Tu zaduněla půda pod kopyty stáda skákajících rohatých zvířat, která vyběhla rychlými, pérovými skoky ze stínu stromů. Chvatně uchopil světlý muž kopí, jehož hrot tvořila hvězdice umělecky vybroušených mušlí.

Mocné vrhnutí a již se svalilo první zvíře stáda, zasaženo do světlých prsou pod krkem a chvějíc se, zhroutilo se. Rychlými skoky přiběhl světlý muž, přeskakuje při tom jako zvíře četné, vlnité pahorky, které ho dělily od jeho kořisti. Jeho obratná a pevná ruka nejdříve zkoumala, zda zvíře je mrtvé, aby zbytečně netrpělo.

Hasnoucí oko a ztichlé srdce přesvědčily znalce dostatečně, i když údy se ještě lehce chvěly. Svázal běhy štíhlé gazely pevným zvířecím střevem a mocným rozmachem si je přehodil na silná ramena. Pak šel dlouhými, pružnými kroky po měkkém, vlhkém, stříbrně modře se lesknoucím mechu do nitra země.

Byla to mírná výšina, na kterou za lesem vystupoval. Nikde nebylo cesty, ba ani úzkého chodníku, avšak znalecké oko poznávalo každou stopu a praskot krátké, drsné trávy mu prozrazoval, že jde správným směrem.

V dáli táhla veliká stáda vysokých, černých rohatých zvířat do hustých lesů. Jejich bučení zaléhalo chvílemi až k uchu tichého, zamyšleného poutníka. Zdála se to býti obrovitá zvířata, která tu se svými kravami a telaty táhla do nitra země. Přicházela od napajedla.

Když poutník dosáhl nejvyššího místa podlouhlého pahorku, pohlédl do širokého, hlubokého údolí. Vyhlíželo to jako kotel zasypaného a vyhaslého, úplně nízkého kráteru, co se tu před ním otevřelo. Jasně letělo nebeské světlo nad těmito místy, které světlí pomocníci dali jako domov malé skupině lidí.

Světlé, bíle se lesknoucí pahorky pozdravily ho z hloubi a v jednom z těch maličkých hnízd plápolal oheň posvátného krbu a otvorem ve stropě kroužil vzhůru tenký sloup kouře. To byl jeho domov. Holda ještě bděla a čekala na svého druha, jemuž chtěla připraviti večeři.

Poprvé, když pomyslel na Holdu, zjevil se světlejší lesk, který bylo těžko nazvati úsměvem, avšak šťastný výraz nejčistšího pocitu štěstí přelétl přes jeho drsný, krásný obličej.Byl odvážný a jeho hlava se nesla hrdě vysoko. Byl svobodný a volný, nejsa si vědom žádné tísně, prostý a jasný byl pohled jeho modrých očí.

Toto oko bylo tiché a hluboké a jako vlny jezera, bylo často jasné a plné lesku a opět temné a bezedné.

Zrcadlil se v něm čistý duch, který ničím neobtížen učil se přijímat dary Boží. Vděčně, prostě a pln bdělosti, stále čtoucí v čistém tkanivu velikého daru stvoření a vnímající vše tak, jak to bylo Světlým Otcem dáno : čisté, veliké, nepřemožitelné a prosté.

Posvátný dík proudil z jeho ducha, když myslel na chatrč ženy, kterou nazýval svou a na dary z rukou Světlého Otce, které zářivě opatroval otec Slunce a které byly obklopeny tkajícím a pomáhajícím bytostným. Viděl je všechny a miloval je všechny a mluvíval k nim, ne sice řečí svých úst, ale štěstím a bolestí, díkem a starostí svého srdce a oni mu rozuměli, naslouchali a odpovídali svým způsobem..

Listoval tak ve světlem prozářené knize, která nebyla napsána a svázána rukou člověka. Četl v listech knihy života, kterou mu bytostní živě ukazovali a jejichž hlasu rozuměl. Prožíval v darech přírody Slovo Boží.

“ Není ničeho mimo Něho a všechno co jest, jest z Něho, který tu pravil: „Budiž Světlo!“

A ten, který toto věděl svým duchem, který poprvé vstoupil do hmotnosti země, byl Jan, pozemským jménem „Hjalfdar“.

Hjalfdar stál dlouho zamyšleně na pahorku. Široce se táhla hluboká modř večerního soumraku na jasném obzoru. Obrovská hvězda stála vysoko v dáli, která se mu zdála nepochopitelná. Pohlížel-li příliš dlouho ke hvězdě vzhůru, tu se mu zdálo, jakoby celý nebeský prostor se všemi ostatními hvězdami i rovina, na které stál, točily se kolem tohoto jediného světlého bodu, který se zdál nekonečně daleko, již úplně mimo svět. Věřil, že krajina, ve které žil, plave jako plochá deska na nekonečném moři, neboť věděl ze svých loveckých výprav, že tato krásná země je obklopena ze tří stran vodou.

Na čtvrté straně, tam, kde se země šířila do dáli, nemohl dosáhnouti k moři a proto se domníval, že tato země musí býti velmi rozlehlá.

Ve vnitrozemí se jim stavěly mnohé překážky do cesty. Především byl to pruh země, na kterém se odehrávalo mnoho ohnivých výbuchů s deštěm popele. S duněním chvěla se pak celá země, moře vrhalo mohutné, vysoké vlny a žhavý vítr hučel a svištěl až zvíře i člověk polekáni utekli.

Plamenní duchové ohně tančili pak kolem a červené výpary se valily a šířily se pod sluncem, měsícem a hvězdami. Jen zářivý oblouk Asů vrhal plameny svého světla, pohybující se a střídající se skrze tento žár. Působilo to pak velmi strašidelně a lidé si šeptali o velikém boji Věčných, Světlých a Pozemských, kteří řídili zemi i moře svou mocí a silou, podle vůle Světlého Otce.

Zdálo se jim pak, jakoby hořel svět. Stále cítili se spojení se vším bytostným velikou moc těchto sil přírody. Vždy byli bdělí a zvlášť Hjalfdar dovedl podle znamení, která mu dávali bytostní, pomocníci mnohých zvířat, světlem i stínem, vůní travin, množstvím vlhkosti, pískem i větrem, odhadnouti často na dny i na dlouhé měsíce, kdy takové výbuchy nastanou. Věděl pak, jak se mají zásobit potravinami a hovoříval o tom s těmi, kteří byli lovci a rybáři jako on.

Vedením bytostných dospěli také ke svým stavbám, které je chránily při hrozné nepohodě. Dříve by byli nejraději při bouřném počasí zalezli do země, avšak půda zdála se jim cizí a nejistou a poněvadž byla z části vlhká nebo zase drobivá a sypká, nehodila se k vyhrabávaní úkrytů.

Tak dřepěli, chráníce ženy před výbuchy bouře pod svými kožešinami, jako plachá zvířata a prosili své světlé pomocníky o radu a útěchu. Bystrýma očima a s napjatými nervy dívali se ven do vířícího zuření živlů a neviděli nic než prach, který ozářen červenou záplavou vířil kolem nich.

Hjalfdar a jeden z jeho bratří vylezli ven z kožešinových úkrytů, neboť se již nemohli dívati na pláč dětí a rozechvění žen.

Bojovali s bouří, aby nalezli nějaké přístřeší, nějaký strom, rokli nebo chránící pahorek. Tu spatřili prostředně veliké, šedivé ptáky, kteří tu úzkostlivě, ale velmi obratně lítali blízko u země. Sbírali různá jemná vlákna, kousky pórovitého popele a bahna, které tu leželo kolem. A slyšeli hlas: “ Udělejte to jako ti ptáci. Jděte za nimi a podívejte se!“

Kráčeli směrem, kterým odlétali ptáci. V malé vzdálenosti pod hřebenem táhlého pahorku spatřili na zemi bělošedé zvláštní útvary.

Jako koule nahoře zašpičatělé seděly tu bez pohnutí na stejném místě. Bylo jich tu bezpočtu. Rychle a s křikem poletovali sovám podobní ptáci kolem malých, bílých pahorků, které z dálky opatrně pozorovali. Mohly v nich býti skryty různé druhy zvířat, kterých tu bylo všude velké množství. Hadi, ptáci, veliké ještěrky a svišťové.

Když se však již nic nehýbalo a také shůry nepřicházela žádná výstraha, přiblížili se a viděli, že to byli ptáci sami, kteří se zaměstnávali stavbou maličkých pahorků. Prohlédli důkladně jednu takovou stavbu, která se zdála býti právě opuštěná, ale chránili se ji rozbíti, poněvadž znali velmi dobře důsledky, které by byly pro ně vznikly z tohoto hříchu proti přírodě, neboť oni viděli děje, které se při tom připínají jemnohmotně na ně a kolem nich. Cítili každé falešné jednání jako břímě velikého kamene, který na ně tlačil a prožili tak v krátké době zpětný úder ze světa bytostných, jemuž nebylo možno se vyhnouti, poněvadž oni sami vyráběli toto vyzařování.

„Chcete-li se vyvarovati bolestí a zla, tak buďte bdělí v každé době“ učil je Hjalfdarův otec. A tak to věděl i Hjalfdar sám a měl to také vyzkoušeno.

“ Žádnému tvoru Všemohoucího nesmíš přivoditi bolest, aby jsi z toho měl nějaký zisk“. Pravil mu jednou zářící, který se mu často zjevoval.

Nebylo to vždy snadné v boji s přírodou a jeho dumavé oko dovedlo ho k tomu, že se začal zabývati hlouběji myšlenkami o boji s přírodou. V oné době neodvážil se již chytati žádná zvířata, poněvadž v léčkách velice trpěla. A přece směl, ba měl zabíjet, neboť světlí mu pravili:

„Máš se živiti zvířenou lesa, vod a pastvin, neboť jsou to zvířata čistá. Právě tak ptáky, kteří nepožívají mršin. Své tělo máš vyživovati dobře, avšak ne v přemíře. Smíš porážet slabší, ale nesmíš je trápiti. Čistým buď tvoje myšlení a pak zůstaneš čistým i v činu!“

A tato slova světlého, která k němu mluvil přes Heimdalův most, zvěstoval svému kmeni, neboť byl to pro ně první a nejnutnější zákon života.

Ve všem pomáhali světlí přátelé. Zaváděli je s nechybující jistotou na ta místa, kde se nacházelo správné bahno, větve i stébla, aby si mohli vybudovat nové ochranné hnízdo ve velkém měřítku. Maličcí a pilní stavební umělci ukázali jim přesně, jak je nutno provésti od základu celou stavbu a mužové museli jen s velikou opatrností všechno jejich konání napodobiti.

Jak skvěle byl vřazen tehdy lidský duch do zákonů přírody! V radostném tvoření byla tu nejkrásnější hnízda v krátké době hotova. Kulatý otvor sloužil za vchod a druhým otvorem odcházel kouř plamene. Uprostřed bylo vyhrabáno malé ohniště, které bylo vymazáno hustým bahnem z moře. Tak bylo připraveno místo pro zlatý plamen, který přinesli z vybuchujících ohnivých jezer a který pečlivě opatrovali.

Na dlouhé tyči dusívali pak nad ohněm maso a bohaté plody pekli ve žhavém popelu.

Tak se živili v temnějších, chladnějších dobách, které se pravidelně navracely po nejvyšším stavu jasu. Kožešiny zdobily kulatý vnitřek obydlí a sloužily také za měkká lůžka. Mušle tvořily první nářadí, tak jako ostré, na mušlích vybroušené vápencové kameny, kterých používali také jako střel a mlatů.

Do velikých, obrovských plodů, které se podobaly dnešním dýním a rostly na vysokých, hustých, keřovitých skupinách, podobných dnešní kosodřevině, byla čerpána voda ze svěžích pramenů. tyto džbány a mísy byly tu jedinými ozdobami vedle kopí ozdobených mušlemi, která byla zbraněmi mužů.

Zbraně pozůstávaly vedle kopí také z kyjů, seker a nožů. Ženy sedávaly většinou před svými hnízdy, které nazývali boudami. Byly tiché , drsné a přímé, avšak nechybělo jim krásy. Byly zahaleny světlými vlasy, jež byly mnohem delší než vlasy mužů a bývaly v týle svázány páskou z rostlin.

Před sebou mívaly často hrubě zhotovené rámy, upevněné na kolenech. Na těchto rámech pletly pak sítě, jichž používali mužové k lovení hojných ryb. V potocích chytali ryby rukama. Na moři museli však napínati sítě a čekat na hodinu, až Njoerdhal přižene své mořské oře na pobřeží. S hromovým hukotem pak příliv přišel a zaplavil drsné, vápenité pobřeží až hluboko do vlhkých lučin.

Tak vedením bytostných vytvořili si lidé sami svůj pracovní prostor. Zůstali tu a budovali své chatrče. V nejkratší době vzniklo pak maličké sídlo. Jeho plocha a poloha byla pro lidi velmi příznivá. Na severní straně nebylo daleko od moře, které vysílalo svůj svěží chlad a zadržovalo výpary a zápachy, které z jihovýchodu od ohnivých jezer často sem táhly v dlouhých mracích.

Od východu rozprostíraly se zelené nivy, mírné pahrbky a vyhaslá údolí kráterů, porostlá krátkými, šťavnatými travinami a mechy. Tam pramenily jasné a sladké vody a bublaly v úzkém korytu potoka, který pospíchal do moře. Na břehu prospívaly zvlášť šťavnaté rostliny s bujnými listy.

Putujíce dále na východ, dosáhli lidé nízkého lesa, v němž rostly hlavně mohutné druhy kapradin a svérázné přesličkovité stromy. Ve vysokých stromech přesličkovitých lesů byl živý shon a ruch od zvířat všeho druhu, která se nikdy nevzdalovala ze svých lesů. Zvěř byla úzce spojena se svým okolím, jehož potřebovala ke své výživě a kde nacházela všechny ostatní životní podmínky.

Aby získali měkké a huňaté kožešiny, museli lovci projít těmito lesy, což nebylo tak snadné.

Tak vytáhl také Hjalfdar jednoho dne ještě se dvěma lovci. Zdánlivě pevná, zelená půda vábila poutníky, kteří se úzkostlivě snažili nedotknouti se stébel nebo hustých lián, které visely shora z větví, neboť nejmenší šumot vyrušil plachá zvířata, která tak ležela v hlubokém úkrytu. Zelená, vábivá půda byla však často jen tenkou pokrývkou z jemného mechu, která zahalovala tiché nehybné vody.

Z nich vynořovaly se chvílemi zcela neočekávaně veliké šedozelené hlavy, které samy vypadaly jako listí nebo mechoviště.

S kulatýma, ztrnulýma očima dívala se plachá obrovská hlava s velikou, strašlivě zející tlamou na poutníka, který často neočekávaně před ní stanul. Pak vyrazilo zvíře ze sebe divoký zvuk a zmizelo chrochtajíc pod pokrývkou svého močálu. Nebylo zlé, nýbrž plaché.

Jestliže měli lovci štěstí, tu vylezlo v krátké vzdálenosti z vody a proniklo do husté hradby rostlinstva. Tak ukazovalo a razilo lovcům jistou cestu.

Zvíře vyhlíželo ošklivě ve své obrovité velikosti s nemotornou postavou, na čtyřech krátkých, sloupům podobných nohách, se širokými prackami, velmi dlouhými, trochu ohnutým krkem, zakončeným podlouhlou, vzdor tomu však velmi širokou hlavou, ošklivě beztvarou s malýma očima.

Zvíře vzalo při chůzi s sebou větve z divoce se vlnících stromů a zdupalo vše, co mu přišlo do cesty. Vrcholy stromů převyšovaly hlavu ohyzdného zvířete.

Téměř omamující dusno a výpary jednotlivých rostlin, které vyrůstaly z močálů na vysokých, vodnatých lodyhách, dusily dech lovců. Byl to veliký protiklad při srovnávání těchto lesů a svěžího řetězu pahrbků, kde Hjalfdarův kmen vystavěl své chatrče.

Dosud nikdy nepronikli do lesů na severovýchodě, které přiléhaly k této močálovité krajině. Tam to vypadalo, jako když nějaký pohyb země vytvořil vrásky a schodiště, které byly porostlé hustými kosodřevinami. Na přechodu bylo tu několik druhů stromů, malých a zakrnělých, které dnes nejsou již známy.

Šedivé, podivné závoje mlh táhly se na severovýchodě nad těmito vyvýšeninami, které vyhlížely jako náhorní planina. Podivně tuhé, hlinité vrstvy sbalovaly se do balvanů a valily se s praskotem dolů, jakmile sem vstoupila noha.

Půda byla pokrytá suchým jehličím a v hlubinách pahorků objevovaly se chvílemi hlinité, rozpukané jeskyně. Dále na sever vedla cesta do mlhy a chmur.

Drsné, vlhce studené větry počaly svištět a lesy stávaly se stále hustší a chmurnější. Světlé postavy tří lovců kráčely však tiše a odvážně, číhavě očekávajíce kořist s neobyčejnou a neochvějnou vůlí kupředu.

Bručení jako temné dunění ozvalo se pod zemí a nohy lovců se zastavily. Jejich uši vnímajíce nejtišší tóny napjatě poslouchaly. Pak se tiše posadili v malé vzdálenosti od sebe. Seděli tiše a čekali, neviděli však nic a jen občas ozvalo se tiché bručení v zemi. Hjalfdar povstal a jako by veden neviditelnou rukou obešel čtvercový kus cesty. Pak psal svou chůzí kruh, ve kterém tušil pelech zvířete. Konečně označil hrotem svého kopí místo, na kterém nutno kopat. Těžkými lopatami byla vyhrabána veliká jáma. Lopaty přibroušené a zhotovené z velikých parohů jelena byly velmi dobrými nástroji.

Mlčky pracovali lidé, neboť se báli, aby nevyplašili plaché zvíře pod zemí. Pomocné ruce činily to snadným. Z hlíny smály se na ně malé tvářičky. Mužíčkové, jimž patřily tyto tváře, poskakovali horlivě kolem a byli hned na lopatě a hned zase na vysypaných hromadách, na nichž dělali kotrmelce. Malýma ručkama vedli špice rýčů a ukazovali místa, kde nutno rýt. Vesele zableskla se jim očka, když rýč narazil na odpor. „To je kořen stromu. Jen dál, on drží klenbu jeskyně, kterou brzy již objevíte.“

Hjalfdar rozuměl slovo za slovem, co maličcí říkají. Měl radost, že se tu ukazují. Druzí byli ve veliké horlivosti úplně zaměstnání prací a sami sebou a proto z toho mnoho neviděli.

„Je to černý jeskynní medvěd, „pravil jeden z mužíčků. „Je téměř tak veliký jako ty, lidský muži. Jeho hustá kožešina je nádherná. Je ještě mlád, má teprve dvě léta a již je tak veliký. Půjde-li to tak dále, tak nám přerostou tito divocí obři ještě i les!“

Jako by zpozoroval, že tu byla o něm řeč, zaznělo temné brumlání ze země. Malý, zemní mužíček přihopkal k Hjalfdarovi a ukazoval na jeho ruku, která vzdor práci byla veliká, štíhlá a krásně formovaná.

„Nevím, zdali jsem pochopil“ pravil sám k sobě. „Často víme to teprve tehdy, až nás uhodí zpětný náraz. Nedávno zasáhlo mé kopí na bílých útesech velikého ptáka. Domníval jsem se, že je mrtev, avšak on vyletěl vzhůru a zmizel v útesech.“

„Ano a tam zemřel, poněvadž jsi nebyl opatrný.“ Varovně a vyčítavě zašeptal nějaký hlásek vedle něho. „Bílá vlna tě proto pohaněla.“

„Bílá vlna!“

Tak se jmenovala jedna z tančících dcer Njoerdhrových, tedy mořská panna, která obetkala jeho ruku vlákny.

„Jak mohu odpykat, co jsem zavinil?“

„Odpykáš to ještě dříve, než jsi myslel,“ pravil zemní mužíček jasným hlasem. „Vezmi proto list bahenního stromu a až budeš poraněn, přivaž si ho na ránu.“

Opět poučili bytostní lidského ducha. Pro Hjalfdara bylo novinkou, že listy mohou býti dobré na chorá místa. Učinil, co mu mužíček radil a list si uschoval. Mezitím již byl hotov příkop, který jedním koncem dosahoval do medvědí jeskyně. Pak vstrčili do jeskyně velikou větev natřenou medem a zakryli příkop větvemi. Nahoře udělali nad jeskyni otvor a všichni tři lehli si na zem a naslouchali.

Netrvalo to dlouho a slyšeli, jak medvěd čenichaje, prohledává jeskyni.

„Čichá med,“ šeptal mužíček, který seděl na zemi před Hjalfdarem a napjatě se díval dovnitř.

Pak ozvalo se v jeskyni dole divoké kňučení a vrčení a bylo slyšet, jak se zvíře drápe do příkopu.

„Musíme vystihnout pravý okamžik, až bude mít hlavu v léčce a bude lízat med. Pak skočíte vy shora do jeskyně a spoutáte ho. Já však skočím do jámy skrze větve a uhodím ho do hlavy.“

Často již zdařila se Hjalfdarovi tato zdlouhavá a namáhavá práce. Neměl žádné starosti.

„Musíš býti stále odvážným a stále důvěřovat ve světlého Otce,“ učíval ho otec a Světlý, který často k němu mluvíval, mu pravil: „Nevysílej žádný strach do světa a pak nebude tě také moci žádný strach postihnouti.“

Proto se chránil před bázní. Opět podíval se na svoji ruku, kde stále ještě visela šedavá vlákna.

Nastal okamžik nejvyššího napětí. Slyšeli, jak medvěd líže, mlaskaje, sladký med. Oba sourozenci prorazili svými sekerami strop jeskyně, která nebyla hluboko pod zemí a stanuli za medvědovými zády. Před jeho nosem, uprostřed zelené spleti větví, objevila se náhle obrovitá postava, seskočivšího Hjalfdara s napřaženým mlatem, který sviště dopadl mohutným úderem na velikou lebku medvědovu.

Se zlomeným pohledem podíval se medvěd ještě na Hjalfdara a jeho oči byly rudé jako oheň. Pak zvedl ještě mohutnou pracku jako na ochranu a ostrými drápy zasáhl Hjalfdarovu pravou ruku. Krev proudila z ruky a krev tekla z nosu medvěda.

„Bílá vlno, měla jsi ráda svého ptáka!“ usmál se Hjalfdar a ovázal veliký list kolem své ruky. „Děkuji ti, malý zemní duchu, za tvou dobrou radu“, pravil tiše.

Potom pomohl svým druhům uvolnit medvěda. Dlouhým rostlinným lanem byl přivázán a pověšen na tyč, kterou namáhavě vyrobili z větví borovic.

Byla už hluboká noc. Skrze stíny strašidelných stromů dopadalo sem červenavé světlo měsíce a bledá Severka chvěla se ve vysokých dálkách.

Hjalfdar proslovil svou modlitbu Světla.

„Světlý Otče, který jsi vždy nad námi, jsi s námi a tvoje síla je v nás.“

Zatím, co se Hjalfdarova ruka hojila, měl on sám čas na přemýšlení. Byl velmi činný. Ve volném prostranství před svoji chýši vykonával menší a lehčí práce. Holda, jeho žena, se horlivě snažila, aby mu připravila všechno k ruce, neboť ruka zasažená medvědem mnohdy ještě velmi bolela.

Hjalfdar nebyl zvyklý tak tiše sedávat doma, neboť měl toulání v krvi. Nebyl žádný pecivál. Jeden vzdech za druhým dral se mu tiše z prsou. Bylo konečně také dobře, že se jednou podíval, jak to vypadá doma. Jeho hybný, nikdy neunavený duch chtěl věčně kráčet kupředu a nestrpěl zastavení. Jeho bdělé, bystré oči, viděly všude až na dno a kam neviděl on, tam mu vše ukázali malí bytostní.

Přišel čas, kdy kmen mužů, s kterým dřív pracoval společně a rovnoprávně, počal v něm viděti svůj vzor.

„Tak, jak pracuje Hjalfdar, to je nejlepší, tak jak on loví, plní nejčistěji zákon. Tak, jak on používá zbraní, rozděluje svou kořist a uctívá světlé, tak je to krásné.

On to nevěděl a nesnažil se vystupovat do popředí, nýbrž zdržoval se mezi nimi, poněvadž společně s nimi mohl také nejlépe sloužiti. Ano, to bylo ono: Chtěl sloužiti! Proto však byl také na cestě státi se vládcem!

Zdieľať článok