V říši Ismánů

Nádherná lučina plná květů zářila ve slunečním svitu. Podivně utvářené, překrásné a vonící byliny tvořily koberec této lučiny. Něžně zbarvené veliké květy kolébaly svými kalichy na dlouhých stoncích a nad nimi se vznášeli, jako oživené květy, velicí motýlové s nádherně zbarvenými křídly. Honili se, usedali na květy, třepetali se nahoru i dolů a obletovali květinové elfy, kteří pobíhali kolem slunečních paprsků.

Uprostřed této nádhery stálo asi tříleté dítě. Se sepjatýma ručkama pohlíželo udiveně na zázrak kolem sebe. Jeho oči závodily v záři se slunečními paprsky, neboť se v nich odrážela zlatá zář. Vlasy vlály kolem pravidelně zformované hlavičky, jako by kolem ní byla utkána zlatá zář.

Nyní se blížil obzvláště veliký motýl. Dítě zajásalo:

„Ó, pojď sem, ty krásný a milý motýlku!“

Dítě natáhlo ručky a motýl uposlechl prosebného volání hlásku. Usedl na dětskou ručku a rozepjal svá nádherná křídla.

„Imio, Imio, podívej se!“ zajásal chlapec, který se neodvážil kvůli své radosti ani pohnout.

Od okraje lučiny sem přicházela ženská postava ve splývavém bílém rouchu. Její černé vlasy byly spleteny na hlavě jako koruna a na nich byl upevněn tenký závoj na ochranu proti slunečním paprskům a příliš velikému světlu.

Přátelsky se blížila k chlapci a pozorovala s ním motýla. Tiché trhnutí projelo tělem zvířátka a pak uletělo mezi květiny.

Zklamaně klesla chlapcova ruka:

„Škoda!“

Imia jemně pohladila chlapcovy vlasy:

„Vidíš elfy, Abd-ru-shine, kteří tu tančí kolem květů?“

„Ovšem, že vidím!“ smál se chlapec. „Slyším je také zpívat!“

„Tak si zavolej některého z nich! Jsou ještě líbeznější než motýlové.“

„A myslíš, že přijdou, Imio?“ tázal se maličký, avšak aniž obdržel odpověď, zavolal milým hláskem: „Elfíčkové, malí elfové, přijďte k Abd-ru-shinovi!“

V kruhu elfů, kteří tančili nablízku své reje, vznikl neklid a zdálo se, jako by všichni elfové chtěli uposlechnout volání. Pak se oddělil jeden z nich, vznesl se do výše k chlapci a tiše jako dech se posadil na nataženou ruku. Chlapec sotva dýchal. Štěstí a radost chvěla jeho duší. Pohlížel na elfa, na tuto nepatrnou bytůstku plnou krásy a líbeznosti. Pak se váhavě tázal:

„Smím tě vzít, maličký elfe, s sebou, když se posadím na druhé straně pod veliký cedr?“

Malý elf musel odpovědět, aniž by to Imia slyšela, neboť s radostným zajásáním ubíhal Abd-ru-shin přes louku. Na okraji stály mohutné, nádherné cedry, které rozšiřovaly ve slunečních paprscích kořeněnou vůni. Pod jedním z nich čekalo lůžko z jemných bílých kožešin na chlapce unaveného hrou, který se na ně pohodlně usadil.

Maličký elf, který letěl s chlapcem, se posadil na vysoké zelené stéblo, které vyrůstalo vedle chlapce ze země. K němu se přiblížili ještě další elfové v různobarevných rouchách a vyprávěli o svém životě ve slunečním svitu a vůni květin. Hovořili o květech, travinách, motýlech a broucích, až Abd-ru-shin usnul.

Když se probudil, byli již elfové pryč a nad jeho hlavou zpíval ptáček svou píseň ku poctě Boha a Pána. Zbožně sepjal chlapec své ruce a naslouchal. V zelené půdě se objevila hlavička se zlatě se lesknoucíma očima. Byla to ještěrka o něco delší než chlapcova ruka. Vesele se k němu připlazila, když zpozorovala, že jeho oči na ní spočinuly. Také ona dovedla mnoho vyprávět o svém životě mezi kamením a bylinami.

„Pohleď, kdo přichází, Abd-ru-shine!“ Přerušila Imia důvěrný rozhovor, ze kterého nic nevnímala. Mohla ovšem všechno bytostné vidět, avšak jejich řeč, kterou nebylo možno zachytit lidským uchem, jí byla nesrozumitelná. Při zvuku jejího hlasu zmizel pták i ještěrka. Chlapec vzhlédl a vyskočil z lůžka. S hlasitým jásotem pospíchal příchozímu vstříc:

„Is-ma-eli!“

Muž oslovený jménem Is-ma-el byl vysoký, bělovlasý a silné postavy. Cosi úctyhodného na něm spočívalo. Jeho hluboce modré oči se zdály pronikat člověka do jeho hloubky.

Jeho roucho bylo bílé z nádherné látky, sepjaté zlatým pásem. Zlatý kruh obepínal jeho čelo. Úzké, velmi bílé ruce se vztahovaly vstříc přibíhajícímu chlapci.

„Abd-ru-shine, můj synu,“ přátelsky ho pozdravil a položil mu své ruce na ramena.

Chlapec vzhlížel k němu vzhůru se smíchem.

„Víš, co říkala ta ještěrka?“ tázal se významně. „Za několik dnů začnou velcí brouci svítit. To musí být krásné. Dělají to každý rok, ale já jsem to ještě nikdy neviděl. Uvidím je tentokrát?“

„Jistěže uvidíš, Abd-ru-shine, nyní jsi na to již dosti stár. Je čas, abys poznal všechny divy, které Boží vůle vložila do přírody. Také se ti objeví, abys je poznal.“

„Z tebe, skrze tebe a k tobě,“ dodal tiše v hlubokém zamyšlení tak tiše, že naslouchající chlapec tomu nerozuměl.

Abd-ru-shin horlivě vyprávěl o motýlech a elfech. Is-ma-el se radoval s ním: „Nech si zítra ukázat od motýlů, jak vylétají ze svých nepěkných kukel. Budou jistě vědět, kde se jejich druhové chtějí vylíhnout. Dej se tam zavést a podívej se!“

Chlapec přikývl. Nejraději by byl hned zase utíkal na louku, avšak Is-ma-el ho uchopil za ruku a vedl sebou po cestě, která tu pokračovala pod stinnými cedry.

Místy stromy uvolňovaly vyhlídku, a pak bylo vidět ostré skály, které se zdály tyčit až do nebe. Byly porostlé popínavou zelení a malými kmeny, na kterých rostly červené, bílé a fialové zvonky. Vyhlíželo to velmi půvabně, když se vše pohybovalo ve vzdušném vánku.

Od té doby, co se Abd-ru-shinovy oči otevřely pro pozemské bytí, byly obklopeny krásou. Nic jiného ještě neviděly. Přesto byl chlapec vnímavý pro všechno krásné, s čím se setkával. Stokrát viděná věc skrývala pro něho stále nové nádhery.

Zdálo se, že Is-ma-el cítí totéž. Přizpůsobil svůj krok krokům dítěte. Společně se radovali z toho, co viděli.

„Pohleď, Is-ma-eli, co je tu zvonečků! A jak cinkají!“ Zvolal chlapec na skálu obsypanou fuchsiemi, kterou bylo vidět mezi dvěma cedry.

Is-ma-el měl radost, že dítě řekli „cinká“, chtěl však vědět, zdali to neřeklo neúmyslně. Proto se ho tázal:

„Proč neřekneš zvoní ? Zvony přece zvoní!“

Chlapec na okamžik přemýšlel a pak zvedl hlavičku:

„Ano, zvony zvoní, to je slavnostní. Vyprávějí o Boží všemohoucnosti, ale zvonečky jen cinkají.“

„Ty nemluví o Bohu!“ zkoumal Is-ma-el dále.

„Všechny květiny mluví o Bohu!“ Odpověděl chlapec přesvědčivě. „Zvonky však volají jen: „Děkujeme, že smíme žít a radovat se!“

Náhle však chlapce napadla nová myšlenka. Na okamžik se zadíval před sebe a pak zavolal:

„Ty, Is-ma-eli, jsi zvon, velmi veliký zvon a Abd-ru-shin je zvonek. Ale chci se stát zvonem a zvěstovat Boha všem lidem.“

Is-ma-el mlčel rozechvěn nevědomou moudrostí tříletého dítěte. Tomu se zatím ujasnilo, co vlastně řekl. Zamyšleně se tázal:

„Proč jsem říkal, že chci hlásat Boha všem lidem? Vím, že to chci. Ale – přece všichni Ismáni Boha znají! Všichni Ismáni o něm přece vědí a modlí se k němu. Či jsou ještě nějací jiní lidé?“

„Ano, dítě, jsou tu ještě jiní lidé, kteří o Bohu nic nevědí. K těm budeš smět jednou jít a hlásat jim o Bohu.

„Kde jsou?“ chtěl chlapec vědět a rychle se uspokojil, když mu Is-ma-el řekl, že se to dozví, až bude čas.

„Ale chci, abys dnes viděl něco jiného. Proč jsem tě sem přivedl,“pravil Is-ma-el. Vyšli z cedrové aleje na velikou, zelenou plochu, kde se proháněli skvělí bílí koně. Byl to okamžik, který by každého rozechvěl, nejen toto dítě, které to vidělo poprvé.

„Byli tu stále? Ještě jsem je nikdy neviděl!“ volal Abd-ru-shin.

Chtěl se vytrhnout z Is-ma-elovy ruky a utíkat za krásnými zvířaty. Jeho průvodce ho však pevně držel a zavolal jednoho z Ismánů, který byl u koní.

Muž uchopil bleskurychle štíhlého koně kolem krku a přivedl ho k Is-ma-elovi. Abd-ru-shin vyškubl ruku, kterou Is-ma-el držel a pospíchal ke zvířeti.

„Simi! Simi!“ volal nadšeně a kůň vesele zařehtal jako na pozdrav.

Is-ma-el a Mana, jak se nazýval Ismán pečující o koně, si spolu vyměnili radostný pohled a pak se Mana tázal:

„Líbí se ti toto zvíře, Abd-ru-shine? A odkud znáš jeho jméno?“

Chlapec, který se tlačil ke koni, ačkoliv byl příliš malý, aby ho pohladil, pohlédl na mluvčího:

„Nemůže se přece jmenovat jinak, vždyť to přece každý vidí! Velmi se mi líbí. Smím na něm jezdit?“ obrátil se s prosbou k Is-ma-elovi.

„Zajisté, že smíš,“ a Is-ma-el rychle uchopil lehkou postavičku chlapcovu a posadil ho na koně.

„Simi, ty krásné zvíře, nyní mne budeš nosit!“ jásal chlapec a Simi již zvedal svou štíhlou přední nohu, aby se dal do klusu. Ale Is-ma-el zakročil.

„Ne, Abd-ru-shine, napřed se musíš naučit jezdit, než tě svěřím nějakému koni. Mana tě bude vyučovat a jezdit s tebou na vyjížďky.“

„Ty také, Is-ma-eli?“

„Ano, já také,“ odpověděl Is-ma-el a před jeho duchovním zrakem vyvstal den jeho poslední jízdy.

Tehdy opatroval chlapce na svých prsou. Chlapce, kterého na Boží příkaz odnesl jeho rodičům. Toto dítě, Abd-ru-shin, bylo radostí jeho stáří a bylo vším, co mu na zemi bylo drahým.

Všechny chlapcovy myšlenky se nyní obíraly koněm Simi. Přál si vroucně, aby již byl velký a mohl se sám o koně starat a především, aby na něho mohl sám vyskočit. Chlapci se zdálo být nedůstojným, že ho musí na koně vysazovat.

Avšak pro tuto novou radost nezapomněl, co mu říkal Is-ma-el o motýlech. Již příštího dne hledal v živém plotě, kam ho zavedl krásný, stříbrný motýl, letící před ním a našel tu dva podivné, jako ze dřeva zhotovené, výtvory. Vedle nich seděl elf.

„Chceš se podívat jak budou vylézat?“ pozdravil chlapce. „Za chvíli jeden z motýlů vyleze ven. Klepal již na stěnu své komůrky.“

Také Abd-ru-shin slyšel tento tajemný tón, který zazníval z vnitřku podivného domečku. Netrvalo dlouho a otevřela se trhlina, stále víc a víc se otevírající, až náhle z ní vyklouzlo cosi úplně zkrouceného a svinutého.

To měl být motýl? Kde jsou jeho křídla? Avšak již za chvíli se bytůstka začala rozvíjet. To, co vypadalo jako zmačkané hedvábí, se narovnalo a již tu seděl krásný motýl, který se nechal ozářit sluncem a sbíral sílu k prvému letu.

„Jak je to krásné!“ divilo se dítě a Imia, která ho provázela, s ním souhlasila.

„Je ve všech podivných věcech ukryto něco tak pěkného?“ tázal se chlapec svého učitele a přítele, když mu vyprávěl o zázraku s motýlem.

„Velmi často a v naší říši téměř vždy!“ ujišťoval Is-ma-el a Abd-ru-shin byl spokojen.

Ve společnosti své věrné Imie navštěvoval ptáčky, kteří krmili svá mláďata ve hnízdě, hledal ještěrky pod kameny a viděl veliké ptáky, kteří stavěli svá hnízda ve skalních roklích. V pravý čas uviděl také brouky, zářivé zázraky noci.

„Jsou velmi krásní,“ povídal, „ale hvězdy se mi přece líbí lépe!“

Hvězdy ho okouzlovaly. Mnohé z nich znal jejich jménem, jiné rozeznával podle jejich vzájemného postavení. Také se sluncem a měsícem byli dobří přátelé. Dovedl se dívat do jeho žhavé sluneční tváře a hovořit s ním, aniž by byl oslepen.

„Ale nikdy neodpovídá!“ stěžoval si.

Přešly měsíce. Abd-ru-shin již uměl jezdit a na Simi seděl tak dokonale, jako všechno ostatní, co dělal. Nyní byl již také čas přidružit k němu mužského průvodce. Is-ma-el k tomu určil mladého Ismána, ušlechtilého rodu, který se nazýval Din-Ar.

Jeden z chlapců byl také určen, aby byl dalším druhem při hrách. Abd-ru-shin si však nikdy nehrál, tak jako jiné děti. Jeho hra pozůstávala ze styku s elfy, trpaslíky a ostatními bytostnými a zvířaty všeho druhu. Tomu však nechtěl rozumnět Min, ismánský chlapec. Chtěl stavět domy z kamenů, obklopit je zelení a snít o tom, že to jsou paláce.

Abd-ru-shin však v takové hře nenacházel žádného půvabu a nahromaděné kameny se mu zdály prostě ošklivé. K čemu měl dělat takové věci, když je možno činit něco lepšího. A proč trhat tolik krásné a svěží zeleně, která za chvilku zvadne, a pak ji již ani zvířata nežerou? Je to škoda!

Každý z chlapců se snažil jeden druhému zalíbit, ale byli příliš různorodí. Po krátkém čase prosil Din-Ar Is-ma-ela, aby Mina zprostil jeho úkolu. Z toho měli všichni radost.

Sám Din-Ar se dovedl lépe přizpůsobit Abd-ru-shinovu myšlení. Ukazoval chlapci různé dovednosti, nechal ho plést košíky z proutí, rohožky a skřínky ze slámy. Učil ho barvit slámu a měl radost ze zářivých barev, které neúnavný chlapec vytvářel různým mísením. Učil ho zacházel s lukem, střílet do terče a vrhat kopí.

Ovšem nejraději míval Abd-ru-shin chvíle, kdy směl prodlévat pohromadě s Is-ma-elem. Čím byl chlapec starší, tím vroucněji se přimykal k Is-ma-elovi. Dávno již započalo pravidelné vyučování, které žák i učitel milovali. Všechno, s čím se setkali, nechť to bylo zvíře, rostliny, kámen, člověk nebo nějaká událost, všechno sloužilo k tomu, aby o tom hovořili, vysvětlili tak, aby to Abd-ru-shin pochopil. Chlapec se neúnavně tázal a právě tak neúnavně mu Is-ma-el odpovídal.

Nejraději však Abd-ru-shin slýchával o Bohu. Co říkal Is-ma-el, to se mu zdálo být dobře známým, důvěrným, drahým a nemohl se toho nasytit.

Jednou Is-ma-el zastihl dítě, když pro ně pozdě večer přišel, jak úplně do sebe pohřížené stojí pod hvězdnou oblohou. Tvářičkou bylo obráceno vzhůru a ruce rozpaženy. Ve tváři dítěte ležela hluboká zbožnost, takže se ho Is-ma-el neodvážil vyrušit. Po delší chvíli Abd-ru-shin vzdychl a rozhlédl se kolem.

„Byl jsi tak zamyšlen, Abd-ru-shine, že jsi mne neslyšel přicházet,“ oslovil ho Is-ma-el.

„Hovořil jsem s Bohem,“ zněla prostá odpověď samozřejmým způsobem a Is-ma-el se dále netázal.

Zvolna chlapec vycházel ze své uzavřenosti. Vládce Is-ma-el žil osamělým životem uprostřed svého lidu. Nikdo, kdo nebyl volán, nebo neměl zvláštní důvod, k němu nepřicházel. Všichni ho ctili a každý byl ochoten za něj položit svůj vlastní život, ale právě z této úcty vznikala přirozená plachost.

V říši Ismánů bylo všechno velmi dobře zařízeno. Všechna zřízení spočívala v poznání zákonů Božích, zachvívala se v nich a proto byla téměř dokonalá. Každý Ismán měl svůj vlastní úkol a také tam, kde dva nebo více lidí pracovalo na téže práci v témže povolání, bylo tvoření každého z nich jiného druhu. Nikdo prostě nenapodoboval svého druha a nikdo nedovedl vykonávat svou práci bezmyšlenkovitě jako stroj. Celý národ byl rozčleněn na kasty, které byly bez jakéhokoliv nátlaku od sebe přísně rozlišeny, avšak zasahovaly do sebe jako kolečka velikých hodin a jedna bez druhé byla nemyslitelná. Nikdo nesměl chybět, aby nebyl ohrožen celek. Všichni byli stejně důležití pro výstavbu říše.

Nikdo nepociťoval toto odkázání sebe sama jako osamělost nebo méněcennost. Všichni pozorovali, že konají lepší a dokonalejší práci, jsou-li za to, co dělají, také plně zodpovědni. Vesele a šťastně šel každý za svým dílem, nechť byl dohlížitelem nebo dělníkem, vedoucím nebo vedeným. Každý dával to nejlepší podle svých schopností a více od nikoho nebylo požadováno.

Tak jako všichni při celkové spolupráci a vzájemném spojení přece stáli osamoceni, tak tomu bylo také s životem jejich vládce. Patřil svému lidu. Svoji sílu a svou nadlidskou dovednost a vědění k tomu využíval, avšak v práci a klidu byl osamělý.

Nyní se chlapec stal jeho blízkým druhem. Is-ma-el cítil tuto dětskou přítulnost, která se nikdy neprojevovala zevnějšími něžnostmi, jako cosi blahodárného. Bylo také nutno, aby Abd-ru-shin vyrůstal vedle něho, jakmile začínal chápat svoje okolí. Is-ma-el v něm viděl budoucího vládce říše Ismánů. Za tímto účelem, on, který sám dětí neměl, unesl kdysi toto dítě a v tomto úmyslu je chtěl vychovat.

Jestliže však měl Abd-ru-shin později vládnout, musel přijít do styku se všemi vrstvami a kastami svého lidu. Neměl být vládcem, který nerozumí svému národu. Zatímco Is-ma-el ještě přemýšlel o tom, jak by to nejlépe zařídil, aby plánovitě upravil chlapci vztahy k Ismánům, mezitím již sám a neúmyslně rozluštil Abd-ru-shin tuto úlohu.

Procitla v něm touha, ohromná touha po vědění. Co uviděl, chtěl znát tak, aby to také pochopil. Kdekoliv zastihl lidi při práci, přidružil se k nim, díval se, tázal a pracoval s nimi, až pochopil, k čemu ta práce slouží a jak se provádí. Pak se jeho bystrý duch obrátil opět k něčemu jinému.

Cítil, že se všemi je jakýmsi způsobem spojen, jakmile s nimi jednou promluvil nebo kratší či delší dobu pracoval. Nikdy kolem nich nepřešel bez pozdravu, nýbrž zpravidla na ně zavolal veselými slovy nebo pln účasti se tázal po tom, co je právě zaměstnávalo. Ve stáří, kdy se jiné děti zabývají výhradně ještě sami sebou, bylo mu docela přirozeným vmýšlet se do myšlenek jiných a vidět sebe vykonávat jejich práci. Ještě nebyl ani osm roků stár, když takto započal sám sebe vychovávat k úkolu vládce.

Pln radosti to Is-ma-el pozoroval a mohl se bezpodmínečně spolehnout na chlapcův smysl pro takt.

Nikdy nezůstával déle u nějaké skupiny Ismánů, kráčel-li po Is-ma-elově boku. Pak se spokojil pouze s krátkým pozdravem, vložil však do něho tolik srdečného tepla, že se nikdo nemohl cítit odstrčen.

V tomto směru chlapce nikdo nepoučoval, neboť žáden ho nemohl něčemu podobnému vyučovat nebo ho naučit. Vycházelo to z jeho nitra volně a přirozeně jako tryskající pramen. Dítěti to bylo tak přirozeným, že vůbec nepozoroval, jak mnoho dával jiným svými slovy, které s nimi vyměnil. Ani stopy domýšlivosti nebo sebepřeceňování se nevloudilo do chlapcovy duše.

Všichni milovali svého příštího knížete. Kdekoliv se objevil, vyjasnila se čela a rozveselila se srdce. Každý z lásky k němu udělal, co mohl udělat, i když to bylo jenom třeba ukázání právě objeveného ptačího hnízda.

Din-Ar vyhledal Is-ma-ele, jehož nalezl, jak právě prohlíží nedávno dokončené svícny pro chrám. Is-ma-el ho zavolal k sobě a ukazoval mu svícen, který napodoboval stonek, listy a květy a byl neobyčejně krásně vypracován. Zatím co Din-Ar svícen prohlížel, Is-ma-el se klidně tázal:

„Co je s Abd-ru-shinem? V čem ti dělá starosti?“

Din-Ar ihned odložil svícen a pohlédl na Is-ma-ele:

„Od dnešního rána leží na svém zamilovaném místě pod velikým cedrem. Téměř se nehýbe a vůbec nepozoruje, když se k němu přiblížím. Od rána ještě nic nepodnikl. Jinak běhá od jednoho k druhému a nic mu není dosti rychlé. Dnes leží úplně tiše.“

„Co učinil, když jsi ho oslovil, Din-Are?“

„Neodvážil jsem se přerušit jeho přemýšlení. Domnívám se, že tak smíš učinit jedině ty!“

„Dobře, půjdu za ním. Buď bez obav, Din-Are, a přijmi můj dík za svou bdělou službu.“

Is-ma-el nejdříve pečlivě uložil svícen i nářadí a pak zvolna odkráčel do cedrové aleje.

Již z dálky viděl chlapce na jeho zamilovaném místě. Neležel unaveně, ani se nepovaloval. Každý sval lidského těla se zdál být napjat, jako by vykonával ohromnou práci. Is-ma-el viděl, že dítě nad čímsi usilovně přemýšlí, co nemůže rozluštit. Chtěl ještě chvíli počkat, než přeruší toto své přemýšlení. Snad se s tím chlapec vypořádá i bez jeho pomoci.

Is-ma-el se tiše posadil pod jiný cedr. Nedumal nad tím, co asi Abd-ru-shina tak těžce zaměstnává, nýbrž k němu vysílal jen nápomocné, dobrotivé myšlenky, které ho měly posílit. Dlouho to netrvalo a zdálo se, že veliká práce je ukončena. Abd-ru-shin zamyšleně povstal a podíval se vzhůru k nebi.

Nyní Is-ma-el považoval za správné, aby se dal vidět. Tiše zavolal chlapcovo jméno. Abd-ru-shin se jako blesk obrátil a pospíchal ke svému učiteli.

„Is-ma-eli, ty jsi zde?!“ volal rozradostněn. „Jak je to hezké! Mohu se tě zeptat, je-li správným to, co jsem nalezl?“

„Posaď se ke mně a vypravuj, co tě zaměstnávalo!“ přátelsky odvětil Is-ma-el.

Chlapec se sice posadil, ale vyprávění mu nějak nešlo. Hledal slova, kterými by začal. Konečně pravil:

„Is-ma-eli, ty víš, kolik jsem měl všude přátel mezi květinkami i zvířaty, ba i mezi kameny. Všechno ke mně hovořilo a všechno se mi zjevovalo. Jak víš, hrál jsem si raději s elfy, trpaslíky a zvířaty než s dětmi. To už je pryč! Již nic ke mně nemluví a já už nevidím žádných bytostných. Příroda je stále krásná, ale není oživená. Nemá již žádného srdce!“

Zdálo se, jako by to Is-ma-el nepozoroval. Přátelsky se podíval na chlapce a tázal se:

„A našel jsi pro to nějaké vysvětlení?“

„Přemýšlel jsem o tom celé ráno, myslím, že nyní vím, proč tomu tak jest. Pohleď, Is-ma-eli, dříve jsem žil svým životem podobně jako oni. Ale já jsem jinak utvářen. Nejsem tak křehký a jemný a proto můj život nemůže probíhat tak, jako jejich. Musím se naučit dělat jiné věci. Čím víc jsem se naučil od Ismánů, čím více mně činila jejich práce radost, protože jsem jí rozuměl, tím více jsem se spojoval s pozemským, které se na mě kladlo a bralo mi lehkost. A nyní jsem se stal příliš těžkým pro moje přátele a …,“ Abd-ru-shin zavzlykal.

„Chtěl bys to mít opět jinak? Chtěl by ses vrátit do svého dětsky bytostného života?“ Is-ma-el se dobrotivě zeptal.

„Na to jsem se právě tázal,“ odvětil chlapec, který se opět ovládl. „Ne, Is-ma-eli, nesmím zpět, musím kupředu! Kdyby Bůh chtěl, abych zůstal stát, pak by ze mne učinil elfa. On by to jistě mohl učinit. Ale já se musím učit a snad až se všemu naučím, co musím vědět, pak budu opět moci rozumět bytostným?“

„Pak budou bytostní rozumět tobě! Budou ti sloužit, můj synu!“

To pravil Is-ma-el vážně, dívaje se přátelsky na chlapce.

Ten však ještě nechápal hluboký smysl těchto slov. Slyšel v nich jen to, že později bude moci mít opět spojení se světem svých přátel, které nyní ztratil. To ho utěšilo.

Po dlouhé týdny se ještě pokradmu díval, zda náhle neuvidí nějakého elfa. Pomalu si však zvykl na to, že neuvidí nic. Vědění o všem bytostném mu zůstalo a činilo ho něžným ve styku s přírodou.

Téměř celý den prožíval ve volné přírodě. Ismáni byli úzce spojeni s přírodou a uzavřené místnosti vyhledávali jen tehdy, když to bylo nutně třeba. Dokonce i jídla často požívali pod širým nebem, avšak stoly připravovali se stejnou péčí jako v paláci.

Jednoho dne pozoroval chlapec dva Ismány, kteří připravovali příbory k jídlu.

Divíš se asi, Abd-ru-shine, že nepoužíváme nejkrásnějších mís a nádob?“ pravil jeden z nich.

„Ó ne, tomu se vůbec nedivím,“ rychle odvětil chlapec. „Velmi bych se divil, kdybyste sem přinesli ty nádherné věci, kde přece nemůže být nic krásnějšího než to, co Bůh stvořil. Zde venku by se mělo používat jen docela prostých předmětů.“

Ismáni, kteří vykonávali svoji práci podle příkazů Is-ma-elových a nikdy nad tím nepřemýšleli proč, pohlédli na sebe. Toto dítě je poučilo o tom, co dělali!

Tak tomu bylo častěji. Imia dokončila nové šaty pro Abd-ru-shina. Byly modré a bohatě vyšívané pestrými barvami. Měla radost z práce svých rukou, do kterých vložila tolik lásky.

Zaraženě pohlížel osmiletý chlapec na sebe. Byl by se rád šatům podivoval, ale ačkoliv přemýšlel, nad čím by se mohl s upřímným srdcem radovat, přece nic nenacházel. Konečně pravil rozradostněn:

„To jsou velmi krásné šaty pro deštivé dny.“

„Pro deštivé dny?“ tázala se Imia nechápavě. „Proč pro deštivé dny?“

„Když jsou tak pestré. Venku by to rušilo ptáky a elfy. Nemůžeme je přece udělat tak pěknými, jako když rostou na louce,“ dodal na omluvu. „Když však bude pršet a já se obléknu v místnosti, pak mi budou připomínat louku a budeme veselí.“

Pro Imiu to byla nová myšlenka, že by se člověk mohl oblékat jinak pro doma a jinak pro venek, ale líbila se jí.

„A jak by chtěl být Abd-ru-shin oblečen venku?“ vyptávala se přátelsky,

„Úplně prostě, bíle jako Is-ma-el a mnozí Ismáni, kteří jsou kolem něho. Jsem už přece veliký!“

Od toho dne nosil chlapec jen bílý šat, který zprvu míval přepásán pestrým pásem. Toho dne však, když uplynulo osm let od jeho příchodu, přinesl mu Is-ma-el nádherně vypracovaný zlatý pás. Byl složen z mnoha na sebe položených destiček, které byly probíjeny a různě vzájemně spojovány, takže tvořily nejrůznější vzory.

Abd-ru-shin měl velkou radost z tohoto daru. Prohlížel pás velmi pečlivě, než se s ním přepásal.

Nechával v ruce klouzat jednotlivé plátky a hovořil napolo k Is-ma-elovi a napolo k sobě:

„Toto je motýl, to zde růže a to zase hvězda.“

Náhle umlkl a dlouho se zahleděl na malou plotničku ozdobenou rovnoramenným křížem.

„To jest shůry,“ pravil uctivě. –

Abd-ru-shinovi bylo dovoleno lozit po skalách až do určité výše. Nikdy mu nenapadlo, aby porušil tento příkaz. Když však viděl, že druzí vylézají mnohem výše, procitla v něm také touha, aby je mohl následovat.

„Smím někdy s Din-Arem vylézt tak vysoko, abych se mohl podívat shůry na náš palác?“ vyzvídal u Is-ma-ele.

Tento přikývl. Chlapec se chvíli na něho díval a pak odkvapil.

Přešly dny, aniž by Abd-ru-shin opět mluvil o skalách. Dosud však také nepodnikl vytoužený výstup. Is-ma-el se tomu divil.

„Kdy se chceš podívat na náš palác?“ tázal se konečně.

„Až mi to rád dovolíš!“ vykřikl kvapně tuto odpověď.

„Cožpak jsem ti to nedovolil?“

„Dovolil, ale nerad! Ty jsi jen přikývl a neřekl jsi jako jindy: Jistě, můj synu. Proto raději počkám.“

Abd-ru-shin cítil správně. Is-ma-el nedával toto svolení rád. Měl obavu, že by chlapec mohl být při lezení postižen závratí a přitom spadnout. Nyní však viděl, jak skvěle se dovedl chlapec ovládat a proto pozbyl obav a co nejvřelejším tónem vyjádřil své dovolení.

S červenými tvářemi se Abd-ru-shin vrátil z výletu. Otevřel se mu nový svět. Jak maličké byly domy i lidé tam z té výšky! Jak čistým byl vzduch a jak vysoko se klenulo nebe!

„Že se vůbec odvažujeme vyslovovat jméno Boží!“ Bylo první, co řekl. Jak maličcí se zdají být lidé z vrcholu hor! Malí, nepatrní a bezvýznamní. A jak vysoko je Bůh nad námi! Je neslýchané o něm mluvit tak, jak to činíme my!“

Potom vyprávěl o všech divech, které nahoře spatřil. Rostou tam úplně jiné květiny. Dále viděl hnízdo obrovského ptáka, ve kterém podivná mláďata s holými krky vystrkovala zobáky.

Znovu a znovu pak vystupoval Abd-ru-shin na skály a odvažoval se stále výš a výše. Zdálo se mu, že ho něco přitahuje vzhůru. Is-ma-el se ho jednou tázal, proč podniká tyto namáhavé výstupy. Pln údivu pohlédl chlapec na tazatele:

„Je to nádherné napnout všechny síly a dojít k cíli, který si člověk vytkne.“

„Máš pravdu, Abd-ru-shine. Je vždy krásné snažit se vzhůru! Jak se ti líbí palác, když se na něj díváš shůry?“

„Nemohu to popsat,“ pravil Abd-ru-shin uvážlivě. „Čekal jsem, že bude také tak žalostně nepatrný jako lidé. On však i shora působí mohutně. Jak to přijde?“

„Nemohu ti to přesně vysvětlit, domnívám se, že tento palác je tak dokonalá stavba, jakou je vůbec možno na zemi vybudovat. Nemá žádných nároků, aby se ledasčemu vyrovnala, co ji převyšuje. Proto také působí při pohledu shůry jako správný celek. Lidé však chtějí být vždy něčím více, než mohou. Nu a ty víš, jak shora vyhlížejí. A při tom to jsou Ismáni, nejlepší ze všech lidí!“

Is-ma-el s povzdechem skončil.

„Jsou ještě jiní lidé? Kde jsou? Jsou to ti, kterým mám přinést vědění o Bohu?“

„Bydlí na druhé straně našich skal a jsou docela jiní než Ismáni.“

„Proč to dělají?“

„Nevědí ničeho o Bohu …“

Abd-ru-shin ho rychle přerušil:

„Právě proto k nim přece musím!“

Vypadal, jako by se chtěl okamžitě vydat na cestu. Is-ma-el ho zadržel.

„To také půjdeš, můj synu, ale teprve tehdy, až přijde tvůj čas. Chlapce by nechtěli poslouchat.“

„Co vlastně dělají?“ chtěl ještě vědět Abd-ru-shin, který nesmírně litoval ubohých, v Boha nevěřících lidí.

„Co dělají? Zapomněli, že je Bůh a proto také neznají jeho svatých přikázání. Místo, aby společně hledali cestu k Bohu a kráčeli po ní, kladou si navzájem překážky do cesty.“

Pln údivu naslouchal Abd-ru-shin. Nemohl pochopit, že jsou takoví lidé. Dosud se nikdy neobjevilo před jeho zrakem něco špatného a temného. Že by lidé mohli úmyslně konat zlo, bylo mimo jeho schopnost chápání.

„Je nutné mít s nimi soucit, neboť jsou velmi nevědomí,“ rozhodl konečně.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok