Zítra přijede můj přítel Eb-ra-nit se svojí chotí a později přijedou ještě jiní.“
Jestliže se obával, že dítě nerado uslyší zprávu o příchodu hostí, tu byl velmi příjemně zklamán. Nahome zatleskala ručkama a zvolala:
„Jak jsem ráda, že přijede tvůj přítel. Alespoň nebudeš stále tak sám. Je také tak dobrý a krásný jako ty?“
„Je velmi dobrý a krásný a já si ho vážím,“ zněla odpověď, která Nahome uspokojila.
Dnes vstoupili do paláce z nádvoří. Také z této strany vypadal palác mohutně. Poněvadž tu nebylo stromů a zeleně, lépe vynikala mohutnost zdiva, ozdobné arkýře a oblouky i různé dvéře zdobené bohatými řezbami.
Arabové dovedli již vyřezávat, ale Ismáni přivedli tuto jejich zručnost k umění. V ušlechtilém závodění se snažily nyní oba národy co nejvíce zkrášlit okolí knížete. Nezřídka se stávalo, že přes noc byla nějaká prostá věc nahrazena uměleckým dílem.
Také dnešního dne našel kníže na dveřích místnosti, kam chtěl vstoupit, držadlo provedené z kovu, představující opici. Směšnost zvířecí postavy, která byla neobyčejně věrně podána dle přírody, vzbudila srdečnou veselost u Nahome. Perlivý smích se vracel ze všech stran jako ozvěna. Maličká se ulekla.
„Kdo se to se mnou směje?“ tázala se postrašeně.
Nyní se musel smát i kníže. Pokoušel se vysvětlit, co je to ozvěna tím, že hlasitě mluvil a poukazoval na odraz mnohokráte se vracející.
„Tento mluvící a smějící se dům není tak útulný,“ pravila Nahome. „Druhá strana je krásnější!“
Když prošli opičími dveřmi, stanuli v rozsáhlé předsíni, ve které se přes den zdržovalo služebnictvo. Potom ukázal kníže maličké komnatu, kde byla uschována roucha, a jinou, kde bylo stříbro.
Vysoce podél stěn se kupily hromady stříbrného nářadí. Drahocenné mísy zčásti zdobené i drahokamy, byly připraveny k použití právě tak, jako překrásné poháry i ozdobné konvice, což všechno působilo tak, že i dospělý, který to poprvé spatřil, musel vyrazit výkřik údivu, tak jako toto dítě.
„To všechno ti patří? Ty jsi bohatý!“ pravila Nahome s obdivem.
Zítra to smíš s Na-Lah prohlédnout, až odejdu,“ pravil místo odpovědi. „Jsi spokojena s Na-Lah?“
„Je milá a děkuji ti, žes mi ji dal. Děkuji ti také za nový šat.“
S obdivem si prohlíželo dítě samo sebe. Jak si přálo, bylo od hlavy až k nohám oděno bíle jako obraz nevinnosti a čistoty.
„Pohleď, zde bude bydlet můj přítel Eb-ra-nit a tam vzadu jeho choť se svými ženami,“ vysvětloval kníže, když vešli do nádherné komnaty.
Byla podobně zařízena jako komnaty knížete, ale nádherněji. Bylo tu mnoho zlatých předmětů, také více kožešin, které propůjčovaly místnosti útulný ráz. Na jednom stolku stála malá, stříbrná postava, kterou Nahome s údivem poznala jako obraz knížete.
„To jsi ty!“ vesele zvolala. „To má být pro Eb-ra-nita?“
„Ano, to je můj dar pro něho.“
„Jeho paní také něco dostane?“
„Jistě, chceš to vidět?“
„Ano, ale napřed bych ráda ještě viděla, kde bude spát kníže. A kde ty spíš?“
Tak prošli druhou komnatou, která byla podobná první, jenže místo odpočívadel tu bylo více sedadel. Také stoly byly vyšší, takže se u nich dalo pohodlně sedět.
Sluneční světlo sem padalo pestrými tabulemi. Bylo to něco nádherného. Kameny byly vybroušeny do zcela tenkých plátků a zasazeny do dřevěných okenních rámů. Když sluneční paprsky pronikaly oknem, vyhlíželo to nádherně.
Na prostředním stole stála nádoba ze zeleného kamene na zlatém podkladě. Byla podivuhodně vytvořena. Když kráčeli kolem, vzal kníže toto umělecké dílo a s hrdostí si prohlížel jeho ušlechtilé formy.
Nyní stanuli v hostově ložnici. Bylo tu lože z nádherně tkaných pokrývek a hedvábných vyšívaných podušek. Ze stropu potaženého látkou visela lampa nad hlavou lože. Ačkoliv byl den, hořelo v ní světlo, které magicky osvětlovalo místnost. Komnata neměla žádných oken. Všude byly nejměkčí koberce, kožešiny a podušky.
Nahome zvedla nosánek:
„Není tu žádných oken a přece cítím svěží vzduch proudící z venku. Jak je to možné?“
Abd-ru-shin měl radost, jak má maličká bystrý postřeh a ukázal jí, že za potahy stěn jsou větrací otvory, kterými dovnitř proudí vzduch, a jiné, kterými opotřebovaný vzduch uniká. Lehké zatažení za řetízek, který visí v látkovém potahu, řídí tuto výměnu vzduchu.
K této komnatě se družily místnosti pro průvodce knížecího hosta a dále pro služebnictvo. Také velká světlá místnost, ve které se mohlo služebnictvo během dne zdržovat, tu nechyběla. Z této místnosti vedly dvéře do velké stinné zahrady s mnoha odpočívadly. S údivem sepjala Nahome ručky:
„Zahrada pro služebnictvo? To jsem ještě nikdy neviděla!“
„Myslíš, že potřebují méně čerstvého vzduchu než my?“
„Och, ti budou šťastni!“ zněla odpověď dítěte.
Zahradní brankou prošli do podobné zahrady, kde však bylo více květin.
„Toto je pro sloužící ženy,“ radovala se Nahome, když proběhla krásným koutem zahrady.
Pak oba znovu vstoupili do paláce, tentokrát do křídla, které bylo zařízeno pro Eb-ra-nitovu choť. Vypadalo to podobně jako na druhé straně, jenže tu bylo veseleji a více radostných barev. Ložnice kněžny se podobala vnitřku květu. Barvy, které byly na podlaze v kobercích zářivě tmavé, se stále zjasňovaly směrem ke stropu. Potah stropu se zdál být jen něžným odleskem koberce. Lampa měla tvar květu a rozlévala kouzelné světlo na všechny předměty.
„Kde je dar pro kněžnu?“ vyzvídala Nahome. Dítě nezapomnělo na nic, co ji jednou proletělo hlavou.
„Zde, ty maličký zvědavče,“ pravil Abd-ru-shin s úsměvem a ukázal na balík drahocenného hedvábí jemně nažloutlé barvy. „Není krásné?“
„Je to velmi krásné,“ pravila Nahome, ale bez jakéhokoliv nadšení, „ale kníže obdrží více!“
„Chtěla bys také mít takovou malou stříbrnou sošku?“
„K čemu, mám přece tebe?“ Tím byla věc vyřízena.
„Kdy budu smět vidět tvoji ložnici?“ Zněla nejbližší otázka, když již byly hostinské pokoje prohlédnuty.
„Až někdy jindy, Nahome -„
Dříve než se kdo nadál, přijel faraon se svou dcerou. Ti příslušníci kmene Is-Ra, kteří se nezúčastnili návštěvy na dvoře faraónově, hleděli s velikým napětím na příjezd tohoto panovníka, o jehož ukrutnosti se mnoho vyprávělo.
Nyní seskočil z koně, který netrpělivě a neochotně dupal nohama ještě dříve, než se jeho jezdec ocitl na zemi. Abd-ru-shin to pozoroval s údivem, neboť byl dobře obeznámen se zvyky koní. Jestliže toto činil kůň s ušlechtilou krví, pak to bylo znamení, že jeho jezdec s ním špatně zachází. Ovšem, kdo mučil lidi, trápil pravděpodobně i němé tvory.
Faraon byl krásný, ale byla to krása, která nerozehřívala srdce. Jeho pravidelné tahy byly ledově chladné. Byla v nich vyryta panovačnost a chtivost po penězích. Jeho oděv byl příliš nádherný, a proto se nevyznačoval vkusem. Jeho ruce byly přeplněny prsteny, takže jimi sotva pohyboval.
Po nutné výměně pozdravů doprovodil sám Abd-ru-shin hosta do komnat pro něho určených, zatímco je družina následovala.
Při spatření komnat unikl jinak dobře se ovládajícímu faraónovi výkřik údivu. Všechno tu bylo přizpůsobeno Sethiho vkusu, aniž to bylo přeplněno, nebo působilo nevkusně.
Abd-ru-shin se divil, že Eb-ra-nit dosud ještě nepřijel. Měl tu dávno být i se svou chotí. Co se asi přihodilo?
Konečně když se již Abd-ru-shin rozhodl, že bude faraónovi vyprávět o přepadení, dorazil Eb-ra-nit, ale sám bez své choti. Byl na válečném tažení, a proto se opozdil. Na své cestě k Abd-ru-shinovi poslal jednoho ze svých důvěrníků ke kněžně Braně a žádal ji, aby s velkou družinou za ním přijela.
V příštích dnech kněžna Brana také přijela. Doprovodili ji do její komnaty již pro ni připravené a přátelé pak chtěli pojíst se svou družinou, zatímco Brana, manželka Eb-ra-nitova, obědvala ve svých komnatách.
Držela se vždy velmi zpátky a Abd-ru-shin vzpomínal na první setkání s ní. Ten, kdo mu tehdy vyšel vstříc, byl kdosi úplně jiný, než očekával.
Štíhlá, vysoká ženská postava s trochu unaveným plouživým krokem. Temné vlasy nevisely jako u jiných Arabek dolů v copech, nýbrž byly ovinuty kolem ušlechtilé hlavy a přidržovány zlatým kruhem. Tato čelenka tvořila jedinou ozdobu její hlavy a také postavy, která přesto měla v sobě něco královského. Tmavá hedvábná látka splývala kolem ní v měkkých záhybech a její malé ruce odrážely se od ní jako bílí motýli.
Když svého času kněžnu pozdravil, zalila jasná červeň její bledé tváře.
„Pane, kdo jsi?“ koktala téměř nevědomky. Přítel tvého manžela a tím také tvůj, kněžno,“ zněla Abd-ru-shinova odpověď, ačkoliv věděl, že otázka byla jinak míněna.
Braniny podivuhodné oči ho pátravě pozorovaly. Zdálo se, jakoby častý pláč setřel jejich lesk, ale jakoby zato mohly vidět věci, které byly jiným skryty. Jejich hluboká modř se podivně vyjímala při černé barvě vlasů i obočí. Tentokrát zmizela jejich plachost, když ji Abd-ru-shin následujícího dne pozdravil. Měla radost z nádherných zahrad, jakých dosud nepoznala, chválila tkaniny a výšivky a tázala se po kněžně Aloe a její dcerušce, o jejíž přítomnosti byla právě zpravena.
Abd-ru-shin slíbil, že ji seznámí s Aloe, ačkoliv je dosud uzavřena a nestýká se s lidmi.
„Snad tvoje přítomnost ji vytrhne z jejího žalu,“ pravil, ale v tom okamžiku věděl, že Brana by to potřebovala ještě víc.
Zahloubán do svých myšlenek kráčel, kníže ke svým komnatám. Jak Eb-ra-nit přišel k této své choti? Ačkoliv dokonale ovládala řeč, bylo hned poznat, že není Arabka. Avšak odkud pochází ta hluboká těžkomyslnost, která se kolem ní rozprostírá, a starost, která mluví z každého jejího pohybu. Vedle Eb-ra-nita kypícího životem se to zdálo být nemožné.
Večer v zahradě to byl Eb-ra-nit, kdo začal hovořit o své manželce.
„Ještě před osmnácti měsíci jsem byl nejšťastnějším člověkem pod sluncem,“ zvolal neklidně. „Potom závistiví nepřátelé náhle rozbili mé štěstí. Brana je dcerou jednoho řeckého knížete. Před léty jsem ji poznal na jedné ze svých výprav. Opětovala moji lásku, ale její otec nechtěl ničeho slyšet o spojení se mnou, poněvadž jsem byl podle jeho mínění nevzdělaný a surový Arab. Proto jsem ji s jejím svolením unesl. Byli jsme šťastní. Žádná myšlenka na daleký domov nezkalovala Branino srdce. Měli jsme dva chlapce, z nichž starší, bouřlivý divoch, byl podoben mně, druhý, klidný a zamyšlený byl podoben Braně, ale přesto to byl mužný chlapík. Rozmnožovali naše štěstí a jejich jásot naplňoval palác i dvůr.
Před osmnácti měsíci, kdy bylo chlapcům šest a sedm let, jsem odjel, abych udělal pořádek na západní hranici své říše. Za mé nepřítomnosti chlapci zmizeli. Dodnes nemáme jistotu a nevyzkoumali jsme, kdo je uloupil. Že byli uloupeni, je mimo všechnu pochybnost. Podezírali jsme řeckého knížete. Po týdnech bezvýsledného pátrání jsem se převlékl jako cestující kupec a odplul jsem s několika věrnými na ostrov, na kterém on vládl. Nepoznán provozoval jsem tam obchod, hledal, pátral, vyptával se a neopomněl jsem ničeho, co by mohlo vést k jejich vypátrání.
Své syny jsem nenašel, ba neobjevil jsem ani stopu, která by naznačovala, že ještě žijí.
Bylo pro mne těžké vzít zoufalé Braně poslední naději. Od té doby je ponořena ve smutek a nikdo neuslyšel, že by se zasmála. Kdyby ji někdo dovedl rozveselit, polovinu své říše bych za to dal. Já sám jsem byl nešťastný nad ztrátou synů a nad jejich nejistým osudem, ale ty mne znáš, že dlouho nedovedu truchlit!“
Nyní Abd-ru-shin pochopil těžkou trudomyslnost, které propadla choť jeho přítele. Kdo by tu mohl pomoci? Nechtě vyslovil svou myšlenku, která v něm vznikla:
„Musím k ní poslat Nahome!“
„Nahome? Kdo je to Nahome?“ tázal se Eb-ra-nit s údivem.
„Je to sluneční paprsek, který zabloudil do mého paláce, a zachycený smích,“ odvětil Abd-ru-shin a vyprávěl příteli o tom, jak osvobodil Aloe a její dítě.
Eb-ra-nit se ihned přitom zaměstnával myšlenkou, jak se bude chovat faraón. Tento ukrutný vládce se nesmí nikdy dozvědět, že Abd-ru-shin a jeho lid mu odňali kořist.
„To nebyli faraónovi služebníci, nýbrž tuláci a vyvrhelové,“ zněla Abd-ru-shinova námitka, která však nezaplašila Eb-ra-nitovu starost.
Znal příliš dobře faraóna a věděl, že si nedá ujít žádnou příležitost, aby mohl knížeti kmene Is-Ra uškodit.
„Musíš to tak zařídit, aby maličká nepřišla faraónovi do cesty. U Juri-cheo jí nehrozí nebezpečí. Ona žije svým vlastním životem a dovede mlčet!“
„Dítě nepůjde dobrovolně faraónovi na oči,“ pravil kníže. „Chvěje se již při myšlence na jeho návštěvu. Mimoto jsem pozoroval, že mužům není nakloněna. Nedávno jí chtěl Ne-so-met vyprávět pohádku – a on umí pohádky dobře vyprávět, ale ona mu s přátelským díkem utekla, až prý bude chtít slyšet pohádku, že jich Na-Lah zná dosti.
Pak hovořili o komnatách, které obývá faraón, a Eb-ra-nit vytýkal, že z tohoto křídla vede příliš mnoho vchodů do hlavního paláce.
„Příliš důvěřuješ lidem, Abd-ru-shine,“ pravil. Faraón kráčí po křivých cestách, jeho zvědové všude naslouchají. Nečiň mu to tak lehké!“
„Nemám, co bych schovával,“ pravil hrdě Abd-ru-shin.
„Nic? Opravdu nic? Zapomněl jsi na kněžnu a dítě! Je tu ještě mnoho věcí, které je možno falešně si vyložit ku tvé zkáze. Tvoje víra, která jest nyní i mou vírou, bude ho rozhořčovat. Stejně je již rozzloben, že tvůj lid žije v míru a radosti a že ti při tom lépe slouží, než jeho národ jemu. Nedovede mít kolem sebe spokojené a veselé lidi a nikdy nepochopí, že se můžeš se svými lidmi stýkat bez lži a přetvářky a že není bič, který řídí lidi, nýbrž slovo. Věř mi a pokud můžeš, dej většinu těchto vchodů uzavřít a ponech faraóna s jeho lidmi v jeho komnatách!“
Abd-ru-shin viděl, že to s ním jeho přítel dobře míní a třebaže se nemohl vžít do takového myšlení, souhlasil. Eb-ra-nit své lidi zná lépe než on.
Několik dní uplynulo. Obě knížata seděla pohromadě a hovořila, když se na chodbě ozvaly rychlé kroky a jasný hlásek volal vítězně a pln štěstí:
„Zasmála se! Smála se opravdu a srdečně!“
„Jak jsi to dokázala, Nahome?“ tázal se Eb-ra-nit.
„To přišlo samo sebou. Já jsem ničeho neučinila. Ukazovala jsem kněžně zlaté rybky, které plavou ve veliké nádrži v hale. Znáš je kníže?“ přerušila se.
Eb-ra-nit přikývl, jsa zvědav na další.
„Kněžna se hluboce sklonila nad vodu a z jejich velkých očí spadly dvě veliké kapky do nádrže. Rybky rychle připlavaly a chtěly po nich chňapnout, ale nic tam nebylo.“ Nahome se při této vzpomínce sama zasmála. „Tu jsem pravila kněžně: „Chceš-li jim něco dát, pak jim musíš hodit drobty, vody mají dost.“ Tu se kněžna velmi zasmála a nyní sedí ve své komnatě a celá její tvář je rozjasněna.“
Eb-ra-nit téměř neslyšel posledních slov. Vyskočil a pospíchal z místnosti. Kníže Abd-ru-shin pak láskyplně přitáhl svůj sluneční paprsek k sobě. Pohladil její jasné dětské čelo a pak se tázal:
„Čím se v těchto dnech Nahome zabývá, když se kvůli hostům o ni nemohu starat?“
„Nahome se učí tkát,“ zněla hrdá odpověď. „Paní Hussy je dobrá a milá. Chodím ráda k ní a k děvčatům.“
„To je správné, dítě. Později se také naučíš jezdit na koni a chci tě také naučit číst a psát. To všechno musíš znát, chceš-li být opravdu mojí pomocnicí.“
„Dostanu pak také rydlo a tabulku z hlíny?“
„Ovšemže to dostaneš a také cosi nového, co teprve krátce používáme: krásný bílý papír z rákosí. Na tom se píše mnohem lehčeji.“
Zatím se kněžna Brana seznámila s princeznou Juri-cheo. Ačkoliv se kněžny před tím nikdy neviděly, nebylo v jejich styku nic cizího. Pokud bylo Juri-cheo možné být nenucenou, činila tak vůči této krásné kněžně, která od chvíle, kdy zmizel její smutek, byla velmi milá.
Také Juri-cheo byla krásná, ale byla to studená krása jejího otce. Zatímco kolem Brany splývala všechna roucha měkce a vlnivě, takže přes drahocennost oděvu bylo možno ho přehlédnout kvůli její osobnosti, zdálo se u Juri-cheo, že oděv je pro ni hlavní věcí. Zdála se být zavinutá do svých nádherných látek a spoutána v každém pohybu. Nejdříve bylo vidět šat a pak teprve si člověk vzpomněl, že je v nich také člověk.
Obuta byla do velmi úzkých střevíců a kráčejíc trhavými kroky, vstoupila Juri-cheo do komnat kněžny Brany.
Brana požádala princeznu, aby později i s několika jejími průvodkyněmi u ní pojedla.
V paláci byl živý ruch. Eb-ra-nit a jeho choť se nepozorovaně vpravili do života, který tam byl obvyklý. S faraónem však nastal konec harmonie a klidu. Arabové i Ismáni si stěžovali stejně na vzrušenou, nervy týrající náladu, kterou přinesli noví hosté. Začali počítat dny, po které se tu ještě návštěva zdrží, ale tím pevněji se semkli kolem svého knížete. Ismáni již dávno věděli, co pro ně znamená jejich světlý kníže, a nyní na tomto křiklavém protikladu se také Arabové naučili chápat požehnání, kterého byli účastni.
A Abd-ru-shin? Byl ohromen, že taková bytost může být člověkem. Co Sethi učinil z duše, kterou mu Bůh daroval?!
Bez Eb-ra-nita, který stále všechno urovnával a dělal prostředníka, byl by Abd-ru-shin nesnesl přítomnost faraónovu.
Nyní započal veselý a čilý život po celé říši, jejíž vládu převzal Abd-ru-shin, zaslíbený kníže z dalekých zemí. Nikdo nevěděl, odkud přichází, ale nikdo se také po tom netázal. Prostým duším Arabů stačilo, že jejich kníže byl shůry zaslíbený a shůry poslán.
Že to nebyl nikdo z nich, to cítili ve všech jeho činech a téměř při každém jeho slově. Vždy hovořil jinak, než očekávali, vždy byl mírnější, spravedlivější nebo také přísnější, než byli oni. Právě to jim dávalo stále vzrůstající důvěru, že nemohou činit nic lepšího, než v každý čas ochotně se podřídit jeho příkazům.
Jeho průvodci, Ismáni, byli na práci zvyklí. Rádi se chopili i nejnižších prací.
„Proč to nenecháte udělat otrokům?“ tázali se Arabové, když viděli, jak vznešení Ismáni vykopávají půdu pro základy nové budovy.
„Nemáme žádných otroků!“ zněla klidná odpověď.
To však Beni-Hus-dhům nestačilo. To přece nemohlo být, aby tito nejvznešenější ze všech lidí se nedali obsluhovat otroky. Snad jim jenom jinak říkají? Synové pouště opět zvídali:
„Máte přece jistě válečné zajatce, anebo lidi z kmenů vám poplatných, kteří pro vás pracují, nebo,“… pojednou jim napadla nová myšlenka. „Opustili jste svou zemi proto, poněvadž si myslíte, že za vás musíme pracovat? Uděláme to rádi, ale musíte to říci.“
Ima, který právě přišel, aby se podíval, v jakém stavu jsou vykopávky, se musel smát.
„Nevedeme žádných válek, a proto také nemáme žádných zajatců. Považujeme práci za milost a jsme rádi, když ji můžeme vykonávat.“
Oči posluchačů se zvětšily a vytřeštily.
„A mají před vámi lidé respekt, když pracujete jako otroci?“
„A což vy před námi nemáte úctu?“ zněla protiotázka pronesená veselým hlasem.
„Ovšem, že máme před vámi úctu, poněvadž víme, že jste nejušlechtilejší lidé, které známe.“
„Vidíš Jusu, sám jsi našel odpověď na svoji otázku. Kdo žije správně jako člověk, jak je to shůry požadováno, tomu bude práce přítelkyní, pomůže mu a dobude pro ně také úctu správně myslících lidí. Jen, kdo myslí falešně, je líný a pohodlný, ten nebude chtít pracovat a také nebude pozorovat u sebe žádného požehnání.“
„Chci také pracovat,“ zvolal Jusu s horlivostí, se kterou se vždycky chápal toho, co jednou pochopil.
Aniž se tázal, vzal nářadí z ruky Imovy, který chtěl právě ukázat jakýsi správnější způsob práce.
Ima mu s úsměvem dal nářadí a měl radost z toho, jak Jusu dobře pochopil, co právě vysvětloval.
Sotva však Beni-Hus-dhů uviděli svého někdejšího řečníka pracovat, přibíhali sem v celých houfech. Chtěli dělat totéž. Byli jako děti, které se dávají vést příkladem. Na tom kníže vybudoval také svůj výchovný plán. Ismáni se brzy po svém příchodu rozdělili ve skupiny a kasty, jak tomu byli zvyklí ze své vlastní říše. Každá kasta vykonávala práci ji náležející tak dobře, jak dovedla a snažila se ze všech sil vytvořit dokonalé věci.
Abd-ru-shin dal k práci ochotné Beni-Hus-dhů zařadit do těchto skupin a tito si nepozorovatelně zvykli na činnost, poslušnost a mlčení. Pod vlivem vysoko stojících Ismánů se mírnily jejich zlozvyky. Ve všem se podřizovali a ulehčili tak svému vládci uspořádání říše podle jeho vůle.
Léta přešla od Abd-ru-shinova příchodu. Uplynula téměř nepozorovatelně a jen na tom co, bylo vytvořeno, bylo vidět, kolik jich uplynulo.
Abd-ru-shinův palác ležel uprostřed kvetoucích zahrad jako zázrak krásy a nádhery. Arabové se stále znovu divili, neboť nic podobného ještě neviděli. Pro Ismány to však byla vzpomínka na jejich dalekou, nepopsatelně krásnou zemi.
Vybudovali jeskyně, ve kterých vzývali Boha, jak to byli zvyklí činit. Dosud nikdo z nových poddaných nevstoupil do jeskyně. Abd-ru-shin si přál, aby synové pouště byli na to nejdříve v nitru připraveni, aby pak ihned pochopili, jak svatým to všechno jest. Nyní by jim bylo ještě lhostejno, jakou budovu staví: stáj pro koně jejich knížete probouzela jejich dětský údiv tak, jako sám palác.
Také obydlí Ismánů byla dokončena a odpovídala obrazu, jaký si kníže o nich učinil. Dosud se však nikdo z Arabů neodvážil postavit takové obydlí sám pro sebe.
Abd-ru-shin o tom hovořil s některými ze svých věrných a byl toho názoru, že je to plachost, která tyto prosté syny pouště zdržuje.
„Postavíme tedy dům pro Jusu, aniž bychom mu o tom něco řekli. Druzí budou následovat jeho příkladu,“ navrhoval Ima. Abd-ru-shin se jen usmíval.
„Zkuste to,“ pravil přátelsky.
Zřídka řekl k nějakému návrhu, který mu byl učiněn, svoje „ne“. Kdo se však domníval, že tím v každém případě vyjadřuje souhlas, ten se mýlil. Kníže se jen chránil udílet rady, neboť každý se měl učit vlastní zkušeností a měl všechno v sobě učinit živým.
Jusův dům byl hotov. Byl mnohem prostší než obydlí Ismánů a byl také lépe přizpůsoben požadavků Arabů. Byl opravdu krásný a odpovídal svému účelu. Ima i ostatní se těšili, až ho Jusovi ukáží. Kníže se jen usmíval.
Zavolali Jusu a když se ho tázali na jeho názor o domě, projevil dětinskou radost. Pak mu Ima řekl, že on Jusu má v něm bydlet.
Arab úplně ztichl. Mohlo to být omráčení nad tolika štěstím. Avšak i když první radost měla již dosti času, aby se utišila, Jusu nepromluvil ani slova. Konečně mu bylo jasno, že všichni tito přátelsky na něho pohlížející Ismáni zaslouží slova díků. Kníže již odešel.
Jusu srdečně poděkoval a během hovoru nacházel stále nová slova, aby vylíčil svůj dík a radost tak, že Ismáni byli velmi spokojeni.
„Musíš se tam již dnes nastěhovat, Jusu,“ radil jeden z nich.
„Rodina není dost pěkná pro tento dům,“ pravil Jusu rozpačitě.
Ima se smál:
„Zvyknou si na krásu a pak budou sami krásní.“
S těmito slovy se rozešli. Jak se Ima podivil, když asi za týden uviděl Jusu vycházet z jeho starého obydlí.
„Kdo tu bydlí, Jusu?“ tázal se Ismán.
„Já pane,“ zněla rychlá odpověď.
„Proč jsi se opět odstěhoval z nového domu?“ tázal se Ima chladně.
„Jusu se neodstěhoval!“
„Tak tam tedy ještě bydlíš?“
„Ne, pane!“
Rychle se střídaly otázky a odpovědi, ale teprve po nových otázkách se Ima dověděl, že se Jusu do krásného domu vůbec nenastěhoval. Zdál se mu příliš krásný. Při tom zůstalo.
Ima se odebral k Abd-ru-shinovi: „Pane, slyš, Jusu …“ —— „se dosud nenastěhoval do svého domu!“ přerušil ho kníže s úsměvem. „Nečekal jsem nic jiného!“
„Pane,“ divil se Ima, „a přece jsi nás nechal ho stavět?“
„Chtěli jste to udělat a já neměl nic proti tomu. Dům nebyl postaven nadarmo. Nezkrotné myšlení Arabů se dosud obává žít a bydlet jinak než jejich otcové. Chceš je za to kárat? Učte tyto lidi zvolna svým příkladem, že všechno, co děláme a podnikáme, je účelné a dobré. A oni to budou napodobovat. Dosud se bojí nových věcí.“
Často míval kníže příležitost vysvětlovat svým Ismánům, proč Arabové jinak myslí a jinak jednají než oni.
Ale také svým novým poddaným musel často pomáhat, aby měli lepší vědění o sobě samých. Domnívali se, že budou považováni za zbabělce a slabochy, jestliže čas od času nepřepadnou své sousedy a nepodrobí si nějaký kmen.
Dobrotivě, jako otec, hovoříval k nim kníže a ukazoval jim, že jedině jejich nespoutaná divokost je pudí k takovým činům. Je-li nějaký národ vyzbrojen, aby se mohl bránit v nebezpečí, pak nepotřebuje nic víc dělat.
„Budeme-li se sousedy udržovat mír a budeme-li jim pomáhat, místo abychom jim škodili, pak budou mít před námi větší úctu, než když je přepadneme jako dravá zvířata.“ Když k nim Abd-ru-shin takto hovoříval, domníval se, že všemu rozumí, přece se však stále znovu objevovala vrozená touha po loupeži. Kníže mohl v tomto směru jen zvolna přivodit změnu.
Mnohem snazším úkolem bylo přimět je, aby se zřekli otroků. Když pocítili požehnání práce a sami se pilně zúčastnili díla, nedovolili otrokům již jejich činnost. Tím méně byli ochotni snášet, aby otroci pracovali po boku Ismánů. Tak se stali kdysi tak žádoucí služebníci nečinnými jedlíky. To se ovšem Beni-Hus-dhům nelíbilo.
Když to Abd-ru-shin zpozoroval, vystoupil s návrhem, aby všichni otroci byli propuštěni a posláni ke svým kmenům. A to, co by snad dříve Arabové učinili jen z poslušnosti vůči svému pánu, ale bez porozumění, to nyní ochotně udělali. Nyní bylo také snazší jim vysvětlit, jak je to nečestné považovat lidi za roveň zvířatům, mít je v zajetí daleko od jejich rodin a pokořovat je.
Jusu stanul před Abd-ru-shinem:
„Pane, kdy budeme smět slyšet o vašem Bohu?“
Kníže naň pohlížel klidným, pátravým pohledem:
„Toužíš po tom Jusu? Nebo bys rád o něm věděl jen proto, aby ti bylo jasno, ke komu se modlíme?“
„Což to není totéž?“
„Ne, Jusu, není to úplně totéž. Zeptám se tě však jinak: budu-li ti vyprávět o Bohu, co budeš potom dělat?“
„Budu ho uctívat a budu mu sloužit po celý život, neboť on musí být Nejvyšší, poněvadž ty mu sloužíš!“
Kníže poznal z neobratně vyslovených slov touhu této lidské duše. Měl z toho radost.
„Poslyš, Jusu: chrám, který stavíme Bohu, bude hotov v nejbližších dnech. Pilně a radostně jste spolupracovali, aniž byste znali Boha, kterému jste tím sloužili.
Vyšli posly do všech osad a pozvi dospělé k zasvěcení chrámu. Tam budu vyprávět o Bohu.“
Jusu radostně zatleskal rukama, pak však jemu napadla myšlenka:
„Pane, oni přijdou všichni, nemáme místa!“
„Nechť sebou vezmou své stany a rozbijí je venku, kde jste vy měli před léty ležení. Tam je místa dost.“
„Pane ty jsi velmi dobrý!“ A pln štěstí odběhl.-
Skutečně přišli téměř všichni, když nadešlo svítání v den, kdy měl být zasvěcen chrám. Ze všech stran sem stále proudili mužové, jsouce zvědavi vidět chrám a slyšet o Bohu.
Dosud nikdy neuctívali své bohy v uzavřené místnosti. Nedovedli si představit slavnosti bez bohů, bez obětního oltáře a hořícího ohně, bez plamene, kouře, divokého reje a hluku.
Nyní bylo všechno jiné. Hudba zněla k řadovým tancům a všude byly květiny a krása, kam oko jen pohlédlo. Překrásně vyhlíželi Ismáni, když s tvářemi zářícími radostí vykonávali svou pobožnost. A kníže!
„Bůh,“ koktal mnohý z Arabů. Všichni, kteří přišli, byli uchváceni. Jsa zahalen v bílé roucho s pokrývkou na hlavě, která byla spjata lesknoucím se diamantem, stanul Abd-ru-shin před lidem a hovořil k nim o Bohu, o Jeho vůli a Jeho zákonech.
Že nevědomí synové pouště nebudou moci pochopit všechno, co nádherného slyšeli, nebylo nikterak na závadu. Hluboce však pochopili, že Bůh jest, že Abd-ru-shin jim chce vytvořit spojení s Bohem a že jest jejich knížetem.
Chtěl sloučit tyto národy, které byly nyní pod jeho vládou.
V budoucnosti se měli nazývat Is-Ra. Nedovedli téměř pochopit, že vznešení Ismáni mají být sjednoceni s nimi, chudými, polodivokými Beni-Hus-dhu. Již spojení jmen mělo naznačovat, že kníže nechtěl činit rozdílu mezi oběma kmeny, pokud ho oba poslouchaly. Žhavá radost zavalila Jusu.
Abd-ru-shin hovořil o společné práci, která bude tím krásnější, čím více budou oba kmeny svorně pracovat ruku v ruce, přičemž každý bude dávat své zkušenosti k dobru celku. „Pracovat, pracovat,“ bušilo v srdcích nadšených Arabů!
Nikdo se nevzdálil, když kníže všechny, kteří mu chtěli činně sloužit, požádal, aby k němu přistoupili. Zasvětil je ke své službě a jim se zdálo, jako by tím byli vytrženi a pozvednuti z ostatních lidí. Služebníci takového pána!
Večer, v den slavnosti, navštívil Jusu svého pána, aby převzal opět diamant a uložil jej do klenotnice. Chvějící se rukou bral věrný muž kámen z Abd-ru-shinovy ruky a dlouho naň pohlížel.
„O čem přemýšlíš, Jusu?“ tázal se kníže přátelsky. „Je kámen poškozen?“
„Pane, je mnohem krásnější, co jsi ho měl. Je tomu tak stále: čeho se dotkneš a na co se podíváš, to je lepší a krásnější. Pohleď do našich srdcí: byla jak pastviny na pokraji pouště, od té doby, co jsi mezi námi, rostou v nich květy, kvetoucí tobě ku cti.“
Často se stávalo, že Jusu mluvil v obrazech. Přicházelo to nehledaně a on to ani nepozoroval.
Prožijeme ještě, že z květů bude ovoce,“ odvětil Abd-ru-shin laskavě.
„Řekl jsi „my,“ pane, nikdy nečiníš žádného rozdílu a přece víš, že Jusu je jenom zrníčko písku pod tvou nohou.“
Zářícím zrakem vzhlížel strážce pokladu vzhůru ke svému pánu.
Vstup jednoho z Ismánů, který přinášel důležitou zvěst, zabránila knížeti, aby Jusovi odpověděl.
„Pane, lidé, kteří dnes přišli od západu na slavnost, vyprávěli, že nějaký mocný kníže je na cestě k tobě. Jeho země je velmi daleko, jeho moc je veliká a jeho rámě vítězné. Vydal se na cestu s ohromným vojskem, aby vyhledal tvou říši, a mužové nevědí, zda chce tak učinit v míru, nebo vytáhl-li na výboj. Avšak pověst, která předchází knížete Eb-ra-nita svědčí o tom, že ti vyhlásí boj.“
„Eb-ra-nit,“ tázal se kníže zamyšleně. „Zdá se mi, jako bych toto jméno již slyšel: Eb-ra-nit! Zdá se mi to být podivuhodně známým. Proč bychom měli nechat dojít k boji? Vytáhneme mu vstříc dobře vyzbrojeni a uvidíme, bude-li možno dohovořit se s nimi v míru. Říše žije se všemi sousedy v harmonii, proč by měl tuto svornost porušovat kníže z daleké země?!“
Za několik dní vyjížděl kníže v čele velikého vojska vybraných jezdců směrem k západu slunce, vstříc cizímu knížeti. Plni štěstí užívali Ismáni této jízdy a také Abd-ru-shin měl radost, když jeho oř klusal jako okřídlený.
Nic se nedalo srovnat s radostí Arabů. Konečně byli zase jednou na hřbetech koní. A sám kníže s nimi! Nepodnikl tažení proti své vůli, nýbrž ku své poctě.
Předváděli mu ukázky svého nejlepšího jezdeckého umění a on neskrblil pochvalou. Těšila ho ta dětská veselost jeho lidí a líbili se mu také vybraní koně, na kterých klusali.
Setkání s cizím knížetem dopadlo docela jinak, než si tento představoval. Nedošlo k boji nebo k měření sil. Kníže Eb-ra-nit zvyklý na vítězství, byl poražen ještě dříve, než začal bojovat, poražen dobrotou, mírností a vznešeností.
Nechtěl to přiznat sám sobě, ale přece mu bylo stále jasnější: ten kníže Abd-ru-shin byl vznešenější a úctyhodnější než kdokoliv, koho Eb-ra-nit kdy poznal. Lidé, kteří ho přirovnávali k Bohu, měli pravdu. Dokonalá harmonie spočívala ve všem, co Abd-ru-shin činil, hovořil, i v každém jeho pohybu.
Přišel, aby dobýval, srovnával a triumfoval – a nyní vjížděl do paláce Abd-ru-shinova jako jeho přítel.
Bylo samozřejmé, že se Eb-ra-nit v důvěrných rozhovorech tázal také na víru knížete. Cítil, že kníže a jeho Ismáni jsou nemyslitelní bez této víry.
Eb-ra-nit přijímal jako samozřejmost všechno, co mu bylo vyprávěno o Bohu. Zdálo se, jako by Abd-ru-shin potřeboval o tom jen hovořit a jeho slovo letělo ihned vstříc cítění druhého. Pln porozumění se zúčastňoval bohoslužeb ve chrámu a v jeskyních. Pokaždé se mu otevřelo nové poznání, které podivuhodně snadno převáděl v čin.
„Ty říkáš, Abd-ru-shine,“ začal jednoho dne, když již dlouho a zamyšleně chodil s knížetem, „že lidé prožili na zemi mnohé životy. Věřím ti. Také já musel již jednou žít a to v národě, který věděl o Bohu. Kdykoliv hovoříš o Bohu, odpovídá moje duše jásavě: Ano, já vím velmi jasně, že Bůh jest, ale nemohla jsem ho již po dlouhou dobu vidět!“
Abd-ru-shin mlčel.
„Nemyslíš, že je tomu tak?“ naléhal Eb-ra-nit, který se vždy snažil ve všem, co cítil a myslel, dosáhnout hned poslední dosažitelné příčiny.
„Může to být tak, ale možno to také vysvětlovat jinak, příteli. Nedumej a nehloubej, až přijde čas, dá Bůh odejmout pásku z tvého duchovního zraku. Ne dříve. Ty přece víš co se mi jednou stalo. Vyprávěl jsem ti již, jak mi bylo jednoho dne v říši Ismánů zjeveno, kdo jsem. Tu však přichází Din-Ar a my musíme náš rozhovor odložit na jindy. Co přinášíš, Din-Are?“
„Dostali jsme zprávu, že faraón mocné sousední říše, tolik již o tobě slyšel vyprávět, že touží, aby tě poznal. Řekl prý, že přijde k nám se svým celým vojskem jako nepřítel, jestliže ho během měsíce v Egyptě nenavštívíš.“
„Děkuji ti, Din-Are, bude dobře, když přesvědčíme tohoto vládce o naší lásce k míru. Postarej se, aby všechno bylo připraveno k výpravě, abychom mohli kdykoliv vyrazit.“
Obrátil se k Eb-ra-nitovi a zamyšleně pravil:
„Myslíš, že mi chtěl faraón vyhrožovat? Proč by to dělal? Jestliže o mně opravdu slyšel, pak přece ví, že se všemi sousedy žiji v míru?!“
„To je právě to, co se mu nelíbí. Věř mi, Abd-ru-shine, z této návštěvy u faraóna nebudeš mít žádnou radost a přece ti nemohu radit, abys ji nevykonal. Bylo by to špatné, kdybys přivodil na sebe jeho nenávist dříve, než tě vůbec musí zasáhnout.“
„Nenávist?“ tázal se Abd-ru-shin. „Co je to? Také můj učitel o tom hovoříval. Dosud jsem ji nikdy nepoznal. Musí to být velmi špatné.“
„Nenávist jest z temnot, kterých tvá čistá duše nezná a nikdy nepochopí. Nenávist je strašná. Přinese ti utrpení, ale věř mi, že budu nad tebou bdít, aby tě nemohla zasáhnout!“
Abd-ru-shin se rozhodl, že brzy po nadcházejícím odjezdu Eb-ra-nitově vykoná návštěvu v Egyptě.
Eb-ra-nit se svojí družinou odjel. Těžkým se zdálo loučení s novým přítelem, prvním, jakého kdy měl. Abd-ru-shinovi se zdál být palác pustým, když veselý smích Eb-ra-nitův se v něm již neozýval. Tím horlivěji dohlížel na všechny přípravy k návštěvě na faraonově dvoře. Rozhodl, že třetina jeho průvodu budou Ismáni. Hrdě a radostně se Arabové tlačili, aby si z nich vybral své průvodce.
Nebylo nikoho mezi jezdci, kdo by neměl radost z této jízdy a nebyl vesel. Ti, co zůstali doma, byli však smutní nad tímto rozloučením se svým pánem a doufali, že nebude příliš dlouho vzdálen.
Aby se neoddávali neužitečnému smutku, vymýšleli Ismáni nejrůznější práce, které měly být společně provedeny k okrášlení paláce a zahrad. Při své poslední procházce háji pravil Abd-ru-shin.
„Jak by to bylo krásné, kdyby tu bublal pramen nebo tekl veselý potůček!“
Příštího jitra viděl Jusu v odlehlé části zahrady, jak příští voda mezi dvěma velikými kameny. S jásotem pospíchal k Din-Arovi a přivedl ho k vodě, která se ukázala být opravdovým praménkem, který právě musel vytrysknout ze země.
„Jak je to překrásné!“ volal Jusu.
Din-Ar se jemně usmíval. Nezdálo se mu to divným, že bytostní, kteří uslyšeli přání svého pána, poslali vodu v podzemí nashromážděnou touto cestou.
Din-Ar dal nyní kopat a zjistilo se, že pramen je dosti silný. Bylo ho možno svést až ku středu zahrady. Byl udělán malý umělý potůček. Brzy zde bublaly veselé vlnky přes veliké kameny, brzy zase klouzaly mezi květinami, až se shromáždily ve veliké nádrži. To byla práce pro mnoho pilných rukou. Chtěli dokončit toto dílo dříve, než se pán navrátí. Kdy asi přijede?
Vrátil se nazpět dříve, než se nadáli. Veliký byl jásot, který ho uvítal. Dokonce i jindy tak klidní Ismáni vyšli trochu ze své rovnováhy a dávali nepokrytě najevo svou radost nad návratem knížete.
Dosud nebyl nikdy vzdálen na delší dobu, takže všichni ho bolestně postrádali. Jakmile umlklo bouřlivé přivítání, zvážněla však jeho tvář. A i jeho zářící oči vážně pohlížely. Zdálo se, jako by přemýšlel o důležitých věcech. Čím se asi zaměstnával? Arabové otázkami zaměstnávali Jusu, který směl provázet knížete na jeho cestách.
„Což nebylo krásně na dvoře faraónově? Byl jejich pán uražen?“
Při těchto otázkách se zatínaly pěsti Arabů. Běda, kdyby tomu tak bylo. Jusu však dovedl vyprávět jen o lesku a nádheře, o zdvořilosti egyptského faraóna a také o tom, že Eb-ra-nit se náhle jednou večer objevil v Abd-ru-shinově stanu, jsa zřejmě přiveden obavami o svého přítele.
„Jak si jen mohl myslet, že my ho potřebujeme, aby náš kníže byl ochráněn!“ Pravil věrný Jusu téměř rozzloben.
Ostatní souhlasili. Zachvátila je žárlivost, neboť jen oni sami chtěli obklopovat svého pána péčí a láskou.
Din-Ar, který přistoupil a již chvíli naslouchal hovoru, pravil vyčítavě:
„Nebuďte dětinští, přejte přítele našemu knížeti. Žádný z nás nemůže pro něho znamenat tolik jako Eb-ra-nit. Mějme z toho radost a nevytýkejme to cizímu knížeti jako vetřelci.“
„Din-Are, víš snad, co dělá našemu pánu takové starosti?“
Však ani Din-Ar to nevěděl. Neodvážil se tázat, ale pln obav se díval na vážný obličej, který se rozjasňoval jen tehdy, když kníže mluvil s jinými.
Proudící voda v zahradě mu působila radost, jak všichni zřejmě viděli. Často večer sedával dlouho do noci u vodní nádrže a díval se na hru světla a vln. V dáli stáli jeho věrní ve skupinách. Nehovořili o změně, která se stala s jejich pánem, ale v myšlenkách se tím velmi zaměstnávali.
Tu je jednou zavolal k sobě:
„Divíte se,“ začal, „že jsem vážnější než obvykle. Poprvé v životě jsem se setkal s lidmi jiného druhu a vycítil jsem, co tím Is-ma-el myslil, když hovořil o lidech odvrácených od Světla. Také vy jste učinili poprvé tuto zkušenost. Povězte, zdali také vy jste to tak silně pociťovali?“
„Ovšem, že jsme cítili, že Egypťané jsou jiní než my a také jiní než Arabové,“ pravil Ne-so-met rozvážně. „Domnívám se, že je to způsobeno tím, že vzývají falešné bohy a ničeho nevědí o jediném Bohu.“
„Beni-Hus-dhů o něm také nevěděli, dokud jsme sem nepřišli,“ ujal se slova Isa, jeden z mladších Ismánů. „Byli však šťastni, ale Egypťané nejsou.“
Tiše naslouchal Abd-ru-shin hlasům svých věrných, kteří vyslovili mnohé, čím se i on zabýval, a mnohé jeho myšlence propůjčili slovo a výraz.
„Také v Egyptě je všechno vybudováno na kráse,“ zvolal náhle, „proč tato krása jest jiného druhu, která bolí, místo aby osvěžovala?“
Když všichni mlčeli zasaženi otázkou, o které cítili, že je oprávněná, ale na níž nemohli nalézt odpověď, hovořil dále:
„Rád bych vám to vysvětlil: všechno, co Egypťané dělají, vychází z jejich rozumu a z jejich myšlení. Toto myšlení se však ubírá falešnými dráhami a nezachvívá se v zákonech věčného Boha. Proto také Is-ma-el nechtěl, abych přenocoval ve faraónově paláci. Domníval jsem se, že toto přání vyplynulo ze starosti o moje tělesné blaho. To však nebyla pravda. Is-ma-el věděl, že falešné myšlenky, jimiž je naplněno celé faraónovo okolí, bude tísnit můj dech, jako nyní tíží moje srdce. Že mohou být takoví lidé! Takoví lidé na Boží zemi! Přemýšlím, jak bychom jim umožnili přijmout alespoň část toho, co nám přináší radost a štěstí!“
Po tomto prvním večeru hovořil Abd-ru-shin ještě často podobným způsobem se svými nejvěrnějšími. Faraón se mu jevil jako zkřivený a spoutaný svým bludným myšlením. Ale neměl by být uvolněn a osvobozen národ? Alespoň ta část lidu, která pocházela z jiného kmene? Lid izraelský, který musel vykonávat nejnižší otrocké práce, ačkoliv právě v něm žilo ještě vědění o Bohu – neměl by tento národ být osvobozen?
„Musím poznat lépe tohoto faraóna! Myšlením a řečí se tu nic nespraví,“ skončil Abd-ru-shin jednoho večera. „Pozvu ho k sobě i s jeho dcerou. Mé domácnosti chybí ovšem kněžna, aby mohla důstojně přijmout princeznu Juri-cheo, ale pozvali současně knížete Eb-ra-nita s jeho manželkou, bude tento nedostatek odstraněn.“
Zatímco poslové odjeli, aby vyřídili toto pozvání, začal opět čilejší život kolem paláce Abd-ru-shinova. Muselo být postaveno křídlo pro hosty a být vyzdobeno co nejkrásněji. Faraón musí bezpodmínečně nabýt dojmu, že nádhera na dvoře kmene Is-Ra se vyrovná nádheře jeho dvora.
V této čilé, radostné práci zapomněl kníže na mučivé myšlenky. Vřelá radost naplnila jeho srdce, když přišla zpráva o Eb-ra-nitově souhlasu. Měl přijít několik dní před faraónem. Abd-ru-shin se rozhodl, že mu pojede vstříc. Tentokrát si vybral za své průvodce samé Araby, neboť Ismáni byli zkušenější v přípravách a byli proto ve městě nepostradatelní.
Blažená radost naplňovala srdce jeho družiny, když viděli opět zářit tvář knížete a když opět viděli proudit starý lesk z jeho očí. Obrátil se v sedle, aby naposled pokynul na rozloučenou Ismánům u brány a pak popustil uzdu svému koni, který radostně vyrazil následován družinou, takže lidé i koně radostně užívali nespoutanou jízdu.
Veliký byl však údiv všech, co zůstali doma, když se průvod vrátil ještě téhož večera bez Eb-ra-nita, kterého vůbec nepotkal. Co se stalo? Na mnohých, vpředu jedoucích Arabech, bylo vidět stopy vybojovaného zápasu, ale všichni budili vítězný dojem.
Nyní přijížděl kníže. Na sedle před ním sedělo maličké děvče, bledé a vyčerpané, ale nevýslovně líbezné.
„Květina!“ Zvolal Jusu, ve kterém žila v podání jeho lidu. Tak musela vypadat Květina, když jako požehnání kmene k nim přišla. Také toto malé děvče jistě přinese požehnání, neboť to živě cítil.
Bouřlivě se přihnal, aby převzal lehké břímě od svého pána. Abd-ru-shin s úsměvem svolil. Jusu chtěl maličkou vynést po širokých schodech do paláce, ale dítě se mu nepozorovaně vymklo a postavilo se velmi sebevědomě na své malé nožky. Její štíhlá ručka se chopila ruky knížete a společně s ním stoupala po stupních do nového domova.
Dříve než prošli branou, obrátil se Abd-ru-shin k ženské postavě zahalené hustým závojem, která byla sňata s jiného koně a nyní byla pečlivě podpírána Din-Arem.
„Požehnaným buď tvůj příchod, kněžno, odpočiň si a zotav se ve svém novém domově.“
Svému hostu vykázal místnosti připravené pro Juri-cheo, dceru faraónovu. Tam také byla odnesena unavená dívka.
Kníže se zamyšleně procházel po zahradě sem a tam. Příchod kněžky i malého děvčete změní mnohé na jeho způsobu života, ale přece nemohl jinak jednat. Důvěryplný pohled, který ho zasáhl z dětských očí, ho plně uchvátil.
Din-Ar přišel:
„Co říkáš našim hostům, Din-Are?“ tázal se kníže Abd-ru-shin.
„Stále jsem cítil, že tvému domu chybí žena, kníže. Snad tato cizí žena nahradí tvou vlastní. Ale ovšem dítě! Dítě v domě všechno změní. Může být i na obtíž!“
„Nahome nevypadá, jako by se chtěla vnucovat?“ uvažoval kníže. „Bude-li to dělat, je přece možno dítěti dát najevo, že dospělí lidé chtějí být také o samotě. V žádném případě nebudu maličkou rozmazlovat,“ důrazně dodal Abd-ru-shin.
Když se následujícího jitra jako obvykle procházel v zahradě, zaslechl lehké kroky. Obrátil se a uviděl, jak dítě k němu běží. V každém jeho pohybu spočíval půvab a líbeznost obklopovala celou jeho postavu. Když se její oči upřely do očí knížete, zazářily jako slunce. Pozdravilo, uchopilo ho za ruku a chystalo se, že ho bude provázet na jeho procházce.
„Ukážeš mi nyní všechno, že? Tvůj palác je mnohem větší, než býval náš, než ho ti strašní lidé podpálili. Je také mnohem krásnější než faraónův,“ žvatlalo děvče při procházce.
„Ty znáš faraóna, Nahome?“
„Je hrozným, jeho lidé nás vyhnali z domu. On není jako ty. K němu bych byla nikdy nešla.“
„A chceš u mne nyní zůstat?“
„Ano, stále, po celý život a ještě dále,“ ujišťovala dětská ústa.
V duši knížete vystupovalo cosi vřelého. Jak sladkou byla tato dětská důvěra! Jeho lid mu také důvěřoval, ale to bylo něco jiného. Tam se mísily nejrůznější pocity: úcta, podřízenost, ochota sloužit, ale důvěra, která se samozřejmě vzdává plně druhému, to dosud nezakusil.
Ale Nahome mu dlouho nedovolila snít. Její růžová ústa neúnavně hovořila. Maličká obdivovala všechno: uměle vybudované cesty s mnohými odpočívátky, pestré květiny, mezi nimiž bylo možno hned rozeznat, které byly vypěstěny ze semen Ismánů, především ale obdivovala vodní nádrž. S jásotem se nahnula přes její okraj a máchala svou štíhlou ručkou ve vodě.
„To je nádherné!“
Abd-ru-shin se obával, že by maličká mohla ztratit rovnováhu. Také tento pocit byl pro něho nový, neboť dosud necítil žádnou úzkost o žádného člověka.
„Buď opatrná, Nahome! Kdybys tam spadla…“
„Pak bude Nahome mokrá,“ smála se maličká rozpustile a veselý pohled jejích velkých očí zasáhl knížete. „Neměj strachu, kníže,“ uklidňovala ho. „Často jsem jezdívala po Nilu a hrála si na vodě. Mně se nic nestane. Budeme zde také moci jezdit po vodě? Proč se hýbe ta voda v nádrži? Vypadá to, jakoby sem přicházela a odcházela!“
„Zcela správně, Nahome, z podzemního vedení proudí voda z výše položených míst do nádrže. Nádrž je mírně nakloněna, a proto musí voda zase dolů odtékat. Rozumíš tomu?“
„Ano, je tomu jako s lidským životem,“ pravila maličká zamyšleně, „přicházíme shůry, ale svou myslí směřujeme vzhůru, nemusíme proudit dolů!“
Udiven pohlédl kníže na dítě, v jehož hlavičce se zdály přebývat tak zralé myšlenky:
„Kdo tě učil, malá Nahome?“
„Učil? Myslím, že jsem to vždycky věděla. Ukážeš mi nyní palác?“
S úsměvem kníže přisvědčil. Před chvílí tak zralá, nyní úplně jako dítě …, jaká to bytost plná nových obrazů se mu objevuje?
Příštího jitra přikročila tiše Mi-Re k loži svého miláčka. Tu ležela Květina líbezná jako vždy, ale to již nebyl růžový mladý květ. Byla sněhobílá jako pták, o kterém hovořila a klidně tu ležela. Její ruka držela nejmilejší klenot, podivuhodně ohnivý zelený kámen. V noci se Květina odebrala do Světlých výšin, o kterých stále hovořila.
Rozechvěle klesla Mi-Re u lože, neboť tak náhlá ztráta jejího miláčka příliš mocně rozbouřila její srdce. Neměla však ani slz, ani žalob. Květina ležela tak míruplně – ráda odešla.
Jak přijal Ben-Dhu-ben zprávu o této ztrátě, jaký nářek zachvátil celý kmen Beni-Hus-dhů a jaké zoufalství všechny uchvátilo, nelze vylíčit. Každý se domníval, že ztratil, co měl nejdrahocenějšího a každý měl nějaký důvod, který ho opravňoval, aby truchlil pro Květinu ještě hlouběji než druzí.
Nyní se teprve opravdu ukázalo, jaké lásce se dívka těšila.
Šejk dal připravit bezduché tělo k pohřbu. Její líbeznost působila tak dojímavě, že nikdo nedovedl odvrátit svých zraků.
U posledního lůžka věštkyně opakoval kníže, pokud to dovedl, slova své Květiny. Mužové i ženy naslouchali hluboce dojati. Cítili, že to byla moudrost pocházející shůry, ze Světlých výšin, jak to Květina říkávala.
Když dozněla slova proroctví, ujal se starý kněz slova:
„Beni-Hus-dhů mají být požehnáni v daleké budoucnosti, jak nám zvěstovala ústa naší bohyně, ještě dříve než je navždy uzavřela. Ale Beni-Hus-dhů jsou požehnáni již dnes, neboť bohové je považují za hodné toho, aby vyslali jednoho z nich, aby je učil a připravoval pro tento vzdálený čas. Což nevidíte, vy požehnaní válečníci, že Květina přišla k nám, jen aby nám pomohla, abychom se stali lepšími a čistšími, aby se tak jednou mohlo na nás proroctví splnit.
Když jsme takto byli připraveni, směla vyslovit své proroctví. Pak opět odešla. Vznesla se do Světlých výšin, ze kterých přišla. – Celý její život byl jenom přípravou pro toho, který jednou přijde, aby nám požehnal!“
„Také já tomu věřím,“ pravil šejk se zářícím zrakem, „také já věřím, že Květina přišla jen proto, aby nám oznámila toho, který přijde po ní. Ona však byla člověkem jako my, i když byla čistší a dokonalejší. Nebyla žádnou bohyní. Neupírejte jí její lidství!“
Ani tato, ani pozdější řeči nemohly odvrátit lid od jejich víry v božské vlastnosti Květiny.
S veškerou nádherou, jaká příslušela kněžně, byla dívka pohřbena v téže jeskyni, ve které kdysi její otec nalezl svůj poslední odpočinek.
Nedlouho potom usnula také Mi-Re, aby se již neprobudila na této zemi. Ben-Dhu-ben prožil ještě několik osamělých let, dříve než se odebral za oběma.
Na smrtelné posteli ještě pozvedl své ruce a volal:
„Králi a Pane, který jednou přijdeš, abys přinesl Beni-Hus-dhům požehnání, vyslyš mou prosbu. Mám rád svůj lid, nech mně pomáhat na tvém díle!“
Síly zbaveny klesly prosící ruce, oči se obrátily v sloup a jazyk umlkl. Vroucí prosba stoupala do Světlých výšin, které hledala jeho duše. Byla vyslyšena, i když jinak, než o tom snil.
Neměl ho pozdravit tehdy, když jako vládce přijel k Beni-Hus-dhům, nýbrž teprve o mnoho let později ho poslala moudrost Světla do jeho země. Tam směl vyrůst s páskou před duchovním zrakem, ale připraven přijmout toho, který k požehnání lidstva a také k požehnání Beni-Hus-dhů byl vyslán Otcem.
Až nyní noha Syna Člověka vstoupí do země, ve které kdysi panoval, pak přijme ho Ben-Dhu-ben a přivede mu lid, který na něho čeká jako kdysi.
Mnohokrát dokončilo slunce a všechny hvězdy svůj běh kolem země. Lidská pokolení rozkvétala a opět zacházela, jak to předpověděla Květina.
Nad kmenem Beni-Hus-dhu se převalily nejrůznější události. Války a mory, umírání a zkáza, ale také dobro a štěstí. Tři sta roků, podle lidského počítání, uběhlo nad zemí, ve které žila Květina jako věštkyně svůj krátký, radostný život. Její proroctví se šířilo od úst k ústům, přecházelo z otce na syna a stále dál. Udrželo se podivuhodně čisté. Každý je považoval za cosi posvátného a neodvažoval se k němu cokoliv přidat.
Pokolení za pokolením očekávalo zaslíbeného vůdce.
Tu se přihodilo jednoho dne, že děti, hrající si na okraji pouště, vyprávěly o podivných malých postavičkách, které šly kolem nich. Byli to maličcí mužíčci úplně oblečení od shora až dolů, kteří měli dokonce i na hlavách pokrývky z téže látky jako na ostatním těle. Zdálo se, že mají naspěch, jak ukazovali a jak si počínali. S dětmi nehovořili.
Nikdo si nedovedl vysvětlit, jaký to národ mohl zde táhnout. Zvířata u sebe neměli, jak děti ujišťovaly.
Krátce na to vyprávěl pastýř, který vedl koně k napajedlu, že se podivuhodné bytosti vynořovaly z vody, rozhlížely se pátravě kolem a pak odplavaly dolů po proudu.
Stále přicházely nové a nové zprávy podobného druhu, kterým se lidé smáli, o nichž pochybovali, ale o kterých nakonec stále hovořili.
Tu si náhle vzpomněli na proroctví. Což se tam nepravilo, že přijdou bytosti ze skal, vody a vzduchu, aby táhli vstříc zaslíbenému vládci? Měl snad nyní nastat čas, o kterém věštkyně hovořila?
Pak by se měl také jednoho dne objevit podivuhodný bílý pták na nebi! Pohledy mnohých prohledávaly oblohu dnem i nocí, ale nadarmo. Nakonec byli již ochotni považovat zprávy za falešné a množící se vyprávění o podivuhodných bytostech, které se tu a tam ukazovaly, považovat za výtvory fantazie. Nikdo se nechtěl nechat přimět k nějakému nesprávnému kroku.
Kmen měl přece i svého vládce, mladého a zdravého šejka. Pokud tento žil, nemohlo být přece řeči o přicházejícím.
Tu jednoho dne přinesli mrtvého šejka z lovu domů. Přepadl ho lev, aniž by vůbec někdo tušil, že je dravec nablízku. Zdálo se to být nepochopitelné.
Neočekávaně přišel vůdce o život, a proto neměl vůbec čas jmenovat nástupce. Po jeho pohřbu se sešli přední mužové a kněží na poradu, co by se mělo podniknout. Z jejich středu měl být zvolen nový šejk.
Mužové hovořili to i ono. Nikdo sám nechtěl přijmout tento odpovědný úkol. Každý se to snažil přesunout na druhého, ač věděl, že tu není nikoho, kdo by se k tomu hodil.
Do všech těchto úvah zazněla slova nejstaršího kněze. Poukázal na staré proroctví a na slova, která kdysi pronesla ústa Květiny. Jestliže šejk musel neočekávaně zemřít, pak by se měli porozhlédnout po zaslíbeném vůdci.
Většina mužů si na zaslíbené proroctví vzpomněla a byla ochotna nějaký čas žít bez šejka, čekajíce na zaslíbeného. Někteří však reptali a domnívali se, že se takto může kmen dostat do nebezpečí, že bude od sousedů přepaden.
Tu jim kněz připomněl vidění pastýřů a četných žen a mužů, kteří všichni viděli bytosti z jiného světa. To mnohé zaujalo!
„Zdá se, že pro nás přece začíná nový čas,“ pravili někteří mužové.
Tu se náhle ozvaly hlasy z dětských hrdel, skupina hrajících si chlapců vzrušeně přiběhla a ukazovala vzhůru:
„Hleďte, mužové, hleďte!“ volali: „Bílý pták! Takového jsme ještě neviděli!“
Mužové pohlédli k nebi. Tak se blížil zaslíbený pták, jehož bílé perutě přinášely čistotu a jehož vyzařování bylo jako oslepující světlo!
Hlavami všech proletěla myšlenka: „Znamení jsou úplná a souhlasí! Zaslíbený pomocník a vládce již není daleko. Šťastní Beni-Hus-dhů.“
Každý podle své povahy přijal objevení podivného ptáka. Zatímco jedni vyjadřovali své pocity hlasitým voláním, odešli mnozí stranou a mlčky pozvedli své ruce k nebi nebo je spínali ve vroucím díku.
Malá skupina se začala přít o to, jaký to asi může být pták. Rozohňovali se v debatě, ku kterým známým ptákům asi patří, zda také hnízdí a tak podobně. Všechno chápali pozemsky.
Však právě tito se ulekli, když se pták úplně nezemsky vznášel na nebi, aniž by měnil místo. Stál úplně bez pohybu ve vzduchu a jen vlny světla, které proudily z jeho perutí, svědčily o tom, že v něm jest pohyb.
Rozvážní lidé napomínali, že je čas připravit se k přijetí přicházejícího. Nádherný pták jako posel bohů, se nebude příliš dlouho nahoře vznášet. Staré proroctví oživlo a neslo se od úst k ústům.
„Vyneste všechnu nečistotu ze svých obydlí, neboť jeho noha chce vstoupit do vaší země.“
Nyní nastalo uklízení a čištění, zdobení a krášlení, o jakém nebylo nikdy slýcháno mezi Beni-Hus-dhů. Jeden druhého v horlivosti předháněl, aby všechno bylo co nejkrásněji připraveno pro přicházejícího vládce. Přitom jejich jazyky ani na chvíli neumlkly, alespoň u velké většiny.
Jak asi vypadá? Je veliký, malý, starý nebo mladý? Bude přísný? Opravdu sebou vede tak veliký průvod, jak to slibovalo staré proroctví?
V dlouhé době, která uplynula od těch časů, mohlo být mnohé lidmi přidáno. Zdálo se, že všechno nadšení se zploští a zmizí v proudu planého a prázdného žvástu.
Tu se sešli tři kněží, poradili se a počali shromažďovat kolem sebe skupiny lidí. Hovořili k nim a napomínali je, aby se nedívali na příchod vládce jen z pozemského hlediska. Není přece důležité, jak vypadá, i kdyby byl ošklivý, nezměnilo by to nic na požehnání, které sebou přináší.
Žvanění na několik hodin umlklo, neboť lidé byli zahanbeni. Ale tato troška nebyla dosti silnou a žvanění se začalo znovu ozývat. Ošklivý?
Ano, tak tomu asi bude. Vždyť i řezby, které představují jejich bohy, nejsou vlastně také krásné. Bohové jsou tedy krásní jenom tehdy, prodlévají-li nahoře ve světlých výšinách. Když se ukazují lidem, tu zahalují svoji krásu. Aby ji smrtelníci mohli snést. Ano tak tomu bude!
Kněží se rozhlíželi kolem a bědovali. Takoví jsou lidé: na všechno rozlijí proud svých myšlenek, o všem musí hovořit, i když o tom vůbec ničeho nevědí. Jestliže se jim jedno vezme, pak hned najdou něco jiného, jen aby mohli mluvit. Zdalipak tomu bude jednou jinak?
Ještě štěstí, že v zápalu řeči nezapomněli na práci. Hlavní město kmene vypadalo po dvou dnech opravdu tak čistě a bylo zalito světlem jako nikdy před tím. Tuto část proroctví ženy horlivě vyplnily. Mužové se starali o potravu a radili se, kdo by měl příchozímu vytáhnout vstříc.
„Jen ti nejušlechtilejší,“ pravilo proroctví. Kdo to však byl? O tom se nemohli shodnout. Zdálo se, že promarní celý den těmito spory. Tu se stalo něco neočekávaného: Jas náhle zmizel a s ním i podivuhodný pták. Byl pryč. Nechť pátrali po nebi sebevíc, nebylo ho možno spatřit. V noci hvězdy zářily jako jindy. Světlo shůry zhaslo.
Veliká úzkost zachvátila muže. Zavinily to jejich spory? Ztratili tím příliš mnoho času?
„Ano,“ pravil jeden z kněží. „Promarnili jste tím příliš mnoho času, když jste považovali sebe za lepší, nežli opravdu jste. Každý se domníval, že je nejušlechtilejší a nepřál jinému nic dobrého. Jděte do sebe a volte bez ohledu na sebe, pak budeme společně vzývat bohy, aby se podivuhodný pták znovu ukázal!“
A hle! Úzkost hnala muže, aby zapudili všechno vyvyšování ze svých srdcí a jednali svorně. V krátké chvíli byla zvolena skupina mužů, kteří se měli připravit k odjezdu. Volba byla dobrá, neboť ještě dříve než zazněla prosba k bohům, stál pták opět na nebi bělejší než předtím. Také svatost, kterou dříve vysílal, nyní chyběla, ale přesto se přecejen vrátil jako ukazovatel cesty pro četu jezdců. Hromový jásot ho pozdravil a mužové se stali šťastnými, jásajícími dětmi. Zapomněli na všechno, co je dělilo a také na všechny bláhové řeči.
Vykonali poslední přípravy a četa jezdců připravená k odjezdu pohlížela k nebi.
„Hle, nyní se pohybuje!“
Bylo docela jasně vidět, jak pták rozpíná perutě a pak se vznáší pomalým letem směrem k východu. Tímže směrem odjeli mužové provázeni jásotem a žehnáním těch, kteří zůstali doma.
Téměř tři dni klusali stejným směrem. Zdálo-li se, že pták na nebi zůstal stát, odpočívali. Jakmile letěl dále, nasedali na své koně.
Zavládla mezi nimi nepopsatelná nálada. Téměř vůbec nemluvili, bylo to příliš slavnostní zůstávat pod bílými perutěmi a jít vstříc požehnání, které mělo přijít. Duše lidí, kteří tu jeli, se široce rozevíraly a přijímaly to, co padalo shůry ze záchvěvů ptáka a nevědomky se připravovaly, aby se staly nástroji Božího vyslance.
Za jitra čtvrtého dne se náhle kolem ptáka rozjasnilo. Jezdci se připravili k odjezdu a pohlíželi k nebi čekajíce na znamení, aby vyrazili.
Tu přišel shůry veliký paprsek a padl na ně, takže vůbec nevěděli, co se s nimi děje. Současně se však také pohnul pták. Stoupal kolmo vzhůru stále výš a výše, až zmizel docela jejich udiveným zrakům.
Ohromeni se jezdci dívali jeden na druhého, jakmile zmizela všechna posvátnost. Co zanedbali? Proč od nich odešel pták? Kam nyní měli jet?
Pátravě se rozhlíželi kolem. Tu spatřili, jak se na východě ve velké dálce zvedl oblak prachu, jako když se blíží řada jezdců.
Okamžitě je ovládla opatrná bdělost synů pouště. Připravovali se k boji.
„Jakmile by nám chtěl někdo bránit, abychom pokračovali ve své cestě, tak je přepadneme!“
Bez rozvahy a bez přemýšlení pobídli své koně tímto směrem. Jejich vzrušení se také přeneslo na zvířata, která dlouhými skoky letěla vpřed šílenou rychlostí.
Obě skupiny přijížděly k sobě blíž a blíže. Poslové Beni-Hus-dhů již mohli vidět přední řady jezdců. „Nádherná zvířata,“ byla jejich první myšlenka. „Kdo má taková zvířata, musí být bohatý a mocný.“
„Nádherné postavy a jak sedí na koních?“ bylo to, co dále projelo hlavou mnohým z nich.
Přiblížili se ještě více, takže Arabové mohli rozeznat nádheru oděvů těch, kteří se blížili. Bylo jim jaksi podivně a bylo to veliké ulehčení pro jejich bojechtivé duše, když náhle jim napadla myšlenka:
„To musí být ten, jehož očekávají!“
Který však to je ze všech těch, kteří tu přijíždějí?
Cizí průvod byl již úplně blízko, když to náhle strhlo muže s koní. Bez předcházející úvahy nebo dorozumění seskočili všichni současně.
Koně stáli bez pohnutí a jen jejich chřípí se chvěla. Jejich ušlechtilé hlavy byly vztyčeny vzhůru, jakoby tušily, kdo tu přichází.
Mužové se však vrhli k zemi až se jejich čela dotýkala země. Toho dosud nikdy neučinili, neboť tento pozdrav jim byl cizím. Vytrysklo to z vnitřního cítění, ze síly světla, která do nich po cestě vnikla.
Tu také zarazil průvod přicházejících. Seřadil se v polokruhu kolem těch, kteří leželi na zemi, a kolem jejich koní.
A jakýsi mohutný a zvučný hlas, prozářený světlem, začal hovořit:
„Mužové pouště, co ode mne žádáte?“ Vzhlédli vzhůru, uchváceni zvukem těchto slov.
Ten, který tu před nimi seděl na bílém oři, to byl jejich kníže a vládce, přicházející zaslíbený! Věděli to s neochvějnou jistotou. Když pozvedli svůj pohled ještě výše, tu uviděli ve světlém obláčku vznášet se bílého, podivuhodného ptáka, právě nad hlavou mluvícího. Nepotřebovali však již tohoto potvrzení, neboť i bez tohoto znamení si byli jisti, že se staré proroctví naplnilo.
Na okamžik všichni zmlkli, pak vyskočil jejich náčelník, postavil se před příchozího a chvěje se vnitřním rozechvěním hovořil:
„My jsme tvůj lid, ó Pane, jemuž jsi zaslíben od nejdávnějších časů! Jsme tvoji. Táhneme ti vstříc, abychom tě provázeli do naší země, jestliže k nám chceš zavítat.“
S dobrotivým úsměvem pohlížel kníže na pohnuté muže:
„Jste bez vůdce?“
„Ano Pane. My čekáme na vůdce a vládce. Všechno je připraveno k tvému přijetí, co máme je tvoje a učiň s námi podle své libosti.“
„Kdo vás ke mně přivedl?“
„Podivuhodný pták, který se také nyní vznáší nad tebou. Byl nám zaslíben jako vůdce a přivedl nás až sem.“
„Dobře, jeďte tedy napřed, abychom jeli správnou cestou,“ zvolal kníže a v jeho srdci zněla radost.
Nyní jeli zpět touže cestou, kudy přijeli synové pouště. Avšak jásot a radost, která naplňovala jejich duše, byla téměř příliš veliká pro lidi. Nenalézali slov pro své hluboké, blažené cítění.
Mlčky se vraceli, v obšťastňujících myšlenkách často se ohlížejíce, zda-li je kníže následuje. Kvůli prachu musil druhý průvod jet v určité vzdálenosti. Věděli to, přesto však brzy ten, brzy onen se úzkostlivě tázal:
„Přijede kníže skutečně? Nyní viděl, jak jsme nepatrní a nevědomí. Bude se chtít i nyní stát naším pánem?“
Když se chystali k prvnímu odpočinku, zařídili mužové všechno co nejlépe, aby kníže a jeho průvodci neměli žádné práce s přípravou ležení. Zažehli oheň, připravili poživatiny a měchy s vodou, očistili celé okolí od hadů a jiných škůdců. Teprve potom si jezdci upravili vlastní ležení.
Plni napětí zdáli pozorovali přibližování druhého průvodu. Nádherná zvířata a skvělí lidé! Nyní kníže seskočil z koně. Nebyl příliš veliký, ačkoliv na hřbetě svého koně se jim zdál obrovitým. Jeho postava byla pravidelná a velmi pružná, pokud mohli z dáli rozeznat.
A ještě něco viděli: jas obklopoval tuto postavu a zdál se být jako živý. Stále se měnily paprsky, které vytryskávaly z těla knížete ve své formě. Nyní se zdálo, jako by to byla pravidelná hvězda, hned nato se měnily paprsky ve svazky a vytvořily obrazec, podobající se člověku rozpřáhnuvšímu ruce na obě strany. Bylo radostí na to pohledět.
Zdali kníže a jeho průvod přijmou váhavě nabízenou potravu? Přidali tam nejlepší ovoce, které z domu přinesli. Zdali je bude jíst?
Ale ani jejich bystré oči to nemohly na dálku zjistit. Jakmile kníže sestoupil z koně, utvořili hned jeho průvodci kruh stojíce i sedíce kolem něho, takže pozorující muži nic neviděli.
Tu se oddělily tři postavy ze vzdáleného kruhu a kráčely k ležení Beni-Hus-dhů. Nesly sebou ovoce a jiné potraviny. Když se přiblížily, bojovníci ihned vyskočili, jako by tím chtěli projevit svou úctu. Zatímco pokládali na zem všechno, co přinášeli, jeden z nich pravil přátelsky:
„Náš kníže vám děkuje za vaše dary. Skvěle mu chutná ovoce vaší země. Prosí, abyste také vy okusili z jeho zásob potravin. Je-li vám to vhod, bude již po celou dobu jízdy požívat vaši potravu a za to vám poskytne svoji, abyste neměli nedostatku!“
Jezdci nenacházeli slov a jen s námahou vykoktali svůj dík. Ale jistě to postačilo. Mluvčí na ně pohlížel přátelsky a tázal se, zda by se mohl se svými průvodci posadit u jejich ohně.
Tato otázka srdce synů pouště naplňovala téměř hrdostí. Takový vznešený muž se chce k nim posadit. Neobratně a právě proto s tklivou pravdivostí projevovali svou radost. U ohně jim vykázali nejlepší místa a snažili se své hosty co nejlépe obsloužit a pohostit.
Přátelská dobrotivost cizincova, který se nazýval Ima, pomalu rozvázala jejich jazyky. Pokud jen to dovedli, odpovídali na jeho četné otázky. Vyprávěli mu o proroctví i o svém životě. Dokonce sami se mu odvážili položit otázku:
„Pane, ty jsi také kníže? Vy jste všichni knížata, co smíte doprovázet Zaslíbeného?“
Ima se smál:
„Ne, my nejsme knížata, jsme služebníky knížete, který opustil svou nádhernou zemi, aby se nyní stal také vaším knížetem, aby vám přinesl požehnání, kterému se my těšíme.“
„Bude se mu u nás líbit? Je zvyklý na mnohem lepší život. Podle vás vidíme, že my nejsme ničím.“
Kdybyste nic nepotřebovali, náš pán by k vám nemusel chodit. Zůstaňte v nitru tak otevření, jako jste nyní a on vás učiní takovými, jakými máte být.“
Nejbližší dni uběhly podobně: rychlé jízdy v blaženém mlčení, obšťastňující odpočinky, při kterých jejich vládce požíval jejich ovoce a při nichž Ima s ostatními sedával u jejich ohně, tázal se a vyprávěl.
Aniž by si byli toho vědomi, postavil most mezi oběma skupinami, takže již byli nepozorovatelně navzájem spjati ještě dříve, než dosáhli cíle. Pro tyto mosty byl nyní častěji držen odpočinek. Cesta, kterou při své jízdě na východ urazili za tři dny, se nyní prodloužila na šest. V poledne sedmého dne konečně spatřili v dáli první osady Beni-Hus-dhů.
Tu vyjel jezdec z druhého průvodu k Arabům, kteří jeli vpředu. Ještě dříve nežli jich dostihl, aniž by ho vůbec spatřili, zastavili sami a se svými koňmi se postavili po pravé i levé straně cesty, tvoříce širokou ulici.
Pak přijel jezdec:
„Mužové, kníže Abd-ru-shin vás prosí, abyste nyní jeli s námi pohromadě, aby tak vtáhl do své říše ve vašem průvodu!“
To byla věc, kterou si tak žhavě přáli! Jak kníže dovedl číst v jejich srdcích! Abd-ru-shin se jmenuje? Dosud jeho jméno neslyšeli a plachost je zdržovala, aby se na to vyptávali.
Tu sem přijel také On, jejich kníže a vládce! Jsa následován dvěma svými lidmi, projel s laskavým pozdravem živoucím špalírem, v němž koňové Arabů skláněli hlavy a tiše řehtali, zatímco jejich jezdci, zcela naplněni velikým štěstím, nevěděli, jak by měli zdravit.
Abd-ru-shin pokynul náčelníku jezdecké čety:
„Jeď vedle mne, abych se tě mohl tázat!“
„Pane, smím vyslat poselství, že přicházíš?“
„Jistě,“ přikývl kníže a pak začal hovořit svým zvláštním hlasem, takže již bylo radostí jen ho poslouchat.
Hovořil o tom, jakou má radost, že poznává tento kmen Arabů, který na něho čeká, aby u něho bydlel a s ním žil.
Jusu nebyl schopný vypravit ze sebe ano slovo. Vše, co by mohl říci, se mu zdálo být nicotným. Nechtěl také přerušovat zvučný hlas, který se mu zdál přinášet světlo každým slovem. Jusovi se zdálo, jakoby jeho duše začínala být světlejší.
Co to jen bylo, co v něm tak žhnulo a hořelo? Ještě nikdy nepocítil něco podobného.
Nyní projížděli první osadou. Kolem cesty stáli mužové, ženy a děti. V rukou drželi palmové větve a mávali jimi na pozdrav, když se kníže přiblížil. Když jeden z mužů vyskočil, aby prostřel svou zástěru pod nohy ušlechtilého bělouše, na kterém jel kníže, po něm to učinili také všichni ostatní. Méně chytré zvíře by to bylo poplašilo.
Kníže zdravil s dobrotivým úsměvem, kynul jim rukou a ukláněl se hlavou.
Tak to šlo od osady k osadě, až konečně ještě před západem slunce dorazili do hlavního města. Dávno před tím davy lidu lemovaly cestu jásajíce a mávajíce větvemi. Jásot se šířil, až v Jusově domově byl dovršen bubnováním a chřestotem kostěných holí. S hrůzou naslouchal Jusu tomuto hluku, který mu náhle připadal nesnesitelným.
„Pane,“ zakoktal zahanben…
Laskavě se k němu obrátil Abd-ru-shin:
„Jen je nech v klidu činit, co jim srdce káže. Nedovedou to jinak. Budeme je oba pomalu učit, aby své radosti dovedli dát lepší výraz.“
„Spolu“, řekl kníže! Jusu se domníval, že se jeho srdce roztrhne. „Spolu“, jakoby bylo něco společného mezi tímto zaslíbením a jím ubohým, nevědomým synem pouště!
„Pane,“ koktal dále v přemíře citu. A pán přikývl.
Nyní byli u cíle. Ženy klečely před Abd-ru-shinovým koněm a ve vztyčených rukou nabízely košíky s ovocem. Mužové se vrhali k zemi dotýkajíce se jí svými čely v novém pozdravu. Nikdo je tomu neučil, prostě museli tak náhle jednat.
Abd-ru-shin seskočil s koně a s ním i celý průvod obou jezdeckých skupin. Při spatření knížete, který se pružným krokem ubíral ku vchodu domu, který byl pro něho připraven, zazněl nový jásot. Úcta však byla tak veliká, že se nikdo k němu neodvážil k přiblížit. Vzdor tomu všemu nadšení mohl neobtěžován jít svou cestou a vkročit do nitra domu.
Nebyl to ovšem žádný palác, na jaký byl zvyklý. Kníže však cítil lásku, která připravila a dala toto málo, co mohla dát, a radostně ji přijal.
Chvíli odpočíval a přemýšlel o zážitcích cestování a pak se radil se svými průvodci, čím by měli nejdříve začít. Mezitím to ve skupinách Arabů vřelo jako v úle. Samozřejmě, že pro četný průvod knížete uprázdnili svá veškerá obydlí.
Abd-ru-shin to nechtěl zprvu připustit a nařídil, aby Ismáni, jak se nazývali jeho průvodci, rozbili tábor mimo osadu. I Ismánům by to také bývalo milejší, kníže však brzy poznal, že by se tím Beni-Hus-dhů cítili dotčeni, kdyby on nebo jeho lidé pohrdli jejich obydlím. Především však viděl, že neklidní Arabové potřebují být ponecháni o samotě, aby vybojovali svůj vnitřní boj a ovládli svou velkou radost.To mohli nejlépe učinit venku, mimo svá obydlí.
Tak Beni-Hus-Dhů rozbili veliké ležení dosti daleko od osady, takže jejich jásot sem zazníval jen přidušeně.
První starostí Jusu bylo, aby udusil tento pokřik. „Ty a Já,“ pravil Abd-ru-shin. To přece ukládalo povinnosti. Musel se snažit, pokud to bylo v jeho silách, aby své lidi krotil.
Náhle mu připadali jako vypuštěná zvířata. Byl on sám lepším? Ještě před nedávnem jednal právě tak a křičel právě tak jako ostatní. Ale nyní žilo cosi v jeho duši, co silně pracovalo a tvořilo a nechávalo ho jednat bez dlouhého uvažování.
„Pane, pane!“ Volal často a vztahoval své ruce k nebi, jakoby odtud mělo přijít vědění, které tolik potřeboval, aby nezklamal Abd-ru-shinovu důvěru.
Tak přešel téměř měsíc od příjezdu knížete. Kníže se den co den procházel s několika svými průvodci kolem a pozoroval vše, co tu vytvořila příroda a lidská píle. Podnikali také jízdy po okolí, přičemž Jusu a někteří z Beni-Hus-dhů byli ještě jeho průvodci a informátoři.
Dnes stáli před čímsi velikým: kníže svolal všechny dospělé muže hlavní osady na shromáždiště, na kterém byly dosud konány všechny schůze a hovory. Všichni ho měli slyšet mluvit. A měli přijímat jeho hlas, o kterém Jusu stále vyprávěl.
Dávno před stanovenou dobou byli všichni shromážděni. Jusu naléhal, aby střed shromáždiště nechali volný pro knížete a jeho Ismány, aby při spatření knížete nepropukli v divoký křik. Jusu říkal, že to zní jako řvaní zvěře.
Co jsou však platná všechna lidská předsevzetí. Když se kníže blížil, zdálo se, jako by to těmito postavami náhle trhlo, tu i tam se ozval hlasitý zvuk, který byl podoben zavýsknutí. Mužové potlačovali zmužile křik, pokud Abd-ru-shin nestanul mezi nimi.
Tu propuklo nadšení a prorazilo si cestu starým způsobem a v důsledku namáhavého potlačování bylo třikrát silnější, až to hučelo, vířilo, výskalo a jásalo kolem knížete.
Tento stál nepohnutě a čekal, až se hluk utiší. Také Ismáni stáli bez pohnutí. Jusu si však držel uši, pak zase odtrhl ruce od hlavy a živě pohyboval oběma rukama ve vzduchu. Přitom on také křičel plnou silou svých plic, ale vůbec si toho nebyl vědom.
Konečně hluk umlkl, neboť hrdla vyčerpáním utichla.
Abd-ru-shin chtěl mluvit. Jusu to nepozoroval. Jeho vzrušení a jeho rozhořčení bylo příliš veliké.
„Vy divá zvěři!“ volal na své druhy, kteří nebyli zvyklí na takovou řeč od něho, zato však tím rychleji pochopili nesprávnost svého počínání a zahanbeně sklonili své hlavy. „Vy zvířata, což nevíte, že máme mezi sebou požehnaného, který je zvyklý jenom na mírnou řeč světlých výšin? Co si o nás bude myslet? Odejde a nechá nás tu o samotě!“
„Toho on neučiní, Jusu,“ ujal se nyní slova Abd-ru-shin. „Děkuji vám, Beni-Hus-dhů za vaše přijetí. Nemohu popřít, že bylo trochu hlučné, ale to bylo jen proto, že jsem byl mezi vámi poprvé. V budoucnu to jistě půjde i bez křiku.“
On je nekáral! S ulehčením volali:
„Ano, ano“! Tak bouřlivě, že znovu nastal nemenší hluk. Ale hned na to všichni umlkli, sami polekáni.
V tomto mlčení začal Abd-ru-shin mluvit. Hovořil s těmito hnědými syny pouště zcela prostě a otevřeně jako s dětmi, řekl jim, jak rád k nim přichází a že jim chce pomoci, aby byli jako Ismáni, kteří ho provázejí.
Ozval se šepot:
„Jako Ismáni?! Dovedeme to? Což my nejsme docela jiní lidé než oni?“
„Nikdy bych vám to nesliboval, kdybyste nebyli schopni změnit se!“
Žádal je a povzbuzoval je, aby zpočátku byli nápomocni Ismánům při jejich stavbách. Musíte se naučit znát krásu, která může okrášlit váš život. Postavíme domy pro Ismány, potom palác pro mne a ty, kteří jsou se mnou. Až uvidíte, jak je možno krásně bydlet, postavíme domy také pro vás. Přinesli jsme sebou semena nádherných rostlin až z daleké říše, ze které přicházíme. Založíme zahrady, ve kterých mimo ovoce porostou také květiny. Doufám, že květiny z přinesených semen porostou i zde.“
S rozevřeným zrakem naslouchali Beni-Hus-dhů a v jejich duších se probouzelo tušení, že nyní začíná pro všechny nový život v radosti a štěstí.
Již chtěl Abd-ru-shin shromáždění rozpustit, poněvadž již byly všechny věci projednány, když z davu knížete vystoupil ctihodný stařec a prosil knížete, aby směl mluvit:
„Byl jsem strážcem pokladu posledního šejka i jeho otce,“ započal. „Pane, mimo mne nikdo neví, kolik pokladů nashromáždili šejkové Ben-Hus-dhů a také nikomu není známo, kde jsou ukryty. Kdyby náš poslední náčelník nebyl tak náhle zemřel, tu by jistě jmenoval některého mladšího strážce pokladu, neboť mne tíží břímě mého úřadu s přibývající tíží let. Uchoval jsem tajemství až do dnešního dne. Dovol, abych je položil do tvých rukou. Jmenuj nového strážce pokladu a já mu veškeré poklady předám.“
„Děkuji ti,“ odpověděl Abd-ru-shin, „že jsi zůstal věrný svému pánu až do dnešního dne. Kdo z vás by asi byl novým strážcem pokladu, kdybych byl nepřišel?“
„Myslím, že by byl Jusu převzal tento úřad.“
„Nechť je tedy i mým pokladníkem,“ pravil kníže laskavě. „Já vím, že v jeho rukou bude poklad dobře spravován.“
Jusu se začervenal. Že Abd-ru-shin k tomuto úřadu nezvolil nikoho z Ismánů, nýbrž jeho, a že právě jeho tím pověřil, to bylo úžasnější, než si člověk mohl pomyslet.
„Věrnost slibovat nemohu, pane,“ pravil po několika marných pokusech, aby se ujal řeči. „Je-li nutno věrnost teprve slibovat, pak tu žádná není. Věrnost vyrůstá z nitra srdce a patří k nám jako tepot našeho srdce. Až přestane bít moje srdce, pak zhasne také moje věrnost.“
Kníže přátelsky přikývl hlavou a následoval pak stařičkého správce pokladu, který ho chtěl ukázat a předat. Jusu byl ke knížeti zavolán současně s Imou a několika jinými Ismány. Společně kráčeli k jakémusi sklepení, které vypadalo jako nějaký sklep, jakých tu bylo mnoho k tomu, aby v nich byla uchovávána čerstvá potrava.
Stařec s velkou opatrností otevřel, pak zapálil několik pochodní, které byly uvnitř sklepení připraveny a kráčel vpřed do veliké jeskyně. Ta byla naplněna drahocennými tkaninami a zpracovanými látkami vyšívanými zlatými nitěmi, zdobenými kožešinami a péry.
Potom muži kráčeli do sousední jeskyně, která, právě tak, jako prvá, byla vyhloubená ve skalách. Zde se světlo pochodní lámalo na tisícerých pestrých kamenech, které naplňovaly jeskyni jako maličké hory.
Pane, pohleď na náš poklad,“ zvolal stařec pln hrdosti. Měl také důvod k tomuto pohnutí, neboť nikdo by byl takové poklady nehledal u zdánlivě chudých Ben-Hus-dhů.
Kníže, který byl znalcem zvláštních a drahocenných kamenů, je bral do ruky a tu i tam se těšil z ohně, který z nich zářil.
„S jejich pomocí můžeme vytvořit mnoho krásných věcí,“ zvolal pln radosti.
Keď sa nám nedarí, keď sme plní strachu, keď si myslíme, že sme na všetko sami, keď sme na dne svojich síl i viery, keď musíme vynaložiť všeto rozumové úsilie,… Čítať viac: Nazbúdajme na myšlienku 🙂 že….
Počas života prechádzame rôznymi fázami vývoja i rôznymi obdobiami. Občas sme šťastní , občas nešťastní, lebo nemáme čo chceme, občas plní strachov, inokedy s nezlomnou vierou. Občas nerozhodní, občas rezignovaní.… Čítať viac: Odovzdanosť namiesto rezignácie?Alebo? Bojovnosť bez boja?
Tento článok je nadväzujúci a dopĺňajúci článok predošlý, ktorý pojednával o potrebe obklopenia sa svetlom. Tak ako je totiž dôležité obklopovať sa svetlom, tak je rovnako dôležité udržať si toto… Čítať viac: Nenechajme si vziať svetlo
Ten kto hľadá svetlo, potrebuje na začiatku cesty urobiť jednu dôležitú vec a to obklopiť sa tým, čo hľadá; teda obklopiť sa svetlom. Na začiatku cesty je to mimoriadne dôležitá… Čítať viac: Obklopme sa svetlom
Aktuálne dianie vo svete a všetky závažné udalosti, ktoré prežívame sú témou, ktorá sa dotýka každého z nás. Obzvlášť by sa mala dotýkať tých, ktorí sú tzv. prebudení na duchu, ktorí chcú… Čítať viac: Očistné dianie na Zemi
Každý (kdo není barvoslepý) si zřejmě všiml, jak pestré barvy mají květy bylin či různorodé plody, které se užívají k potravinářským účelům. Je jasné, že jejich zbarvení není náhodné a nebude… Čítať viac: Působení barev přírody
Aktuálne posolstvo
„Choď, jednaj, mysli a prežívaj tak, aby si sa nemusel červenať a hanbiť ak sa budeš dívať na kríž Pravdy. To maj neustále na pamäti.“
Kompas vědomí: Zázrak soustředění – a Tartárie https://www.youtube.com/watch?v=tSiYKjR_nww helena walker procházková zahajuje seriálek o knize o tartárii kniha v angličtině…
Secrets In the Silt Pt1 ~ Reepham’s History Below Our Feet 💥Full Subtitles Added💥 gary z alternative interactions o: bahenní…
Americký prezident Donald Trump opakovane zdôrazňoval, že USA potrebujú získať autonómny dánsky ostrov Grónsko, aby si zaistili národnú bezpečnosť. Šéf…
ismael perez k situaci v gronsku Alliance Update: GREENLAND REVEALED: Inner Earth : the Northern Gate and Project Sky Shield’s.…
Jana Tomajkova a Nositelia Svetla💫 Explozívna aktualizácia priamo od nášho Navajo Indiána QTSR: Čoraz temnejšie a šialenejšie kontroverzie okolo prezidenta…
Páči sa ti, čo tu čítaš v oblasti duchovných článkov a dáva ti to zmysel? Klikaj na duchovneposolstva.sk, kde nájdeš duchovný chlieb pre svoju dušu :) ⬇️
Kompas vědomí: Zázrak soustředění – a Tartárie https://www.youtube.com/watch?v=tSiYKjR_nww helena walker procházková zahajuje seriálek o knize o tartárii kniha v angličtině…
Secrets In the Silt Pt1 ~ Reepham’s History Below Our Feet 💥Full Subtitles Added💥 gary z alternative interactions o: bahenní…
Americký prezident Donald Trump opakovane zdôrazňoval, že USA potrebujú získať autonómny dánsky ostrov Grónsko, aby si zaistili národnú bezpečnosť. Šéf…
ismael perez k situaci v gronsku Alliance Update: GREENLAND REVEALED: Inner Earth : the Northern Gate and Project Sky Shield’s.…
Jana Tomajkova a Nositelia Svetla💫 Explozívna aktualizácia priamo od nášho Navajo Indiána QTSR: Čoraz temnejšie a šialenejšie kontroverzie okolo prezidenta…