Efezus (3.časť)

feb 7, 2024 | Duchovné pravdy

Svítící proudy ohně zdály se chvílemi hořeti na nebi jako pochodně. Pak řítilo se planoucí těleso dolů, uchváceno zářivým pohybem nějaké větší hvězdy a bylo strženo s nesčetnými úlomky sluncí do spirálovité dráhy.

Mnohdy přeneslo se tímto způsobem semeno jiného druhu od hvězdy k hvězdě a zazářilo podivuhodně fosforeskující světlo v měkkých bažinách, které jednou obdaří lidstvo drahocennými kovy a drahokamy. Tak bylo položeno prasémě k pokladům země.

Tichý šepot letěl nad prosluněnými luhy, když zářící tváře něžných víl se vznášely nad nimi. Různá zvířena pozvedla ohromné hlavy z měkkých mechovitě zelených vod, které shůry vypadaly jako husté, šťavnaté pastviny. Veliké, široce rozevřené bílé kalichy květin se tu kolébaly a místy vyrůstaly na vysokých stoncích z hlíz, které vznikaly v bažinách. Bohaté, svěže zelené, popínavé rostliny bujely ve vodách a tvořily v nich samostatné zahrady.

Různá třpytivá vodní zvířata oživovala tyto močály a veliký zářivý hmyz pohádkových barev a tvarů lezl na vysokých nohách na povrchu bažiny.

Na březích visely měkké, dlouhými listy porostlé větve a kolébaly se v horkém větru. Lezoucí zvířata, která ještě uměla plavat a současně měla i křídla k letu, seděla jako veliké ještěrky na stromech. Také tato zvířata byla třpytivých barev.

Často se zdálo, jakoby širá, světlá země ztemněla stínem, který zakrýval slunce. To ohromná hejna takových zvířat letěla vzduchem, přicházejíce z nitra velikých lesů, jejichž půda byla močálovitá. Zvířata přeletovala na pobřeží velikých vod.

Stávalo se tak za určitého postavení slunce, většinou dvakrát během velikého koloběhu slunce, který trval úplně jinou dobu než nynější rok obyvatelů země.

Bytostní zahalovali toto světové těleso, uzrávající ve vývoji bohatstvím krásy a radostí sloužícího tvoření v zákonech Božích. Vytvořili světlé, radostné nebe pro probouzející se zárodky duchů, aby je vedlo, poučovalo a bylo jim vzorem.

Úzce spojeny byly duchovní zárodky s pomocníky oné sféry, byly však také otevřeny vyšším, světle zářícím duchům, kteří touto sférou k nim přicházeli. Znali je a milovali je, neboť byli jim milými a k nim patřícími přáteli.

Průběhem času vytvořily se překrásné postavy, jejichž duchové zdáli se úplně pochopit bytost své hvězdy. Jejich hmotné obaly, zrozené z ušlechtilého rytmu tohoto světa, měly také již onu původní jemnou formu, která se pozdějším zhutněním stala krásnou.

Původně byli ve svém bytostném cítění více druhem nejvyšších zvířat, podobných lidem, brzy však rozvily se probuzením jejich duchů v čistě zvířecím těle prožíváním vyšších vlivů, které tyto lidské duchy hnaly k bytostným, jež působily nad nimi. Nejdříve však oddávali se radosti ze života v kráse a hojnosti světa, který brzy s hrdostí majetníků nazývali svým.

Rychle naučili se používat výzbroje svých bystrých smyslů, které vedl převládající duch. Velikýma, dětsky veselýma očima dívali se do světa a s radostí pozorovali své pomáhající přátelé z vyšších říší.

Mohli viděti bytostným a z části ještě i duchovním zrakem alespoň vůdce, kteří jim byli posíláni. Tito dovedli s nimi hovořiti zvláštním způsobem, který nelze vyjádřiti slovy. V živých pojmech ukazovali jim smysl a děje okamžitého stavu. Vedli je na místa vhodná k osídlení, ukazovali jim vznikání a růst stromů a plodů a dávali jim také tušení o řízení svatého Světla, ba mluvili s nimi dokonce i o Bohu.

Astarté i jiné světlé ženy často se jim zjevovaly u posvátných vod, které zasvětili Světlu. Uctívali a milovali Stvořitele a velebili Ho ve věčném přijímání Jeho darů. Dlouho žili jako vyšší zvířata na stromech v mohutně vyrůstajících lesích a stavěli si stále krásnější hnízda. Mírné vánky a jasné, měsíčním světlem ozářené noci přispívaly k tomu, že se mohli zachvívat ve stvoření jako bytosti.

Často shromažďovaly se nesčetné lidské dvojice na okrouhlé mýtině pod velikým, palmě podobným stromem, kde z chvějících se listů zářila Astarté jako světlo měsíce a ony slyšely šepot jejího stříbrojasného hlasu. Tak šeptala jim matka země ústy jejich bytostné matky tajemství přírody, budoucnost a pro ně důležité první pokyny v zákoně života.

Brzy proudily posvátné dary zvonivých paprsků kolem Astarté, která v koruně pralesního stromu vedla rozhovory se svými lidskými dětmi. Brzy obdařila je spojovacími vlákny, které v nich probudily smysl pro tóny a barvy tak, že mladí ještě duchové naslouchali a tázali se: „Kde jsme toto již slyšeli?“

Stále více krásy proudilo k lidským duchům, kteří udělali první krok ve hmotnosti, aby shromáždili zkušenosti.

V oné době rozdělila se již zvířata v plovoucí a létající, alespoň na hvězdě Astarté. Létající zvířata se opeřila krásným měkkým peřím, žila na stromech a táhla se stále víc do nitra země, zatím co menší část zůstala u močálu a širých moří. Všechna měnila svůj zevnějšek průběhem doby a způsobem svého života. Tak vznikaly stále rozmanitější druhy, kterých tu z počátku zdánlivě nebylo.

V dalekých zářících kruzích pohybovalo se světové těleso Astarté ve zpívajícím rytmu posvátných zákonů a kolem ní žhnuly blízko i v dáli mnohé jiné světy a všechny byly obklopeny tak jako ona láskou bytostných služebníků Božích.

Velmi daleko a přece krásně viditelná na klenbě oblohy, putovala mezi mnohými jinými hvězdami za noci na hvězdě Astarté, veliká ohnivě červená planeta. Ona bytost, která její žhoucí hmotnosti dávala zhutňování a odpovídala jejímu svérázu, byla podivuhodným způsobem nakloněna Astarté.

Nad věčně planoucím mořem rudé, vroucí hmoty, vznášela se světlá hlava s vlajícím rudým vlasem. Zdálo se, jakoby moc všech živlů soustředil tento bojovně ohnivý bytostný na tomto světovém tělese.

Dále než oba sourozenci veliké sluneční koule, valil své ohnivé tělo hlubinami kosmu. Přesto však se jeho žár vůbec ještě nezmírnil, ačkoliv ve větší vzdálenosti od slunce měl již býti více ochlazen.

Měl sílu slunce samočinnou ještě v sobě a vysílal trvale plamenné vlny a pracoval jako drak. Jiskry tryskaly v jeho okolí ven po mnohá světlá léta a on sám byl jako ohnivé moře. Neměl nic společného s chladivým, modře se třpytícím leskem své sesterské hvězdy. Úplně rozdílný byl jeho druh. V okruhu výparů, které z něho unikaly, objevovaly se plameny silných výbuchů. Temné dunění vycházelo z jeho tekutých hlubin a mraky, které vysílal, byly plny napjaté síly.

Tu a tam, stále v pohybu, zahořela hlava obrovského bytostného nad tímto chvějícím se červeným světem.

„Thorův plamen“, nazývali duchovní tuto hvězdu, které hromy a zbraně ovládající Thór dal výraz a formu.

Úplně tenká, stravující blízkost, kterou nebylo možno nazvat atmosférou, obklopovala toto těleso. Ohnivé a silné elektrické síly proudily z něj. Nic vodního nebylo tu možno spatřit. V pravěku stvořen byl bez živých bytostí a jen obalující živelné bytosti Marsova ohně, měly tu místo.

Rozhořčující, povzbuzující a vzrušující horečné žáry, radostnou bojovnost vytvářející, tak působily ty nejvzdálenější paprsky z této hvězdy na ostatní bytosti na okolních světech.

V zářivých sítích jemné hrubohmotnosti mohlo oko ducha poznávat působení této planety.

V široce rozvětvených setkáních křížily se tyto síly, které mohly ozařovat duchovní, bytostné a hmotné podle podstaty tvora a podle toho, jak se přiměřeně otevřel.Tak jako mocné slunce podporuje růst všech druhů svou silou, tak působí také každá planeta povzbuzením pro sobě stejnorodé, jestliže opačným směrem působící síly tyto účinky neodchýlí nebo nezruší.

Každý druh měl jinou stejnorodost, od které byl povzbuzován. Tak vznikly zářícími silami Marsu zvláštní kovy, rostliny a kameny v dalším zhutnění se zvláštní silou a účinkem.

Mnohé měsíce cítily se přitahovány nepopsatelně sající silou, která v určitém okruhu obklopovala tuto hvězdu. Nemohly již uniknout ven a byly stále vtahovány zpět do jeho okruhu.Také tyto měsíce jsou ještě úplně jeho druhu, tedy ohnivé, nemají však již vlastní energie.

Nemají žádné vody a proto také postrádají překrásného třpytu, který mají hvězdy, jejíchž atmosféra je naplněna vodou.

Bytostní, kteří působí na těchto měsících, jsou hlavně zaměstnáni vedením záření, poněvadž na živé bytosti nemohou míti žádného vlivu. Bytosti, které se tam tvoří, dosahují také jen stavu jemné hrubohmotnosti a jsou přechodným stadiem tvorů. Jsou jako červení duchové, nemají žádných nohou, nýbrž perutě a jejich hlavy, které hlavně naznačují podstatu jejich bytí, jsou vysloveně duchovně inteligentní. Navenek nejsou krásní.

Svým výrazem se podobají ptákům, jsou velmi pohybliví, mají svůj zákon a svou řeč, nepotřebují však žádné hmoty, nýbrž používají jemnějších sil, které jsou tvorům jako jsou lidé ještě cizí. Překrásné jsou jejich hlasy, které však hmotné ucho neslyší.

Ohromné rozlohy, vzdálenosti celých světů naplněné mocnými proudy, vzduchoprázdné prostory a hučící propasti jemné hmoty rozkládaly se mezi nesčetnými nebeskými tělesy. Pro ducha, který se postavil do této hmotnosti se to jevilo, jakoby se nacházel, jsa ozbrojen vaší představivostí, v ohromné, nesmírně rozlehlé kouli, ve které celý tento sluneční systém spolu s mnoha jinými běží svým zákonitým koloběhem.

Všechno to není ani na vteřinu bez pohybu a ženoucí, proudící síla, která všechno proniká, vybavuje opět mnohé jiné jemné síly.

Hvězdy mají své ochraňující a pomáhající bytostné, kteří pracují v radostném tvoření, pomáhání a spojování, věčné ve službě Boží. Oni jsou nejzvláštnější a nejkrásnější zjevy mezi nimi a jsou nejblíže druhu takzvaných vzdušných duchů.

Ve věnci menších planet pohybovala se také hvězda, která svým leskem podobala se velmi modrému světlu Astarté a která třpytíc se svítivou čistotou, otáčela se ve své předepsané dráze. Podobná světlu hvězdy Astarté byla také hutnost, která se rozkládala kolem ní, chvějící se vodními látkami a zrcadlící se plynoucími obrazy nejlíbeznějších barev. Byl tu mírný lehký chlad a bezpočtu vzdušných duchů prohánělo se v této atmosféře.

Zdálo se, jakoby plavali nedotčeni a nepromíšeni s touto hmotou ve věčně proudící, modře se lesknoucí záplavě.

Nikdy lidské dílo nebude moci produkty svých rozumových staveb proraziti tuto vrstvu silně výbušných sil, které tam téměř neviditelně proudí v lesklé jemnosti. Zde je položena hranice lidskému dílu.

Jako zrcadlem nebo nesmírně jasným mořem pronikají paprsky hvězd těmito vrstvami dolů k zemi. A tak, jako se lámou paprsky a pak na povrchu moře ukazují předměty plovoucí v hlubinách na jiném místě, tak také nestojí hvězdy na tom místě, na kterém vzduch zrcadlí jejich paprsky.

Kdybyste se v nekonečně se jevícím nebeském prostoru vzduchové vrstvy kolem země mohli prohánět jako bytostní, kteří tam tkají, tak byste obdrželi úplně jiný obraz o nekonečných rozlohách všeho stvořeného a maličké roli, kterou v tom hraje země.

Přesto však je ona vyvolena k tak vznešenému splnění v dějinách stvoření a jeho Božských vykupitelů!

Současně uvnitř této nekonečně se zdající konečnosti, současně se sluncem, svou mateřskou hvězdou, současně se šesti dalšími takovými slunečními systémy a se šesti částmi světů podobného druhu, byl stvořen tento díl pozdějšího stvoření. Akt Boží vůle rozvinul se tím ve věčnosti a čase.

Pravěčnou moudrostí jako všechny tyto ve stvoření působící síly, byla také Herta, správkyně a strážkyně země.

Takovou jako Astarté, zářící světlem a krásou, Herta nebyla. Vážná, moudrá, přikloněná více hmotnosti, jakoby chtěla svědčit o tíži hmoty, poznávající ve svém chtění její praformu, oživujíc ji a vyzařujíc – takovou byla její povaha. Pramateřská, radící, pečující, snášející a napomáhající. Tichý, hluboký žal byl v záchvěvech jejího bytí, který tušil budoucnost, kterou země prožije.

Tkala a předla kolem země ve svém jemném vyzařování a byla také v jejich útrobách, kde bděla nad rozkvětem a vzrůstem. Byla veliká a stříbřivě světle šedivá, obalena pozemskými závoji mlh a hluboce modrý svit zářil z jejího bytostného obalu.

Tam, kde byla, tam shromažďovalo se všechno pevné, oddělovaly se vody, vystupovaly páry a výpary táhly do zamlžených dálav. Vody bublaly a splývaly dohromady a moře vzdouvalo svoje vlny při rozkazujícím hlasu Njoerdhově. Jeho působnosti byly podřízeny všechny vlhké vlivy a živly a on sloužil stejným způsobem Thorovi, Herthě, samému otci slunce, tak jako železné vůli Merkurově, který všechny tyto bytostné vůdce živlů řídil živým paprskem svého chtění. Jeho chvějivé nazelenalé, třpytící se stříbrné světlo proudilo Njoerdhovou, daleko zářící, vzdušně tekutou postavou.

Bílá, splývavá brada obklopovala ho jako mořská pěna, vypadal staře a moudře a přesto zůstal mladistvě divoký ve svém působení.

Nádherné bylo, když duchové vzduchu poletovali kolem něho jako bělošedé prapory a hvízdali na jemné flétny větru. Proudy bojujících vodních par, teplých a studených vrstev, přijímaly tyto záchvěvy a hučely a vyly pak dlouho nad rozvlněnými vodami země.

Často byli spolu v živém rozhovoru, strážkyně země a pán vod, často však byli spolu v divokém boji proti Asům, nositelům světla, proti nimž vysílali své divoké větry a mlhy do boje. Pak zuřily živly ve výšinách a na vodě a oheň řádil v hlubinách země. Všechny bytostné houfy se shromažďovaly k divokému světovému boji a právě tím způsobovaly vzrůst a vývoj na zemi.

Svaté jest Slovo! Slovo, které pravilo: „Budiž Světlo!“

Ono jest život. Nic není mimo ně a všechno, co jest, jest z něho.

Tak nezměřitelným jest tento pojem, že lidský duch v pozemském ho nemůže pochopiti.

Neboť svým bytím v pozemském byl postaven do jedné části stvoření, která je konečná, vyžaduje prostoru a času a proto může býti pochopena jen ke zcela určité hranici.

Poněvadž člověk měl však hranici, žil také proto vždy jen tuto, jeho dočasné zralosti odpovídající hranici a cítil se v ní býti středem. Slovo však dalo mu více, dalo mu všechno, postavilo ho do stvoření, nejen do hmotnosti.

Slovo naplnilo ho duchem, živoucím duchem, z něhož je všechno stvořeno. Všechno, co působí bytostně, stálo a stojí ještě dosud v duchu Slova již od počátku. Proto je živoucí a ne mrtvé. Kdo prožije pojem, který vám říkám, ten může se postavit do života, do zákona a nezemře.

Bytostní se rozprostírali nad zemí, působili v ní. Napínali stříbrolesklé sítě, jimiž všechno spojovali a svazovali, skrze ně proudilo jejich čisté pomáhání shora dolů a nazpět. Projevovali se v tom sami stále mocněji a světy hýřily nádherou pod jejich požehnanýma rukama. Hmotnost se ozdobila z jejich tvoření, neboť proudy živoucí síly pronikaly zářivě všechno stvořené.

Hýřící a prýštící hojností životní svěžestí byl svět krásný a naplněný dechem rajských niv. Příroda byla nedotčená, čistá, posvátná a veliká, jako vše, co vzešlo ze slov Páně.

A takovými byli také první pozemští lidé, kteří z ideální praformy zvířete měli v sobě neosobnost, bdělost, kteří byli ještě naplněni čistě bytostným a přesto již rozvíjeli své lidsky duchovní schopnosti až ke zralosti, ve které převyšovali vysoko zvířata, neboť začali ochotně používat svého rozumu. Chodili zpříma a jejich tváře měly již výraz duchovního života. Stávali se vždy více obrazy světlých.

Tito světlí byli pro ně prostě zde, neboť tu byli vždy od počátku, od chvíle, kdy si člověk uvědomil sám sebe.

Stáli v nedosažitelných výšinách na bělozlatém, třpytícím se oblaku světla, které pršelo k zemi jako zářící proud křišťálu po stupních, které vedly ke trůnu otce Slunce. Jeho však nemohli vidět pro ohromnost jeho lesku.

V rytmickém, stále se vracejícím putování slunce vyrovnávaly se také dny i noci. V zářivém oblouku povstal na nejvyšším místě země také most otce Slunce do posvátných říší věčných.

Tento třpytící se oblouk byl vybudován samotným otcem Slunce s pomocí vzdušných pomocníků. Střídající se v duhových barvách svítil v různých dobách, jasný jako den a modře zářící, rozlévající trvale živé, překrásné světlo na zemi. Vysílal positivní síly otce Slunce, které v nejvyšších vrstvách atmosféry nesly malé krystaly jemné hmoty. Tyto lomy záření jemné hrubohmotnosti vytvářely podle domněnky lidí, světlé spojení pro obyvatele nebe.

Zářící bytostný, vyhlížející jako světlý rek, pln lesku, se zlatým rohem střežil most, po kterém putovali světlí.

Překrásné propasti se šířily na úpatí onoho zářícího pásu světla, který se dotýkal země na nejvyšším místě.

Moře i pobřeží se prožhavily v překrásných proudech této nebeské záře. Modré hluboké vlny lesknoucího se moře hučely a zpínaly se pod svými bílými hřebeny. Mile se připínaly svěže zelené trávníky k okrajům písečného pobřeží, které zaplavovalo moře svou bílou pěnou, která usychala a měnila se v malé, krajkám podobné útvary.

Mírné skupiny pahorků se rozkládaly v dáli jako jasné vlny, které kdysi byly vyvrženy pracujícími hlubinami země. Malá, dýmající ohnivá jezera vařila v údolí a kolem nich rozprostíraly se měkké, popelem přikryté krajiny, které dávaly výživu šťavnatým hukám, když vítr přenesl jejich prachové zárodky nad zemí.

Překrásně zaznívaly z dáli, kde hučel příboj modrého moře, posvátné zvuky a mírné hvízdání větru letělo nad malými pahorky. Bohaté lesy se rozkládaly do nitra země, kde zdála se býti půda vlhčí. Množství ptáků oživovalo pobřeží moře. Jejich skřek a třepetání křídel bylo slyšeti daleko a když létali svými oslepujícími perutěmi nad vodou, zrcadlilo se světlo severní záře na jejich vlhkých tělech.

Byla to veliká, krásná zvířata s plovacími blanami na nohou. Jejich krky byly silné a sněhobílé a držely jejich hlavy nahoru ke světlu.

Na malých skaliskách a pahorcích odpočívali v hejnech po dalekých letech. Dole se povalovali rybám podobni tuleni, jejichž křídla zakrněla a přeměnila se v ploutve. Večer, který se rychle snášel, poněvadž dlouhý soumrak byl tu zvláštností nebo zase trvalým stavem, přicházela mnohá zvířata z nitra širé, tiché a v mlhy se halící země. Stříbřitě modrý, chvílemi ozařovaný záchvěvy severní záře, leskl se tento svět jako pohádka.

Postavy mořských žen se vynořovaly z vody a jejich bílé ruce a lesknoucí se rybí postavy zvedaly se v pohyblivém světle stříbrného, zářícího mostu světlých Asů a jásavá píseň velebila Njoerdhra, kterému sloužily.

Ryby přicházely při zvuku jejich hlasů, jakoby přivábeny a veselé ptačí hlasy odpovídaly ze vzdálených šumících lesů, nad kterými se chvěly odlesky severní záře.

Vysoká, vztyčená, světlá postava stála na jednom z pahorků blízko šumících lesů. Byl to Heimdall, světlem zářící strážce mostu, který tu pátravým zrakem pohlížel do dáli?

Tiše šuměl malý, svěží pramének u jeho nohou, které byly ovinuty měkkou koží. Světle bílá se zdála býti jeho téměř nahá postava, která měla přehozenou světlou, huňatou kožešinu jen přes rameno a kolem boků. Ruce byly štíhlé a plny přirozené síly svalů, byly však právě tak bílé jako krk, který se pozvedal krásně z chlupaté kožešiny. Světlé zvlněné vlasy padaly až na ramena. Byly svázány bílým kusem kůže a ozdobeny krásně zbarvenými péry.

Kolem boků visel veliký roh na pásu z mušlí. To byla jediná jeho ozdoba. Pohyby světla přinášely stálé změny do krajiny a chvílemi osvítily také jasný odvážný obličej muže, který tu bez hnutí naslouchal.

Byl to bytostný nebo to byl člověk ?

Zdieľať článok

Efezus (2.časť)

jan 31, 2024 | Duchovné pravdy

Proto budu nyní mluviti podrobnějším způsobem jedině o EPHESU.

Bylo to vlnění a pohyb v bytostných úrovních a zcela jiného druhu než jemná a hrubá hmotnost, kterou tito bytostní utvářeli. Tvořením a prováděním napodobujíce Božskou vůli, přizpůsobovali se druhu svého okolí a přetvářeli je svým vyzařujícím chtěním tak, že se mohlo tvořiti úplně podle vůle Stvořitele, ovšem tak, že odpovídalo svému rázu.

Tak bylo stále napodobováno a utvářeno v každé sféře to, co v ráji prastvořené vyšlo z ducha Páně. Právě tak pohyblivá a trvale se měnící jako krásná prastvoření Světla je tato říše bytostných vůdců živlů, kteří jsou spojeni se hmotností.

V těchto překrásných zahradách a věčně se znovu tvořících hájích žijí světlí Asové a svým tkaním působí dolů do hmoty. Podobno činům tvořivých praduchů ráje, jest také jejich konání uctívajícím pohybem v rytmu záchvěvů stvoření.

Jako jemné, světlé provazce pronikají a oživují působící vlákna jejich chtění tyto sféry. V této říši je také světlé zvonění a zvučení, ale úplně jiného druhu, než hučící zpěv světla ve vyšších říších.

Je to šumění a zurčení líbezných zvuků přírody, jako perlivé bublání prýštících pramenů, jako jemný zpěv větru vanoucího nad loukami a poli, nebo jako hukot divoké bouře na moři a jako dunění ohromných vln. Je to šumot a svištění divokých horských lesů, kdy je slyšet dunivé pády stromů a rachot skal, kdy ohnivě světlé plameny blesků sjíždějí dolů a divoké záplavy valí se dolů z mraků, vybičovány zvířaty podobnými koním. Mráčky jemných výparů táhnou se jako divoké, rozsedlé skály mezi bojujícími živly a příboj vlnícího se působení jejich chtění naráží na mocné protiproudy, které vysílá otec slunce.

Otcem slunce nazývají svého pána, který je řídí a vede a od něhož pochází moudré pokolení Asů. On je vůdcem všech pohybů Světla a je podřízen Merkurovi, který shůry na zlatých vláknech vůle, plní rozkazy Páně. Otec slunce volá do služby a jeho družina je mu věrně oddána. On pohlíží ve svém působení na všechno ze zářícího slunečního světla a sám vypadá jako slunce a když chce přijmout na sebe postavu, tak je krásný, světlý a bílý jako jarní mladý den.

Oslepující zlaté copy padají dolů, má bílý, zářící obličej a světlé modré oči. Postava je štíhlá a plná síly a kolem něho plynou dolů jiskřící paprsky, podobající se zářivou silou paprskům matky slunce, nejsouce však tak hutnými jako tyto.

Zářící a svítící sluneční kruh má kolem hlavy a zlaté světlo objímá jeho štíhlé tělo. Je to široký, věčně kroužící pás ozdobený žhavě svítícími hvězdami. Otec slunce má na nohou zlaté boty, které jsou jako tekuté, lesknoucí se zlato.

S koloběhem sluncí jezdí kolem světů. Jeho oblačný vůz, lesknoucí se střídavě zlatem a stříbrem je tažen nádhernými oři, jež se podobají krásou a rychlostí duchovním ořům prastvoření.

Jako obláčky z jemné, světlé mlhy, zdá se býti tento jejich druh, tak jako všechny jejich výrazové formy, které se trvale mění a pohybují.

Po boku otce slunce procitla zářící, zlatovlasá Sif, jako nositelka veškeré krásy květin, panna šířící jaro. Z jejích světlých rukou proudí barevné útvary, které rozsévají pestré květiny na lukách a nádherně vonící květy na stromech. Milostná jest její tvář, jemně bílá jako list květu a hluboce modré jako pomněnky jsou její zářící oči.

Ve své podstatě spojuje zemské a vzdušné. Tvář září věčnou radostí, teplem a láskou. Rozšiřujíc štědře kolem sebe, kráčí bosýma, svítícíma nohama po světlých oblacích, které při jejím zjevu nabývají krásy síly a pohybu.

V šumících hájích začne to jásat, houfy krásných ptáků poletují a vznášejí se kolem ní, aby se osvěžili v její zářící blízkosti a nádherné květiny pozvedají své hlavičky a dívají se vzhůru. Hvězdné víly, milostné jako dech ve svých žhoucích, jemných barvách, kráčí za ní, přitahují sílu všech paprsků k sobě, vyrovnávají její dary a trvale všechno nově přetvářejí. Povzbuzují veškerou plodnost.

Se vzrůstem a vznikáním stvoření stupňoval se také vliv bytostných. Stále více takových světlých pomocníků začalo působit v jejich říši, která se táhla kolem hmotnosti a pronikala skrze ni.

Zatím, co se šířila tato bytostná říše přijímající veškerou krásu z rukou Páně a přenášejíce ji přeměněnou dál, vyvíjela se v těžkopádné pouti, v dlouhých obdobích, příroda.

Ptáci jásali, modře klenula se obloha a mohutná moře vysílala svoji vlhkost pomocí oslepující síly sluncí.

Nad hmotností země rozšiřovala se hřejivá síla a z hvězd proudily hojné paprsky osvěžující a vyživující svět.

Zvířata nepopsatelných druhů a velikostí vyrůstala na vlhkých močálech a žila na vysokých, písčitých březích, ba dokonce se již těžkopádně pohybovala v moři hlubokých, palmových a listnatých lesů, které šumíce a zpívajíce, vlnily se nad bublajícími bažinami. Zvířata podivuhodných druhů vyrůstala v tomto světě a v dlouhých, sluncem prožhavených obdobích nejbujnější vegetace a bohaté potravy, rozvíjela se a přetvářela se v podivuhodné formy.

Tak v tomto trvalém vlnění a tkaní vyrůstalo do nepopsatelných výšin vše, co bylo zrozeno z pramenů sil stvoření. Bylo to čisté, veliké, krásné a gigantické ve svých rozměrech. Všechna tato krása a původní síla byla vetkána do sítě záření, která skrze milióny barevných a zářících vláken, s ní byla spojena.

Jako vyživovací šňůry zasahovaly do vlastního bytí každé bytosti a do krásně svítících mušlí, které v hlubinách jasných vod se vznášely, rozvíraly a zvolna klouzaly do hlubin.

Vlnící se vody skrývaly něžně zelené lesy vlnících se kapradin.

Jiskřící ryby plavaly ve vodách. Jednoho dne se zastavily, překvapeny a plny hrůzy, neboť nad jasnou hladinou sklonil se jakýsi stín. Jasný jako v zrcadle, objevil se tam nahoře obličej – podivuhodná tvář.

Bylo to zvíře, neobyčejně dokonalé postavy, byla to tvář, která nejevila v sobě jen zvířeckost. Jevila mnohem spíše tahy předoucích a tkajících pomocníků, kteří často pospíchali od stromu ke stromu a od řeky k jezeru. Potom mnohokrát jako ryby ponořili se do vod, pohybovali se jako ryby a přece měli na hlavách krásu a cosi zralejšího než zvířata. Byla to ona dozrávající těla, která byla vytvořena, aby se stala prvními schránkami pro zárodky lidských duchů.

Podivuhodné tkaní přírody a podivuhodné vznikání tvorů viděl duch, který vnořil své oko do Ephesu.

A Jan pravil v modlitbě :

“ Pane všeho stvořeného a později stvořeného, Ty prameni Světla ve věčnosti! Nech mne, věčného svědka Tvé velikosti putovati po všech cestách, které Tvá Božská láska daruje tvoru k naplnění, v němž bych směl sloužiti svým duchem ve věčnosti. Pane, znám Tvoji moc a velikost a chci o tom svědčit až do hlubin Tvého stvoření.“

Nepopsatelný pocit štěstí naplnil ho ihned po modlitbě a jásavě chvěla se blažená jistota ve slově, které zřetelně cítil:

Je ti to dovoleno!

Nadešla veliká světlá hodina stvoření, zachvěly se prazáklady svatého Světla a vody věčného života hučely dolů do hlubin.

Zárodky živého ducha lidí proudily dolů do hlubin. Jako zlaté jiskry, jako miliardy maličkých sluncí vyrazily do nekonečně širokého prostoru, neboť to byl okamžik, kdy Boží vůle, Imanuel, stanul nad pozdějším stvořením v jasném Světle svého Otce!

A Boží vůle promluvila slova :

“ Vystupte ven a ponořte se do zralé hmotnosti ! „

Přemocné kroužení hýbalo pozdějším stvořením a na posvátném cimbuří vysokého hradu bytostných plápolal oheň dokončení.

Plamenný ve své zralé kráse, trůnil pán všech živlů, otec slunce, dárce života. Zralost šuměla z bytostné říše vzhůru ke Světlu Svatého Ducha.

Všechno bytostné v blaženosti vděčného poznání pozvedalo ruce i hlavu k modlitbě. Síla vířící hojností Světla obklopovala s hukotem bytostnou říši. Život proudil, Světlo planulo a život se perlil jako šumící zlaté víno. Na nejvyšších výšinách hradu trůnili vůdcové živlů a radovali se z šumícího díla ve své hojnosti sloužící lásky. Přemocný pohyb hučel vesmírem.

Tryskající jiskry podobné maličkým sluncím proudily v hukotu tlaku mohutným obloukem ven. Při pohledu shůry se zdálo, jakoby roh hojnosti prastvořeného ducha vysypal miliardy slunečních tělísek, podobných živým bytostem, ze stvoření.

Hojnost tohoto požehnání rozlila se jako nálevkou na určité místo ve vesmíru.

Hmotnost světové části Ephesu nacházela se však v takovém pohybu, který ji stále hnal v prazákoně rytmického kroužení po drahách Božských zákonů na totéž místo. Valící se hučící vlny šeptaly, zvonily a zpívaly v posvátně čistých prazákladech hmotností ve vyzařování živelných sil. Část světů byla nyní připravena přijmouti do sebe první zárodky ducha a pospíchala k místu naplnění.

Posvátně čistým, jako dřímající novorozené dítě byl tento oddíl stvoření, ozdobený veškerou krásou, kterou bytostné darovalo a kterou bytostní v láskyplné péči vybudovali a zformovali ve Vůli Boží. Vesmír se leskl, zpíval a zvonil. A nad touto zralou, kvetoucí, zvířaty a krásnými rostlinami ozdobenou a oživenou hmotností žili bytostní ve své říši, zářící ve své kráse, bohatství a radosti jako vzory pro všechno vytvořené.

Byl to nejvyšší bod, na kterém zářil hrad otce slunce, vyzdoben nejvyššími dary. Svazky paprsků v nesčetné hojnosti proudily dolů do hmotnosti a pronikaly jí, plynouce a tkajíce ve stálém lesku nejsvětlejší čistoty a síly.

Pevně napnuty byly tyto svazky, žhavým jasem svítily jejich barvy.

Všichni věční jásali a děkovali Pánu, když skláněli své tváře, aby viděli, jak nádherně kvete stvoření. Radostně děkovali Pánu, když viděli tuto radostnou činnost. Byl to proud nepopsatelného pohybu, který zachvátil stvoření a jako svatý slavnostní jásot zněl tento pohyb všemi sférami. Jako lesknoucí se svítící vlny valila se tato plamenná záplava kolem hory Walu, kde trůnil otec slunce.

S jásotem zvedaly se víly z perlících vod. Elfové vzduchu přilétali a tančili veselé reje. Elfové květin obklopili pahorek hradu bytostných vůdců nejkrásnějšími květy a mohutné obří postavy vybudovaly mosty, zdi a brány vysokého svatého chrámu.

Z postavy otce slunce proudila zářivá vřelost a zlaté světlo.Mocný mladík s vlající ohnivě světlou bradou a hluboce modrýma blýskavýma očima, téměř veliký jako on, vyskočil se smíchem, třímaje kopí a štít.

„T h o r“ zaznělo to v kruhu kolem.

Byl to zpěv jeho jména, které mělo v sobě dunění živlů, zvláště hukot hromu. Divoká družina bytostných postav běžela za ním, jakoby chtěla proletět lesy při bouřlivém veselém lovu. Nyní se však zdálo, jakoby se řadili všichni u nohou otce slunce, který stál v lesku své záře na vysoké hoře a zdravil je.

„Pane !“ modlili se, pohlížejíce do věčných výšin, které se klenuly v lesku Světla, v němž bylo možno rozeznati jako stupně lesknoucí se sféry.

„Pane, my víme o posvátné hodině Tvého požehnání a chválíme Tebe.“

Byl to otec slunce, který takto mluvil. Nad ním rozzářily se oblouky svítící stavby světů a rozžhavily se paprsky chtění čistých, vznešených duchů, kteří z vyšších úrovní působili dolů k bytostným.

Jako řetěz prožhavil se článek za článkem ze shora dolů, stále svítivěji se rozevíral zlatý prostor, který měl spojit nejvyšší bod bytostného této hmotnosti s duchovnem.

Bylo to, jakoby nastal okamžik, kdy dva zralé body se navzájem dotkly, aby se vzájemně do sebe včlenily. Pak nastal klid v blaženosti splnění a klid blaženého ticha. Zdálo se jakoby se vlnilo nebe ráje s pozemským světem. Jiskry světla vyletěly z něho, tryskající a oslepující. Byl to již jiný zvuk a jiné tkaní ve hmotě stvoření než dosud.

Bytostné splnilo svoji úlohu, aby bylo mostem pro duchovní zárodky, které byly přijaty jemnou hmotností, aby se mohly spojiti s hrubohmotností. Překrásné svítící obaly obklopovaly tvary zářící zdravými, mléčně matnými barvami, jež prozrazovaly jejich druh.

Malé, zlaté zárodky Světla pronikly dolů a byly obaleny těmito lesknoucími se obaly, aby mohly darovat zralým zvířecím tělům nevědomé duchovní, aby bylo povzneseno nad svůj druh opět ke Světlu.

Lidský duchu, pohleď jak tvůj zářící zárodek byl roztroušen a padl do úrodné půdy – hmoty. Bytostní pomocníci stvoření a prožhavení tímtéž Božím Světlem, obklopovali tě zářivou láskou. Spojovali své čisté, pomáhající síly s kvetoucí hojností a vytvářeli rajskou zahradu, ve které by mohl uzrávat duch člověka.

Brzy se stalo, že se probudil a zpozoroval krásu svého bytí. Hojnost stvoření kvetla a zářila kolem něho. Na hluboce modrém, svítícím, křišťálově jasném nebi, zářilo slunce, které dávalo překrásné světlo všemu stvořenému… Rozlévalo je na bujné listy, které vyrážely v jeho teple, a na rozlehlé lesy, jimiž pronikalo jeho světlo v krásných třpytivých paprscích.

Vlahé vody prýštily z vlhké půdy, slévaly se v potůčky a bublavě pospíchaly k malým jezerům, na jejichž březích vyrůstaly krásné květiny. Husté lesy byly naplněny vůní vysokých kapradin a dlouhých, vlajících lián.

Na rozlehlých, zelenajících se pahorkovitých stepích, které se šířily na západní straně, vyrůstaly opět jiné druhy travin, krátké mechy a nízká křoviska. Tam ztrácela se půda v písčité rovině, kterou omývaly vody zálivů širokého, modrého jezera.

Do těchto zálivů ústily široké potoky, které sem protékaly rovinou z lesů. Teplá byla půda, ze které vystupoval chvílemi kouř a rozvíraly se rozlehlé jámy, z nichž tryskal tekutý oheň.

Při tomto přírodním jevu rozechvělo se okolí na dlouhé hodiny lehkým vlněním.

Zdálo se, jakoby půda, na které rostly ty krásné lesy, byla úplně tenká a měkká, jakoby to byla jen vrstva, ze které prýštily ony teplé, dýmající prameny. Při každém lehkém zachvění lesů mnoho se změnilo.

Na mnoho oběhů měsíce byla pak vrstva v trvalém pohybu, nad rovinou i mořem ležela jemná oblaka kouře, jež zdála se zatahovat hvězdy nocí, zatím co zespoda byla chvílemi ozařována růžovými, chvějícími se plameny.

Tak podivuhodný, bohatý život rozkvétal z popele vulkanických výbuchů, který byl pak roznášen mírným větrem a pohnojil rozlehlé roviny. Rok od roku, jak duch z putování slunce viděl, měnila se zvolna chladnoucí, vulkanická země. Ozářeny světlem, čisté, teplé a vlhké, zvedaly se její mírné pahorky v paprscích slunce.

Milé byly hlasy této přírody, hýřící nádherou probuzeného života. Vítr tu zpíval, když vytvářel vyrovnání silného slunečního tepla s mořským chladem, až moře vrhalo vysoké vlny.

Pohyby vzduchu v pravidelných proudech podle postavení slunce, přizpůsobujíce se jeho východu a západu, ovívaly tento svět. Na této části světů Ephesu byla jistá podobnost s vývojem života na všech ostatních hvězdách.

Čím více byly si podobny teplotou, tím podobnější si byl duch jejich vegetace. A přece jevily se již rozdíly, které průběhem doby byly stále zřetelnější.

Podivuhodný život naplňoval svět planet kroužících kolem slunce. Byly obklopeny hojností vznášejících se svítících duchů a bytostí, které oživovaly, utvářely, vedly a poučovaly hmotnost.

Každá z velikých , zářících hvězd, jež kroužily kolem světového slunce, byla obalena jemným, chvějícím se fluidem. Do tohoto vydechování jemnohmotného druhu ponořovali se rádi oni bytostní, kteří byli sympaticky dotčeni tímto druhem.

Líbezná růžová tvář mimořádné krásy zahalila chvílemi svou svérázností onu planetu, kterou vy ještě nyní nazýváte Venuší. Tehdy neměla ještě žádného jména z hlediska lidského rodu.

Duchové znali to však jinak, neboť tato planeta vyzařovala v tisíceronásobném zředění a zhutnění opět proudy vůle oné duchovně bytostné královny Astarté, která do sebe vsála krásu a byla kněžkou Božské čistoty.

Zářící diadém modrého světla korunoval její stříbrojemný vlas a dech růžové záře se linul z její tváře. Obrazem této duchovně bytostné byla ona bytostná Astarté, dcera otce slunce, která dávala hvězdám jaro a květiny a přeměňovala je v ráj. Toto byla planeta chvějící se stejnorodě s ní, která jako ona sama vysílala nejjemnější paprsky růžového světla.

Na jejích vlnách přitahovaly se stejnorodé záchvěvy a jejich chtění přitahovalo opět ony jemné duchovní záchvěvy krásy hmotnosti a proto na této planetě vytvářely se květiny netušené krásy, barev a tvarů.

Tyto květiny plavaly na širých vodách, na nichž si pohrávaly líbezné vlny, které s pěnící korunou blížily se slunnému pobřeží, na jehož jemný písek, lesknoucí se oslepující čistotou, vyplavovaly hvězdicovité, perlící se mušle. Veliké, široce rozevřené misky ukazovaly ještě živoucí útvary zvířat, které však rychle vysychaly ve žhavém světle slunce.

Bytostné ženy, jemné jako mlžné závoje shromažďovaly třpytivé výpary těchto mušlí a pečovaly o ně starostlivýma rukama. Tyto bytostné postavy zdály se býti z pěny a zdálo se, jakoby svýma jemnýma nohama tančily nad světle modrými vlnami jezera. Jejich postavy byly bílé, vybrané krásy a jejich tváře se leskly jako perly.

Na této hvězdě nacházely se mnohé bytosti vodní a mnozí duchové vzduchu. Všichni měli jiné formy, než jejich druhové, kteří obklopovali a oživovali zemi, byli lehčí, pohyblivější a něžnější, ačkoliv to častokráte byly tytéž bytosti, změnil se úplně jejich vzhled v jinorodých záchvěvech okolí.

Nad ostrovy proudila teplá, sladká vůně jejich tkaniva, k němuž přiváděli svá nová tvořivá vlákna. Měkké větry šuměly a rozlehlé vysoké zahrady s nekonečnými háji a hlubokými, azurově modrými studnami se otvíraly, aby přijaly milostné bytosti.

Zářící zvířata žila ve vodách, zářící zvířata krásná jako krajkoví, vznášela se nad květinami, jež se tu kolébaly a šuměly na rozlehlých polích jako červené máky.

Když slunce chýlilo se k západu, pak letěly hluboce modré překrásné stíny nad tímto světem. Veliký a rozlehlý jevil se shůry. Vody jeho moří se pohybovaly, když rytmický průvod měsíců žhnul na temně modré obloze, počalo zase nové světlo nového slunného dne vystupovat na jasném nebi.

Jako nekonečné moře zalidněné plovoucími hvězdami jevilo se to bytostným duchům, kteří mohli plavat v tomto moři. Jako v síti z mnoha vláken a mnoha paprsků duchovního, bytostného a jemnohmotného druhu, bylo zapleteno každé světové těleso a viselo kolébající se, chvějící se a kroužící po dráze, kterou mu předepisovalo hmotné vyzařování.

Podle vyzařování jeho podstaty zbarvilo se také záření jeho dráhy. Nesčetná hvězdná tělesa letěla tak v barevné nádheře svých drah, zároveň s částicemi velikých hvězd a vymrštěnými kusy dosud ohnivých planet.

V mnohých vzduchových vrstvách bylo teplo a žár, které by přivedly vodu do varu. Lidskému duchu není možno, aby hmotně kráčel oněmi říšemi světů, neboť jeho tělo by to nevydrželo, poněvadž tyto světy nejsou pro tvory z masa a krve. Tlak vzduchoprázdného prostoru nebude moci překonat nikdy. Proto také žádný lidský duch ve hmotě nebude moci vyzkoumat tyto různé hutnosti, které jsou mu tak blízko a jsou tak nedosažitelné. Avšak duch může se na nich učiti.

V době budujícího vznikání ve stvoření bylo to však úplně jiné, žhavější, životnější a převratnější, než v pozdějších dobách, kdy hvězdy byly ochlazeny a chladné vrstvy vylily se těžce a zvolna, poněvadž ohnivé proudy slábly a již žádné nebo jen řídké oplodňující plameny vyrážely s párou a lávou z masivních kamenných vrstev. Nynější svět je úplně jiný a přece je to svět stejného dne stvoření.

Zdieľať článok