Abd-ru-shin – 8. časť

dec 26, 2023 | Duchovné pravdy

Postranní brankou vešli do paláce a vstoupili do komnaty, kterou měl kníže velmi rád. Byly tu podivuhodné tkaniny pestrých barev, které však všechny byly sladěny do zářící zelenomodré barvy a pokrývaly stěny i podlahy. Ozdoby této místnosti byly stříbrné. Vesměs samé nádherné práce.

Naproti dveřím viselo ohromné stříbrné zrcadlo, které bylo postaveno tak, že se v něm při otevřených dveřích odrážela část zahrady. Naproti zrcadlu bylo postaveno odpočívadlo, takže kníže, když v obzvláště slunečných dnech vyhledával stín domu, pohlížel do zeleně zahrad, jakmile pozvedl zrak.

Nahome pospíchala k zrcadlu. Náhle její nohy stanuly a ona téměř úzkostlivě uchopila Abd-ru-shinovu ruku: „Kdo je to?“

Kníže se postavil vedle maličké, takže i jeho obraz se objevil v zrcadle. Nahome na něho pohlédla a pak střídavě na stříbrnou plochu, jakou patrně dosud nikdy neviděla. Kníže se usmál a také i jeho obraz v zrcadle se smál. Nyní se uklidnila a stále ještě plna obdivu pravila:

„Je to Nahome?“

„Ano, je to naše malá princezna. Jak se ti líbí?“ Dlouho, velmi dlouho se dítě pozorovalo. Pak pozvedlo svůj zrak zářící radostí ku svému průvodci:

„Nahome je velmi krásná!“

Pravila to jako něco docela samozřejmého, co s ní samotnou nemá vůbec co dělat.

Abd-ru-shin se však přece ulekl. Je to dítě ješitné? Povrchní? Chce se líbit?

„Těší tě to?“ tázal se kníže.

„Ano, těší mne to“, zněla rychle pronesená odpověď. „Jinak bych sem vůbec nechodila. Kolem tebe je všechno krásné. „Ale,“ napadla ji nová myšlenka, „musím mít jiné šaty. Moje již nejsou tak pěkné.“

Také toto bylo řečeno úplně samozřejmě, bez každé vedlejší myšlenky. Abd-ru-shin si oddechl. Dítě bylo čisté jako lilie v jeho zahradě. Tato duše nebyla dotčena samolibostí a sobectvím. Jak je dobře mít kolem sebe takovou bytost.

„Jistě, musíš dostat nové šaty. Je to správné, že jsi mi to připomněla. Musíš mi vždycky říci, co bys chtěla mít. Vyhledáme potom Hussy, která ti pomůže obléknout.“

Nahome si začala podrobněji prohlížet komnatu. Bylo tu ještě mnoho jiných věcí. Mimo odpočívadla knížete, před kterým ležela na zemi nádherná kožešina, stál v rohu nizoučký, ve stříbře zpracovaný stoleček, na druhé straně pak byl jakýsi sloup z drahocenného dřeva, stříbrem vykládaný. Na sloupu stála nádobka vyřezávaná z červeného drahokamu. Světlo se v ní soustřeďovalo a vytryskovalo jako svazek paprsků.

Nahome zvedla ruce, ale tak vysoko nemohla dosáhnout. Abd-ru-shin očekával pln napětí, co učiní dítě, které bylo zřejmě uchváceno tímto pohledem. Dětské ručky klesly, zkřížily se na prsou a na tvářičce se objevil lesk posvátné zbožnosti.

„Podivuhodné,“ šeptala Nahome.

To bylo všechno. Pak se obrátila ke kožešině.

„Co je to zvíře?“ vyptávala se. „Budu tu smět lehávat? Budu docela zticha, budeš-li chtít přemýšlet.“

Abd-ru-shin kráčel do vedlejší komnaty. Také sem zářilo sluneční světlo jen lehce zakrytými okny. Byla to veliká místnost, zařízená zřejmě k přijímání hostí. Bylo tu množství polštářovaných sedadel i nádherně vyřezávaných stolic. Ze stropu visela miska jako osvětlovací těleso a podobná miska stála v rohu místnosti. Proudila z ní nádherná vůně.

„Čím to tak voní?“ vyzvídala Nahome.

„Jsou to růžové lístky, které ženy sbírají,“ zněla odpověď.

„Růže? To jsou květiny? To musí být skvělý div, mají-li takovou vůni. U nás nerostou.“

„V mé zahradě kvetou. Mám rád růže. Zdá se mi, jako by jejich vůně ke mně patřila od nejrannějšího dětství. Příští rok je uvidíš kvést.“

Také tato komnata byla vyzdobena drahocennými koberci a tkaninami. Ismáni byli velmi obratní v umění vázání koberců, zřídili k tomu účelu zvláštní školu.

Abd-ru-shin vzal do ruky malou figurku, která stála na jednom stolku. Zamyšleně ji pozoroval a pak ji ukázal dítěti. Byla to ženská postava v dlouhém řasnatém rouchu, provedená ve stříbře. Z ramen vyrůstaly perutě sahající až k nohám.

Nahome zatajila dech a její zrak se rozšířil. Netázala se, kdo to je, nýbrž jen se dívala. Neodvážila se ani dotknout stříbrného zázraku. Když kníže postavil zpět sošku na stůl, zavzlykala.

Mlčky následovala Nahome svého průvodce, který nyní vstoupil do jiné komnaty. Zde zmizela všechna slavnostní nálada. S jásotem běželo dítě, neboť v každém pohybu a bezstarostném výskotu bylo to úplné dítě, ke skupině dřevěných a stříbrných postav, které vyplňovaly jeden kout místnosti.

Byly to věrné napodobeniny zvířecích postav, důmyslně uspořádaných. Z jednoho záhybu tlustého koberce vyčnívala divoká hlava krokodýla se široce rozevřenou tlamou. Nahome mu strčila svou dětskou ručku do tlamy a smála se. Vedle stál hroch s celou svou odpuzující ošklivostí. Abd-ru-shin ukázal na zvířecí postavu a pravil:

„Říkala jsi Nahome, že okolo mne musí být všechno krásné. A co toto zvíře?“

Maličká se dívala vážně na věrně zobrazeného tlustokožce:

„To tak musí být, tak je to správné,“ pravila moudře a hladila svou dětskou ručkou tlustý hřbet.

„Ó, co je to?“ chtěla maličká vědět. Z malé, živoucí palmy visel dolů stříbrný had. Opravdový div umění. „Jsou taková zvířata?“

„Ano, v zemi, ze které jsem přišel, jsme měli mnoho hadů. Nám však neubližovali, ani našim zvířatům. Byli jenom krásní.“

„Ze které země pocházíš, kníže? Což jsi stále nebyl tu?“ vyzvídala Nahome.

„Pojď, půjdeme do prvé komnaty, kde je stříbrné zrcadlo. Ty se posadíš na své místo, já si lehnu na kožešinu a budeš mi vyprávět. Prosím, prosím,“ lichotil dětský hlásek.

„Ale vždyť jsi ještě z paláce téměř nic neviděla!“ namítal Abd-ru-shin.

„Nahome je velmi unavena, později budu mít z toho opět radost.“

Tím byla celá záležitost rozhodnuta. Svorně kráčeli dva nestejní poutníci zpět do zahradní komnaty. Nerovní? Kníže o tom přemýšlel. Ano, byli nerovní. A přece v hloubi povah byli spříznění. Nemohl se zbavit myšlenky: zdalipak se bude dítě zase prohlížet v zrcadle?

Nahome však ani pohledem nezavadila o „stříbrnou zahradu,“ jak pojmenovala zrcadlo. S výkřikem radosti se vrhla na kožešinu a zabalila se do ní.

Abd-ru-shin vyprávěl. Úplně zapomněl, že jeho posluchačka je dítětem. Nořil se stále hlouběji do svých vzpomínek. Nahome již dávno neležela, nýbrž seděla s rukama sepjatýma na kolenou a se zatajeným dechem naslouchala. Musí to být nádherná země mezi nebetyčnými horami.

Din-Arův příchod vytrhl oba ze zadumání.

„Škoda,“ vzdychla si Nahome, ale pak se sama utěšila tím, že přece tu nyní stále bude a že kníže jí bude moci každý den vyprávět.

„Jdi nyní k matce, Nahome,“ přikazoval Abd-ru-shin. Za chvíli tě zavolám, abys navštívila Hussy, která se postará o krásné šaty pro tebe.“

Dítě poslušně odběhlo, kynouc na rozloučenou svýma malýma ručkama.

Din-Ar se usmíval, okouzlen touto líbezností. Kníže se k němu živě obrátil:

„Nahome není dítě jako jiné. Je to zralý člověk, který si uchoval své dětství. Jinak nelze nazvat tuto směs všeho, co je krásné a čisté.“

Jsa provázen svým průvodcem, prošel krátkou, světlou chodbou do veliké vzdušné komnaty, ve které nebylo ani koberců, ani závěsů na stěnách. Rohožky, pletené z travin, pokrývaly podlahu, na které stály velké dřevěné stoly.

Zde se Abd-ru-shin posadil do pohodlného dřevěného sedadla, na jehož opěradle byla vyřezávaná holubice. Din-Ar se posadil na podobné, avšak jinak zdobené sedadlo a rozvinul nákresy.

Jednalo se o to, pokud možno co nejrychleji postavit náhradu za místnosti, které byly postoupeny kněžně Aloe. Kníže, jehož duch ještě dlel daleko ve vzpomínkách, se přesto věnoval novému úkolu. Bylo nutno stavět blízko komnat dříve určených pro faraona. Dá se to dobře provést, neboť i koberců, tkaniv, zlatých i stříbrných ozdob je velké množství v zásobě, takže princezna Juri-cheo nebude ničeho postrádat.

Když rozhovor skončil, kráčel Abd-ru-shin lehkým krokem do křídla, kde byli ubytovaní noví obyvatelé paláce. Kněžna Aloe byla již dříve opatřena vším, co potřebovala a také jí byl k dispozici dostatečný počet služebnic.

S překypující vděčností pozdravila knížete a projevila obavy, že její příliš živá malá dcerka by mu mohla způsobit obtíže. Kníže její obavy přátelsky rozptýlil a požádal Nahome, aby ho doprovodila k Hussy. Ruku v ruce kráčeli chodbami až do nejvzdálenějšího křídla. Zde bydlela Hussy. Jedna ze služebnic rozhrnula záhyby hustého koberce, který zastíral dvéře. S hlubokou úklonou zůstala stát, pohlížejíc s obdivem na knížete, který tu jistě ještě nikdy nebyl.

Ve veliké komnatě, do které vstoupili, sedělo mnoho mladých děvčat a žen horlivě skloněno nad výšivkami a tkaninami, zatímco z vedlejší komnaty zazníval pravidelný klapot tkalcovského stavu. Jak to bylo všechno podivuhodné! Jedna z žen, která byla vznešeněji oděna než druhé, se oddělila od skupiny a přikročila s hlubokou poklonou ke knížeti. Její velké modré oči se upřely na vládce. Byla v nich vepsána věrnost, bezpodmínečná věrnost.

„Hussy, zde ti přivádím malou princeznu, která bude od nynějška u nás bydlet. Nutně potřebuje nový šat. Ujmi se jí a postarej se o všechno. Prosím tě také, abys převzala péči o oblékání její matky, kněžny Aloe.“

Hussy nebyla ještě schopná slova. Myšlenka, že sám vážený kníže k ní přišel, byla příliš mocná. Ale Nahome přerušila mlčení:

„Jsem ráda, že mi dáš zhotovit šat, paní Hussy,“ pravila přátelsky.

Nedovedla vznešenou Arabku, která zřejmě svou plnou postavou působila na ni tak mateřsky, oslovit prostě Hussy.

Hussy se musela ovšem zasmát a tím bylo mezi nimi uzavřeno přátelství.

„Pojď se podívat, co by sis přála mít, princezničko,“ pravila živě, zatímco pokynula několika ženám, aby přinesly látky. „Pohleď, tento červený kus hedvábí by jistě vypadal krásně.“

„Musím to nosit?“ tázala se Nahome, pohlížejíc na knížete.

„Jestliže se ti to nelíbí, pak ne, můžeš si vybrat něco jiného. Co bys nejraději chtěla?“

„Nejraději bych měla šat bílé barvy,“ odvětila a zatleskala ručkama.

S přátelským pozdravem opustil Abd-ru-shin místnost, ve které za jeho přítomnosti ustala veškerá práce. Maličká měla být později zavedena k matce.

Hussy dávala nesčetné otázky Nahome, když s ní zůstala o samotě a snažila se uspořádat záhyby látky tak, aby se líbily jí i maličké. Také dítě mělo nesčetné otázky. Chtělo všechno vědět: jak se tká, proč stav tolik klape, jestli dívky rády vyšívají a jestli by se to mohla také naučit.

„Víš co, paní Hussy, zítra přijdu zase a budu se učit u tebe vyšívat. Pak něco knížeti vyšiji.“

„Bude mít z toho jistě radost, princezno,“ pravila Arabka. „Do zítřka budou tvoje nové šatičky hotovy a můžeš si je hned vzít, až k němu půjdeš.“

„Ach ano a hned mu přitom poděkuji,“ pravilo dítě.

„Čím to jen bylo, že všechna srdce byla tímto cizím dítětem získána? Také ženy i dívky, které tu tak horlivě pracovaly a vytvářely krásné věci, se shodly na tom, že takové dítě dosud nikdy neviděly.

Příštího dne očekávala maličká knížete již v zahradě.

„Hleďme,“ volal ji Abd-ru-shin vstříc, „ty jsi takové ranní ptáče?“

„Ó, já jsem již dávno vzhůru. Když se jde ráno do zahrady, jakmile začne slunce líbat květiny, je možno vidět elfy, kteří bydlí v květinách!“

„Ty je můžeš vidět, malá Nahome?“ tázal se kníže laskavě.

„Ovšem, že je vidím a mohu s nimi i hovořit. Jsou velmi přátelští a mají velkou radost, že jejich květiny smějí růst zde ve tvé zahradě.“

Kníže se zadíval na dítě. Bylo pravdou, co říkala, to zřejmě pozoroval. Zářivě vzhlížely její oči vzhůru k němu a její tvářička se červenala. Sama vypadala jako nějaký elf.

„Podíváme se dnes do jiných místností paláce?“ tázal se Abd-ru-shin. Příští dny budu mít k tomu málo času, poněvadž přijede návštěva. Zítra přijede můj přítel Eb-ra-nit se svojí chotí a později přijedou ještě jiní.“

Jestliže se obával, že dítě nerado uslyší zprávu o příchodu hostí, tu byl velmi příjemně zklamán. Nahome zatleskala ručkama a zvolala:

„Jak jsem ráda, že přijede tvůj přítel. Alespoň nebudeš stále tak sám. Je také tak dobrý a krásný jako ty?“

„Je velmi dobrý a krásný a já si ho vážím,“ zněla odpověď, která Nahome uspokojila.

Dnes vstoupili do paláce z nádvoří. Také z této strany vypadal palác mohutně. Poněvadž tu nebylo stromů a zeleně, lépe vynikala mohutnost zdiva, ozdobné arkýře a oblouky i různé dvéře zdobené bohatými řezbami.

Arabové dovedli již vyřezávat, ale Ismáni přivedli tuto jejich zručnost k umění. V ušlechtilém závodění se snažily nyní oba národy co nejvíce zkrášlit okolí knížete. Nezřídka se stávalo, že přes noc byla nějaká prostá věc nahrazena uměleckým dílem.

Také dnešního dne našel kníže na dveřích místnosti, kam chtěl vstoupit, držadlo provedené z kovu, představující opici. Směšnost zvířecí postavy, která byla neobyčejně věrně podána dle přírody, vzbudila srdečnou veselost u Nahome. Perlivý smích se vracel ze všech stran jako ozvěna. Maličká se ulekla.

„Kdo se to se mnou směje?“ tázala se postrašeně.

Nyní se musel smát i kníže. Pokoušel se vysvětlit, co je to ozvěna tím, že hlasitě mluvil a poukazoval na odraz mnohokráte se vracející.

„Tento mluvící a smějící se dům není tak útulný,“ pravila Nahome. „Druhá strana je krásnější!“

Když prošli opičími dveřmi, stanuli v rozsáhlé předsíni, ve které se přes den zdržovalo služebnictvo. Potom ukázal kníže maličké komnatu, kde byla uschována roucha, a jinou, kde bylo stříbro.

Vysoce podél stěn se kupily hromady stříbrného nářadí. Drahocenné mísy zčásti zdobené i drahokamy, byly připraveny k použití právě tak, jako překrásné poháry i ozdobné konvice, což všechno působilo tak, že i dospělý, který to poprvé spatřil, musel vyrazit výkřik údivu, tak jako toto dítě.

„To všechno ti patří? Ty jsi bohatý!“ pravila Nahome s obdivem.

Zítra to smíš s Na-Lah prohlédnout, až odejdu,“ pravil místo odpovědi. „Jsi spokojena s Na-Lah?“

„Je milá a děkuji ti, žes mi ji dal. Děkuji ti také za nový šat.“

S obdivem si prohlíželo dítě samo sebe. Jak si přálo, bylo od hlavy až k nohám oděno bíle jako obraz nevinnosti a čistoty.

„Pohleď, zde bude bydlet můj přítel Eb-ra-nit a tam vzadu jeho choť se svými ženami,“ vysvětloval kníže, když vešli do nádherné komnaty.

Byla podobně zařízena jako komnaty knížete, ale nádherněji. Bylo tu mnoho zlatých předmětů, také více kožešin, které propůjčovaly místnosti útulný ráz. Na jednom stolku stála malá, stříbrná postava, kterou Nahome s údivem poznala jako obraz knížete.

„To jsi ty!“ vesele zvolala. „To má být pro Eb-ra-nita?“

„Ano, to je můj dar pro něho.“

„Jeho paní také něco dostane?“

„Jistě, chceš to vidět?“

„Ano, ale napřed bych ráda ještě viděla, kde bude spát kníže. A kde ty spíš?“

Tak prošli druhou komnatou, která byla podobná první, jenže místo odpočívadel tu bylo více sedadel. Také stoly byly vyšší, takže se u nich dalo pohodlně sedět.

Sluneční světlo sem padalo pestrými tabulemi. Bylo to něco nádherného. Kameny byly vybroušeny do zcela tenkých plátků a zasazeny do dřevěných okenních rámů. Když sluneční paprsky pronikaly oknem, vyhlíželo to nádherně.

Na prostředním stole stála nádoba ze zeleného kamene na zlatém podkladě. Byla podivuhodně vytvořena. Když kráčeli kolem, vzal kníže toto umělecké dílo a s hrdostí si prohlížel jeho ušlechtilé formy.

Nyní stanuli v hostově ložnici. Bylo tu lože z nádherně tkaných pokrývek a hedvábných vyšívaných podušek. Ze stropu potaženého látkou visela lampa nad hlavou lože. Ačkoliv byl den, hořelo v ní světlo, které magicky osvětlovalo místnost. Komnata neměla žádných oken. Všude byly nejměkčí koberce, kožešiny a podušky.

Nahome zvedla nosánek:

„Není tu žádných oken a přece cítím svěží vzduch proudící z venku. Jak je to možné?“

Abd-ru-shin měl radost, jak má maličká bystrý postřeh a ukázal jí, že za potahy stěn jsou větrací otvory, kterými dovnitř proudí vzduch, a jiné, kterými opotřebovaný vzduch uniká. Lehké zatažení za řetízek, který visí v látkovém potahu, řídí tuto výměnu vzduchu.

K této komnatě se družily místnosti pro průvodce knížecího hosta a dále pro služebnictvo. Také velká světlá místnost, ve které se mohlo služebnictvo během dne zdržovat, tu nechyběla. Z této místnosti vedly dvéře do velké stinné zahrady s mnoha odpočívadly. S údivem sepjala Nahome ručky:

„Zahrada pro služebnictvo? To jsem ještě nikdy neviděla!“

„Myslíš, že potřebují méně čerstvého vzduchu než my?“

„Och, ti budou šťastni!“ zněla odpověď dítěte.

Zahradní brankou prošli do podobné zahrady, kde však bylo více květin.

„Toto je pro sloužící ženy,“ radovala se Nahome, když proběhla krásným koutem zahrady.

Pak oba znovu vstoupili do paláce, tentokrát do křídla, které bylo zařízeno pro Eb-ra-nitovu choť. Vypadalo to podobně jako na druhé straně, jenže tu bylo veseleji a více radostných barev. Ložnice kněžny se podobala vnitřku květu. Barvy, které byly na podlaze v kobercích zářivě tmavé, se stále zjasňovaly směrem ke stropu. Potah stropu se zdál být jen něžným odleskem koberce. Lampa měla tvar květu a rozlévala kouzelné světlo na všechny předměty.

„Kde je dar pro kněžnu?“ vyzvídala Nahome. Dítě nezapomnělo na nic, co ji jednou proletělo hlavou.

„Zde, ty maličký zvědavče,“ pravil Abd-ru-shin s úsměvem a ukázal na balík drahocenného hedvábí jemně nažloutlé barvy. „Není krásné?“

„Je to velmi krásné,“ pravila Nahome, ale bez jakéhokoliv nadšení, „ale kníže obdrží více!“

„Chtěla bys také mít takovou malou stříbrnou sošku?“

„K čemu, mám přece tebe?“ Tím byla věc vyřízena.

„Kdy budu smět vidět tvoji ložnici?“ Zněla nejbližší otázka, když již byly hostinské pokoje prohlédnuty.

„Až někdy jindy, Nahome -„

Dříve než se kdo nadál, přijel faraon se svou dcerou. Ti příslušníci kmene Is-Ra, kteří se nezúčastnili návštěvy na dvoře faraónově, hleděli s velikým napětím na příjezd tohoto panovníka, o jehož ukrutnosti se mnoho vyprávělo.

Nyní seskočil z koně, který netrpělivě a neochotně dupal nohama ještě dříve, než se jeho jezdec ocitl na zemi. Abd-ru-shin to pozoroval s údivem, neboť byl dobře obeznámen se zvyky koní. Jestliže toto činil kůň s ušlechtilou krví, pak to bylo znamení, že jeho jezdec s ním špatně zachází. Ovšem, kdo mučil lidi, trápil pravděpodobně i němé tvory.

Faraon byl krásný, ale byla to krása, která nerozehřívala srdce. Jeho pravidelné tahy byly ledově chladné. Byla v nich vyryta panovačnost a chtivost po penězích. Jeho oděv byl příliš nádherný, a proto se nevyznačoval vkusem. Jeho ruce byly přeplněny prsteny, takže jimi sotva pohyboval.

Po nutné výměně pozdravů doprovodil sám Abd-ru-shin hosta do komnat pro něho určených, zatímco je družina následovala.

Při spatření komnat unikl jinak dobře se ovládajícímu faraónovi výkřik údivu. Všechno tu bylo přizpůsobeno Sethiho vkusu, aniž to bylo přeplněno, nebo působilo nevkusně.

Abd-ru-shin se divil, že Eb-ra-nit dosud ještě nepřijel. Měl tu dávno být i se svou chotí. Co se asi přihodilo?

Konečně když se již Abd-ru-shin rozhodl, že bude faraónovi vyprávět o přepadení, dorazil Eb-ra-nit, ale sám bez své choti. Byl na válečném tažení, a proto se opozdil. Na své cestě k Abd-ru-shinovi poslal jednoho ze svých důvěrníků ke kněžně Braně a žádal ji, aby s velkou družinou za ním přijela.

V příštích dnech kněžna Brana také přijela. Doprovodili ji do její komnaty již pro ni připravené a přátelé pak chtěli pojíst se svou družinou, zatímco Brana, manželka Eb-ra-nitova, obědvala ve svých komnatách.

Držela se vždy velmi zpátky a Abd-ru-shin vzpomínal na první setkání s ní. Ten, kdo mu tehdy vyšel vstříc, byl kdosi úplně jiný, než očekával.

Štíhlá, vysoká ženská postava s trochu unaveným plouživým krokem. Temné vlasy nevisely jako u jiných Arabek dolů v copech, nýbrž byly ovinuty kolem ušlechtilé hlavy a přidržovány zlatým kruhem. Tato čelenka tvořila jedinou ozdobu její hlavy a také postavy, která přesto měla v sobě něco královského. Tmavá hedvábná látka splývala kolem ní v měkkých záhybech a její malé ruce odrážely se od ní jako bílí motýli.

Když svého času kněžnu pozdravil, zalila jasná červeň její bledé tváře.

„Pane, kdo jsi?“ koktala téměř nevědomky. Přítel tvého manžela a tím také tvůj, kněžno,“ zněla Abd-ru-shinova odpověď, ačkoliv věděl, že otázka byla jinak míněna.

Braniny podivuhodné oči ho pátravě pozorovaly. Zdálo se, jakoby častý pláč setřel jejich lesk, ale jakoby zato mohly vidět věci, které byly jiným skryty. Jejich hluboká modř se podivně vyjímala při černé barvě vlasů i obočí. Tentokrát zmizela jejich plachost, když ji Abd-ru-shin následujícího dne pozdravil. Měla radost z nádherných zahrad, jakých dosud nepoznala, chválila tkaniny a výšivky a tázala se po kněžně Aloe a její dcerušce, o jejíž přítomnosti byla právě zpravena.

Abd-ru-shin slíbil, že ji seznámí s Aloe, ačkoliv je dosud uzavřena a nestýká se s lidmi.

„Snad tvoje přítomnost ji vytrhne z jejího žalu,“ pravil, ale v tom okamžiku věděl, že Brana by to potřebovala ještě víc.

Zahloubán do svých myšlenek kráčel, kníže ke svým komnatám. Jak Eb-ra-nit přišel k této své choti? Ačkoliv dokonale ovládala řeč, bylo hned poznat, že není Arabka. Avšak odkud pochází ta hluboká těžkomyslnost, která se kolem ní rozprostírá, a starost, která mluví z každého jejího pohybu. Vedle Eb-ra-nita kypícího životem se to zdálo být nemožné.

Večer v zahradě to byl Eb-ra-nit, kdo začal hovořit o své manželce.

„Ještě před osmnácti měsíci jsem byl nejšťastnějším člověkem pod sluncem,“ zvolal neklidně. „Potom závistiví nepřátelé náhle rozbili mé štěstí. Brana je dcerou jednoho řeckého knížete. Před léty jsem ji poznal na jedné ze svých výprav. Opětovala moji lásku, ale její otec nechtěl ničeho slyšet o spojení se mnou, poněvadž jsem byl podle jeho mínění nevzdělaný a surový Arab. Proto jsem ji s jejím svolením unesl. Byli jsme šťastní. Žádná myšlenka na daleký domov nezkalovala Branino srdce. Měli jsme dva chlapce, z nichž starší, bouřlivý divoch, byl podoben mně, druhý, klidný a zamyšlený byl podoben Braně, ale přesto to byl mužný chlapík. Rozmnožovali naše štěstí a jejich jásot naplňoval palác i dvůr.

Před osmnácti měsíci, kdy bylo chlapcům šest a sedm let, jsem odjel, abych udělal pořádek na západní hranici své říše. Za mé nepřítomnosti chlapci zmizeli. Dodnes nemáme jistotu a nevyzkoumali jsme, kdo je uloupil. Že byli uloupeni, je mimo všechnu pochybnost. Podezírali jsme řeckého knížete. Po týdnech bezvýsledného pátrání jsem se převlékl jako cestující kupec a odplul jsem s několika věrnými na ostrov, na kterém on vládl. Nepoznán provozoval jsem tam obchod, hledal, pátral, vyptával se a neopomněl jsem ničeho, co by mohlo vést k jejich vypátrání.

Své syny jsem nenašel, ba neobjevil jsem ani stopu, která by naznačovala, že ještě žijí.

Bylo pro mne těžké vzít zoufalé Braně poslední naději. Od té doby je ponořena ve smutek a nikdo neuslyšel, že by se zasmála. Kdyby ji někdo dovedl rozveselit, polovinu své říše bych za to dal. Já sám jsem byl nešťastný nad ztrátou synů a nad jejich nejistým osudem, ale ty mne znáš, že dlouho nedovedu truchlit!“

Nyní Abd-ru-shin pochopil těžkou trudomyslnost, které propadla choť jeho přítele. Kdo by tu mohl pomoci? Nechtě vyslovil svou myšlenku, která v něm vznikla:

„Musím k ní poslat Nahome!“

„Nahome? Kdo je to Nahome?“ tázal se Eb-ra-nit s údivem.

„Je to sluneční paprsek, který zabloudil do mého paláce, a zachycený smích,“ odvětil Abd-ru-shin a vyprávěl příteli o tom, jak osvobodil Aloe a její dítě.

Eb-ra-nit se ihned přitom zaměstnával myšlenkou, jak se bude chovat faraón. Tento ukrutný vládce se nesmí nikdy dozvědět, že Abd-ru-shin a jeho lid mu odňali kořist.

„To nebyli faraónovi služebníci, nýbrž tuláci a vyvrhelové,“ zněla Abd-ru-shinova námitka, která však nezaplašila Eb-ra-nitovu starost.

Znal příliš dobře faraóna a věděl, že si nedá ujít žádnou příležitost, aby mohl knížeti kmene Is-Ra uškodit.

„Musíš to tak zařídit, aby maličká nepřišla faraónovi do cesty. U Juri-cheo jí nehrozí nebezpečí. Ona žije svým vlastním životem a dovede mlčet!“

„Dítě nepůjde dobrovolně faraónovi na oči,“ pravil kníže. „Chvěje se již při myšlence na jeho návštěvu. Mimoto jsem pozoroval, že mužům není nakloněna. Nedávno jí chtěl Ne-so-met vyprávět pohádku – a on umí pohádky dobře vyprávět, ale ona mu s přátelským díkem utekla, až prý bude chtít slyšet pohádku, že jich Na-Lah zná dosti.

Pak hovořili o komnatách, které obývá faraón, a Eb-ra-nit vytýkal, že z tohoto křídla vede příliš mnoho vchodů do hlavního paláce.

„Příliš důvěřuješ lidem, Abd-ru-shine,“ pravil. Faraón kráčí po křivých cestách, jeho zvědové všude naslouchají. Nečiň mu to tak lehké!“

„Nemám, co bych schovával,“ pravil hrdě Abd-ru-shin.

„Nic? Opravdu nic? Zapomněl jsi na kněžnu a dítě! Je tu ještě mnoho věcí, které je možno falešně si vyložit ku tvé zkáze. Tvoje víra, která jest nyní i mou vírou, bude ho rozhořčovat. Stejně je již rozzloben, že tvůj lid žije v míru a radosti a že ti při tom lépe slouží, než jeho národ jemu. Nedovede mít kolem sebe spokojené a veselé lidi a nikdy nepochopí, že se můžeš se svými lidmi stýkat bez lži a přetvářky a že není bič, který řídí lidi, nýbrž slovo. Věř mi a pokud můžeš, dej většinu těchto vchodů uzavřít a ponech faraóna s jeho lidmi v jeho komnatách!“

Abd-ru-shin viděl, že to s ním jeho přítel dobře míní a třebaže se nemohl vžít do takového myšlení, souhlasil. Eb-ra-nit své lidi zná lépe než on.

Několik dní uplynulo. Obě knížata seděla pohromadě a hovořila, když se na chodbě ozvaly rychlé kroky a jasný hlásek volal vítězně a pln štěstí:

„Zasmála se! Smála se opravdu a srdečně!“

„Jak jsi to dokázala, Nahome?“ tázal se Eb-ra-nit.

„To přišlo samo sebou. Já jsem ničeho neučinila. Ukazovala jsem kněžně zlaté rybky, které plavou ve veliké nádrži v hale. Znáš je kníže?“ přerušila se.

Eb-ra-nit přikývl, jsa zvědav na další.

„Kněžna se hluboce sklonila nad vodu a z jejich velkých očí spadly dvě veliké kapky do nádrže. Rybky rychle připlavaly a chtěly po nich chňapnout, ale nic tam nebylo.“ Nahome se při této vzpomínce sama zasmála. „Tu jsem pravila kněžně: „Chceš-li jim něco dát, pak jim musíš hodit drobty, vody mají dost.“ Tu se kněžna velmi zasmála a nyní sedí ve své komnatě a celá její tvář je rozjasněna.“

Eb-ra-nit téměř neslyšel posledních slov. Vyskočil a pospíchal z místnosti. Kníže Abd-ru-shin pak láskyplně přitáhl svůj sluneční paprsek k sobě. Pohladil její jasné dětské čelo a pak se tázal:

„Čím se v těchto dnech Nahome zabývá, když se kvůli hostům o ni nemohu starat?“

„Nahome se učí tkát,“ zněla hrdá odpověď. „Paní Hussy je dobrá a milá. Chodím ráda k ní a k děvčatům.“

„To je správné, dítě. Později se také naučíš jezdit na koni a chci tě také naučit číst a psát. To všechno musíš znát, chceš-li být opravdu mojí pomocnicí.“

„Dostanu pak také rydlo a tabulku z hlíny?“

„Ovšemže to dostaneš a také cosi nového, co teprve krátce používáme: krásný bílý papír z rákosí. Na tom se píše mnohem lehčeji.“

Zatím se kněžna Brana seznámila s princeznou Juri-cheo. Ačkoliv se kněžny před tím nikdy neviděly, nebylo v jejich styku nic cizího. Pokud bylo Juri-cheo možné být nenucenou, činila tak vůči této krásné kněžně, která od chvíle, kdy zmizel její smutek, byla velmi milá.

Také Juri-cheo byla krásná, ale byla to studená krása jejího otce. Zatímco kolem Brany splývala všechna roucha měkce a vlnivě, takže přes drahocennost oděvu bylo možno ho přehlédnout kvůli její osobnosti, zdálo se u Juri-cheo, že oděv je pro ni hlavní věcí. Zdála se být zavinutá do svých nádherných látek a spoutána v každém pohybu. Nejdříve bylo vidět šat a pak teprve si člověk vzpomněl, že je v nich také člověk.

Obuta byla do velmi úzkých střevíců a kráčejíc trhavými kroky, vstoupila Juri-cheo do komnat kněžny Brany.

Brana požádala princeznu, aby později i s několika jejími průvodkyněmi u ní pojedla.

V paláci byl živý ruch. Eb-ra-nit a jeho choť se nepozorovaně vpravili do života, který tam byl obvyklý. S faraónem však nastal konec harmonie a klidu. Arabové i Ismáni si stěžovali stejně na vzrušenou, nervy týrající náladu, kterou přinesli noví hosté. Začali počítat dny, po které se tu ještě návštěva zdrží, ale tím pevněji se semkli kolem svého knížete. Ismáni již dávno věděli, co pro ně znamená jejich světlý kníže, a nyní na tomto křiklavém protikladu se také Arabové naučili chápat požehnání, kterého byli účastni.

A Abd-ru-shin? Byl ohromen, že taková bytost může být člověkem. Co Sethi učinil z duše, kterou mu Bůh daroval?!

Bez Eb-ra-nita, který stále všechno urovnával a dělal prostředníka, byl by Abd-ru-shin nesnesl přítomnost faraónovu.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

Abd-ru-shin – 7. časť

dec 25, 2023 | Duchovné pravdy

Nyní započal veselý a čilý život po celé říši, jejíž vládu převzal Abd-ru-shin, zaslíbený kníže z dalekých zemí. Nikdo nevěděl, odkud přichází, ale nikdo se také po tom netázal. Prostým duším Arabů stačilo, že jejich kníže byl shůry zaslíbený a shůry poslán.

Že to nebyl nikdo z nich, to cítili ve všech jeho činech a téměř při každém jeho slově. Vždy hovořil jinak, než očekávali, vždy byl mírnější, spravedlivější nebo také přísnější, než byli oni. Právě to jim dávalo stále vzrůstající důvěru, že nemohou činit nic lepšího, než v každý čas ochotně se podřídit jeho příkazům.

Jeho průvodci, Ismáni, byli na práci zvyklí. Rádi se chopili i nejnižších prací.

„Proč to nenecháte udělat otrokům?“ tázali se Arabové, když viděli, jak vznešení Ismáni vykopávají půdu pro základy nové budovy.

„Nemáme žádných otroků!“ zněla klidná odpověď.

To však Beni-Hus-dhům nestačilo. To přece nemohlo být, aby tito nejvznešenější ze všech lidí se nedali obsluhovat otroky. Snad jim jenom jinak říkají? Synové pouště opět zvídali:

„Máte přece jistě válečné zajatce, anebo lidi z kmenů vám poplatných, kteří pro vás pracují, nebo,“… pojednou jim napadla nová myšlenka. „Opustili jste svou zemi proto, poněvadž si myslíte, že za vás musíme pracovat? Uděláme to rádi, ale musíte to říci.“

Ima, který právě přišel, aby se podíval, v jakém stavu jsou vykopávky, se musel smát.

„Nevedeme žádných válek, a proto také nemáme žádných zajatců. Považujeme práci za milost a jsme rádi, když ji můžeme vykonávat.“

Oči posluchačů se zvětšily a vytřeštily.

„A mají před vámi lidé respekt, když pracujete jako otroci?“

„A což vy před námi nemáte úctu?“ zněla protiotázka pronesená veselým hlasem.

„Ovšem, že máme před vámi úctu, poněvadž víme, že jste nejušlechtilejší lidé, které známe.“

„Vidíš Jusu, sám jsi našel odpověď na svoji otázku. Kdo žije správně jako člověk, jak je to shůry požadováno, tomu bude práce přítelkyní, pomůže mu a dobude pro ně také úctu správně myslících lidí. Jen, kdo myslí falešně, je líný a pohodlný, ten nebude chtít pracovat a také nebude pozorovat u sebe žádného požehnání.“

„Chci také pracovat,“ zvolal Jusu s horlivostí, se kterou se vždycky chápal toho, co jednou pochopil.

Aniž se tázal, vzal nářadí z ruky Imovy, který chtěl právě ukázat jakýsi správnější způsob práce.

Ima mu s úsměvem dal nářadí a měl radost z toho, jak Jusu dobře pochopil, co právě vysvětloval.

Sotva však Beni-Hus-dhů uviděli svého někdejšího řečníka pracovat, přibíhali sem v celých houfech. Chtěli dělat totéž. Byli jako děti, které se dávají vést příkladem. Na tom kníže vybudoval také svůj výchovný plán. Ismáni se brzy po svém příchodu rozdělili ve skupiny a kasty, jak tomu byli zvyklí ze své vlastní říše. Každá kasta vykonávala práci ji náležející tak dobře, jak dovedla a snažila se ze všech sil vytvořit dokonalé věci.

Abd-ru-shin dal k práci ochotné Beni-Hus-dhů zařadit do těchto skupin a tito si nepozorovatelně zvykli na činnost, poslušnost a mlčení. Pod vlivem vysoko stojících Ismánů se mírnily jejich zlozvyky. Ve všem se podřizovali a ulehčili tak svému vládci uspořádání říše podle jeho vůle.

Léta přešla od Abd-ru-shinova příchodu. Uplynula téměř nepozorovatelně a jen na tom co, bylo vytvořeno, bylo vidět, kolik jich uplynulo.

Abd-ru-shinův palác ležel uprostřed kvetoucích zahrad jako zázrak krásy a nádhery. Arabové se stále znovu divili, neboť nic podobného ještě neviděli. Pro Ismány to však byla vzpomínka na jejich dalekou, nepopsatelně krásnou zemi.

Vybudovali jeskyně, ve kterých vzývali Boha, jak to byli zvyklí činit. Dosud nikdo z nových poddaných nevstoupil do jeskyně. Abd-ru-shin si přál, aby synové pouště byli na to nejdříve v nitru připraveni, aby pak ihned pochopili, jak svatým to všechno jest. Nyní by jim bylo ještě lhostejno, jakou budovu staví: stáj pro koně jejich knížete probouzela jejich dětský údiv tak, jako sám palác.

Také obydlí Ismánů byla dokončena a odpovídala obrazu, jaký si kníže o nich učinil. Dosud se však nikdo z Arabů neodvážil postavit takové obydlí sám pro sebe.

Abd-ru-shin o tom hovořil s některými ze svých věrných a byl toho názoru, že je to plachost, která tyto prosté syny pouště zdržuje.

„Postavíme tedy dům pro Jusu, aniž bychom mu o tom něco řekli. Druzí budou následovat jeho příkladu,“ navrhoval Ima. Abd-ru-shin se jen usmíval.

„Zkuste to,“ pravil přátelsky.

Zřídka řekl k nějakému návrhu, který mu byl učiněn, svoje „ne“. Kdo se však domníval, že tím v každém případě vyjadřuje souhlas, ten se mýlil. Kníže se jen chránil udílet rady, neboť každý se měl učit vlastní zkušeností a měl všechno v sobě učinit živým.

Jusův dům byl hotov. Byl mnohem prostší než obydlí Ismánů a byl také lépe přizpůsoben požadavků Arabů. Byl opravdu krásný a odpovídal svému účelu. Ima i ostatní se těšili, až ho Jusovi ukáží. Kníže se jen usmíval.

Zavolali Jusu a když se ho tázali na jeho názor o domě, projevil dětinskou radost. Pak mu Ima řekl, že on Jusu má v něm bydlet.

Arab úplně ztichl. Mohlo to být omráčení nad tolika štěstím. Avšak i když první radost měla již dosti času, aby se utišila, Jusu nepromluvil ani slova. Konečně mu bylo jasno, že všichni tito přátelsky na něho pohlížející Ismáni zaslouží slova díků. Kníže již odešel.

Jusu srdečně poděkoval a během hovoru nacházel stále nová slova, aby vylíčil svůj dík a radost tak, že Ismáni byli velmi spokojeni.

„Musíš se tam již dnes nastěhovat, Jusu,“ radil jeden z nich.

„Rodina není dost pěkná pro tento dům,“ pravil Jusu rozpačitě.

Ima se smál:

„Zvyknou si na krásu a pak budou sami krásní.“

S těmito slovy se rozešli. Jak se Ima podivil, když asi za týden uviděl Jusu vycházet z jeho starého obydlí.

„Kdo tu bydlí, Jusu?“ tázal se Ismán.

„Já pane,“ zněla rychlá odpověď.

„Proč jsi se opět odstěhoval z nového domu?“ tázal se Ima chladně.

„Jusu se neodstěhoval!“

„Tak tam tedy ještě bydlíš?“

„Ne, pane!“

Rychle se střídaly otázky a odpovědi, ale teprve po nových otázkách se Ima dověděl, že se Jusu do krásného domu vůbec nenastěhoval. Zdál se mu příliš krásný. Při tom zůstalo.

Ima se odebral k Abd-ru-shinovi: „Pane, slyš, Jusu …“ —— „se dosud nenastěhoval do svého domu!“ přerušil ho kníže s úsměvem. „Nečekal jsem nic jiného!“

„Pane,“ divil se Ima, „a přece jsi nás nechal ho stavět?“

„Chtěli jste to udělat a já neměl nic proti tomu. Dům nebyl postaven nadarmo. Nezkrotné myšlení Arabů se dosud obává žít a bydlet jinak než jejich otcové. Chceš je za to kárat? Učte tyto lidi zvolna svým příkladem, že všechno, co děláme a podnikáme, je účelné a dobré. A oni to budou napodobovat. Dosud se bojí nových věcí.“

Často míval kníže příležitost vysvětlovat svým Ismánům, proč Arabové jinak myslí a jinak jednají než oni.

Ale také svým novým poddaným musel často pomáhat, aby měli lepší vědění o sobě samých. Domnívali se, že budou považováni za zbabělce a slabochy, jestliže čas od času nepřepadnou své sousedy a nepodrobí si nějaký kmen.

Dobrotivě, jako otec, hovoříval k nim kníže a ukazoval jim, že jedině jejich nespoutaná divokost je pudí k takovým činům. Je-li nějaký národ vyzbrojen, aby se mohl bránit v nebezpečí, pak nepotřebuje nic víc dělat.

„Budeme-li se sousedy udržovat mír a budeme-li jim pomáhat, místo abychom jim škodili, pak budou mít před námi větší úctu, než když je přepadneme jako dravá zvířata.“ Když k nim Abd-ru-shin takto hovoříval, domníval se, že všemu rozumí, přece se však stále znovu objevovala vrozená touha po loupeži. Kníže mohl v tomto směru jen zvolna přivodit změnu.

Mnohem snazším úkolem bylo přimět je, aby se zřekli otroků. Když pocítili požehnání práce a sami se pilně zúčastnili díla, nedovolili otrokům již jejich činnost. Tím méně byli ochotni snášet, aby otroci pracovali po boku Ismánů. Tak se stali kdysi tak žádoucí služebníci nečinnými jedlíky. To se ovšem Beni-Hus-dhům nelíbilo.

Když to Abd-ru-shin zpozoroval, vystoupil s návrhem, aby všichni otroci byli propuštěni a posláni ke svým kmenům. A to, co by snad dříve Arabové učinili jen z poslušnosti vůči svému pánu, ale bez porozumění, to nyní ochotně udělali. Nyní bylo také snazší jim vysvětlit, jak je to nečestné považovat lidi za roveň zvířatům, mít je v zajetí daleko od jejich rodin a pokořovat je.

Jusu stanul před Abd-ru-shinem:

„Pane, kdy budeme smět slyšet o vašem Bohu?“

Kníže naň pohlížel klidným, pátravým pohledem:

„Toužíš po tom Jusu? Nebo bys rád o něm věděl jen proto, aby ti bylo jasno, ke komu se modlíme?“

„Což to není totéž?“

„Ne, Jusu, není to úplně totéž. Zeptám se tě však jinak: budu-li ti vyprávět o Bohu, co budeš potom dělat?“

„Budu ho uctívat a budu mu sloužit po celý život, neboť on musí být Nejvyšší, poněvadž ty mu sloužíš!“

Kníže poznal z neobratně vyslovených slov touhu této lidské duše. Měl z toho radost.

„Poslyš, Jusu: chrám, který stavíme Bohu, bude hotov v nejbližších dnech. Pilně a radostně jste spolupracovali, aniž byste znali Boha, kterému jste tím sloužili.

Vyšli posly do všech osad a pozvi dospělé k zasvěcení chrámu. Tam budu vyprávět o Bohu.“

Jusu radostně zatleskal rukama, pak však jemu napadla myšlenka:

„Pane, oni přijdou všichni, nemáme místa!“

„Nechť sebou vezmou své stany a rozbijí je venku, kde jste vy měli před léty ležení. Tam je místa dost.“

„Pane ty jsi velmi dobrý!“ A pln štěstí odběhl.-

Skutečně přišli téměř všichni, když nadešlo svítání v den, kdy měl být zasvěcen chrám. Ze všech stran sem stále proudili mužové, jsouce zvědavi vidět chrám a slyšet o Bohu.

Dosud nikdy neuctívali své bohy v uzavřené místnosti. Nedovedli si představit slavnosti bez bohů, bez obětního oltáře a hořícího ohně, bez plamene, kouře, divokého reje a hluku.

Nyní bylo všechno jiné. Hudba zněla k řadovým tancům a všude byly květiny a krása, kam oko jen pohlédlo. Překrásně vyhlíželi Ismáni, když s tvářemi zářícími radostí vykonávali svou pobožnost. A kníže!

„Bůh,“ koktal mnohý z Arabů. Všichni, kteří přišli, byli uchváceni. Jsa zahalen v bílé roucho s pokrývkou na hlavě, která byla spjata lesknoucím se diamantem, stanul Abd-ru-shin před lidem a hovořil k nim o Bohu, o Jeho vůli a Jeho zákonech.

Že nevědomí synové pouště nebudou moci pochopit všechno, co nádherného slyšeli, nebylo nikterak na závadu. Hluboce však pochopili, že Bůh jest, že Abd-ru-shin jim chce vytvořit spojení s Bohem a že jest jejich knížetem.

Chtěl sloučit tyto národy, které byly nyní pod jeho vládou.

V budoucnosti se měli nazývat Is-Ra. Nedovedli téměř pochopit, že vznešení Ismáni mají být sjednoceni s nimi, chudými, polodivokými Beni-Hus-dhu. Již spojení jmen mělo naznačovat, že kníže nechtěl činit rozdílu mezi oběma kmeny, pokud ho oba poslouchaly. Žhavá radost zavalila Jusu.

Abd-ru-shin hovořil o společné práci, která bude tím krásnější, čím více budou oba kmeny svorně pracovat ruku v ruce, přičemž každý bude dávat své zkušenosti k dobru celku. „Pracovat, pracovat,“ bušilo v srdcích nadšených Arabů!

Nikdo se nevzdálil, když kníže všechny, kteří mu chtěli činně sloužit, požádal, aby k němu přistoupili. Zasvětil je ke své službě a jim se zdálo, jako by tím byli vytrženi a pozvednuti z ostatních lidí. Služebníci takového pána!

Večer, v den slavnosti, navštívil Jusu svého pána, aby převzal opět diamant a uložil jej do klenotnice. Chvějící se rukou bral věrný muž kámen z Abd-ru-shinovy ruky a dlouho naň pohlížel.

„O čem přemýšlíš, Jusu?“ tázal se kníže přátelsky. „Je kámen poškozen?“

„Pane, je mnohem krásnější, co jsi ho měl. Je tomu tak stále: čeho se dotkneš a na co se podíváš, to je lepší a krásnější. Pohleď do našich srdcí: byla jak pastviny na pokraji pouště, od té doby, co jsi mezi námi, rostou v nich květy, kvetoucí tobě ku cti.“

Často se stávalo, že Jusu mluvil v obrazech. Přicházelo to nehledaně a on to ani nepozoroval.

Prožijeme ještě, že z květů bude ovoce,“ odvětil Abd-ru-shin laskavě.

„Řekl jsi „my,“ pane, nikdy nečiníš žádného rozdílu a přece víš, že Jusu je jenom zrníčko písku pod tvou nohou.“

Zářícím zrakem vzhlížel strážce pokladu vzhůru ke svému pánu.

Vstup jednoho z Ismánů, který přinášel důležitou zvěst, zabránila knížeti, aby Jusovi odpověděl.

„Pane, lidé, kteří dnes přišli od západu na slavnost, vyprávěli, že nějaký mocný kníže je na cestě k tobě. Jeho země je velmi daleko, jeho moc je veliká a jeho rámě vítězné. Vydal se na cestu s ohromným vojskem, aby vyhledal tvou říši, a mužové nevědí, zda chce tak učinit v míru, nebo vytáhl-li na výboj. Avšak pověst, která předchází knížete Eb-ra-nita svědčí o tom, že ti vyhlásí boj.“

„Eb-ra-nit,“ tázal se kníže zamyšleně. „Zdá se mi, jako bych toto jméno již slyšel: Eb-ra-nit! Zdá se mi to být podivuhodně známým. Proč bychom měli nechat dojít k boji? Vytáhneme mu vstříc dobře vyzbrojeni a uvidíme, bude-li možno dohovořit se s nimi v míru. Říše žije se všemi sousedy v harmonii, proč by měl tuto svornost porušovat kníže z daleké země?!“

Za několik dní vyjížděl kníže v čele velikého vojska vybraných jezdců směrem k západu slunce, vstříc cizímu knížeti. Plni štěstí užívali Ismáni této jízdy a také Abd-ru-shin měl radost, když jeho oř klusal jako okřídlený.

Nic se nedalo srovnat s radostí Arabů. Konečně byli zase jednou na hřbetech koní. A sám kníže s nimi! Nepodnikl tažení proti své vůli, nýbrž ku své poctě.

Předváděli mu ukázky svého nejlepšího jezdeckého umění a on neskrblil pochvalou. Těšila ho ta dětská veselost jeho lidí a líbili se mu také vybraní koně, na kterých klusali.

Setkání s cizím knížetem dopadlo docela jinak, než si tento představoval. Nedošlo k boji nebo k měření sil. Kníže Eb-ra-nit zvyklý na vítězství, byl poražen ještě dříve, než začal bojovat, poražen dobrotou, mírností a vznešeností.

Nechtěl to přiznat sám sobě, ale přece mu bylo stále jasnější: ten kníže Abd-ru-shin byl vznešenější a úctyhodnější než kdokoliv, koho Eb-ra-nit kdy poznal. Lidé, kteří ho přirovnávali k Bohu, měli pravdu. Dokonalá harmonie spočívala ve všem, co Abd-ru-shin činil, hovořil, i v každém jeho pohybu.

Přišel, aby dobýval, srovnával a triumfoval – a nyní vjížděl do paláce Abd-ru-shinova jako jeho přítel.

Bylo samozřejmé, že se Eb-ra-nit v důvěrných rozhovorech tázal také na víru knížete. Cítil, že kníže a jeho Ismáni jsou nemyslitelní bez této víry.

Eb-ra-nit přijímal jako samozřejmost všechno, co mu bylo vyprávěno o Bohu. Zdálo se, jako by Abd-ru-shin potřeboval o tom jen hovořit a jeho slovo letělo ihned vstříc cítění druhého. Pln porozumění se zúčastňoval bohoslužeb ve chrámu a v jeskyních. Pokaždé se mu otevřelo nové poznání, které podivuhodně snadno převáděl v čin.

„Ty říkáš, Abd-ru-shine,“ začal jednoho dne, když již dlouho a zamyšleně chodil s knížetem, „že lidé prožili na zemi mnohé životy. Věřím ti. Také já musel již jednou žít a to v národě, který věděl o Bohu. Kdykoliv hovoříš o Bohu, odpovídá moje duše jásavě: Ano, já vím velmi jasně, že Bůh jest, ale nemohla jsem ho již po dlouhou dobu vidět!“

Abd-ru-shin mlčel.

„Nemyslíš, že je tomu tak?“ naléhal Eb-ra-nit, který se vždy snažil ve všem, co cítil a myslel, dosáhnout hned poslední dosažitelné příčiny.

„Může to být tak, ale možno to také vysvětlovat jinak, příteli. Nedumej a nehloubej, až přijde čas, dá Bůh odejmout pásku z tvého duchovního zraku. Ne dříve. Ty přece víš co se mi jednou stalo. Vyprávěl jsem ti již, jak mi bylo jednoho dne v říši Ismánů zjeveno, kdo jsem. Tu však přichází Din-Ar a my musíme náš rozhovor odložit na jindy. Co přinášíš, Din-Are?“

„Dostali jsme zprávu, že faraón mocné sousední říše, tolik již o tobě slyšel vyprávět, že touží, aby tě poznal. Řekl prý, že přijde k nám se svým celým vojskem jako nepřítel, jestliže ho během měsíce v Egyptě nenavštívíš.“

„Děkuji ti, Din-Are, bude dobře, když přesvědčíme tohoto vládce o naší lásce k míru. Postarej se, aby všechno bylo připraveno k výpravě, abychom mohli kdykoliv vyrazit.“

Obrátil se k Eb-ra-nitovi a zamyšleně pravil:

„Myslíš, že mi chtěl faraón vyhrožovat? Proč by to dělal? Jestliže o mně opravdu slyšel, pak přece ví, že se všemi sousedy žiji v míru?!“

„To je právě to, co se mu nelíbí. Věř mi, Abd-ru-shine, z této návštěvy u faraóna nebudeš mít žádnou radost a přece ti nemohu radit, abys ji nevykonal. Bylo by to špatné, kdybys přivodil na sebe jeho nenávist dříve, než tě vůbec musí zasáhnout.“

„Nenávist?“ tázal se Abd-ru-shin. „Co je to? Také můj učitel o tom hovoříval. Dosud jsem ji nikdy nepoznal. Musí to být velmi špatné.“

„Nenávist jest z temnot, kterých tvá čistá duše nezná a nikdy nepochopí. Nenávist je strašná. Přinese ti utrpení, ale věř mi, že budu nad tebou bdít, aby tě nemohla zasáhnout!“

Abd-ru-shin se rozhodl, že brzy po nadcházejícím odjezdu Eb-ra-nitově vykoná návštěvu v Egyptě.

Eb-ra-nit se svojí družinou odjel. Těžkým se zdálo loučení s novým přítelem, prvním, jakého kdy měl. Abd-ru-shinovi se zdál být palác pustým, když veselý smích Eb-ra-nitův se v něm již neozýval. Tím horlivěji dohlížel na všechny přípravy k návštěvě na faraonově dvoře. Rozhodl, že třetina jeho průvodu budou Ismáni. Hrdě a radostně se Arabové tlačili, aby si z nich vybral své průvodce.

Nebylo nikoho mezi jezdci, kdo by neměl radost z této jízdy a nebyl vesel. Ti, co zůstali doma, byli však smutní nad tímto rozloučením se svým pánem a doufali, že nebude příliš dlouho vzdálen.

Aby se neoddávali neužitečnému smutku, vymýšleli Ismáni nejrůznější práce, které měly být společně provedeny k okrášlení paláce a zahrad. Při své poslední procházce háji pravil Abd-ru-shin.

„Jak by to bylo krásné, kdyby tu bublal pramen nebo tekl veselý potůček!“

Příštího jitra viděl Jusu v odlehlé části zahrady, jak příští voda mezi dvěma velikými kameny. S jásotem pospíchal k Din-Arovi a přivedl ho k vodě, která se ukázala být opravdovým praménkem, který právě musel vytrysknout ze země.

„Jak je to překrásné!“ volal Jusu.

Din-Ar se jemně usmíval. Nezdálo se mu to divným, že bytostní, kteří uslyšeli přání svého pána, poslali vodu v podzemí nashromážděnou touto cestou.

Din-Ar dal nyní kopat a zjistilo se, že pramen je dosti silný. Bylo ho možno svést až ku středu zahrady. Byl udělán malý umělý potůček. Brzy zde bublaly veselé vlnky přes veliké kameny, brzy zase klouzaly mezi květinami, až se shromáždily ve veliké nádrži. To byla práce pro mnoho pilných rukou. Chtěli dokončit toto dílo dříve, než se pán navrátí. Kdy asi přijede?

Vrátil se nazpět dříve, než se nadáli. Veliký byl jásot, který ho uvítal. Dokonce i jindy tak klidní Ismáni vyšli trochu ze své rovnováhy a dávali nepokrytě najevo svou radost nad návratem knížete.

Dosud nebyl nikdy vzdálen na delší dobu, takže všichni ho bolestně postrádali. Jakmile umlklo bouřlivé přivítání, zvážněla však jeho tvář. A i jeho zářící oči vážně pohlížely. Zdálo se, jako by přemýšlel o důležitých věcech. Čím se asi zaměstnával? Arabové otázkami zaměstnávali Jusu, který směl provázet knížete na jeho cestách.

„Což nebylo krásně na dvoře faraónově? Byl jejich pán uražen?“

Při těchto otázkách se zatínaly pěsti Arabů. Běda, kdyby tomu tak bylo. Jusu však dovedl vyprávět jen o lesku a nádheře, o zdvořilosti egyptského faraóna a také o tom, že Eb-ra-nit se náhle jednou večer objevil v Abd-ru-shinově stanu, jsa zřejmě přiveden obavami o svého přítele.

„Jak si jen mohl myslet, že my ho potřebujeme, aby náš kníže byl ochráněn!“ Pravil věrný Jusu téměř rozzloben.

Ostatní souhlasili. Zachvátila je žárlivost, neboť jen oni sami chtěli obklopovat svého pána péčí a láskou.

Din-Ar, který přistoupil a již chvíli naslouchal hovoru, pravil vyčítavě:

„Nebuďte dětinští, přejte přítele našemu knížeti. Žádný z nás nemůže pro něho znamenat tolik jako Eb-ra-nit. Mějme z toho radost a nevytýkejme to cizímu knížeti jako vetřelci.“

„Din-Are, víš snad, co dělá našemu pánu takové starosti?“

Však ani Din-Ar to nevěděl. Neodvážil se tázat, ale pln obav se díval na vážný obličej, který se rozjasňoval jen tehdy, když kníže mluvil s jinými.

Proudící voda v zahradě mu působila radost, jak všichni zřejmě viděli. Často večer sedával dlouho do noci u vodní nádrže a díval se na hru světla a vln. V dáli stáli jeho věrní ve skupinách. Nehovořili o změně, která se stala s jejich pánem, ale v myšlenkách se tím velmi zaměstnávali.

Tu je jednou zavolal k sobě:

„Divíte se,“ začal, „že jsem vážnější než obvykle. Poprvé v životě jsem se setkal s lidmi jiného druhu a vycítil jsem, co tím Is-ma-el myslil, když hovořil o lidech odvrácených od Světla. Také vy jste učinili poprvé tuto zkušenost. Povězte, zdali také vy jste to tak silně pociťovali?“

„Ovšem, že jsme cítili, že Egypťané jsou jiní než my a také jiní než Arabové,“ pravil Ne-so-met rozvážně. „Domnívám se, že je to způsobeno tím, že vzývají falešné bohy a ničeho nevědí o jediném Bohu.“

„Beni-Hus-dhů o něm také nevěděli, dokud jsme sem nepřišli,“ ujal se slova Isa, jeden z mladších Ismánů. „Byli však šťastni, ale Egypťané nejsou.“

Tiše naslouchal Abd-ru-shin hlasům svých věrných, kteří vyslovili mnohé, čím se i on zabýval, a mnohé jeho myšlence propůjčili slovo a výraz.

„Také v Egyptě je všechno vybudováno na kráse,“ zvolal náhle, „proč tato krása jest jiného druhu, která bolí, místo aby osvěžovala?“

Když všichni mlčeli zasaženi otázkou, o které cítili, že je oprávněná, ale na níž nemohli nalézt odpověď, hovořil dále:

„Rád bych vám to vysvětlil: všechno, co Egypťané dělají, vychází z jejich rozumu a z jejich myšlení. Toto myšlení se však ubírá falešnými dráhami a nezachvívá se v zákonech věčného Boha. Proto také Is-ma-el nechtěl, abych přenocoval ve faraónově paláci. Domníval jsem se, že toto přání vyplynulo ze starosti o moje tělesné blaho. To však nebyla pravda. Is-ma-el věděl, že falešné myšlenky, jimiž je naplněno celé faraónovo okolí, bude tísnit můj dech, jako nyní tíží moje srdce. Že mohou být takoví lidé! Takoví lidé na Boží zemi! Přemýšlím, jak bychom jim umožnili přijmout alespoň část toho, co nám přináší radost a štěstí!“

Po tomto prvním večeru hovořil Abd-ru-shin ještě často podobným způsobem se svými nejvěrnějšími. Faraón se mu jevil jako zkřivený a spoutaný svým bludným myšlením. Ale neměl by být uvolněn a osvobozen národ? Alespoň ta část lidu, která pocházela z jiného kmene? Lid izraelský, který musel vykonávat nejnižší otrocké práce, ačkoliv právě v něm žilo ještě vědění o Bohu – neměl by tento národ být osvobozen?

„Musím poznat lépe tohoto faraóna! Myšlením a řečí se tu nic nespraví,“ skončil Abd-ru-shin jednoho večera. „Pozvu ho k sobě i s jeho dcerou. Mé domácnosti chybí ovšem kněžna, aby mohla důstojně přijmout princeznu Juri-cheo, ale pozvali současně knížete Eb-ra-nita s jeho manželkou, bude tento nedostatek odstraněn.“

Zatímco poslové odjeli, aby vyřídili toto pozvání, začal opět čilejší život kolem paláce Abd-ru-shinova. Muselo být postaveno křídlo pro hosty a být vyzdobeno co nejkrásněji. Faraón musí bezpodmínečně nabýt dojmu, že nádhera na dvoře kmene Is-Ra se vyrovná nádheře jeho dvora.

V této čilé, radostné práci zapomněl kníže na mučivé myšlenky. Vřelá radost naplnila jeho srdce, když přišla zpráva o Eb-ra-nitově souhlasu. Měl přijít několik dní před faraónem. Abd-ru-shin se rozhodl, že mu pojede vstříc. Tentokrát si vybral za své průvodce samé Araby, neboť Ismáni byli zkušenější v přípravách a byli proto ve městě nepostradatelní.

Blažená radost naplňovala srdce jeho družiny, když viděli opět zářit tvář knížete a když opět viděli proudit starý lesk z jeho očí. Obrátil se v sedle, aby naposled pokynul na rozloučenou Ismánům u brány a pak popustil uzdu svému koni, který radostně vyrazil následován družinou, takže lidé i koně radostně užívali nespoutanou jízdu.

Veliký byl však údiv všech, co zůstali doma, když se průvod vrátil ještě téhož večera bez Eb-ra-nita, kterého vůbec nepotkal. Co se stalo? Na mnohých, vpředu jedoucích Arabech, bylo vidět stopy vybojovaného zápasu, ale všichni budili vítězný dojem.

Nyní přijížděl kníže. Na sedle před ním sedělo maličké děvče, bledé a vyčerpané, ale nevýslovně líbezné.

„Květina!“ Zvolal Jusu, ve kterém žila v podání jeho lidu. Tak musela vypadat Květina, když jako požehnání kmene k nim přišla. Také toto malé děvče jistě přinese požehnání, neboť to živě cítil.

Bouřlivě se přihnal, aby převzal lehké břímě od svého pána. Abd-ru-shin s úsměvem svolil. Jusu chtěl maličkou vynést po širokých schodech do paláce, ale dítě se mu nepozorovaně vymklo a postavilo se velmi sebevědomě na své malé nožky. Její štíhlá ručka se chopila ruky knížete a společně s ním stoupala po stupních do nového domova.

Dříve než prošli branou, obrátil se Abd-ru-shin k ženské postavě zahalené hustým závojem, která byla sňata s jiného koně a nyní byla pečlivě podpírána Din-Arem.

„Požehnaným buď tvůj příchod, kněžno, odpočiň si a zotav se ve svém novém domově.“

Svému hostu vykázal místnosti připravené pro Juri-cheo, dceru faraónovu. Tam také byla odnesena unavená dívka.

Kníže se zamyšleně procházel po zahradě sem a tam. Příchod kněžky i malého děvčete změní mnohé na jeho způsobu života, ale přece nemohl jinak jednat. Důvěryplný pohled, který ho zasáhl z dětských očí, ho plně uchvátil.

Din-Ar přišel:

„Co říkáš našim hostům, Din-Are?“ tázal se kníže Abd-ru-shin.

„Stále jsem cítil, že tvému domu chybí žena, kníže. Snad tato cizí žena nahradí tvou vlastní. Ale ovšem dítě! Dítě v domě všechno změní. Může být i na obtíž!“

„Nahome nevypadá, jako by se chtěla vnucovat?“ uvažoval kníže. „Bude-li to dělat, je přece možno dítěti dát najevo, že dospělí lidé chtějí být také o samotě. V žádném případě nebudu maličkou rozmazlovat,“ důrazně dodal Abd-ru-shin.

Když se následujícího jitra jako obvykle procházel v zahradě, zaslechl lehké kroky. Obrátil se a uviděl, jak dítě k němu běží. V každém jeho pohybu spočíval půvab a líbeznost obklopovala celou jeho postavu. Když se její oči upřely do očí knížete, zazářily jako slunce. Pozdravilo, uchopilo ho za ruku a chystalo se, že ho bude provázet na jeho procházce.

„Ukážeš mi nyní všechno, že? Tvůj palác je mnohem větší, než býval náš, než ho ti strašní lidé podpálili. Je také mnohem krásnější než faraónův,“ žvatlalo děvče při procházce.

„Ty znáš faraóna, Nahome?“

„Je hrozným, jeho lidé nás vyhnali z domu. On není jako ty. K němu bych byla nikdy nešla.“

„A chceš u mne nyní zůstat?“

„Ano, stále, po celý život a ještě dále,“ ujišťovala dětská ústa.

V duši knížete vystupovalo cosi vřelého. Jak sladkou byla tato dětská důvěra! Jeho lid mu také důvěřoval, ale to bylo něco jiného. Tam se mísily nejrůznější pocity: úcta, podřízenost, ochota sloužit, ale důvěra, která se samozřejmě vzdává plně druhému, to dosud nezakusil.

Ale Nahome mu dlouho nedovolila snít. Její růžová ústa neúnavně hovořila. Maličká obdivovala všechno: uměle vybudované cesty s mnohými odpočívátky, pestré květiny, mezi nimiž bylo možno hned rozeznat, které byly vypěstěny ze semen Ismánů, především ale obdivovala vodní nádrž. S jásotem se nahnula přes její okraj a máchala svou štíhlou ručkou ve vodě.

„To je nádherné!“

Abd-ru-shin se obával, že by maličká mohla ztratit rovnováhu. Také tento pocit byl pro něho nový, neboť dosud necítil žádnou úzkost o žádného člověka.

„Buď opatrná, Nahome! Kdybys tam spadla…“

„Pak bude Nahome mokrá,“ smála se maličká rozpustile a veselý pohled jejích velkých očí zasáhl knížete. „Neměj strachu, kníže,“ uklidňovala ho. „Často jsem jezdívala po Nilu a hrála si na vodě. Mně se nic nestane. Budeme zde také moci jezdit po vodě? Proč se hýbe ta voda v nádrži? Vypadá to, jakoby sem přicházela a odcházela!“

„Zcela správně, Nahome, z podzemního vedení proudí voda z výše položených míst do nádrže. Nádrž je mírně nakloněna, a proto musí voda zase dolů odtékat. Rozumíš tomu?“

„Ano, je tomu jako s lidským životem,“ pravila maličká zamyšleně, „přicházíme shůry, ale svou myslí směřujeme vzhůru, nemusíme proudit dolů!“

Udiven pohlédl kníže na dítě, v jehož hlavičce se zdály přebývat tak zralé myšlenky:

„Kdo tě učil, malá Nahome?“

„Učil? Myslím, že jsem to vždycky věděla. Ukážeš mi nyní palác?“

S úsměvem kníže přisvědčil. Před chvílí tak zralá, nyní úplně jako dítě …, jaká to bytost plná nových obrazů se mu objevuje?

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

Abd-ru-shin – 6. časť

dec 24, 2023 | Duchovné pravdy

Příštího jitra přikročila tiše Mi-Re k loži svého miláčka. Tu ležela Květina líbezná jako vždy, ale to již nebyl růžový mladý květ. Byla sněhobílá jako pták, o kterém hovořila a klidně tu ležela. Její ruka držela nejmilejší klenot, podivuhodně ohnivý zelený kámen. V noci se Květina odebrala do Světlých výšin, o kterých stále hovořila.

Rozechvěle klesla Mi-Re u lože, neboť tak náhlá ztráta jejího miláčka příliš mocně rozbouřila její srdce. Neměla však ani slz, ani žalob. Květina ležela tak míruplně – ráda odešla.

Jak přijal Ben-Dhu-ben zprávu o této ztrátě, jaký nářek zachvátil celý kmen Beni-Hus-dhů a jaké zoufalství všechny uchvátilo, nelze vylíčit. Každý se domníval, že ztratil, co měl nejdrahocenějšího a každý měl nějaký důvod, který ho opravňoval, aby truchlil pro Květinu ještě hlouběji než druzí.

Nyní se teprve opravdu ukázalo, jaké lásce se dívka těšila.

Šejk dal připravit bezduché tělo k pohřbu. Její líbeznost působila tak dojímavě, že nikdo nedovedl odvrátit svých zraků.

U posledního lůžka věštkyně opakoval kníže, pokud to dovedl, slova své Květiny. Mužové i ženy naslouchali hluboce dojati. Cítili, že to byla moudrost pocházející shůry, ze Světlých výšin, jak to Květina říkávala.

Když dozněla slova proroctví, ujal se starý kněz slova:

„Beni-Hus-dhů mají být požehnáni v daleké budoucnosti, jak nám zvěstovala ústa naší bohyně, ještě dříve než je navždy uzavřela. Ale Beni-Hus-dhů jsou požehnáni již dnes, neboť bohové je považují za hodné toho, aby vyslali jednoho z nich, aby je učil a připravoval pro tento vzdálený čas. Což nevidíte, vy požehnaní válečníci, že Květina přišla k nám, jen aby nám pomohla, abychom se stali lepšími a čistšími, aby se tak jednou mohlo na nás proroctví splnit.

Když jsme takto byli připraveni, směla vyslovit své proroctví. Pak opět odešla. Vznesla se do Světlých výšin, ze kterých přišla. – Celý její život byl jenom přípravou pro toho, který jednou přijde, aby nám požehnal!“

„Také já tomu věřím,“ pravil šejk se zářícím zrakem, „také já věřím, že Květina přišla jen proto, aby nám oznámila toho, který přijde po ní. Ona však byla člověkem jako my, i když byla čistší a dokonalejší. Nebyla žádnou bohyní. Neupírejte jí její lidství!“

Ani tato, ani pozdější řeči nemohly odvrátit lid od jejich víry v božské vlastnosti Květiny.

S veškerou nádherou, jaká příslušela kněžně, byla dívka pohřbena v téže jeskyni, ve které kdysi její otec nalezl svůj poslední odpočinek.

Nedlouho potom usnula také Mi-Re, aby se již neprobudila na této zemi. Ben-Dhu-ben prožil ještě několik osamělých let, dříve než se odebral za oběma.

Na smrtelné posteli ještě pozvedl své ruce a volal:

„Králi a Pane, který jednou přijdeš, abys přinesl Beni-Hus-dhům požehnání, vyslyš mou prosbu. Mám rád svůj lid, nech mně pomáhat na tvém díle!“

Síly zbaveny klesly prosící ruce, oči se obrátily v sloup a jazyk umlkl. Vroucí prosba stoupala do Světlých výšin, které hledala jeho duše. Byla vyslyšena, i když jinak, než o tom snil.

Neměl ho pozdravit tehdy, když jako vládce přijel k Beni-Hus-dhům, nýbrž teprve o mnoho let později ho poslala moudrost Světla do jeho země. Tam směl vyrůst s páskou před duchovním zrakem, ale připraven přijmout toho, který k požehnání lidstva a také k požehnání Beni-Hus-dhů byl vyslán Otcem.

Až nyní noha Syna Člověka vstoupí do země, ve které kdysi panoval, pak přijme ho Ben-Dhu-ben a přivede mu lid, který na něho čeká jako kdysi.

Mnohokrát dokončilo slunce a všechny hvězdy svůj běh kolem země. Lidská pokolení rozkvétala a opět zacházela, jak to předpověděla Květina.

Nad kmenem Beni-Hus-dhu se převalily nejrůznější události. Války a mory, umírání a zkáza, ale také dobro a štěstí. Tři sta roků, podle lidského počítání, uběhlo nad zemí, ve které žila Květina jako věštkyně svůj krátký, radostný život. Její proroctví se šířilo od úst k ústům, přecházelo z otce na syna a stále dál. Udrželo se podivuhodně čisté. Každý je považoval za cosi posvátného a neodvažoval se k němu cokoliv přidat.

Pokolení za pokolením očekávalo zaslíbeného vůdce.

Tu se přihodilo jednoho dne, že děti, hrající si na okraji pouště, vyprávěly o podivných malých postavičkách, které šly kolem nich. Byli to maličcí mužíčci úplně oblečení od shora až dolů, kteří měli dokonce i na hlavách pokrývky z téže látky jako na ostatním těle. Zdálo se, že mají naspěch, jak ukazovali a jak si počínali. S dětmi nehovořili.

Nikdo si nedovedl vysvětlit, jaký to národ mohl zde táhnout. Zvířata u sebe neměli, jak děti ujišťovaly.

Krátce na to vyprávěl pastýř, který vedl koně k napajedlu, že se podivuhodné bytosti vynořovaly z vody, rozhlížely se pátravě kolem a pak odplavaly dolů po proudu.

Stále přicházely nové a nové zprávy podobného druhu, kterým se lidé smáli, o nichž pochybovali, ale o kterých nakonec stále hovořili.

Tu si náhle vzpomněli na proroctví. Což se tam nepravilo, že přijdou bytosti ze skal, vody a vzduchu, aby táhli vstříc zaslíbenému vládci? Měl snad nyní nastat čas, o kterém věštkyně hovořila?

Pak by se měl také jednoho dne objevit podivuhodný bílý pták na nebi! Pohledy mnohých prohledávaly oblohu dnem i nocí, ale nadarmo. Nakonec byli již ochotni považovat zprávy za falešné a množící se vyprávění o podivuhodných bytostech, které se tu a tam ukazovaly, považovat za výtvory fantazie. Nikdo se nechtěl nechat přimět k nějakému nesprávnému kroku.

Kmen měl přece i svého vládce, mladého a zdravého šejka. Pokud tento žil, nemohlo být přece řeči o přicházejícím.

Tu jednoho dne přinesli mrtvého šejka z lovu domů. Přepadl ho lev, aniž by vůbec někdo tušil, že je dravec nablízku. Zdálo se to být nepochopitelné.

Neočekávaně přišel vůdce o život, a proto neměl vůbec čas jmenovat nástupce. Po jeho pohřbu se sešli přední mužové a kněží na poradu, co by se mělo podniknout. Z jejich středu měl být zvolen nový šejk.

Mužové hovořili to i ono. Nikdo sám nechtěl přijmout tento odpovědný úkol. Každý se to snažil přesunout na druhého, ač věděl, že tu není nikoho, kdo by se k tomu hodil.

Do všech těchto úvah zazněla slova nejstaršího kněze. Poukázal na staré proroctví a na slova, která kdysi pronesla ústa Květiny. Jestliže šejk musel neočekávaně zemřít, pak by se měli porozhlédnout po zaslíbeném vůdci.

Většina mužů si na zaslíbené proroctví vzpomněla a byla ochotna nějaký čas žít bez šejka, čekajíce na zaslíbeného. Někteří však reptali a domnívali se, že se takto může kmen dostat do nebezpečí, že bude od sousedů přepaden.

Tu jim kněz připomněl vidění pastýřů a četných žen a mužů, kteří všichni viděli bytosti z jiného světa. To mnohé zaujalo!

„Zdá se, že pro nás přece začíná nový čas,“ pravili někteří mužové.

Tu se náhle ozvaly hlasy z dětských hrdel, skupina hrajících si chlapců vzrušeně přiběhla a ukazovala vzhůru:

„Hleďte, mužové, hleďte!“ volali: „Bílý pták! Takového jsme ještě neviděli!“

Mužové pohlédli k nebi. Tak se blížil zaslíbený pták, jehož bílé perutě přinášely čistotu a jehož vyzařování bylo jako oslepující světlo!

Hlavami všech proletěla myšlenka: „Znamení jsou úplná a souhlasí! Zaslíbený pomocník a vládce již není daleko. Šťastní Beni-Hus-dhů.“

Každý podle své povahy přijal objevení podivného ptáka. Zatímco jedni vyjadřovali své pocity hlasitým voláním, odešli mnozí stranou a mlčky pozvedli své ruce k nebi nebo je spínali ve vroucím díku.

Malá skupina se začala přít o to, jaký to asi může být pták. Rozohňovali se v debatě, ku kterým známým ptákům asi patří, zda také hnízdí a tak podobně. Všechno chápali pozemsky.

Však právě tito se ulekli, když se pták úplně nezemsky vznášel na nebi, aniž by měnil místo. Stál úplně bez pohybu ve vzduchu a jen vlny světla, které proudily z jeho perutí, svědčily o tom, že v něm jest pohyb.

Rozvážní lidé napomínali, že je čas připravit se k přijetí přicházejícího. Nádherný pták jako posel bohů, se nebude příliš dlouho nahoře vznášet. Staré proroctví oživlo a neslo se od úst k ústům.

„Vyneste všechnu nečistotu ze svých obydlí, neboť jeho noha chce vstoupit do vaší země.“

Nyní nastalo uklízení a čištění, zdobení a krášlení, o jakém nebylo nikdy slýcháno mezi Beni-Hus-dhů. Jeden druhého v horlivosti předháněl, aby všechno bylo co nejkrásněji připraveno pro přicházejícího vládce. Přitom jejich jazyky ani na chvíli neumlkly, alespoň u velké většiny.

Jak asi vypadá? Je veliký, malý, starý nebo mladý? Bude přísný? Opravdu sebou vede tak veliký průvod, jak to slibovalo staré proroctví?

V dlouhé době, která uplynula od těch časů, mohlo být mnohé lidmi přidáno. Zdálo se, že všechno nadšení se zploští a zmizí v proudu planého a prázdného žvástu.

Tu se sešli tři kněží, poradili se a počali shromažďovat kolem sebe skupiny lidí. Hovořili k nim a napomínali je, aby se nedívali na příchod vládce jen z pozemského hlediska. Není přece důležité, jak vypadá, i kdyby byl ošklivý, nezměnilo by to nic na požehnání, které sebou přináší.

Žvanění na několik hodin umlklo, neboť lidé byli zahanbeni. Ale tato troška nebyla dosti silnou a žvanění se začalo znovu ozývat. Ošklivý?

Ano, tak tomu asi bude. Vždyť i řezby, které představují jejich bohy, nejsou vlastně také krásné. Bohové jsou tedy krásní jenom tehdy, prodlévají-li nahoře ve světlých výšinách. Když se ukazují lidem, tu zahalují svoji krásu. Aby ji smrtelníci mohli snést. Ano tak tomu bude!

Kněží se rozhlíželi kolem a bědovali. Takoví jsou lidé: na všechno rozlijí proud svých myšlenek, o všem musí hovořit, i když o tom vůbec ničeho nevědí. Jestliže se jim jedno vezme, pak hned najdou něco jiného, jen aby mohli mluvit. Zdalipak tomu bude jednou jinak?

Ještě štěstí, že v zápalu řeči nezapomněli na práci. Hlavní město kmene vypadalo po dvou dnech opravdu tak čistě a bylo zalito světlem jako nikdy před tím. Tuto část proroctví ženy horlivě vyplnily. Mužové se starali o potravu a radili se, kdo by měl příchozímu vytáhnout vstříc.

„Jen ti nejušlechtilejší,“ pravilo proroctví. Kdo to však byl? O tom se nemohli shodnout. Zdálo se, že promarní celý den těmito spory. Tu se stalo něco neočekávaného: Jas náhle zmizel a s ním i podivuhodný pták. Byl pryč. Nechť pátrali po nebi sebevíc, nebylo ho možno spatřit. V noci hvězdy zářily jako jindy. Světlo shůry zhaslo.

Veliká úzkost zachvátila muže. Zavinily to jejich spory? Ztratili tím příliš mnoho času?

„Ano,“ pravil jeden z kněží. „Promarnili jste tím příliš mnoho času, když jste považovali sebe za lepší, nežli opravdu jste. Každý se domníval, že je nejušlechtilejší a nepřál jinému nic dobrého. Jděte do sebe a volte bez ohledu na sebe, pak budeme společně vzývat bohy, aby se podivuhodný pták znovu ukázal!“

A hle! Úzkost hnala muže, aby zapudili všechno vyvyšování ze svých srdcí a jednali svorně. V krátké chvíli byla zvolena skupina mužů, kteří se měli připravit k odjezdu. Volba byla dobrá, neboť ještě dříve než zazněla prosba k bohům, stál pták opět na nebi bělejší než předtím. Také svatost, kterou dříve vysílal, nyní chyběla, ale přesto se přecejen vrátil jako ukazovatel cesty pro četu jezdců. Hromový jásot ho pozdravil a mužové se stali šťastnými, jásajícími dětmi. Zapomněli na všechno, co je dělilo a také na všechny bláhové řeči.

Vykonali poslední přípravy a četa jezdců připravená k odjezdu pohlížela k nebi.

„Hle, nyní se pohybuje!“

Bylo docela jasně vidět, jak pták rozpíná perutě a pak se vznáší pomalým letem směrem k východu. Tímže směrem odjeli mužové provázeni jásotem a žehnáním těch, kteří zůstali doma.

Téměř tři dni klusali stejným směrem. Zdálo-li se, že pták na nebi zůstal stát, odpočívali. Jakmile letěl dále, nasedali na své koně.

Zavládla mezi nimi nepopsatelná nálada. Téměř vůbec nemluvili, bylo to příliš slavnostní zůstávat pod bílými perutěmi a jít vstříc požehnání, které mělo přijít. Duše lidí, kteří tu jeli, se široce rozevíraly a přijímaly to, co padalo shůry ze záchvěvů ptáka a nevědomky se připravovaly, aby se staly nástroji Božího vyslance.

Za jitra čtvrtého dne se náhle kolem ptáka rozjasnilo. Jezdci se připravili k odjezdu a pohlíželi k nebi čekajíce na znamení, aby vyrazili.

Tu přišel shůry veliký paprsek a padl na ně, takže vůbec nevěděli, co se s nimi děje. Současně se však také pohnul pták. Stoupal kolmo vzhůru stále výš a výše, až zmizel docela jejich udiveným zrakům.

Ohromeni se jezdci dívali jeden na druhého, jakmile zmizela všechna posvátnost. Co zanedbali? Proč od nich odešel pták? Kam nyní měli jet?

Pátravě se rozhlíželi kolem. Tu spatřili, jak se na východě ve velké dálce zvedl oblak prachu, jako když se blíží řada jezdců.

Okamžitě je ovládla opatrná bdělost synů pouště. Připravovali se k boji.

„Jakmile by nám chtěl někdo bránit, abychom pokračovali ve své cestě, tak je přepadneme!“

Bez rozvahy a bez přemýšlení pobídli své koně tímto směrem. Jejich vzrušení se také přeneslo na zvířata, která dlouhými skoky letěla vpřed šílenou rychlostí.

Obě skupiny přijížděly k sobě blíž a blíže. Poslové Beni-Hus-dhů již mohli vidět přední řady jezdců. „Nádherná zvířata,“ byla jejich první myšlenka. „Kdo má taková zvířata, musí být bohatý a mocný.“

„Nádherné postavy a jak sedí na koních?“ bylo to, co dále projelo hlavou mnohým z nich.

Přiblížili se ještě více, takže Arabové mohli rozeznat nádheru oděvů těch, kteří se blížili. Bylo jim jaksi podivně a bylo to veliké ulehčení pro jejich bojechtivé duše, když náhle jim napadla myšlenka:

„To musí být ten, jehož očekávají!“

Který však to je ze všech těch, kteří tu přijíždějí?

Cizí průvod byl již úplně blízko, když to náhle strhlo muže s koní. Bez předcházející úvahy nebo dorozumění seskočili všichni současně.

Koně stáli bez pohnutí a jen jejich chřípí se chvěla. Jejich ušlechtilé hlavy byly vztyčeny vzhůru, jakoby tušily, kdo tu přichází.

Mužové se však vrhli k zemi až se jejich čela dotýkala země. Toho dosud nikdy neučinili, neboť tento pozdrav jim byl cizím. Vytrysklo to z vnitřního cítění, ze síly světla, která do nich po cestě vnikla.

Tu také zarazil průvod přicházejících. Seřadil se v polokruhu kolem těch, kteří leželi na zemi, a kolem jejich koní.

A jakýsi mohutný a zvučný hlas, prozářený světlem, začal hovořit:

„Mužové pouště, co ode mne žádáte?“ Vzhlédli vzhůru, uchváceni zvukem těchto slov.

Ten, který tu před nimi seděl na bílém oři, to byl jejich kníže a vládce, přicházející zaslíbený! Věděli to s neochvějnou jistotou. Když pozvedli svůj pohled ještě výše, tu uviděli ve světlém obláčku vznášet se bílého, podivuhodného ptáka, právě nad hlavou mluvícího. Nepotřebovali však již tohoto potvrzení, neboť i bez tohoto znamení si byli jisti, že se staré proroctví naplnilo.

Na okamžik všichni zmlkli, pak vyskočil jejich náčelník, postavil se před příchozího a chvěje se vnitřním rozechvěním hovořil:

„My jsme tvůj lid, ó Pane, jemuž jsi zaslíben od nejdávnějších časů! Jsme tvoji. Táhneme ti vstříc, abychom tě provázeli do naší země, jestliže k nám chceš zavítat.“

S dobrotivým úsměvem pohlížel kníže na pohnuté muže:

„Jste bez vůdce?“

„Ano Pane. My čekáme na vůdce a vládce. Všechno je připraveno k tvému přijetí, co máme je tvoje a učiň s námi podle své libosti.“

„Kdo vás ke mně přivedl?“

„Podivuhodný pták, který se také nyní vznáší nad tebou. Byl nám zaslíben jako vůdce a přivedl nás až sem.“

„Dobře, jeďte tedy napřed, abychom jeli správnou cestou,“ zvolal kníže a v jeho srdci zněla radost.

Nyní jeli zpět touže cestou, kudy přijeli synové pouště. Avšak jásot a radost, která naplňovala jejich duše, byla téměř příliš veliká pro lidi. Nenalézali slov pro své hluboké, blažené cítění.

Mlčky se vraceli, v obšťastňujících myšlenkách často se ohlížejíce, zda-li je kníže následuje. Kvůli prachu musil druhý průvod jet v určité vzdálenosti. Věděli to, přesto však brzy ten, brzy onen se úzkostlivě tázal:

„Přijede kníže skutečně? Nyní viděl, jak jsme nepatrní a nevědomí. Bude se chtít i nyní stát naším pánem?“

Když se chystali k prvnímu odpočinku, zařídili mužové všechno co nejlépe, aby kníže a jeho průvodci neměli žádné práce s přípravou ležení. Zažehli oheň, připravili poživatiny a měchy s vodou, očistili celé okolí od hadů a jiných škůdců. Teprve potom si jezdci upravili vlastní ležení.

Plni napětí zdáli pozorovali přibližování druhého průvodu. Nádherná zvířata a skvělí lidé! Nyní kníže seskočil z koně. Nebyl příliš veliký, ačkoliv na hřbetě svého koně se jim zdál obrovitým. Jeho postava byla pravidelná a velmi pružná, pokud mohli z dáli rozeznat.

A ještě něco viděli: jas obklopoval tuto postavu a zdál se být jako živý. Stále se měnily paprsky, které vytryskávaly z těla knížete ve své formě. Nyní se zdálo, jako by to byla pravidelná hvězda, hned nato se měnily paprsky ve svazky a vytvořily obrazec, podobající se člověku rozpřáhnuvšímu ruce na obě strany. Bylo radostí na to pohledět.

Zdali kníže a jeho průvod přijmou váhavě nabízenou potravu? Přidali tam nejlepší ovoce, které z domu přinesli. Zdali je bude jíst?

Ale ani jejich bystré oči to nemohly na dálku zjistit. Jakmile kníže sestoupil z koně, utvořili hned jeho průvodci kruh stojíce i sedíce kolem něho, takže pozorující muži nic neviděli.

Tu se oddělily tři postavy ze vzdáleného kruhu a kráčely k ležení Beni-Hus-dhů. Nesly sebou ovoce a jiné potraviny. Když se přiblížily, bojovníci ihned vyskočili, jako by tím chtěli projevit svou úctu. Zatímco pokládali na zem všechno, co přinášeli, jeden z nich pravil přátelsky:

„Náš kníže vám děkuje za vaše dary. Skvěle mu chutná ovoce vaší země. Prosí, abyste také vy okusili z jeho zásob potravin. Je-li vám to vhod, bude již po celou dobu jízdy požívat vaši potravu a za to vám poskytne svoji, abyste neměli nedostatku!“

Jezdci nenacházeli slov a jen s námahou vykoktali svůj dík. Ale jistě to postačilo. Mluvčí na ně pohlížel přátelsky a tázal se, zda by se mohl se svými průvodci posadit u jejich ohně.

Tato otázka srdce synů pouště naplňovala téměř hrdostí. Takový vznešený muž se chce k nim posadit. Neobratně a právě proto s tklivou pravdivostí projevovali svou radost. U ohně jim vykázali nejlepší místa a snažili se své hosty co nejlépe obsloužit a pohostit.

Přátelská dobrotivost cizincova, který se nazýval Ima, pomalu rozvázala jejich jazyky. Pokud jen to dovedli, odpovídali na jeho četné otázky. Vyprávěli mu o proroctví i o svém životě. Dokonce sami se mu odvážili položit otázku:

„Pane, ty jsi také kníže? Vy jste všichni knížata, co smíte doprovázet Zaslíbeného?“

Ima se smál:

„Ne, my nejsme knížata, jsme služebníky knížete, který opustil svou nádhernou zemi, aby se nyní stal také vaším knížetem, aby vám přinesl požehnání, kterému se my těšíme.“

„Bude se mu u nás líbit? Je zvyklý na mnohem lepší život. Podle vás vidíme, že my nejsme ničím.“

Kdybyste nic nepotřebovali, náš pán by k vám nemusel chodit. Zůstaňte v nitru tak otevření, jako jste nyní a on vás učiní takovými, jakými máte být.“

Nejbližší dni uběhly podobně: rychlé jízdy v blaženém mlčení, obšťastňující odpočinky, při kterých jejich vládce požíval jejich ovoce a při nichž Ima s ostatními sedával u jejich ohně, tázal se a vyprávěl.

Aniž by si byli toho vědomi, postavil most mezi oběma skupinami, takže již byli nepozorovatelně navzájem spjati ještě dříve, než dosáhli cíle. Pro tyto mosty byl nyní častěji držen odpočinek. Cesta, kterou při své jízdě na východ urazili za tři dny, se nyní prodloužila na šest. V poledne sedmého dne konečně spatřili v dáli první osady Beni-Hus-dhů.

Tu vyjel jezdec z druhého průvodu k Arabům, kteří jeli vpředu. Ještě dříve nežli jich dostihl, aniž by ho vůbec spatřili, zastavili sami a se svými koňmi se postavili po pravé i levé straně cesty, tvoříce širokou ulici.

Pak přijel jezdec:

„Mužové, kníže Abd-ru-shin vás prosí, abyste nyní jeli s námi pohromadě, aby tak vtáhl do své říše ve vašem průvodu!“

To byla věc, kterou si tak žhavě přáli! Jak kníže dovedl číst v jejich srdcích! Abd-ru-shin se jmenuje? Dosud jeho jméno neslyšeli a plachost je zdržovala, aby se na to vyptávali.

Tu sem přijel také On, jejich kníže a vládce! Jsa následován dvěma svými lidmi, projel s laskavým pozdravem živoucím špalírem, v němž koňové Arabů skláněli hlavy a tiše řehtali, zatímco jejich jezdci, zcela naplněni velikým štěstím, nevěděli, jak by měli zdravit.

Abd-ru-shin pokynul náčelníku jezdecké čety:

„Jeď vedle mne, abych se tě mohl tázat!“

„Pane, smím vyslat poselství, že přicházíš?“

„Jistě,“ přikývl kníže a pak začal hovořit svým zvláštním hlasem, takže již bylo radostí jen ho poslouchat.

Hovořil o tom, jakou má radost, že poznává tento kmen Arabů, který na něho čeká, aby u něho bydlel a s ním žil.

Jusu nebyl schopný vypravit ze sebe ano slovo. Vše, co by mohl říci, se mu zdálo být nicotným. Nechtěl také přerušovat zvučný hlas, který se mu zdál přinášet světlo každým slovem. Jusovi se zdálo, jakoby jeho duše začínala být světlejší.

Co to jen bylo, co v něm tak žhnulo a hořelo? Ještě nikdy nepocítil něco podobného.

Nyní projížděli první osadou. Kolem cesty stáli mužové, ženy a děti. V rukou drželi palmové větve a mávali jimi na pozdrav, když se kníže přiblížil. Když jeden z mužů vyskočil, aby prostřel svou zástěru pod nohy ušlechtilého bělouše, na kterém jel kníže, po něm to učinili také všichni ostatní. Méně chytré zvíře by to bylo poplašilo.

Kníže zdravil s dobrotivým úsměvem, kynul jim rukou a ukláněl se hlavou.

Tak to šlo od osady k osadě, až konečně ještě před západem slunce dorazili do hlavního města. Dávno před tím davy lidu lemovaly cestu jásajíce a mávajíce větvemi. Jásot se šířil, až v Jusově domově byl dovršen bubnováním a chřestotem kostěných holí. S hrůzou naslouchal Jusu tomuto hluku, který mu náhle připadal nesnesitelným.

„Pane,“ zakoktal zahanben…

Laskavě se k němu obrátil Abd-ru-shin:

„Jen je nech v klidu činit, co jim srdce káže. Nedovedou to jinak. Budeme je oba pomalu učit, aby své radosti dovedli dát lepší výraz.“

„Spolu“, řekl kníže! Jusu se domníval, že se jeho srdce roztrhne. „Spolu“, jakoby bylo něco společného mezi tímto zaslíbením a jím ubohým, nevědomým synem pouště!

„Pane,“ koktal dále v přemíře citu. A pán přikývl.

Nyní byli u cíle. Ženy klečely před Abd-ru-shinovým koněm a ve vztyčených rukou nabízely košíky s ovocem. Mužové se vrhali k zemi dotýkajíce se jí svými čely v novém pozdravu. Nikdo je tomu neučil, prostě museli tak náhle jednat.

Abd-ru-shin seskočil s koně a s ním i celý průvod obou jezdeckých skupin. Při spatření knížete, který se pružným krokem ubíral ku vchodu domu, který byl pro něho připraven, zazněl nový jásot. Úcta však byla tak veliká, že se nikdo k němu neodvážil k přiblížit. Vzdor tomu všemu nadšení mohl neobtěžován jít svou cestou a vkročit do nitra domu.

Nebyl to ovšem žádný palác, na jaký byl zvyklý. Kníže však cítil lásku, která připravila a dala toto málo, co mohla dát, a radostně ji přijal.

Chvíli odpočíval a přemýšlel o zážitcích cestování a pak se radil se svými průvodci, čím by měli nejdříve začít. Mezitím to ve skupinách Arabů vřelo jako v úle. Samozřejmě, že pro četný průvod knížete uprázdnili svá veškerá obydlí.

Abd-ru-shin to nechtěl zprvu připustit a nařídil, aby Ismáni, jak se nazývali jeho průvodci, rozbili tábor mimo osadu. I Ismánům by to také bývalo milejší, kníže však brzy poznal, že by se tím Beni-Hus-dhů cítili dotčeni, kdyby on nebo jeho lidé pohrdli jejich obydlím. Především však viděl, že neklidní Arabové potřebují být ponecháni o samotě, aby vybojovali svůj vnitřní boj a ovládli svou velkou radost.To mohli nejlépe učinit venku, mimo svá obydlí.

Tak Beni-Hus-Dhů rozbili veliké ležení dosti daleko od osady, takže jejich jásot sem zazníval jen přidušeně.

První starostí Jusu bylo, aby udusil tento pokřik. „Ty a Já,“ pravil Abd-ru-shin. To přece ukládalo povinnosti. Musel se snažit, pokud to bylo v jeho silách, aby své lidi krotil.

Náhle mu připadali jako vypuštěná zvířata. Byl on sám lepším? Ještě před nedávnem jednal právě tak a křičel právě tak jako ostatní. Ale nyní žilo cosi v jeho duši, co silně pracovalo a tvořilo a nechávalo ho jednat bez dlouhého uvažování.

„Pane, pane!“ Volal často a vztahoval své ruce k nebi, jakoby odtud mělo přijít vědění, které tolik potřeboval, aby nezklamal Abd-ru-shinovu důvěru.

Tak přešel téměř měsíc od příjezdu knížete. Kníže se den co den procházel s několika svými průvodci kolem a pozoroval vše, co tu vytvořila příroda a lidská píle. Podnikali také jízdy po okolí, přičemž Jusu a někteří z Beni-Hus-dhů byli ještě jeho průvodci a informátoři.

Dnes stáli před čímsi velikým: kníže svolal všechny dospělé muže hlavní osady na shromáždiště, na kterém byly dosud konány všechny schůze a hovory. Všichni ho měli slyšet mluvit. A měli přijímat jeho hlas, o kterém Jusu stále vyprávěl.

Dávno před stanovenou dobou byli všichni shromážděni. Jusu naléhal, aby střed shromáždiště nechali volný pro knížete a jeho Ismány, aby při spatření knížete nepropukli v divoký křik. Jusu říkal, že to zní jako řvaní zvěře.

Co jsou však platná všechna lidská předsevzetí. Když se kníže blížil, zdálo se, jako by to těmito postavami náhle trhlo, tu i tam se ozval hlasitý zvuk, který byl podoben zavýsknutí. Mužové potlačovali zmužile křik, pokud Abd-ru-shin nestanul mezi nimi.

Tu propuklo nadšení a prorazilo si cestu starým způsobem a v důsledku namáhavého potlačování bylo třikrát silnější, až to hučelo, vířilo, výskalo a jásalo kolem knížete.

Tento stál nepohnutě a čekal, až se hluk utiší. Také Ismáni stáli bez pohnutí. Jusu si však držel uši, pak zase odtrhl ruce od hlavy a živě pohyboval oběma rukama ve vzduchu. Přitom on také křičel plnou silou svých plic, ale vůbec si toho nebyl vědom.

Konečně hluk umlkl, neboť hrdla vyčerpáním utichla.

Abd-ru-shin chtěl mluvit. Jusu to nepozoroval. Jeho vzrušení a jeho rozhořčení bylo příliš veliké.

„Vy divá zvěři!“ volal na své druhy, kteří nebyli zvyklí na takovou řeč od něho, zato však tím rychleji pochopili nesprávnost svého počínání a zahanbeně sklonili své hlavy. „Vy zvířata, což nevíte, že máme mezi sebou požehnaného, který je zvyklý jenom na mírnou řeč světlých výšin? Co si o nás bude myslet? Odejde a nechá nás tu o samotě!“

„Toho on neučiní, Jusu,“ ujal se nyní slova Abd-ru-shin. „Děkuji vám, Beni-Hus-dhů za vaše přijetí. Nemohu popřít, že bylo trochu hlučné, ale to bylo jen proto, že jsem byl mezi vámi poprvé. V budoucnu to jistě půjde i bez křiku.“

On je nekáral! S ulehčením volali:

„Ano, ano“! Tak bouřlivě, že znovu nastal nemenší hluk. Ale hned na to všichni umlkli, sami polekáni.

V tomto mlčení začal Abd-ru-shin mluvit. Hovořil s těmito hnědými syny pouště zcela prostě a otevřeně jako s dětmi, řekl jim, jak rád k nim přichází a že jim chce pomoci, aby byli jako Ismáni, kteří ho provázejí.

Ozval se šepot:

„Jako Ismáni?! Dovedeme to? Což my nejsme docela jiní lidé než oni?“

„Nikdy bych vám to nesliboval, kdybyste nebyli schopni změnit se!“

Žádal je a povzbuzoval je, aby zpočátku byli nápomocni Ismánům při jejich stavbách. Musíte se naučit znát krásu, která může okrášlit váš život. Postavíme domy pro Ismány, potom palác pro mne a ty, kteří jsou se mnou. Až uvidíte, jak je možno krásně bydlet, postavíme domy také pro vás. Přinesli jsme sebou semena nádherných rostlin až z daleké říše, ze které přicházíme. Založíme zahrady, ve kterých mimo ovoce porostou také květiny. Doufám, že květiny z přinesených semen porostou i zde.“

S rozevřeným zrakem naslouchali Beni-Hus-dhů a v jejich duších se probouzelo tušení, že nyní začíná pro všechny nový život v radosti a štěstí.

Již chtěl Abd-ru-shin shromáždění rozpustit, poněvadž již byly všechny věci projednány, když z davu knížete vystoupil ctihodný stařec a prosil knížete, aby směl mluvit:

„Byl jsem strážcem pokladu posledního šejka i jeho otce,“ započal. „Pane, mimo mne nikdo neví, kolik pokladů nashromáždili šejkové Ben-Hus-dhů a také nikomu není známo, kde jsou ukryty. Kdyby náš poslední náčelník nebyl tak náhle zemřel, tu by jistě jmenoval některého mladšího strážce pokladu, neboť mne tíží břímě mého úřadu s přibývající tíží let. Uchoval jsem tajemství až do dnešního dne. Dovol, abych je položil do tvých rukou. Jmenuj nového strážce pokladu a já mu veškeré poklady předám.“

„Děkuji ti,“ odpověděl Abd-ru-shin, „že jsi zůstal věrný svému pánu až do dnešního dne. Kdo z vás by asi byl novým strážcem pokladu, kdybych byl nepřišel?“

„Myslím, že by byl Jusu převzal tento úřad.“

„Nechť je tedy i mým pokladníkem,“ pravil kníže laskavě. „Já vím, že v jeho rukou bude poklad dobře spravován.“

Jusu se začervenal. Že Abd-ru-shin k tomuto úřadu nezvolil nikoho z Ismánů, nýbrž jeho, a že právě jeho tím pověřil, to bylo úžasnější, než si člověk mohl pomyslet.

„Věrnost slibovat nemohu, pane,“ pravil po několika marných pokusech, aby se ujal řeči. „Je-li nutno věrnost teprve slibovat, pak tu žádná není. Věrnost vyrůstá z nitra srdce a patří k nám jako tepot našeho srdce. Až přestane bít moje srdce, pak zhasne také moje věrnost.“

Kníže přátelsky přikývl hlavou a následoval pak stařičkého správce pokladu, který ho chtěl ukázat a předat. Jusu byl ke knížeti zavolán současně s Imou a několika jinými Ismány. Společně kráčeli k jakémusi sklepení, které vypadalo jako nějaký sklep, jakých tu bylo mnoho k tomu, aby v nich byla uchovávána čerstvá potrava.

Stařec s velkou opatrností otevřel, pak zapálil několik pochodní, které byly uvnitř sklepení připraveny a kráčel vpřed do veliké jeskyně. Ta byla naplněna drahocennými tkaninami a zpracovanými látkami vyšívanými zlatými nitěmi, zdobenými kožešinami a péry.

Potom muži kráčeli do sousední jeskyně, která, právě tak, jako prvá, byla vyhloubená ve skalách. Zde se světlo pochodní lámalo na tisícerých pestrých kamenech, které naplňovaly jeskyni jako maličké hory.

Pane, pohleď na náš poklad,“ zvolal stařec pln hrdosti. Měl také důvod k tomuto pohnutí, neboť nikdo by byl takové poklady nehledal u zdánlivě chudých Ben-Hus-dhů.

Kníže, který byl znalcem zvláštních a drahocenných kamenů, je bral do ruky a tu i tam se těšil z ohně, který z nich zářil.

„S jejich pomocí můžeme vytvořit mnoho krásných věcí,“ zvolal pln radosti.

„Ne pane,“ koktal polekaný stařec, „tyto poklady patří tobě, jedině tobě!“

„Což mi může něco učinit větší radost, než když budu vidět, jak Beni-Hus-dhů žijí v kráse ku cti Boží?“

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

Abd-ru-shin – 5. časť

dec 23, 2023 | Duchovné pravdy

Arabský kmen

Divoký hřmot naplňoval ovzduší. Pokřik nesčetných drsných hrdel, řinčení a bubnování.

Vybledlé kosti navlečené na šňůrách a dovedně obtočené kolem holí chřestily, zatímco bubnování bylo způsobeno tím, že tloukli dřevěnými holemi na kotouče, nebo jimi otáčeli.

Brzy tloukli rychleji a brzy zase volněji, ale stále zachovávali živý rytmus. Také pokřik nepostrádal jakéhosi pevného uspořádání. Znělo to v taktu jako chvějící se vytí, z něhož se v určitých přestávkách ozývaly hlasy a divoké výkřiky.

Z chýší se vyřítily ženy a děti a pátraly po okolí, odkud pocházel hřmot. Byly to postavy s temnou kůží a černými vlasy. Pestré, rohožkám podobné tkaniny měly přehozeny kolem boků. Zatímco téměř nahé děti vypadaly vyzáble, měly ženy sklon k bujným a otylým tvarům, které ještě více vynikaly způsobem jejich odívání. Údy se leskly mastnotou. Kotníky byly však nápadně štíhlé.

S hlasitým křikem, ale téměř bez jakýchkoliv pohybů se shromažďovaly ženy čekajíce na to, co jim přinesou mužové vracející se z válečné výpravy. Že se vrací jako vítězové, ukazoval způsob jejich rámusení.

Vyvalily se mohutné mraky prachu a blížily se víc a více. Bylo již možno rozeznat podrobnosti. Více než sto koní se hnalo sem. Pokřik jejich jezdců je poháněl k rychlejšímu cvalu. Zdálo se, jakoby za okamžik měly být ženy i děti rozdupány kopyty koní. Před touto dunící a ničivou mocí nebylo uniknutí.

Žádná z žen se nesnažila najít nějaké útočiště. Napjatě pohlížely na blížící se řady jezdců. Konečně dorazili. Jako nějakým kouzlem umlkl hřmot a koně se zastavili. V polokruhu zůstali stát kolem žen odfrkujíce a pohazujíce ušlechtilými hlavami až hřívy poletovaly. Pěna kapala z jejich chřípí a pára stoupala z jejich těl.

V témže okamžiku seskočili mužové ze svých zvířat. Bylo to skvělé divadlo, když tyto štíhlé postavy jako na rozkaz prováděly stejné pohyby.

Vznikla veselá a hlučná vřava, když mužové zdravili své ženy, zvedali děti a dávali si je na hlavy a na ramena, nebo je vyhazovali do vzduchu a opět je chytali s velikou obratností. Nikoho však nenapadlo jít do chýší. Skupinky se rozdělily a postavily se tak, že uprostřed zůstávala široká cesta. Odsedlaní koně byli zahnáni do ohrady, kde se jich ujali muži a pečovali o ně.

Byla to nádherná zvířata, pýcha a bohatství kmene. Měli nápadně štíhlé údy a klouby jako lidé. Ušlechtilost rasy byla vyjádřena držením krásných hlav na lehce zahnutém krku. Zdálo se téměř, jakoby ořové si byli vědomi, že jsou cosi zvláštního.

Blížil se nový mrak prachu. Bylo slyšet podobný hřmot jako před chvílí. Nyní se muži postavili před ženy, chopili se bubnů a kostěných holí a opět začali v taktu rámusit na pozdrav přicházejícím.

Přiklusali rychleji než první oddíl. Také pohled, jak z oblaků prachu vyrazila první koňská těla, byl ještě nádhernější než prve. V přední řadě byli samí sněhobílí koně tak čisté bělosti, že téměř oslepovala ve slunečních paprscích. Jejich bílé, husté hřívy poletovaly ve větru. Za nimi přijížděli ořové černí jako uhel a pak v hustém houfu zvířata všech barev. Koně zajatců.

Dříve než četa zastavila, přiběhli muži a zmocnili se v plném běhu bílých koní. Zdálo se, že je to velmi nebezpečné, ale lidé i zvířata se dobře znali a nikomu se nic nepřihodilo.

Jediný muž se od svého koně neodloučil, a to byl vůdce čety. Byl to muž ve středních létech, právě tak hubený jako ostatní. Nepřevyšoval je výškou, ale přece každý cizinec by v něm poznal vládce, neboť držení jeho těla bylo hrdé a v jeho pohybech bylo mnoho ušlechtilosti.

Kamkoliv se obrátil, ustupovali lidé uctivě nazpět. Zdál se být neomezeným vládcem, který byl přesto milován, pokud podobné hnutí mysli mohlo vyklíčit v srdcích divoké hordy. A oni byli divocí! To, jak pozdravovali své ženy, jak se v chatrčích ihned vrhli na lůžka a nechali se obsluhovat tak, že všude bylo vidět horlivě pobíhající ženy, to vše svědčilo, že mužové se dosud nenaučili, aby jemnější mravy krotily divoké pudy. Ženy nebyly na nic jiného zvyklé a zřejmě ožily, zatímco se děti snažily prohledávat pytle svých otců, ve kterých byla skryta kořist.

A zajatci? To byly zbědované postavy. U nich vášně a pudy nebyly vůbec spoutány a strhly je do nížin. Bylo to vidět na téměř zvířecích tvářích, na špíně, která v hustých a tlustých vrstvách lpěla na tělech, jakoby na nich vyrůstala. Vlasy již ani nevisely dolů, neboť byly tak slepené, že visely pevně na hlavě.

Vítězný vůdce stanul s jakýmsi „štábem“ před poraženými, kteří byli odpoutáni od svých koní, ale sami přitom zůstali ještě spoutaní. Největší odpor se zračil v jeho rysech.

„Ti jsou ale hnusní!“ Zvolal rozhořčeně. „Jsou příliš špatní, než aby mohli být našimi služebníky. Přinesli by nám nepořádek a špínu do našich domovů a k našim ženám. Toho jsme se až dosud vystříhali. To nejsou synové nějakého kmene, kterým válčení přináší čest. Toto jsou synové divokých džinů; zabijeme je, aby země byla od nich osvobozena!“

„Ano, zabijeme je!“ volali ostatní. „Kam je máme večer dopravit?“

„Budou usmrceni až zítra ráno. Jsou příliš špatní, než abychom mohli jejich duše nabídnout duchům noci. Zaveďte je do ohrady pro nemocné koně. – Nejsou tam přece nyní žádná zvířata?“

Zavrtění hlavou bylo odpovědí.

„Spoutejte je však ještě pevněji, aby nám žádný neutekl a postavte stráže. Zítra za jasného dne, až bude slunce stát nad námi, nechť zmizí z této země!“

Zajatci byli jednotlivě předváděni a Ben-Dhu-ben si je opovržlivě prohlížel. Náhle zazněl rozkaz a celý průvod se zastavil:

„Kdo je toto zde, to přece není žádný džin?“ tázal se, když se jeden ze zajatců objevil před jeho zrakem. Vypadal úplně jinak než druzí.

„Odveďte tohoto muže stranou, chci si s ním promluvit!“ Průvod kráčel dále. Byli tu mnozí zajatí, kteří s tupými a lhostejnými tvářemi kráčeli dále, vstříc svému osudu. Náhle zazněl opět rozkaz a průvod se znovu zastavil.

Za jedním zajatcem se objevilo malé, asi čtyřleté děvčátko připoutané k zajatcové noze. Aby mohlo lépe kráčet, poskakovalo krok za krokem a to vypadalo tak komicky, že mužové vybuchli v smích.

Jednou rukou držela své roztrhané šatečky na prsou a druhou měla nataženou, aby udržovala rovnováhu, a tato dětská ruka se pohybovala při poskakování jako do taktu. Výkřik přehlušil smích mužů:

„Moje Květina!“

Tento výkřik vyrazil zajatec, kterého před chvíli postavili stranou. Rozpřáhl své spoutané ruce, pokud jen mohl. Malé děvče chtělo s jásotem běžet k němu, ale zapletlo se do provazů, jimiž bylo přivázáno, a upadlo na zem.

Tu přiskočil Ben-Dhu-ben sám a zvedl maličkou, mezi tím co jedinou ranou své kamenné zbraně přesekl pouta. Chtěl přinést dítě třesoucímu se muži, ale sotva byla Květina volnou, běžela jako srnka ke svému otci. Oba začali spolu hovořit rychle a tiše jakousi cizí řečí.

Když byli všichni zajatci odvedeni do ohrady, obrátil se vůdce k muži, k němuž se malé děvče tulilo se slzami v očích.

Na okamžik prohlížel Ben-Dhu-ben oba a pak se zvolna otázal:

„Rozumíš mé řeči?“

Lámavě, ale přece zřetelně obdržel odpověď:

„Ano, rozumím jí a dovedu jí také trochu hovořit!“

„Kdo jste? Jak jste se dostali k těmto džinům?!“

„Pane, byli jsme zajati, moje Květina i já. Pak nás vodili s sebou, snad proto, že očekávali, že po nás budou pátrat a že nás draho prodají.“

„Ty máš takovou cenu?“ Chtěl se otázat Ben-Dhu-ben, ale otázka mu odumřela na rtech, když viděl, jak se muž potácí.

Přiskočil a zachytil ho do své náruče a nechal ho zvolna ulehnout na zem. Zajatec již svého zraku neotevřel a za několik minut ležela jeho mrtvola u nohou Ben-Dhu-bena.

S pláčem se vrhla Květina ke svému otci.

„Malá Květino, pojď se mnou, zavedu tě ke své ženě. Mi-Re je dobrá. A bude o tebe pečovat,“ pravil Ben-Dhu-ben něžně.

Maličká však zavrtěla hlavou, neboť nerozuměla cizí řeči. Když ji vůdce zvedl, aby ji odnesl sebou, začala hořce plakat. Nebyl to pláč, jaký byl Ben-Dhu-ben zvyklý slýchat od dětí, nebyl to žádný křik nebo vzlykot, ale tichý, hořký pláč bez hlesu.

To dojalo jeho srdce. Konečně přišel na myšlenku vzít otce sebou. Nechal mrtvolu opatrně odvést do svého obydlí. Potom šla Květina ochotně za ním.

Téměř netrpělivě čekala Mi-Re na svého manžela. Že přicházíval vždy později než ostatní, na to byla zvyklá. Ale tak dlouho nemusela nikdy čekat. Jak se podivila, když spatřila v jeho náručí děvče. Zdálo se jí, že něco takového dosud nikdy nespatřila. Mrtvoly si vůbec nepovšimla, neboť to byl všední zjev, ale toto dítě, maličké děvče! Něco takového si přála již po dlouhá léta.

„Neseš mi tu malou bohyni jako kořist?“ pozdravila manžela a již klečela u maličké, vzala ji do náruče a za ručky.

Zprvu Květina ucouvla, a potom však pohlédla klečící ženě do očí. Jeden zrak se ponořil do druhého a obě tváře se zjasnily úsměvem porozumění. Důvěřivě položila nyní Květina své malé ručky kolem krku ženy. Potom však propukla v pláč a ukazujíc na mrtvého otce, hovořila dlouho v jakési cizí řeči, které nikdo nerozuměl.

Ben-Dhu-ben dal přivést náčelníka džinů. Měl podat zprávu, co ví o otci a dítěti. Jakmile se objevil, schovávala maličká hlavu do klína ženy. Zřejmě se obávala muže, který s tupým úšklebkem na ni pohlížel.

Džin na vůdcovy otázky odpíral nejprve každou odpověď. Vydatný výprask holí ho učinil hovornějším, ale ani nyní neřekl ničeho, co by mělo nějakou cenu.

Ujišťoval, že oba byli u oddílu vojáků, kteří napadli jeho kmen. On však zvítězil sám s několika svými lidmi, ačkoliv nepřátelů bylo mnohem víc než dvakrát tolik. Nepřátelský náčelník mu pak sdělil, že onen muž je velikým knížetem a kouzelníkem a že za něho dostane mnoho krásných věcí, budou-li ho jeho lidé chtít nazpět.

Ben-Dhu-ben mnoho nevěřil této zprávě. Pravděpodobně džinové přepadli tohoto knížete a on chtěl nyní učinit obchod s tímto líbezným dítětem. To se mu ovšem nepovede, neboť příštího dne bude učiněn konec jeho hanebnému životu.

Považoval za těžko odtrhnout Květinu od mrtvého otce, zvláště když se s ní nikdo nemohl dorozumět. Ale Mi-Re zahořela žhavou láskou k dítěti a tato láska našla prostředky, jak hovořit k duši dítěte.

Již jednou zpozorovala, že maličká umí číst v jejich očích. Nyní se pokoušela, aby stejným způsobem získala její důvěru, aby bylo možné provést potřebné přípravy. Zavedla Květinu k otcově mrtvole, hladila mírnou rukou bezduché tělo a nechala Květinu, aby činila totéž. Pak přinesla krásnou tkaninu, umyla tělo a zahalila je do této látky.

Květina přihlížela radostně, téměř jásavě. Líbilo se jí, že otec je opět knížecím způsobem oděn.

Potom Mi-Re zavolala svého muže, který dal snést dobytou kořist na hromadu, aby ji rozdělil. Každý si směl ponechat to, co měl ve svém pytli, ale co bylo společně dobyto a přivezeno na nákladních koních, to muselo být rozděleno.

Vidouce radost, jakou projevovala maličká, přišla Mi-Re na myšlenku, že by snad bylo možno zachránit majetek jejího otce. Jistě pozná předměty, které mu patřily. A bylo tomu tak. Široce otevřenýma očima pohlížela na potraviny, látky a ozdobné předměty a na nesčetné nezasazené drahokamy, které tu ležely.

Náhle zatleskala rukama a ukázala na čelenku, nádherně zpracovanou a vykládanou drahokamy. Ben-Dhu-ben, který před tím poučil své lidi, jí podal čelenku, kterou si s úsměvem vtiskla do vlasů. V tomto okamžiku vyhlížela velmi půvabně a nikdo malé Květině nezáviděl tento šperk. Znovu a znovu ukazovalo dítě na věci vybraně drahocenné, které musely náležet jejímu otci a nebo jí. Ben-Dhu-ben dal hned odložit tyto věci stranou. Nikdo proti tomu ničeho nenamítal.

Když bylo rozdílení ukončeno, provedla Mi-Re i to nejtěžší. Uložila mrtvolu knížete do jedné z jeskyň a dala jeskyni uzavřít kameny. Co se stane dále, přenechala svému muži. Chtěla prostě mrtvého odstranit z přítomnosti dítěte.

Květina byla k smrti unavena. Zdálo se, že se táže po otci, neboť žalostný tón stále opakovaných slov nepřipouštěl jiného výkladu.

Něžná péče byla odpovědí na její otázky a malé tělo žádalo své právo, takže dítě rychle usnulo.

Když Mi-Re maličkou uložila, seděla s manželem pohromadě.

„Takovou vítanou kořist mi dosud můj muž nikdy nepřinesl,“ pravila lichotivě. „Smím si podržet to dítě, jako by bylo mé vlastní?“

„Jistě, že smíš, Mi-Re,“ odvětil vůdce přátelsky.

Myslím, že se nikdy nedozvíme, ze které země maličká pochází. Její jméno zní jako naše slovo Květina, ale snad v její řeči to znamená něco zcela jiného.“

„Ale, Květina, to se na ni hodí. Budeme jí tak říkat,“ navrhovala Mi-Re. „Jak dlouho to asi bude trvat, než se naučí naší řeči?“

„Budeš-li jí i nadále tak dobře rozumět a získáš-li její důvěru, bude rychle s námi vyprávět. Je to milý tvor a její tělo svědčí, že pochází z ušlechtilého kmene. Také její mravy jsou jemnější než naše. Pozorovala jsi, jak se dovede ovládat v pláči i v radosti? Od ní se naučíme mnohému, bude-li se jí u nás líbit!“

Příštího jitra se Květina tázala po otci. Tu ji Mi-Re ukázala koně a rukou pokynula do dáli. Toto dítě pochopilo. Otec tak odjížděl často a často za dobu jejího krátkého života. Květina pak nesměla plakat, nýbrž se těšit na jeho návrat. Spokojeně přijala potravu, kterou ji Mi-Re nabízela a vydala se na výzkumnou cestu mezi chatrčemi.

Na své cestě se dostala až do blízkosti ohrady zajatců. Náhle vyrazila radostný výkřik a běžela tam.

Jakoby zapomněla na strach před divokými postavami, hnala se k jednomu muži, který při jejím zavolání pozvedl hlavu. V témže okamžiku zakročil Ben-Dhu-ben, kterého sem přivedl neklid o maličkou. Vzal dítě za ruku, aby jí zabránil v dalším běhu, a dal vyvést muže z ohrady.

Byl to také nepochybně jeden z džinů, ale měl příjemnější zevnějšek a především oči, za nimiž bylo možno tušit duši. Dítě mu běželo vstříc a hladilo ho. Ben-Dhu-ben dal hned uvolnit jeho pouta a zajatec padl vděčně k jeho nohám. Jeho svoboda přišla příliš neočekávaně a on potřeboval chvíli, než se vzpamatoval a mohl slovy poděkovat.

Koktavě používal téže řeči jako vítězové. To byla neočekávaná radost, která se ještě zvětšila, když Ben-Dhu-ben slyšel, jak živě hovoří s maličkou v její řeči. Tlumočník byl nalezen!

Vůdce dal znamení, aby ho následovali, a tak se všichni tři objevili před starostlivou Mi-Re.

Dříve než se mohli zajatce zeptat, začal tento sám hovořit:

„Květina mne prosí, abych vám řekl, že vás má ráda a že u vás zůstane, dokud se otec nevrátí.“

Se zářícím zrakem pohlížela Květina z jednoho na druhého a když viděla radostné pohledy svých pěstounů, zatleskala ručkama.

„Co všechno o Květině víš?“, tázal se vůdce.

„Velmi málo pane,“ zněla odpověď. „Před několika měsíci jsme podnikli výpravu za kořistí a objevili jsme při tom nádhernou karavanu velbloudů, která táhla nekonečným pískem pouště. My jsme byli svěží, jezdci velbloudů vyčerpaní a téměř umírali žízní. Podařilo se nám snadno nad nimi zvítězit, zvláště když kníže, který karavaně velel, byl nemocen. Od jeho služebníků jsem se dozvěděl, že je to cizí kníže z daleké země, jejíž jméno jsem zapomněl. Také maličká je již nezná, ačkoliv jsem se jí na to často tázal.

V nosítkách vyzdobených drahocennými látkami a uvázanými na hřbetě velblouda, vezl kníže svou ženu a dítě. Také oni se stali našimi zajatými.

Ženu, která byla ještě krásnější nežli maličká, vzal si náš šejk jako svou kořist. Chtěl se jí zmocnit před zrakem knížete, avšak žena na svého muže volala tak srdcervoucím hlasem, že tento jí podal zbraň, jakou jsme dosud neviděli. S dojemným úsměvem vnořila ostré železo do svého srdce.

Tu náš šejk přiskočil ke knížeti a ztloukl ho tak, že nemocný muž téměř umíral. Moje žena i já jsme ho vzali do svého domu a snažili jsme se o něho pečovat. V těch dlouhých měsících jsem se naučil tolik z jeho řeči, že mohu s dítětem hovořit. Poněvadž jsem byl k otci dobrý, má mne Květina ráda.“

„Proto také nyní zůstaneš na živu,“ pravil dojatý vůdce. „Květina tě potřebuje a tvoje věrnost bude odměněna. Chceš u nás zůstat jako služebník Květiny?“

Muž, jehož jméno, „Ju“, Květina stále opakovala, radostně přisvědčil. Ju pak dítěti oznámil, že se o ni bude i nadále starat. Maličká přiběhla k Ben-Dhu-benovi, objala ho, pokud jen mohla dosáhnout, a on se cítil bohatě odměněn.

Zdálo se, jakoby s příchodem Květiny nastala nová doba v životě arabského kmene, kterému vládl šejk Ben-Dhu-Ben. Nejen v ležení, které obýval kníže, nýbrž také ve všech ostatních osadách se zvolna děly veliké změny v životních zvyklostech.

Když Květina křivila svou něžnou tvářičku k pláči a pravila:

„To se nesmí dělat, Květina by byla smutná,“ pak jistě nebylo žádného, kdo by jí odporoval.

Všeobecně pohlíželi na dítě jako na dar bohů, ba i dokonce jako na malou bohyni. Uctívali ji, ačkoliv to vůdce zakázal. Ale i pro něho nebylo nic posvátnějšího než líbezné dítě.

Čím více se naučila řeči svého okolí, za pomoci svého věrného Ju, tím živěji se zúčastňovala všeho, co se dělo kolem.

O svém vlastním životě do svého příchodu nedovedla mnoho vyprávět. Věděla o zajetí celé karavany, o matčině smrti, o ztrátě velbloudů, na kterých zřejmě velmi lpěla. Žádali ji, aby popsala nosítka, ve kterých cestovala. Udělala to tak názorně, že brzy všichni věděli, že to nebyla obyčejná nosítka, co to však bylo, se nikdo nedověděl. Žádný z nich ještě takovou věc neviděl. Také o velbloudech měli někteří z nich matné představy.

Beni-Hus-dhu, synové vítězného boha, používali jen svých koní i v dávné minulosti. Ben-Dhu-ben, syn vítězného syna, vysvětloval, že velbloudi se pro syny pouště nehodí. Jsou příliš pomalí. Na rychlých koních je možno vždy dosáhnout úrodné osady tak, že není třeba zahynout žízní.

Jednoho dne se kmen chystal na výpravu, neboť jim docházela potrava. „Do které krajiny pojedete?“ tázala se Mi-Re krátce před odjezdem.

„Nevím to ještě určitě, ale myslím,že pojedeme směrem zapadajícího slunce. Tak se nejrychleji dostaneme do krajiny bohaté na zvěř.“

„Ne, nesmíš jet na západ,“ volala Květina vzrušeně. „Jeď na východ! Tam najdeš dosti kořisti. V jiném směru vám hrozí zkáza!“

S údivem všichni pohlíželi na dítě sotva šestileté, které svým výrazem a gesty vyhlíželo jako věštkyně.

„Odkud to ví moje malá Květina?“ tázal se vůdce něžně.

„Květina to ví,“ pravilo dítě vyhýbavě. „Květina tě velmi prosí, abys učinil, co Květina řekla!“

Mi-Re, která nespustila maličkou ani okamžik očí, připojila svou prosbu k prosbě dítěte a šejk, který nebyl ještě rozhodnut, uposlechl.

Když se večer navrátil bohatě obtížen kořistí, vyprávěl, že roztroušení příslušníci jiného kmene vyprávěli o strašlivém neštěstí, které se stalo na západě. Kdyby byli Beni-Hus-Dhů jeli tímto směrem, byli by zajeli do bouře a do písečných vírů, kde by jistě zahynuli.

„Odkud to toto dítě vědělo?“ tázal se šejk zamyšleně, když se večer uložil k zaslouženému odpočinku.

„To není poprvé za těch šestnáct měsíců, co je Květina u nás,“ odvětila Mi-Re. „Nechtěla jsem však o tom hovořit. Je lépe, že jsi sám prožil tyto podivuhodné věci. Často varuje před tím, co přichází, nebo ukazuje, jak pomoci v nemoci nebo v neštěstí. Když mluvívá, bývá v takovém stavu jako dnes. Nevypadá jako dítě. Mluví jako čarodějka.“

„Řekni raději kněžka,“ opravil ji šejk. „Čarodějka je cosi nepěkného a není přece nic krásnějšího než naše Květina.“

„Ptala jsi se někdy dítěte, odkud to všechno ví?“ vyptával se Ben-Dhu-ben po krátké přestávce.

„Často! Maličká si však dává vždy prstíček na ústa. Nanejvýš řekne s úsměvem: „Květina mlčí.“

„Nemyslíš, že může hovořit s bohy?“ vyzvídal šejk.

„Věřím tomu,“ pravila Mi-Re vážně. „Také jsem ji slyšela hovořit řečí svého otce, když byla zcela o samotě.“

„Tázala jsi se na to někdy Ju?“

„Ne, nerada bych se tázala služebníka po tajemství jeho paní,“ odpověděla Mi-Re tónem, který pravil dosti zřetelně: „Nečiň to také!“

A vůdce se s tím spokojil.

Přešla léta, šťastná léta, na která celý kmen vzpomínal s radostí. Často hovořívaly ženy mezi sebou:

„Bylo to nejšťastnější tažení našeho vůdce, když přivezl Květinu!“

Nevědomky považovali všechno dobré, jehož se jim dostalo, za dílo Květiny, neboť se domnívali, že vzniklo pod jejím vlivem.

Z líbezného dítěte se stala krásná dívka. Nejkrásnější na ní byly její zářivé hluboké oči, jimiž se zdála vidět mnohem více než ostatní lidé. Vesele a přátelsky se chovala ke každému, ale nejraději milovala samotu. Potom její oči nabývaly zvláštního výrazu, její pohled mající zvláštní lesk se díval do dáli a její ústa hovořila podivuhodné věci, o kterých později nic bližšího nevěděla. Kdo však tyto věci slyšel, ten je chápal věřící duší a řídil se podle nich.

Květina dokázala to, že její kmen, stejně již vynikající mezi kmeny, přijal mírnější mravy i zvyky a podřídil svůj život jistým zákonům. Nezabíjeli již jen proto, aby mohli vraždit, a nepobíjeli již též nelítostně ženy a děti svých nepřátel.

Také ve způsobu, jakým mužové zacházeli se svými ženami, se mnohé změnilo, neboť Květina často poukazovala na to, že ona jest také žena. Jestliže ji mužové chtějí ctít a vážit si jí, pak musí totéž činit vůči svým ženám. Mužové nedůvěřivě naslouchali takovým řečem, ale nezapomněli na ně a snažili se jich následovat.

Ben-Dhu-ben zestárl. Poněvadž byl bezdětný, musel být zvolen jeho nástupce z nejlepších válečníků. Toto stále a stále zaměstnávalo starého vůdce. Koho by měl navrhnout? Tento byl sice udatným válečníkem, ale byl svéhlavý a hněvivý, onen zase měl mírnější vlastnosti, ale chyběla mu nutná odvaha, aby mohl správně vést veliký kmen.

Tu jednoho dne přišla k němu Květina, právě když zamyšleně brousil svou kamennou sekeru.

„Otče,“ oslovila vůdce, jak byla již dávno zvyklá. „Otče“ ráda bych ti něco řekla, ale musíš mi věřit.“

„Kdypak jsem odmítal věřit mé Květině?“ tázal se stařec a zanechal své práce.

„Otče,“ začala dívka znovu. Zřejmě jí bylo zatěžko hovořit o tom, co naplňovalo její srdce. „Ty víš, že často vídávám věci, kterých druzí nevidí. Často ke mně přichází zářící bytosti a vypráví mi o tom, co bylo i o tom, co bude. Proto vás mohu často varovat, mohu vás upozornit na něco, co pak skutečně nastane.“

Poněvadž umlkla, odvážil se šejk otázat:

„Jaké to jsou bytosti? Odkud přicházejí?“ Květina ukázala nataženým prstem do výše:

„Přicházejí shůry, jsou to poslové vyslaní ze světlých výšin, aby pomáhali lidem. Říkají, že naši bohové jsou jenom poddanými nejvyššího Boha, kterého my ještě neznáme. Ráda bych ho znala a ptala jsem se na něho, oni mi však řekli, že ten čas ještě nepřišel. Že později se naučím, co mám a musím vědět. Ukázali mi, jak špatným je mnohé, co náš lid dříve činil. Pomohli mi, aby se to změnilo. Jim děkuji za všechno, co jsem a co vím.“

Mlčela dlouho, tak dlouho, že Ben-Dhu-ben se obával, že mohla zapomenout, proč vlastně začala rozhovor. Opatrně ji to připomenul.

Květina procitla z hlubokého přemýšlení.

„Ach ano, otče,“ pravila snivě. „Mám ti říci, aby ses netrápil tím, kdo bude po tobě šejkem Beni-Hus-dhu. Bude pomoženo vždy tak, aby kmen již neupadl do staré divokosti, neboť bohové s ním zamýšlejí veliké věci. Přejdou celé řady měsíců, slunce bude zapadat a opět vycházet a lidé se budou rodit a zase ukládat k smrtelnému spánku. Dlouhý, předlouhý čas přeletí nad zemí. Pak přijde jednou den, kdy Ben-Hus-dhu zůstanou bez vůdce. Jejich vůdce jim bude náhle odňat, aniž by mohl zvolit nástupce. Pak přijde čas, o kterém bohové praví:

„On přijde sem od východu slunce a bude to hrdina. Syn ze Světlých výšin nahoře. Světlý jest jeho obličej, zářící jeho oči, měkký jeho hlas a přece mužný a hlasitý. Hořící jeho hněv, veliká jeho láska. Přijde, aby pomohl lidem a Beni-Hus-dhů učiní požehnanými. Požehnání bude kolem něho a jeho slovo pomůže lidem.“

Čím déle Květina hovořila, tím zvučnější stával se její hlas. Hovořila se zavřenýma očima, jako by to, co říkala, poslouchala odněkud jinde. Podivuhodně krásná stála před vůdcem jako věštkyně obdařená milostí.

„Toto bude pro vás znamením: Přijede sem s nedohlednou řadou světlých průvodců na bílých koních, jakých jste dosud neviděli. Koňové jsou nádherní, drahocenná jsou roucha, ale všechno předstihují lidé, kteří přicházejí s ním. Jsou dokonalí jako dosud nikde na zemi. A On jest jejich vzorem a vůdcem a přichází, aby vládl nad Beni-Hus-dhů. Šťastní lidé, kteří ho budou smět poslouchat.

Bude knížetem a králem povzneseným nade všechny. Přináší světlo a radost a štěstí ho následují. Na krátký čas opustí svůj domov ve světlých výšinách, aby dokonal své dílo u lidí.

Až přijde tento čas, musí se nejušlechtilejší a nejlepší z Beni-Hus-dhů vzchopit a vyjet mu vstříc. Ale jen ti nejušlechtilejší jsou hodni předstoupit před jeho tvář.

Není to žádný kníže bezzemek a chudák. Je bohat, jak dosud nebyl žádný člověk. Opustí velikou, překrásnou říši, aby vám vládl! Vy šťastní, Beni-Hus-dhů!“

Hlas Květiny zmlkl a v nadšení pozvedla obě ruce dlaněmi vzhůru k nebi. Zůstala tak dlouho stát a Ben-Dhu-ben se neodvažoval ji vyrušit.

Pak se znovu ozval zvonivý hlas, tentokrát zvolna a zasněně:

„Bílý pták se bude vznášet nad vaší zemí. Podivuhodný pták, kterého neznáte. Na svých bílých perutích přináší čistotu. Kdekoliv se objeví, nastane jasno. Pak přijde čas, kdy musíte dávat pozor na znamení. Ze všech stran budou sem pospíchat, aby pozdravili svého Pána: Duchové i bohyně, kteří se vznášejí v povětří a také ti, kteří si hrají v ohni. Někteří z vás je budou moci vidět.

Pak bude ten čas, abyste se připravili k jeho přijetí. Vyneste všechnu nečistotu ze svých obydlí, neboť jeho noha chce vstoupit na vaši zemi!“

Květina umlkla úplně vyčerpána. Bez pozdravu odešla, vyhledala své vlastní obydlí a lože.

Ben-Dhu-ben však odešel k Mi-Re, se kterou o všem znovu pohovořil, ačkoliv byla již velmi stará a již málo slyšela. Oba se rozhodli, že přední kmene a kněží musí toto proroctví slyšet, neboť se zřejmě jednalo o velmi důležitou věc.

„Moudrost, kterou nám bohové darovali ústy Květiny, nesmí být ztracena,“ pravil Ben-Dhu-ben. „Snad bude moci děvče zítra opakovat svá slova před všemi lidmi.“

„Nemyslím,“ odvětila Mi-Re. „Květina obyčejně příští den neví, co její ústa vyprávěla v okamžicích osvícení.“

„Pak já musím oznámit, co jsem slyšel,“ rozhodl vůdce. „Byla to podivuhodná slova, podivuhodným musí být ten, který jedenkrát přijede. Rád bych ho viděl a rád bych mu sloužil.“

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok

Abd-ru-shin – 4. časť

dec 22, 2023 | Duchovné pravdy

Od té doby hovoříval Is-ma-el a mladý kníže často o budoucnosti. Abd-ru-shin stále lépe chápal, že božský příkaz, který ho přivedl na tuto zemi, znamená rozloučení s Is-ma-elem a vládu v cizí zemi. Viděl nekonečnou moudrost Boží, která mu dala vyrůst uprostřed Ismánů, kde byl odříznut ode všeho zla tak, že jeho duše viděla a vnímala jenom dobro. Nikdy se nemusel ničeho zaleknout a nikdy nemusel cítit bázeň nebo odpor. Všechny tyto pojmy se mu Is-ma-el snažil pomalu ujasnit, aby Abd-ru-shin, až bude od něho vzdálen, nepřišel do nesnází.

Matně stříbrný svícen byl hotov. Byl to opravdový zázrak krásy.

„Proč jsme vždy zhotovovali vše tak vyleštěné?“ tázal se Abd-ru-shin. „Vždyť to matné vyhlíží přece mnohem krásněji. Mohli bychom také zlato takto matně upravovat?“

Umělci přisvědčili na tuto otázku a slíbili, že nové chrámové svícny zhotoví z matného zlata. Potom však navrhli pro stříbrné předměty použití diamantů místo perel.

„Když je stříbro matné, musí se aspoň kameny lesknout,“ dokazovali.

Is-ma-el pohlédl na Abd-ru-shina, který se obrátil k Ismánům: „Necítíte,“ tázal se přátelsky, ale určitě, „že matné svícny s perlami jsou mnohem vhodnější než lesklá věc. Diamanty jsou krásné, ale do Božího domu patří jen tehdy, když mají něco ohlásit celému světu. Tyto svícny, tak jak tu jsou, jsou modlitbou.“

A Is-ma-el určil, aby také ostatní ozdoby stříbrné jeskyně byly provedeny podle pokynů mladého knížete.

Již po celý rok pracovali různí umělci na jeskyni. Jejím půdorysem byl kříž a stůl byl umístěn uprostřed. To vyžadovalo úplně jiného uspořádání než v ostatních chrámových jeskyních. Ze všech čtyř stran měly vést ke stolu stupně. Bílé hedvábí vyšívané matným stříbrem mělo přikrývat stůl. Stěny však neměly být ničím potaženy. Abd-ru-shin si přál, aby byly celé matně bílé, nedovedl však sám říci, jak uskutečnit to, co viděl v duchu.

Tu se jednoho dne vrátil z vycházky do skal, které nyní podnikal velmi zřídka a přinesl sebou několik kamenů. Nalezl je ve skalách. Byly čisté a nádherně bílé, jakých ještě nikdo z Ismánů neviděl.

Když se ho Is-ma-el tázal, kde je nalezl, vyprávěl Abd-ru-shin, jak byli s Din-Arem unaveni a proto odpočívali v jedné rokli a přitom usnuli.

„Tu se mi zdálo, že mne jasná postava vede napravo do skal, tam kde byla stezka velmi úzká a téměř neschůdná. Namáhavě jsem musel hledat cestu, která se konečně rozšířila ze skalní trhliny v jakousi jeskyni. Tam byli nesčetní hnědí mužíčkové, které jsem dříve vídával. Přinášeli mi bílé kameny podivuhodné krásy. Celá skála se zdála být z tohoto chladného bílého kamene. Měl jsem radost a probudil jsem se. Pak jsem zkoušel s Din-Arem najít stezku, kterou jsem viděl ve snu. Našel jsem také kameny. Jenom mužíčky jsem neviděl,“ dodal téměř smutně.

„A přece jsou to oni, kteří ty kameny přinesli,“ pravil Is-ma-el radostně. „Toto je nádherný stavební kámen. Budete-li ho míti dost, budeme moci z něho postavit celou jeskyni a její běl předstihne všechno, čeho bychom mohli malbou docílit.“

Hledali na místě, které bylo Abd-ru-shinovi ukázáno a našli přebytek nádherného kamene. Postavili z něho jeskyni, která svou čistou bělostí povzbuzovala duše ke zbožnosti a čistotě.

Den dokončení a tím i zasvěcení se blížil. Všechna srdce plesala radostí, neboť všichni cítili, že v této svatyni se zachvívá cosi zvláštního. Ostatní byly krásné, nádherné, ba i drahocenné, pokud lidská ruka dovede něco takového vůbec vytvořit, ale tato sedmá měla v sobě něco nadpozemského.

Bylo to tři noci před slavností, kdy Is-ma-el seděl zamyšlen u svého lože. Spánek se mu vyhýbal, on toho však nedbal, neboť jeho duch putoval ve světě nevýslovné krásy.

Dnes přemýšlel nad zvláštností nové svatyně. Zda by asi všechny svatyně byly tak zvláštní, kdyby je nechal všechny vybudovat Abd-ru-shinovi? Tehdy, když se tyto svatyně budovaly, byl Abd-ru-shin ještě dítětem a uplatňoval pouze své názory. A dnes? Ve svých dvanácti létech byl tím, čím by ostatní v tomto věku rádi byli: dorůstajícím mužem. Jeho postava byla podivuhodně pravidelně urostlá a dosáhla již průměrné výšky Ismánů, avšak jeho ruce byly nápadně malé a jemně zformované. Připomínaly svou štíhlostí podivuhodné ruce ženy, která častěji přicházela k Is-ma-elovi, aby mu dala pokyny pro výchovu svého syna.

V myšlenkách viděl ženskou postavu v modrém plášti se zářivou korunou na hlavě. Zatímco jeho duch si vyvolával ve vzpomínce tento obraz, rozezvučelo se kolem něho tiché zvonění a zavlály růžové závoje.

Pln očekávání vyskočil a upřel svůj pohled vzhůru. Ona přicházela! Spanilá jako vždy, Is-ma-el padl na kolena, maje duši přeplněnou úctou. Postava se k němu schýlila a z jemných závojů, které zahalovaly její tvář, zazněl známý hlas:

„Již zanedlouho nastoupí můj syn ke splnění svého úkolu. Zvolna a nepozorovaně se uvolňují jeho pásky a ty ho již nyní úplně připrav. Nechej ho ať zasvětí chrám, aby si na takové úkony zvykal. Zařiď, aby v určité dny řídil pravidelně pobožnosti v chrámě. Aniž by to věděl, stojí již v pevném spojení se mnou a tím také se svým Otcem, který pln zalíbení pohlíží na svého syna.“

Is-ma-elovi napadla myšlenka:

„On je ale dosud tak mlád!“

Ačkoliv ji nevyslovil, přece ji Elizabeth slyšela. Tiše pravila:

„Podle lidských pojmů nebude zde na zemi dlouho žít. Je mu vyměřena sotva polovice života. Mnohé musí vykonat v tomto krátkém čase. Nemůže ani dost brzy započít. Nauč ho všemu, čeho potřebuje, aby se nemusel postavit vůči temnu nevyzbrojen!“

Zvonění zesílilo a závoje se staly jemnějšími. Is-ma-el osaměl.

Příštího dne navrhl Abd-ru-shinovi, aby sám vykonal zasvěcení sedmé svatyně. V nitru se ozbrojil proti všem námitkám a jako poslední důvod si ponechal matčino přání. Abd-ru-shin však tento návrh přijal jako něco zcela samozřejmého:

„Dnes v noci jsem viděl, jak tuto svatyni žehnám a mám radost, že mně dovolíš, abych tak skutečně učinil,“ pravil.

K tomuto účelu budeš potřebovat nové roucho. Pošlu ti Imii,“ dodal Is-ma-el a znovu se podivil, že i na to již mladý kníže myslel. „Rád bych byl oblečen právě tak, jak jsem to dnes v noci ve snu viděl. Imia musí vyšít na bílé roucho stříbrné květiny tak, jak rostou nahoře.“

„Dovede to?“ tázal se Is-ma-el s pochybností. Věřil v obratnost a schopnost Imiiných rukou, avšak v chápání ducha byla pomalá.

„Myslím, že to dokáže,“ pravil Abd-ru-shin bezstarostně a pospíchal, aby ji vyhledal.

Objevil ji úplně zaujatou nádhernou květinou. Jeden z Ismánů ji nalezl na své vyjížďce do velmi odlehlého údolí a přinesl odtud silnou květinovou lodyhu, na které byly tři sněhobílé nálevkovité květy. Z květin vycházela téměř omamná vůně.

S radostí se Abd-ru-shin díval na květinu v rukou Imie.

„Dovedeš ji vyšít na mé roucho, Imio?“ zvolal živě.

Imia radostně přisvědčila, že bude smět zachytit svou jehlou tento nádherný div. A roucho bylo opravdu nádherné.

Svěcení svatyně bylo však ještě krásnější. Jedině Is-ma-el věděl, odkud přichází síla, která se ve svatyni mocně zachvívala a věčné světlo, které ji úplně naplňovalo. Viděl Pramáti, stojící za svým synem, jak ho téměř úplně zahaluje svými závoji a viděl také nesčetné světlé postavy, které se tu objevovaly. Byla to první bohoslužba na zemi, kterou vykonával Boží Syn.

Nevědomky se přeměnil v krále Parsifala, svatyně se stala hradem a cosi z věčného uctívání tak přišlo dolů na zem.

Bez dechu, uchváceni vším, naslouchali a dívali se Ismáni. To přece nebyl ten mladík, který žil přátelsky mezi nimi a všeho se zúčastňoval. Zdálo se, jako by vyrostl, jeho úzká tvář byla naplněna leskem, až mnozí museli přivírat oči. Když své ruce pozvedl k modlitbě, tu se projevila nevýslovná krása s nadpozemskou důstojností. Duší se zmocnilo rozechvění.

A co to bylo? Což nevyslovil „Otče“? Oslovoval Boha slovem „Otče“? Is-ma-el se nikdy nemodlil jinak než „Pane, Všemohoucí, Pravěčný!“ Abd-ru-shin však řekl „Otče!“ a všichni cítili, že to bylo správné slovo v tomto okamžiku.-

Svěcení bylo skončeno a za zvuků hudby Ismáni opouštěli zvolna a důstojně svatyni. Blízko stolu stál Is-ma-el, pohřížen v modlitbu, zatím co za stolem se Abd-ru-shin úplně oddal hlubokému citu, který jím proudil.

Byla to blaženost, nepojmenovatelný pocit štěstí a přitom vnitřní růst a uzrávání. Nyní směl poprvé sloužit svému Otci a cítil spojení s proudy požehnání shůry. Chvěl se hlubokou vděčností.

Tiše stáhla Pramáti halící závoje a položila překrásnou ruku na hlavu svého syna. Hluboko sklonil hlavu, jako by síla, která mu byla darována, byla příliš mocná pro jeho mládí. Pak vztáhla Elizabeth svou ruku zpět a zmizela vzhůru.

Abd-ru-shin se napřímil a pohlédl vzhůru. V témže okamžiku mu dal Is-ma-el znamení, že opustí svatyni poslední, jako to vždy činili.

Cestou do paláce nepromluvili ani slova. Mlčky vstoupili do místnosti, ve které nejraději prodlévali. Is-ma-el ulehl na odpočívadlo pokryté kožešinami a Abd-ru-shin spočinul u jeho nohou na krásných a měkkých kožešinách. S úsměvem vzájemného pochopení pohlédli na sebe, a pak se opět pohroužili v mlčení, které k nim mluvilo hlasitěji, než by dovedla nekonečná slova.

Tak plynuly hodiny, až se přiblížila doba jídla. Tu Is-ma-el přerušil mlčení:

„Abd-ru-shine, pokud jsi ještě mezi námi, nesmí v sedmé místnosti nikdo jiný konat pobožnosti než ty. Zasvětil jsi ji svému Otci, abys mu přinášel každého sedmého dne otevřené duše lidu!“

Abd-ru-shin přikývl. Mluvení se mu zdálo nesmírně obtížným. Potom se však přemohl a pravil:

„Is-ma-eli, kdo to byl u mne?“

„Cítil jsi to, Abd-ru-shine?“ Tvoje matka stála za tebou!“

„Moje matka! Cítil jsem, že je tam. Ruce, které mi žehnaly, musely být mateřské ruce! Ó, kéž bych ji směl spatřit!“

„Také ten čas přijde, kdy se bude k tobě viditelně přibližovat. Přináší ti spojení s Otcem. Dosud přinášela všechny své pokyny mně, ale zakrátko se bude obracet přímo k tobě!“

Abd-ru-shin byl naplněn blahem, neboť touha po matce se v něm stávala přemocnou, ačkoliv se ji snažil ukrýt. Nyní měla být konečně splněna!

Později během dne se konala v chrámě pravidelná pobožnost, avšak i při ní bylo všude ještě plno lesku ranního prožití. Skromně stál Abd-ru-shin na svém místě v prvních řadách Ismánů. Nic v jeho bytosti a vystupování neprozrazovalo, že si je vědom svého božství. Z jeho hlavy se však ještě nyní linuly světlé paprsky a přinášely sílu i radost těm, které zasáhly.

Také Is-ma-el si počínal prostě. Byl si vědom, že lid vidí rozdíl mezi ním a Abd-ru-shinem. On ovšem nechtěl být ničím jiným než čím byl: čistým člověkem, který každou buňkou svého já slouží Bohu. A srdce jeho lidu hořela pro něho láskou a úctou.-

Nyní započal bohatý život ve vzájemném dávání a přijímání pro Abd-ru-shina i Is-ma-ele. V mladém knížeti rozkvétalo vědění o Bohu tak samozřejmě a dokonale, že se Is-ma-el s podivem skláněl. Starý učitel se učil od svého žáka, učil se ochotně a radostně, jsa vděčen za milost, která mu byla uštědřena.

Abd-ru-shin však ani netušil, kolik dává druhému prostě již svým bytím. Netušil, jakým jest vzorem a jak svou řečí, myšlením i konáním, které byly zakotveny v Bohu, řeší nejtěžší otázky v lidských duších.

Zpočátku Ismáni s údivem pohlíželi na svého mladého knížete, který je vedl, ačkoliv sotva odrostl dětským létům, brzy si však zvykli, jako si lidé na vše zvyknou. Ctili Is-ma-ele jako svého vládce, ale věděli, že vůle tohoto vládce je podrobena vůli mladého knížete.

Abd-ru-shin se však učil, kde se jen co dalo naučit. Nikdy nepřipustil, aby v Is-ma-elovi mohla vzniknout myšlenka, že v něm již nevidí otce a svého vůdce, neboť sám ani nepozoroval, jak jej přerostl. Přicházel se všemi otázkami k Is-ma-elovi a vše rozhodovali společně. Jenom hlubokou touhu po matce před ním skrýval a zamlčoval. Obával se, že by to Is-ma-el mohl považovat za nemužné.

Přitom se Abd-ru-shin dále učil u řemeslníků a umělců, vyhledával zahradníky a chovatele dobytka. Podnikal dlouhé vyjížďky na Simi, neměl-li Is-ma-el dosti času, aby byl s ním. Také znovu podnikal horolezecké výlety, poněvadž jeho učitel zjistil, že to prospívá jeho tělu.

Jeho svaly se zocelily a nikdo netušil, jaká síla je skryta v jeho štíhlé postavě. Din-Ar byl stále jeho věrným průvodcem, ale od doby zasvěcení jeskyně se s ním stala proměna.

Vyhledal Is-ma-ele a prosil ho, aby ke službě Abd-ru-shinově určil vážnějšího Ismána. S údivem vyslechl Is-ma-el tuto prosbu nechápaje jejího smyslu.

„Cožpak jsi se provinil ve službě nedbalostí, Din-Are?“ tázal se s politováním.

Din-Ar tento důvod popřel a jeho tváře zčervenaly.

„Pak nechápu tvou žádost,“ vážně pravil Is-ma-el. „Musí ti přece přinášet nejvyšší spokojenost, že smíš sloužit Abd-ru-shinovi. „Proč tedy od něho chceš odejít?“

„Netoužím od něho odejít, ale nejsem hoden, abych byl s ním!“ zvolal Din-Ar s nejvyšším uzarděním. „Já vím, že Abd-ru-shin není žádný člověk. Jak by se mohl nějaký chlapec modlit k Bohu, jak to činí on? Nevím kým jest, ale vím, že je povznesen vysoko nad nás všechny. A proto nemohu já, obyčejný Ismán, být jeho služebníkem.“

„Nezapomeň, Din-Are, že já jsem tě zvolil k této službě a že jsem tě tím pozvedl z davu Ismánů. Tvoje věrnost se osvědčila v těchto létech, co jsi Abd-ru-shinovi sloužil. Nemohl jsem najít lepšího pomocníka a průvodce. Přijde čas, kdy bude muset opustit naši říši, aby mohl vládnout ve své říši. Pak budeš muset být s ním jako dosud. Nikomu jinému než tobě bych tento vznešený úřad nemohl svěřit. Nepochybuj a nebuď malomyslným. Tím, že sloužíš Abd-ru-shinovi, sloužíš Bohu!“

Din-Ar padl na kolena a Is-ma-elova ruka požehnala jeho schýlenou hlavu. Síla, která pronikla klečícím mužem mu pomohla, aby již nikdy nepoklesl.

Léta ubíhala nepozorovaně v rovnoměrnosti radostné a spokojené práce. Dny všech byly naplněny prací a čas odpočinku jim přinášel osvěžení a zahloubání do věčných pravd.

Opět jednou konal Abd-ru-shin pobožnost ve velikém chrámě a kázal lidu o Bohu. Přitom proudila s jeho rtů slova takové síly a moudrosti, že všichni s údivem naslouchali. Is-ma-elovi vstoupily slzy do očí. Abd-ru-shin se cítil unášen, prožhaven a rozplameněn.

„Co to ze mne mluvilo, Is-ma-eli?“ tázal se později, když spolu seděli pohromadě v paláci. „Co to bylo, co mne naplňovalo tak, že to hrozilo přetéci a že jsem musel mluvit?“

„To byl duch tvého Otce, Abd-ru-shine,“ láskyplně odpověděl Is-ma-el, „už není daleká doba, kdy budeš muset odejít. Jsi již připraven na svůj vznešený úřad a nemohu tě ničemu dalšímu naučit.“

Abd-ru-shin přemýšlel. Jeho zrak bloudil v nesmírných dálkách a ruce musel přitisknout na prsa, aby utišil prudký tepot srdce. Dlouho tak dumal, až konečně s úsměvem, který neměl v sobě nic pozemského, se obrátil k Is-ma-elovi:

„Správně díš, to byl duch mého Otce, můj vlastní Duch, který vstoupil do své říše. Nyní to vím!“

Opět oba umlkli. Tu se ozvalo tiché zvonění, které Is-ma-el tak dobře znal. Zvolna sílilo, až se stalo líbeznou melodií, která je obklopovala. Růžové závoje zavlály. Abd-ru-shin pozvedl hlavu. Jeho krásné rysy se rozjasnily a duší Is-ma-elovou proniklo volání:

„Děkuji ti Bože, že jsem tě mohl spatřit ve tvém Synu. Jak svatá jsou místa, kde se to naplňuje!“

Závoje vlály kolem obou mužů, kteří tu klečeli a vzhlíželi vzhůru. Z růžových obláčků vystoupila postava v modrém plášti se zářící korunou se sedmi drahokamy na hlavě, jejíž vlasy se vlnily ve stříbrobílé nádheře.

Parsifale, můj milovaný synu!“ oslovila Abd-ru-shina, jímž projela radost, která svou silou a žhavostí chtěla roztrhnout srdce.

„Matko, má matko!“

Jásavě rozpřahoval jí své paže vstříc. Tiše jako dech, položily se krásné ruce Elizabeth na jeho hlavu.

Díval se a díval. Nezahalenou ji viděl před sebou, viděl ušlechtilé, nepopsatelně krásné tahy královny nebes. Před Is-ma-elovým zrakem ležel lehký závoj. To mu Elizabeth skryla obličej, pro člověka bylo toto záření příliš silné.

„Můj milovaný synu, přišel čas, abys svou, Bohem určenou úlohu nastoupil. Účelně jsi byl na zemi veden. Tvoje zralost daleko přesahuje tvůj věk. Polovinu, tobě pro tuto zemi vyměřeného času, máš již za sebou. Připrav se, v jednom roce navždy opustíš tuto říši.

Těžká bude tvoje cesta, neboť tě povede temnotami, před kterými jsi byl dosud chráněn. Povede tě k lidem, kteří se neudrželi čistí a světlí jako Ismáni. Ukáží tvým zrakům zlo, aby si zvykly na utrpení, ale požehnání tvého Otce a láska tvé matky tě budou ustavičně obklopovat. Věrnost tvých lidí ti bude ochrannou. Tvoji stezku zjasní láska a věrnost Čistoty, takže ti radost nebude chybět.

Is-ma-el ti oznámí, co již dávno přijal. On ví, jaké přípravy byly učiněny pro tvou novou říši.“

Pomalu se ruce Elizabeth uvolnily z hlavy jejího syna.

Abd-ru-shin se chtěl tázat. Žádný zvuk však nepřešel přes jeho rty. Velikým děním oněměl a přece v duši cítil odpověď na všechny svoje otázky.

Lehounce, jak přišla, mizela Prakrálovna oběma z dohledu. Tichounce doznívaly tóny a zvonění a růžové závoje se rozplývaly. Jen dech podivuhodných vůní zůstal ještě dlouho v místnostech.

Nyní bylo jediné Abd-ru-shinovo přání splněno. Když osaměli, ještě dlouho mlčel v blažené radosti.

Is-ma-el přerušil mlčení:

„Dnes je tomu sedmnáct let, co jsi se na této zemi probudil, Abd-ru-shine.“

„Polovina mého pozemského času, pravila matka,“ dumal mladý kníže. „Nebude to tedy tak dlouho trvat, než budu smět být opět nahoře v hradě u své matky a u Pravěčného, který je mým Otcem. Mám z toho velikou radost!“

O několik dnů později sdělil Is-ma-el naslouchajícímu Abd-ru-shinovi, že Elizabeth již dávno určila, aby polovina všech Ismánů ho doprovázela na jeho výpravě.

„Smíš si sám vybrat, koho chceš vzít sebou,“ pravil Is-ma-el laskavě. „Také polovinu všech pokladů a veškerého bohatství, všech koní i jiných zvířat máš vzít sebou, abys do své příští říše nepřišel chudý.“

Nyní byli oba často zaměstnáni vybíráním toho, co by si měl Abd-ru-shin vzít sebou. Někdy z toho měl kníže radost, jindy by to byl nejraději přenechal Is-ma-elovi. Tento mu však vždy dovedl vysvětlit, že se jedná o jeho dědictví, které mu vlastně mělo připadnout celé a nedílné.

Jednoho dne se Is-ma-el tázal:

„Nechceš si vzít sebou nářadí ze stříbrnobílé chrámové jeskyně? Nejdříve budeš muset nechat postavit chrám. Vezmi si k tomu nářadí, které dobře znáš!“

Chrám patří Bohu, nemám práva si vzít odtud ani nejmenší kousíček,“ pln důstojnosti odpověděl mladý kníže. „Ty máš ale pravdu. Sotva najdu chrám Boží v zemi, do které se mám odebrat. Sám říkáš, že tamější lidé ještě Boha neznají. Zařiďme, aby naši umělci zhotovili ještě zde nářadí, které by se podobalo nejkrásnějšímu z našich jeskyní.“

Rok příprav se chýlil ke svému konci. Is-ma-el svolal dospělé Ismány a oznámil jim, že podle Božího příkazu se má mladý kníže vypravit do jiné říše, kterou pro něho určil Bůh.

Hluboký úlek proběhl řadami Ismánů. Toho neočekávali. Kdykoliv mysleli na Is-ma-elovu smrt, tu je vždy utěšovala myšlenka, že Abd-ru-shin bude jeho nástupcem. S hlubokou úctou a láskou přilnuli k mladíkovi, kterého považovali za nerozlučnou část svého celku.

Nechť však jejich myšlenky byly sebetěžší a úzkostnější, přece žádná žaloba nepřešla přes jejich rty. Byli zvyklí přijímat vše, co Bůh nařídil ústy Is-ma-elovými jako to nejlepší. Tu nebylo žádného váhání, žádného hloubání ani smlouvání, i když jejich srdce svírala hluboká bolest.

Is-ma-el však pokračoval a řekl jim, že polovina Ismánů bude smět provázet Abd-ru-shina, aby mu pomohli starým způsobem vybudovat novou říši. Tu zazněl hromový jásot. Všichni chtěli s knížetem odejít! Každý byl ochoten okamžitě všechno opustit, jen aby mohl být účasten této milosti.

Většina průvodců byla již určena. Byli vyvoláni a museli prohlásit, zda s volbou souhlasí. Na prvém místě zaznělo Din-Arovo jméno. Radostně povstal ze svého sedadla a jeho: „Ano, Pane, s radostí!“ zaznělo pevně a sebevědomě.

Jeden za druhým zdůrazňoval souhlasnými slovy své chtění. Když byli všichni přečteni, zůstalo ještě asi padesát mužů, u kterých Is-ma-el kolísal, má-li jim také doporučit odjezd. Někteří z nich měli malé děti, jiný se právě zasnoubil a musel by svou ženu nechat zpět. U každého byl nějaký důvod, který vyžadoval, aby zůstal doma. Ale také oni bouřlivě žádali, aby se směli výpravy zúčastnit.

Naplněni štěstím pohlíželi Is-ma-el s Abd-ru-shinem na muže, kteří chtěli s radostným srdcem odejít do ciziny, aby chránili svého mladého knížete a pomáhali mu. Pro Is-ma-ele to přineslo neskonalé uklidnění, když viděl, jak se vyzkoušení mužové řadí kolem Abd-ru-shina. Abd-ru-shin měl zase radost, že tolik důvěryhodných lidí může vzít se sebou do cizí země.

Vybraní Ismáni byli vyzváni, aby všechno připravili k odchodu, který měl nastat v několika týdnech. Také oni měli si vzít tolik majetku, kolik mohly jejich rodiny postrádat. Is-ma-el slíbil, že bude pečovat o ženy a děti. Jen několik málo ismánských žen se smělo zúčastnit výpravy, aby byly učitelkami ženám nového národa.

Čas nezadržitelně kvapil. Byl tak naplněn přípravami, že nikdo neměl času myslet na smutek. Také Is-ma-el násilím potlačil bolest, která plnila jeho srdce. Na tu bude později ještě více času nežli dosti. Nyní musel využít každé maličkosti, aby Abd-ru-shina seznámil se způsoby lidí, které byly úplně jiné než Ismánů. Nacházel přátelská poučení a dobré rady pro svého někdejšího žáka, který žádostivě a uctivě naslouchal všemu, co mu stařičký učitel vyprávěl.

Poslední společná slavnost v chrámě dozněla. Byla mimořádně slavnostní. Is-ma-el požehnal všem odcházejícím, v prvé řadě však Abd-ru-shinovi ve jménu Božím. Přitom viděl pramáti Elizabeth, jak zářící stojí za svým synem a v této chvíli mu žehná vložením ruky na jeho hlavu. Vznešená posvátnost naplňovala prostor, který zářil jasem.

Ku konci slavnosti prosil Is-ma-el:

„Abd-ru-shine, nyní požehnej ty nám, kteří musíme zůstat doma!“

Jako první poklekl starý kníže, aby přijal požehnání a za ním následovali ostatní.

Mezi dnem se Is-ma-el s Abd-ru-shinem zvolna procházel v zahradě. Kníže se chtěl rozloučit s místy svého dětství a mládí, kde byl tak nepopsatelně šťasten. Mezi tím potkali Mannu, který se vracel z velké pastviny, kde dohlížel na Simi. Téměř vyčítavě pohlédl na Abd-ru-shina:

„Kníže!“ pravil skromně, „Proč musí Manna zůstat zde, když polovina všech zvířat odchází s tebou, kdo se o ně bude starat?“

Oslovený přátelsky pohlédl na Mannu:

„Ty jsi zde potřebnější. Budeme muset jet dlouhé týdny. Po cestě se bude každý jezdec starat o své zvíře sám. Později pak najdeme někoho, kdo se u tebe učil. Zde bys však Is-ma-elovi scházel, kdybys odešel.“

„Budu tedy věrně konat zde své povinnosti, Pane,“ zněla Mannova odpověď.

„Popiš mi znovu mou cestu, kterou pro mne určila má matka,“ žádal Abd-ru-shin, když později spolu seděli v důvěrném rozhovoru.

Is-ma-el vysvětloval přesně, kudy se mají ubírat, aby nejlépe dostihli cíle.

Kdybys byl někdy na pochybách, kam máš své kroky obrátit, pak pohlédni vzhůru. Bude tě doprovázet bílá holubice. V takových okamžicích ji uvidíš. Následuj ji.“

Po celý večer čekal Abd-ru-shin, zda jeho matka znovu přijde a stane se pro něho viditelnou. Všechno čekání bylo však marné. Jeho duše byla naplněna touhou po její přítomnosti. Byl by rád přijal její požehnání na cestu, kterou nastupoval na její příkaz.

Spánek prchal od jeho lože. Neklidně se převaloval, neboť jeho hlavou přecházelo množství myšlenek a vyvstávalo mnoho otázek.

Konečně vstal.

„Budu volat ku svému Otci, budu-li ho moci vycítit, uklidní se rozrušení mého ducha.“

Vyšel ven na terasu. Byla překrásná noc. Na jižním nebi stála veliká zářící hvězda a Abd-ru-shinovi připomínala hvězdu, kterou každého večera ve svém dětství jásavě zdravil, ale od té doby ji postrádal. Dívaje se vzhůru ku hvězdám, zahloubal se do pobožnosti. Jeho duše byla povznesena vzhůru do světlých sfér a pozdravila matku, kterou tu poprvé nahoře nalezl.

K ránu k němu přišel Is-ma-el. Bylo citelně chladno. Probudivší se Abd-ru-shin se chvěl, ale jeho duše byla naplněna štěstím. Jeho vznešený úkol ležel před ním jasně a v ostrých obrysech.

V této blažené náladě se rozloučil s Is-ma-elem, který mu byl otcem, přítelem i důvěrníkem a kterého miloval.

„Zde na zemi se již neuvidíme,“ pravil Is-ma-el pevně. „Nahoře však budu smět zdáli na tebe pohlížet a najde se cesta, abych ti mohl opět sloužit. Požehnání tvého Otce je s tebou a moje požehnání nechť tě provází po všech svých cestách.“

Ismáni, kteří měli zůstat doma, se blížili. Lidé jindy tak zdrženliví, zapomněli na všechnu svoji plachost ve snaze ukázat odcházejícímu pánovi svou lásku a úctu.

Ačkoliv se jednalo o veliké množství lidí, netrvalo to dlouho, co předvoj seděl na koních. Byly to nádherné postavy a všichni byli skvěle oblečeni. Koně radostně řehtali, když bylo dovoleno vyrazit.

Se skřípotem se otevřela skalní brána, kterou znalo jen málo Ismánů. Abd-ru-shin ji dosud nikdy neviděl. S podivem pohlížel na široký otvor. „Touto štěrbinou jsi byl sem před sedmnácti léty přivezen,“ pravil Is-ma-el a snažil se zakrýt své pohnutí.

Abd-ru-shin však byl naplněn novostí věcí, které se mu naskytovaly. Novoty ho nyní budou provázet na všech jeho cestách! Těšil se na to.

Odpoledne, když předvoj byl již dávno venku, následoval kníže se svým průvodem. Zářící slunce se smálo z bezmračného nebe a jeho paprsky se leskly v hojnosti stříbra i zlata, které zdobilo sedla, uzdy i oděv.

Abd-ru-shin projel skalní branou. Ještě jedenkrát otočil hlavu, ještě jednou viděli ti, co zůstali doma, jeho zářivý úsměv. Pak vyrazili a nedohledná řada jeho věrných i nákladní karavana ho následovali.

Nad ním se vznášela bílá holubice, viditelná jen několika vyvoleným, která ho měla provázet do země Bohem určené.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok