Když kníže příštího jitra brzy ráno opouštěl svůj stan, ležela před ním hlava obrovského lva. Dhu-Far se jí ještě zabýval.
„Ty jsi to zvíře ulovil, Dhu-Fare?“ tázal se kníže přátelsky.
„Jak bych byl rád, kdybych mohl přisvědčit na tvoji otázku, kníže,“ vzdychl Dhu-Far a bylo jasně vidět, jak rád by byl tímto šťastlivcem. „Zde stojí vítěz“, a ukázal přitom na jednoho z Arabů, jehož nižší postava svědčila o tom, že pochází ze sousední říše.
Také jeho oděv to prozrazoval. Abd-ru-shin nepožadoval, aby jeho noví poddaní ve všem napodobovali lid Is-Ra. Proto se zatím jen málo změnilo na jejich, původně sporém, oděvu. Kolem boků měl ovázán červený pruh látky a její konce visely až k chodidlům, což jistě překáželo v běhu. Kolem krku měl muž jako oděv horní části těla množství řetězů z různých semen a malých kaménků.
Pravděpodobně se k tomu odíval ještě burnusem, ale když se nyní zaměstnával kůží lva, tato část oděvu chyběla. Zato jeho řetězy chřestily při každém jeho pohybu. Kníže si rozveselen prohlížel Araba: „To je tedy lovec lvů.“ Žádal ho, aby vyprávěl o noční výpravě.
Tu se s mužem stala změna. Narovnal se, zastrčil za pás konce látky kolem boků a svobodně stanul před knížetem, jsa hrdý na svůj čin. Z jeho zprávy vysvítalo, že to nebyl první lev, kterého skolil, jeho sláva jako lovce lvů byla známa.
Co říkal, se knížeti zamlouvalo a největší radost měl z toho, že tento muž, který se jmenoval Mul-Dha a jehož jméno slyšel již dříve, se zřejmě snažil, aby správně vylíčil Dhu-Farovu zásluhu o šťastném ukončení lovu. Dhu-Far stál u toho blaženě jako obdarované dítě.
Když na počátku této rozmluvy přistoupila Nahome ku knížeti a ustrašeným pohledem přeletěla ulovené zvíře, podívala se na muže a projela jí odvážná myšlenka, takže měla co dělat, aby vypravěče nepřerušila. Sotva však skončil, přišla bleskurychle její otázka:
„Mul-Dho, bojí se lvi tvých chřestících řetězů, nebo jimi oznamuješ, že přicházíš?“
Všichni se smáli, ale Mul-Dha zůstal docela vážný:
„Nic takového; když jdu na lov lvů, nechám své řetězy doma. Bylo by jich škoda, aby je některé zvíře roztrhalo.“
Lovec prosil knížete, aby přijal kožešinu jako dar. A Abd-ru-shin měl radost z jeho ochoty. Brzy na to vyrazili na další cestu a tato již uběhla bez jakéhokoliv dalšího dobrodružství.
Kmen Beni-Hassan žil v úrodné krajině v míru a skromném klidu. Muži vypadali jako veliké neobratné děti a mimo lovu měli málo zaměstnání. Ženy byly živější. Stavěly prostorné chýše, obdělávaly pole a staraly se o muže a děti, kterých tu bylo bezpočtu.
Nahome se jim jevila jako nadpozemská bytost. Obdivovaly její oblek i její šperky, její půvab odpovídal způsobu její chůze.
„Paní, nauč nás, abychom byly takové jako ty!“ prosily ženy.
A Nahome prosila knížete, aby po nějakou dobu zůstal u Beni-Hassanů. Chtěla učit ženy a chtěla se věnovat dětem, které ze všech chatrčí vybíhaly jako zvířátka.
Abd-ru-shin však dokazoval Nahome, že tu jednotlivec nic nespraví. Bude nutno, aby současně s Ismány byly sem poslány Arabské ženy, které budou žít mezi Beni-Hassan a svým příkladem je mnohem více přetvoří než plánovitou výchovou. Nahome to chápala, ale jen těžce se loučila s těmito přátelskými lidmi, kteří tolik potřebovali pomoci.
Na zpáteční cestě k domovu hovořil kníže se svými průvodci o Beni-Hassan:
„Není vám na nich nic nápadného? Jsou úplně jiní než sousední národ, který k nám již patří.“
„Jsou jako děti,“ pravila Nahome, „jsou spokojeni s tím, co mají, pokud neuvidí něco lepšího. Pak zase touží po tom!“
„Jsou úplně čistí,“ mínil Din-Ar, ale musel se sám zasmát, když si vzpomněl na tyto Araby špínou obalené a na jejich páchnoucí obydlí. „Myslím tím vnitřně čistí,“ rychle dodal.
„A odkud pochází tato čistota?“ opět se kníže tázal.
Všichni o tom přemýšleli, ale nikdo nenašel důvod, a proto se pán ujal zase slova:
„Nemají žádných bohů a žádných modloslužeb. Jsou spojeni s tím, co proniká celým bytím. Nemají pro to žádných slov a žádného jména. Ale v nich to žije a to je to, co je udržuje v míru s jejich okolím a v harmonii s božími zákony, kterých neznají, ale v kterých se přece zachvívají. Učit tento národ bude krásnou úlohou.“
V duších posluchačů vznikaly rozličné myšlenky: „Kdo zde asi bude smět být učitelem?“ To bylo přání, které měli v sobě mnozí mužové. „Kdyby to kníže mohl říci o nás také tak klidně a samozřejmě,“ přemýšleli druzí.
Jusu svoje myšlenky vyjádřil slovy:
„Kníže, proč nebyli Beni-Hus-Dhu tak čistí, když jsi k nám přišel? Měli jsme přece zaslíbení!?“
„Naučili jste se již používat svého rozumu a tím jste zbloudili od přímé cesty, když jste svému vlastnímu myšlení poskytli příliš mnoho místa a práva. Kdybyste se úplně prostě drželi svého zaslíbení a dali se jím vést, pak byste byli zůstali jako děti. Ale škody nebyly ještě tak veliké,“ dodal Abd-ru-shin na útěchu. „Dali jste se ještě vést.“
Ještě poslední den cesty dělil četný průvod od města Abd-ru-shinova.
Od východu slunce přijížděl osamělý jezdec. Kdo to mohl být? Kůň byl tmavý, to tedy nebylo žádné ze zvířat Is-Ra, ale také to nebylo černé zvíře Eb-ra-nitovo. Ozdoby postrojů se leskly na slunci.
Ostré oko Dhu-Farovo rozeznalo nejdříve obrysy postavy:
„Kníže, podle oděvu je to Egypťan, a to vznešený Egypťan, patrně nějaký kníže!“
„Egyptský kníže, sám, bez průvodu?“ tázal se Din-Ar pochybovačně.
Ale ukázalo se, že Dhu-Far správně viděl.
„Mojžíš!“ zvolal Abd-ru-shin, když byl jezdec již dost blízko. „Mojžíš!“
„Odpusť mi, kníže,“ pravil příchozí. „Hledal jsem tě ve tvém městě, řekli mi, že jsi odjel západním směrem a že jsi každou chvíli očekáván. Přirozeně, že mne nic neudrželo ve zdech města.“
„Buď vítán, příteli,“ zdravil kníže svého hosta.
Také ostatní ho přivítali. Většina z nich již Mojžíše znala. Ostatní s údivem pohlíželi na tohoto Egypťana, který nevypadal jako ostatní soukmenovci a kterého jejich kníže zřejmě miloval, neboť Abd-ru-shinovy rysy zářily radostí.
Věděl, že nyní přichází Mojžíš, aby od Boha obdržel úkol svého života. Nyní mu vyvstane pomocník. Pak se bude moci on, Abd-ru-shin, navrátit do své světlé říše, po které ho často přepadávala veliká touha. Čím více pozoroval lidi a jejich zvrácenosti v jednání, tím větší byla jeho touha po domově. Dojmy, které měl v posledních týdnech u Beni-Hassan, ho smířily zase s životem na zemi.
Řadu dnů byl Mojžíš Abd-ru-shinovým hostem. Nenašel však to, co hledal. Abd-ru-shin však věděl, že Mojžíš musí nalézt cestu k Bohu a tím také ke svému úkolu ze svého nitra. Všechno naléhání a zkoumání Mojžíšovo muselo ještě nyní doznít nevyslyšeno. Pak přišla chvíle, kdy kníže nemohl říci svému hostu nic lepšího než: „Odejdi do pouště, daleko ode mne! Tam nalezneš sám sebe!“
Těžko bylo Mojžíšovi odloučit se, ale poslechl.
„Proč jsi poslal Mojžíše pryč od sebe?“ tázala se Nahome. „Měl být přece tvým pomocníkem. Nikdo ho nemůže přece lépe poučit než ty! Proč jsi ho tedy poslal pryč?“
„Že se tak můžeš ptát? Kdyby zůstal Mojžíš zde, pak by cestu nikdy nenašel. Je tak zhýčkaný, že dosud nechával jiné za sebe i myslet. Kdybych v tom chtěl pokračovat, tu by mě jistě poslouchal, ale nikdy by se nestal takovým pomocníkem, jakého já potřebuji. Sám musí přijít na to, proč je zde na zemi. Jemu samému musí být jasná cesta, na které dokončí své dílo. Jen v poušti, daleko od lidí, se mohou otevřít oči jeho ducha. Nestačí, že lidé ke mně přicházejí, neboť já je chci vést k Bohu!“
Abd-ru-shin dlouho mlčel a Nahome prožila v hlubinách duše to, co chtěl její pán říci svými posledními slovy. Také ona byla blízká toho, napomenutí a na Boha se přece nesmí zapomínat!
Když ve svých myšlenkách došla tak daleko, pozvedla svůj zrak a podívala se svému pánu přímo do očí, které zkoumavě, ale s nekonečnou dobrotou na ní spočívaly. A beze slov si rozuměli.
Ne-so-met vyhledal knížete a podal mu zprávu o tom, co viděl. „Přicházejí lidé poslaní faraónem, aby uloupili Abd-ru-shinovi náramek a bude-li možno, mají knížete zabít.“
Dávno již Sethi slyšel o nadpozemské Abd-ru-shinově síle, tak jako o kruhu, který nosil nad loktem ukryt pod oděvem. To muselo spolu souviset. Kdyby tento kruh patřil jemu, Sethimu, pak by jistě přemohl knížete Is-Ra. Oba lidé, jak oznamoval Ne-so-met, dojdou oloupeni a polomrtví.
Zanedlouho nato byli oba ohlášení předvedeni před knížete. Byla to překrásná mladá žena, tanečnice, kterou Sethi již dávno sliboval, a muž, který se v ničem Egypťanu nepodobal.
Vzdorně a přece váhavě vešli oba dovnitř. Zatímco však žena začala ze studu a z hluboké úzkosti plakat, její průvodce se ještě více vzpřímil.
Vzdor svým hadrům, byl to přece jen královský zjev. Chtěl mluvit a omlouvat se? Chystal se hovořit, ale zdálo se, jakoby slova ztrnula na jeho rtech. Nepřirozeně veliké byly jeho oči, které upíral na knížete jako připoután.
Tento kníže nebyl přece žádný člověk? Tohoto knížete měl oloupit a dokonce zabít? Kvůli jakémusi Sethimu? Stud vystupoval po jeho spáncích a – on nemohl hovořit.
Zato se slova ujala Ere-si, jeho průvodkyně. Podle pravdy vylíčila, proč přišli a kdo je poslal.
Veliký byl jejich údiv, když jim Abd-ru-shin prohlásil, že je očekával. Nam-Chan mu byl zaslíben jako nejvěrnější ze všech služebníků.
„Pohleď, Nam-Chane,“ oslovil úplně nechápajícího muže, „cesta, po které jsi byl ke mně přiveden, byla tou jedinou, která tě mohla ke mně přivést. Zapomeň na ni a raduj se se mnou, že jsi u cíle.“
Od té doby zůstali oba u dvora Abd-ru-shinova a skutečně zapomněli na všechno, co bylo za nimi. Nam-Chan se stal důvěrníkem a průvodcem knížete a Ismáni na to pohlíželi bez závisti.
Ere-si však tančila před knížetem a Nahome, ale především při chrámových slavnostech. Její tance byly pozvednuty z neřestného divadla na pravé, hluboké umění, ve kterém spočívalo uctívání Boha. A Ere-si byla šťastna jako dosud nikdy v životě.
Opět uplynul delší čas ve šťastné rovnováze.
Abd-ru-shin prohlížel a zkoumal všechno, co píle a obratnost jeho lidí v poslední době vytvořila. Hnědí synové pouště se dobře učili od svých učitelů Ismánů. Vykonávali dokonalou práci a přinášeli mnoho nového v návrzích a provedení. Začali pozorovat krásu a začali na ni dbát a měli radost, když sami mohli krásné věci vytvářet.
A tak to bylo dobře, neboť mnozí z Ismánů byli nyní v nových zemích, aby tam zasévali a působili jako živoucí příklady. Přesto v hlavní říši nic nevázlo. Tam, kde některý z Ismánů odešel, nastoupil na jeho místo jeden z Beni-Hus-dhů.
Od té doby, kdy se Nahome učila u Hussy tkát a vyšívat, změnilo se i tam mnohé. Prázdné tlachání děvčat a jejich štěbetání při práci bylo pro Nahome nesnesitelné. Dlouho přemýšlela, jak by tomu odpomohla. Hussy se jejím starostem smávala: „Nechej jim přece tu radost, vždyť proto nejsou méně pilné!“
Nechápala, že Nahome se nejedná o množství práce, nýbrž o pustnoucí a vysýchající duše.
Jednoho večera svěřila princezna své starosti Abd-ru-shinovi. Ten se zpočátku odmlčel, jako vždy, když se setkal s něčím novým. Potom pravil:
„Cítíš to zcela správně, Nahome. Život je příliš krátký, než aby bylo možno dovolit ho takto promarnit. Musíme najít ženám a děvčatům lepší zábavu, aby zanechaly duše ubíjejícího tlachání.“
Za několik dní se Nahome objevila v dílně se svitkem pergamenu v náruči. Rozvinula ho a oznámila děvčatům, že jim bude předčítat. Kníže sepsal různé věci z dějin Beni-Hus-dhů tak, jak se je pomalu z vyprávění dozvídal. Nyní to budou moci také děvčata slyšet.
Dívky na ní pohlížely nerozhodně, v rozpacích, takže Nahome téměř začala ztrácet odvahu. Vzpomněla si však na své předsevzetí a dala se rychle do čtení.
Již první slova upoutala posluchače. Všechny znaly něco z dějin své země, o proroctví a líbezné Květině. Odpoledne uplynulo jako v letu a když Nahome trochu vyčerpaná přestala, prosily všechny:
„Přijdeš zase zítra? Budeš nám ještě číst?“ A Nahome to ráda a plna radosti slíbila.
Předčítání, které bylo přerušováno vážnými rozhovory, trvalo již několik dní. Nahome měla ten šťastný dar, že právě tak jak všechno, co si myslela, také bez ostychu řekla a také tuto vlastnost vzbuzovala i u jiných.
Čas od času odkládala pergameny, aby slovy ještě jednou zachytila to, co právě řekla. Společně s děvčaty si tak vytvářely obraz Květiny, což všem činilo velikou radost. Neočekávaný konec mladičké věštkyně je velmi podrobně zaměstnával. Proč musela tak brzy zemřít?
„Nahome je podobna Květině, proto také nebude dlouho s námi!“ Mínilo jedno děvče, které na princezně horoucně lpělo.
„Kněžno, nechoď od nás,“ prosily jiné. Pak chtěly vědět, jaký asi to byl pták, který tehdy, jako nyní, oznamoval zaslíbeného.
„Viděla jsi ho, Nahome?“ tázala se děvčata a ona musela říci, že nikoliv.
Na Abd-ru-shinovo přání převzaly nyní také ženy Ismánů střídavě úlohu předčítatelek, ale děvčata měla vždy zvláštní radost, když přišla Nahome.
Bylo to při jedné takové příležitosti, kdy Hussy, která se již dávno k čemusi rozhodla, překonala svůj ostych a pravila Nahome:
„Měla jsi pravdu, princezno, pro děvčata je mnohem lepší, když mohou slyšet vyprávění o dobrých věcech než o tom, o čem si vyprávěly dříve.“
Již chtěla princezna odpovědět: „Pro tebe také, Hussy!“ ale ovládla se. Věděla dobře, že Hussy je jednou z jejich nejhorlivějších posluchaček.
Jednoho dne se objevil Eb-ra-nit, jako obvykle neohlášen.
„Pane,“ zvolal, jakmile stanul před knížetem. „Pane, faraón je mrtev, odešel se všemi svými hříchy a zemřel bolestnou nemocí za strašlivého utrpení. Ale to všechno nepomohlo polepšit jeho duši. Kletba tobě byla jeho posledním slovem. Posledním jeho činem bylo, že nechal svého syna odpřísáhnout hroznou přísahu, že ti bude škodit, kdekoliv jen bude moci. Nyní musíš být dvojnásob na stráži!“
„Ale Juri-cheo mi přece nebude škodit?“ tázal se Abd-ru-shin udiveně. „Ona má přece na trůn nastoupit?“
„Ve hněvu se Sethi rozešel se svou dcerou. Ona byla jediným tvorem, kterého miloval. Nemohl jí zapomenout, že vychovala Mojžíše a že ho pak nedovedla provždy pro sebe připoutat. Bál se Mojžíše a bál se tebe. Aby znemožnil tvůj vliv, odstrčil Juri-cheo a učinil Ramsese faraónem. Umíraje, cítil svazky, které Mojžíše k tobě poutají. Nyní bude Egypt veden ještě hlouběji do temnot.“
„Ramses – faraón,“ pravil Abd-ru-shin zamyšleně a s politováním. „O kolik lehčí by byla moje úloha, kdybych mohl jednat s Juri-cheo. Byla by nechala odejít cizí národ, kdybych ji byl požádal. Tím jsem si jist. Ovšem pak by Mojžíš nemusel překonávat žádnou překážku a to právě on potřebuje. Co nyní bude s Juri-cheo? Nese to těžce, že všechna naděje na moc, nádheru a lesk se zhroutila vniveč?“
„Myslím, že to pro ni mnoho neznamená, bojí se však svého bratra. Třese se před ním. Prosila mne, abych ji vzal sebou, ale ona mne tam zná jenom jako Hun-Dhů, starého důvěrníka Sethiho. Chci-li si udržet otcovu důvěru také u jeho syna, pak nebudu smět vystupovat jako ochránce Juri-cheo. To je jasné. Proto jsem jí radil, aby hledala útočiště u tebe, Pane. Doufám, že jsem nejednal proti tvé vůli. Chtěla vyrazit o den později než já, může tu tedy být již zítra se svými ženami.
„Správně jsi jednal,“ pravil Abd-ru-shin. „Snad Juri-cheo zde nalezne svou duši a svého Boha, což je lepší než faraónův trůn. Nebude to však pro ni snadné, aby se otevřela. Okolo jejího srdce je mnoho pout a zkamenělin. V nitru je dobrá, ale navenek je Egypťankou.“
Nahome vstoupila a měla radost, že tu nalézá Eb-ra-nita. Ulehčilo se jí, že Sethi již nežije, neboť o Ramsesovi neměla žádnou představu. Žádný z knížat ji také ničeho nevyprávěl, neboť Nahome se příliš bála. Bylo tak dobře, bude-li moci konečně bez hrůzy myslet na Egypt.
Nebylo těžko přimět hosta, aby se několik dnů zdržel. Cestou sem projížděl zemí Beni-Hassan a mohl podat mnoho radostných zpráv o pokroku, který tam již byl zřejmě znatelný.
Čím déle hovořil s Abd-ru-shinem, tím jasněji cítil, že jakýsi závoj leží na duši knížete.
„Pane, co je ti?“ tázal se starostlivě.
Neušlo mu, že také Nahome pátravě pohlíží do bledého obličeje knížete.
Abd-ru-shin se laskavě usmál:
„Sám to nevím. Zdá se mi, jako by mi hrozila veliká ztráta a bolest. Nedovedu však říci, co by to mohlo být. Podnikneme větší cestu, to rozproudí krev.“
Dříve než mohl Eb-ra-nit radostně přisvědčit, vstoupil dovnitř Ne-so-met. Hluboká vážnost spočívala na jeho rysech a on marně hledal vhodná slova:
„Kníže, přináším ti poslední pozdrav Is-ma-elův. Směl se navrátit domů.“
A věštec vyprávěl, co viděl. Směl prožívat poslední Is-ma-elovy okamžiky a byl také svědkem nesmírně míruplného odchodu.
„Kéž bych mohl být u něho!“ přál si Abd-ru-shin.
Jeho duše byla naplněna díkem k muži, který ochraňoval jeho mládí a prokazoval mu péči a lásku daleko nad lidské měřítko.
„Hleď, Eb-ra-nite, byl to člověk, kapička ducha. Dokázal však, že člověk, který nemá vlastní chtění a jemuž nade vše se jedná o službu Bohu a o službu podle příkazu živého Boha, může být již zde na zemi dokonalým. Vedl Ismány a vychoval z nich to, čím dnes jsou. Neříkej, že byl obzvlášť veden a chráněn Světlem. Všichni lidé jsou vedeni, ale neposlouchají své vedení. Jako děti prosazují svou vůli a chtějí všechno vědět lépe. On jediný činil to, co Bůh od něho požadoval. Obdrží svou odměnu!“
O projížďce již nebylo ani řeči. Abd-ru-shin seděl pohřížen ve vzpomínky. Nikdy dosud nevyprávěl Eb-ra-nitovi tolik o říši Ismánů, ve které strávil své šťastné dětství a mládí. Obraz se řadil k obrazu a před duší naslouchajícího se vynořovala mocná a silná, světlem zalitá a požehnáním nasycená říše, ve které vládl Is-ma-el.
„Co se stane s národem Isma?“ tázal se Eb-ra-nit hluboce pohnut.
„Zanikne! Lidé odejdou z této země a teprve v daleké budoucnosti se budou moci vrátit. Na zem však bude padat písek po celá staletí. Lidé nejsou hodni, aby jejich noha kráčela tam, kde Is-ma-el spravoval posvátnou zemi. Teprve v daleké budoucnosti to bude moci vše znovu vyjít na povrch, až Syn Člověka navštíví tato místa!“
Ve vážném rozhovoru uplynul den. Dosud nikdy se Eb-ra-nit necítil tak blízko svému pánu. Byl šťasten. Cítil také, že to nebyla bolest nad odchodem Is-ma-elovým, která tak pohnula Abd-ru-shinovou duší, nýbrž bolest nad lidstvem, které se tak málo tomuto jedinci podobalo.
V hluboké noci procitl kníže Abd-ru-shin. Kolem něho a jeho lůžka bylo světlo a lesk. Jeho spánek nebyl nikdy pevný, neboť vždy cítil jak je pozvedán do jiných říší a pokaždé vyklouzl ze svého těla, aby byl nablízku svého věčného domova.
Dnes to však bylo jiné. Vlny Světla proudily kolem něho a zvonění ho obklopovalo. Vlny se zvolna měnily v postavu lehce průsvitnou, podobající se postavě člověka a přece naprosto jiné. Zvuky se zhušťovaly a měnily se ve slova, ale tato nezaznívala v hrubohmotných uších. Pronikla celé jeho bytí a to, co slyšel, byl hlas Is-ma-elův, a to co viděl, byla postava jeho starého učitele.
„Abd-ru-shine, můj milovaný synu, můj kníže a pane,“ znělo to tiše a zřetelně, nikdy jsem se ti nesměl přiblížit v dlouhých létech našeho odloučení. Ale všechno tvé jednání, ba dokonce i myšlení jsem směl provázet, neboť mi bylo zjevováno. V duchu jsem byl stále s tebou a celý můj život patřil péčí o tebe. Nyní budu povznesen do říše, kde nebudu moci o tebe hrubohmotně pečovat. Nyní se naučíš poznávat nenávist, před kterou jsem tě mohl dosud ochránit. Nenávist člověka je strašlivá moc. Chraň se před ní a nepodceňuj ji.
V Ne-so-metovi jsem k tobě přidružil lidského ducha, jehož jsem tak vychoval, že jsem ho mohl používat, aby ti podával zprávu, kdyby ti hrozilo nebezpečí. Ale i nyní tak budu moci učinit, pokud se on bude čistě zachvívat v tom, co se naučil, a pokud nebude znát vlastní vůli. Poslechni ho. Nech Eb-ra-nita, aby se o tebe pozemsky staral, ty víš, že ti byl přidělen ze Světla. Také Nam-Chan je nástroj Světla jako služebník, jehož věrnost znáš. Irmingard je kolem tebe a Elizabet je ti nablízku!“
Zvonění sílilo tím více, čím více se zdála postava rozplývat. Lesk pohasl.
Abd-ru-shin nevydržel déle na svém loži. Jsa přitahován mohutností tónů, vyšel ven do přírody. Nad ním se rozprostírala temně modrá obloha, hvězdy zářily a kynuly. Uprostřed mezi nimi stála nová veliká hvězda, kterou oko knížete nikdy předtím nespatřilo a která mu přece byla podivuhodně známou.
Kolem poledne příštího dne přijela Juri-cheo se svým průvodem. Nalezla vše připraveno pro své přijetí. Abd-ru-shin ji vysvětlil, že obdržel zprávu od Hun-Dhů.
Jestliže však doufal, že tím odvrátí zprávy a žaloby o smrti Sethiho a změně na trůně, pak byla jeho naděje zklamána. Princezna, jindy tak skoupá na slovo, nacházela hojně slov, aby vylíčila zážitky posledních týdnů. Opakovala stále znovu:
„Kdyby alespoň Mojžíš byl se mnou!“
Eb-ra-nit přispěl svému pánu na pomoc. Připomněl jí, že se tu již dříve setkali. Ona však s ním jednala jako s úplným cizincem a zdálo se, že ji zraňuje jeho vesele důvěrný tón.
Jedině Nahome nalezla klíč k srdci pyšné faraónovy dcery, ale i ona musela jednat opatrně. Jedno nevhodné slovo mohlo vše pokazit. Nebylo však v povaze Nahome odvažovat každé slovo. Tlak, který takto na ní ležel, ji tísnil. Tak příjezdem Juri-cheo zavítal ke dvoru cizí host, který všechny tížil.
Několik dní to Abd-ru-shin pozoroval, aniž by byl pronesl jediné slovo. Potom se rozhodl, že roztrhne šedivý závoj. Zavolal k sobě Nahome a Eb-ra-nita. Jako vždy radostně poslechli jeho volání, ale pak seděli mlčky a stísněně.
„Takto to dále nemůže jít,“ začal pán hovořit. „Chcete cizímu duchu poskytnout moc, aby vládl nad vašimi dušemi? Chcete se z ohledu na Juri-cheo změnit? Co tím dobrého získáte? Může se ona z vašich nesvobodných bytostí poučit o tom, co je pravda a Světlo? Což není lepší, necháme-li ji prožít, jak je to krásné, chová-li se člověk přirozeně a nenuceně? Ona se zalekne a bude se častěji cítit odpuzována – ale ten úlek bude pro ni jen lékem. Náraz, který ji zabolí, odstraní z její duše část toho zkamenělého krunýře. Věřte mi, že Juri-cheo se bude moci změnit jen tehdy, jestliže vy se nezměníte!“
A jakoby chtěl dát rozmluvě jiný směr a tím zahladit to, co bylo zahanbujícího v jeho slovech, pokračoval:
„Ne-so-met mi dnes přinesl zprávu, že Mojžíš je na cestě sem. Může to ještě týdny trvat, než skutečně dojde, a proto o tom Juri-cheo ještě nic neřekneme. Jeho příchod je důkazem, že našel to, co nutně potřeboval. Doufejme, že tu nalezne novou Juri-cheo. Změnil se natolik, že stará Juri-cheo, nechť se s ním setká v jakékoliv formě, mu přinese jen bolest a zatížení.“
Pak hovořili o úplně jiných věcech. V hovoru, ve kterém oba ožili, byli vyrušeni Eb-ra-nitovým veselým smíchem, jemuž Nahome přizvukovala. Tu se také obličej knížete stal veselejším. Navrhl, aby podnikli vyjížďku a pozvali k ní Juri-cheo.
Nahome spěchala princezně sdělit tuto zprávu, ačkoliv pochybovala, že truchlící faraónova dcera bude souhlasit. Juri-cheo však radostně souhlasila. Počínala se nudit v osamělosti, kterou si sama zvolila, ale byla příliš hrdá, aby sama hledala nějakou cestu, která by ji z toho vyvedla.
Cestou jel Abd-ru-shin po boku Juri-cheo a Nahome s Eb-ra-nitem je následovali. Dhu-Far uzavíral průvod. Po delším mlčení se kníže ujal slova:
„Obdržela jsi dnes zprávu z Egypta, co je nového ve tvé zemi?“
Oslovená se zachvěla, neboť se právě v myšlenkách touto zprávou zabývala.
„Můj komorník mi oznamuje, že Ramses dal zahladit v paláci všechny stopy, které upomínaly na Mojžíše,“ pravila stísněně. „Vydal rozkaz, aby Mojžíš při svém návratu byl vyštván psy od prahu paláce. Můj komorník mne prosí, abych Mojžíše varovala. Bojím se, že je to léčka, kterou mi nastražila lstivost mého bratra. On si nedovede představit, že já skutečně nevím, kde se můj svěřenec zdržuje!“
„Co bys učinila, kdyby se Mojžíš vrátil?“ tázal se Abd-ru-shin.
„To opravdu nevím, kníže, hned si přeji, aby se můj syn vrátil, a z toho zase myslím na těžkosti, které by jemu i mně z toho vzešly. Pak mívám strach před jeho návratem a přeji si, aby raději zůstal někde daleko.“
Tato odpověď zřetelně ukázala knížeti, že ještě nenadešel čas sdělit Juri-cheo, že se Mojžíš vrátí. Aby hovor obrátil jiným směrem, tázal se kníže:
„Nepostrádáš zde svých kněží a svých náboženských slavností?“
Juri-cheo se posměšně zasmála:
„Žádný vzdělaný Egypťan jich nepostrádá, když bez nich musí nějaký čas být, neboť to jsou jen vnější formy. Věř mi, Abd-ru-shine, že jsem prohlédla mocenskou hru kněží, právě tak jako můj otec.“
„A proč to tak necháváš? Je ti to důstojné? Proč nehledáš něco lepšího?“
„Lepšího? Dosud jsem po tom netoužila. Co bych také mohla najít?“
Oba jezdci, jedoucí za knížetem, slyšeli tento rozhovor. Při posledních slovech Juri-cheo pohlédla Nahome ohromena na Eb-ra-nita:
„Jak je možno znát knížete a přitom se takto ptát?“ tiše zašeptala.
Dříve, než mohl Eb-ra-nit odpovědět, zazněl hlas knížete:
„Nemyslíš, Juri-cheo, že bys mohla najít, kdybys hledala? Jsi blízko toho, že zemřeš žízní, ale pohrdáš pramenem, k němuž se potřebuješ jenom schýlit, aby ses napila oživujícího nápoje. Což jsi nikdy nepřemýšlela o tom, co nás všechny zde udržuje a činí z nás veselé a opravdové lidi? Což se ti nelíbí život na mém dvoře lépe než to, na co jsi byla dosud zvyklá?“
Juri-cheo mlčela, ale nebylo to mlčení vnitřního obratu. Její srdce se vzdorně pobouřilo při Abd-ru-shinových slovech. Bylá zvyklá na to, že všechno, co ona hovořila nebo činila, lidé chválili a velebili, takže prostě nedovedla snést jiný názor.
Abd-ru-shin, který to vycítil, umlkl také.
Tu pobídl Eb-ra-nit svého koně kupředu, až se ocitl po boku knížete. Počal živě hovořit o tom, co mu sdělovala kněžna Brana. Vyprávěl, že jako náhradu za jeho syny, byli obdařeni milým a příjemným děvčátkem.
„Nepřál by sis raději syna, Eb-ra-nite?“ tázal se Abd-ru-shin.
„Mně je to jedno, co mně bylo darováno,“ zněla odpověď. Ale rád bych tě poprosil, pane, abys přišel k nám a dítěti požehnal. Dovedeš si představit, že nemám klidu, dokud nebudu moci pozdravit ženu. Nechtěl bys ráno jet se mnou?“
Abd-ru-shin uvažoval. Pojede-li ihned, může být nazpět ještě dříve, než Mojžíš přijde. Bude-li otálet se svým odjezdem, mohl by ho nakonec docela znemožnit. Jakmile Mojžíš nastoupí svůj úkol, bude ho potřebovat. V důsledku těchto úvah Abd-ru-shin slíbil, že bude Eb-ra-nita provázet příštího dne na jeho cestě.
„Vy obě dvě, Nahome a Jur-cheo, se můžete zatím stát dobrými přítelkyněmi,“ pravil vesele. „Hleďte, ať nemáte dlouhou chvíli. Je mnoho věcí, Juri-cheo, které bys měla vědět a jež ti způsobí radost, nepochybuj o tom!“
Princezna se však ještě nevypořádala s návalem svého hněvu, a proto nemohla přátelsky odpovědět a tak raději mlčela.
Všechny to bolelo. Je smutné vidět člověka, který si sám ve svém srdci postavil valy a hráze proti Světlu. Není možno mu pomoci! On sám musí odklidit to, co vybudoval. Jedině velká bolest tu může ještě posloužit jako nástroj.
Přešlo již několik dnů od chvíle, kdy obě knížata, bok po boku, odjela za doprovodu četného průvodu. Pro Nahome to byl nejtěžší čas v jejím jinak radostném životě, když její pán byl pryč. Množstvím práce a činností pro jiné se vždy snažila překonat tuto pustou dobu.
Až narodením Božieho Syna na Zemi, presne pred 2023 rokmi, bola Zem zahalená a obdarovaná neskreslenou, ničím neskalenou Božou Láskou.
Každoročne si takto pripomíname tú nesmiernu Obeť Božieho Syna, ktorý z blaženosti Svetla Božieho, prišiel sem do temnoty Zeme, aby nám sem priniesol a na Zemi zakotvil Energiu Božej Lásky, v ktorej je Zákonite obsiahnutá aj Energia Pravdy a Spravodlivosti.
Toto nedokáže žiadny šaman, žiadny guru, žiadny človek, toto je vyhradené len a výhradne Božiemu Synovi.
Energia Vianoc, ktorá je nabitá zachvievaním Božej Lásky, Lásky Kristovej k celému tvorstvu a ľudstvu, je ničím nenahraditeľná a neprekonateľná.
Pripravme sa preto v zodpovednosti a vážnosti týchto udalostí, na pripomenutie si Príchodu Ježiša na Zem a rovnako sa pripravme na príchod Dňa, v ktorom sa Láska Božia, každoročne skláňa k Zemi a obdarúva ju záplavami tej Najčistejšej Lásky, prúdiacej ku nám z Božej Dokonalosti. Tento rok, bude v tomto smere dokonca VÝNIMOČNÝ.
Stane sa tak presne 29. decembra 2023, ako sa tak deje KAŽDOROČNE, od tajomnej a v obsahu Majestátnej Noci Betlehemskej. Po tri dni a tri noci, svietila Hviezda Betlehemská na Vesmírnom Nebi, aby ožiarila miesto narodenia Božieho Syna a aby celému ľudstvu zvestovala Príchod dávno zasľúbeného Spasiteľa.
Bez prítomnosti Ježiša na Zemi, by ľudstvo zaniklo, nemalo by najmenšiu šancu na záchranu. Preto je oprávnené označenie Božieho Syna na Zemi ako Spasiteľ, ktorý svojim Slovom, ktoré zakotvil na Zemi, SPASIL SVET!
Tu treba však ostro rozlíšiť a dodať, že pôsobenie Ježiša na Zemi, nemá nič spoločné so žiadnym náboženstvom, ani s ničím podobným, čo si neskôr vytvoril človek na Zemi.
Náboženstvá sú dielom človeka a priniesli žiaľ viac skazy, ako toho dobrého.
Ale splnili aspoň jediné – preniesli Posolstvo Syna Božieho cez všetky stáročia a tisícročia, až do našej doby, aj keď skomolené a prekrútené, toto „prenesenie“ a určité udržanie si viery v Jediného Stvoriteľa, sa im však podarilo a na to treba aj vhodne poukázať.
Ak by neprišiel na Zem Ježiš, máme tu DNES oveľa temnejšiu ezoteriku, ako sa po Zemi v súčasnosti rozmáha, máme tu oveľa viac prekrútené a skomolené náboženstvá východu a pri hlbšom vhľade, sa dá s istotou predpokladať, že ak by neprišiel na Zem Ježiš, ľudstvo by dnes už neexistovalo, došlo by už skôr k jeho samozničeniu.
Milí priatelia, možno si niektorí ešte kladiete otázku, prečo 29. a nie 25. decembra, alebo 6. januára. Nuž i keď sa obe tieto náboženské vetvy, Rímskokatolícka i Pravoslávna, pomerne dobre trafili, je to presne 29. Decembra. Každý sa pritom môžete presvedčiť, že je to skutočne tak, že Ježiš, Boží Syn, sa narodil v noci, 29. decembra, pred 2023 rokmi.
Otvorme svoje srdcia a naciťujtme v pôsobení energií všetky dni, trebárs od 23. decembra 2023, až do 7. januára roku nasledujúceho. Predsa od toho je tu Advent, aby sme sa ZODPOVEDNE pripravili a aby sme svojim citom a srdcom jasne pocítili a prežili, v ktorý deň sú tie oblažujúce Energie Lásky Božej, v blízkosti Zeme, NAJSILNEJŠIE. zdroj
Veľká pomoc Ježiša ľudstvu nespočívala v obetovaní sa a vydaní sa na smrť pre domnelé vykúpenie ľudských hriechov, ako je to prekrútené ľudským myslením, ale vždy a jedine spočívala v správnom poznaní Ním prineseného Slova Pravdy a Jeho nasledovaní naším žitím v každodennosti.
Boh Otec vyslal svojho Syna pre pomoc ľudským duchom skrze Pravdu, v ktorej Ježiš osvetľoval skutočný zmysel a cieľ ľudského bytia, aby títo raz smeli dosiahnuť blaženosť duchovného domova v úrovniach Svetla.
Boh posiela svoju Silu pre každého, nedbajúc dočasnej nezrelosti a nechápavosti časti pozemských ľudí.
Z Boha Otca prúdi pre celé Stvorenie Životodarná sila, zahŕňajúca samočinne aj každého ľudského ducha- človeka, ako jednu iskru z nekonečných zástupov živých obyvateľov diela Stvorenia.
Ak sa človek sám nevylúči svojim tvrdošijným priklonením sa k zlu, keď tou istou silou, ktorá mu je posielaná k tomu, aby sa pozdvihol k zušľachteniu seba samého, pokiaľ svojou existenciou vstrebáva túto silu a je schopný ju užívať aspoň čiastočne k dobrému, tu potom ona k nemu priteká, aby ho posilnila a dávala mu výhľad jeho ďalšieho bytia bez toho, aby on sám o tom snáď čokoľvek tušil.
V láskyplnom darovaní Božského druhu trpezlivo táto sila života čaká, až on dozreje k onej hranici duchovnej veľkosti, keď túto silu i jej pôvod konečne objaví. Táto sila však vyžaduje pohyb, a preto každý človek potrebuje dozrieť na poznanie Pravdy o Bohu a Grále, aby zosilnel a stal sa duchovne dospelým, inak jeho iskra stratí silu a vybledne k ničotnosti.
Nepremeškajme čas na dozrievanie, ktorý bol daný každému na ceste Stvorením, kedy máme sa raz vrátiť ako vedúci, zrelí duchovia do duchovného domova, úrovne Svetla a trvalej, blaženej harmónie vo výšinách Stvorenia. zdroj
„SLÁVNOSŤ ŽIARIACEJ HVIEZDY“
Vianoce sú preč. Posvätná noc, ktorá je ešte slávená k pamiatke narodenia Syna Božieho na zemi. Slávená ľudstvom a cirkvami falošným spôsobom. A zatiaľ čo znejú hlasno chválospevy, zatiaľ čo sa vzduchom zachvieva vyzváňanie zvonov, tu rúti sa dole zo svetlých výšin na toto tak pokrytecké, nenapraviteľné ľudstvo odplata za každé zlo, ktoré sa doteraz dialo v svojhlavej domýšľavosti rozumu.
A táto vážna hodina rozhodnutia stojí teraz pred vami. Triedení ste taktiež vy, rovnako ako všetci ľudský duchovia. Každý nesie na čele to znamenie, ktoré si on sám vtlačil cez svoje konanie, ďaleko viditeľné všetkému duchovnému. Toto znamenie ukrýva rozsudok pre nositeľa. Konečný rozsudok, ktorému prepadá. Všetko rozmýšľanie, možnosť čakania, voľba, sú preč. Lebo rozhodnutie padlo.
Zrúti sa to, čo si nezaslúži byť, žiť bude iba to, čo už vkročilo na správnu cestu. Už nič nemôže zachrániť toho ľudského ducha, ktorý na čele nesie pečať zničenia. Teraz nastúpi cestu k zatrateniu, ktorú si sám vytvoril vo svojom konaní a myslení. On bol … a nikdy viac nedôjde nového bytia, pretože sa nehodí pre stvorenie Boha. Temnota musí teraz vo Svetle zhorieť. V čistote má stvorenie ďalej žiariť! Zbavené od všetkých výtvorov ľudskej svojhlavosti! Kto sa ešte nechce podrobiť Božej vôli, nesmie tiež v budúcnosti existovať. Ani v neskoršom bytí na onom svete nie je pre neho miesto. A s ním zrútia sa všetky diela, ktoré povstali, aby slúžili ľudskej ctižiadostivosti, jej panovačnosti, jej samoľúbosti. Beda však všetkým ľuďom, ktorí sa pokúsia temnotu znova sformovať cez svoje myslenie a svoje konanie. Budú s podstatou svojej existencie rozdrvení bez zaistenia doby obratu. Božia ríša na zemi musí zostať očistená od zla, ktoré ľudia vniesli do stvorenia s ješitnosťou chcenia vedieť lepšie v práci svojho pozemského rozumu.
Falošné názory rozumu rovnajú sa falošným cestám, ktoré nikdy nemôžu viesť k vzostupu, ale iba do tmy a tým do skazy. Ak blúdite v močiari tak, že vám hrozí smrť, tak je vaším osloboditeľom, vašim záchrancom ten človek, ktorý kráča pred vami a označuje cestu, ktorá vás bezpečne dovedie na pevnú pôdu, aby ste sa nemuseli prepadnúť. Práve tak je to so Synom Človeka ako s vykupiteľom. Vykupiteľom stane sa iba vám, zatiaľ čo rozbije všetky doterajšie omyly, ktoré vám nastražil ľudský rozum a ukáže vám cestu, ktorá každého ľudského ducha musí viesť k Svetlu.
Iba tím budete konečne oslobodení od falošných názorov, ktoré majú za následok zlo. Budete z nich uvoľnení alebo vyslobodení. Za predpokladu, že v pokore prijmete to, čo vám podľa Božej vôle prinášam. Pre iných, ktorí nechcú počuť, zasľúbené vykúpenie neplatí. Vykúpenie nie je teda snáď odpustenie všetkých doterajších hriechov, ale uvoľnenie od zla, spočívajúcom v poznaní všetkých falošných ciest, do ktorých sa ľudia svojhlavo stále hlbšie a prinášajúc zmätok zaplietali, takže zánik bol ako následok nezadržateľný.
Kto nie je s všetkou poctivosťou vo svojom chcení ochotný žiť podľa môjho Slova, ten sa odo mňa odvracia, lebo sa stane zavrhnutým ako neupotrebiteľný stavebný kameň na stavbe veľkého stvorenia. Spozornejte! Človek môže teraz ďalej žiť, iba keď sa vradí do vôle Božej, riadi sa podľa nej. K tomu patrí, že ste sa naučili správne poznávať tuto vôľu, ktorá je vám daná v Slove. Nechajte pri tom padnúť svoje názory a zostaňte voči tomuto Slovu ako deti, ako to Ježiš Kristus vyžadoval! Prijímajte to s otvoreným myslením, nie s výhradami! Inak nemôžete nikdy správne pochopiť toho hodnotu, ako je to nutné, aby vám z toho vykvitla spása.
Buďte oslobodení od falošného myslenia, od chytráckeho chcenia! V tom potom pre vás spočíva spása; lebo ste zle zapletení, po tom čo ste vy sami Slovo Spasiteľa cez svoje cirkvi, vykladané len podľa ich zmýšľania prijali a tiež vo svojom lenivom spôsobe uznali za správne.
Ste stratení, pokiaľ niečo takéto činíte i naďalej. Vy sami, každý celkom pre seba, zostáva Bohu zodpovedným za všetko svoje myslenie a konanie. Nič vám nebude k prospechu, keď chcete pred sebou niesť to, čo vás cirkvi a školy , teda iný takto naučili. Prijali ste každý sám schopnosť k mysleniu a k skúmaniu od Stvoriteľa a ste preto zaviazaní tieto schopnosti tiež plne k tomu využiť, nielen pre pozemský zisk, ale v prvom rade pre spásu svojej duše.
Tak ukazujem Vám teraz cestu v mojom Posolstve, ktorou podľa zákonov Božích máte ísť, ako ju už kedysi Syn Boží dal v svojom Slove. Nastúpiť a isť touto cestou potom musíte sami. Žiadna iná k svetlej ríši Boha nevedie. Žiadna iná k pozemskému šťastiu v nadchádzajúcej dobe, ktorá bude novou a inou než doposiaľ.
Avšak musíte v tom byť živí, musí byť vo vás najpoctivejšie chcenie, najvrúcnejšia túžba. S prázdnymi slovami alebo prázdnymi formami sa to učiniť nedá. Služba Bohu chce byť videná ako práca. Ako duchovne slobodní ľudia máte Bohu načúvať.
Slúžiť Bohu neznamená nič iného, ako dbať zákonov vývoja vo stvorení, aby ste v ňom nestáli ako škodcovia, ako sa to dialo doteraz.
V těchto dnech, které se měnily v týdny, nevěděl o Nahome téměř ničeho. Maličká se řídila výstrahou, že nesmí opouštět obydlí žen. Jen tehdy, když ji zavolala Brana, které se stala společnost veselého děvčete potřebnou, přicházela do jejich komnat. Tam také nacházela princeznu Juri-cheo, která byla okouzlena líbezností a přirozeností Nahome. Zde bylo všechno, co jí chybělo!
Poprvé v životě napadly Egypťanku myšlenky, jak jinak by se její život mohl utvářet, kdyby se byla příliš ochotně nepodrobila ztrnulému donucování, které panovalo na faraónově královském dvoře. Toto dítě jí ukazovalo vším svým jednáním a každým pohybem, jakou žena má být a jakou být může. U Nahome nebylo nic vypočítavého a právě proto byla tak milá, zatímco úmyslná nepřirozenost Juri-cheo čistě cítící lidi odpuzovala.
Tiše, úplně tiše se rozhořelo světélko v duši egyptské princezny, které již nikdy nezhaslo, ačkoliv v tomto životě nevzrostlo ve všespalující plamen.
Zatímco knížata vyjížděla na lov nebo podnikala dlouhé zábavné cesty, prohlížela Brana s Juri-cheo palác, s výjimkou Abd-ru-shinových komnat. Brana věděla, že kníže neměl rád, když cizí noha vstoupila do jeho komnat. Byl podivuhodný: i když se s ničím nehnulo a nic neodneslo, přece vždy Abd-ru-shin poznal, jestliže do jeho komnat vkročil někdo jiný než Din-Ar nebo An-go-net.
Také Nahome se neodvažovala vstoupit do těchto, pro ni téměř posvátných, komnat, neboť dobře věděla a vycítila, že to nebyla náhoda, že nesměla vidět ložnici knížete. Ačkoliv ji to silně přitahovalo, přece jen tam nechtěla vstoupit bez vědomí Abd-ru-shinova.
Na svých procházkách palácem došly kněžny také do komnat Aloe. Brana neváhala k ní dovést princeznu, když již dříve ji poskytla potřebná vysvětlení. Aloe nebyla pro Juri-cheo cizinkou, neboť ji vídala na dvoře svého otce, a podivovala se její kráse.
O důvodu její přítomnosti v paláci nebylo řečeno ani slovo, ale i jinak hovořívala jen velmi málo. Aloe se jen velmi zvolna probouzela ze svého utrpení. V protikladu ke svému dítěti, byla snivá, nakloněná k samotářství a neměla žádné tužby po nějaké činnosti.
Když se knížata vrátila ze svých vyjížděk, odbývaly se hostiny trvající dlouho do noci. Faraón byl zvyklý tak činit a pohostinství Abd-ru-shinovo se mu přizpůsobovalo. Sethi však nechtěl hovořit o vážných otázkách vlády a blahu lidu, nýbrž se chtěl bavit způsobem, který byl Abd-ru-shinovi cizím. Postrádal tanečnice.
„Pošlu ti svou nejlepší tanečnici, abys viděl, jak se baví mužové po bohaté hostině,“ pravil faraón s úsměvem, o němž nebylo možno říci, co znamená a který rozbolel duši Abd-ru-shinovu.
Také hudba, kterou pěstovali na tomto dvoře, se hostovi nezamlouvala.
„Ani v našich chrámech nezní tak posvátné zvuky,“ vytýkal.
Tak se stále blížila doba, kdy knížata, která si byla tak cizí, a proto si neměla co říci, musela zachvátit nuda. V tichosti Abd-ru-shin toužil, právě tak jako jeho lid, aby Sethi již odcestoval.
A pak to přišlo náhle a neočekávaně. Milující bdělost Nahome překazila vražedné přepadení, které chtěl provést jeden z Egypťanů na Abd-ru-shina. Ani slovo o tom nebylo proneseno. Toho Sethi již nesnesl.
Viděl, že temný plán se nepodařil, ale co se vůbec stalo? Opravdu se o to pokusil? Jeho služebník zmizel v té chvíli, kdy ho poslal s dýkou k Abd-ru-shinovi. Jestliže Abd-ru-shin ví, co mu hrozilo, pak se jistě bude muset pomstít na zrádném hostu a Sethi si není jist svým životem! Hrůza přepadla egyptského panovníka, až se rozechvěl. Za každou záclonou, za každou palmou viděl ukrytého vraha a každý Is-Ra mohl mít u sebe schovanou dýku.
Prohlásil, že je zachvácen neklidem, co se děje v jeho zemi, a hnal přípravy k odchodu tak rychle, že nikdo neměl čas se zastavit, pokud egyptští hosté neopustili město a zemi.
Eb-ra-nit vydechl:
„Teprve nyní mne bude návštěva u tebe těšit, příteli! Věř mi, že starost o tvůj život učinila z každého dne pro mne den muk.“
„Děkuji ti, Eb-ra-nite,“ odvětil vážně Abd-ru-shin. „Velmi dobře jsem cítil tvou starostlivost, byla mi právě tak milá, jako láska Nahome.“
Pak vyprávěl, jak dítě v noci bdělo před jeho prahem a tím opravdu překazilo vražedný plán.
„Nahome dokázala tedy činem svou lásku,“ pravil Eb-ra-nit s obdivem. „Kde však je? Již celé týdny jsem ji neviděl.“
Abd-ru-shin dal zavolat Nahome. Rychle jako vždy vklouzla do místnosti. Na první pohled byla oběma nápadná změna, která se stala s dítětem: Nahome jím přestala být!
Starost o jejího chráněnce a častý styk s oběma kněžnami urychlil její zrání. Před nimi stála nepopsatelně líbezná panna. Neztratila však svůj líbezný úsměv, právě tak jako dětský způsob propůjčovat svým myšlenkám nejvhodnější výraz, ale dosavadní bezstarostnost zmizela a dětská rozpustilost také.
„Z tvého malého divocha se stala světice,“ pravil Eb-ra-nit, když knížata opět osaměla. Že by Nahome každou pochvalu o svém činu zamítla jako samozřejmost, toho si byl vědom a těšil se na debatu, která se o tom rozvine. Ale způsob, jakým přetrhla veškeré řeči o této věci, ho trochu přivedl do rozpaků.
Jinak tomu bylo s Abd-ru-shinem. Pln radosti viděl do hlubin křišťálově jasné, čisté ženské duše. Mnoho radosti přinese styk s Nahome do jeho života, neboť nyní již nebude třeba, aby se obával hovořit o tom, co naplňovalo jeho duši: o Bohu! Pokud byla jen smějícím se děvčetem, uzavíral před ní to, co mu bylo nejsvatějším. Nyní chtěl otevřít bránu a naplnit duši Nahome až po okraj, až by přetékala.
O tom se však svému příteli vůbec nezmínil. Smál se jeho zklamání a jeho častým pokusům přizpůsobit se změněné Nahome.
Pak nadešel čas, kdy museli myslet na návrat. Odsunovali to ze dne na den, až se to stalo příkazem nutnosti. Rozchod byl srdečný. Abd-ru-shin slíbil, že bude brzy opětovat jejich návštěvu a že pak sebou přivede i Nahome, od které se Brana nemohla odtrhnout.
Příští dny uplynuly v pilné práci, pokud všechny stopy nezvyklosti a mimořádnosti, jež sebou návštěvy přinášely, nebyly zahlazeny. Abd-ru-shin důkladně dohlédl na všechny práce, které byly mezitím provedeny, a nešetřil pochvalou.
Tváře An-go-netovy a jeho pomocníků zářily. Byli si vědomi, že vykonali to nejlepší ve věrné práci, co bylo v jejich silách. Pochvalu za to nečekali. Byli dvojnásob spokojeni.
Nahome směla provázet knížete do stájí. Chtěl se přesvědčit o stavu koní a vybrat některé zvíře, na kterém by se princezna učila jezdit.
Pln štěstí jim vyšel vstříc Dhu-Far, jehož péči byla tato nádherná zvířata svěřena. Konírny se leskly a oři vypadali skvěle. Dhu-Far, tmavý Arab vysoké kostnaté postavy, rozuměl velmi dobře své věci. Svá zvířata nade všechno miloval a jeho věrnost patřila jeho pánu. Pro svou ženu Hussy měl málo času a protože ona trávila své dni v dílnách ženského křídla, ničeho nepostrádala.
Nahome byla okouzlena krásnými zvířaty, které řehtajíce obracely své štíhlé krky ke vchodu, když jejich pán vstoupil do stáje. Dlouho vybíral Abd-ru-shin, až konečně našel pro svou žačku vhodného koníka. Bylo to mladé, sněhobílé zvíře s dlouhou hřívou a nádherným ohonem. Také osobnímu oři knížete učinili návštěvu a dali mu obroku.
„Povšimla sis Dhu-Farových očí?“ tázal se kníže Abd-ru-shin, když opustil s Nahome stáje.
„Jsou veliké a kulaté a hovoří jako oči koní,“ odvětila bez dlouhého přemýšlení.
Kníže se smál.
„Pozoruješ bystře. Je tomu skutečně tak. Má věrný pohled ušlechtilého zvířete, ale má také jeho bystrost, nic mu neujde, jsme-li na cestě. Vidí a slyší všechno dávno dříve, než my něco zpozorujeme. Na svém místě je nenahraditelný a jeho věrnost je vyzkoušená. Při šarvátce s egyptskými tuláky mi zachránil život tím, že v pravý čas přiskočil ku pomoci. On to také byl, kdo v pravý čas objevil stany loupežníků, takže jsme se mohli připravit. Jeli jsme tehdy velmi bezstarostně.“
„Proto mi bude ode dneška ještě milejší,“ ujišťovala Nahome, jejíž oči se naplnily slzami, když slyšela, v jakém nebezpečí se kníže nacházel.
Pomalu se také začaly ostatní hodiny vyučování. Abd-ru-shin si nedovedl představit nic krásnějšího než sedět pospolu a do něčeho se zahloubat. Nahome chápala vše, úžasně rychle a hravě se učila všemu, co jí bylo vyprávěno.
Často směla provázet knížete, když za večerů s Ne-so-metem pozoroval hvězdy ze střechy paláce, jež jiskřící a veliké planuly na nebi. Když pak naslouchala rozhovoru mužů, zdálo se jí, jakoby v ní vyvstávaly vzpomínky na cosi dalekého a podivuhodného, co nedovedla vyjádřit slovy.
Toto podivuhodné rostlo v její duši, jestliže ji Abd-ru-shin vyprávěl o Bohu, a otevíral se její zrak pro věčný, skvělý domov.
Dávno se již směla zúčastňovat bohoslužeb v chrámu i jeskyních, konala vše s vroucností, která pronikala celou její bytostí.
Neočekávaně se jednoho dne objevil Eb-ra-nit jen s několika průvodci. Hnala ho touha a přání prodlévat opět v Abd-ru-shinově blízkosti a rád slyšel více o Bohu. Množství hlubokých otázek bylo skrze to v jeho nitru.
Nahome směla být přítomna, když přátelé hovořili o těchto otázkách, a často Abd-ru-shin četl s očí panny odpověď ještě dříve, než ji sám mohl dát. Vždy její přirozené cítění pomáhalo její chápavosti, kterou vynikala daleko nad svůj věk.
S radostí pozoroval Abd-ru-shin tento lidský květ.
„Nahome je stále krásnější a ty ji nebudeš mít dlouho po boku,“ pravil kníže, když oba přátelé zůstali o samotě. Ze všech stran budou přicházet nápadníci, aby se o ni ucházeli. Musíš se časem smířit s touto myšlenkou.“
„Nahome nemyslí na sňatek ani na rozchod,“ odvětil Abd-ru-shin. „Ona je jiného druhu než ostatní lidé. Zůstane u mne tak dlouho, pokud zde dole budu prodlévat.“ Eb-ra-nit se nikdy jindy tak ironicky nesmál.
Eb-ra-nit chtěl připravit Nahome radost. Dal pro ni vyřezat překrásné veslo. Bylo velmi lehké a tak obratně zhotovené, že bylo rozkoší mít je v ruce. Byly na něm zlaté ozdoby, které se leskly ve slunečním svitu, když se veslo vynořilo z vody.
Nahome měla radost z tohoto daru a trvala na tom, že je ihned vyzkouší. Činilo ji to zvláštní radost jezdit na vodě.
Večer Eb-ra-nit vyprávěl, co vídal a slýchal na svých cestách. Vždy bylo poutavým vše, co popisoval, a všem to přinášelo povzbuzení. Na Abd-ru-shinův pokyn požádala Nahome několikrát také svou matku, aby přišla naslouchat, ale Aloe se nedovedla přemoci.
„Ponech mne v mých komnatách, zde je mi nejlépe,“ pravila s unaveným úsměvem.
Zřejmě si nic nedělala z toho, že její dcera žije vzdálena od ní. Se svým služebnictvem vedla skromný život.
Čas ubíhal a nepozorovaně se měnily měsíce v roky.
Jednoho dne se před Abd-ru-shinem objevilo poselstvo bohatě vyzdobené se skvělými dary všeho druhu. Prosba, kterou přinášeli, knížete překvapila. Náleželi jednomu z kmenů na západní hranici Is-Ra. Protiklad mezi polodivokým stavem, ve kterém se nacházel jejich lid, a vysokou úrovní sousední země probudil jejich touhu, aby se vyrovnali lidu Is-Ra. Po dlouhých poradách dospěli k názoru, že poprosí knížete Abd-ru-shina, aby se stal také jejich knížetem. Tímto způsobem musí k nim pak také přijít požehnání.
Abd-ru-shin poznal opravdovou touhu těchto lidí a rozhodl se, že jim pomůže. S průvodem Is-Ra se připojil k vyslancům, aby poznal zemi i lid a sám viděl, kde by bylo možno pomoci. Zůstal tam dlouho, neboť bylo třeba mnohé uspořádat v nové říši.
Byl to rozlehlý kraj, zčásti velmi úrodný. Viděl tklivé pokusy, jak se tyto polodivoké hordy snažily napodobit státní formu Is-Ra. Všechno, co jim kníže řekl, padalo na úrodnou půdu. Žádostivě naslouchali jeho slovům a provedli vše to, co jim navrhoval.
Když je kníže opouštěl, slíbil jim, že jim pošle Ismány, aby zařídili všechno potřebné, aby během času také tento národ mohl být přijat mezi Is-Ra. Někteří z nejvyšších tohoto arabského kmene provázeli knížete do jeho města, aby tam žili.
Abd-ru-shin měl radost z důvěry těchto lidí, ale stále nutkavěji se ozývalo v jeho duši přání po osvobození národa utlačovaného Egyptem. Musel učinit nějaký pokus. Jeho učitel Is-ma-el mu slíbil, že na faraónově dvoře najde ochotný nástroj. Nyní ho chtěl jít vyhledat.
Nahome velmi zesmutněla, když kníže, sotva se navrátil, projevil úmysl jít do Egypta.
„Ale tentokrát tě smím provázet, pane,“ pravila toužebně. Kníže byl již tak dlouho odloučen od své mladé společnice, že i jemu samotnému připadalo zatěžko odporovat přání Nahome. Dal tedy své svolení, aby se připravila na cestu.
Nyní byla opět veselá a její smích zazníval palácem. O nosítkách, které ji nabízeli, nechtěla ani slyšet.
„Jsem ještě dost mladá, abych mohla jet,“ volala odvážně. „Co by řekl Sidi, kdyby musel zůstat ve stáji?!“
Prosila velmi důtklivě, aby vzali sebou dostatek stanů, aby Abd-ru-shin nemusel přenocovat v paláci faraónově.
„Tentokrát to budu muset učinit, Nahome,“ pravil Abd-ru-shin vážně. „Hledám pomocníka, a proto musím bydlet v paláci tak dlouho, pokud ho nenajdu. Ty však zůstaneš v ležení, neboť faraón tě nesmí vidět.“
Myšlenka na nebezpečí, které hrozí knížeti u falešného, pomstychtivého faraóna, zkalovala radost Nahome z cestování. Také Is-Ra se báli, když slyšeli, že jejich pán bude v moci Sethiho. Všichni vydechli jako vysvobozeni, když se asi v polovině cesty přidružil k nim Eb-ra-nit s velkým průvodem.
„Samozřejmě, že i já budu bydlet v paláci faraonově,“ vysvětloval, „proč bych býval jinak přišel.“
„Odkud víš, že jsem na cestě k Sethimu?“ tázal se Abd-ru-shin udiven.
„Říkal jsi, že asi v této době tuto cestu nastoupíš,“ odvětil Eb-ra-nit. „Postavil jsem stráže, neboť jsem považoval za svou povinnost, abych tě chránil. Samoten nesmíš předstoupit před nebezpečného protivníka, který lstivě přepadává. Neboj se princezno, tvůj pán bude střežen!“
A s úsměvem ukázal Eb-ra-nit své zbraně.
Nyní již byla jízda plna krásy, když starost zmizela z mnohých srdcí. Vesele se blížili k faraónově rezidenci. První noc na jeho půdě spal také Abd-ru-shin ve stanu, potom však s Eb-ra-nitem a mnoha muži s obojího průvodu nastoupil cestu ke dvoru. Dlouhá karavana velbloudů nesla drahocenné dary.
Nahome zůstala v kruhu mnoha věrných ve stanech. Její duše však byla neklidná a zatímco sedávala s Na-Lah a Hussy, které provázely družinu na nosítkách, před svým stanem vyšívajíc plášť pro knížete, sledovaly její myšlenky jeho cesty.
Konečně již nevydržela naslouchat veselému hovoru obou společnic. Vstala a vyšla z ležení směrem na poušť. Když jeli kolem, viděla jakési křoví s podivnými květy, které chtěla vyhledat. Našla je a měla z nich radost. Krvavě červené květy jí připadaly cizí a vůně, kterou šířily, byla omamná, ale příjemná.
Ve stínu tohoto dosti vysokého keře se posadila a oddala se myšlenkám. Zda-li dostačí Eb-ra-nitova ochrana? Je-li pak Abd-ru-shin jist před piklemi nepřátel? Proč Sethi nenávidí knížete? Myšlenky hnaly se její hlavou a ona zapomněla na všechno kolem sebe.
Tu náhle uslyšela podivuhodné zvonění, které se zdálo plynout vzduchem. Tyto zvuky ji připadaly velmi krásnými a oddávala se jejich kouzlu se široce otevřenou duší. Obklopila ji růžová vůně, světlé postavy se vznášely kolem ní a jakýsi hlas, dobře jí známý a drahý, volal tiše, ale přitom zřetelně:
„Irmingard!“
Nahome zvedla oči:
„Zde jsem!“ odpověděla, aniž by si toho byla vědoma.
„Irmingard! Nestrachuj se, Parsifal je v ochraně Grálu. Eb-ra-nit je zde, aby sloužil Parsifalovi.“
Blažená radost naplnila srdce Nahome, hlas umlkl, zvonění zmizelo, ale slova stále a stále zněla v uších Nahome: „Irmingard, Parsifal, Grál!“ Ona to přece všechno znala a věděla o tom. Tam, kde to bylo, tam byl její opravdový domov.
Její domov! Zdálo se jí, jakoby viděla podivuhodné zahrady plné květin v nadpozemské kráse, jakoby viděla blažené postavy, s nimiž se procházela. Kdo byl ten nádherný obraz ženy v modrém plášti se zářící korunou na hlavě?
„Elizabet,“ šeptaly její rty jako ve snu.
Hledající Na-Lah přišla, aby ji doprovodila do tábora. Jen nerada se Nahome loučila s tímto místem, kde obdržela tak nádherný dar. Vyhledala je opět příštího dne, ale nic z toho, co včera viděla a slyšela, neměla možnost znovu prožít. Jen si tiše opakovala jména: „Parsifal, Elizabet, Irmingard, Grál!“
Po dvou dnech se Abd-ru-shin s Eb-ra-nitem vrátil s doprovodem své družiny a byl od všech Is-Ra přijat s jásotem, kdežto Nahome ho pozdravila tichou a šťastnou radostí.
Když později seděla s oběma knížaty ve stanu a poslouchala, jaké zprávy přinesli od dvoru faraónova, dívala se znovu a znovu do tváře knížete, takže se mu to muselo stát nápadným. To nebyla jen radost z jeho návratu, neboť tyto pohledy vyprávěly o čemsi jiném. Nahome pátrala v jeho rysech.
Náhle se k ní obrátil:
„Co ve mně hledáš, Nahome?“
„Parsifala!“ zašeptalo děvče.
Abd-ru-shin vyskočil:
Odkud znáš toto jméno, co ty víš o Parsifalovi?“
To uslyšel také Eb-ra-nit a opakování tohoto slova působilo na něho jako na člověka, který by rád probudil zapadlé vzpomínky.
Znovu vyslovila Nahome jméno Parsifal a po chvíli také Elizabet.
Tu vyskočil Eb-ra-nit ze svého sedadla, vrhl se Abd-ru-shinovi k nohám a pozvedl ruce:
„Pane, že jsem byl tak slepým! Že jsem nepoznal svého pána a krále! Že jsem se odvážil nazývat ho svým přítelem! Pane, odpusť mi!“
Abd-ru-shin stál jako v hlubokém přemýšlení a jeho ušlechtilá tvář, jakoby byla zalita nebeským jasem.
Jeho hlas zněl, jakoby přicházel z jiných světů, když pravil:
„Můj pozemský život bude již brzy u konce. To, že jste směli poznat, kdo jsem, je pro mne znamením! Nezbývá již mnoho vykonat. Jakmile bude dílo dokončeno, budu smět odejít!“
Všichni tři vyšli před stan. Zlatě zářily hvězdy na nebi a zářící lodička měsíce letěla mezi lehkými mraky, které se odrážely od temně modrého pozadí.
Zpěv a zvonění bylo kolem nich. Všechno to bylo pohádkově krásné a jejich duše se současně vznesly a zaletěly k blaženým dálavám, k domovu nahoře, do hradu, který trůní nad světy.
V tom byli tak mezi sebou spojeni, že Abd-ru-shin je nepotřeboval napomínat, aby si nové vědění ponechali pro sebe. Rozumělo se samo sebou, že se nikdo nedotkl této vzácnosti. Nahome se cítila ještě vroucněji být oddána svému pánu.
Od toho dne Eb-ra-nit již neříkal Abd-ru-shinovi ani „kníže“ ani „příteli“, nýbrž „Pane“. Jiné oslovení nemohl přenést přes rty.
Teprve příštího jitra při ranní projížďce vyprávěl Abd-ru-shin naslouchající Nahome, že nalezl pomocníka. Je to odchovanec princezny Juri-cheo a jmenuje se Mojžíš, což znamená egyptsky syn.
„Vždycky jsem se trochu na tohoto Mojžíše zlobil,“ přiznal se Eb-ra-nit. „Zdálo se mi, že myslí příliš vysoko a že je příliš sebevědomý a naplněný pocitem své veliké chytrosti. Když jsem zjistil, z kterého kmene pochází, což mi princezna sama vyprávěla, tu jsem si jeho chování teprve nedovedl vysvětlit. Nemá v sobě vůbec nic židovského.“
„Je přece také jako žid inkarnován,“ vysvětloval Abd-ru-shin. „Je vyvolen, aby Izraelskému národu přinesl pomoc a vědění o Bohu. Již dávno je připravován pro své povolání, ač však dosud neví, proč vlastně žije. Musel jsem pomoci uvolnit pásku z jeho duchovního zraku. Jakmile nalezne cestu k Bohu tím, že ho v nitru prožije, pak bude také zralým, aby přinesl svému lidu požehnání. Dnes mne navštíví, takže si budeš moci učinit o něm sama svůj úsudek, Nahome!“
Mojžíš přišel a kníže s ním dlouho hovořil, zatímco Eb-ra-nit se vrátil ke dvoru faraónovu, ale jako úplně jiný muž, nežli byl včera. S velikou péčí přeměnil svůj zevnějšek takže vypadal jako stařec. Drahocenné, ale nevkusné šaty zahalovaly jeho znetvořené tělo.
Abd-ru-shin se polekal, když ho takto spatřil.
„K čemu toto zakuklení, příteli?“ tázal se trochu nelibě.
Zdálo se mu, že takové počínání se nehodí pro knížete Eb-ra-nita. Ten se však smál: „Jsem nesmírně bohatý kníže Hun-dhů z daleké země.
Mám ve městě Sethiho svůj palác, z něhož občas navštěvuji svého přítele faraóna, když se mi to líbí, nebo když mne zavolá. Potřebuje mé rady a nepodnikne ničeho, aby se o tom se mnou dříve neporadil, neboť mne považuje za kouzelníka. Věř mi, Pane, že jen takto je mi umožněno, abych stále věděl, co Sethi skrývá ve svém potměšilém srdci, a jen tak mohu ochraňovat svůj drahocenný život.“
Odjel a cestou potkal Mojžíše, jehož pozdravil strašlivě znějícím hlasem.
Toto setkání bylo Mojžíšovi nepříjemné.
„Znáš starého kouzelníka Hun-dhu?“ tázal se.
Když Abd-ru-shin přisvědčil, Mojžíš se domníval, že musí knížete varovat:
„Měj se před ním na pozoru, neboť on není tím, za koho se vydává. Předstírá, že je přítelem Sethiho, ale já tomu nevěřím. Pohleď mu do očí a uvidíš, že tyto mluví jinou řečí.“
Abd-ru-shin však zavedl rozmluvu na jiné pole. Nahome mladíka pozorovala z dálky. Náhle ji kníže zavolal, aby jí dal nějaký příkaz. S údivem pohlížel Mojžíš na líbeznou bytost, která nepotřebovala žádných umělých prostředků, aby byla krásná. Zdálo se mu, že dosud nikdy neviděl bytost, která by zasloužila jména „žena.“ To také řekl Abd-ru-shinovi, když se Nahome vzdálila.
„Říkáš to správně, Mojžíši,“ souhlasil kníže. „Nahome je úplně čistá, je to žena, jak ji Bůh zamýšlel. Tím, že putuje po zemi, pozvedá ženství z propastí, do kterých kleslo! Ona není pozemským člověkem!“
Mojžíš slyšel, ale nerozuměl. Cítil jen ohromný rozdíl mezi Nahome a všemi ženami, se kterými se dosud setkal.
Po Mojžíšově odchodu se Abd-ru-shin znovu odebral ke dvoru faraónovu. Setkal se tam s knížetem Hun-dhů a byl ohromen obratností, s jakou hrál Eb-ra-nit roli, kterou si sám zvolil. Nikdo by netušil, že on je tím odpuzujícím starcem.
Sethi se však jevil z úplně jiné stránky. Velmi pozorně pozoroval Abd-ru-shina a nemohl se uzavřít přitažlivosti, která z něho vycházela. Všechno, co v něm bylo dobrého, vystoupilo na povrch a v Abd-ru-shinovi procitla naděje, že se snad faraón přece jen změní.
Tuto naději rozbil ovšem Eb-ra-nit vždy velmi rychle. Dráždil Sethiho a zaplétal ho v rozpory, budil jeho hněv – zkrátka dokazoval knížeti, že hlubiny faraónovy duše jsou temné a zkažené. Tím více to Abd-ru-shina odpuzovalo.
Rozchod byl vykonán úplně podle obřadů faraónova dvora, jimž chyběla jakákoliv srdečnost. Opět slíbil Sethi, že brzy pošle tanečnici, aby knížeti Is-Ra ukázal, co je krása.
Zatímco se vraceli domů, přidružil se Eb-ra-nit opět k Abd-ru-shinovu průvodu.
„Proč jsi dráždil faraóna, aby ukázal všechny nejtemnější stránky své povahy?“ tázal se s politováním Abd-ru-shin. „Jevil se mi jako vyslanec temnot.“
„Nesmíš živit žádné falešné naděje ve své dobromyslné duši, pane, nesmíš plýtvat svou silou vůči muži, který si to nezaslouží. Věř mi, pane, neb já znám Sethiho skrz na skrz. Jedině Ramses, jeho syn, jej předčí v ukrutnosti, neřesti a lakomství.“
Teprve když dorazili k hranicím říše Is-Ra, rozloučil se Eb-ra-nit se svým pánem a slíbil, že brzy opět přijde jako host.
Jako vždy očekával knížete jásot a radost, neboť byl bolestně pohřešován. Tentokrát však byl ještě zvláštní důvod, že se nemohli dočkat jeho návratu. Od západní hranice nové říše přišli vyslanci, kteří chtěli mluvit s knížetem. Nechtěli mluvit s nikým z Ismánů, ani ze vznešených Arabů a trvali na tom, že jejich poselství je určeno jen pro uši Abd-ru-shinovy.
„Buď opatrný, pane,“ prosila Nahome, která byla při tom, když Jusu podával tuto zprávu. „Mohou to být faraónovi služebníci, kteří ukládají o tvůj život. Dovol, ať si je napřed prohlédnu.“
„Myslíš, Nahome, že bys mohla prozkoumat lidi lépe než já?“ tázal se Abd-ru-shin téměř žertovně.
Žhavá červeň zalila tvář děvčete, které však na své prosbě trvalo.
„Ty si o lidech myslíš vždy jen dobré, pane.“
„Nu dobře. Tedy se na tyto lidi podívej a pověz mi, co jsi objevila!“
Poněvadž poslové se nalézali na dvoře, bylo to pro Nahome snadné projet se kolem nich. Ne, to nebyli žádní vrahové! Byli to praví synové pouště. Na sebe sice nedbali a měli na sobě velmi málo oděvu, ale jejich oči se dívaly přátelsky, ba téměř dětinsky. Vytrvale čekali na okamžik, až budou předvedeni k Pánovi pánů, o němž již tolik slyšeli.
S úsměvem šla Nahome knížeti vstříc, když vešel do brány:
„Pane, to jsou děti! Je mi líto, že jsem je křivě podezírala.“
Jusu navrhoval, aby kníže tyto divochy vyslechl na dvoře, ale Abd-ru-shin si přál, aby byli přijati se všemi poctami, které přísluší vyslancům.
Teprve když se zbavil všech stop dlouhé jízdy, odebral se do místnosti podobající se sálu, kde na něho již čekali mnozí Is-Ra. Jakmile se posadil na krásně vyřezávanou židli, bylo zavoláno všech deset vyslanců. Objevili se úzkostlivě přitlačeni k sobě. Nádhera místnosti byla příliš veliká a oni se neodvažovali téměř ani oči otevřít.
Kníže je přátelsky oslovil. Při zvuku jeho hlasu padl nejpřednější z nich k jeho nohám:
„Pane, ty nejsi žádný člověk, ty jsi bůh!“
Ostatní učinili právě tak. Všech deset leželo na zemi s hlavami zabořenými do koberců, jejichž měkkost jim připadala jako kus nadpozemského bytí.
Po dlouhém domlouvání se Din-Arovi podařilo postavit hosty opět na nohy a pohnout je k řeči. Od chvíle, kdy spatřili knížete, se téměř neodvážili své prosby ani vyslovit. „Chtěli by také být přijati do říše Is-Ra jako jejich sousedé. Chtěli učinit Abd-ru-shina svým šejkem a sloužit mu.“
Kníže slíbil, že je navštíví a přivede Ismány jako učitele, takže celí šťastni odjeli radostně domů.
Jusu však vrtěl hlavou:
„Kníže, jiní panovníci musí vést krvavé války, chtějí-li rozšířit svou říši. Ty žiješ s každým v míru a národové se k tobě přidávají a tvoje říše roste!“
„Neříkal jsem vám již zpočátku, že silní jsou ti, kteří dovedou udržet mír?“
Oni to ovšem věděli, že to Abd-ru-shin řekl, ale teprve nyní se v jejich duších probudila jeho slova. Nabyli tušení o síle, která spočívá v míru.
Nyní začaly dny opět stejnoměrně plynout a byly to blažené dny, kdy kníže i lid srůstali spolu stále vroucněji. Lidé směli se vším přicházet ke svému pánu a on vždy dovedl poradit a pro všechno měl pochopení a účast.
Nahome ho směla provázet na vyjížďce k novým poddaným. Ani Dhu-Far nechyběl v družině Arabů a Ismánů, kteří se směli připojit. Chtěli získat jiný druh koní, a to zvláště silná, ale malá zvířata s chlupatou hřívou a hustým ocasem. Tato zvířata se zvlášť hodila k lovu, neboť byla velmi vytrvalá.
Na noc bylo zřízeno lešení ze stanů. Stan pro Nahome a Na-Lah byl těsně vedle stanu knížete. Ještě dříve než usnuli, zazněl zdáli hluboký řev. Co to mohlo být? Koně se začali třást a Arabové vyskočili. Dhu-Far přiběhl dlouhými skoky:
„Kníže, lvi jsou nablízku! Musíme zapálit ohně, aby se polekali!“
Lvi?! Toto slovo dráždilo!
Nahome se ulekla a třásla se nevysvětlitelným strachem. Na sebe přitom nemyslela, ale bála se o život knížete. Její úzkost vzrůstala každou minutou. Poušť donedávna tak klidná a tichá se zdála žít a zuřit. Do řevu hladových dravců se mísily úzkostlivé a výstražné hlasy ostatních zvířat. Vyplašení ptáci prudce poletovali nad ležením, jakoby jim hrozilo nebezpečí. Na-Lah začala tiše plakat. To jen zvětšilo hrůzu této chvíle.
Pohled Nahome hledal knížete. Stál úplně vzadu v kruhu živě hovořících lidí. Jeho rysy byly napjaty a oči zářily. Právě pohodil krátce hlavou, což Nahome tak velmi dobře znala. Znamenalo to, že jakési rozhodnutí vytrysklo v pánově duši. Snad nebude chtít odejít na lov lvů? Och, jen to ne! Jaké nebezpečí by tam na něho mohlo číhat. A ona, Nahome, nesměla ho provázet! A kdyby mohla alespoň běžet za ním, zeptat se a poprosit, ale kníže to neměl rád, jestliže večer chodila do ležení.
Úzkostlivé minuty přešly a pro Nahome se to zdálo být dlouhou dobou. Tu se vzadu uvolnila Abd-ru-shinova postava, padlo ještě několik slov a nyní přicházel on sám lehkým krokem, aby se podíval, zda-li se Nahome příliš nebojí.
Pohled do její bezbarvé tváře postačil, aby mu ukázal, jak veliká byla její úzkost.
„Ale Nahome, kdo by se bál?“ oslovil ji a přátelská výčitka zněla v jeho hlase.
„Půjdeš na lov lvů?“ odpověděla otázkou.
Abd-ru-shin se zasmál:
„Proto tedy ten strach! Mohl jsem to vědět! Ne, Nahome, můžeš klidně spát. Měl bych ovšem chuť setkat se jednou s králem zvířat tváří v tvář, ale nyní na to není čas. Čekají na mne jiné úkoly. Dhu-Far s několika lidmi byli vysláni, aby se postarali o bezpečnost ležení. Prosili o to a dobře této věci rozumí.“
Postranní brankou vešli do paláce a vstoupili do komnaty, kterou měl kníže velmi rád. Byly tu podivuhodné tkaniny pestrých barev, které však všechny byly sladěny do zářící zelenomodré barvy a pokrývaly stěny i podlahy. Ozdoby této místnosti byly stříbrné. Vesměs samé nádherné práce.
Naproti dveřím viselo ohromné stříbrné zrcadlo, které bylo postaveno tak, že se v něm při otevřených dveřích odrážela část zahrady. Naproti zrcadlu bylo postaveno odpočívadlo, takže kníže, když v obzvláště slunečných dnech vyhledával stín domu, pohlížel do zeleně zahrad, jakmile pozvedl zrak.
Nahome pospíchala k zrcadlu. Náhle její nohy stanuly a ona téměř úzkostlivě uchopila Abd-ru-shinovu ruku: „Kdo je to?“
Kníže se postavil vedle maličké, takže i jeho obraz se objevil v zrcadle. Nahome na něho pohlédla a pak střídavě na stříbrnou plochu, jakou patrně dosud nikdy neviděla. Kníže se usmál a také i jeho obraz v zrcadle se smál. Nyní se uklidnila a stále ještě plna obdivu pravila:
„Je to Nahome?“
„Ano, je to naše malá princezna. Jak se ti líbí?“ Dlouho, velmi dlouho se dítě pozorovalo. Pak pozvedlo svůj zrak zářící radostí ku svému průvodci:
„Nahome je velmi krásná!“
Pravila to jako něco docela samozřejmého, co s ní samotnou nemá vůbec co dělat.
Abd-ru-shin se však přece ulekl. Je to dítě ješitné? Povrchní? Chce se líbit?
„Těší tě to?“ tázal se kníže.
„Ano, těší mne to“, zněla rychle pronesená odpověď. „Jinak bych sem vůbec nechodila. Kolem tebe je všechno krásné. „Ale,“ napadla ji nová myšlenka, „musím mít jiné šaty. Moje již nejsou tak pěkné.“
Také toto bylo řečeno úplně samozřejmě, bez každé vedlejší myšlenky. Abd-ru-shin si oddechl. Dítě bylo čisté jako lilie v jeho zahradě. Tato duše nebyla dotčena samolibostí a sobectvím. Jak je dobře mít kolem sebe takovou bytost.
„Jistě, musíš dostat nové šaty. Je to správné, že jsi mi to připomněla. Musíš mi vždycky říci, co bys chtěla mít. Vyhledáme potom Hussy, která ti pomůže obléknout.“
Nahome si začala podrobněji prohlížet komnatu. Bylo tu ještě mnoho jiných věcí. Mimo odpočívadla knížete, před kterým ležela na zemi nádherná kožešina, stál v rohu nizoučký, ve stříbře zpracovaný stoleček, na druhé straně pak byl jakýsi sloup z drahocenného dřeva, stříbrem vykládaný. Na sloupu stála nádobka vyřezávaná z červeného drahokamu. Světlo se v ní soustřeďovalo a vytryskovalo jako svazek paprsků.
Nahome zvedla ruce, ale tak vysoko nemohla dosáhnout. Abd-ru-shin očekával pln napětí, co učiní dítě, které bylo zřejmě uchváceno tímto pohledem. Dětské ručky klesly, zkřížily se na prsou a na tvářičce se objevil lesk posvátné zbožnosti.
„Podivuhodné,“ šeptala Nahome.
To bylo všechno. Pak se obrátila ke kožešině.
„Co je to zvíře?“ vyptávala se. „Budu tu smět lehávat? Budu docela zticha, budeš-li chtít přemýšlet.“
Abd-ru-shin kráčel do vedlejší komnaty. Také sem zářilo sluneční světlo jen lehce zakrytými okny. Byla to veliká místnost, zařízená zřejmě k přijímání hostí. Bylo tu množství polštářovaných sedadel i nádherně vyřezávaných stolic. Ze stropu visela miska jako osvětlovací těleso a podobná miska stála v rohu místnosti. Proudila z ní nádherná vůně.
„Čím to tak voní?“ vyzvídala Nahome.
„Jsou to růžové lístky, které ženy sbírají,“ zněla odpověď.
„Růže? To jsou květiny? To musí být skvělý div, mají-li takovou vůni. U nás nerostou.“
„V mé zahradě kvetou. Mám rád růže. Zdá se mi, jako by jejich vůně ke mně patřila od nejrannějšího dětství. Příští rok je uvidíš kvést.“
Také tato komnata byla vyzdobena drahocennými koberci a tkaninami. Ismáni byli velmi obratní v umění vázání koberců, zřídili k tomu účelu zvláštní školu.
Abd-ru-shin vzal do ruky malou figurku, která stála na jednom stolku. Zamyšleně ji pozoroval a pak ji ukázal dítěti. Byla to ženská postava v dlouhém řasnatém rouchu, provedená ve stříbře. Z ramen vyrůstaly perutě sahající až k nohám.
Nahome zatajila dech a její zrak se rozšířil. Netázala se, kdo to je, nýbrž jen se dívala. Neodvážila se ani dotknout stříbrného zázraku. Když kníže postavil zpět sošku na stůl, zavzlykala.
Mlčky následovala Nahome svého průvodce, který nyní vstoupil do jiné komnaty. Zde zmizela všechna slavnostní nálada. S jásotem běželo dítě, neboť v každém pohybu a bezstarostném výskotu bylo to úplné dítě, ke skupině dřevěných a stříbrných postav, které vyplňovaly jeden kout místnosti.
Byly to věrné napodobeniny zvířecích postav, důmyslně uspořádaných. Z jednoho záhybu tlustého koberce vyčnívala divoká hlava krokodýla se široce rozevřenou tlamou. Nahome mu strčila svou dětskou ručku do tlamy a smála se. Vedle stál hroch s celou svou odpuzující ošklivostí. Abd-ru-shin ukázal na zvířecí postavu a pravil:
„Říkala jsi Nahome, že okolo mne musí být všechno krásné. A co toto zvíře?“
Maličká se dívala vážně na věrně zobrazeného tlustokožce:
„To tak musí být, tak je to správné,“ pravila moudře a hladila svou dětskou ručkou tlustý hřbet.
„Ó, co je to?“ chtěla maličká vědět. Z malé, živoucí palmy visel dolů stříbrný had. Opravdový div umění. „Jsou taková zvířata?“
„Ano, v zemi, ze které jsem přišel, jsme měli mnoho hadů. Nám však neubližovali, ani našim zvířatům. Byli jenom krásní.“
„Ze které země pocházíš, kníže? Což jsi stále nebyl tu?“ vyzvídala Nahome.
„Pojď, půjdeme do prvé komnaty, kde je stříbrné zrcadlo. Ty se posadíš na své místo, já si lehnu na kožešinu a budeš mi vyprávět. Prosím, prosím,“ lichotil dětský hlásek.
„Ale vždyť jsi ještě z paláce téměř nic neviděla!“ namítal Abd-ru-shin.
„Nahome je velmi unavena, později budu mít z toho opět radost.“
Tím byla celá záležitost rozhodnuta. Svorně kráčeli dva nestejní poutníci zpět do zahradní komnaty. Nerovní? Kníže o tom přemýšlel. Ano, byli nerovní. A přece v hloubi povah byli spříznění. Nemohl se zbavit myšlenky: zdalipak se bude dítě zase prohlížet v zrcadle?
Nahome však ani pohledem nezavadila o „stříbrnou zahradu,“ jak pojmenovala zrcadlo. S výkřikem radosti se vrhla na kožešinu a zabalila se do ní.
Abd-ru-shin vyprávěl. Úplně zapomněl, že jeho posluchačka je dítětem. Nořil se stále hlouběji do svých vzpomínek. Nahome již dávno neležela, nýbrž seděla s rukama sepjatýma na kolenou a se zatajeným dechem naslouchala. Musí to být nádherná země mezi nebetyčnými horami.
Din-Arův příchod vytrhl oba ze zadumání.
„Škoda,“ vzdychla si Nahome, ale pak se sama utěšila tím, že přece tu nyní stále bude a že kníže jí bude moci každý den vyprávět.
„Jdi nyní k matce, Nahome,“ přikazoval Abd-ru-shin. Za chvíli tě zavolám, abys navštívila Hussy, která se postará o krásné šaty pro tebe.“
Dítě poslušně odběhlo, kynouc na rozloučenou svýma malýma ručkama.
Din-Ar se usmíval, okouzlen touto líbezností. Kníže se k němu živě obrátil:
„Nahome není dítě jako jiné. Je to zralý člověk, který si uchoval své dětství. Jinak nelze nazvat tuto směs všeho, co je krásné a čisté.“
Jsa provázen svým průvodcem, prošel krátkou, světlou chodbou do veliké vzdušné komnaty, ve které nebylo ani koberců, ani závěsů na stěnách. Rohožky, pletené z travin, pokrývaly podlahu, na které stály velké dřevěné stoly.
Zde se Abd-ru-shin posadil do pohodlného dřevěného sedadla, na jehož opěradle byla vyřezávaná holubice. Din-Ar se posadil na podobné, avšak jinak zdobené sedadlo a rozvinul nákresy.
Jednalo se o to, pokud možno co nejrychleji postavit náhradu za místnosti, které byly postoupeny kněžně Aloe. Kníže, jehož duch ještě dlel daleko ve vzpomínkách, se přesto věnoval novému úkolu. Bylo nutno stavět blízko komnat dříve určených pro faraona. Dá se to dobře provést, neboť i koberců, tkaniv, zlatých i stříbrných ozdob je velké množství v zásobě, takže princezna Juri-cheo nebude ničeho postrádat.
Když rozhovor skončil, kráčel Abd-ru-shin lehkým krokem do křídla, kde byli ubytovaní noví obyvatelé paláce. Kněžna Aloe byla již dříve opatřena vším, co potřebovala a také jí byl k dispozici dostatečný počet služebnic.
S překypující vděčností pozdravila knížete a projevila obavy, že její příliš živá malá dcerka by mu mohla způsobit obtíže. Kníže její obavy přátelsky rozptýlil a požádal Nahome, aby ho doprovodila k Hussy. Ruku v ruce kráčeli chodbami až do nejvzdálenějšího křídla. Zde bydlela Hussy. Jedna ze služebnic rozhrnula záhyby hustého koberce, který zastíral dvéře. S hlubokou úklonou zůstala stát, pohlížejíc s obdivem na knížete, který tu jistě ještě nikdy nebyl.
Ve veliké komnatě, do které vstoupili, sedělo mnoho mladých děvčat a žen horlivě skloněno nad výšivkami a tkaninami, zatímco z vedlejší komnaty zazníval pravidelný klapot tkalcovského stavu. Jak to bylo všechno podivuhodné! Jedna z žen, která byla vznešeněji oděna než druhé, se oddělila od skupiny a přikročila s hlubokou poklonou ke knížeti. Její velké modré oči se upřely na vládce. Byla v nich vepsána věrnost, bezpodmínečná věrnost.
„Hussy, zde ti přivádím malou princeznu, která bude od nynějška u nás bydlet. Nutně potřebuje nový šat. Ujmi se jí a postarej se o všechno. Prosím tě také, abys převzala péči o oblékání její matky, kněžny Aloe.“
Hussy nebyla ještě schopná slova. Myšlenka, že sám vážený kníže k ní přišel, byla příliš mocná. Ale Nahome přerušila mlčení:
„Jsem ráda, že mi dáš zhotovit šat, paní Hussy,“ pravila přátelsky.
Nedovedla vznešenou Arabku, která zřejmě svou plnou postavou působila na ni tak mateřsky, oslovit prostě Hussy.
Hussy se musela ovšem zasmát a tím bylo mezi nimi uzavřeno přátelství.
„Pojď se podívat, co by sis přála mít, princezničko,“ pravila živě, zatímco pokynula několika ženám, aby přinesly látky. „Pohleď, tento červený kus hedvábí by jistě vypadal krásně.“
„Musím to nosit?“ tázala se Nahome, pohlížejíc na knížete.
„Jestliže se ti to nelíbí, pak ne, můžeš si vybrat něco jiného. Co bys nejraději chtěla?“
„Nejraději bych měla šat bílé barvy,“ odvětila a zatleskala ručkama.
S přátelským pozdravem opustil Abd-ru-shin místnost, ve které za jeho přítomnosti ustala veškerá práce. Maličká měla být později zavedena k matce.
Hussy dávala nesčetné otázky Nahome, když s ní zůstala o samotě a snažila se uspořádat záhyby látky tak, aby se líbily jí i maličké. Také dítě mělo nesčetné otázky. Chtělo všechno vědět: jak se tká, proč stav tolik klape, jestli dívky rády vyšívají a jestli by se to mohla také naučit.
„Víš co, paní Hussy, zítra přijdu zase a budu se učit u tebe vyšívat. Pak něco knížeti vyšiji.“
„Bude mít z toho jistě radost, princezno,“ pravila Arabka. „Do zítřka budou tvoje nové šatičky hotovy a můžeš si je hned vzít, až k němu půjdeš.“
„Ach ano a hned mu přitom poděkuji,“ pravilo dítě.
„Čím to jen bylo, že všechna srdce byla tímto cizím dítětem získána? Také ženy i dívky, které tu tak horlivě pracovaly a vytvářely krásné věci, se shodly na tom, že takové dítě dosud nikdy neviděly.
Příštího dne očekávala maličká knížete již v zahradě.
„Hleďme,“ volal ji Abd-ru-shin vstříc, „ty jsi takové ranní ptáče?“
„Ó, já jsem již dávno vzhůru. Když se jde ráno do zahrady, jakmile začne slunce líbat květiny, je možno vidět elfy, kteří bydlí v květinách!“
„Ty je můžeš vidět, malá Nahome?“ tázal se kníže laskavě.
„Ovšem, že je vidím a mohu s nimi i hovořit. Jsou velmi přátelští a mají velkou radost, že jejich květiny smějí růst zde ve tvé zahradě.“
Kníže se zadíval na dítě. Bylo pravdou, co říkala, to zřejmě pozoroval. Zářivě vzhlížely její oči vzhůru k němu a její tvářička se červenala. Sama vypadala jako nějaký elf.
„Podíváme se dnes do jiných místností paláce?“ tázal se Abd-ru-shin. Příští dny budu mít k tomu málo času, poněvadž přijede návštěva. Zítra přijede můj přítel Eb-ra-nit se svojí chotí a později přijedou ještě jiní.“
Jestliže se obával, že dítě nerado uslyší zprávu o příchodu hostí, tu byl velmi příjemně zklamán. Nahome zatleskala ručkama a zvolala:
„Jak jsem ráda, že přijede tvůj přítel. Alespoň nebudeš stále tak sám. Je také tak dobrý a krásný jako ty?“
„Je velmi dobrý a krásný a já si ho vážím,“ zněla odpověď, která Nahome uspokojila.
Dnes vstoupili do paláce z nádvoří. Také z této strany vypadal palác mohutně. Poněvadž tu nebylo stromů a zeleně, lépe vynikala mohutnost zdiva, ozdobné arkýře a oblouky i různé dvéře zdobené bohatými řezbami.
Arabové dovedli již vyřezávat, ale Ismáni přivedli tuto jejich zručnost k umění. V ušlechtilém závodění se snažily nyní oba národy co nejvíce zkrášlit okolí knížete. Nezřídka se stávalo, že přes noc byla nějaká prostá věc nahrazena uměleckým dílem.
Také dnešního dne našel kníže na dveřích místnosti, kam chtěl vstoupit, držadlo provedené z kovu, představující opici. Směšnost zvířecí postavy, která byla neobyčejně věrně podána dle přírody, vzbudila srdečnou veselost u Nahome. Perlivý smích se vracel ze všech stran jako ozvěna. Maličká se ulekla.
„Kdo se to se mnou směje?“ tázala se postrašeně.
Nyní se musel smát i kníže. Pokoušel se vysvětlit, co je to ozvěna tím, že hlasitě mluvil a poukazoval na odraz mnohokráte se vracející.
„Tento mluvící a smějící se dům není tak útulný,“ pravila Nahome. „Druhá strana je krásnější!“
Když prošli opičími dveřmi, stanuli v rozsáhlé předsíni, ve které se přes den zdržovalo služebnictvo. Potom ukázal kníže maličké komnatu, kde byla uschována roucha, a jinou, kde bylo stříbro.
Vysoce podél stěn se kupily hromady stříbrného nářadí. Drahocenné mísy zčásti zdobené i drahokamy, byly připraveny k použití právě tak, jako překrásné poháry i ozdobné konvice, což všechno působilo tak, že i dospělý, který to poprvé spatřil, musel vyrazit výkřik údivu, tak jako toto dítě.
„To všechno ti patří? Ty jsi bohatý!“ pravila Nahome s obdivem.
Zítra to smíš s Na-Lah prohlédnout, až odejdu,“ pravil místo odpovědi. „Jsi spokojena s Na-Lah?“
„Je milá a děkuji ti, žes mi ji dal. Děkuji ti také za nový šat.“
S obdivem si prohlíželo dítě samo sebe. Jak si přálo, bylo od hlavy až k nohám oděno bíle jako obraz nevinnosti a čistoty.
„Pohleď, zde bude bydlet můj přítel Eb-ra-nit a tam vzadu jeho choť se svými ženami,“ vysvětloval kníže, když vešli do nádherné komnaty.
Byla podobně zařízena jako komnaty knížete, ale nádherněji. Bylo tu mnoho zlatých předmětů, také více kožešin, které propůjčovaly místnosti útulný ráz. Na jednom stolku stála malá, stříbrná postava, kterou Nahome s údivem poznala jako obraz knížete.
„To jsi ty!“ vesele zvolala. „To má být pro Eb-ra-nita?“
„Ano, to je můj dar pro něho.“
„Jeho paní také něco dostane?“
„Jistě, chceš to vidět?“
„Ano, ale napřed bych ráda ještě viděla, kde bude spát kníže. A kde ty spíš?“
Tak prošli druhou komnatou, která byla podobná první, jenže místo odpočívadel tu bylo více sedadel. Také stoly byly vyšší, takže se u nich dalo pohodlně sedět.
Sluneční světlo sem padalo pestrými tabulemi. Bylo to něco nádherného. Kameny byly vybroušeny do zcela tenkých plátků a zasazeny do dřevěných okenních rámů. Když sluneční paprsky pronikaly oknem, vyhlíželo to nádherně.
Na prostředním stole stála nádoba ze zeleného kamene na zlatém podkladě. Byla podivuhodně vytvořena. Když kráčeli kolem, vzal kníže toto umělecké dílo a s hrdostí si prohlížel jeho ušlechtilé formy.
Nyní stanuli v hostově ložnici. Bylo tu lože z nádherně tkaných pokrývek a hedvábných vyšívaných podušek. Ze stropu potaženého látkou visela lampa nad hlavou lože. Ačkoliv byl den, hořelo v ní světlo, které magicky osvětlovalo místnost. Komnata neměla žádných oken. Všude byly nejměkčí koberce, kožešiny a podušky.
Nahome zvedla nosánek:
„Není tu žádných oken a přece cítím svěží vzduch proudící z venku. Jak je to možné?“
Abd-ru-shin měl radost, jak má maličká bystrý postřeh a ukázal jí, že za potahy stěn jsou větrací otvory, kterými dovnitř proudí vzduch, a jiné, kterými opotřebovaný vzduch uniká. Lehké zatažení za řetízek, který visí v látkovém potahu, řídí tuto výměnu vzduchu.
K této komnatě se družily místnosti pro průvodce knížecího hosta a dále pro služebnictvo. Také velká světlá místnost, ve které se mohlo služebnictvo během dne zdržovat, tu nechyběla. Z této místnosti vedly dvéře do velké stinné zahrady s mnoha odpočívadly. S údivem sepjala Nahome ručky:
„Zahrada pro služebnictvo? To jsem ještě nikdy neviděla!“
„Myslíš, že potřebují méně čerstvého vzduchu než my?“
„Och, ti budou šťastni!“ zněla odpověď dítěte.
Zahradní brankou prošli do podobné zahrady, kde však bylo více květin.
„Toto je pro sloužící ženy,“ radovala se Nahome, když proběhla krásným koutem zahrady.
Pak oba znovu vstoupili do paláce, tentokrát do křídla, které bylo zařízeno pro Eb-ra-nitovu choť. Vypadalo to podobně jako na druhé straně, jenže tu bylo veseleji a více radostných barev. Ložnice kněžny se podobala vnitřku květu. Barvy, které byly na podlaze v kobercích zářivě tmavé, se stále zjasňovaly směrem ke stropu. Potah stropu se zdál být jen něžným odleskem koberce. Lampa měla tvar květu a rozlévala kouzelné světlo na všechny předměty.
„Kde je dar pro kněžnu?“ vyzvídala Nahome. Dítě nezapomnělo na nic, co ji jednou proletělo hlavou.
„Zde, ty maličký zvědavče,“ pravil Abd-ru-shin s úsměvem a ukázal na balík drahocenného hedvábí jemně nažloutlé barvy. „Není krásné?“
„Je to velmi krásné,“ pravila Nahome, ale bez jakéhokoliv nadšení, „ale kníže obdrží více!“
„Chtěla bys také mít takovou malou stříbrnou sošku?“
„K čemu, mám přece tebe?“ Tím byla věc vyřízena.
„Kdy budu smět vidět tvoji ložnici?“ Zněla nejbližší otázka, když již byly hostinské pokoje prohlédnuty.
„Až někdy jindy, Nahome -„
Dříve než se kdo nadál, přijel faraon se svou dcerou. Ti příslušníci kmene Is-Ra, kteří se nezúčastnili návštěvy na dvoře faraónově, hleděli s velikým napětím na příjezd tohoto panovníka, o jehož ukrutnosti se mnoho vyprávělo.
Nyní seskočil z koně, který netrpělivě a neochotně dupal nohama ještě dříve, než se jeho jezdec ocitl na zemi. Abd-ru-shin to pozoroval s údivem, neboť byl dobře obeznámen se zvyky koní. Jestliže toto činil kůň s ušlechtilou krví, pak to bylo znamení, že jeho jezdec s ním špatně zachází. Ovšem, kdo mučil lidi, trápil pravděpodobně i němé tvory.
Faraon byl krásný, ale byla to krása, která nerozehřívala srdce. Jeho pravidelné tahy byly ledově chladné. Byla v nich vyryta panovačnost a chtivost po penězích. Jeho oděv byl příliš nádherný, a proto se nevyznačoval vkusem. Jeho ruce byly přeplněny prsteny, takže jimi sotva pohyboval.
Po nutné výměně pozdravů doprovodil sám Abd-ru-shin hosta do komnat pro něho určených, zatímco je družina následovala.
Při spatření komnat unikl jinak dobře se ovládajícímu faraónovi výkřik údivu. Všechno tu bylo přizpůsobeno Sethiho vkusu, aniž to bylo přeplněno, nebo působilo nevkusně.
Abd-ru-shin se divil, že Eb-ra-nit dosud ještě nepřijel. Měl tu dávno být i se svou chotí. Co se asi přihodilo?
Konečně když se již Abd-ru-shin rozhodl, že bude faraónovi vyprávět o přepadení, dorazil Eb-ra-nit, ale sám bez své choti. Byl na válečném tažení, a proto se opozdil. Na své cestě k Abd-ru-shinovi poslal jednoho ze svých důvěrníků ke kněžně Braně a žádal ji, aby s velkou družinou za ním přijela.
V příštích dnech kněžna Brana také přijela. Doprovodili ji do její komnaty již pro ni připravené a přátelé pak chtěli pojíst se svou družinou, zatímco Brana, manželka Eb-ra-nitova, obědvala ve svých komnatách.
Držela se vždy velmi zpátky a Abd-ru-shin vzpomínal na první setkání s ní. Ten, kdo mu tehdy vyšel vstříc, byl kdosi úplně jiný, než očekával.
Štíhlá, vysoká ženská postava s trochu unaveným plouživým krokem. Temné vlasy nevisely jako u jiných Arabek dolů v copech, nýbrž byly ovinuty kolem ušlechtilé hlavy a přidržovány zlatým kruhem. Tato čelenka tvořila jedinou ozdobu její hlavy a také postavy, která přesto měla v sobě něco královského. Tmavá hedvábná látka splývala kolem ní v měkkých záhybech a její malé ruce odrážely se od ní jako bílí motýli.
Když svého času kněžnu pozdravil, zalila jasná červeň její bledé tváře.
„Pane, kdo jsi?“ koktala téměř nevědomky. Přítel tvého manžela a tím také tvůj, kněžno,“ zněla Abd-ru-shinova odpověď, ačkoliv věděl, že otázka byla jinak míněna.
Braniny podivuhodné oči ho pátravě pozorovaly. Zdálo se, jakoby častý pláč setřel jejich lesk, ale jakoby zato mohly vidět věci, které byly jiným skryty. Jejich hluboká modř se podivně vyjímala při černé barvě vlasů i obočí. Tentokrát zmizela jejich plachost, když ji Abd-ru-shin následujícího dne pozdravil. Měla radost z nádherných zahrad, jakých dosud nepoznala, chválila tkaniny a výšivky a tázala se po kněžně Aloe a její dcerušce, o jejíž přítomnosti byla právě zpravena.
Abd-ru-shin slíbil, že ji seznámí s Aloe, ačkoliv je dosud uzavřena a nestýká se s lidmi.
„Snad tvoje přítomnost ji vytrhne z jejího žalu,“ pravil, ale v tom okamžiku věděl, že Brana by to potřebovala ještě víc.
Zahloubán do svých myšlenek kráčel, kníže ke svým komnatám. Jak Eb-ra-nit přišel k této své choti? Ačkoliv dokonale ovládala řeč, bylo hned poznat, že není Arabka. Avšak odkud pochází ta hluboká těžkomyslnost, která se kolem ní rozprostírá, a starost, která mluví z každého jejího pohybu. Vedle Eb-ra-nita kypícího životem se to zdálo být nemožné.
Večer v zahradě to byl Eb-ra-nit, kdo začal hovořit o své manželce.
„Ještě před osmnácti měsíci jsem byl nejšťastnějším člověkem pod sluncem,“ zvolal neklidně. „Potom závistiví nepřátelé náhle rozbili mé štěstí. Brana je dcerou jednoho řeckého knížete. Před léty jsem ji poznal na jedné ze svých výprav. Opětovala moji lásku, ale její otec nechtěl ničeho slyšet o spojení se mnou, poněvadž jsem byl podle jeho mínění nevzdělaný a surový Arab. Proto jsem ji s jejím svolením unesl. Byli jsme šťastní. Žádná myšlenka na daleký domov nezkalovala Branino srdce. Měli jsme dva chlapce, z nichž starší, bouřlivý divoch, byl podoben mně, druhý, klidný a zamyšlený byl podoben Braně, ale přesto to byl mužný chlapík. Rozmnožovali naše štěstí a jejich jásot naplňoval palác i dvůr.
Před osmnácti měsíci, kdy bylo chlapcům šest a sedm let, jsem odjel, abych udělal pořádek na západní hranici své říše. Za mé nepřítomnosti chlapci zmizeli. Dodnes nemáme jistotu a nevyzkoumali jsme, kdo je uloupil. Že byli uloupeni, je mimo všechnu pochybnost. Podezírali jsme řeckého knížete. Po týdnech bezvýsledného pátrání jsem se převlékl jako cestující kupec a odplul jsem s několika věrnými na ostrov, na kterém on vládl. Nepoznán provozoval jsem tam obchod, hledal, pátral, vyptával se a neopomněl jsem ničeho, co by mohlo vést k jejich vypátrání.
Své syny jsem nenašel, ba neobjevil jsem ani stopu, která by naznačovala, že ještě žijí.
Bylo pro mne těžké vzít zoufalé Braně poslední naději. Od té doby je ponořena ve smutek a nikdo neuslyšel, že by se zasmála. Kdyby ji někdo dovedl rozveselit, polovinu své říše bych za to dal. Já sám jsem byl nešťastný nad ztrátou synů a nad jejich nejistým osudem, ale ty mne znáš, že dlouho nedovedu truchlit!“
Nyní Abd-ru-shin pochopil těžkou trudomyslnost, které propadla choť jeho přítele. Kdo by tu mohl pomoci? Nechtě vyslovil svou myšlenku, která v něm vznikla:
„Musím k ní poslat Nahome!“
„Nahome? Kdo je to Nahome?“ tázal se Eb-ra-nit s údivem.
„Je to sluneční paprsek, který zabloudil do mého paláce, a zachycený smích,“ odvětil Abd-ru-shin a vyprávěl příteli o tom, jak osvobodil Aloe a její dítě.
Eb-ra-nit se ihned přitom zaměstnával myšlenkou, jak se bude chovat faraón. Tento ukrutný vládce se nesmí nikdy dozvědět, že Abd-ru-shin a jeho lid mu odňali kořist.
„To nebyli faraónovi služebníci, nýbrž tuláci a vyvrhelové,“ zněla Abd-ru-shinova námitka, která však nezaplašila Eb-ra-nitovu starost.
Znal příliš dobře faraóna a věděl, že si nedá ujít žádnou příležitost, aby mohl knížeti kmene Is-Ra uškodit.
„Musíš to tak zařídit, aby maličká nepřišla faraónovi do cesty. U Juri-cheo jí nehrozí nebezpečí. Ona žije svým vlastním životem a dovede mlčet!“
„Dítě nepůjde dobrovolně faraónovi na oči,“ pravil kníže. „Chvěje se již při myšlence na jeho návštěvu. Mimoto jsem pozoroval, že mužům není nakloněna. Nedávno jí chtěl Ne-so-met vyprávět pohádku – a on umí pohádky dobře vyprávět, ale ona mu s přátelským díkem utekla, až prý bude chtít slyšet pohádku, že jich Na-Lah zná dosti.
Pak hovořili o komnatách, které obývá faraón, a Eb-ra-nit vytýkal, že z tohoto křídla vede příliš mnoho vchodů do hlavního paláce.
„Příliš důvěřuješ lidem, Abd-ru-shine,“ pravil. Faraón kráčí po křivých cestách, jeho zvědové všude naslouchají. Nečiň mu to tak lehké!“
„Nemám, co bych schovával,“ pravil hrdě Abd-ru-shin.
„Nic? Opravdu nic? Zapomněl jsi na kněžnu a dítě! Je tu ještě mnoho věcí, které je možno falešně si vyložit ku tvé zkáze. Tvoje víra, která jest nyní i mou vírou, bude ho rozhořčovat. Stejně je již rozzloben, že tvůj lid žije v míru a radosti a že ti při tom lépe slouží, než jeho národ jemu. Nedovede mít kolem sebe spokojené a veselé lidi a nikdy nepochopí, že se můžeš se svými lidmi stýkat bez lži a přetvářky a že není bič, který řídí lidi, nýbrž slovo. Věř mi a pokud můžeš, dej většinu těchto vchodů uzavřít a ponech faraóna s jeho lidmi v jeho komnatách!“
Abd-ru-shin viděl, že to s ním jeho přítel dobře míní a třebaže se nemohl vžít do takového myšlení, souhlasil. Eb-ra-nit své lidi zná lépe než on.
Několik dní uplynulo. Obě knížata seděla pohromadě a hovořila, když se na chodbě ozvaly rychlé kroky a jasný hlásek volal vítězně a pln štěstí:
„Zasmála se! Smála se opravdu a srdečně!“
„Jak jsi to dokázala, Nahome?“ tázal se Eb-ra-nit.
„To přišlo samo sebou. Já jsem ničeho neučinila. Ukazovala jsem kněžně zlaté rybky, které plavou ve veliké nádrži v hale. Znáš je kníže?“ přerušila se.
Eb-ra-nit přikývl, jsa zvědav na další.
„Kněžna se hluboce sklonila nad vodu a z jejich velkých očí spadly dvě veliké kapky do nádrže. Rybky rychle připlavaly a chtěly po nich chňapnout, ale nic tam nebylo.“ Nahome se při této vzpomínce sama zasmála. „Tu jsem pravila kněžně: „Chceš-li jim něco dát, pak jim musíš hodit drobty, vody mají dost.“ Tu se kněžna velmi zasmála a nyní sedí ve své komnatě a celá její tvář je rozjasněna.“
Eb-ra-nit téměř neslyšel posledních slov. Vyskočil a pospíchal z místnosti. Kníže Abd-ru-shin pak láskyplně přitáhl svůj sluneční paprsek k sobě. Pohladil její jasné dětské čelo a pak se tázal:
„Čím se v těchto dnech Nahome zabývá, když se kvůli hostům o ni nemohu starat?“
„Nahome se učí tkát,“ zněla hrdá odpověď. „Paní Hussy je dobrá a milá. Chodím ráda k ní a k děvčatům.“
„To je správné, dítě. Později se také naučíš jezdit na koni a chci tě také naučit číst a psát. To všechno musíš znát, chceš-li být opravdu mojí pomocnicí.“
„Dostanu pak také rydlo a tabulku z hlíny?“
„Ovšemže to dostaneš a také cosi nového, co teprve krátce používáme: krásný bílý papír z rákosí. Na tom se píše mnohem lehčeji.“
Zatím se kněžna Brana seznámila s princeznou Juri-cheo. Ačkoliv se kněžny před tím nikdy neviděly, nebylo v jejich styku nic cizího. Pokud bylo Juri-cheo možné být nenucenou, činila tak vůči této krásné kněžně, která od chvíle, kdy zmizel její smutek, byla velmi milá.
Také Juri-cheo byla krásná, ale byla to studená krása jejího otce. Zatímco kolem Brany splývala všechna roucha měkce a vlnivě, takže přes drahocennost oděvu bylo možno ho přehlédnout kvůli její osobnosti, zdálo se u Juri-cheo, že oděv je pro ni hlavní věcí. Zdála se být zavinutá do svých nádherných látek a spoutána v každém pohybu. Nejdříve bylo vidět šat a pak teprve si člověk vzpomněl, že je v nich také člověk.
Obuta byla do velmi úzkých střevíců a kráčejíc trhavými kroky, vstoupila Juri-cheo do komnat kněžny Brany.
Brana požádala princeznu, aby později i s několika jejími průvodkyněmi u ní pojedla.
V paláci byl živý ruch. Eb-ra-nit a jeho choť se nepozorovaně vpravili do života, který tam byl obvyklý. S faraónem však nastal konec harmonie a klidu. Arabové i Ismáni si stěžovali stejně na vzrušenou, nervy týrající náladu, kterou přinesli noví hosté. Začali počítat dny, po které se tu ještě návštěva zdrží, ale tím pevněji se semkli kolem svého knížete. Ismáni již dávno věděli, co pro ně znamená jejich světlý kníže, a nyní na tomto křiklavém protikladu se také Arabové naučili chápat požehnání, kterého byli účastni.
A Abd-ru-shin? Byl ohromen, že taková bytost může být člověkem. Co Sethi učinil z duše, kterou mu Bůh daroval?!
Bez Eb-ra-nita, který stále všechno urovnával a dělal prostředníka, byl by Abd-ru-shin nesnesl přítomnost faraónovu.
Nyní započal veselý a čilý život po celé říši, jejíž vládu převzal Abd-ru-shin, zaslíbený kníže z dalekých zemí. Nikdo nevěděl, odkud přichází, ale nikdo se také po tom netázal. Prostým duším Arabů stačilo, že jejich kníže byl shůry zaslíbený a shůry poslán.
Že to nebyl nikdo z nich, to cítili ve všech jeho činech a téměř při každém jeho slově. Vždy hovořil jinak, než očekávali, vždy byl mírnější, spravedlivější nebo také přísnější, než byli oni. Právě to jim dávalo stále vzrůstající důvěru, že nemohou činit nic lepšího, než v každý čas ochotně se podřídit jeho příkazům.
Jeho průvodci, Ismáni, byli na práci zvyklí. Rádi se chopili i nejnižších prací.
„Proč to nenecháte udělat otrokům?“ tázali se Arabové, když viděli, jak vznešení Ismáni vykopávají půdu pro základy nové budovy.
„Nemáme žádných otroků!“ zněla klidná odpověď.
To však Beni-Hus-dhům nestačilo. To přece nemohlo být, aby tito nejvznešenější ze všech lidí se nedali obsluhovat otroky. Snad jim jenom jinak říkají? Synové pouště opět zvídali:
„Máte přece jistě válečné zajatce, anebo lidi z kmenů vám poplatných, kteří pro vás pracují, nebo,“… pojednou jim napadla nová myšlenka. „Opustili jste svou zemi proto, poněvadž si myslíte, že za vás musíme pracovat? Uděláme to rádi, ale musíte to říci.“
Ima, který právě přišel, aby se podíval, v jakém stavu jsou vykopávky, se musel smát.
„Nevedeme žádných válek, a proto také nemáme žádných zajatců. Považujeme práci za milost a jsme rádi, když ji můžeme vykonávat.“
Oči posluchačů se zvětšily a vytřeštily.
„A mají před vámi lidé respekt, když pracujete jako otroci?“
„A což vy před námi nemáte úctu?“ zněla protiotázka pronesená veselým hlasem.
„Ovšem, že máme před vámi úctu, poněvadž víme, že jste nejušlechtilejší lidé, které známe.“
„Vidíš Jusu, sám jsi našel odpověď na svoji otázku. Kdo žije správně jako člověk, jak je to shůry požadováno, tomu bude práce přítelkyní, pomůže mu a dobude pro ně také úctu správně myslících lidí. Jen, kdo myslí falešně, je líný a pohodlný, ten nebude chtít pracovat a také nebude pozorovat u sebe žádného požehnání.“
„Chci také pracovat,“ zvolal Jusu s horlivostí, se kterou se vždycky chápal toho, co jednou pochopil.
Aniž se tázal, vzal nářadí z ruky Imovy, který chtěl právě ukázat jakýsi správnější způsob práce.
Ima mu s úsměvem dal nářadí a měl radost z toho, jak Jusu dobře pochopil, co právě vysvětloval.
Sotva však Beni-Hus-dhů uviděli svého někdejšího řečníka pracovat, přibíhali sem v celých houfech. Chtěli dělat totéž. Byli jako děti, které se dávají vést příkladem. Na tom kníže vybudoval také svůj výchovný plán. Ismáni se brzy po svém příchodu rozdělili ve skupiny a kasty, jak tomu byli zvyklí ze své vlastní říše. Každá kasta vykonávala práci ji náležející tak dobře, jak dovedla a snažila se ze všech sil vytvořit dokonalé věci.
Abd-ru-shin dal k práci ochotné Beni-Hus-dhů zařadit do těchto skupin a tito si nepozorovatelně zvykli na činnost, poslušnost a mlčení. Pod vlivem vysoko stojících Ismánů se mírnily jejich zlozvyky. Ve všem se podřizovali a ulehčili tak svému vládci uspořádání říše podle jeho vůle.
Léta přešla od Abd-ru-shinova příchodu. Uplynula téměř nepozorovatelně a jen na tom co, bylo vytvořeno, bylo vidět, kolik jich uplynulo.
Abd-ru-shinův palác ležel uprostřed kvetoucích zahrad jako zázrak krásy a nádhery. Arabové se stále znovu divili, neboť nic podobného ještě neviděli. Pro Ismány to však byla vzpomínka na jejich dalekou, nepopsatelně krásnou zemi.
Vybudovali jeskyně, ve kterých vzývali Boha, jak to byli zvyklí činit. Dosud nikdo z nových poddaných nevstoupil do jeskyně. Abd-ru-shin si přál, aby synové pouště byli na to nejdříve v nitru připraveni, aby pak ihned pochopili, jak svatým to všechno jest. Nyní by jim bylo ještě lhostejno, jakou budovu staví: stáj pro koně jejich knížete probouzela jejich dětský údiv tak, jako sám palác.
Také obydlí Ismánů byla dokončena a odpovídala obrazu, jaký si kníže o nich učinil. Dosud se však nikdo z Arabů neodvážil postavit takové obydlí sám pro sebe.
Abd-ru-shin o tom hovořil s některými ze svých věrných a byl toho názoru, že je to plachost, která tyto prosté syny pouště zdržuje.
„Postavíme tedy dům pro Jusu, aniž bychom mu o tom něco řekli. Druzí budou následovat jeho příkladu,“ navrhoval Ima. Abd-ru-shin se jen usmíval.
„Zkuste to,“ pravil přátelsky.
Zřídka řekl k nějakému návrhu, který mu byl učiněn, svoje „ne“. Kdo se však domníval, že tím v každém případě vyjadřuje souhlas, ten se mýlil. Kníže se jen chránil udílet rady, neboť každý se měl učit vlastní zkušeností a měl všechno v sobě učinit živým.
Jusův dům byl hotov. Byl mnohem prostší než obydlí Ismánů a byl také lépe přizpůsoben požadavků Arabů. Byl opravdu krásný a odpovídal svému účelu. Ima i ostatní se těšili, až ho Jusovi ukáží. Kníže se jen usmíval.
Zavolali Jusu a když se ho tázali na jeho názor o domě, projevil dětinskou radost. Pak mu Ima řekl, že on Jusu má v něm bydlet.
Arab úplně ztichl. Mohlo to být omráčení nad tolika štěstím. Avšak i když první radost měla již dosti času, aby se utišila, Jusu nepromluvil ani slova. Konečně mu bylo jasno, že všichni tito přátelsky na něho pohlížející Ismáni zaslouží slova díků. Kníže již odešel.
Jusu srdečně poděkoval a během hovoru nacházel stále nová slova, aby vylíčil svůj dík a radost tak, že Ismáni byli velmi spokojeni.
„Musíš se tam již dnes nastěhovat, Jusu,“ radil jeden z nich.
„Rodina není dost pěkná pro tento dům,“ pravil Jusu rozpačitě.
Ima se smál:
„Zvyknou si na krásu a pak budou sami krásní.“
S těmito slovy se rozešli. Jak se Ima podivil, když asi za týden uviděl Jusu vycházet z jeho starého obydlí.
„Kdo tu bydlí, Jusu?“ tázal se Ismán.
„Já pane,“ zněla rychlá odpověď.
„Proč jsi se opět odstěhoval z nového domu?“ tázal se Ima chladně.
„Jusu se neodstěhoval!“
„Tak tam tedy ještě bydlíš?“
„Ne, pane!“
Rychle se střídaly otázky a odpovědi, ale teprve po nových otázkách se Ima dověděl, že se Jusu do krásného domu vůbec nenastěhoval. Zdál se mu příliš krásný. Při tom zůstalo.
Ima se odebral k Abd-ru-shinovi: „Pane, slyš, Jusu …“ —— „se dosud nenastěhoval do svého domu!“ přerušil ho kníže s úsměvem. „Nečekal jsem nic jiného!“
„Pane,“ divil se Ima, „a přece jsi nás nechal ho stavět?“
„Chtěli jste to udělat a já neměl nic proti tomu. Dům nebyl postaven nadarmo. Nezkrotné myšlení Arabů se dosud obává žít a bydlet jinak než jejich otcové. Chceš je za to kárat? Učte tyto lidi zvolna svým příkladem, že všechno, co děláme a podnikáme, je účelné a dobré. A oni to budou napodobovat. Dosud se bojí nových věcí.“
Často míval kníže příležitost vysvětlovat svým Ismánům, proč Arabové jinak myslí a jinak jednají než oni.
Ale také svým novým poddaným musel často pomáhat, aby měli lepší vědění o sobě samých. Domnívali se, že budou považováni za zbabělce a slabochy, jestliže čas od času nepřepadnou své sousedy a nepodrobí si nějaký kmen.
Dobrotivě, jako otec, hovoříval k nim kníže a ukazoval jim, že jedině jejich nespoutaná divokost je pudí k takovým činům. Je-li nějaký národ vyzbrojen, aby se mohl bránit v nebezpečí, pak nepotřebuje nic víc dělat.
„Budeme-li se sousedy udržovat mír a budeme-li jim pomáhat, místo abychom jim škodili, pak budou mít před námi větší úctu, než když je přepadneme jako dravá zvířata.“ Když k nim Abd-ru-shin takto hovoříval, domníval se, že všemu rozumí, přece se však stále znovu objevovala vrozená touha po loupeži. Kníže mohl v tomto směru jen zvolna přivodit změnu.
Mnohem snazším úkolem bylo přimět je, aby se zřekli otroků. Když pocítili požehnání práce a sami se pilně zúčastnili díla, nedovolili otrokům již jejich činnost. Tím méně byli ochotni snášet, aby otroci pracovali po boku Ismánů. Tak se stali kdysi tak žádoucí služebníci nečinnými jedlíky. To se ovšem Beni-Hus-dhům nelíbilo.
Když to Abd-ru-shin zpozoroval, vystoupil s návrhem, aby všichni otroci byli propuštěni a posláni ke svým kmenům. A to, co by snad dříve Arabové učinili jen z poslušnosti vůči svému pánu, ale bez porozumění, to nyní ochotně udělali. Nyní bylo také snazší jim vysvětlit, jak je to nečestné považovat lidi za roveň zvířatům, mít je v zajetí daleko od jejich rodin a pokořovat je.
Jusu stanul před Abd-ru-shinem:
„Pane, kdy budeme smět slyšet o vašem Bohu?“
Kníže naň pohlížel klidným, pátravým pohledem:
„Toužíš po tom Jusu? Nebo bys rád o něm věděl jen proto, aby ti bylo jasno, ke komu se modlíme?“
„Což to není totéž?“
„Ne, Jusu, není to úplně totéž. Zeptám se tě však jinak: budu-li ti vyprávět o Bohu, co budeš potom dělat?“
„Budu ho uctívat a budu mu sloužit po celý život, neboť on musí být Nejvyšší, poněvadž ty mu sloužíš!“
Kníže poznal z neobratně vyslovených slov touhu této lidské duše. Měl z toho radost.
„Poslyš, Jusu: chrám, který stavíme Bohu, bude hotov v nejbližších dnech. Pilně a radostně jste spolupracovali, aniž byste znali Boha, kterému jste tím sloužili.
Vyšli posly do všech osad a pozvi dospělé k zasvěcení chrámu. Tam budu vyprávět o Bohu.“
Jusu radostně zatleskal rukama, pak však jemu napadla myšlenka:
„Pane, oni přijdou všichni, nemáme místa!“
„Nechť sebou vezmou své stany a rozbijí je venku, kde jste vy měli před léty ležení. Tam je místa dost.“
„Pane ty jsi velmi dobrý!“ A pln štěstí odběhl.-
Skutečně přišli téměř všichni, když nadešlo svítání v den, kdy měl být zasvěcen chrám. Ze všech stran sem stále proudili mužové, jsouce zvědavi vidět chrám a slyšet o Bohu.
Dosud nikdy neuctívali své bohy v uzavřené místnosti. Nedovedli si představit slavnosti bez bohů, bez obětního oltáře a hořícího ohně, bez plamene, kouře, divokého reje a hluku.
Nyní bylo všechno jiné. Hudba zněla k řadovým tancům a všude byly květiny a krása, kam oko jen pohlédlo. Překrásně vyhlíželi Ismáni, když s tvářemi zářícími radostí vykonávali svou pobožnost. A kníže!
„Bůh,“ koktal mnohý z Arabů. Všichni, kteří přišli, byli uchváceni. Jsa zahalen v bílé roucho s pokrývkou na hlavě, která byla spjata lesknoucím se diamantem, stanul Abd-ru-shin před lidem a hovořil k nim o Bohu, o Jeho vůli a Jeho zákonech.
Že nevědomí synové pouště nebudou moci pochopit všechno, co nádherného slyšeli, nebylo nikterak na závadu. Hluboce však pochopili, že Bůh jest, že Abd-ru-shin jim chce vytvořit spojení s Bohem a že jest jejich knížetem.
Chtěl sloučit tyto národy, které byly nyní pod jeho vládou.
V budoucnosti se měli nazývat Is-Ra. Nedovedli téměř pochopit, že vznešení Ismáni mají být sjednoceni s nimi, chudými, polodivokými Beni-Hus-dhu. Již spojení jmen mělo naznačovat, že kníže nechtěl činit rozdílu mezi oběma kmeny, pokud ho oba poslouchaly. Žhavá radost zavalila Jusu.
Abd-ru-shin hovořil o společné práci, která bude tím krásnější, čím více budou oba kmeny svorně pracovat ruku v ruce, přičemž každý bude dávat své zkušenosti k dobru celku. „Pracovat, pracovat,“ bušilo v srdcích nadšených Arabů!
Nikdo se nevzdálil, když kníže všechny, kteří mu chtěli činně sloužit, požádal, aby k němu přistoupili. Zasvětil je ke své službě a jim se zdálo, jako by tím byli vytrženi a pozvednuti z ostatních lidí. Služebníci takového pána!
Večer, v den slavnosti, navštívil Jusu svého pána, aby převzal opět diamant a uložil jej do klenotnice. Chvějící se rukou bral věrný muž kámen z Abd-ru-shinovy ruky a dlouho naň pohlížel.
„O čem přemýšlíš, Jusu?“ tázal se kníže přátelsky. „Je kámen poškozen?“
„Pane, je mnohem krásnější, co jsi ho měl. Je tomu tak stále: čeho se dotkneš a na co se podíváš, to je lepší a krásnější. Pohleď do našich srdcí: byla jak pastviny na pokraji pouště, od té doby, co jsi mezi námi, rostou v nich květy, kvetoucí tobě ku cti.“
Často se stávalo, že Jusu mluvil v obrazech. Přicházelo to nehledaně a on to ani nepozoroval.
Prožijeme ještě, že z květů bude ovoce,“ odvětil Abd-ru-shin laskavě.
„Řekl jsi „my,“ pane, nikdy nečiníš žádného rozdílu a přece víš, že Jusu je jenom zrníčko písku pod tvou nohou.“
Zářícím zrakem vzhlížel strážce pokladu vzhůru ke svému pánu.
Vstup jednoho z Ismánů, který přinášel důležitou zvěst, zabránila knížeti, aby Jusovi odpověděl.
„Pane, lidé, kteří dnes přišli od západu na slavnost, vyprávěli, že nějaký mocný kníže je na cestě k tobě. Jeho země je velmi daleko, jeho moc je veliká a jeho rámě vítězné. Vydal se na cestu s ohromným vojskem, aby vyhledal tvou říši, a mužové nevědí, zda chce tak učinit v míru, nebo vytáhl-li na výboj. Avšak pověst, která předchází knížete Eb-ra-nita svědčí o tom, že ti vyhlásí boj.“
„Eb-ra-nit,“ tázal se kníže zamyšleně. „Zdá se mi, jako bych toto jméno již slyšel: Eb-ra-nit! Zdá se mi to být podivuhodně známým. Proč bychom měli nechat dojít k boji? Vytáhneme mu vstříc dobře vyzbrojeni a uvidíme, bude-li možno dohovořit se s nimi v míru. Říše žije se všemi sousedy v harmonii, proč by měl tuto svornost porušovat kníže z daleké země?!“
Za několik dní vyjížděl kníže v čele velikého vojska vybraných jezdců směrem k západu slunce, vstříc cizímu knížeti. Plni štěstí užívali Ismáni této jízdy a také Abd-ru-shin měl radost, když jeho oř klusal jako okřídlený.
Nic se nedalo srovnat s radostí Arabů. Konečně byli zase jednou na hřbetech koní. A sám kníže s nimi! Nepodnikl tažení proti své vůli, nýbrž ku své poctě.
Předváděli mu ukázky svého nejlepšího jezdeckého umění a on neskrblil pochvalou. Těšila ho ta dětská veselost jeho lidí a líbili se mu také vybraní koně, na kterých klusali.
Setkání s cizím knížetem dopadlo docela jinak, než si tento představoval. Nedošlo k boji nebo k měření sil. Kníže Eb-ra-nit zvyklý na vítězství, byl poražen ještě dříve, než začal bojovat, poražen dobrotou, mírností a vznešeností.
Nechtěl to přiznat sám sobě, ale přece mu bylo stále jasnější: ten kníže Abd-ru-shin byl vznešenější a úctyhodnější než kdokoliv, koho Eb-ra-nit kdy poznal. Lidé, kteří ho přirovnávali k Bohu, měli pravdu. Dokonalá harmonie spočívala ve všem, co Abd-ru-shin činil, hovořil, i v každém jeho pohybu.
Přišel, aby dobýval, srovnával a triumfoval – a nyní vjížděl do paláce Abd-ru-shinova jako jeho přítel.
Bylo samozřejmé, že se Eb-ra-nit v důvěrných rozhovorech tázal také na víru knížete. Cítil, že kníže a jeho Ismáni jsou nemyslitelní bez této víry.
Eb-ra-nit přijímal jako samozřejmost všechno, co mu bylo vyprávěno o Bohu. Zdálo se, jako by Abd-ru-shin potřeboval o tom jen hovořit a jeho slovo letělo ihned vstříc cítění druhého. Pln porozumění se zúčastňoval bohoslužeb ve chrámu a v jeskyních. Pokaždé se mu otevřelo nové poznání, které podivuhodně snadno převáděl v čin.
„Ty říkáš, Abd-ru-shine,“ začal jednoho dne, když již dlouho a zamyšleně chodil s knížetem, „že lidé prožili na zemi mnohé životy. Věřím ti. Také já musel již jednou žít a to v národě, který věděl o Bohu. Kdykoliv hovoříš o Bohu, odpovídá moje duše jásavě: Ano, já vím velmi jasně, že Bůh jest, ale nemohla jsem ho již po dlouhou dobu vidět!“
Abd-ru-shin mlčel.
„Nemyslíš, že je tomu tak?“ naléhal Eb-ra-nit, který se vždy snažil ve všem, co cítil a myslel, dosáhnout hned poslední dosažitelné příčiny.
„Může to být tak, ale možno to také vysvětlovat jinak, příteli. Nedumej a nehloubej, až přijde čas, dá Bůh odejmout pásku z tvého duchovního zraku. Ne dříve. Ty přece víš co se mi jednou stalo. Vyprávěl jsem ti již, jak mi bylo jednoho dne v říši Ismánů zjeveno, kdo jsem. Tu však přichází Din-Ar a my musíme náš rozhovor odložit na jindy. Co přinášíš, Din-Are?“
„Dostali jsme zprávu, že faraón mocné sousední říše, tolik již o tobě slyšel vyprávět, že touží, aby tě poznal. Řekl prý, že přijde k nám se svým celým vojskem jako nepřítel, jestliže ho během měsíce v Egyptě nenavštívíš.“
„Děkuji ti, Din-Are, bude dobře, když přesvědčíme tohoto vládce o naší lásce k míru. Postarej se, aby všechno bylo připraveno k výpravě, abychom mohli kdykoliv vyrazit.“
Obrátil se k Eb-ra-nitovi a zamyšleně pravil:
„Myslíš, že mi chtěl faraón vyhrožovat? Proč by to dělal? Jestliže o mně opravdu slyšel, pak přece ví, že se všemi sousedy žiji v míru?!“
„To je právě to, co se mu nelíbí. Věř mi, Abd-ru-shine, z této návštěvy u faraóna nebudeš mít žádnou radost a přece ti nemohu radit, abys ji nevykonal. Bylo by to špatné, kdybys přivodil na sebe jeho nenávist dříve, než tě vůbec musí zasáhnout.“
„Nenávist?“ tázal se Abd-ru-shin. „Co je to? Také můj učitel o tom hovoříval. Dosud jsem ji nikdy nepoznal. Musí to být velmi špatné.“
„Nenávist jest z temnot, kterých tvá čistá duše nezná a nikdy nepochopí. Nenávist je strašná. Přinese ti utrpení, ale věř mi, že budu nad tebou bdít, aby tě nemohla zasáhnout!“
Abd-ru-shin se rozhodl, že brzy po nadcházejícím odjezdu Eb-ra-nitově vykoná návštěvu v Egyptě.
Eb-ra-nit se svojí družinou odjel. Těžkým se zdálo loučení s novým přítelem, prvním, jakého kdy měl. Abd-ru-shinovi se zdál být palác pustým, když veselý smích Eb-ra-nitův se v něm již neozýval. Tím horlivěji dohlížel na všechny přípravy k návštěvě na faraonově dvoře. Rozhodl, že třetina jeho průvodu budou Ismáni. Hrdě a radostně se Arabové tlačili, aby si z nich vybral své průvodce.
Nebylo nikoho mezi jezdci, kdo by neměl radost z této jízdy a nebyl vesel. Ti, co zůstali doma, byli však smutní nad tímto rozloučením se svým pánem a doufali, že nebude příliš dlouho vzdálen.
Aby se neoddávali neužitečnému smutku, vymýšleli Ismáni nejrůznější práce, které měly být společně provedeny k okrášlení paláce a zahrad. Při své poslední procházce háji pravil Abd-ru-shin.
„Jak by to bylo krásné, kdyby tu bublal pramen nebo tekl veselý potůček!“
Příštího jitra viděl Jusu v odlehlé části zahrady, jak příští voda mezi dvěma velikými kameny. S jásotem pospíchal k Din-Arovi a přivedl ho k vodě, která se ukázala být opravdovým praménkem, který právě musel vytrysknout ze země.
„Jak je to překrásné!“ volal Jusu.
Din-Ar se jemně usmíval. Nezdálo se mu to divným, že bytostní, kteří uslyšeli přání svého pána, poslali vodu v podzemí nashromážděnou touto cestou.
Din-Ar dal nyní kopat a zjistilo se, že pramen je dosti silný. Bylo ho možno svést až ku středu zahrady. Byl udělán malý umělý potůček. Brzy zde bublaly veselé vlnky přes veliké kameny, brzy zase klouzaly mezi květinami, až se shromáždily ve veliké nádrži. To byla práce pro mnoho pilných rukou. Chtěli dokončit toto dílo dříve, než se pán navrátí. Kdy asi přijede?
Vrátil se nazpět dříve, než se nadáli. Veliký byl jásot, který ho uvítal. Dokonce i jindy tak klidní Ismáni vyšli trochu ze své rovnováhy a dávali nepokrytě najevo svou radost nad návratem knížete.
Dosud nebyl nikdy vzdálen na delší dobu, takže všichni ho bolestně postrádali. Jakmile umlklo bouřlivé přivítání, zvážněla však jeho tvář. A i jeho zářící oči vážně pohlížely. Zdálo se, jako by přemýšlel o důležitých věcech. Čím se asi zaměstnával? Arabové otázkami zaměstnávali Jusu, který směl provázet knížete na jeho cestách.
„Což nebylo krásně na dvoře faraónově? Byl jejich pán uražen?“
Při těchto otázkách se zatínaly pěsti Arabů. Běda, kdyby tomu tak bylo. Jusu však dovedl vyprávět jen o lesku a nádheře, o zdvořilosti egyptského faraóna a také o tom, že Eb-ra-nit se náhle jednou večer objevil v Abd-ru-shinově stanu, jsa zřejmě přiveden obavami o svého přítele.
„Jak si jen mohl myslet, že my ho potřebujeme, aby náš kníže byl ochráněn!“ Pravil věrný Jusu téměř rozzloben.
Ostatní souhlasili. Zachvátila je žárlivost, neboť jen oni sami chtěli obklopovat svého pána péčí a láskou.
Din-Ar, který přistoupil a již chvíli naslouchal hovoru, pravil vyčítavě:
„Nebuďte dětinští, přejte přítele našemu knížeti. Žádný z nás nemůže pro něho znamenat tolik jako Eb-ra-nit. Mějme z toho radost a nevytýkejme to cizímu knížeti jako vetřelci.“
„Din-Are, víš snad, co dělá našemu pánu takové starosti?“
Však ani Din-Ar to nevěděl. Neodvážil se tázat, ale pln obav se díval na vážný obličej, který se rozjasňoval jen tehdy, když kníže mluvil s jinými.
Proudící voda v zahradě mu působila radost, jak všichni zřejmě viděli. Často večer sedával dlouho do noci u vodní nádrže a díval se na hru světla a vln. V dáli stáli jeho věrní ve skupinách. Nehovořili o změně, která se stala s jejich pánem, ale v myšlenkách se tím velmi zaměstnávali.
Tu je jednou zavolal k sobě:
„Divíte se,“ začal, „že jsem vážnější než obvykle. Poprvé v životě jsem se setkal s lidmi jiného druhu a vycítil jsem, co tím Is-ma-el myslil, když hovořil o lidech odvrácených od Světla. Také vy jste učinili poprvé tuto zkušenost. Povězte, zdali také vy jste to tak silně pociťovali?“
„Ovšem, že jsme cítili, že Egypťané jsou jiní než my a také jiní než Arabové,“ pravil Ne-so-met rozvážně. „Domnívám se, že je to způsobeno tím, že vzývají falešné bohy a ničeho nevědí o jediném Bohu.“
„Beni-Hus-dhů o něm také nevěděli, dokud jsme sem nepřišli,“ ujal se slova Isa, jeden z mladších Ismánů. „Byli však šťastni, ale Egypťané nejsou.“
Tiše naslouchal Abd-ru-shin hlasům svých věrných, kteří vyslovili mnohé, čím se i on zabýval, a mnohé jeho myšlence propůjčili slovo a výraz.
„Také v Egyptě je všechno vybudováno na kráse,“ zvolal náhle, „proč tato krása jest jiného druhu, která bolí, místo aby osvěžovala?“
Když všichni mlčeli zasaženi otázkou, o které cítili, že je oprávněná, ale na níž nemohli nalézt odpověď, hovořil dále:
„Rád bych vám to vysvětlil: všechno, co Egypťané dělají, vychází z jejich rozumu a z jejich myšlení. Toto myšlení se však ubírá falešnými dráhami a nezachvívá se v zákonech věčného Boha. Proto také Is-ma-el nechtěl, abych přenocoval ve faraónově paláci. Domníval jsem se, že toto přání vyplynulo ze starosti o moje tělesné blaho. To však nebyla pravda. Is-ma-el věděl, že falešné myšlenky, jimiž je naplněno celé faraónovo okolí, bude tísnit můj dech, jako nyní tíží moje srdce. Že mohou být takoví lidé! Takoví lidé na Boží zemi! Přemýšlím, jak bychom jim umožnili přijmout alespoň část toho, co nám přináší radost a štěstí!“
Po tomto prvním večeru hovořil Abd-ru-shin ještě často podobným způsobem se svými nejvěrnějšími. Faraón se mu jevil jako zkřivený a spoutaný svým bludným myšlením. Ale neměl by být uvolněn a osvobozen národ? Alespoň ta část lidu, která pocházela z jiného kmene? Lid izraelský, který musel vykonávat nejnižší otrocké práce, ačkoliv právě v něm žilo ještě vědění o Bohu – neměl by tento národ být osvobozen?
„Musím poznat lépe tohoto faraóna! Myšlením a řečí se tu nic nespraví,“ skončil Abd-ru-shin jednoho večera. „Pozvu ho k sobě i s jeho dcerou. Mé domácnosti chybí ovšem kněžna, aby mohla důstojně přijmout princeznu Juri-cheo, ale pozvali současně knížete Eb-ra-nita s jeho manželkou, bude tento nedostatek odstraněn.“
Zatímco poslové odjeli, aby vyřídili toto pozvání, začal opět čilejší život kolem paláce Abd-ru-shinova. Muselo být postaveno křídlo pro hosty a být vyzdobeno co nejkrásněji. Faraón musí bezpodmínečně nabýt dojmu, že nádhera na dvoře kmene Is-Ra se vyrovná nádheře jeho dvora.
V této čilé, radostné práci zapomněl kníže na mučivé myšlenky. Vřelá radost naplnila jeho srdce, když přišla zpráva o Eb-ra-nitově souhlasu. Měl přijít několik dní před faraónem. Abd-ru-shin se rozhodl, že mu pojede vstříc. Tentokrát si vybral za své průvodce samé Araby, neboť Ismáni byli zkušenější v přípravách a byli proto ve městě nepostradatelní.
Blažená radost naplňovala srdce jeho družiny, když viděli opět zářit tvář knížete a když opět viděli proudit starý lesk z jeho očí. Obrátil se v sedle, aby naposled pokynul na rozloučenou Ismánům u brány a pak popustil uzdu svému koni, který radostně vyrazil následován družinou, takže lidé i koně radostně užívali nespoutanou jízdu.
Veliký byl však údiv všech, co zůstali doma, když se průvod vrátil ještě téhož večera bez Eb-ra-nita, kterého vůbec nepotkal. Co se stalo? Na mnohých, vpředu jedoucích Arabech, bylo vidět stopy vybojovaného zápasu, ale všichni budili vítězný dojem.
Nyní přijížděl kníže. Na sedle před ním sedělo maličké děvče, bledé a vyčerpané, ale nevýslovně líbezné.
„Květina!“ Zvolal Jusu, ve kterém žila v podání jeho lidu. Tak musela vypadat Květina, když jako požehnání kmene k nim přišla. Také toto malé děvče jistě přinese požehnání, neboť to živě cítil.
Bouřlivě se přihnal, aby převzal lehké břímě od svého pána. Abd-ru-shin s úsměvem svolil. Jusu chtěl maličkou vynést po širokých schodech do paláce, ale dítě se mu nepozorovaně vymklo a postavilo se velmi sebevědomě na své malé nožky. Její štíhlá ručka se chopila ruky knížete a společně s ním stoupala po stupních do nového domova.
Dříve než prošli branou, obrátil se Abd-ru-shin k ženské postavě zahalené hustým závojem, která byla sňata s jiného koně a nyní byla pečlivě podpírána Din-Arem.
„Požehnaným buď tvůj příchod, kněžno, odpočiň si a zotav se ve svém novém domově.“
Svému hostu vykázal místnosti připravené pro Juri-cheo, dceru faraónovu. Tam také byla odnesena unavená dívka.
Kníže se zamyšleně procházel po zahradě sem a tam. Příchod kněžky i malého děvčete změní mnohé na jeho způsobu života, ale přece nemohl jinak jednat. Důvěryplný pohled, který ho zasáhl z dětských očí, ho plně uchvátil.
Din-Ar přišel:
„Co říkáš našim hostům, Din-Are?“ tázal se kníže Abd-ru-shin.
„Stále jsem cítil, že tvému domu chybí žena, kníže. Snad tato cizí žena nahradí tvou vlastní. Ale ovšem dítě! Dítě v domě všechno změní. Může být i na obtíž!“
„Nahome nevypadá, jako by se chtěla vnucovat?“ uvažoval kníže. „Bude-li to dělat, je přece možno dítěti dát najevo, že dospělí lidé chtějí být také o samotě. V žádném případě nebudu maličkou rozmazlovat,“ důrazně dodal Abd-ru-shin.
Když se následujícího jitra jako obvykle procházel v zahradě, zaslechl lehké kroky. Obrátil se a uviděl, jak dítě k němu běží. V každém jeho pohybu spočíval půvab a líbeznost obklopovala celou jeho postavu. Když se její oči upřely do očí knížete, zazářily jako slunce. Pozdravilo, uchopilo ho za ruku a chystalo se, že ho bude provázet na jeho procházce.
„Ukážeš mi nyní všechno, že? Tvůj palác je mnohem větší, než býval náš, než ho ti strašní lidé podpálili. Je také mnohem krásnější než faraónův,“ žvatlalo děvče při procházce.
„Ty znáš faraóna, Nahome?“
„Je hrozným, jeho lidé nás vyhnali z domu. On není jako ty. K němu bych byla nikdy nešla.“
„A chceš u mne nyní zůstat?“
„Ano, stále, po celý život a ještě dále,“ ujišťovala dětská ústa.
V duši knížete vystupovalo cosi vřelého. Jak sladkou byla tato dětská důvěra! Jeho lid mu také důvěřoval, ale to bylo něco jiného. Tam se mísily nejrůznější pocity: úcta, podřízenost, ochota sloužit, ale důvěra, která se samozřejmě vzdává plně druhému, to dosud nezakusil.
Ale Nahome mu dlouho nedovolila snít. Její růžová ústa neúnavně hovořila. Maličká obdivovala všechno: uměle vybudované cesty s mnohými odpočívátky, pestré květiny, mezi nimiž bylo možno hned rozeznat, které byly vypěstěny ze semen Ismánů, především ale obdivovala vodní nádrž. S jásotem se nahnula přes její okraj a máchala svou štíhlou ručkou ve vodě.
„To je nádherné!“
Abd-ru-shin se obával, že by maličká mohla ztratit rovnováhu. Také tento pocit byl pro něho nový, neboť dosud necítil žádnou úzkost o žádného člověka.
„Buď opatrná, Nahome! Kdybys tam spadla…“
„Pak bude Nahome mokrá,“ smála se maličká rozpustile a veselý pohled jejích velkých očí zasáhl knížete. „Neměj strachu, kníže,“ uklidňovala ho. „Často jsem jezdívala po Nilu a hrála si na vodě. Mně se nic nestane. Budeme zde také moci jezdit po vodě? Proč se hýbe ta voda v nádrži? Vypadá to, jakoby sem přicházela a odcházela!“
„Zcela správně, Nahome, z podzemního vedení proudí voda z výše položených míst do nádrže. Nádrž je mírně nakloněna, a proto musí voda zase dolů odtékat. Rozumíš tomu?“
„Ano, je tomu jako s lidským životem,“ pravila maličká zamyšleně, „přicházíme shůry, ale svou myslí směřujeme vzhůru, nemusíme proudit dolů!“
Udiven pohlédl kníže na dítě, v jehož hlavičce se zdály přebývat tak zralé myšlenky:
„Kdo tě učil, malá Nahome?“
„Učil? Myslím, že jsem to vždycky věděla. Ukážeš mi nyní palác?“
S úsměvem kníže přisvědčil. Před chvílí tak zralá, nyní úplně jako dítě …, jaká to bytost plná nových obrazů se mu objevuje?
Aké by to malo byť? Aký je ten ideál? Poviete si, ideály nie sú…. Ale, nemalo by byť našou celoživotnou snahou sa ideálu aspoň priblížiť? Kedy môžeš povedať že miluješ?… Čítať viac: Láska partnerská
Každý vnútorne prebudený chápe, že s dnešným svetom, teda ľuďmi žijúcimi v ňom, to nie je žiadna sláva. Progresívnosť tejto doby tlačí do úzadia skutočné cnosti a čoraz zreteľnejšie vyzýva… Čítať viac: Princíp harmónie a zmysel pre krásu
Každý z nás má nejaké tie slabé miesta, ktoré by rád zacelil. Niečo, čo by rád zmenil. Ale na druhej strane je aj veľa takých miest, o ktorých ani nevieme… Čítať viac: Slabosti a ich význam v dnešnej dobe
Aktuálna modlitba
Najbližšia hromadná modlitba bude v pondelok (20.01.2025) a pokračovať môžete celý týždeň o 19:00. Info o aktuálnej modlitbe nájdete TU.
Aktuálne posolstvo
„Choď, jednaj, mysli a prežívaj tak, aby si sa nemusel červenať a hanbiť ak sa budeš dívať na kríž Pravdy. To maj neustále na pamäti.“
Taková zpráva je o ničem. Zase se vlk nažral a koza zůstala celá. Uveřejnili zprávu tak, aby vlastně skutečnou pravdu…
`Krasa ..Niet čo dodať ..Krásny príbeh človeka ,ktorý sa obrátil a. spoznal SVETLO BOHA . Ake by to bolo krásne…
Také jsem si kdysi prošla léčením rakoviny (po operaci štítné žlázy na krku). Prodělala jsem 5 x chemoterapii a bylo…
Minule, starověk, vztah k tehdejšímu Izraeli. Feudál.
Omlouvám se, zadala jsem špatnou adresu článku, měl to být: https://starshipearththebigpicture.com/2025/01/09/january-9-2025-supplemental-q-the-storm-rider-updates/ Prosím, jestli to tu necháte, vyměňte odkaz, děkuji.
Kontaktujte nás
Podpora
Ak nás chcete finančne podporiť môžete tak učiniť dobrovoľným príspevkom na IBAN:
SK5109000000005032227165
Ďakujeme všetkým za podporu
Páči sa ti, čo tu čítaš v oblasti duchovných článkov a dáva ti to zmysel? Klikaj na duchovneposolstva.sk, kde nájdeš duchovný chlieb pre svoju dušu :) ⬇️
Taková zpráva je o ničem. Zase se vlk nažral a koza zůstala celá. Uveřejnili zprávu tak, aby vlastně skutečnou pravdu…
`Krasa ..Niet čo dodať ..Krásny príbeh človeka ,ktorý sa obrátil a. spoznal SVETLO BOHA . Ake by to bolo krásne…
Také jsem si kdysi prošla léčením rakoviny (po operaci štítné žlázy na krku). Prodělala jsem 5 x chemoterapii a bylo…
Minule, starověk, vztah k tehdejšímu Izraeli. Feudál.
Omlouvám se, zadala jsem špatnou adresu článku, měl to být: https://starshipearththebigpicture.com/2025/01/09/january-9-2025-supplemental-q-the-storm-rider-updates/ Prosím, jestli to tu necháte, vyměňte odkaz, děkuji.