Príbeh Efezus pojednáva o živote a pôsobení pripravovateľa cesty – Hjalfdara – v predhistorickej dobe. Je súčasťou knižnej série „Zaviate doby sa prebúdzajú“. Jej jednotlivé zväzky ukazujú, ako ľudstvo dostalo okamžitú pomoc od Svetla a ako bolo duchovne vedené. Obsah nie je rozprávaním v obvyklom zmysle. Príbeh je prijatý človekom obdareným schopnosťou prijať mentálne obrazy, ktoré následne autor vykreslil podľa svojho vlastného porozumenia. Zároveň sa obrazy vyskytli pred jeho vnútorným zrakom, nie pred jeho hrubým, pozemským videním a zobrazovali udalosti, ktoré sa odohrali v jemnejších hmotnostiach. Čitatelia majú príležitosť uvedomiť si, že ľuďom bola vždy poskytovaná pomoc zo svetla, aby našli cestu k Pravde.

„Na počátku bylo Slovo a toto Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo! Toto pravím na svědectví, abyste věděli, kdo k Vám mluví, neboť já, Jan, jsem svědkem duchovního dění!“

Na Patmu, který se jako ostrov vznáší nad rájem vyvinutých lidských duchů, světlý, lehký, jasný a čistý, seděl ve světlem zalité besídce jeden ze stvořených, kteří nazývají Patmos svým domovem.

Na jeho kolenou ležela otevřená, ještě nepopsaná kniha. Jeho ruka držela již pero, aby vyplnila stránky, ale jeho vážný, míruplný obličej byl obrácen k výšinám, kde se rozprostírala nezměrnost prastvoření.

Oslnivě padl dolů bílý paprsek a s ním zaznělo shůry jako mocně se chvějící šumot, až se to stalo světy obsáhlým dunícím hromem, který nesl v sobě slova :

„Splň nyní, Jene, aby se mohl uzavřít tvůj kruh, který má v sobě část vědění o stvoření a o putováních, která ti byla povolena na Tvoji prosbu! Věrně jsi sloužil Světlu. Podej zprávu, co jsi směl vidět a prožít, vycházejíc z místa svého původu, na kterém se nyní opět nacházíš.“

Jan, sklonil se ve zbožné radosti a začal psát, zatím co současně s ním, v naplnění pro zemi, smělo sledovat jeho slova také pero jednoho z vyvolených ………..

Nad Janem se silněji rozzářilo, když napsal tyto řádky a ze Světla vynořil se obličej Ježíše, Syna Božího, jaký byl v hodině smrti na kříži a ruce, z jejichž jizev po hřebech tiše kapala a pak proudila krev a mírný, měkký hlas se snášel dolů: „Jene, slyš mne! Chci, abys mne nyní viděl ve Světle mého Otce, jako jsi mne kdysi poznal ve hmotě. Nyní musí přijíti soudce! Pohleď na Syna Člověka, který přinese světu soud a tím záchranu ke znovuzrození!

A po těchto slovech bylo, jako když se rozevře ve Světle závěs. Vedle Ježíše vystoupil Syn Člověka, Imanuel. Nad nimi však zářilo Světlo ještě silněji a z něho vyhlédla tvář Boha Otce.

Rozechvěn klesl Jan na kolena, zatímco proudy Světla ho zalévaly a napsal do knihy:

„A viděl jsem Jeho, Ducha Pravdy, Imanuele, v jasnosti jeho Otce a Ježíše Krista po jeho boku. Viděl jsem jejich nádheru a to prvorozeného Syna z Otce a vyrozeného Syna a byla to nádhera plná milosti a Pravdy.

Vznešený obraz zmizel a jak se nebesa otevřela, pramen Světla pronikl shůry a vlny věčného života proudily dolů a na vlnách snášely se dolů řady andělů Božích. Před nimi byl bílý kůň a na něm seděl On, Duch Pravdy, Chléb živý, Slovo Boží a ohnivý meč vycházel z jeho úst. Za ním se ubíral průvod věrných zářivých duchů. Jásavé znění a chvění vlnících se proudů Světla provázelo průvod Páně, který sestupoval dolů skrze stvoření do nádoby, kterou Bůh pro něho určil.

V modlitbě plné díků setrval pak Jan po určitou dobu, zatímco svit štěstí nevýslovně zjasnil jeho vážné rysy. Pak rozevřel knihu a na novou stranu psal. Psal bez přerušení, ve svatém naplnění svého milostiplného úkolu, zatím co pero na zemi sledovalo jeho tahy.

Když na Patmu, blaženého světlého domova, přijímala duchovní semena postavu podle obrazu prastvořeného ducha, byl jsem také já, Jan, v řadách těchto prvních. Šel jsem dolů do stvoření daleko dříve, než se cesty mého ducha ve hmotě setkaly se Syny Světla Páně. Starý je můj duch. Při smrti Ježíšově byl jsem vtělen na zemi naposled.

Vědění, které mi tehdy daroval Pán ve hmotě, bylo jen závěrečným kamenem k mým splněním, která zakončila mé putování a vedla mne zpět tam, odkud jsme kdysi vyšli.

Cesty Páně jsou tak všeobsáhlé, rozlehlé a nesmírné, že lidský duch je nemůže nikdy pochopit. Avšak cesty, po kterých vede Pán lidského ducha, musí se stát tomuto duchu vědomými a pochopitelnými, neboť ničeho nedává Pán svému tvoru, k čemu by neměl schopnosti.

Tak všeobsáhlým, svatým a velikým, jakým jest Jeho stvoření, tak zrozen z jeho moudrosti a lásky a dokonalý jest také zákon, který toto stvoření nese. Tak velikým a svatým jest největší v něm, tak velikým a dokonalým jest také nejmenší. Co ví lidský duch ve hmotě o naplnění svého putování a o vědění těch, kteří se navrátili zpět ke svému východisku? Nic !

Malé jest všechno, co proudí z lidského rozumu, úzce omezené a zlomkovité. Člověk nedosahuje již k oněm posvátným, světlým výšinám, které by ho mohly prožhavit.

Nyní však nastala změna, světlé proudy plynou opět hmotností a Svaté Světlo Pravdy svítí v temnotách. Pramen za pramenem věčné moudrosti se nyní otevírají a jako kdysi napájejí a vyživují žíznivého ducha, který usiluje o návrat domů. Láska Boží sklání se ke stvoření a přináší v soudu vykoupení od zla.

Láska Světlého Otce vyslala svého Božského Syna, Imanuele, aby ve slově Božím přinesl klíč k poznání. V Jeho Světle mohu se také já, Jan, přiblížit sám lidskému duchu ve hmotě, neboť moje cesty nejsou spojeny s lidským duchem od Ježíšovy smrti na zemi. Když jsem já, Jan, vystoupil vzhůru na Patmos do své vlasti věčného lesku, byl Ephesus v zármutku a duchové plakali.

Z věčných zahrad plynulo a sršelo dolů zářící světlo. Proudilo zvonící v mohutných vlnách směrem ke hmotnosti.

V nejvyšším, bíle planoucím ohni, stál vysoký mohutný kříž, převyšující všechno čistotou a zářící silou. Jako slunce, jako točící se světelný kotouč, zářil mocně kruh paprsků z pramene prasíly, stále vyzařující a opět se vracející do svého původu.

Perutě zvedají se ze Světla, klesají dolů ve vlnách svítících proudů paprsků, vedoucí a opatrující vyzářené zárodky, které z pravěčné říše Otcovy klesají jako maličká, plamenná, živoucí sluneční semena.

Tak zřeli jsme my, věční otcové na Patmu, jak život ducha ze Slova stále proudí a rozvíjí se, jak v nepopsatelném třpytu a jiskření tryská mohutný proud kapek, jak stojí otcové ve chrámu Páně, prožhaveném zlatým světlem a pozvedají zbožně hlavy vzhůru k Pánu.

Přemocné je pravěčné tvoření a bez začátku a bez konce vidí tkaní nádhery Boží. Jejich pohled je široce rozevřen, takže mohou nazírat do svatých, nebeských záměrů Páně a mohou poznávat velikou vznešenost a všelásku svého Stvořitele.

Žijíce a tkajíce, jsou ve tvořivém proudění Světla a proudí s ním síly duchovního chtění ven a dolů, spoluutvářejíce, spolutkajíce, vdechujíce život do zhutnění….

Všechno bytostné prastvořené, všechno duchovně bytostné dokončilo svoje nejnádhernější dílo.

V radosti zachvívají se v každé sféře a druhu, které naplňují a vyzařují jádro své podstaty. Jásavými zvuky zpívají miliardy zářivých bytostí, jásavé hymny žhnou v čisté uctívající kráse květin. Zpívajíce, jako jemná zlatá vlákna šumí větve vlnících se stromů a nádherné ovoce třpytivě nabízí osvěžující šťávy jako potravu a voní s květinami v horlivosti nádherného zrání.

Šumivě jako věčné vodopády plynou posvátné proudy poznání a milosti zahradami Božími. Staří vznešení duchové byli zavolání, aby střežili a chránili životní sílu, která tu v duchovním zárodku putovala dolů.

Bylo to jako veliké a mocné stěhování národů, které započalo zde nahoře v později stvořených zahradách blažených.

Tak také můj duch, dlící na vysoké hoře, pohlížel dolů.

Přitom zjevilo se mi mnohé obalování, zhutňování a uzrávání.

„Lidský duchu, nadešla tvoje hodina vnoření se do hmotnosti, aby uzrálo tvé vědomé Já!“ Tak zněl hlas Nejvyššího jasně jako zvuk pozounů v mocně kroužícím vesmíru.

Bylo Světlo. Světlo se rozšiřovalo a pronikalo silou Jeho Ducha veškeré temnoty.

Bude to věčně nepochopitelné pro představivost rozumu každého pozemšťana, jak působilo tkaní sil, když Bůh uvolnil pohyb Světla přes jeho původní hranice.

Jak tehdy všechno bylo, jak rostlo, pohybujíc se a kroužíc také hutností. Stávalo se těžším, klesalo a přitahovalo druh k druhu. Z plamenného Světla stal se oheň a ohnivá masa plamenů stala se koulí, vznášející se a vyrovnávající se, věčně kroužící v rytmu a zákonu slunečních kruhů.

Věčně oživující, formující a zdobící čistě bytostní obetkávali ona zhutnění světla, ze kterých se měla stát tělesa. Jak byli krásní, jasní a jemní, plně rozzáření v tekoucí Vůli svého Stvořitele, zachvívající se ve vyzařování, působícím v mocném prazákoně.

Jako nejjemnější, světlem utkané závoje, plynuly postavy, podobající se hlavně plamenům a hvězdným vílám, skrze jemné proudy zhutňujícího se tkaniva.

V podivuhodných proudech a pohybech kroužily části světů v zákonitě samostatném vývoji v nedohledném prostoru.

Byla to bezbarvá úplně jemná hutnost, do které se vnořily tyto zárodky, a která na nich způsobila tak podivuhodné změny. Bylo to, jakoby kolem jejich zářících, téměř tekutých jader byl obalen jemný, neviditelný plášť, který vytvářel za sebou tiché záhyby a působil jako jemná blána na vřelém, vařícím se mléce.

Jemný chlad rozprostřel se jako měkký plášť, který byl úplně bezbarvým a v protikladu ke svítícím zárodkům světů působil jako temnoty.

Tím ponořily se do takového stavu a balily se takovou hutností, která jimi byla přitažena a na kterou samy přitažlivě působily. Zachvátil je podivuhodně vyrovnávající zákon pohybu, řadily se do skupin a druhy dohromady, nebo se rozdělovaly podle moudrého rytmu a pohybu, který mohl být samozřejmý pouze jim.

Z tohoto rytmu vytvářelo se něco, co mělo svůj původ již ve věčném ráji: záchvěvy, pohyb a přeměna záření v odstupňování světla a tóny barev. Mocnými pohyby vytvořil se na velikých točících se tělesech žár, žhavost a plamenná výheň a vytryskováním věčně dále působících sil do hlubších, chladnějších hutností, vznikalo stále silnější zhutňování, až se nakonec utvořila tělesa.

Posvátným bylo toto působení, posvátným bylo řízení Světla a síla, která se tu duchu zjevovala z říše Boží.

Tak vznikl prostor a čas ještě dříve, než povstal nějaký tvor, který by mohl prostor a čas nekonečnosti tohoto stvoření změřit.

Avšak tento širý a obsáhlý svět, který rostl vstříc svému bytí, nebyl osamělý. Obklopovalo ho posvátné, čisté tkaní, jako jemné světelné tkanivo nořilo se do něho a proudilo v něm a počaly jím pronikat Spojující, Vedoucí a Pečující.

Podivuhodně a posvátně pečovaly jemné světlé Alby, vyslané z čistě duchovního, o růst, o prožhavení působení ve hmotnosti. Jemný, avšak podivuhodný svět krásy, péče a vzrůstu, vznášející se nádhera zahrad naplňujících přání Stvořitele, nesli se dolů čistí Elfové, kteří chtěli připravit hmotnost. Také na ně rozlilo čisté duchovno za tím účelem svoje posvátné síly.

Nepojmenovatelné epochy přešly v řízení těchto krouživých sil a v lůně zárodků spočívala posvátná síla vůle Otcovy, kterou věnoval všemu stvořenému a později stvořenému.

Všechno se zachvívalo ještě v bezejmenném bytí. Bylo to však protkáno jediným, velikým jménem, které znali jen věční a to pravilo, co věděli a prožívali jen oni:“ A M E N „.

Že já, Jan, mám vydati jednou lidstvu svědectví o velikých tajemstvích stvoření, pravil mi Ježíš Kristus kdysi na své pozemské pouti. Také můj duch nevěděl v pozemském těle nic o starém vědění, které nasál do sebe nad pozdějším stvořením.

Můj duch cítil jen úzké spojení s Božím Světlem Ježíšovým, které nedovedl nikdy pochopit. Poněvadž můj rozum byl jako rozum dítěte, nechával jsem se vést jenom velikou láskou, která mne zcela naplňovala.

Když jsem našel Světlo světa, jak bych mohl kdy zanechat, nebo nehledat dále se svou největší silou?

Když Ježíš mi to kdysi řekl, cítil to ovšem můj duch a uchoval to v sobě, avšak moje srdce to nechápalo. Když jsem byl zproštěn pozemského břemene a když jsem se opět nalézal v modrozlatém světle věčného domova, když jsem viděl opět změny času ve hmotě a jasným okem pozoroval veliký, věčně kupředu a dále se valící pohyb věčnosti, tu prožil můj duch vše, co žil a v dobách krátkého bolestiplného snu zapomněl.

Jako dítě a přesto starý a vědoucí klečel můj duch u nohou Ježíše, Syna Božího, který mu zjevil přicházející cestu Vůle. A pohleděl do Světla Božího, do jeho jasu plného milosti a pravdy.

Amen, svaté jméno, Bůh, Světlo, Život, Živoucí zákon, zachvívalo se ve vesmíru. Bylo jen prasémě nejčistších duchů. Jejich chtění je rozsévalo a dech čistoty pohyboval proudy živoucího stvoření. Na těchto proudech snášeli se Pomáhající, Spojující a Utvářející. A tito vybudovali si ve světlé stejnorodosti svět, který měl nésti hmotu obalováním, výživou a vyzdobováním.

Nejdříve byli vzdušného a ohnivého druhu, avšak ještě úplně světlí a jemní, podobni plamenným závojům s bílou a ohnivou silou záření. Vyhlíželi jako tekoucí světla, jako lesknoucí se proudy nejčistších vod, které jsou prozářeny světlem slunce.

Tam, kde se jim líbilo, posílala je působící Vůle a tam také zůstávali podle jistého vědění svých bytostí. Tam pracovali svým způsobem tak, jak se to učili v ráji od svých pravzorů a prarodičů, živě z toho tvoříce a cele se zachvívajíce v rytmu prazákonů stvoření. Z prastvoření přicházelo vše nekonečně mnohotvárné a vznešené, proudilo a pulsovalo to mohutným vesmírem, který poskytoval nedohlednou možnost rozšíření.

Všechno se pohybovalo v sobě přiměřených druzích záchvěvů, bylo udržováno a podepíráno vám nepochopitelnými zákony, které samy proudíce ze záchvěvů, byly napájeny shůry a připravovaly stále novou půdu možnostem rozvoje.

A nadešlo veliké působení a z oslepujícího moře Světla objevil se nad vlnícími se vodami života Duch Boží, nad pohyblivými kruhy stvoření, které byly proniknuty bytostnými zárodky a budujícími bytostnými. Tyto kruhy byly směrem dolů stále hutnější, chladnější a méně proniknuté světlem.

Duch Boží povolal prastvořeného Merkura a to byl okamžik pro stvoření, kdy chvějíc se cítilo Vůli Boží. Zavolal prastvořeného bytostného ve jménu svém a on, Merkur, pán nade vším bytostným a nade všemi živly, začal působiti dole ve hmotě. Vytáhl s armádou svých věrných a v tomto okamžiku projevilo se to jako zákon, který svou činností vnesl do stvoření.

Bylo to podmíněno zákonem pohybu, že po rozšíření musí následovati stažení, po oteplení ochlazení, v posvátném rytmu Božího dechu. A z toho vznikla přitažlivost stejnorodého.

V rozličných úrovních se to podivuhodně vyvíjelo, podle jemné lehkosti a propustnosti světla tvořily se přiměřeně světlé, lehké a jemné látky. Oddělila se voda od ohně, vznikly hutnosti skrze ochlazení a sraženiny, které se staly základy, formami a hutnějšími látkami.

Třpytíce se zlatem, stříbrem, nebo měděnou barvou, kovově se lesknouce a přesto jemné jako vlna nebo pěna vytvořily se tyto prazáklady Merkurovými zásahy, který vysílal své síly záření do hmotnosti. Podivuhodná vlákna pronikala kruhem stvoření, v němž se soustředila světová slunce a podle zpěvu chóru záření z věčnosti rozezvučel se hukot sfér a zpěv slunečních proudů pod mohutným Merkurovým žezlem, řídícím záření.

Byly tu při díle kosmické mocnosti nepochopitelných druhů, které byly uvolněny řízením prastvořeného a bytostného působení. Tato teplá a vroucí živná půda pozdějšího stvoření nesla v sobě již zárodky hmotného života, které měly v důsledku své snahy ke Světlu rozvinout se opět vzhůru.

A každý druh, který ze chtění prastvořených duchů byl již vzorně vytvořen v bytostném bytí, vyrůstal v pozdějším stvoření stejnorodě a zhutněn vzhůru ze hmoty.

Zprvu podle chtění a působení jemných, květinových světlých Alb, tvořila se vysoká, bujná, vlnící se stébla s jemnými, široce rozloženými větvemi. Byly úplně podle jejich druhu a Alby na nich sedávaly a potápěly se do měkkých, teplých základů, z nichž vyrůstaly jejich kmeny.

Zvonění a zurčení tu začínalo ze spodu a tichý šepot shůry, neboť ony mohly se dorozumět s hmotou, která jako jejich semena vyrůstala vzhůru a přece byla jiného druhu než ony.

Třepetajíce a lesknouce se blížili se shůry Elfové světlých semen v nezměrném počtu, nesli jemná, práškům podobná zrnéčka, která počala tiše padati ven, na jemné úrovně a Elfové řídili let těchto zrnéček svou vůli, neboť byli jiného, silnějšího druhu.

Všechno, co bylo vytvořeno v prastvoření, vyvíjeli bytostní na svých příslušných úrovních. Jako vzor a předobraz vyrůstalo v jejich jemné říši to, co později také pod nimi mělo vzniknout ze hmoty.

A tak se stalo, že kolem oplodněných světových těles kroužila ohnivá slunce, jejichž teplo a záření podporovalo zárodky a v kroužení a vzájemném působení vytvořila světlo a stín a označila změnu času.

Dávno dříve než člověk se svým počítajícím rozumem byl zrozen k životu.

Stříbrojasná čistota rozšiřovala se nad pozdějším stvořením. Hmotnost dýchala klidně a stále v posvátném klidu Božských zákonů. Jako obrovitý, svítící briliant protkaný mnohonásobně svítícími paprsky světla, bylo hmotné stvoření v tomto stádiu vývoje.

Dráhy světů tkaly své cesty kolem sebe a skrze sebe. Od prvního a nejvyššího světového kruhu až do toho nejhlubšího, byly pohyby tohoto koloběhu světových sluncí přizpůsobeny vždy dotyčné hutnosti podle zákonů stvoření.

Záření z těchto těles způsobovalo nejpodivuhodnější světelné jevy, obetkávalo měkkými, jemnými výpary a pak vytlačovalo je vzhůru až do jisté výše, kde byly tak přitahovány jinými světelnými tělesy. Kolem každé takové hvězdné koule vířil její dech v jemné vrstvě výparů. Ke každému takovému tělesu schylovali se pomocní, budující a spojující bytostní, kteří odpovídali druhu podstaty a vydechování hvězdy.

Nebeskou duhu, propouštějící světlo, čistou a rozlehlou protkávali světelnými vlákny a mosty svého bytostného působení.

Ponořovali se do hmoty, aniž by se s ní spojovali, neboť byli úplně jiného druhu. V každé části světů vytvářela se pokaždé úplně jinak utvářená hmotnost, každá jasná, vzešlá jednotně ze zákonů a proto neodchylná od svého čistého původu. Podivuhodné síly shůry pronikaly veškerou hmotností.

Jako krásný plod nebo květina, rozvíjela se ve svéráznosti své podstaty, podobajíc se duchovnímu obrazu tak, že duchové Světla, když se dívali shůry do křišťálové jasné stavby stvoření, viděli věčně se vlnící moře barev a světla, na němž a v němž plavaly čisté, světle zářící, široce rozevřené květiny jako lekníny a v němž se potápěly nádherně zářící plody …tak líbezné, čisté a půvabné bylo vyzařování útvarů, jež vznikající části stvoření jemnohmotně kolem sebe spořádaly.

Bezmezný jásot uchvacoval ony bytosti, které byly vyslány vůlí Stvořitele dolů, aby tam působily a které předly a tkaly svá jemná síťová vlákna, spojujíce tak všechno s vyššími sférami a vytvářejíce mosty, aby čisté duchovní chtění mohlo se jednou ponořit také do hmoty jako ony.

Jásot a dík těchto bytostí byl jako hymna, která věčně zaznívala až ke stupňům Božího trůnu. Všichni věční duchové znali její zvuk, který se jim zdál být šlehajícím jako plamen, jejž bytostní přinášeli svému Stvořiteli.

V této čisté, obrovské, světlé pavučině stáli oni duchové, kteří na hranicích kruhů sfér čekali na svůj odchod ke splnění a dívali se s díkem a úžasem dolů na bohatou krásu Božího stvoření.

Radostí, jásotem, teplem a silou, láskou a čistotou zvučely a zpívaly paprsky a napájely všechno, co tu bylo. A později stvořené tkaní a předení tvořilo dále podle myšlenek Božích a bytostní stavěli svůj světlý hrad nad hmotou. Měl to býti vzor pro všechno vznikající, co vstupovalo do procesu zhutnění.

Zde zelenaly se nádherné, zářivé lučiny, šuměly potoky a prameny plynuly lučinami a ústily do hluboce modrých, rozlehlých a vlnících se jezer. Vlnité pahorky řadily se k rovné, nekonečně rozlehlé rovině. Hluboké, vlnící se kapraďovité lesy se třpytily jako smaragdové klenby.

Mocně vyrůstaly do ohromných výšek. Tyčily se vzhůru jako posvátné domy. Vznikaly palmové háje, které se podobaly krásným rozlehlým a šumícím zahradám zlatých lesů ráje a na výšinách prudce stoupajícího pohoří vyrůstaly stromy velmi hutných, ale drsnějších kmenů.

Na nejvyšším vrcholu hor trůnili nejvyšší vůdcové bytostných, kteří rozličně roztroušené části světů opatrovali a pečovali o ně. Oni jsou světlé Alby, abych to vyjádřil, vám srozumitelným slovem.

Jedním z kruhu stvoření, nyní nejdůležitějším pro lidského ducha, poněvadž doba soudu přivedla k němu Pána, jest Ephesus!

Nejlehčeji bude proto možno vysvětliti lidskému duchu působení oněch bytostných pomocníků, kteří jsou určeni pro Ephesus a hlavně pro zemi. Z malého a nejmenšího může býti pak obzor rozšiřován a to, o čem se tu vypráví, možno pak přenést na mnohé vzdálenější části světové stavby.

Zdieľať článok