V těchto dnech, které se měnily v týdny, nevěděl o Nahome téměř ničeho. Maličká se řídila výstrahou, že nesmí opouštět obydlí žen. Jen tehdy, když ji zavolala Brana, které se stala společnost veselého děvčete potřebnou, přicházela do jejich komnat. Tam také nacházela princeznu Juri-cheo, která byla okouzlena líbezností a přirozeností Nahome. Zde bylo všechno, co jí chybělo!

Poprvé v životě napadly Egypťanku myšlenky, jak jinak by se její život mohl utvářet, kdyby se byla příliš ochotně nepodrobila ztrnulému donucování, které panovalo na faraónově královském dvoře. Toto dítě jí ukazovalo vším svým jednáním a každým pohybem, jakou žena má být a jakou být může. U Nahome nebylo nic vypočítavého a právě proto byla tak milá, zatímco úmyslná nepřirozenost Juri-cheo čistě cítící lidi odpuzovala.

Tiše, úplně tiše se rozhořelo světélko v duši egyptské princezny, které již nikdy nezhaslo, ačkoliv v tomto životě nevzrostlo ve všespalující plamen.

Zatímco knížata vyjížděla na lov nebo podnikala dlouhé zábavné cesty, prohlížela Brana s Juri-cheo palác, s výjimkou Abd-ru-shinových komnat. Brana věděla, že kníže neměl rád, když cizí noha vstoupila do jeho komnat. Byl podivuhodný: i když se s ničím nehnulo a nic neodneslo, přece vždy Abd-ru-shin poznal, jestliže do jeho komnat vkročil někdo jiný než Din-Ar nebo An-go-net.

Také Nahome se neodvažovala vstoupit do těchto, pro ni téměř posvátných, komnat, neboť dobře věděla a vycítila, že to nebyla náhoda, že nesměla vidět ložnici knížete. Ačkoliv ji to silně přitahovalo, přece jen tam nechtěla vstoupit bez vědomí Abd-ru-shinova.

Na svých procházkách palácem došly kněžny také do komnat Aloe. Brana neváhala k ní dovést princeznu, když již dříve ji poskytla potřebná vysvětlení. Aloe nebyla pro Juri-cheo cizinkou, neboť ji vídala na dvoře svého otce, a podivovala se její kráse.

O důvodu její přítomnosti v paláci nebylo řečeno ani slovo, ale i jinak hovořívala jen velmi málo. Aloe se jen velmi zvolna probouzela ze svého utrpení. V protikladu ke svému dítěti, byla snivá, nakloněná k samotářství a neměla žádné tužby po nějaké činnosti.

Když se knížata vrátila ze svých vyjížděk, odbývaly se hostiny trvající dlouho do noci. Faraón byl zvyklý tak činit a pohostinství Abd-ru-shinovo se mu přizpůsobovalo. Sethi však nechtěl hovořit o vážných otázkách vlády a blahu lidu, nýbrž se chtěl bavit způsobem, který byl Abd-ru-shinovi cizím. Postrádal tanečnice.

„Pošlu ti svou nejlepší tanečnici, abys viděl, jak se baví mužové po bohaté hostině,“ pravil faraón s úsměvem, o němž nebylo možno říci, co znamená a který rozbolel duši Abd-ru-shinovu.

Také hudba, kterou pěstovali na tomto dvoře, se hostovi nezamlouvala.

„Ani v našich chrámech nezní tak posvátné zvuky,“ vytýkal.

Tak se stále blížila doba, kdy knížata, která si byla tak cizí, a proto si neměla co říci, musela zachvátit nuda. V tichosti Abd-ru-shin toužil, právě tak jako jeho lid, aby Sethi již odcestoval.

A pak to přišlo náhle a neočekávaně. Milující bdělost Nahome překazila vražedné přepadení, které chtěl provést jeden z Egypťanů na Abd-ru-shina. Ani slovo o tom nebylo proneseno. Toho Sethi již nesnesl.

Viděl, že temný plán se nepodařil, ale co se vůbec stalo? Opravdu se o to pokusil? Jeho služebník zmizel v té chvíli, kdy ho poslal s dýkou k Abd-ru-shinovi. Jestliže Abd-ru-shin ví, co mu hrozilo, pak se jistě bude muset pomstít na zrádném hostu a Sethi si není jist svým životem! Hrůza přepadla egyptského panovníka, až se rozechvěl. Za každou záclonou, za každou palmou viděl ukrytého vraha a každý Is-Ra mohl mít u sebe schovanou dýku.

Prohlásil, že je zachvácen neklidem, co se děje v jeho zemi, a hnal přípravy k odchodu tak rychle, že nikdo neměl čas se zastavit, pokud egyptští hosté neopustili město a zemi.

Eb-ra-nit vydechl:

„Teprve nyní mne bude návštěva u tebe těšit, příteli! Věř mi, že starost o tvůj život učinila z každého dne pro mne den muk.“

„Děkuji ti, Eb-ra-nite,“ odvětil vážně Abd-ru-shin. „Velmi dobře jsem cítil tvou starostlivost, byla mi právě tak milá, jako láska Nahome.“

Pak vyprávěl, jak dítě v noci bdělo před jeho prahem a tím opravdu překazilo vražedný plán.

„Nahome dokázala tedy činem svou lásku,“ pravil Eb-ra-nit s obdivem. „Kde však je? Již celé týdny jsem ji neviděl.“

Abd-ru-shin dal zavolat Nahome. Rychle jako vždy vklouzla do místnosti. Na první pohled byla oběma nápadná změna, která se stala s dítětem: Nahome jím přestala být!

Starost o jejího chráněnce a častý styk s oběma kněžnami urychlil její zrání. Před nimi stála nepopsatelně líbezná panna. Neztratila však svůj líbezný úsměv, právě tak jako dětský způsob propůjčovat svým myšlenkám nejvhodnější výraz, ale dosavadní bezstarostnost zmizela a dětská rozpustilost také.

„Z tvého malého divocha se stala světice,“ pravil Eb-ra-nit, když knížata opět osaměla. Že by Nahome každou pochvalu o svém činu zamítla jako samozřejmost, toho si byl vědom a těšil se na debatu, která se o tom rozvine. Ale způsob, jakým přetrhla veškeré řeči o této věci, ho trochu přivedl do rozpaků.

Jinak tomu bylo s Abd-ru-shinem. Pln radosti viděl do hlubin křišťálově jasné, čisté ženské duše. Mnoho radosti přinese styk s Nahome do jeho života, neboť nyní již nebude třeba, aby se obával hovořit o tom, co naplňovalo jeho duši: o Bohu! Pokud byla jen smějícím se děvčetem, uzavíral před ní to, co mu bylo nejsvatějším. Nyní chtěl otevřít bránu a naplnit duši Nahome až po okraj, až by přetékala.

O tom se však svému příteli vůbec nezmínil. Smál se jeho zklamání a jeho častým pokusům přizpůsobit se změněné Nahome.

Pak nadešel čas, kdy museli myslet na návrat. Odsunovali to ze dne na den, až se to stalo příkazem nutnosti. Rozchod byl srdečný. Abd-ru-shin slíbil, že bude brzy opětovat jejich návštěvu a že pak sebou přivede i Nahome, od které se Brana nemohla odtrhnout.

Příští dny uplynuly v pilné práci, pokud všechny stopy nezvyklosti a mimořádnosti, jež sebou návštěvy přinášely, nebyly zahlazeny. Abd-ru-shin důkladně dohlédl na všechny práce, které byly mezitím provedeny, a nešetřil pochvalou.

Tváře An-go-netovy a jeho pomocníků zářily. Byli si vědomi, že vykonali to nejlepší ve věrné práci, co bylo v jejich silách. Pochvalu za to nečekali. Byli dvojnásob spokojeni.

Nahome směla provázet knížete do stájí. Chtěl se přesvědčit o stavu koní a vybrat některé zvíře, na kterém by se princezna učila jezdit.

Pln štěstí jim vyšel vstříc Dhu-Far, jehož péči byla tato nádherná zvířata svěřena. Konírny se leskly a oři vypadali skvěle. Dhu-Far, tmavý Arab vysoké kostnaté postavy, rozuměl velmi dobře své věci. Svá zvířata nade všechno miloval a jeho věrnost patřila jeho pánu. Pro svou ženu Hussy měl málo času a protože ona trávila své dni v dílnách ženského křídla, ničeho nepostrádala.

Nahome byla okouzlena krásnými zvířaty, které řehtajíce obracely své štíhlé krky ke vchodu, když jejich pán vstoupil do stáje. Dlouho vybíral Abd-ru-shin, až konečně našel pro svou žačku vhodného koníka. Bylo to mladé, sněhobílé zvíře s dlouhou hřívou a nádherným ohonem. Také osobnímu oři knížete učinili návštěvu a dali mu obroku.

„Povšimla sis Dhu-Farových očí?“ tázal se kníže Abd-ru-shin, když opustil s Nahome stáje.

„Jsou veliké a kulaté a hovoří jako oči koní,“ odvětila bez dlouhého přemýšlení.

Kníže se smál.

„Pozoruješ bystře. Je tomu skutečně tak. Má věrný pohled ušlechtilého zvířete, ale má také jeho bystrost, nic mu neujde, jsme-li na cestě. Vidí a slyší všechno dávno dříve, než my něco zpozorujeme. Na svém místě je nenahraditelný a jeho věrnost je vyzkoušená. Při šarvátce s egyptskými tuláky mi zachránil život tím, že v pravý čas přiskočil ku pomoci. On to také byl, kdo v pravý čas objevil stany loupežníků, takže jsme se mohli připravit. Jeli jsme tehdy velmi bezstarostně.“

„Proto mi bude ode dneška ještě milejší,“ ujišťovala Nahome, jejíž oči se naplnily slzami, když slyšela, v jakém nebezpečí se kníže nacházel.

Pomalu se také začaly ostatní hodiny vyučování. Abd-ru-shin si nedovedl představit nic krásnějšího než sedět pospolu a do něčeho se zahloubat. Nahome chápala vše, úžasně rychle a hravě se učila všemu, co jí bylo vyprávěno.

Často směla provázet knížete, když za večerů s Ne-so-metem pozoroval hvězdy ze střechy paláce, jež jiskřící a veliké planuly na nebi. Když pak naslouchala rozhovoru mužů, zdálo se jí, jakoby v ní vyvstávaly vzpomínky na cosi dalekého a podivuhodného, co nedovedla vyjádřit slovy.

Toto podivuhodné rostlo v její duši, jestliže ji Abd-ru-shin vyprávěl o Bohu, a otevíral se její zrak pro věčný, skvělý domov.

Dávno se již směla zúčastňovat bohoslužeb v chrámu i jeskyních, konala vše s vroucností, která pronikala celou její bytostí.

Neočekávaně se jednoho dne objevil Eb-ra-nit jen s několika průvodci. Hnala ho touha a přání prodlévat opět v Abd-ru-shinově blízkosti a rád slyšel více o Bohu. Množství hlubokých otázek bylo skrze to v jeho nitru.

Nahome směla být přítomna, když přátelé hovořili o těchto otázkách, a často Abd-ru-shin četl s očí panny odpověď ještě dříve, než ji sám mohl dát. Vždy její přirozené cítění pomáhalo její chápavosti, kterou vynikala daleko nad svůj věk.

S radostí pozoroval Abd-ru-shin tento lidský květ.

„Nahome je stále krásnější a ty ji nebudeš mít dlouho po boku,“ pravil kníže, když oba přátelé zůstali o samotě. Ze všech stran budou přicházet nápadníci, aby se o ni ucházeli. Musíš se časem smířit s touto myšlenkou.“

„Nahome nemyslí na sňatek ani na rozchod,“ odvětil Abd-ru-shin. „Ona je jiného druhu než ostatní lidé. Zůstane u mne tak dlouho, pokud zde dole budu prodlévat.“ Eb-ra-nit se nikdy jindy tak ironicky nesmál.

Eb-ra-nit chtěl připravit Nahome radost. Dal pro ni vyřezat překrásné veslo. Bylo velmi lehké a tak obratně zhotovené, že bylo rozkoší mít je v ruce. Byly na něm zlaté ozdoby, které se leskly ve slunečním svitu, když se veslo vynořilo z vody.

Nahome měla radost z tohoto daru a trvala na tom, že je ihned vyzkouší. Činilo ji to zvláštní radost jezdit na vodě.

Večer Eb-ra-nit vyprávěl, co vídal a slýchal na svých cestách. Vždy bylo poutavým vše, co popisoval, a všem to přinášelo povzbuzení. Na Abd-ru-shinův pokyn požádala Nahome několikrát také svou matku, aby přišla naslouchat, ale Aloe se nedovedla přemoci.

„Ponech mne v mých komnatách, zde je mi nejlépe,“ pravila s unaveným úsměvem.

Zřejmě si nic nedělala z toho, že její dcera žije vzdálena od ní. Se svým služebnictvem vedla skromný život.

Čas ubíhal a nepozorovaně se měnily měsíce v roky.

Jednoho dne se před Abd-ru-shinem objevilo poselstvo bohatě vyzdobené se skvělými dary všeho druhu. Prosba, kterou přinášeli, knížete překvapila. Náleželi jednomu z kmenů na západní hranici Is-Ra. Protiklad mezi polodivokým stavem, ve kterém se nacházel jejich lid, a vysokou úrovní sousední země probudil jejich touhu, aby se vyrovnali lidu Is-Ra. Po dlouhých poradách dospěli k názoru, že poprosí knížete Abd-ru-shina, aby se stal také jejich knížetem. Tímto způsobem musí k nim pak také přijít požehnání.

Abd-ru-shin poznal opravdovou touhu těchto lidí a rozhodl se, že jim pomůže. S průvodem Is-Ra se připojil k vyslancům, aby poznal zemi i lid a sám viděl, kde by bylo možno pomoci. Zůstal tam dlouho, neboť bylo třeba mnohé uspořádat v nové říši.

Byl to rozlehlý kraj, zčásti velmi úrodný. Viděl tklivé pokusy, jak se tyto polodivoké hordy snažily napodobit státní formu Is-Ra. Všechno, co jim kníže řekl, padalo na úrodnou půdu. Žádostivě naslouchali jeho slovům a provedli vše to, co jim navrhoval.

Když je kníže opouštěl, slíbil jim, že jim pošle Ismány, aby zařídili všechno potřebné, aby během času také tento národ mohl být přijat mezi Is-Ra. Někteří z nejvyšších tohoto arabského kmene provázeli knížete do jeho města, aby tam žili.

Abd-ru-shin měl radost z důvěry těchto lidí, ale stále nutkavěji se ozývalo v jeho duši přání po osvobození národa utlačovaného Egyptem. Musel učinit nějaký pokus. Jeho učitel Is-ma-el mu slíbil, že na faraónově dvoře najde ochotný nástroj. Nyní ho chtěl jít vyhledat.

Nahome velmi zesmutněla, když kníže, sotva se navrátil, projevil úmysl jít do Egypta.

„Ale tentokrát tě smím provázet, pane,“ pravila toužebně. Kníže byl již tak dlouho odloučen od své mladé společnice, že i jemu samotnému připadalo zatěžko odporovat přání Nahome. Dal tedy své svolení, aby se připravila na cestu.

Nyní byla opět veselá a její smích zazníval palácem. O nosítkách, které ji nabízeli, nechtěla ani slyšet.

„Jsem ještě dost mladá, abych mohla jet,“ volala odvážně. „Co by řekl Sidi, kdyby musel zůstat ve stáji?!“

Prosila velmi důtklivě, aby vzali sebou dostatek stanů, aby Abd-ru-shin nemusel přenocovat v paláci faraónově.

„Tentokrát to budu muset učinit, Nahome,“ pravil Abd-ru-shin vážně. „Hledám pomocníka, a proto musím bydlet v paláci tak dlouho, pokud ho nenajdu. Ty však zůstaneš v ležení, neboť faraón tě nesmí vidět.“

Myšlenka na nebezpečí, které hrozí knížeti u falešného, pomstychtivého faraóna, zkalovala radost Nahome z cestování. Také Is-Ra se báli, když slyšeli, že jejich pán bude v moci Sethiho. Všichni vydechli jako vysvobozeni, když se asi v polovině cesty přidružil k nim Eb-ra-nit s velkým průvodem.

„Samozřejmě, že i já budu bydlet v paláci faraonově,“ vysvětloval, „proč bych býval jinak přišel.“

„Odkud víš, že jsem na cestě k Sethimu?“ tázal se Abd-ru-shin udiven.

„Říkal jsi, že asi v této době tuto cestu nastoupíš,“ odvětil Eb-ra-nit. „Postavil jsem stráže, neboť jsem považoval za svou povinnost, abych tě chránil. Samoten nesmíš předstoupit před nebezpečného protivníka, který lstivě přepadává. Neboj se princezno, tvůj pán bude střežen!“

A s úsměvem ukázal Eb-ra-nit své zbraně.

Nyní již byla jízda plna krásy, když starost zmizela z mnohých srdcí. Vesele se blížili k faraónově rezidenci. První noc na jeho půdě spal také Abd-ru-shin ve stanu, potom však s Eb-ra-nitem a mnoha muži s obojího průvodu nastoupil cestu ke dvoru. Dlouhá karavana velbloudů nesla drahocenné dary.

Nahome zůstala v kruhu mnoha věrných ve stanech. Její duše však byla neklidná a zatímco sedávala s Na-Lah a Hussy, které provázely družinu na nosítkách, před svým stanem vyšívajíc plášť pro knížete, sledovaly její myšlenky jeho cesty.

Konečně již nevydržela naslouchat veselému hovoru obou společnic. Vstala a vyšla z ležení směrem na poušť. Když jeli kolem, viděla jakési křoví s podivnými květy, které chtěla vyhledat. Našla je a měla z nich radost. Krvavě červené květy jí připadaly cizí a vůně, kterou šířily, byla omamná, ale příjemná.

Ve stínu tohoto dosti vysokého keře se posadila a oddala se myšlenkám. Zda-li dostačí Eb-ra-nitova ochrana? Je-li pak Abd-ru-shin jist před piklemi nepřátel? Proč Sethi nenávidí knížete? Myšlenky hnaly se její hlavou a ona zapomněla na všechno kolem sebe.

Tu náhle uslyšela podivuhodné zvonění, které se zdálo plynout vzduchem. Tyto zvuky ji připadaly velmi krásnými a oddávala se jejich kouzlu se široce otevřenou duší. Obklopila ji růžová vůně, světlé postavy se vznášely kolem ní a jakýsi hlas, dobře jí známý a drahý, volal tiše, ale přitom zřetelně:

„Irmingard!“

Nahome zvedla oči:

„Zde jsem!“ odpověděla, aniž by si toho byla vědoma.

„Irmingard! Nestrachuj se, Parsifal je v ochraně Grálu. Eb-ra-nit je zde, aby sloužil Parsifalovi.“

Blažená radost naplnila srdce Nahome, hlas umlkl, zvonění zmizelo, ale slova stále a stále zněla v uších Nahome: „Irmingard, Parsifal, Grál!“ Ona to přece všechno znala a věděla o tom. Tam, kde to bylo, tam byl její opravdový domov.

Její domov! Zdálo se jí, jakoby viděla podivuhodné zahrady plné květin v nadpozemské kráse, jakoby viděla blažené postavy, s nimiž se procházela. Kdo byl ten nádherný obraz ženy v modrém plášti se zářící korunou na hlavě?

„Elizabet,“ šeptaly její rty jako ve snu.

Hledající Na-Lah přišla, aby ji doprovodila do tábora. Jen nerada se Nahome loučila s tímto místem, kde obdržela tak nádherný dar. Vyhledala je opět příštího dne, ale nic z toho, co včera viděla a slyšela, neměla možnost znovu prožít. Jen si tiše opakovala jména: „Parsifal, Elizabet, Irmingard, Grál!“

Po dvou dnech se Abd-ru-shin s Eb-ra-nitem vrátil s doprovodem své družiny a byl od všech Is-Ra přijat s jásotem, kdežto Nahome ho pozdravila tichou a šťastnou radostí.

Když později seděla s oběma knížaty ve stanu a poslouchala, jaké zprávy přinesli od dvoru faraónova, dívala se znovu a znovu do tváře knížete, takže se mu to muselo stát nápadným. To nebyla jen radost z jeho návratu, neboť tyto pohledy vyprávěly o čemsi jiném. Nahome pátrala v jeho rysech.

Náhle se k ní obrátil:

„Co ve mně hledáš, Nahome?“

„Parsifala!“ zašeptalo děvče.

Abd-ru-shin vyskočil:

Odkud znáš toto jméno, co ty víš o Parsifalovi?“

To uslyšel také Eb-ra-nit a opakování tohoto slova působilo na něho jako na člověka, který by rád probudil zapadlé vzpomínky.

Znovu vyslovila Nahome jméno Parsifal a po chvíli také Elizabet.

Tu vyskočil Eb-ra-nit ze svého sedadla, vrhl se Abd-ru-shinovi k nohám a pozvedl ruce:

„Pane, že jsem byl tak slepým! Že jsem nepoznal svého pána a krále! Že jsem se odvážil nazývat ho svým přítelem! Pane, odpusť mi!“

Abd-ru-shin stál jako v hlubokém přemýšlení a jeho ušlechtilá tvář, jakoby byla zalita nebeským jasem.

Jeho hlas zněl, jakoby přicházel z jiných světů, když pravil:

„Můj pozemský život bude již brzy u konce. To, že jste směli poznat, kdo jsem, je pro mne znamením! Nezbývá již mnoho vykonat. Jakmile bude dílo dokončeno, budu smět odejít!“

Všichni tři vyšli před stan. Zlatě zářily hvězdy na nebi a zářící lodička měsíce letěla mezi lehkými mraky, které se odrážely od temně modrého pozadí.

Zpěv a zvonění bylo kolem nich. Všechno to bylo pohádkově krásné a jejich duše se současně vznesly a zaletěly k blaženým dálavám, k domovu nahoře, do hradu, který trůní nad světy.

V tom byli tak mezi sebou spojeni, že Abd-ru-shin je nepotřeboval napomínat, aby si nové vědění ponechali pro sebe. Rozumělo se samo sebou, že se nikdo nedotkl této vzácnosti. Nahome se cítila ještě vroucněji být oddána svému pánu.

Od toho dne Eb-ra-nit již neříkal Abd-ru-shinovi ani „kníže“ ani „příteli“, nýbrž „Pane“. Jiné oslovení nemohl přenést přes rty.

Teprve příštího jitra při ranní projížďce vyprávěl Abd-ru-shin naslouchající Nahome, že nalezl pomocníka. Je to odchovanec princezny Juri-cheo a jmenuje se Mojžíš, což znamená egyptsky syn.

„Vždycky jsem se trochu na tohoto Mojžíše zlobil,“ přiznal se Eb-ra-nit. „Zdálo se mi, že myslí příliš vysoko a že je příliš sebevědomý a naplněný pocitem své veliké chytrosti. Když jsem zjistil, z kterého kmene pochází, což mi princezna sama vyprávěla, tu jsem si jeho chování teprve nedovedl vysvětlit. Nemá v sobě vůbec nic židovského.“

„Je přece také jako žid inkarnován,“ vysvětloval Abd-ru-shin. „Je vyvolen, aby Izraelskému národu přinesl pomoc a vědění o Bohu. Již dávno je připravován pro své povolání, ač však dosud neví, proč vlastně žije. Musel jsem pomoci uvolnit pásku z jeho duchovního zraku. Jakmile nalezne cestu k Bohu tím, že ho v nitru prožije, pak bude také zralým, aby přinesl svému lidu požehnání. Dnes mne navštíví, takže si budeš moci učinit o něm sama svůj úsudek, Nahome!“

Mojžíš přišel a kníže s ním dlouho hovořil, zatímco Eb-ra-nit se vrátil ke dvoru faraónovu, ale jako úplně jiný muž, nežli byl včera. S velikou péčí přeměnil svůj zevnějšek takže vypadal jako stařec. Drahocenné, ale nevkusné šaty zahalovaly jeho znetvořené tělo.

Abd-ru-shin se polekal, když ho takto spatřil.

„K čemu toto zakuklení, příteli?“ tázal se trochu nelibě.

Zdálo se mu, že takové počínání se nehodí pro knížete Eb-ra-nita. Ten se však smál: „Jsem nesmírně bohatý kníže Hun-dhů z daleké země.

Mám ve městě Sethiho svůj palác, z něhož občas navštěvuji svého přítele faraóna, když se mi to líbí, nebo když mne zavolá. Potřebuje mé rady a nepodnikne ničeho, aby se o tom se mnou dříve neporadil, neboť mne považuje za kouzelníka. Věř mi, Pane, že jen takto je mi umožněno, abych stále věděl, co Sethi skrývá ve svém potměšilém srdci, a jen tak mohu ochraňovat svůj drahocenný život.“

Odjel a cestou potkal Mojžíše, jehož pozdravil strašlivě znějícím hlasem.

Toto setkání bylo Mojžíšovi nepříjemné.

„Znáš starého kouzelníka Hun-dhu?“ tázal se.

Když Abd-ru-shin přisvědčil, Mojžíš se domníval, že musí knížete varovat:

„Měj se před ním na pozoru, neboť on není tím, za koho se vydává. Předstírá, že je přítelem Sethiho, ale já tomu nevěřím. Pohleď mu do očí a uvidíš, že tyto mluví jinou řečí.“

Abd-ru-shin však zavedl rozmluvu na jiné pole. Nahome mladíka pozorovala z dálky. Náhle ji kníže zavolal, aby jí dal nějaký příkaz. S údivem pohlížel Mojžíš na líbeznou bytost, která nepotřebovala žádných umělých prostředků, aby byla krásná. Zdálo se mu, že dosud nikdy neviděl bytost, která by zasloužila jména „žena.“ To také řekl Abd-ru-shinovi, když se Nahome vzdálila.

„Říkáš to správně, Mojžíši,“ souhlasil kníže. „Nahome je úplně čistá, je to žena, jak ji Bůh zamýšlel. Tím, že putuje po zemi, pozvedá ženství z propastí, do kterých kleslo! Ona není pozemským člověkem!“

Mojžíš slyšel, ale nerozuměl. Cítil jen ohromný rozdíl mezi Nahome a všemi ženami, se kterými se dosud setkal.

Po Mojžíšově odchodu se Abd-ru-shin znovu odebral ke dvoru faraónovu. Setkal se tam s knížetem Hun-dhů a byl ohromen obratností, s jakou hrál Eb-ra-nit roli, kterou si sám zvolil. Nikdo by netušil, že on je tím odpuzujícím starcem.

Sethi se však jevil z úplně jiné stránky. Velmi pozorně pozoroval Abd-ru-shina a nemohl se uzavřít přitažlivosti, která z něho vycházela. Všechno, co v něm bylo dobrého, vystoupilo na povrch a v Abd-ru-shinovi procitla naděje, že se snad faraón přece jen změní.

Tuto naději rozbil ovšem Eb-ra-nit vždy velmi rychle. Dráždil Sethiho a zaplétal ho v rozpory, budil jeho hněv – zkrátka dokazoval knížeti, že hlubiny faraónovy duše jsou temné a zkažené. Tím více to Abd-ru-shina odpuzovalo.

Rozchod byl vykonán úplně podle obřadů faraónova dvora, jimž chyběla jakákoliv srdečnost. Opět slíbil Sethi, že brzy pošle tanečnici, aby knížeti Is-Ra ukázal, co je krása.

Zatímco se vraceli domů, přidružil se Eb-ra-nit opět k Abd-ru-shinovu průvodu.

„Proč jsi dráždil faraóna, aby ukázal všechny nejtemnější stránky své povahy?“ tázal se s politováním Abd-ru-shin. „Jevil se mi jako vyslanec temnot.“

„Nesmíš živit žádné falešné naděje ve své dobromyslné duši, pane, nesmíš plýtvat svou silou vůči muži, který si to nezaslouží. Věř mi, pane, neb já znám Sethiho skrz na skrz. Jedině Ramses, jeho syn, jej předčí v ukrutnosti, neřesti a lakomství.“

Teprve když dorazili k hranicím říše Is-Ra, rozloučil se Eb-ra-nit se svým pánem a slíbil, že brzy opět přijde jako host.

Jako vždy očekával knížete jásot a radost, neboť byl bolestně pohřešován. Tentokrát však byl ještě zvláštní důvod, že se nemohli dočkat jeho návratu. Od západní hranice nové říše přišli vyslanci, kteří chtěli mluvit s knížetem. Nechtěli mluvit s nikým z Ismánů, ani ze vznešených Arabů a trvali na tom, že jejich poselství je určeno jen pro uši Abd-ru-shinovy.

„Buď opatrný, pane,“ prosila Nahome, která byla při tom, když Jusu podával tuto zprávu. „Mohou to být faraónovi služebníci, kteří ukládají o tvůj život. Dovol, ať si je napřed prohlédnu.“

„Myslíš, Nahome, že bys mohla prozkoumat lidi lépe než já?“ tázal se Abd-ru-shin téměř žertovně.

Žhavá červeň zalila tvář děvčete, které však na své prosbě trvalo.

„Ty si o lidech myslíš vždy jen dobré, pane.“

„Nu dobře. Tedy se na tyto lidi podívej a pověz mi, co jsi objevila!“

Poněvadž poslové se nalézali na dvoře, bylo to pro Nahome snadné projet se kolem nich. Ne, to nebyli žádní vrahové! Byli to praví synové pouště. Na sebe sice nedbali a měli na sobě velmi málo oděvu, ale jejich oči se dívaly přátelsky, ba téměř dětinsky. Vytrvale čekali na okamžik, až budou předvedeni k Pánovi pánů, o němž již tolik slyšeli.

S úsměvem šla Nahome knížeti vstříc, když vešel do brány:

„Pane, to jsou děti! Je mi líto, že jsem je křivě podezírala.“

Jusu navrhoval, aby kníže tyto divochy vyslechl na dvoře, ale Abd-ru-shin si přál, aby byli přijati se všemi poctami, které přísluší vyslancům.

Teprve když se zbavil všech stop dlouhé jízdy, odebral se do místnosti podobající se sálu, kde na něho již čekali mnozí Is-Ra. Jakmile se posadil na krásně vyřezávanou židli, bylo zavoláno všech deset vyslanců. Objevili se úzkostlivě přitlačeni k sobě. Nádhera místnosti byla příliš veliká a oni se neodvažovali téměř ani oči otevřít.

Kníže je přátelsky oslovil. Při zvuku jeho hlasu padl nejpřednější z nich k jeho nohám:

„Pane, ty nejsi žádný člověk, ty jsi bůh!“

Ostatní učinili právě tak. Všech deset leželo na zemi s hlavami zabořenými do koberců, jejichž měkkost jim připadala jako kus nadpozemského bytí.

Po dlouhém domlouvání se Din-Arovi podařilo postavit hosty opět na nohy a pohnout je k řeči. Od chvíle, kdy spatřili knížete, se téměř neodvážili své prosby ani vyslovit. „Chtěli by také být přijati do říše Is-Ra jako jejich sousedé. Chtěli učinit Abd-ru-shina svým šejkem a sloužit mu.“

Kníže slíbil, že je navštíví a přivede Ismány jako učitele, takže celí šťastni odjeli radostně domů.

Jusu však vrtěl hlavou:

„Kníže, jiní panovníci musí vést krvavé války, chtějí-li rozšířit svou říši. Ty žiješ s každým v míru a národové se k tobě přidávají a tvoje říše roste!“

„Neříkal jsem vám již zpočátku, že silní jsou ti, kteří dovedou udržet mír?“

Oni to ovšem věděli, že to Abd-ru-shin řekl, ale teprve nyní se v jejich duších probudila jeho slova. Nabyli tušení o síle, která spočívá v míru.

Nyní začaly dny opět stejnoměrně plynout a byly to blažené dny, kdy kníže i lid srůstali spolu stále vroucněji. Lidé směli se vším přicházet ke svému pánu a on vždy dovedl poradit a pro všechno měl pochopení a účast.

Nahome ho směla provázet na vyjížďce k novým poddaným. Ani Dhu-Far nechyběl v družině Arabů a Ismánů, kteří se směli připojit. Chtěli získat jiný druh koní, a to zvláště silná, ale malá zvířata s chlupatou hřívou a hustým ocasem. Tato zvířata se zvlášť hodila k lovu, neboť byla velmi vytrvalá.

Na noc bylo zřízeno lešení ze stanů. Stan pro Nahome a Na-Lah byl těsně vedle stanu knížete. Ještě dříve než usnuli, zazněl zdáli hluboký řev. Co to mohlo být? Koně se začali třást a Arabové vyskočili. Dhu-Far přiběhl dlouhými skoky:

„Kníže, lvi jsou nablízku! Musíme zapálit ohně, aby se polekali!“

Lvi?! Toto slovo dráždilo!

Nahome se ulekla a třásla se nevysvětlitelným strachem. Na sebe přitom nemyslela, ale bála se o život knížete. Její úzkost vzrůstala každou minutou. Poušť donedávna tak klidná a tichá se zdála žít a zuřit. Do řevu hladových dravců se mísily úzkostlivé a výstražné hlasy ostatních zvířat. Vyplašení ptáci prudce poletovali nad ležením, jakoby jim hrozilo nebezpečí. Na-Lah začala tiše plakat. To jen zvětšilo hrůzu této chvíle.

Pohled Nahome hledal knížete. Stál úplně vzadu v kruhu živě hovořících lidí. Jeho rysy byly napjaty a oči zářily. Právě pohodil krátce hlavou, což Nahome tak velmi dobře znala. Znamenalo to, že jakési rozhodnutí vytrysklo v pánově duši. Snad nebude chtít odejít na lov lvů? Och, jen to ne! Jaké nebezpečí by tam na něho mohlo číhat. A ona, Nahome, nesměla ho provázet! A kdyby mohla alespoň běžet za ním, zeptat se a poprosit, ale kníže to neměl rád, jestliže večer chodila do ležení.

Úzkostlivé minuty přešly a pro Nahome se to zdálo být dlouhou dobou. Tu se vzadu uvolnila Abd-ru-shinova postava, padlo ještě několik slov a nyní přicházel on sám lehkým krokem, aby se podíval, zda-li se Nahome příliš nebojí.

Pohled do její bezbarvé tváře postačil, aby mu ukázal, jak veliká byla její úzkost.

„Ale Nahome, kdo by se bál?“ oslovil ji a přátelská výčitka zněla v jeho hlase.

„Půjdeš na lov lvů?“ odpověděla otázkou.

Abd-ru-shin se zasmál:

„Proto tedy ten strach! Mohl jsem to vědět! Ne, Nahome, můžeš klidně spát. Měl bych ovšem chuť setkat se jednou s králem zvířat tváří v tvář, ale nyní na to není čas. Čekají na mne jiné úkoly. Dhu-Far s několika lidmi byli vysláni, aby se postarali o bezpečnost ležení. Prosili o to a dobře této věci rozumí.“

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok