Když kníže příštího jitra brzy ráno opouštěl svůj stan, ležela před ním hlava obrovského lva. Dhu-Far se jí ještě zabýval.

„Ty jsi to zvíře ulovil, Dhu-Fare?“ tázal se kníže přátelsky.

„Jak bych byl rád, kdybych mohl přisvědčit na tvoji otázku, kníže,“ vzdychl Dhu-Far a bylo jasně vidět, jak rád by byl tímto šťastlivcem. „Zde stojí vítěz“, a ukázal přitom na jednoho z Arabů, jehož nižší postava svědčila o tom, že pochází ze sousední říše.

Také jeho oděv to prozrazoval. Abd-ru-shin nepožadoval, aby jeho noví poddaní ve všem napodobovali lid Is-Ra. Proto se zatím jen málo změnilo na jejich, původně sporém, oděvu. Kolem boků měl ovázán červený pruh látky a její konce visely až k chodidlům, což jistě překáželo v běhu. Kolem krku měl muž jako oděv horní části těla množství řetězů z různých semen a malých kaménků.

Pravděpodobně se k tomu odíval ještě burnusem, ale když se nyní zaměstnával kůží lva, tato část oděvu chyběla. Zato jeho řetězy chřestily při každém jeho pohybu. Kníže si rozveselen prohlížel Araba: „To je tedy lovec lvů.“ Žádal ho, aby vyprávěl o noční výpravě.

Tu se s mužem stala změna. Narovnal se, zastrčil za pás konce látky kolem boků a svobodně stanul před knížetem, jsa hrdý na svůj čin. Z jeho zprávy vysvítalo, že to nebyl první lev, kterého skolil, jeho sláva jako lovce lvů byla známa.

Co říkal, se knížeti zamlouvalo a největší radost měl z toho, že tento muž, který se jmenoval Mul-Dha a jehož jméno slyšel již dříve, se zřejmě snažil, aby správně vylíčil Dhu-Farovu zásluhu o šťastném ukončení lovu. Dhu-Far stál u toho blaženě jako obdarované dítě.

Když na počátku této rozmluvy přistoupila Nahome ku knížeti a ustrašeným pohledem přeletěla ulovené zvíře, podívala se na muže a projela jí odvážná myšlenka, takže měla co dělat, aby vypravěče nepřerušila. Sotva však skončil, přišla bleskurychle její otázka:

„Mul-Dho, bojí se lvi tvých chřestících řetězů, nebo jimi oznamuješ, že přicházíš?“

Všichni se smáli, ale Mul-Dha zůstal docela vážný:

„Nic takového; když jdu na lov lvů, nechám své řetězy doma. Bylo by jich škoda, aby je některé zvíře roztrhalo.“

Lovec prosil knížete, aby přijal kožešinu jako dar. A Abd-ru-shin měl radost z jeho ochoty. Brzy na to vyrazili na další cestu a tato již uběhla bez jakéhokoliv dalšího dobrodružství.

Kmen Beni-Hassan žil v úrodné krajině v míru a skromném klidu. Muži vypadali jako veliké neobratné děti a mimo lovu měli málo zaměstnání. Ženy byly živější. Stavěly prostorné chýše, obdělávaly pole a staraly se o muže a děti, kterých tu bylo bezpočtu.

Nahome se jim jevila jako nadpozemská bytost. Obdivovaly její oblek i její šperky, její půvab odpovídal způsobu její chůze.

„Paní, nauč nás, abychom byly takové jako ty!“ prosily ženy.

A Nahome prosila knížete, aby po nějakou dobu zůstal u Beni-Hassanů. Chtěla učit ženy a chtěla se věnovat dětem, které ze všech chatrčí vybíhaly jako zvířátka.

Abd-ru-shin však dokazoval Nahome, že tu jednotlivec nic nespraví. Bude nutno, aby současně s Ismány byly sem poslány Arabské ženy, které budou žít mezi Beni-Hassan a svým příkladem je mnohem více přetvoří než plánovitou výchovou. Nahome to chápala, ale jen těžce se loučila s těmito přátelskými lidmi, kteří tolik potřebovali pomoci.

Na zpáteční cestě k domovu hovořil kníže se svými průvodci o Beni-Hassan:

„Není vám na nich nic nápadného? Jsou úplně jiní než sousední národ, který k nám již patří.“

„Jsou jako děti,“ pravila Nahome, „jsou spokojeni s tím, co mají, pokud neuvidí něco lepšího. Pak zase touží po tom!“

„Jsou úplně čistí,“ mínil Din-Ar, ale musel se sám zasmát, když si vzpomněl na tyto Araby špínou obalené a na jejich páchnoucí obydlí. „Myslím tím vnitřně čistí,“ rychle dodal.

„A odkud pochází tato čistota?“ opět se kníže tázal.

Všichni o tom přemýšleli, ale nikdo nenašel důvod, a proto se pán ujal zase slova:

„Nemají žádných bohů a žádných modloslužeb. Jsou spojeni s tím, co proniká celým bytím. Nemají pro to žádných slov a žádného jména. Ale v nich to žije a to je to, co je udržuje v míru s jejich okolím a v harmonii s božími zákony, kterých neznají, ale v kterých se přece zachvívají. Učit tento národ bude krásnou úlohou.“

V duších posluchačů vznikaly rozličné myšlenky: „Kdo zde asi bude smět být učitelem?“ To bylo přání, které měli v sobě mnozí mužové. „Kdyby to kníže mohl říci o nás také tak klidně a samozřejmě,“ přemýšleli druzí.

Jusu svoje myšlenky vyjádřil slovy:

„Kníže, proč nebyli Beni-Hus-Dhu tak čistí, když jsi k nám přišel? Měli jsme přece zaslíbení!?“

„Naučili jste se již používat svého rozumu a tím jste zbloudili od přímé cesty, když jste svému vlastnímu myšlení poskytli příliš mnoho místa a práva. Kdybyste se úplně prostě drželi svého zaslíbení a dali se jím vést, pak byste byli zůstali jako děti. Ale škody nebyly ještě tak veliké,“ dodal Abd-ru-shin na útěchu. „Dali jste se ještě vést.“

Ještě poslední den cesty dělil četný průvod od města Abd-ru-shinova.

Od východu slunce přijížděl osamělý jezdec. Kdo to mohl být? Kůň byl tmavý, to tedy nebylo žádné ze zvířat Is-Ra, ale také to nebylo černé zvíře Eb-ra-nitovo. Ozdoby postrojů se leskly na slunci.

Ostré oko Dhu-Farovo rozeznalo nejdříve obrysy postavy:

„Kníže, podle oděvu je to Egypťan, a to vznešený Egypťan, patrně nějaký kníže!“

„Egyptský kníže, sám, bez průvodu?“ tázal se Din-Ar pochybovačně.

Ale ukázalo se, že Dhu-Far správně viděl.

„Mojžíš!“ zvolal Abd-ru-shin, když byl jezdec již dost blízko. „Mojžíš!“

„Odpusť mi, kníže,“ pravil příchozí. „Hledal jsem tě ve tvém městě, řekli mi, že jsi odjel západním směrem a že jsi každou chvíli očekáván. Přirozeně, že mne nic neudrželo ve zdech města.“

„Buď vítán, příteli,“ zdravil kníže svého hosta.

Také ostatní ho přivítali. Většina z nich již Mojžíše znala. Ostatní s údivem pohlíželi na tohoto Egypťana, který nevypadal jako ostatní soukmenovci a kterého jejich kníže zřejmě miloval, neboť Abd-ru-shinovy rysy zářily radostí.

Věděl, že nyní přichází Mojžíš, aby od Boha obdržel úkol svého života. Nyní mu vyvstane pomocník. Pak se bude moci on, Abd-ru-shin, navrátit do své světlé říše, po které ho často přepadávala veliká touha. Čím více pozoroval lidi a jejich zvrácenosti v jednání, tím větší byla jeho touha po domově. Dojmy, které měl v posledních týdnech u Beni-Hassan, ho smířily zase s životem na zemi.

Řadu dnů byl Mojžíš Abd-ru-shinovým hostem. Nenašel však to, co hledal. Abd-ru-shin však věděl, že Mojžíš musí nalézt cestu k Bohu a tím také ke svému úkolu ze svého nitra. Všechno naléhání a zkoumání Mojžíšovo muselo ještě nyní doznít nevyslyšeno. Pak přišla chvíle, kdy kníže nemohl říci svému hostu nic lepšího než: „Odejdi do pouště, daleko ode mne! Tam nalezneš sám sebe!“

Těžko bylo Mojžíšovi odloučit se, ale poslechl.

„Proč jsi poslal Mojžíše pryč od sebe?“ tázala se Nahome. „Měl být přece tvým pomocníkem. Nikdo ho nemůže přece lépe poučit než ty! Proč jsi ho tedy poslal pryč?“

„Že se tak můžeš ptát? Kdyby zůstal Mojžíš zde, pak by cestu nikdy nenašel. Je tak zhýčkaný, že dosud nechával jiné za sebe i myslet. Kdybych v tom chtěl pokračovat, tu by mě jistě poslouchal, ale nikdy by se nestal takovým pomocníkem, jakého já potřebuji. Sám musí přijít na to, proč je zde na zemi. Jemu samému musí být jasná cesta, na které dokončí své dílo. Jen v poušti, daleko od lidí, se mohou otevřít oči jeho ducha. Nestačí, že lidé ke mně přicházejí, neboť já je chci vést k Bohu!“

Abd-ru-shin dlouho mlčel a Nahome prožila v hlubinách duše to, co chtěl její pán říci svými posledními slovy. Také ona byla blízká toho, napomenutí a na Boha se přece nesmí zapomínat!

Když ve svých myšlenkách došla tak daleko, pozvedla svůj zrak a podívala se svému pánu přímo do očí, které zkoumavě, ale s nekonečnou dobrotou na ní spočívaly. A beze slov si rozuměli.

Ne-so-met vyhledal knížete a podal mu zprávu o tom, co viděl. „Přicházejí lidé poslaní faraónem, aby uloupili Abd-ru-shinovi náramek a bude-li možno, mají knížete zabít.“

Dávno již Sethi slyšel o nadpozemské Abd-ru-shinově síle, tak jako o kruhu, který nosil nad loktem ukryt pod oděvem. To muselo spolu souviset. Kdyby tento kruh patřil jemu, Sethimu, pak by jistě přemohl knížete Is-Ra. Oba lidé, jak oznamoval Ne-so-met, dojdou oloupeni a polomrtví.

Zanedlouho nato byli oba ohlášení předvedeni před knížete. Byla to překrásná mladá žena, tanečnice, kterou Sethi již dávno sliboval, a muž, který se v ničem Egypťanu nepodobal.

Vzdorně a přece váhavě vešli oba dovnitř. Zatímco však žena začala ze studu a z hluboké úzkosti plakat, její průvodce se ještě více vzpřímil.

Vzdor svým hadrům, byl to přece jen královský zjev. Chtěl mluvit a omlouvat se? Chystal se hovořit, ale zdálo se, jakoby slova ztrnula na jeho rtech. Nepřirozeně veliké byly jeho oči, které upíral na knížete jako připoután.

Tento kníže nebyl přece žádný člověk? Tohoto knížete měl oloupit a dokonce zabít? Kvůli jakémusi Sethimu? Stud vystupoval po jeho spáncích a – on nemohl hovořit.

Zato se slova ujala Ere-si, jeho průvodkyně. Podle pravdy vylíčila, proč přišli a kdo je poslal.

Veliký byl jejich údiv, když jim Abd-ru-shin prohlásil, že je očekával. Nam-Chan mu byl zaslíben jako nejvěrnější ze všech služebníků.

„Pohleď, Nam-Chane,“ oslovil úplně nechápajícího muže, „cesta, po které jsi byl ke mně přiveden, byla tou jedinou, která tě mohla ke mně přivést. Zapomeň na ni a raduj se se mnou, že jsi u cíle.“

Od té doby zůstali oba u dvora Abd-ru-shinova a skutečně zapomněli na všechno, co bylo za nimi. Nam-Chan se stal důvěrníkem a průvodcem knížete a Ismáni na to pohlíželi bez závisti.

Ere-si však tančila před knížetem a Nahome, ale především při chrámových slavnostech. Její tance byly pozvednuty z neřestného divadla na pravé, hluboké umění, ve kterém spočívalo uctívání Boha. A Ere-si byla šťastna jako dosud nikdy v životě.

Opět uplynul delší čas ve šťastné rovnováze.

Abd-ru-shin prohlížel a zkoumal všechno, co píle a obratnost jeho lidí v poslední době vytvořila. Hnědí synové pouště se dobře učili od svých učitelů Ismánů. Vykonávali dokonalou práci a přinášeli mnoho nového v návrzích a provedení. Začali pozorovat krásu a začali na ni dbát a měli radost, když sami mohli krásné věci vytvářet.

A tak to bylo dobře, neboť mnozí z Ismánů byli nyní v nových zemích, aby tam zasévali a působili jako živoucí příklady. Přesto v hlavní říši nic nevázlo. Tam, kde některý z Ismánů odešel, nastoupil na jeho místo jeden z Beni-Hus-dhů.

Od té doby, kdy se Nahome učila u Hussy tkát a vyšívat, změnilo se i tam mnohé. Prázdné tlachání děvčat a jejich štěbetání při práci bylo pro Nahome nesnesitelné. Dlouho přemýšlela, jak by tomu odpomohla. Hussy se jejím starostem smávala: „Nechej jim přece tu radost, vždyť proto nejsou méně pilné!“

Nechápala, že Nahome se nejedná o množství práce, nýbrž o pustnoucí a vysýchající duše.

Jednoho večera svěřila princezna své starosti Abd-ru-shinovi. Ten se zpočátku odmlčel, jako vždy, když se setkal s něčím novým. Potom pravil:

„Cítíš to zcela správně, Nahome. Život je příliš krátký, než aby bylo možno dovolit ho takto promarnit. Musíme najít ženám a děvčatům lepší zábavu, aby zanechaly duše ubíjejícího tlachání.“

Za několik dní se Nahome objevila v dílně se svitkem pergamenu v náruči. Rozvinula ho a oznámila děvčatům, že jim bude předčítat. Kníže sepsal různé věci z dějin Beni-Hus-dhů tak, jak se je pomalu z vyprávění dozvídal. Nyní to budou moci také děvčata slyšet.

Dívky na ní pohlížely nerozhodně, v rozpacích, takže Nahome téměř začala ztrácet odvahu. Vzpomněla si však na své předsevzetí a dala se rychle do čtení.

Již první slova upoutala posluchače. Všechny znaly něco z dějin své země, o proroctví a líbezné Květině. Odpoledne uplynulo jako v letu a když Nahome trochu vyčerpaná přestala, prosily všechny:

„Přijdeš zase zítra? Budeš nám ještě číst?“ A Nahome to ráda a plna radosti slíbila.

Předčítání, které bylo přerušováno vážnými rozhovory, trvalo již několik dní. Nahome měla ten šťastný dar, že právě tak jak všechno, co si myslela, také bez ostychu řekla a také tuto vlastnost vzbuzovala i u jiných.

Čas od času odkládala pergameny, aby slovy ještě jednou zachytila to, co právě řekla. Společně s děvčaty si tak vytvářely obraz Květiny, což všem činilo velikou radost. Neočekávaný konec mladičké věštkyně je velmi podrobně zaměstnával. Proč musela tak brzy zemřít?

„Nahome je podobna Květině, proto také nebude dlouho s námi!“ Mínilo jedno děvče, které na princezně horoucně lpělo.

„Kněžno, nechoď od nás,“ prosily jiné. Pak chtěly vědět, jaký asi to byl pták, který tehdy, jako nyní, oznamoval zaslíbeného.

„Viděla jsi ho, Nahome?“ tázala se děvčata a ona musela říci, že nikoliv.

Na Abd-ru-shinovo přání převzaly nyní také ženy Ismánů střídavě úlohu předčítatelek, ale děvčata měla vždy zvláštní radost, když přišla Nahome.

Bylo to při jedné takové příležitosti, kdy Hussy, která se již dávno k čemusi rozhodla, překonala svůj ostych a pravila Nahome:

„Měla jsi pravdu, princezno, pro děvčata je mnohem lepší, když mohou slyšet vyprávění o dobrých věcech než o tom, o čem si vyprávěly dříve.“

Již chtěla princezna odpovědět: „Pro tebe také, Hussy!“ ale ovládla se. Věděla dobře, že Hussy je jednou z jejich nejhorlivějších posluchaček.

Jednoho dne se objevil Eb-ra-nit, jako obvykle neohlášen.

„Pane,“ zvolal, jakmile stanul před knížetem. „Pane, faraón je mrtev, odešel se všemi svými hříchy a zemřel bolestnou nemocí za strašlivého utrpení. Ale to všechno nepomohlo polepšit jeho duši. Kletba tobě byla jeho posledním slovem. Posledním jeho činem bylo, že nechal svého syna odpřísáhnout hroznou přísahu, že ti bude škodit, kdekoliv jen bude moci. Nyní musíš být dvojnásob na stráži!“

„Ale Juri-cheo mi přece nebude škodit?“ tázal se Abd-ru-shin udiveně. „Ona má přece na trůn nastoupit?“

„Ve hněvu se Sethi rozešel se svou dcerou. Ona byla jediným tvorem, kterého miloval. Nemohl jí zapomenout, že vychovala Mojžíše a že ho pak nedovedla provždy pro sebe připoutat. Bál se Mojžíše a bál se tebe. Aby znemožnil tvůj vliv, odstrčil Juri-cheo a učinil Ramsese faraónem. Umíraje, cítil svazky, které Mojžíše k tobě poutají. Nyní bude Egypt veden ještě hlouběji do temnot.“

„Ramses – faraón,“ pravil Abd-ru-shin zamyšleně a s politováním. „O kolik lehčí by byla moje úloha, kdybych mohl jednat s Juri-cheo. Byla by nechala odejít cizí národ, kdybych ji byl požádal. Tím jsem si jist. Ovšem pak by Mojžíš nemusel překonávat žádnou překážku a to právě on potřebuje. Co nyní bude s Juri-cheo? Nese to těžce, že všechna naděje na moc, nádheru a lesk se zhroutila vniveč?“

„Myslím, že to pro ni mnoho neznamená, bojí se však svého bratra. Třese se před ním. Prosila mne, abych ji vzal sebou, ale ona mne tam zná jenom jako Hun-Dhů, starého důvěrníka Sethiho. Chci-li si udržet otcovu důvěru také u jeho syna, pak nebudu smět vystupovat jako ochránce Juri-cheo. To je jasné. Proto jsem jí radil, aby hledala útočiště u tebe, Pane. Doufám, že jsem nejednal proti tvé vůli. Chtěla vyrazit o den později než já, může tu tedy být již zítra se svými ženami.

„Správně jsi jednal,“ pravil Abd-ru-shin. „Snad Juri-cheo zde nalezne svou duši a svého Boha, což je lepší než faraónův trůn. Nebude to však pro ni snadné, aby se otevřela. Okolo jejího srdce je mnoho pout a zkamenělin. V nitru je dobrá, ale navenek je Egypťankou.“

Nahome vstoupila a měla radost, že tu nalézá Eb-ra-nita. Ulehčilo se jí, že Sethi již nežije, neboť o Ramsesovi neměla žádnou představu. Žádný z knížat ji také ničeho nevyprávěl, neboť Nahome se příliš bála. Bylo tak dobře, bude-li moci konečně bez hrůzy myslet na Egypt.

Nebylo těžko přimět hosta, aby se několik dnů zdržel. Cestou sem projížděl zemí Beni-Hassan a mohl podat mnoho radostných zpráv o pokroku, který tam již byl zřejmě znatelný.

Čím déle hovořil s Abd-ru-shinem, tím jasněji cítil, že jakýsi závoj leží na duši knížete.

„Pane, co je ti?“ tázal se starostlivě.

Neušlo mu, že také Nahome pátravě pohlíží do bledého obličeje knížete.

Abd-ru-shin se laskavě usmál:

„Sám to nevím. Zdá se mi, jako by mi hrozila veliká ztráta a bolest. Nedovedu však říci, co by to mohlo být. Podnikneme větší cestu, to rozproudí krev.“

Dříve než mohl Eb-ra-nit radostně přisvědčit, vstoupil dovnitř Ne-so-met. Hluboká vážnost spočívala na jeho rysech a on marně hledal vhodná slova:

„Kníže, přináším ti poslední pozdrav Is-ma-elův. Směl se navrátit domů.“

A věštec vyprávěl, co viděl. Směl prožívat poslední Is-ma-elovy okamžiky a byl také svědkem nesmírně míruplného odchodu.

„Kéž bych mohl být u něho!“ přál si Abd-ru-shin.

Jeho duše byla naplněna díkem k muži, který ochraňoval jeho mládí a prokazoval mu péči a lásku daleko nad lidské měřítko.

„Hleď, Eb-ra-nite, byl to člověk, kapička ducha. Dokázal však, že člověk, který nemá vlastní chtění a jemuž nade vše se jedná o službu Bohu a o službu podle příkazu živého Boha, může být již zde na zemi dokonalým. Vedl Ismány a vychoval z nich to, čím dnes jsou. Neříkej, že byl obzvlášť veden a chráněn Světlem. Všichni lidé jsou vedeni, ale neposlouchají své vedení. Jako děti prosazují svou vůli a chtějí všechno vědět lépe. On jediný činil to, co Bůh od něho požadoval. Obdrží svou odměnu!“

O projížďce již nebylo ani řeči. Abd-ru-shin seděl pohřížen ve vzpomínky. Nikdy dosud nevyprávěl Eb-ra-nitovi tolik o říši Ismánů, ve které strávil své šťastné dětství a mládí. Obraz se řadil k obrazu a před duší naslouchajícího se vynořovala mocná a silná, světlem zalitá a požehnáním nasycená říše, ve které vládl Is-ma-el.

„Co se stane s národem Isma?“ tázal se Eb-ra-nit hluboce pohnut.

„Zanikne! Lidé odejdou z této země a teprve v daleké budoucnosti se budou moci vrátit. Na zem však bude padat písek po celá staletí. Lidé nejsou hodni, aby jejich noha kráčela tam, kde Is-ma-el spravoval posvátnou zemi. Teprve v daleké budoucnosti to bude moci vše znovu vyjít na povrch, až Syn Člověka navštíví tato místa!“

Ve vážném rozhovoru uplynul den. Dosud nikdy se Eb-ra-nit necítil tak blízko svému pánu. Byl šťasten. Cítil také, že to nebyla bolest nad odchodem Is-ma-elovým, která tak pohnula Abd-ru-shinovou duší, nýbrž bolest nad lidstvem, které se tak málo tomuto jedinci podobalo.

V hluboké noci procitl kníže Abd-ru-shin. Kolem něho a jeho lůžka bylo světlo a lesk. Jeho spánek nebyl nikdy pevný, neboť vždy cítil jak je pozvedán do jiných říší a pokaždé vyklouzl ze svého těla, aby byl nablízku svého věčného domova.

Dnes to však bylo jiné. Vlny Světla proudily kolem něho a zvonění ho obklopovalo. Vlny se zvolna měnily v postavu lehce průsvitnou, podobající se postavě člověka a přece naprosto jiné. Zvuky se zhušťovaly a měnily se ve slova, ale tato nezaznívala v hrubohmotných uších. Pronikla celé jeho bytí a to, co slyšel, byl hlas Is-ma-elův, a to co viděl, byla postava jeho starého učitele.

„Abd-ru-shine, můj milovaný synu, můj kníže a pane,“ znělo to tiše a zřetelně, nikdy jsem se ti nesměl přiblížit v dlouhých létech našeho odloučení. Ale všechno tvé jednání, ba dokonce i myšlení jsem směl provázet, neboť mi bylo zjevováno. V duchu jsem byl stále s tebou a celý můj život patřil péčí o tebe. Nyní budu povznesen do říše, kde nebudu moci o tebe hrubohmotně pečovat. Nyní se naučíš poznávat nenávist, před kterou jsem tě mohl dosud ochránit. Nenávist člověka je strašlivá moc. Chraň se před ní a nepodceňuj ji.

V Ne-so-metovi jsem k tobě přidružil lidského ducha, jehož jsem tak vychoval, že jsem ho mohl používat, aby ti podával zprávu, kdyby ti hrozilo nebezpečí. Ale i nyní tak budu moci učinit, pokud se on bude čistě zachvívat v tom, co se naučil, a pokud nebude znát vlastní vůli. Poslechni ho. Nech Eb-ra-nita, aby se o tebe pozemsky staral, ty víš, že ti byl přidělen ze Světla. Také Nam-Chan je nástroj Světla jako služebník, jehož věrnost znáš. Irmingard je kolem tebe a Elizabet je ti nablízku!“

Zvonění sílilo tím více, čím více se zdála postava rozplývat. Lesk pohasl.

Abd-ru-shin nevydržel déle na svém loži. Jsa přitahován mohutností tónů, vyšel ven do přírody. Nad ním se rozprostírala temně modrá obloha, hvězdy zářily a kynuly. Uprostřed mezi nimi stála nová veliká hvězda, kterou oko knížete nikdy předtím nespatřilo a která mu přece byla podivuhodně známou.

„Hvězda mého domova. Posel Světla!“ šeptal Abd-ru-shin polovědomě.

Kolem poledne příštího dne přijela Juri-cheo se svým průvodem. Nalezla vše připraveno pro své přijetí. Abd-ru-shin ji vysvětlil, že obdržel zprávu od Hun-Dhů.

Jestliže však doufal, že tím odvrátí zprávy a žaloby o smrti Sethiho a změně na trůně, pak byla jeho naděje zklamána. Princezna, jindy tak skoupá na slovo, nacházela hojně slov, aby vylíčila zážitky posledních týdnů. Opakovala stále znovu:

„Kdyby alespoň Mojžíš byl se mnou!“

Eb-ra-nit přispěl svému pánu na pomoc. Připomněl jí, že se tu již dříve setkali. Ona však s ním jednala jako s úplným cizincem a zdálo se, že ji zraňuje jeho vesele důvěrný tón.

Jedině Nahome nalezla klíč k srdci pyšné faraónovy dcery, ale i ona musela jednat opatrně. Jedno nevhodné slovo mohlo vše pokazit. Nebylo však v povaze Nahome odvažovat každé slovo. Tlak, který takto na ní ležel, ji tísnil. Tak příjezdem Juri-cheo zavítal ke dvoru cizí host, který všechny tížil.

Několik dní to Abd-ru-shin pozoroval, aniž by byl pronesl jediné slovo. Potom se rozhodl, že roztrhne šedivý závoj. Zavolal k sobě Nahome a Eb-ra-nita. Jako vždy radostně poslechli jeho volání, ale pak seděli mlčky a stísněně.

„Takto to dále nemůže jít,“ začal pán hovořit. „Chcete cizímu duchu poskytnout moc, aby vládl nad vašimi dušemi? Chcete se z ohledu na Juri-cheo změnit? Co tím dobrého získáte? Může se ona z vašich nesvobodných bytostí poučit o tom, co je pravda a Světlo? Což není lepší, necháme-li ji prožít, jak je to krásné, chová-li se člověk přirozeně a nenuceně? Ona se zalekne a bude se častěji cítit odpuzována – ale ten úlek bude pro ni jen lékem. Náraz, který ji zabolí, odstraní z její duše část toho zkamenělého krunýře. Věřte mi, že Juri-cheo se bude moci změnit jen tehdy, jestliže vy se nezměníte!“

A jakoby chtěl dát rozmluvě jiný směr a tím zahladit to, co bylo zahanbujícího v jeho slovech, pokračoval:

„Ne-so-met mi dnes přinesl zprávu, že Mojžíš je na cestě sem. Může to ještě týdny trvat, než skutečně dojde, a proto o tom Juri-cheo ještě nic neřekneme. Jeho příchod je důkazem, že našel to, co nutně potřeboval. Doufejme, že tu nalezne novou Juri-cheo. Změnil se natolik, že stará Juri-cheo, nechť se s ním setká v jakékoliv formě, mu přinese jen bolest a zatížení.“

Pak hovořili o úplně jiných věcech. V hovoru, ve kterém oba ožili, byli vyrušeni Eb-ra-nitovým veselým smíchem, jemuž Nahome přizvukovala. Tu se také obličej knížete stal veselejším. Navrhl, aby podnikli vyjížďku a pozvali k ní Juri-cheo.

Nahome spěchala princezně sdělit tuto zprávu, ačkoliv pochybovala, že truchlící faraónova dcera bude souhlasit. Juri-cheo však radostně souhlasila. Počínala se nudit v osamělosti, kterou si sama zvolila, ale byla příliš hrdá, aby sama hledala nějakou cestu, která by ji z toho vyvedla.

Cestou jel Abd-ru-shin po boku Juri-cheo a Nahome s Eb-ra-nitem je následovali. Dhu-Far uzavíral průvod. Po delším mlčení se kníže ujal slova:

„Obdržela jsi dnes zprávu z Egypta, co je nového ve tvé zemi?“

Oslovená se zachvěla, neboť se právě v myšlenkách touto zprávou zabývala.

„Můj komorník mi oznamuje, že Ramses dal zahladit v paláci všechny stopy, které upomínaly na Mojžíše,“ pravila stísněně. „Vydal rozkaz, aby Mojžíš při svém návratu byl vyštván psy od prahu paláce. Můj komorník mne prosí, abych Mojžíše varovala. Bojím se, že je to léčka, kterou mi nastražila lstivost mého bratra. On si nedovede představit, že já skutečně nevím, kde se můj svěřenec zdržuje!“

„Co bys učinila, kdyby se Mojžíš vrátil?“ tázal se Abd-ru-shin.

„To opravdu nevím, kníže, hned si přeji, aby se můj syn vrátil, a z toho zase myslím na těžkosti, které by jemu i mně z toho vzešly. Pak mívám strach před jeho návratem a přeji si, aby raději zůstal někde daleko.“

Tato odpověď zřetelně ukázala knížeti, že ještě nenadešel čas sdělit Juri-cheo, že se Mojžíš vrátí. Aby hovor obrátil jiným směrem, tázal se kníže:

„Nepostrádáš zde svých kněží a svých náboženských slavností?“

Juri-cheo se posměšně zasmála:

„Žádný vzdělaný Egypťan jich nepostrádá, když bez nich musí nějaký čas být, neboť to jsou jen vnější formy. Věř mi, Abd-ru-shine, že jsem prohlédla mocenskou hru kněží, právě tak jako můj otec.“

„A proč to tak necháváš? Je ti to důstojné? Proč nehledáš něco lepšího?“

„Lepšího? Dosud jsem po tom netoužila. Co bych také mohla najít?“

Oba jezdci, jedoucí za knížetem, slyšeli tento rozhovor. Při posledních slovech Juri-cheo pohlédla Nahome ohromena na Eb-ra-nita:

„Jak je možno znát knížete a přitom se takto ptát?“ tiše zašeptala.

Dříve, než mohl Eb-ra-nit odpovědět, zazněl hlas knížete:

„Nemyslíš, Juri-cheo, že bys mohla najít, kdybys hledala? Jsi blízko toho, že zemřeš žízní, ale pohrdáš pramenem, k němuž se potřebuješ jenom schýlit, aby ses napila oživujícího nápoje. Což jsi nikdy nepřemýšlela o tom, co nás všechny zde udržuje a činí z nás veselé a opravdové lidi? Což se ti nelíbí život na mém dvoře lépe než to, na co jsi byla dosud zvyklá?“

Juri-cheo mlčela, ale nebylo to mlčení vnitřního obratu. Její srdce se vzdorně pobouřilo při Abd-ru-shinových slovech. Bylá zvyklá na to, že všechno, co ona hovořila nebo činila, lidé chválili a velebili, takže prostě nedovedla snést jiný názor.

Abd-ru-shin, který to vycítil, umlkl také.

Tu pobídl Eb-ra-nit svého koně kupředu, až se ocitl po boku knížete. Počal živě hovořit o tom, co mu sdělovala kněžna Brana. Vyprávěl, že jako náhradu za jeho syny, byli obdařeni milým a příjemným děvčátkem.

„Nepřál by sis raději syna, Eb-ra-nite?“ tázal se Abd-ru-shin.

„Mně je to jedno, co mně bylo darováno,“ zněla odpověď. Ale rád bych tě poprosil, pane, abys přišel k nám a dítěti požehnal. Dovedeš si představit, že nemám klidu, dokud nebudu moci pozdravit ženu. Nechtěl bys ráno jet se mnou?“

Abd-ru-shin uvažoval. Pojede-li ihned, může být nazpět ještě dříve, než Mojžíš přijde. Bude-li otálet se svým odjezdem, mohl by ho nakonec docela znemožnit. Jakmile Mojžíš nastoupí svůj úkol, bude ho potřebovat. V důsledku těchto úvah Abd-ru-shin slíbil, že bude Eb-ra-nita provázet příštího dne na jeho cestě.

„Vy obě dvě, Nahome a Jur-cheo, se můžete zatím stát dobrými přítelkyněmi,“ pravil vesele. „Hleďte, ať nemáte dlouhou chvíli. Je mnoho věcí, Juri-cheo, které bys měla vědět a jež ti způsobí radost, nepochybuj o tom!“

Princezna se však ještě nevypořádala s návalem svého hněvu, a proto nemohla přátelsky odpovědět a tak raději mlčela.

Všechny to bolelo. Je smutné vidět člověka, který si sám ve svém srdci postavil valy a hráze proti Světlu. Není možno mu pomoci! On sám musí odklidit to, co vybudoval. Jedině velká bolest tu může ještě posloužit jako nástroj.

Přešlo již několik dnů od chvíle, kdy obě knížata, bok po boku, odjela za doprovodu četného průvodu. Pro Nahome to byl nejtěžší čas v jejím jinak radostném životě, když její pán byl pryč. Množstvím práce a činností pro jiné se vždy snažila překonat tuto pustou dobu.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok