Svítící proudy ohně zdály se chvílemi hořeti na nebi jako pochodně. Pak řítilo se planoucí těleso dolů, uchváceno zářivým pohybem nějaké větší hvězdy a bylo strženo s nesčetnými úlomky sluncí do spirálovité dráhy.

Mnohdy přeneslo se tímto způsobem semeno jiného druhu od hvězdy k hvězdě a zazářilo podivuhodně fosforeskující světlo v měkkých bažinách, které jednou obdaří lidstvo drahocennými kovy a drahokamy. Tak bylo položeno prasémě k pokladům země.

Tichý šepot letěl nad prosluněnými luhy, když zářící tváře něžných víl se vznášely nad nimi. Různá zvířena pozvedla ohromné hlavy z měkkých mechovitě zelených vod, které shůry vypadaly jako husté, šťavnaté pastviny. Veliké, široce rozevřené bílé kalichy květin se tu kolébaly a místy vyrůstaly na vysokých stoncích z hlíz, které vznikaly v bažinách. Bohaté, svěže zelené, popínavé rostliny bujely ve vodách a tvořily v nich samostatné zahrady.

Různá třpytivá vodní zvířata oživovala tyto močály a veliký zářivý hmyz pohádkových barev a tvarů lezl na vysokých nohách na povrchu bažiny.

Na březích visely měkké, dlouhými listy porostlé větve a kolébaly se v horkém větru. Lezoucí zvířata, která ještě uměla plavat a současně měla i křídla k letu, seděla jako veliké ještěrky na stromech. Také tato zvířata byla třpytivých barev.

Často se zdálo, jakoby širá, světlá země ztemněla stínem, který zakrýval slunce. To ohromná hejna takových zvířat letěla vzduchem, přicházejíce z nitra velikých lesů, jejichž půda byla močálovitá. Zvířata přeletovala na pobřeží velikých vod.

Stávalo se tak za určitého postavení slunce, většinou dvakrát během velikého koloběhu slunce, který trval úplně jinou dobu než nynější rok obyvatelů země.

Bytostní zahalovali toto světové těleso, uzrávající ve vývoji bohatstvím krásy a radostí sloužícího tvoření v zákonech Božích. Vytvořili světlé, radostné nebe pro probouzející se zárodky duchů, aby je vedlo, poučovalo a bylo jim vzorem.

Úzce spojeny byly duchovní zárodky s pomocníky oné sféry, byly však také otevřeny vyšším, světle zářícím duchům, kteří touto sférou k nim přicházeli. Znali je a milovali je, neboť byli jim milými a k nim patřícími přáteli.

Průběhem času vytvořily se překrásné postavy, jejichž duchové zdáli se úplně pochopit bytost své hvězdy. Jejich hmotné obaly, zrozené z ušlechtilého rytmu tohoto světa, měly také již onu původní jemnou formu, která se pozdějším zhutněním stala krásnou.

Původně byli ve svém bytostném cítění více druhem nejvyšších zvířat, podobných lidem, brzy však rozvily se probuzením jejich duchů v čistě zvířecím těle prožíváním vyšších vlivů, které tyto lidské duchy hnaly k bytostným, jež působily nad nimi. Nejdříve však oddávali se radosti ze života v kráse a hojnosti světa, který brzy s hrdostí majetníků nazývali svým.

Rychle naučili se používat výzbroje svých bystrých smyslů, které vedl převládající duch. Velikýma, dětsky veselýma očima dívali se do světa a s radostí pozorovali své pomáhající přátelé z vyšších říší.

Mohli viděti bytostným a z části ještě i duchovním zrakem alespoň vůdce, kteří jim byli posíláni. Tito dovedli s nimi hovořiti zvláštním způsobem, který nelze vyjádřiti slovy. V živých pojmech ukazovali jim smysl a děje okamžitého stavu. Vedli je na místa vhodná k osídlení, ukazovali jim vznikání a růst stromů a plodů a dávali jim také tušení o řízení svatého Světla, ba mluvili s nimi dokonce i o Bohu.

Astarté i jiné světlé ženy často se jim zjevovaly u posvátných vod, které zasvětili Světlu. Uctívali a milovali Stvořitele a velebili Ho ve věčném přijímání Jeho darů. Dlouho žili jako vyšší zvířata na stromech v mohutně vyrůstajících lesích a stavěli si stále krásnější hnízda. Mírné vánky a jasné, měsíčním světlem ozářené noci přispívaly k tomu, že se mohli zachvívat ve stvoření jako bytosti.

Často shromažďovaly se nesčetné lidské dvojice na okrouhlé mýtině pod velikým, palmě podobným stromem, kde z chvějících se listů zářila Astarté jako světlo měsíce a ony slyšely šepot jejího stříbrojasného hlasu. Tak šeptala jim matka země ústy jejich bytostné matky tajemství přírody, budoucnost a pro ně důležité první pokyny v zákoně života.

Brzy proudily posvátné dary zvonivých paprsků kolem Astarté, která v koruně pralesního stromu vedla rozhovory se svými lidskými dětmi. Brzy obdařila je spojovacími vlákny, které v nich probudily smysl pro tóny a barvy tak, že mladí ještě duchové naslouchali a tázali se: „Kde jsme toto již slyšeli?“

Stále více krásy proudilo k lidským duchům, kteří udělali první krok ve hmotnosti, aby shromáždili zkušenosti.

V oné době rozdělila se již zvířata v plovoucí a létající, alespoň na hvězdě Astarté. Létající zvířata se opeřila krásným měkkým peřím, žila na stromech a táhla se stále víc do nitra země, zatím co menší část zůstala u močálu a širých moří. Všechna měnila svůj zevnějšek průběhem doby a způsobem svého života. Tak vznikaly stále rozmanitější druhy, kterých tu z počátku zdánlivě nebylo.

V dalekých zářících kruzích pohybovalo se světové těleso Astarté ve zpívajícím rytmu posvátných zákonů a kolem ní žhnuly blízko i v dáli mnohé jiné světy a všechny byly obklopeny tak jako ona láskou bytostných služebníků Božích.

Velmi daleko a přece krásně viditelná na klenbě oblohy, putovala mezi mnohými jinými hvězdami za noci na hvězdě Astarté, veliká ohnivě červená planeta. Ona bytost, která její žhoucí hmotnosti dávala zhutňování a odpovídala jejímu svérázu, byla podivuhodným způsobem nakloněna Astarté.

Nad věčně planoucím mořem rudé, vroucí hmoty, vznášela se světlá hlava s vlajícím rudým vlasem. Zdálo se, jakoby moc všech živlů soustředil tento bojovně ohnivý bytostný na tomto světovém tělese.

Dále než oba sourozenci veliké sluneční koule, valil své ohnivé tělo hlubinami kosmu. Přesto však se jeho žár vůbec ještě nezmírnil, ačkoliv ve větší vzdálenosti od slunce měl již býti více ochlazen.

Měl sílu slunce samočinnou ještě v sobě a vysílal trvale plamenné vlny a pracoval jako drak. Jiskry tryskaly v jeho okolí ven po mnohá světlá léta a on sám byl jako ohnivé moře. Neměl nic společného s chladivým, modře se třpytícím leskem své sesterské hvězdy. Úplně rozdílný byl jeho druh. V okruhu výparů, které z něho unikaly, objevovaly se plameny silných výbuchů. Temné dunění vycházelo z jeho tekutých hlubin a mraky, které vysílal, byly plny napjaté síly.

Tu a tam, stále v pohybu, zahořela hlava obrovského bytostného nad tímto chvějícím se červeným světem.

„Thorův plamen“, nazývali duchovní tuto hvězdu, které hromy a zbraně ovládající Thór dal výraz a formu.

Úplně tenká, stravující blízkost, kterou nebylo možno nazvat atmosférou, obklopovala toto těleso. Ohnivé a silné elektrické síly proudily z něj. Nic vodního nebylo tu možno spatřit. V pravěku stvořen byl bez živých bytostí a jen obalující živelné bytosti Marsova ohně, měly tu místo.

Rozhořčující, povzbuzující a vzrušující horečné žáry, radostnou bojovnost vytvářející, tak působily ty nejvzdálenější paprsky z této hvězdy na ostatní bytosti na okolních světech.

V zářivých sítích jemné hrubohmotnosti mohlo oko ducha poznávat působení této planety.

V široce rozvětvených setkáních křížily se tyto síly, které mohly ozařovat duchovní, bytostné a hmotné podle podstaty tvora a podle toho, jak se přiměřeně otevřel.Tak jako mocné slunce podporuje růst všech druhů svou silou, tak působí také každá planeta povzbuzením pro sobě stejnorodé, jestliže opačným směrem působící síly tyto účinky neodchýlí nebo nezruší.

Každý druh měl jinou stejnorodost, od které byl povzbuzován. Tak vznikly zářícími silami Marsu zvláštní kovy, rostliny a kameny v dalším zhutnění se zvláštní silou a účinkem.

Mnohé měsíce cítily se přitahovány nepopsatelně sající silou, která v určitém okruhu obklopovala tuto hvězdu. Nemohly již uniknout ven a byly stále vtahovány zpět do jeho okruhu.Také tyto měsíce jsou ještě úplně jeho druhu, tedy ohnivé, nemají však již vlastní energie.

Nemají žádné vody a proto také postrádají překrásného třpytu, který mají hvězdy, jejíchž atmosféra je naplněna vodou.

Bytostní, kteří působí na těchto měsících, jsou hlavně zaměstnáni vedením záření, poněvadž na živé bytosti nemohou míti žádného vlivu. Bytosti, které se tam tvoří, dosahují také jen stavu jemné hrubohmotnosti a jsou přechodným stadiem tvorů. Jsou jako červení duchové, nemají žádných nohou, nýbrž perutě a jejich hlavy, které hlavně naznačují podstatu jejich bytí, jsou vysloveně duchovně inteligentní. Navenek nejsou krásní.

Svým výrazem se podobají ptákům, jsou velmi pohybliví, mají svůj zákon a svou řeč, nepotřebují však žádné hmoty, nýbrž používají jemnějších sil, které jsou tvorům jako jsou lidé ještě cizí. Překrásné jsou jejich hlasy, které však hmotné ucho neslyší.

Ohromné rozlohy, vzdálenosti celých světů naplněné mocnými proudy, vzduchoprázdné prostory a hučící propasti jemné hmoty rozkládaly se mezi nesčetnými nebeskými tělesy. Pro ducha, který se postavil do této hmotnosti se to jevilo, jakoby se nacházel, jsa ozbrojen vaší představivostí, v ohromné, nesmírně rozlehlé kouli, ve které celý tento sluneční systém spolu s mnoha jinými běží svým zákonitým koloběhem.

Všechno to není ani na vteřinu bez pohybu a ženoucí, proudící síla, která všechno proniká, vybavuje opět mnohé jiné jemné síly.

Hvězdy mají své ochraňující a pomáhající bytostné, kteří pracují v radostném tvoření, pomáhání a spojování, věčné ve službě Boží. Oni jsou nejzvláštnější a nejkrásnější zjevy mezi nimi a jsou nejblíže druhu takzvaných vzdušných duchů.

Ve věnci menších planet pohybovala se také hvězda, která svým leskem podobala se velmi modrému světlu Astarté a která třpytíc se svítivou čistotou, otáčela se ve své předepsané dráze. Podobná světlu hvězdy Astarté byla také hutnost, která se rozkládala kolem ní, chvějící se vodními látkami a zrcadlící se plynoucími obrazy nejlíbeznějších barev. Byl tu mírný lehký chlad a bezpočtu vzdušných duchů prohánělo se v této atmosféře.

Zdálo se, jakoby plavali nedotčeni a nepromíšeni s touto hmotou ve věčně proudící, modře se lesknoucí záplavě.

Nikdy lidské dílo nebude moci produkty svých rozumových staveb proraziti tuto vrstvu silně výbušných sil, které tam téměř neviditelně proudí v lesklé jemnosti. Zde je položena hranice lidskému dílu.

Jako zrcadlem nebo nesmírně jasným mořem pronikají paprsky hvězd těmito vrstvami dolů k zemi. A tak, jako se lámou paprsky a pak na povrchu moře ukazují předměty plovoucí v hlubinách na jiném místě, tak také nestojí hvězdy na tom místě, na kterém vzduch zrcadlí jejich paprsky.

Kdybyste se v nekonečně se jevícím nebeském prostoru vzduchové vrstvy kolem země mohli prohánět jako bytostní, kteří tam tkají, tak byste obdrželi úplně jiný obraz o nekonečných rozlohách všeho stvořeného a maličké roli, kterou v tom hraje země.

Přesto však je ona vyvolena k tak vznešenému splnění v dějinách stvoření a jeho Božských vykupitelů!

Současně uvnitř této nekonečně se zdající konečnosti, současně se sluncem, svou mateřskou hvězdou, současně se šesti dalšími takovými slunečními systémy a se šesti částmi světů podobného druhu, byl stvořen tento díl pozdějšího stvoření. Akt Boží vůle rozvinul se tím ve věčnosti a čase.

Pravěčnou moudrostí jako všechny tyto ve stvoření působící síly, byla také Herta, správkyně a strážkyně země.

Takovou jako Astarté, zářící světlem a krásou, Herta nebyla. Vážná, moudrá, přikloněná více hmotnosti, jakoby chtěla svědčit o tíži hmoty, poznávající ve svém chtění její praformu, oživujíc ji a vyzařujíc – takovou byla její povaha. Pramateřská, radící, pečující, snášející a napomáhající. Tichý, hluboký žal byl v záchvěvech jejího bytí, který tušil budoucnost, kterou země prožije.

Tkala a předla kolem země ve svém jemném vyzařování a byla také v jejich útrobách, kde bděla nad rozkvětem a vzrůstem. Byla veliká a stříbřivě světle šedivá, obalena pozemskými závoji mlh a hluboce modrý svit zářil z jejího bytostného obalu.

Tam, kde byla, tam shromažďovalo se všechno pevné, oddělovaly se vody, vystupovaly páry a výpary táhly do zamlžených dálav. Vody bublaly a splývaly dohromady a moře vzdouvalo svoje vlny při rozkazujícím hlasu Njoerdhově. Jeho působnosti byly podřízeny všechny vlhké vlivy a živly a on sloužil stejným způsobem Thorovi, Herthě, samému otci slunce, tak jako železné vůli Merkurově, který všechny tyto bytostné vůdce živlů řídil živým paprskem svého chtění. Jeho chvějivé nazelenalé, třpytící se stříbrné světlo proudilo Njoerdhovou, daleko zářící, vzdušně tekutou postavou.

Bílá, splývavá brada obklopovala ho jako mořská pěna, vypadal staře a moudře a přesto zůstal mladistvě divoký ve svém působení.

Nádherné bylo, když duchové vzduchu poletovali kolem něho jako bělošedé prapory a hvízdali na jemné flétny větru. Proudy bojujících vodních par, teplých a studených vrstev, přijímaly tyto záchvěvy a hučely a vyly pak dlouho nad rozvlněnými vodami země.

Často byli spolu v živém rozhovoru, strážkyně země a pán vod, často však byli spolu v divokém boji proti Asům, nositelům světla, proti nimž vysílali své divoké větry a mlhy do boje. Pak zuřily živly ve výšinách a na vodě a oheň řádil v hlubinách země. Všechny bytostné houfy se shromažďovaly k divokému světovému boji a právě tím způsobovaly vzrůst a vývoj na zemi.

Svaté jest Slovo! Slovo, které pravilo: „Budiž Světlo!“

Ono jest život. Nic není mimo ně a všechno, co jest, jest z něho.

Tak nezměřitelným jest tento pojem, že lidský duch v pozemském ho nemůže pochopiti.

Neboť svým bytím v pozemském byl postaven do jedné části stvoření, která je konečná, vyžaduje prostoru a času a proto může býti pochopena jen ke zcela určité hranici.

Poněvadž člověk měl však hranici, žil také proto vždy jen tuto, jeho dočasné zralosti odpovídající hranici a cítil se v ní býti středem. Slovo však dalo mu více, dalo mu všechno, postavilo ho do stvoření, nejen do hmotnosti.

Slovo naplnilo ho duchem, živoucím duchem, z něhož je všechno stvořeno. Všechno, co působí bytostně, stálo a stojí ještě dosud v duchu Slova již od počátku. Proto je živoucí a ne mrtvé. Kdo prožije pojem, který vám říkám, ten může se postavit do života, do zákona a nezemře.

Bytostní se rozprostírali nad zemí, působili v ní. Napínali stříbrolesklé sítě, jimiž všechno spojovali a svazovali, skrze ně proudilo jejich čisté pomáhání shora dolů a nazpět. Projevovali se v tom sami stále mocněji a světy hýřily nádherou pod jejich požehnanýma rukama. Hmotnost se ozdobila z jejich tvoření, neboť proudy živoucí síly pronikaly zářivě všechno stvořené.

Hýřící a prýštící hojností životní svěžestí byl svět krásný a naplněný dechem rajských niv. Příroda byla nedotčená, čistá, posvátná a veliká, jako vše, co vzešlo ze slov Páně.

A takovými byli také první pozemští lidé, kteří z ideální praformy zvířete měli v sobě neosobnost, bdělost, kteří byli ještě naplněni čistě bytostným a přesto již rozvíjeli své lidsky duchovní schopnosti až ke zralosti, ve které převyšovali vysoko zvířata, neboť začali ochotně používat svého rozumu. Chodili zpříma a jejich tváře měly již výraz duchovního života. Stávali se vždy více obrazy světlých.

Tito světlí byli pro ně prostě zde, neboť tu byli vždy od počátku, od chvíle, kdy si člověk uvědomil sám sebe.

Stáli v nedosažitelných výšinách na bělozlatém, třpytícím se oblaku světla, které pršelo k zemi jako zářící proud křišťálu po stupních, které vedly ke trůnu otce Slunce. Jeho však nemohli vidět pro ohromnost jeho lesku.

V rytmickém, stále se vracejícím putování slunce vyrovnávaly se také dny i noci. V zářivém oblouku povstal na nejvyšším místě země také most otce Slunce do posvátných říší věčných.

Tento třpytící se oblouk byl vybudován samotným otcem Slunce s pomocí vzdušných pomocníků. Střídající se v duhových barvách svítil v různých dobách, jasný jako den a modře zářící, rozlévající trvale živé, překrásné světlo na zemi. Vysílal positivní síly otce Slunce, které v nejvyšších vrstvách atmosféry nesly malé krystaly jemné hmoty. Tyto lomy záření jemné hrubohmotnosti vytvářely podle domněnky lidí, světlé spojení pro obyvatele nebe.

Zářící bytostný, vyhlížející jako světlý rek, pln lesku, se zlatým rohem střežil most, po kterém putovali světlí.

Překrásné propasti se šířily na úpatí onoho zářícího pásu světla, který se dotýkal země na nejvyšším místě.

Moře i pobřeží se prožhavily v překrásných proudech této nebeské záře. Modré hluboké vlny lesknoucího se moře hučely a zpínaly se pod svými bílými hřebeny. Mile se připínaly svěže zelené trávníky k okrajům písečného pobřeží, které zaplavovalo moře svou bílou pěnou, která usychala a měnila se v malé, krajkám podobné útvary.

Mírné skupiny pahorků se rozkládaly v dáli jako jasné vlny, které kdysi byly vyvrženy pracujícími hlubinami země. Malá, dýmající ohnivá jezera vařila v údolí a kolem nich rozprostíraly se měkké, popelem přikryté krajiny, které dávaly výživu šťavnatým hukám, když vítr přenesl jejich prachové zárodky nad zemí.

Překrásně zaznívaly z dáli, kde hučel příboj modrého moře, posvátné zvuky a mírné hvízdání větru letělo nad malými pahorky. Bohaté lesy se rozkládaly do nitra země, kde zdála se býti půda vlhčí. Množství ptáků oživovalo pobřeží moře. Jejich skřek a třepetání křídel bylo slyšeti daleko a když létali svými oslepujícími perutěmi nad vodou, zrcadlilo se světlo severní záře na jejich vlhkých tělech.

Byla to veliká, krásná zvířata s plovacími blanami na nohou. Jejich krky byly silné a sněhobílé a držely jejich hlavy nahoru ke světlu.

Na malých skaliskách a pahorcích odpočívali v hejnech po dalekých letech. Dole se povalovali rybám podobni tuleni, jejichž křídla zakrněla a přeměnila se v ploutve. Večer, který se rychle snášel, poněvadž dlouhý soumrak byl tu zvláštností nebo zase trvalým stavem, přicházela mnohá zvířata z nitra širé, tiché a v mlhy se halící země. Stříbřitě modrý, chvílemi ozařovaný záchvěvy severní záře, leskl se tento svět jako pohádka.

Postavy mořských žen se vynořovaly z vody a jejich bílé ruce a lesknoucí se rybí postavy zvedaly se v pohyblivém světle stříbrného, zářícího mostu světlých Asů a jásavá píseň velebila Njoerdhra, kterému sloužily.

Ryby přicházely při zvuku jejich hlasů, jakoby přivábeny a veselé ptačí hlasy odpovídaly ze vzdálených šumících lesů, nad kterými se chvěly odlesky severní záře.

Vysoká, vztyčená, světlá postava stála na jednom z pahorků blízko šumících lesů. Byl to Heimdall, světlem zářící strážce mostu, který tu pátravým zrakem pohlížel do dáli?

Tiše šuměl malý, svěží pramének u jeho nohou, které byly ovinuty měkkou koží. Světle bílá se zdála býti jeho téměř nahá postava, která měla přehozenou světlou, huňatou kožešinu jen přes rameno a kolem boků. Ruce byly štíhlé a plny přirozené síly svalů, byly však právě tak bílé jako krk, který se pozvedal krásně z chlupaté kožešiny. Světlé zvlněné vlasy padaly až na ramena. Byly svázány bílým kusem kůže a ozdobeny krásně zbarvenými péry.

Kolem boků visel veliký roh na pásu z mušlí. To byla jediná jeho ozdoba. Pohyby světla přinášely stálé změny do krajiny a chvílemi osvítily také jasný odvážný obličej muže, který tu bez hnutí naslouchal.

Byl to bytostný nebo to byl člověk ?

Zdieľať článok