júl 26, 2023 | Zdravie
Globální kabala má plné ruce práce s přípravou hanebných plánů na změnu zásobování potravinami – od GMO a laboratorně pěstovaného masa až po program „Eat Ze Bugs“ (jezte brouky) a molekulární gastronomii. Pro ty, kteří se chtějí vyhnout děsivým kulinářským výmyslům Velkých potravinových reseterů, však stále zůstává otázka: Co s touto agendou uděláme? Odpovědět na tuto otázku je naším dnešním úkolem.
ODPOR
Jestli je v této smutné sáze o budoucích (falešných) potravinách nějaká dobrá zpráva, pak ta, že se lidé probouzejí a nemají z toho radost.
Jako triviální příklad odporu proti agendě falešných potravin a oligarchům, kteří ji řídí, lze uvést nedávné vlákno Billa Gatese „AMA“ (Ask me anything) na redditu, kde jedna otázka s velkým počtem hlasů byla položena přímo největšímu americkému vlastníkovi zemědělské půdy:
Proč skupujete tolik zemědělské půdy, myslíte si, že je to problém miliardářského bohatství a toho, kolik můžete neúměrně získat? [sic]
Gatesova odpověď, v níž použil metodu kontroly faktů a zdůraznil, že „vlastní méně než 1/4000 zemědělské půdy v USA“ a že jeho jediným zájmem o farmy je „zvýšit jejich produktivitu a vytvořit více pracovních míst“, se dala očekávat od člověka, který v posledních desetiletích utratil miliardy za PR a propagandu, aby změnil svůj veřejný obraz z odsuzovaného technologického monopolisty na obraz uctívaného miliardáře a filantropa.
Reakce na tuto odpověď – konstatování, že 1/4 000 zemědělské půdy v USA je stále neuvěřitelně velké množství půdy a že Gates nevysvětlil, jak konsolidace zemědělské půdy v menším počtu rukou změní zemědělský sektor – však ukazuje, že veřejnost už Gatesovo PR ve velkém nežere.
Méně triviální příklad odporu proti Gatesovi a jemu podobným lze nalézt v „Otevřeném dopise Billu Gatesovi o potravinách, zemědělství a Africe„, který byl zveřejněn v listopadu loňského roku a podepsalo jej nejméně 50 organizací zabývajících se potravinovou suverenitou, včetně Community Alliance for Global Justice/AGRA Watch a Alliance for Food Sovereignty in Africa. Dopis se vysmívá Gatesově roli při „vytváření samotného problému“ globálního nedostatku potravin, který údajně „řeší“, a obviňuje ho z prosazování neefektivních (ale výnosných) technokratických řešení namísto jednodušších a méně nákladných zemědělských řešení:
V současné době již existuje mnoho konkrétních návrhů a projektů, které se snaží zvýšit produktivitu a potravinovou bezpečnost – od výroben biohnojiv a biopesticidů přes agroekologické školicí programy pro zemědělce až po experimenty s novými technikami hospodaření s vodou a půdou, systémy hospodaření s nízkými vstupy a druhy rostlin, které se brání škůdcům. To, co zde děláte, je „gaslighting“ – prezentujete praktická, průběžná, zemědělci vedená řešení jako nějak vymyšlená nebo směšná, zatímco své vlastní preferované přístupy prezentujete jako pragmatické. Přitom právě vámi preferovaná high-tech řešení, včetně genetického inženýrství, nových šlechtitelských technologií a nyní i digitálního zemědělství, ve skutečnosti trvale selhávají při snižování hladu nebo zvyšování dostupnosti potravin, jak bylo slibováno.
Odpor proti transformaci zásobování potravinami se však neomezuje pouze na Gatese a jeho stejnojmennou nadaci.
Například odpor proti GMO potravinám je masivní. Čím více se biotechnologičtí miliardáři snaží vnutit své geneticky modifikované obludy obrovským částem lidské populace, tím více se veřejnost bouří a odmítá je. Jen v posledních měsících jsme byli svědky vzpoury lidí proti GMO v Turecku, Keni, Nigérii, Mexiku, Pákistánu a Indonésii.
Všechny tyto protesty proti Velkému potravinovému resetu jsou nadějným znamením. Ukazují, že veřejnost jen tak nespolkne vše, co se jí dostane na talíř. Ještě důležitější než tyto příklady protestů a odporu jsou však věci, které můžeme udělat, abychom budoucnost potravin odebrali spiklencům z řad agrobyznysu a jejich koupeným a zaplaceným politikům a vrátili ji zpět do rukou lidí.
NAD RÁMEC ODPORU
Ano, otevřené dopisy Billu Gatesovi a protesty proti zavádění GMO a podobné příklady odporu proti transformaci potravinového řetězce jsou povzbudivým důkazem, že „my lidé“ jsme připraveni postavit se agrární mafii, biotechnologickým miliardářům a falešným vlajkám potravinového řetězce. Ujasněme si však jednu věc: tuto potravinovou agendu budoucnosti zásadně nevykolejíme jen tím, že se obrátíme na vládní regulační orgány nebo požádáme oligarchy, aby k nám byli laskaví.
Abychom si nemuseli připomínat, proč taková taktika nestačí k dosažení skutečné změny, uvádím několik titulků z posledních měsíců, které jasně ukazují, že celý agrární oligopol a „regulátoři“, kteří ho údajně drží na uzdě, jsou jedna a tatáž osoba:
Ekologičtí aktivisté protestují proti jmenování bývalého generálního ředitele společnosti Syngenta poradcem
EU školí průmysl GMO, jak získat podporu pro zrušení regulace GMO
Většina členů nového britského výboru pro regulaci GMO je ve střetu zájmů
Ne, protesty, otevřené dopisy a výzvy vládě nejsou „odpovědí“ na potravinovou krizi, které čelíme. Jsou užitečné, abychom získali čas, než se nám podaří uniknout z globálního průmyslového zemědělského systému, ale v tom spočívá skutečná podstata. Abychom měli nějakou šanci vyhnout se hamburgerům s brouky a syntetickému sorbetu rádoby potravinových tyranů, musíme v první řadě uniknout z korporátního průmyslového potravinového pásu, který umožnil centralizaci a monopolizaci našeho zásobování potravinami.
Navzdory propagandě „zelené revoluce“ (sponzorované Gatesem a Rockefellerem) se naštěstí nemusíme spoléhat na drahé patentované technologie nebo exotické laboratorní techniky, abychom nakrmili svět. Znalosti o tom, jak spolupracovat s přírodou, a ne proti ní, existovaly dávno předtím, než se objevila současná úroda agrárních technokratů. Nástroje pro využívání přirozené hojnosti země již máme v rukou.
V roce 2017 vydala ETC Group – nezávislá výzkumná organizace financovaná dárci, která „monitoruje dopad nových technologií a firemních strategií na biodiverzitu, zemědělství a lidská práva“ – publikaci „Kdo nás bude živit?“. Průmyslový potravinový řetězec versus zemědělská potravinová síť„. Tato zpráva pečlivě vyvrací mýtus šířený potravinářskými oligarchy, že pouze moderní, kapitálově náročné, technologické zemědělské metody mohou vyprodukovat množství potravin potřebné k nasycení světa.
Studie naopak ukazuje, že „rolnická potravinová síť“ – rozmanitá síť drobných výrobců oddělených od velkých zemědělských podniků – ve skutečnosti živí 70 % světové populace s využitím pouze 25 % světových zemědělských zdrojů. Zpráva dochází k závěru: „Nejméně 3,9 miliardy lidí trpí hladem nebo podvýživou, protože průmyslový potravinový řetězec je příliš narušený, příliš drahý a po 70 letech snažení prostě nedokáže nasytit celý svět.“
Přestože (zjevně neobjektivní a špatně vyargumentované) protiargumenty k závěrům skupiny ETC byly zveřejněny obvyklými podezřelými, skutečným znamením síly malých výrobců postavit se velkým zemědělským oligarchům je to, že se tito oligarchové snaží zmocnit samotné sítě Peasant Food Web a využít ji k prosazování svých vlastních cílů. Koneckonců, o vzestupu agroekologie v posledních letech a o tom, jak se „studium vztahu zemědělských plodin a životního prostředí“ nyní stává zbraní Výboru pro světovou potravinovou bezpečnost a podobných globalistických organizací jako způsob prosazování „udržitelných“ zemědělských postupů (jako je zavírání malých zemědělců v Nizozemsku, na Srí Lance a jinde), by se dalo říci mnohé.
Pro účely dnešního zkoumání je však důležité pouze pochopit, že mýtus o tom, že se musíme spoléhat na plutokraty z velkého zemědělského průmyslu, aby nakrmili svět, je právě jen mýtus.
Je to mýtus, který udržuje systém průmyslového zemědělství.
Je to mýtus, který umožnil korporátnímu kartelu soustředit veškeré naše zásobování potravinami do rukou několika oligarchů, čímž jim dal moc přetvářet toto zásobování potravinami podle libosti.
A co je nejhorší, je to mýtus, který nám brání uvědomit si nejdůležitější skutečnost: budoucnost našeho zásobování potravinami není vytesána do kamene. Nahrazení našich potravin syntetickými, laboratorně vyrobenými sajrajty není hotovou věcí.
Ukazuje se, že davoská smetánka a její korporátní kumpáni a filantrokapitalističtí kamarádi nemají (zatím) úplnou kontrolu nad Zemí. Na nás stále ještě je, abychom se podíleli na rozhodování o tom, jak se bude vyvíjet budoucnost potravin.
BUDOUCNOST JE NA NÁS.
Pokud je naším cílem nepadnout do pečlivě nastražených pastí kulinářského kartelu, můžeme udělat první věc: můžeme se (alespoň prozatím) vyhnout jejich falešným potravinám.
Může se to zdát jako samozřejmost, ale přesto je důležité si to uvědomit. Na naší volbě záleží a můžeme zabránit převzetí potravin tím, že se (i částečně) rozhodneme z korporátního potravinového systému vystoupit.
Dokonalým příkladem tohoto klamavě jednoduchého postřehu je příběh Posilacu, geneticky upraveného rekombinantního růstového hormonu skotu (rBGH), který byl podáván dojnicím za účelem zvýšení produkce mléka. Posilac byl (nepřekvapivě) schválen Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) navzdory skutečnosti, že mléko krav, kterým byl Posilac aplikován, obsahovalo hnis a antibiotika z mastitidy způsobené tímto hormonem a mělo až desetkrát vyšší hladinu IGF-1 (inzulinu podobného růstového faktoru) než běžné mléko.
Mléko krav ošetřených Posilacem s rBGH se však na pultech obchodů dlouho neudrželo. Pod tlakem veřejnosti byli inspektoři FDA nuceni přiznat kontaminaci mléka rBGH a společnost Monsanto byla nucena snížit dodávky Posilacu o 50 %.
Spotřebitelé se tím nezastavili. V následujících letech vznikla občanská spotřebitelská kampaň požadující mléko bez rBGH. Tito spotřebitelé ho požadovali a požadovali a požadovali… dokud ho nedostali.
Do roku 2010 přešly dvě třetiny ze 100 největších producentů na produkci mléka bez rBGH. Od té doby bylo mléko bez rBGH hrdě označováno jako mléko bez rBGH a velcí prodejci začali kvůli obrovskému tlaku spotřebitelů stahovat mléko s rBGH z regálů. Dnes je rBGH mléko, kdysi téměř všudypřítomné v celé Americe, na pultech obchodů vzácností.
Existují náznaky, že podobný fenomén se projevuje i u agendy falešného masa. Ve skutečnosti se již začalo propadat dno průmyslu s laboratorně upraveným a buněčně kultivovaným falešným masem a dokonce i agentura Bloomberg připustila, že trend falešného masa je módní záležitostí, jejíž patnáct minut na výsluní možná právě vypršelo. Prodej falešného masa v supermarketech se loni snížil o 14 %, prodej falešného masa v restauracích klesl o 9 % oproti období před třemi lety a v době nejhoršího podvodného nedostatku potravin mnozí lidé pohotově poukazovali na to, že na pultech supermarketů zůstalo pouze falešné maso, které veřejnost zjevně nechce.
Tyto příběhy jsou důležité, protože zdůrazňují nesmírně důležitou věc: na našich rozhodnutích záleží. Každý den se rozhodujeme o tom, kde nakupujeme potraviny, od koho je kupujeme a co nakonec do svého těla pustíme. Není to dokonalá moc: peněžní omezení a nedostatek transparentnosti, který se vžil v našem stávajícím potravinovém systému, znamenají, že nad svým talířem nemáme úplnou kontrolu, ale moc, kterou máme, je důležitá a má význam.
Kromě naší role spotřebitelů však musíme hrát roli i při budování „rolnické potravinové sítě“, která bude tvořit základ skutečné alternativy k příliš zpracovaným syntetickým potravinám průmyslového potravinového systému. Existuje mnoho způsobů, jak toho dosáhnout.
Můžeme se věnovat městskému zahradničení.
Můžeme zasadit vlastní zahradu vítězství.
Můžeme studovat permakulturní design a učit se o potravinových lesích, abychom zjistili, jak sklízet přirozenou hojnost země.
Můžeme prozkoumat REKO kroužky, farmářské akcie a farmářské bazary.
Můžeme začít (nebo podpořit) partyzánské zahradničení.
Můžeme využít nástroje pro vyhledávání a získávání místních pěstitelů a potravin zdarma.
Žádné z těchto řešení není úplné. Žádné z nich nám nepomůže dosáhnout 100% potravinové nezávislosti přes noc. Ale každý krok, který můžeme udělat směrem k nalezení, získání, podpoře a rozšíření prostoru pro čerstvé, ekologické potraviny, je vítězstvím. I malý krůček od supermarketu směrem k farmářskému trhu je krok správným směrem a pomáhá nám připravit se na den, kdy budeme nuceni buď jíst ze brouků, nebo si vystačit sami.
Ať už je to jakkoli, je nezbytné, abychom se začali zabývat mnoha a mnoha nabízenými řešeními již nyní. Ať už machinacím potravinových přesídlenců rozumíme, nebo ne, není pochyb o tom, že se blíží potravinová krize. V budoucnu skutečně nastane okamžik, kdy – kvůli „kybernetickým útokům„, válce, geoinženýrství, podvodům, „záhadným požárům“ v potravinářských závodech nebo některému z milionu dalších vykonstruovaných nebo vymyšlených mimořádných událostí – budou celosvětové zásoby potravin napjaté až k prasknutí. A kdo může pochybovat o tom, že v tomto krizovém okamžiku oligarchové prosadí svou a vnutí veřejnosti své syntetické potraviny jako „řešení“ problému, který sami vytvořili?
ZÁVĚR
Ti, kdo se domnívají, že groteskní vize kulinářské dystopie, které se objevují v tomto seriálu o budoucnosti potravin, jsou pouhým varováním před tím, co se jednoho dne může stát, by se měli probudit a podívat se pravdě do očí. Noční můra o budoucnosti potravin nepřichází. Už je tady.
Pokud vám to uniklo, EU právě schválila používání „částečně odtučněného cvrččího prášku“ jako „nové potraviny“ pro lidskou spotřebu.
Indie právě schválila komerční pěstování geneticky modifikované hořčice, přestože podle zprávy se regulačního procesu neúčastnil žádný odborník na zdraví.
Drobní zemědělci se již po celém světě bouří, protože vlády ve jménu „záchrany životního prostředí“ potlačují jejich činnost.
Tato globální potravinová transformace již probíhá. A pokud pouze zachováme status quo a budeme poslušně jíst vše, co nám dají na talíř, globální oligarchie dosáhne svého a my všichni budeme jíst odpadky.
Takže až budete příště v obchodě s potravinami zírat na balíček zpracovaných potravin, které mohou, ale nemusí obsahovat GMO, prášek ze zpracovaných brouků, umělé maso nebo další frankenfood, zeptejte se sami sebe:
Co znamená, že tým Great Food Reset chce, abyste jedli Ze Brouky?
Co to znamená, že vám podávají psí žrádlo?
Co to znamená, že chtějí, abyste pili vlastní moč?
Co to znamená, že chtějí, abyste jedli doslova odpadky?
A pokud je pravda, že jsme to, co jíme, v co se nás snaží proměnit?
Když už je vše řečeno, mějme na paměti, o co tu skutečně jde: o budoucnost lidstva jako takového.
A nezapomeňte, že pokud cesta dlouhá tisíc mil začíná jediným krokem, pak cesta zemědělské obrody začíná jediným semínkem. (Tedy nepatentovaným, dědičným, geneticky nemodifikovaným semenem.)
Zdroj
Zdieľať článok
júl 22, 2023 | Posolstvá pre dušu
Fyzika “nepustí”
Na malú vec, stačí málo..,
Na realizáciu veľkých vecí, je potrebné dať do chcenia i konania všetko…
Výsledok je adekvátny tomu, čo si do toho vložil …
Ak Ti na niečom zaleží, daj do toho všetko ….(napriek strachom, napriek obavám).
V sile chcenia sa tie bloky a brzdy stratía .
Len sila chcenia musí byť presvedčivá, vieryhodná, silná a tryskajúca zvnútra …
Zabojuj za svoju víziu, svoje chcenie, svoj život ….
Tatiana
Zdieľať článok
júl 20, 2023 | Duchovno
Žádný rodič nechce, aby bylo jeho dítě v dospělosti závislé na mínění druhých, rychle se vzdávalo nebo soupeřilo místo spolupráce. Za to všechno může narušená sebehodnota. Ta vzniká v dětství a rodiče na ni mají zásadní vliv. Čeho se vyvarovat a jak vám v tom pomůže Teorie typů?
Co je sebehodnota?
Sebehodnota je jednou ze dvou zložek sebeúcty – vztahu, který k sobě máme. Zatímco druhá složka – kompetentnost – je závislá na tom, co se nám daří a jak jsme úspěšní, sebehodnota je nezávislá na výkonech, které podáváme. Je to bezpodmínečné přijetí sebe sama jen kvůli tomu, že jsme lidské bytosti.
Sebehodnota je čistě subjektivní a citově zabarvené sebehodnocení. Souvisí tedy s našimi emocemi. Jak?
Mám-li sebehodnotu narušenou, jsem
- přecitlivělý na jakékoliv chování druhých, které by mohlo jen naznačovat že nejsem dost dobrý, nebo že mě někdo nemá rád (neboli nejsem pro něj dost dobrý).
- přehnaně obezřetný v situacích, ve kterých bych mohl selhat – ať už se jedná o sociální situace (setkání s novými lidmi, potenciální konflikty, vystoupení před ostatními apod.), nebo o nějaký výkon.
Takové situace vnímá náš mozek jako ohrožení a reaguje „stresovou reakcí“ – aktivuje emoce a připravuje fyzické tělo na útěk či útok (popř. paralýzu), abychom se zachránili.
Normálně nám hned vzápětí náš racionální mozek řekne: „Není se čeho obávat.“ Jenže máme-li narušenou sebehodnotu, situaci vyhodnotíme jako skutečně nebezpečnou a sebeobrana pokračuje. Místo toho, abychom se naplno věnovali komunikaci nebo řešení problému, řešíme sami sebe.
V čem nám narušená sebehodnota komplikuje život?
Člověk s narušenou sebehodnotou dělá všechno proto, aby chránil zbytky svého já – dokazuje okolí, že je dost dobrý, nebo se snaží situaci řídit tak, aby se neukázalo, že dost dobrý není.
Zpravidla nedokáže objektivně hodnotit sám sebe: Buď zveličuje své silné stránky a přehnaně si věří – stojí-li před náročným úkolem, neodhadne správně své možnosti, předvádí se, zbytečně riskuje. Nebo si své silné stránky nepřipouští a slabiny příliš vyčítá – náročnému úkolu se raději vyhne nebo se rychle vzdává.
Důsledkem narušené sebehodnoty je také obava říct svůj názor a spoléhání na názor autority nebo většiny. Takový člověk může být také závislý na pochvale (chce se zalíbit) nebo je vztahovačný – chování druhých si bere osobně. Kvůli nízké sebehodnotě také snadno přijmeme roli oběti – snadno se přesvědčíme, že si o útoky druhých koledujeme.
Nízká sebehodnota může ale navenek vypadat jako síla a dominance. Takový člověk s druhými soupeří nebo je nadměrně kritizuje, aby si dokazoval, že je lepší než druzí. Svou převahou a kontrolou situace se snaží zastrašit ty, kteří by mohli odhalit jeho slabost.
Takovou budoucnost si pro své dítě nepřeje žádný rodič.
Proto je dobré vědět, že základy sebehodnoty se vytvářejí už od narození a ještě v mladším školním věku je dítě velmi závislé na mínění dospělých – rodičů nebo učitelů. Co když nevědomě děláme něco, co vývoj sebehodnoty našich dětí narušuje?
Co může vývoj sebehodnoty u dětí narušovat?
My rodiče vidíme dítě svýma očima. To je úplně přirozené. Podvědomě očekáváme, že to, co by bývalo ve výchově vyhovovalo nám, bude vyhovovat našim dětem. Chválíme dítě za ty projevy chování, které považujeme za správné – buď proto, že jsou „naše“, nebo proto, že chceme, aby to dítě v životě mělo jednodušší, než jsme měli my.
Aniž bychom si to uvědomovali, bráníme dítěti, aby se stávalo samo sebou. Nezáměrně přispíváme k tomu, že dítě bude mít narušenou sebehodnotu – těžko může samo sebe přijímat takové, jaké je, když mu dáváme opakovaně najevo, že by se nám víc líbilo, kdyby bylo jiné.
Sebehodnotu dítěte může významně narušovat KONTROLUJÍCÍ VÝCHOVA, ve které dítě nemá prostor pro svou autonomii, nemá příležitost se učit samostatně rozhodovat a kriticky myslet. Součástí kontrolující výchovy jsou i pochvaly, odměny a tresty, díky nimž se motivace dítěte stává zcela závislá na autoritě.
Ani příliš OCHRANITELSKÁ VÝCHOVA ale není dobrým základem pro sebehodnotu dítěte. Dítě nemá příležitost poznávat limity svého těla ani se nemá prostor zažívat situace, které sice byly frustrující, ale dítě při nich překročilo svou komfortní zónu a něco nového se naučilo – odneslo si jednak dobrý pocit, že něco zvládlo, ale také postup, kterým se k podobné situaci může postavit v budoucnosti čelem.
NADMĚRNÁ KRITIKA a TLAK NA VÝKON jsou dalšími faktory, které sebehodnotu narušují. Pokud nejsme shovívaví vůči tomu, že dělat chyby je nejen lidské, ale hlavně výhodné pro další učení, pak se strach ze selhání či potřeba dokazovat si, že jsem dost dobrý, stává součástí naší sebehodnoty. Podobně působí i SROVNÁVÁNÍ a SOUPEŘIVÉ PROSTŘEDÍ, kvůli kterému si dítě staví hodnotu na principu “jsem dobrý, jen když jsem lepší než druzí”. Jedním z nejvíc negativních faktorů působících na sebehodnotu je pak ZESMĚŠŇOVÁNÍ a KŘIVDA, při kterých dítě kromě přímého zpochybňování jeho osoby zažívá navíc pocit bezmoci, která je jedním z nejsilnějších zdrojů stresu.
Věřím, že k takovýmto výchovným praktikám se uchylujete jen občas, když jste unavení nebo ve stresu. Jednorázově dětem nemohou ublížit, zejména, pokud s nimi pak o svém selhání mluvíme.
Čím sebehodnotu podpořit?
Každé dítě přirozeně tíhne k tomu, pro co se narodilo – používat své vrozené nastavení mozku a naplňovat své vrozené potřeby. V tom se děti už od mala od sebe výrazně liší a výchovou je nemůžeme „předělat“. Můžeme ale zásadně ovlivnit vývoj jejich sebehodnoty. Přibližně do 7 let si totiž dítě o sobě myslí to, co mu říkáme. A i později bere naše hodnocení jeho osoby velmi vážně.
Milovat dítě nestačí.
I milované dítě se může cítit nepochopené.
A právě přijetí a pochopení jsou základem dobré sebehodnoty.
Jenže jak máme dítě chápat, když je jeho chování pro nás často nepochopitelné? Lze reagovat pozitivně na projevy, které považujeme za problematické? Pochopit a přijmout vaše dítě vám pomůže Teorie typů. Díky ní víte, co je dítěti přirozené a jaké vrozené potřeby je třeba naplňovat.
Neznamená to ovšem, že dítě musí vždycky dostat, co chce. Naopak. Dítě musí zažívat i frustraci, že se věci nedějí podle něj nebo jeho představy nejdou realizovat. Ale musí přitom vědět, že jeho záměrům rozumíme.
Jak zjistím, jaké jsou vrozené potřeby mého dítěte?
Především je potřeba dítě dobře pozorovat a nehodnotit hned jeho chování, jestli je dobré nebo špatné, či zda je normální pro dítě tohoto věku. Místo toho je důležité pátrat po příčinách – proč se dítě takto chová. A tato „proč“ přiřazovat k jednotlivým vrozeným potřebám. Ty je samozřejmě důležité dobře znát a vědět, jak se projevují v různých kontextech.
Je důležité poznat odpovědi na otázky, co například dělat, když:
- je dítě v opozici nebo ve vzdoru,
- chceme, aby se dítě dobře a rádo učilo,
- na sebe narážejí sourozenci,
- je dítě v pubertě,
- chceme podpořit sebehodnotu a sebedůvěru dítěte apod.
Důležité je taky vědět, že se na dítě dívám svýma očima – očima svého typu osobnosti. A že si tudíž mohu jeho chování špatně interpretovat. K tomu je důležité znát svůj typ osobnosti. Ten si určíte pomocí knihy Ani mámy nejsou stejné.
Šárka Miková
Zdroj
Zdieľať článok
júl 15, 2023 | Duchovné pravdy
Mnohý, kdo našel smysl života a vydal se na cestu nového objevování souvislostí, dějů, zákonitostí, na cestu duchovního poznávání, dostává se zpočátku velmi často do stísňujících vláken myšlenkových forem toho, že prožívání radosti, nebo humoru, je cosi nepatřičného, neboť duchovní cesta je na žertování příliš vážnou.
Avšak je to velký omyl, neboť mnohý člověk, který se s úzkoprsou křečovitostí, kterou považuje za vážné úsilí, pustí do změny svého života, ztrácí jiskru přirozenosti, ztrácí lehkost a nadhled a dostává se do myšlenkových forem suchého hloubání.
Radost, to jsou křídla ducha, který může svobodně vzlétnout, nadechnout se a těšit se ze všeho, co krásného je nám zde na Zemi dáno k životu, co krásného zde můžeme my lidé vytvářet. Radost rozjasní naši mysl, která vždy hledá východiska ze situací, hledá nové cesty a pomáhá člověku překonávat mnohé překážky.
Dostaneme-li se do nějakého prožívání, které si žádá naši reakci, naše řešení, první, co se v nás v tu chvíli odehraje, je naše reakce citová. Mohou to být buď emoce strachu, vzdoru, bolesti či naopak odvaha, síla vyřešit danou věc, být někomu či něčemu nápomocen. Vše to se odehrává v našem tak zvaném malém mozku, který je našim orgánem pro spojení duchovního prožívání a následného rychlého převedení všech vnitřních podnětů k mozku. V případě, že však v reakci na vnější podněty podlehneme pocitu marnosti, spouštíme tak signál z našeho malého mozku směrem k Parasympatiku, který spojen nervovými vlákny s celým naším tělem, vysílá signály, jež nás ještě oslabí a vyvolají stav strachu z nejistoty.
Z pohledu zvenčí to vypadá, že se člověk v takové situaci zachmuří, rezignuje, podklesne a má pocit, že nese všechnu tíhu světa na svých bedrech. V tuto chvíli si také uzavírá všechna spojení vzhůru, aby tam mohl čerpat inspirace pro řešení svého problému, který se v tu chvíli před člověkem tyčí jako hora. To vše může se projevit tak osobně, že může nakonec dojít velmi snadno k nepřátelství vůči člověku, který byl v tu chvíli z pohledu prožívajícího zdrojem nepříjemné situace, či těžkostí, jež na něho dolehly, nebo také i zdánlivým původcem dlouhodobého trápení, nepochopení, bolestí, neporozumění. Vše toto však takto prožívajícího člověka jen oslabuje, vyčerpává, bere mu odvahu a naději v možnost nového života. Takový člověk má pak pocit, že není možné zde na Zemi nic změnit, neboť lidé jsou nepoučitelní, sobečtí, neuctiví, nic nechápající.
Možná si řeknete, že to je již příliš černý obraz, ale vléváme-li své duchovní síly především do nervstva Parasympatiku, byť jen na základě maličkostí, tato spirála nás dříve či později dohoní. Z těchto maličkostí pak naroste problém, který je později tak velký, že je velmi nesnadné se z něj dostat.
Také jistě znáte, jak silně ovlivní člověka, který se odebral ve svém stáří na „zasloužený odpočinek“, jak se k nové situaci postaví. Pokud rezignuje a jen tak vnitřně dožívá svůj život, poddá se svému trápení, bolestem svého těla, potom také skutečně brzy rezignuje i jeho tělesný organismus.
Pokud se však dokáže radovat z každého dne, který je mu dán, pokud dokáže s touto chutí tvořit dále ve svém životě, být nápomocen dle svých možností, pak je nejen radostí pro druhé, ale zvláště si tak vytváří pro svůj tělesný stav ozdravné a posilující proudy. Jeho tělo je cele nastaveno na nám milý Sympatikus.
V tomto nastavení se tedy odehrává zcela něco jiného, než při spuštění impulsů emocí přes Parasympatikus. Impulsy dané Sympatiku procházejí našimi orgány, a tím nám dávají sílu, odvahu a hlavně řešení. Naše tvář se rozjasní, kolem nás je hned plno vláken, která je možné v inspiraci zachytit pro podporu, posilu, pochopení a východiska. Naše tělo se narovná, máme pocit, že nic není až tak těžké a s lehkostí kráčíme vstříc překážkám. V tomto naladění jsme i schopni prožívat čisté a zdravé žertování, jež nám takto může přinést s lehkostí ukázání našich slabostí, nad nimiž se můžeme usmát a vidět je jako neduživé a obtěžující chování, které se budeme snažit s chutí odstranit hlavně tím, že posílíme svoje kladné a dobré vlastnosti.
Ten, kdo dokáže v čistotě vůči druhým žertovat, aniž by je přitom zraňoval, zachovává si tak jasnou a mladou mysl i v těch nejtěžších chvílích svého života. Je také schopen s lehkostí rozpoznávat, kdy vážnost určité situace je pro žerty opravdu nevhodná, ale není nikdy necitlivým, studeným či nedůtklivým patronem ve společnosti lidí.
S lehkostí, jakou nám dává radostná mysl, pak dokážeme překonávat mnohé situace a ještě navíc prozařovat vše okolo sebe světlými a tvůrčími proudy. Pak také mnohé chvíle, které nám kdysi přišly jako těžko řešitelné, se najednou stanou maličkostmi, jež dokážeme s lehkostí překonat.
Pozor! To ale vůbec neznamená, že bychom již byli osvobozeni od těžkých prožívání. Smysl našeho života zde na Zemi je překonávat překážky, které k nám přicházejí, naučit se je zvládat s klidnou myslí, s otevřením se inspiracím pro možná řešení, a tím vnitřně sílit a uzrávat.
Zjistíme také časem, že není nutné, abychom v první reakci prožili emoce hněvu, malomyslnosti či dotčenosti. Pochopíme, že toto vše nám jen bere sílu a znemožňuje spojení se světlými nitkami vláken inspirací a pomocí.
Jak se správně mezi lidmi říká, hledejme cesty řešení, a ne důvody, proč něco učinit nechceme.
Hledejme řešení také u sebe a nečekejme jen, až se jako první změní přístup druhého. Nemysleme si, že za naše těžkosti může někdo druhý, ale buďme vždy ochotni a otevřeni řešit danou věc ku prospěchu věci samé a ne ku prospěchu našemu. Buďme tedy tvůrčí v tom smyslu, že pokud něco nejde tak, jak jsme si představovali, pak hledejme nové cesty a nerezignujme na dobrý a světlý cíl jen proto, že se zrovna nedaří jej dosáhnout. I toto je rozdíl v přístupu přes impulsy Sympatiku a Parasympatiku.
Napojíme-li se na proudy radosti z prostých maličkostí, bude se nám také rozvíjet a zjemňovat naše cítění, empatické vnímání druhých lidí, dané situace. To nám také bude dávat možnost jakoby plout v jemných vlnách, které nás vždy povedou správným směrem. Dokážeme tak i své chování ladit v jemnějších tónech a odstínech. Nejen že se nebudeme chmuřit, ale náš projev radostného smíchu nebude projevem přehnaného řehotu, který nemá nic společného s jemnou ušlechtilostí lidského ducha.
V radostném naladění budeme také časem prožívat, že se zjemňuje i naše vnímání pro vyšší sféry. Není to tak, že by se každému z nás otevírala schopnost jasnozření a prohlédli bychom do jemnohmotných úrovní, kde budeme čerpat obrazy či slova. Tento dar je dán jen některým lidem pro jejich působení, avšak i pro ně platí, že vše vždy musí pronikat jemná duchovní zralost, která postupem našeho života směřuje k moudrosti. Každý však jsme s tímto zjemňováním svého cítění schopni zachytávat jakési jemnější proudy, které k nám přinášejí nádherné, ušlechtilé a tvůrčí inspirace. Z takovéhoto našeho tvoření pak přechází i radost do světa bytostného, a aniž bychom se museli přímo s tímto světem spojovat, v souznění radostného tvoření přichází pak zpětně i spolupráce a pomoc od těchto bytostí přírody.
Naše naladění prozařuje nejvíce prostor našeho obydlí, takže svou radostností můžeme přitahovat takovéto proudy a zakotvovat je v prvé řadě ve svém nejbližším okolí. Prožijeme pak vždy, že ať se odkudkoliv vrátíme domů, jakkoliv znavení či zavalení stresem, najednou doma pookřejeme a načerpáme posilu a opětnou radost. To vše je možné, pokud dokážeme mít stále v popředí náš Sympatikus, který je nejlepším přítelem pro každé řešení situace. Nečiňme si však také z této části našeho mozku zaklínací formulku. Berme to jen jako potvrzení a doplnění toho, že čistá radost je pro náš život potřebná, a nebojme se být veselými a radostnými lidmi.
Nestávejme se uzavřenými, zahořklými, dotčenými, neschopnými přijímat humor a čisté žertování, neboť ono je pro nás nesmírně důležitým a pomáhajícím. Tam, kde vládne tato lehkost radostného spoluprožívání, je tvůrčí a činorodý duch a z toho všeho vyvěrající přátelství a důvěra.
Tam, kde se lidé uzavírají radostnosti v obavě ze žertování, které není patřičné pro duchovní usilování ke Světlu, nastává po čase strnulost, zachmuřenost, necitlivost, nedůvěra, nedůtklivost a neschopnost povznést se nad mnohé problémy.
Člověk, který je schopen prožívat radost, humor či žertování v jejich čisté podobě, dokáže také ve svém nitru daleko silněji prožívat svůj přirozený vztah ke svému Tvůrci, ke Stvořiteli. V radostném činu, se štěstím ve svém srdci velebí Boha. Nemá také potřebu předvádět před druhými lidmi svými upjatými projevy nepřirozené formy uctívání Stvořitele. Jeho vztah je plný citu a lásky, který prožívá ve svém nitru a dokáže tím tak bezpečně rozpoznávat vhodnost či nevhodnost situace, kdy je smích posilou a kam opravdu nepatří. Nemusí nad tím však přemýšlet, neboť jej vede čistý a radostný cit. Jeho duch se tím ve svých projevech zušlechťuje a kráčí kupředu na své cestě.
Zdroj
Zdieľať článok
júl 14, 2023 | Duchovné pravdy
HNEV:
Hnev je silná, výbušná, búrlivá, okamžitá reakcia na urážku, odhalenie klamstva, nesúhlas s názorom, kritikou… Má rôzne prejavy, ako zlosť, zúrivosť, rozhorčenosť, besnenie, pobúrenosť, pomstychtivosť. Hnev u človeka môže prerásť do nenávisti alebo až do agresie, a to slovnej (vulgárne vyjadrovanie, kliatie), deštruktívnej (ničenie a rozbíjanie predmetov), fyzickej (fyzické násilie i zabitie).
V živote sa veľmi často stretávame so správami o činoch, za ktorými je hnev, či už otvorený alebo skrytý: násilia, pomsty, útoky, terorizmus, vraždy, zneužívanie iných, výsmech…
Treba však rozlišovať hnev, ako emóciu, ktorá nám signalizuje nespravodlivosť voči nám zo strany iných, a správanie založené na hneve.
Prejavom hnevlivého človeka nie je len výbuch hnevu alebo otvorená zlosť, ktoré sú znakom nesprávneho alebo hriešneho správania. Správanie, ktoré je výsledkom hnevu, má aj skryté podoby, ako napríklad nerozprávanie sa s človekom, na ktorého sme nahnevaný, alebo vyhýbanie sa jeho prítomnosti, ohováranie, irónia, sarkazmus, čierny humor.
Protipólom hnevu je mierumilovnosť.
MIERUMILOVNOSŤ:
Mierumilovnosť znamená trpezlivosť, zhovievavosť, vyrovnanosť, láskavosť. Vyriešenie konfliktu mierumilovne, aj keď sa druhá strana uchýli k násiliu. Je to schopnosť odpustiť, zľutovať sa. Láskavosť je vyvážený stred medzi hnevom a slabošstvom.
Človek s touto cnosťou je pokojamilovný, usiluje sa o udržanie mieru, o mierové a pokojné riešenie sporov, nevyvoláva hádky, ale snaží sa ich urovnať, je pokojný, mierny, tichý, umiernený, krotký, tolerantný, zmierlivý, nevýbojný, nebojovný.
Mierumilovný človek, ktorý pocíti hnev ako signalizáciu nespravodlivosti voči sebe zo strany iných, rieši situáciu mierumilovne, nekonfliktne. Robí to rozhovorom s druhou stranou, ak je to možné. Je potrebné vec otvoriť, povedať si pravdu, a na rovinu povedať čo sa stalo a čo si o tom myslia, a netvárili sa, že sa nič nedeje.
Mierumilovný človek koná na rovinu, v mieri, pokojne a bez toho aby spôsobil ujmu blížnemu.
Zdroj
Zdieľať článok
Zlo se nevzdalo, zločinci a nenávistníci pořád existují, copak nevidíte a neslyšíte např. ty kryptonácky v eu?
- s tvou poslední větou nesouhlasím. Jako lidstvo jsme byli zneužívaní vládci, kteří si nad námi uzurpovali moc a pravda…
Ďakujem.
Matematika je aj v hudbe,len moje dieťa to nie a nie akceptovať o:).V každom prípade,v hudbe je všetko,aj disciplína o:)
❤️