Ďalší príbeh z knižnej série Zaviate doby sa prebúdzajú. Tieto príbehy pojednávajú o rôznych postavách/národoch a o ceste, ktorou prešli. V týchto príbehoch je krásne vidieť, ako by mal vyzerať bohumilý život a ako sa Svetlo vždy a znova snažilo ľudí priviesť na správnu cestu cez rôznych vyslancov. Tento konkrétny príbeh pojednáva o inkarnácií Abdrushina, Božej vôle. Príbeh nemá autora, pretože obsah bol duchovne prijatý, nie vymyslený. Je to jediné pravdivé vyobrazenie skutočnosti tak ako sa stala práve preto, že do toho nevstupuje ľudská domýšľavosť. V príbehu, ktorý smieme poznať, sa jasne a zreteľne ukazuje, ako by mali ľudia žiť a ako musia konať, aby boli úspešní. Pokiaľ sa dokážeme správne naladiť a nepliesť do toho svoj domýšľavý rozum, spoznáme v tom pravdu a skutočné a pravé dianie.

Perští rodiče

Hrozivě ční skalní hrad mezi horskými stěnami.

Byl zbudován ze stejných kamenů, kvádr byl kladen na kvádr a všude bylo použito skalisk jako základů. Často tvořily dvě skály stěny obrovské haly. Jen znalecké oko mohlo rozeznat, co vytvořila příroda a co lidské ruce. Trhliny ve skalách byly upraveny ve střílny a běda nepříteli, který by se odvážil přiblížit.

Šedivé a zvětralé se jevily skály a zdi, jestliže se někdo díval zdola nahoru. Přišel-li však blíže, tu uviděl, že kámen má krásnou červenou barvu a že je protkán šedivými a bílými žilkami. Horniny byly pevné a žádné rostliny se na nich nemohly uchytit. Ani travička nevyrůstala z trhlin. Nahé a holé se tyčily skály nad linií stromů a keřů, bylin a květů. Příjemná zeleň by se také ani nehodila k této vzdorovité pevnosti.

Kdo chtěl vstoupit do hradu, musel umět lézt jako koza a musel využít každého zářezu na skalách, aby nalezl místo pro opatrně tápající nohu. Mnohý, kdo se lehkomyslně pokoušel o tento výstup, zaplatil toto počínání životem. Nepřístupným byl skalní hrad a bezpečni jeho obyvatelé.

Kdo však byl veden obeznalým vůdcem, dospěl až na vrcholek a pomocí pevné ruky přeskočil poslední průrvy a rokle, tomu se zdálo, jako by byl přenesen do země pohádek. Cesta vedla skalními chodbami jako branami přímo do pevnosti.

Pracně urovnaný dvůr byl obklopen rozličnými budovami, které zezdola budily dojem obrovské stavby. Byly nestejně vysoké, stavěné rovně i napříč, jak to skály právě dovolovaly. Na nádvorní stranu byly střílny rozšířeny v okna, vyčnívající kameny uhlazeny a pokryty koši a květinami. Bujně visely tmavočervené a bílé květy dolů. Bylo vidět, že o ně pečují láskyplné ruce.

Při budovách stály kamenné lavičky. Některé z nich byly pokryty pestře zbarvenými koberci, jiné opět měkkými beránčími kožešinami. Všechno se zdálo být dobře udržováno a činilo dojem velikého blahobytu.

Tam v pozadí, kde se za budovami tyčila skála do závratné výše, stékal šumící pramen, jehož vody byly na mnohých místech zachyceny v kamenných nádržích. Vody však bylo tolik, že přetékala přes okraj nádrže a s hukotem a šumotem stékala do údolí.

Těsně u vody se nacházely stáje. Byli tu nádherné koně nejušlechtilejšího chovu, avšak malé rasy a stáli pořád připraveni pro knížete a jeho družinu. Koníci byli zvyklí na pohybovat se po horách. Pevně a rozvážně vykračovali cestičkou, na kterou se již neodvážila vstoupit lidská noha.

Dole v údolí byly vesnice pod vládou knížete. Všechno, co nahoře potřebovali, se odtamtud přinášelo. Divoký a vzdorný byl kmen Peršanů, jehož kníže bydlel ve skalním hradě. Byli divocí a vzdorovití, jako tato pevnost, avšak svého knížete milovali a neznali nic jiného, než mu přinášet vše dobré a krásné.

Proto také místnosti byly nejnádherněji vyzdobeny. Nohy se bořily do měkkých koberců. Zlaté mísy, svícny a poháry tu byly všude v nadbytku. Lehátka z kožešin a pestrobarevných tkanin zvaly k odpočinku. Bylo tu nahromaděno ohromné bohatství drahokamů a jejich uspořádaní svědčilo o smyslu pro krásu a radost z krásných věcí. Bylo tu vidět také množství zbraní: zvláště zahnuté šavle, dýkovité nože, kopí a jiné vrhací zbraně, všechny posázené drahokamy.

Nádherná vůně se táhla všemi místnostmi: byla to vůně růží. Jakmile se královna květin rozvinula dole v údolí, nemeškala kněžna zásobit se a naplnit své nádoby růžemi. Lístky růží byly pak ženami nashromážděny, které z nich získávaly voňavku, jež v době, kdy již růže nekvetly, byla v pevnosti cítit.

Vzdorní jako národ Peršanů, z něhož vznikli, byli i mužové u dvora knížete. Byly to vojenské postavy, jimž z očí zářila odvaha a rozhodnost. Jejich divokost však byla mírněna životem uprostřed krásy a harmonie ve službách knížecí dvojice. Svému pánu byli vroucně oddáni a v každém okamžiku byli ochotni radostně za něj položit svůj život.

V jejich řadách zavládla radost, když je kníže vyzval ke krátké výpravě, ze které se dosud vždy vítězně navrátili. Dobyvačná touha jim byla cizí. Když tasili meče, dělo se to jen proto, aby zabránili přehmatům sousedních národů nebo jiných kmenů, aby potrestali loupež nebo ochránili potlačené. Kníže se pak sám s celou duší zúčastnil boje a povzbuzoval svou družinu vlastním nadšením.

Jestliže se sama výprava podobala veselému svátku, tu návrat byl slavností, jaké nebylo rovno. Byly zapáleny ohně, které hořely na počest Mithrovu a měly vyjádřit dík za ochranu, kterou jim poskytl. Děkovné zpěvy zaznívaly vzhůru k Ormudzovi.

Všichni obyvatelé pevnosti nosili ve dne bílá roucha. Neobyčejně ušlechtile se jevily ostře řezané tváře v běli turbanovitých pokrývek hlavy. Spatřil-li někdo tyto muže takto pohromadě, tu se domníval, že přišel do shromáždění nejpřednějších knížat. Jakmile však sám kníže vstoupil mezi svou družinu, tu bylo lze hned poznat, že i tato ušlechtilost může být překonána.

Jakási posvátná zbožnost se zdála na něm spočívat. S klidnou důstojností se posadil na své místo mezi ostatní. Služebníci přinášeli pokrmy a zpěváci na svých strunových nástrojích doprovázeli své zpěvy o válečných úspěších a hrdinských činech.

Pokud se jedlo, nemluvil nikdo. Také rozkazy byly udělovány pouze znamením. Teprve když s tabule zmizely zlaté nádoby a modrý dým z vykuřovadel kroužil vzhůru, nadešel čas zábavy. Tabule byla úplně nízká, neboť mužové seděli při jídle se zkříženýma nohama na měkkém koberci na zemi. Za hovoru se pohodlně natáhli a užívali zaslouženého odpočinku.

Když kníže opouštěl hostinu, povstali všichni s podivuhodnou obratností a utvořili uličku stojíce se zkříženýma rukama na prsou, avšak neukláněli se. Radostně se dívalo každé oko na knížete, který jednomu pokynul na pozdrav, jiného obdařil úsměvem a takto pozdravil každého ze svých věrných.

Kníže Ara-Mazdah byl krásný asi padesátiletý muž, vysoký a štíhle urostlý. Jeho téměř bílý obličej měl lehký bronzový nádech, s nímž podivuhodně ladily temně hnědé vlasy sepjaté zlatou čelenkou. Oči byly temně hnědé, zářící a tak oduševnělé, že se zdálo, jako by v nich bylo vidět odraz každé myšlenky jejího vlastníka. Jeden ze zpěváků o nich zpíval:

„Jako Bůh vládne kníže v moci, síle a moudrosti, ale jen očima řídí polovici říše.“

Nesčetné byly zpěvy k jeho poctě, které se udržely po tisíciletí tak, jako jeho jméno žije ještě dnes a o Auramazdovi, druhém označení pro Ormuzda.

Ruka, která uchopila koberec zahalující otvor ve dveřích, byla štíhlá a ušlechtile vytvořená a na muže jeho velikosti velmi malá. Byla však zvyklá uchopit věci a dovedla podržet, co již chytila.

Zamyšleně kráčel kníže provázen dvěma služebníky chodbami polovytesanými a polovyzděnými kameny, dokud nedospěl do nejkrásnější části pevnosti. To byl dům žen, k němuž patřily místnosti kněžny a s nimiž hraničily i jeho vlastní komnaty.

Z jedné z komnat zazníval tichý ženský zpěv. Ara-Mazdah okamžik naslouchal a šťastný úsměv zjasnil jeho tvář. Pak vyrazil krátký výkřik, který zněl jako oznámení příchodu a vstoupil dveřmi zahalenými těžkým kobercem.

Zahalilo ho sluneční světlo, vůně mu proudila vstříc a pozdravila ho krása a láska. Místnost, do které kníže vstoupil, měla větší okna než všechny ostatní. V oknech byla napjata bílá, světlá látka, která mírnila příliš oslepující paprsky, chránila před obtížným hmyzem a přitom zahalovala celou komnatu kouzelným světlem.

Překrásný obraz se naskytl jeho zrakům. Ara-Mazdah zůstal na vteřinu stát, aby mohl vnímat všechnu tu líbeznost.

Na loži, zcela pokrytém nejměkčími, sněhobílými, beránčími kožešinami, seděla kněžna. Bleděmodré hedvábí zahalovalo v bohatých záhybech její postavu jsouc udržováno zlatým pásem zdobeným modrými drahokamy. Tytéž drahokamy zdobily čelenku, pod kterou se vlnily bohaté vrkoče.

Úzká tvář kněžny byla nadpozemsky líbezná. Byla právě ještě schýlená nad dítětem, které leželo v jejím klíně a jež nyní zvedla vstříc muži a odhalila fialkově modré, zářící oči. Zář však nebyla jen v očích, nýbrž jako nadpozemský lesk se šířila kolem matky a dítěte, zdála se přicházet shůry a opět proudit nahoru.

Kníže to již častěji pozoroval, ale dosud však nikdy mu to nebylo tak nápadné jako právě dnes. Snad byl proto vnímavější než jindy, neboť jeho srdce bylo naplněno tím, co dnes slyšel.

Téměř uctivě pozdravil choť a pak se sklonil nad malým, několik týdnů starým synkem, který mu byl navenek úplně podoben a jen zářivé paprsky očí upomínaly na matku. Kněžna Dijanitra pozvedla mu chlapce vstříc. Opatrně ho vzal a když držel v rukou maličké tělíčko, tu silného muže přepadla rozkoš vlastnictví, až se zachvěl. Jeho syn! Jeho dědic! Jeho nástupce! Tento nádherný klenot patřil jemu a byl mu svěřen, aby z něho vychoval muže a knížete, který povede svůj lid a učiní ho šťastným.

„Omaram,“ zašeptal něžně a maličkého uložil opatrně zpět do matčina klína.

Kníže Ara-Mazdah byl podruhé ženat. První manželství, uzavřené v raném mládí na otcovo přání, zůstalo bezdětným. Již před léty je rozloučila smrt. Osaměle žil kníže uprostřed svých věrných a zahloubával se stále více do svých myšlenek o životě po smrti a do svého vědění o Božství.

Jeho lid však požadoval dědice a nutil ho, aby se oženil podruhé. Tentokrát chtěl volit sám. Bdělými smysly se rozhlížel kolem sebe, až nalezl, co hledal: Pannu, jejíž čistota srdce byla rovnocena kráse jejího zevnějšku. Že byla jen dcerou šlechtice a ne z rodu knížecího, mu nijak nebránilo, aby se o ni ucházel.

Již po dva roky byla jeho manželkou, světlem jeho domova a téměř zbožňovanou kněžnou jeho lidu. Před několika týdny se jeho štěstí dovršilo, když se mu ve skalním hradě narodil malý Omaram. Právě o tom chtěl kníže hovořit se svou paní. Hluboce jím pohnulo, co dnes slyšel.

Posadil po boku Dijanitry a začal vyprávět:

„Když jsem se dnes ráno vracel z výpravy, zastavil jsem se v chatrči staré Suji. Slyšel jsem totiž, že stará věrná služebnice mé matky umírá. Vzpomínáš si ještě na ni? Když se Omaram narodil, prodlévala po celou noc zde nahoře v hradě, aby ti byla nablízku.“

„To vím velmi dobře,“ odvětila kněžna. „Myšlenka, že dobrá stařena je zde nahoře, byla pro mne velikou útěchou. Je to s ní skutečně tak daleko, že smí odejít?“

„Ano, připravuje se na svou poslední pouť a na své umírání se dívá klidně a téměř radostně. Šťastný člověk, který po dobře stráveném životě smí s takovou důvěrou kráčet do věčných zahrad.“

„Mohl bys ještě něco pro ni učinit?“ tázala se Dijanitra.

„Ne,“ zamyšleně odpověděl kníže, „nemohl jsem pro ni učinit nic, zatím co ona mi při odchodu řekla něco, co může být pro nás oba hodnotným darem, ženo!“

Jemně k sobě přivinul vedle sebe sedící ženu a téměř zbožně pokračoval:

„Náš syn byl zrozen v poledne, když slunce stálo nejvýše. Suja byla v tu hodinu nahoře a dívala se vzhůru ke svým oknům. Tu viděla, jak bílý pták, jemuž podobného tu nikdy nespatřila, krouží klidně nad střechou s rozepjatými perutěmi. Pak se ve vzduchu téměř zastavil. Suja pravila, že něco tak zvláštního dosud neviděla. Pak se pták usadil před tvým oknem. Teprve, když bylo oznámeno, že se nám narodil syn, roztáhl bílý pták své perutě a odletěl pryč. Neletěl však stranou, jako to činí jiní ptáci, nýbrž vznášel se stále výš a výše až oko stařeny oslepené leskem ho nemohlo dále sledovat.“

„Podivné,“ pravila kněžna. „Často jsem snila o bílém ptáku, ještě dříve než se Omaram narodil. Kéž mi byla stařena vyprávěla o tom, abych se jí mohla zeptat, jak ten její pták vypadal.“

„Suja říkala, že ho tu viděla už jednou, asi čtyři měsíce předtím, než se naše dítě narodilo. Také tenkrát kroužil nad střechou a posadil se před tvým oknem. Tehdy však tomu nepřikládala žádného významu.“

„Domnívá se snad tedy dnes, že tento bílý pták je šťastným znamením pro našeho chlapce?“

„Musela bys být při tom, když na mne upřela své již umírající oči a tiše, avšak určitě pravila způsobem, jakým nemluvívala nikdy předtím: „Můj kníže, tvůj syn je darem bohů! Oni ti ho svěřili! Je určen k velikým věcem. Ochraňuj ho, aby vyrostl k požehnání lidu. Pták je poslem a znamením bohů! Jeho čistá bělost zaručuje, že žádný zlý duch se nemůže přiblížit k tvému dítěti. Požehnán budiž tvůj syn, který je současně synem věčných zahrad!“

Kněžna sklonila svou něžnou hlavu na rámě manželovo a tiše pravila:

„Také mně jest již několik dní známo, že Omar není žádné obyčejné dítě. Když spí, jeho lůžko je obklopeno stále jemným světelným obláčkem. Podívám-li se pozorněji, tu se tento obláček přemění v nesčetné maličké, božské bytosti, které poletují kolem dítěte. Podívej se, že dokonce i nyní, zatím co maličký spí v mém klíně, stojí takové nebeské bytosti vedle něho. Nevidíš je?“

„Nic nevidím,“ pravil kníže s politováním. „Ale mám radost, že ty, moje žena, máš oči, které jsou otevřeny pro dary bohů. Kdyby to bylo možné, tu by mně můj syn byl ode dneška ještě milejší a cennější.“

Štěstí opravdu vstoupilo do starého hradu ve skalách a zdálo se být téměř příliš velikým pro smrtelné lidi. Dítě rostlo a prospívalo a s ním také rostla radost rodičů. Že to bylo opravdu zvláštní dítě, o tom byli přesvědčeni všichni, kteří je mohli vidět. Zřídka kdy křičelo. Zato však většinou byl slunný úsměv na jeho tvářičce, který se změnil v jásot, jakmile Omaram spatřil svou matku. Tento úsměv! Hluboce se vryl do srdce matčina a ona naň nezapomněla nikdy, pokud prodlévala na zemi.

Veliké a vědoucí dívaly se tyto dětské oči do světa. Bylo to s nimi zvláštní: Člověk se do nich díval a pak nedovedl říci, jakou vlastně mají barvu. Záření, které z nich vycházelo, bylo příliš silné. Matka vysvětlovala, že jsou zlaté. Kníže Ara-Mazdah se tomu smál, ale ani on to nedovedl lépe vyjádřit.

Všechno myšlení rodičů se točilo kolem syna. Zatímco pro matku byl důležitým každý projev dětského života a ona s úplnou oddaností o něho pečovala, otcovy myšlenky se obracely do budoucnosti.

„Až Omaram bude větší,“ začínaly obyčejně hovory, které vedl sám se sebou. Nesčetné byly plány, které otec pro tuto dobu spřádal.

Ve skalním hradě byl živý neklid. Došla zpráva o dravém zvířeti, které zpustošilo stáda v údolí. Každou noc proniklo ohradami a odvléklo kus dobytka a poplašilo pasoucí se zvířata. Žaloby pastýřů přiměly knížete k lovecké výpravě, které se přirozeně chtěli všichni muži zúčastnit. Několik jich určil kníže na ochranu pevnosti, zatímco ostatní ho směli doprovázet.

Přišel se rozloučit se ženou a s dítětem. Tak těžce jako dnes se dosud nikdy neloučil. Také kněžna zdála se to tížeji pociťovat než jindy.

„Je opravdu nutno, abys ty sám také odešel na lov?“ tázala se téměř vyčítavě. „Dravce přece může skolit každý obratný lovec. Prokazuješ mu příliš mnoho cti, chceš-li ho sám učinit neškodným!“

„Není to kvůli dravému zvířeti,“ vysvětloval Ara-Mazdah, „je to kvůli mému poslání, že také jdu. Dosud jsem nikdy na takových výpravách nechybil. Zůstanu-li doma dnes – a rád bych to učinil – mohlo by se říci: Hle, jak kníže stárne. To nesmí nastat. Pokud Omaram nevyroste, musím to ještě vydržet. Viď, že to pochopíš? “ dodal láskyplně.

Kněžna přikývla. Žádná oběť, která byla přinesena kvůli dítěti, se jí nezdála těžkou.

Temné zadunění velikého kovového gongu u brány oznamovalo, že lovecká výprava je připravena k odjezdu. Rychle ještě jednou objal kníže svou choť i svého syna a pospíchal ke své družině.

Kněžna Dijanitra přistoupila k velikému oknu, z něhož rychlým pohybem odhrnula clonící látku. Pak oběma rukama pozvedla chlapce vzhůru a zvonivé zavolání donutilo knížete, který právě sedal na koně, aby pohlédl vzhůru. Jako z rámu zářilo mu vstříc vše, co na zemi miloval. Jak dík za tolik štěstí mu srdce plesalo a on vesele odjížděl na lov, ze kterého se měl vrátit až příštího dne.

„Otec je už pryč, chlapče,“ vzdychla si kněžna a maličkého opatrně uložila opět na klín.

Dítě jako by rozumělo, obrátilo k ní své zářící oči a zasmálo se.

„Omare, ty mé štěstí a radosti. Že neodejdeš od matky?“ pravila Dijanitra. „Alespoň ne ještě dlouho, dlouho! Napřed náš syn musí být veliký a silný. Tak dlouho zůstane u matky a bude jí přinášet radost a štěstí. A ona bude dobrá.

Dobrá! Ano, to musí být, má-li poděkovat bohům za tolik požehnání. Ale to jde samo, jakmile se na tebe člověk podívá, ty dare nebes!“

Služebnice kněžny vstoupily dovnitř, jako to konaly každý den. Malý princ byl položen stranou na krásné měkké lože a kněžna se svými ženami háčkovaly krajky, které měly ozdobit plášť knížete.

V práci a hovoru uběhl den. Když se začaly skládat večerní stíny, pečovala matka znovu o Omara a sama ho uložila ve své komnatě. Brzy na to se odebrala na odpočinek také kněžna, která cítila nevysvětlitelně těžkou únavu jako olovo.

V noci se probudila a zdálo se jí, jako by slyšela jakýsi šum. První pohled platil loži dítěte. Což tam nestála jasná postava? Jak často tam vídala stát takové postavy! Tato se zdála být značně větší než ony malé, nebeské bytůstky, které jindy střežily chlapcův spánek. Nu, vždyť Omaram roste a proto jsou patrně vysíláni větší strážcové. Tak asi přemýšlela ospalá kněžna a znovu se pohřížila do hlubokého spánku.

Když se příštího jitra probudila později než jindy, tu bylo lože dítěte již prázdné. Tohoto skutku se dosud služebnice neodvážily. Rozhořčené kněžnino zavolání přivolalo rychle ženy, avšak žádná z nich nebyla, podle jejich tvrzení, předtím v místnosti, ani neviděla prince.

Horečné vyptávání a hledání započalo. Někdo přece musel vědět o tom, kde je chlapec! Ohromení vzrůstalo minutu za minutou. Nikdo o princi Omarovi nevěděl ani toho nejmenšího. Žádný ze strážců nespatřil nic neobvyklého. Počáteční úlek a neklid se změnil v těžkou starost a zoufalství. Každý pátral a hledal. Brány byly dobře zavřeny a žádný z balvanů se nepohnul.

Pak počaly dohady, výčitky, šeptání, pláč. Jestliže princ zmizel, mohl být jedině uloupen. Jestliže však byl uloupen, mohl to provést jenom někdo, kdo znal dokonale celý zámek.

Kdo dnes ráno opustil hrad? Kdo ze služebníků chyběl? Dva důvěryhodní služebníci tu nebyli, ale jeden z nich právě přicházel, neboť se vracel z údolí, kde byl pro potraviny. Konečně hrad opustil již předcházejícího večera.

Druhý, který byl vlastně osobním služebníkem knížete, byl vlastně povznesen nad každé podezření. Kdo to mohl vědět? Snad byl podplacen? Kdo ho však mohl podplatit? Kdo by měl zájem na zmizení dítěte? Jedině bratr knížete, který se oddával naději, že Ara-Mazdah zemře bezdětný a odkáže mu svou říši. Jemu, Oru-Mahovi. Jeho vlastní říše mu nedostačovala.

Až sem zacházely dohady, když kníže brzy po poledni vstoupil nikým netušen do pevnosti. Jeho veselé volání nevykouzlilo krásný obraz v okně, na který se těšil po celou dlouhou jízdu. Naopak, všichni služebníci a všechny ženy se zdály zmizet při jeho příchodu. Nádvoří i komnaty byly jako po vymření. Dosud se nikdy nestalo, aby jeho vlastní průvodce musel odvést jeho koně a zavírat bránu.

Liduprázdnými chodbami pospíchal k obydlí žen. Tam nalezl plačící a naříkající ženy. Tušení velké bolesti přepadlo jeho srdce. Téměř neměl tolik síly odhrnout koberec ze dveří. Co uvidí a co teprve zjistí?

S bolestným výkřikem spěchala mu kněžna vstříc a vrhla se mu do náruče hledajíc pomoc a útěchu. Ona, která byla vždy tolik zdrženlivá, byla dnes tak bouřlivá? Muselo se stát cosi hrozného!

„Kde je náš syn? Kde je Omaram?“ tázal se téměř bez dechu.

„Pryč! Zmizel! Byl uloupen!“ Bědovala Dijanitra. Musela to však několikrát opakovat, než duše otcova pochopila smysl těchto slov.

Když mu vypověděla vše, co věděla o zmizení dítěte až po marné hledání a neurčité dohady žen a služebníků, vzchopil se kníže z chmurného ustrnutí. Musí jednat.

Zvučení kovové desky svolávalo všechny obyvatele hradu. Hlasem, který byl leknutím téměř ochromen, podával kníže zprávu o tom, co se za jeho nepřítomnosti přihodilo. Především vyslýchal strážce a služebníky. Vyslýchal také svého osobního služebníka, který se mezitím vrátil, neboť odjel na jeho příkaz. Všechno však bylo bezvýsledné.

„Dítě přece nemohlo zmizet vzduchem,“ volal kníže, „musely ho odnést lidské ruce, neboť byly ukradeny i závoje, podušky a přikrývky, ba i potrava pro dítě připravená. Ten, kdo to učinil, neměl v úmyslu ani vraždit, ani nechtěl dítě usmrtit. Kdo z toho může mít užitek, dostane-li dítě do rukou?

Nechce se mi uvěřit ani ve vinu mého bratra, přece však pravím: On jest jediným, kterému to možno přičítat! Slyšte, co se ke mně doneslo před několika dny, co jsem však zatím chtěl podržet pro sebe. Můj vezír obdržel zprávu, že můj bratr sbírá proti mně vojsko, aby dobyl mou říši. Je možné, že se nejdříve pokusil vzít prince jako rukojmí, aby mne bez krveprolévání donutil k odstoupení.

Důvěryhodný posel musí pospíšit k jeho dvoru a snažit se vyzkoumat, je-li to pravda. My ostatní musíme prohledat lesy a vyptávat se ve všech údolích a chatrčích, zda někdo neviděl nebo neslyšel, co by nám mohlo napomoci k nalezení prince.“

A jak kníže poručil, se také stalo. Nastalo nové zoufalé hledání. Za několik dnů se vyslanci vrátili zpět. Jejich obratností a věrností se podařilo vyzkoumat, že tu byl skutečně plán na uloupení a zabití prince.

Kníže Oru-Mah považoval za výhodnější zabít chlapce, který stál mezi ním a trůnem a pak ve smutku, jemuž by se kníže oddal, dobýt říši. Nechtěl započít bezvýsledné vyjednávání.

Tento zlý plán byl zkřížen pověstmi o princově zmizení. Také v sousední říši panovalo velké ohromení, neboť se domnívali, že sám kníže odstranil prince někam do neznáma, aby ho před nebezpečím zachránil.

Zmatek, neklid a smutek vzrůstaly den ode dne. Jen stěží dával kníže potřebné rozkazy. Pohrdal jídlem i pitím a spánek k jeho lůžku nepřicházel. Kněžna Dijanitra se naproti tomu zdála být zemdlená hořem a byla přepadena nevysvětlitelnou ospalostí. Hodinu za hodinou a den za dnem ležela bez hnutí na svém loži, aniž by otevřela oči. Když zoufalý manžel padl vedle ní na kolena a prosil, aby alespoň ona od něho neodcházela, zdálo se, že to na ni vůbec nepůsobí. Připadalo, že nevnímá lékaře, který se nad ní sklonil, aby zjistil, zda ještě dýchá.

Konečně po sedmi dnech otevřela kněžna oči, rozhlédla se jasně a vesele kolem sebe a žádala tichým, avšak svěžím hlasem, aby zavolali knížete.

Radostně dojat vyhověl Ara-Mazdah této žádosti. Při jeho příchodu povstala kněžna a rozevřela svou náruč.

„Muži, mám pro tebe radostnou zprávu!“ pravila tiše.

Na okamžik se duše knížete zachvěla obavou, že veliké utrpení pomátlo její smysly. Když však viděl její veliké oči, jak se na něho zářivě a jasně dívají, když viděl půvabný úsměv kolem jejích úzkých rtů, tu osvobozující oddech utišil jeho zmučené srdce a téměř šťastně se posadil vedle ní, aby vyslechl její zprávu.

„Byla jsem daleko odtud,“ hovořila Dijanitra tichým hlasem. „Směla jsem vidět našeho syna. Je dobře ukryt v zemi, která je mnohem, mnohem krásnější nežli naše. Vede se mu dobře. Starají se o něho nejlepším způsobem. Skvělý starý muž o něho pečuje tak, že mu nic nechybí.“

„Zdá se, že ti postačí, že mu nic nechybí?“ zvolal kníže udiveně. „Což již nemáš žádné touhy po radosti našeho srdce? Můžeš postrádat svého syna?“

„Ano, miláčku, mohu!“ odpověděla kněžna se zářícím zrakem. „Poslouchej dále. Starý muž mi vyprávěl, že dítě u nás uloupil na Boží příkaz. Museli mu při tom pomáhat Boží andělé, neboť jinak by to nebylo možno.“

„Jeho Bůh mu to nařídil?“ přerušil kníže znovu rozhovor a nedůvěřivě vrtěl hlavou. „Co mi záleží na jeho Bohu. A proč naši bohové lépe nestřežili tento dar nebes?“

„Nesměli,“ ujišťovala Dijanitra, „neboť jeho Bůh stojí nad našimi bohy a může jim poručit, co mají činit. A jak Bůh chce, aby dítě vyrostlo tam, kde bude o něm slyšet a kde bude vychováno ve víře v Něho. Pak má Omaram zdědit nesmírně velikou a nádhernou říši a stát se mocným knížetem.“

„Což nestačila naše říše?“ reptal otec, avšak v jeho hlase již nebylo zoufalství, nýbrž spíše údiv nad tím, co slyšel.

„Ne, naše říše je příliš malá a také nevěří v Boha, který je nade všemi bohy. Kdyby byl náš syn zůstal zde, byl by ho Oru-Mah dal zabít. To starý muž věděl velmi přesně.“

„A nyní jsi již veselá, Dijanitro?“ tázal se kníže.

„Ano, muži, mám velikou radost. Mám našeho syna tolik ráda, že snesu odloučení od něho, když je to k jeho dobru.“

„A já ho mám tak rád, že mi odloučení od něho téměř láme srdce,“ pravil otec a bylo vidět, že mluvil pravdu. „Budu se však od tebe učit, abych byl také tak nesobeckým, jako jsi ty.“

Dlouhou dobu oba manželé mlčeli a každý se oddával svým myšlenkám. Oba byli klidní a důvěryplní.

„Zdá se mi, jako by si Omaram ještě hrál v této místnosti,“ zašeptala pojednou kněžna.

Pak započal kníže:

„Nyní máme jistotu v tom, že náš syn někde prodlévá a já ani na okamžik nepochybuji o tom, že všechno, co jsi viděla, je pravda. Musíme přirozeně zastavit každé další pátrání. Co mám říci svým věrným a lidu? Mají právo, aby zvěděli, proč jsme se tak rozhodli.“

„Jsi jim dlužen pravdu, ničemu jinému by také nerozuměli. Nesmějí o nás pochybovat, řekni jim všechno, o čem jsem ti podala zprávu a oni se budou radovat s námi.“

Poněvadž na tento večer byli již stejně všichni pátrači svoláni, mohl je zvuk kovového gongu naráz shromáždit. Jak se podivili, když jim kníže prostými přesvědčivými slovy sdělil, co se dozvěděl od své choti. Nikdo však nepochyboval o této zprávě a žáden to nepovažoval za projev horečky. S upřímným srdcem lkali nad princovým odchodem, ale radost nad tím, že je naživu a dobře chráněn, přehlušila jejich žal.

Když přešlo dalších sedm dnů, procitla kněžna plna štěstí. V noci směla opět vidět svého syna a jeho strážce a nedovedla se nasytit vyprávění o tomto setkání.

„Vyprávěl mi o svém Bohu. Smím ti o tom podat zprávu!“

Nadšeně vylíčila Dijanitra vše, na co si mohla vzpomenout a skončila slovy:

„Po dalších sedmi dnech ho zase uvidím!“

Toto se nyní opakovalo každý týden a stalo se velikou útěchou kněžny, jejíž život byl dvojnásob osamělý, poněvadž kníže Ara-Mazdah se rozhodl, že vytáhne proti svému zlotřilému bratru a dá mu pocítit svou moc. Válka, která v horských roklích byla spíše řadou potyček nežli bitev, se protáhla a pevnost zůstala dlouho opuštěná.

Když se konečně vítězný vůdce navrátil, bylo mnoho co vyprávět. Všechno však muselo ustoupit před tím, co kněžna vyprávěla o Omarovi. Prospíval a skvěle se rozvíjel. Jeho krása byla tak veliká, že zářil nade všechny světlé postavy, mezi nimiž prodléval.

„Již se nebude nazývat Omarem,“ pravila s politováním kněžna Dijanitra. „Jako takový pro tyto muže není již radostí jejich srdce, ale nyní mu říkají Syn Světla, jak mi vysvětloval stařec.“

Nastávalo výročí dne, kdy přede dvěma léty přišel ve skalním hradě Omaram na svět. Kněžna doufala, že toho dne bude smět dítě spatřit, avšak její přání se nesplnilo. Zdálo se, že je to možno teprve každý sedmý den a teprve v noci uplyne lhůta.

Plna očekávání se uložila ke spánku. Netrvalo to dlouho, když se cítila zvedána vzhůru, sice něžně, ale vytrvale. Tak podivně dosud nikdy neprožila své vidění. Zdálo se jí, že se na svůj hrad může dívat z velikých výšin.

Pak uviděla své tělo klidně spící na svém loži. Nyní k ní přistoupil její manžel, kterého ve světle noční lampičky mohla zřetelně rozpoznat. Zdálo se, že ji chce cosi říci a uchopil ji za ruku. Spící se však vůbec nepohnula.

Což nepozoroval, že je nepřítomna? Že tam dole leží jen její schránka? Vrtě hlavou sklonil se na okamžik nad spící postavou, jako by naslouchal jejímu dechu. Pak se opět vzdálil. Nyní zmizel také tento obraz a ona pod sebou spatřila dobře známý palác, který obklopoval její milované dítě.

„Omare, radosti mého srdce!“ šeptala sama u sebe.

Pak se již také snesla dolů a směla přistoupit k jeho loži. Ležel tu pohodlně natažen a spal klidným spánkem. Růže zdraví a radosti rozkvétaly na jeho tváři.

„Ó, můj milovaný synu, můj synu!“ šeptala kněžna. „Kéž by tě Bůh tvůj požehnal a učinil šťastným.“

„On je požehnaný!“ zazněl hlas vedle ní.

Vzhlédla a spatřila starce, který k ní tiše přistoupil a dále s ní hovořil:

„Je požehnán, neboť je to Syn živého Boha. Zde na zemi však nemá být šťastným, nýbrž dolů má přinést štěstí a požehnání.“

Kněžna nedbala na poslední slova, neboť počátek řeči úlekem zachvátil její srdce.

„On jest Syn Boží? Vždyť je mnou zrozen! Je synem Auramazdahy! Jak může být Synem Božím? Tázala se téměř bouřlivě. A stařec vypravoval, vysvětloval znovu a znovu s nekonečnou trpělivostí Božské tajemství, kdy část pravěčného Boha se stala člověkem. A Dijanitra pochopila. Její jemné cítění přijalo to, s čím se setkala dříve, než to mohl pochopit její duch.

Když bylo vše řečeno a ona to pochopila, pozvedla s blaženým úsměvem svou tvář zalitou slzami vzhůru k Is-ma-elovi:

„Pak musíme kníže i já děkovat z nejhlubšího srdce Bohu, že právě nás na celé zemi považoval za hodny svěřit nám svůj klenot po celý dlouhý rok! A já, nešťastná matka, směla jsem pomoci vytvořit tělo Božímu Synu! Směla jsem ho živit a pečovat o něho!“

„Za to budeš požehnaná po všechnu věčnost, Dijanitro,“ pravil vážně Is-ma-el. „Přijde také čas, který je ještě daleko, kdy svého syna opět uvidíš. Poznáš ho, neboť mateřské oko vidí bystře. Nebudeš ho již také nazývat svým synem, nýbrž Pánem a Králem! Nebudeš mu již říkat Omaram a také ne Abd-ru-shin, jako my dnes činíme na příkaz Boží, nýbrž ho budeš nazývat jménem všech jmen: Imanuel! A padneš před ním na kolena a budeš ho vzývat!“

Kněžna mlčela, neboť byla příliš hluboko dojata tím, co slyšela. Is-ma-el pokračoval:

„Dnes jsi u nás naposled. Nadále budeš moci vidět své dítě již jen ve vzpomínkách až do onoho dne, kdy se opět setkáte. Nemáš však strádat. Porodíš syna, který bude radostí a štěstím vašeho stáří. Bude dědicem vaší říše a bude také dědicem vyšší ctnosti a čistoty. Vštěpuj mu vědění o pravěčném Bohu, které jsem ti směl zvěstovat. Neříkej mu však ničeho o jeho bratru! Nechť to zůstane tajemstvím, které může sdílet jen tvůj choť.“

Kněžna se na rozloučenou sklonila nad dítětem, které se ve spánku usmívalo a pak cítila, jak je zvedána vzhůru. Chtěla starci poděkovat, ale již se nacházela na svém loži. Právě přicházel kníže:

„Nechtěl jsem tě rušit. Byl jsem kvůli tobě zvlášť neklidný . Byl jsem zde již jednou, ty jsi však pevně spala. Měl jsem obavu, že také ty mi ještě budeš vzata.“

„Nikoliv miláčku, zapuď tyto obavy. Zůstanu u tebe a brzy budeme opět tři. Bůh nám znovu daruje syna.“

Vyprávěla mu o všem, co prožila. Hluboce dojat naslouchal kníže a děkoval Bohu ve svém srdci.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok