Po více než sto letech rozkládala se již říše od moře k moři. Všude bydleli synové slunce a všude a všude postavili si pevná ležení jako ve svém domově. Od ležení k ležení vedly silnice, vytesané ve skalách nebo vydlážděné kameny. Byla to umělecká práce. Kameny byly sestavovány v krásné vzory.

Od trpaslíků naučili se lidé stavět ochranné valy před padajícím kamením, vykopávali příkopy na odvod vody, která se v době dešťů řítila dolů. Rovně jako šňůra táhly se silnice vysoko v horách, jako dole v údolí a ve vzdálenosti jednodenního pochodu byla vybudována skladiště, která byla stále naplněna, aby cestující měl potravu pro sebe a svá zvířata. Na těchto pevných a bezpečných cestách pospíchali bleskurychle od města k městu, přenášejíce rozkazy Inkovy a přání lidu.

V každém městě vznikl chrám, ale nebylo všude zlata na přikrytí chrámových stěn. Aby stěny nebyly bez ozdob, vytesávali tam zvířata a rostliny z kamene a zdobili jimi stěny.

Na vysokých horských polohách, kam vkročila jen noha lamy, vytesal člověk ve skalách chrám, rozlehlou, vážnou a bohatě zdobenou síň. V každé obci vykonával potomek Inkův svůj úřad. Musel zastávati službu chrámovou a býti vůdcem lidu. Život byl všude uspořádaný, radostná píle a vděčná mysl zkrášlovaly život všech.

Tu blížila se sudba….

Slunce opět zapadlo, stíny se rozprostřely a život zmlkl. Inka Ticao stál zamyšlen v chrámě, ve kterém ještě vonný kouř pryskyřice tiše plul kolem předmětů. Ticao byl mlád a toužil po činnosti. V malém, nepatrném místě, kde jako kněz a vůdce sloužil, nenalézal dosti činnosti, jak se mu zdálo. Častěji v duchu na to reptal a nevražil. Netrpělivě vykonával svou posvátnou službu, kterou považoval za ubohou, nenalézaje v ní vnitřní radost. Jak tak přemýšlel, spatřil vedle sebe státi postavu, jakou jeho oko ještě nikdy nespatřilo. Krásná byla její tvář, jako plné ohně a výrazné byly její pohyby.

„Proč se tak zachmuřeně díváš, příteli Ticao!“ tázal se cizí mladík a smál se. „Vidím, že tu hloubáš, ale máš pravdu. Všechno to, co máš, není ničím! Jsi ovšem knězem Nejvyššího a zástupcem Nejvyššího ducha v chrámě, nazýváš se synem slunce, jsi jím však skutečně? Je slunce tolik, co Bůh? Jsi-li zástupcem Nejvyššího ducha, pak jsi také stejné podstaty jako on! Měl bys se tedy nazývati synem Božím!“

„Syn Boží?“ zakoktal Inka jako omámen. „To je domýšlivost a rouhání se Bohu!“

„V čem tu vidíš rouhání?“ tázal se druhý. „Rouhání by bylo spíše to, že jste již dávno odvážně a mužně nepozvedli závoj, který vás dělil od Nejvyššího ducha. Dávno již čeká na to, že jeho synové konečně najdou cestu k němu. Dovol, abych ti pomohl…!“

„Kdo jsi, mladíku?“ tázal se Ticao.

„Což mne neznáš?“ odpověděl. „Pohlédni na mne s důvěrou. Jsem tvůj bratr, tvůj vykupitel, tvé lepší já!“ Podivně lákavým a lásku vyžadujícím způsobem stál krásný mladík před ním. Pokračoval v řeči: „Myslím to poctivě s tebou a chci ti ukázati cestu ke slávě. Teď nejsi ničím, jen knězem ubohého, nepatrného chrámu v nedůležitém místě. Nazveš-li se synem Božím a postavíš se jako takový před udivený a nevědomý lid, pak budeš slavný a boudou ti vzdávati poctu – ba ještě víc, vždyť kdo je synem Božím, je Bůh sám!“

Nastalo mlčení a tísnivé ticho. Právě vyslovená slova a myšlenky, z kterých vznikly, měnily se v útvary, podobající se šedivým dravcům, kteří zatínali své ostré drápy do srdce Ticaova. Drápy trhaly dobro a ušlechtilost, která je dosud nenaplňovala v roztrhané cáry. Ticao slyšel šepot a vábení, proti kterému se slabo bránil. Ovládán ctižádostí konečně podlehl.

Svůdce radostně zajásal. Neblahý duch mu radil, jak tuto novinu nejlépe ohlásiti lidu.

Následujícího jitra, když radostný úsměv ozářil veselou skupinu, shromážděnou v chrámě k modlitbě, předstoupil smrtelně bledý Ticao před shromážděné. Bohatě vyzdoben objevil se před nimi, jeho oči jiskřily. Udivený šepot prochvěl chrámem, když Ticao místo známé modlitby díků vyprávěl naslouchajícímu lidu, jak se v noci zjevil anděl, který mu zvěstoval prastarou moudrost. Inkové jsou zástupci Boží moci na zemi, a proto jsou sami Bohové.

Hrozivé mumlání zvedlo se při těchto slovech, avšak Inka dovedl si rychle zjednat klid, neboť byl zvyklý rozkazovat. Neviditelný svůdce stanul vedle něho a pomáhal mu.

Od tohoto dne zmizel mír a i nevinnost a tam, kde dříve vládla svornost, byly jen roztržky a spory pro i proti, podlézání a pokrytectví, přetvářka a lež. Nikdy nevyrůstalo tak rychle dobro, jak rychle se nyní šířily hříchy v rozličné podobě mezi lidem. Běda ubohým zaslepencům.

Smutně ukrývalo slunce svou tvář a jen nerado se dívalo ještě dolů k zemi. Smutně se také s lidmi loučili trpaslíci, kteří jim byli dosud tak věrnými přáteli a učiteli.

Běda! Od nynějška směřovaly cesty lidí temnotou a nocí, osamělostí a smutkem….

Lidem vyvstali všem noví, chytří a obratní pomocníci. Kde se však objevili, pozvedl hřích lesklou a třpytnou svou hlavu a tam, kde prodlévali, zavládly jen temnoty. Lidský duch zneklidněl.

Na duši Inky – nejvyššího vůdce ležela starost jako těžká břemeno. Nejvíce tížilo ho vědomí, že lid nevidí nositele zkázy a že žije v domnění, jakoby vše bylo jako dříve. Dlouho přemýšlel o prostředcích, jak by mohl pomoci, ale nenacházel nic. Jeho srdce bylo smutné a prázdné. Často volal své pomocníky, ale jeho volání zaniklo ve větru.

Tu vešel jednoho dne Inka do chrámu, zapálil pryskyřici a strávil noc mezi posvátným nářadím Božím, tiše pohřížen ve žhavou modlitbu.

Když zdravil za jitra vycházející slunce, bylo jeho čelo jasné, oči zářící a krok radostný. Oznámil lidu, shromážděnému v chrámě, co v noci viděl. Pravil, že ve žhavém zápasu úpěl k Bohu o pomoc. To se nestalo dosud nikdy, neboť přinášeli Nejvyššímu jen dík a chválu. Ale smrtelně zraněná duše Inkova, krvácející pro hříchy svého lidu, vystoupila ve svém bolestném výkřiku k trůnu Nejvyššího a nalezla pomoc a milost Boží, útěšný anděl sestoupil dolů, aby mu byl příště vůdcem a přítelem. Lidu pak bylo zaslíbeno:

„Tam, kde člověk s plným vědomím odtrhne se od zlého s veškerou silou dobrého chtění, stane se světlý duch jeho vůdcem.“

Chrám zahlaholil jásotem naslouchajícího lidu. Všichni byli ochotni zasvětit se nadále jen dobru! A Inka pozvedl své ruce a modlil se : “ Ó Bože, Ty Nejvyšší, pohlédni na svůj lid! Viz, jak nás bolí naše hříchy a jak těžké je naše srdce v hrudi. Nejvyšší, odpusť svému zabloudilému lidu, sešli nám anděla a nauč nás konat to, co je správné před zrakem Tvým. Dej nám také sílu k dobrému chtění!“

Světlem a jasem zazářil chrám, řady duchů snesly se dolů a přidružily se přátelsky k lidem.

Venku však před chrámem zvedl se hukot, skučení a praskot a pokřik, jakoby nesčetní nečistí duchové ve vzteku a zklamání hlasitě řvali.

Tak jak nečekaně hluk vznikl, tak také utichl. Ale palmový háj, který byl lidu svatý, poněvadž se v něm již předkové modlívali k Bohu, ležel tu vyvrácen z kořene, skály byly rozmetány a přeházeny.

Inka pozvedl svůj hlas: „Pohleďte na tuto zkázu a poučte se z toho! Tak jako kus země sežírá zlý duch, tak také naše srdce tajně hryže.“

– – – – – –

Bleskurychle pak ubíhala léta v radostném životě a míruplná práce byla jen štěstím a posilou. Hřích ovšem žil stále ještě mezi lidmi, denně pozvedl svou třpytnou hlavu, avšak lidé prohlédli a nenásledovali jej již tak slepě. Tam, kde jejich chtění mocně bojovalo, stáli jim po boku vůdcové a pomáhali jim.

Nynější zákony byly přísné. Kdo jich nedbal, byl těžce trestán třeba i smrtí, bylo-li to nutné. První a nejvyšší zákon zněl: Pravdivost v myšlení a jednání, tak i v řeči…

Když však paprsky zlaté matky slunce zkoumavě putovaly po zemi Inků, měly všude nalézat jen čistotu a jas. Posvátné bylo dané s l o v o .

Inkové byli nejvyššími soudci a byli svému lidu vladaři a současně i přáteli. Všichni Inkové byli podřízeni „Velikému“, který bydlel v hlavním městě v zemi. Byli si vědomi, že „veliký“ je moudřejší a lepší než oni, neboť měl Nejvyššího vůdce. Velmi brzy se musel jeho mladý zástupce učit, co měl znát a brzy se musel naučit také v pokoře sloužit.

Když „veliký“ chtěl udělit rozkaz, tu poslal své posly po celé říši. Ještě rychlejší bylo však spojení, jemuž se lidé kdysi naučili od vzdušných duchů. Ta tím účelem tloukli na veliké bubny, které vydávaly rytmické zvuky. Tyto zvuky roznášel vítr od Inky k Inkovi, neboť všude stály připravené bubny, které vydávaly tyto zvuky.

Inka a lid naslouchali těmto zvukům poselství. Jakmile zmlklo, předávali je bubnováním dále. Tím způsobem věděl v několika hodinách všechen lid od moře až ke hranicím po celé říši, jaká je vůle „velikého“. Když pak za několik dní přišli poslové, přinesli s sebou umělecky provedené uzly, které dovedli vázat jen Inkové a jež také jen oni dovedli rozluštit. Dnes tomu říkají lidé „čtení“, když z uměle pokroucených tajů dovedou vyložit myšlení a cítění druhých.

Dcery Inků rozuměly vázání uzlů, mnohé veselé slovo zavázaly do závěsů dveří a stěn, většinou však to byl dík Nejvyššímu, ale také i prosby, které jejich obratné ruce, míhající se jako motýlové, mezi barevnými provázky vázaly prosbu k duchu všehomíru, aby ochraňoval dům i domov. Mnohé z žen měly otevřeny zraky pro dobré bytosti a dovedly hovořit se skřítky i trpaslíčky.

Jedna byla nejkrásnější ze všech žen – Alka, nejlíbeznější dítě slunce, které bylo vstoupilo na Zemi. Před ní se skláněli prastaří trpaslíci a kolem ní poletovali světlí skřítci. Všichni byli ochotní jí sloužit, poněvadž ji milovali. Zvířata lesní přicházela, jakmile se blížilo toto královské dítě.

Brzy ztratilo matku, avšak nechybělo jí mateřské lásky, vznešené ženy staraly se o maličkou jako o vlastní dítě. Snadno se naučila ženským uměním a brzy vládla mistrovsky jehlou i bodcem. Její zpěv zněl líbezně jako zpěv z ptačího hrdélka a nejvážnější mužové jí naslouchali plni radosti.

Její tělo bylo štíhlé a ohebné a pružné a její hlavu krášlily modročerné copy, které spadaly téměř až na zem. Otec nazýval je s úsměvem „hadí“, když viděl vlnění těchto copů a když se jich láskyplně dotýkal rukama, potěžkávaje jejich váhu. Veliké zářící oči a slunný úsměv zkrášlovaly mladistvé rysy.

Otec byl hrdý na tuto dceru a neznal nic krásnějšího než poslouchati po práci a námaze Alčine veselému hovoru. Sám jí rád vyprávěl, co se v zemi událo, co prožil a viděl a její dětinský mysl nacházela často vysvětlení pro věci, které moudrý otec marně hledal.

Pomalu stávala se mu více než dcerou. Byla vyzkoušeným důvěryhodným přítelem a sluncem stárnoucího otce. Toto dítě stávalo se mu nepostrádatelným. Dítě však rozkvétalo v pannu. Tiše, téměř nepozorovatelně se blížila doba, kdy odroste obydlí dívek. Tu a tam předstoupil nápadník před Hualkara, avšak otec je s úsměvem odbýval: „Nech ji ještě užívat jejího mladého života, neboť její srdce neví nic o údělu ženy.“

Alka nevěděla o tom všem a její duše snila sen blaženého dětství. Hrála si ještě se skřítky a dováděla s trpaslíky a zvířaty v lese.

Tu přišel jednou z daleka potomek Inků, jehož poslal otec do hlavního města, aby se tam naučila prastaré moudrosti. Uata byl krásný na duchu i na těle, byl ušlechtilé krve, čistý a jasný. Když Hualkar spatřil mladíka, pronikla radost i bolest jeho srdcem, neboť věděl : „Tento mi vezme Alku. Je však také Alky hoden. Jestliže to Bůh tak určil, pak tomu mé osamělé srdce nebude překážet, ale přejdou ještě léta, než budou oba starší a dorozumějí se.“

Dovedl to tak zařídit, že se tito dva nikdy neviděli. Nikdy nemluvíval před Alkou o Uatovi a radoval se ze své chytrosti v nitru.

Kdysi vyšla řada děvčat, aby vyhledala v lese léčivé byliny. Alka znala nejskrytější místa, kde rostly nejvzácnější. Kráčela sama stále dál a dále a vzdalovala se od smějícího se a žvatlajícího kruhu a rozmlouvala se svými přáteli – malými bytostnými. Zvesela zavolalo dítě skřítka.

„Alko, pojď, uvidíš cosi, co tvoje oči dosud nikdy neviděly!“ Tiše a s prstíčkem na rtech vedl ji malý skřítek k potůčku, který tam bublal mezi zelenými kameny. Tam uprostřed květin ležel krásný mladík. Pokojně spal, maje obě ruce složeny za hlavou. Téměř polekána, pohlédla Alka na něho a chtěla utéci. Tu maličký skřítek polechtal spáče pod nosem i na čele. „O nech ho spát“ pravila Alka tiše. Sklonila se nad mladíkem a chtěla skřítkovi zabránit v jeho počínání.

V tom se Uata probudil a jejich duše, čisté a jasné, jakoby právě vytvořené, pohlédly na sebe z jasných očí. Oba věděli, že Bůh určil je pro sebe, že jeden druhému má být přítelem a pomocníkem.

Nikdo z nich nepromluvil ani slova a přikývnutí na přátelský pozdrav bylo vše, co mezi sebou vyměnili. Pak pospíchala Alka odtud. Uata zůstal ještě dlouho zamyšlen u potoka. Měl radost ze svého údělu, ze svého mladého života a ze své budoucnosti. Přemýšlel: „Již zítra předstoupím před krále a budu se ucházeti o tuto líbeznou pannu. Kéž je mi Hualkar milostiv!“

Zvolna obrátil své kroky k domovu. Byl krásný večer a zlaté slunce zmizelo již za obzorem.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok