K Holdě blížilo se však zářící světlo a v jeho zpívajícím okruhu objevila se postava zářícího rytíře. Šupiny jeho pancíře se třpytily a leskly jako tekoucí vlna stříbra. Vyzařování hlavy podobalo se vysoké helmě, z níž jakoby vlály mocné perutě. Chvějíce se v tekutém lesku, oslepovaly Holdiny oči. Světlá modř proudila z postavy a šířila kolem sebe a po celém okolí mírnou zář jako svit měsíce.

„Přináším ti zprávu ze světlého domova, kde tvůj muž nyní dlí. Na svaté hoře, kde má vystavět dům Otci, odpočívá jeho tělo. On však pije proudy posvátné vody, které mu dává Duch svatý.

Tak jako na této slunné výšině na zemi, stojí na Patmu svatá hora Slova. Modré vlny proudí kolem Svatého místa. Proudy světla a svět blažených duchů plynou nad ostrovem jako věčná modlitba díků. Zářící Otcové chrání svaté Slovo, znají a uctívají jeho jméno, které i vy máte v sobě každým dechem. Každá buňka tohoto stvoření, každý paprsek a každý tichý pohyb je z něho stvořen. Tak blíží se váš duch vědění i východisku vašeho původu. Bytost za bytostí z nezměrných věčností budou se blížiti k vám, kteří jste se otevřeli Světlu Božímu v Pravdě.“

Byla to podivuhodná událost pro tyto lidi, kteří se nacházeli v blízkosti Holdy. Původní úcta před silou Světla donutila je klesnout na kolena. Jejich dětské tváře pohlížely vzhůru a viděli Holdu, Hjalfdarovu ženu státi v jasné záři Světla. Její široce otevřené oči zdály se pohlížeti směrem, odkud na ni padal oslepující jas.

Lidé však viděli jen odlesk tohoto jasu na tváři Holdy. Pramen sám neviděli. Žena zdála se jim v tomto okamžiku býti jakousi světlou bytostí a je uchvátila posvátná bázeň.

Tu pozvedla Holda svůj hlas:

„Nebojte se, dostala jsem zprávu, kde Hjalfdar prodlévá. Je ve světlé zemi a sbírá pro nás největší hodnoty. Jeden ze Světlých přinesl mi zprávu z posvátných výšin. Hjalfdar přinese nám sílu a moudrost, vítězství na zemi všem, kteří započnou v lásce Světla. Zářící, který se mi zjevil se štítem a zbraní jako bojovník, to slíbil. Jeho poselství nás připravuje na Hjalfdarův příchod. Připravte v celém kmeni všechno tak, aby Hjalfdarovo oko bylo potěšeno pořádkem a pokrokem.

My ženy dáme do pořádku domy a vy se postarejte, aby byly připraveny vory k přeplutí jezera. Jak se Hjalfdar zaraduje, bude-li moci přejít jezero suchou nohou. A nyní půjdeme každý do svého domu, neboť musí se uvážit mnoho věcí a dát do pořádku do zítřejšího dne.“

Tak Hjalfdarovi soukmenovci užitečně strávili dobu jeho nepřítomnosti. Pod vedením Holdy a starců připravili vše ke Hjalfdarovu přijetí. Zvěst ze světlé říše naplnila je novou silou.

Holda měla tolik přemýšlení a práce, že jí čas přeletěl. Mnoho se její myšlenky zaměstnávaly světlým zjevem, jehož jméno, druh a původ byly jí naprosto nepochopitelné. Cítila, že ještě nikdy neviděla nic tak vznešeného.

Mírná a vlahá byla v těchto dnech a nocích příroda. Holda dopřávala si jen několik hodin odpočinku. Ráno vstávala časně z lůžka, večer šla poslední na odpočinek. Uchvátila ji nezlomná, hybná síla pohybu, takže byla v trvalé činnosti kolem sebe i se svými věrnými. Chodila po dlouhé hodiny lesem a přinášela stále nové byliny, jahody a plody, z nichž připravovala skvělé šťávy, nápoje a masti.

Mnoho ze starých, ze severu přivedených zvířat chřadlo. Holda pečovala o ně s trpělivostí a láskou a její malé dcery Thora a Leavy pomáhaly. Byly obratné a chytré a horlivě napodobovaly matčinu práci. Jejich malé, pilné ruce měly dar péče a pomoci a všude zasahovaly. Bytostní přátelé prováděli Holdu lesem, vodou a nivami.

Také při tom jí pomáhalo několik dívek, ona však kráčela vždy daleko před nimi. Na těchto cestách to také bylo, kdy Holda spatřila obry, jak s usměvavou tváří drží své veliké ruce nad blízkým kopcem jako ochranu a tušila, že se tam zdržuje Hjalfdar.

Holda měla z toho velikou radost, neboť věděla, že se také obři stali Hjalfdarovými přáteli.

Když Hjalfdarův roh vesele zatroubil, tu vyskočili všichni velcí i malí a běželi ke břehu. Mladí muži byli první, kteří s jásotem skočili do stříbrné vody a odvázali veliký vor, který tu byl zakotven těžkými kameny. Rostlinné provazy byly odvázány, mladší muži vždy po dvou chopili se mohutných vesel a stojíce na zadní straně voru veslovali s velikou silou a obratností do středu jezera.

Jen zvolna pohyboval se prám na tiché vodní hladině. Holda, stojící na druhém břehu, viděla, jak se blíží a povzbuzovala je veselým voláním. Její hlas rozléhal se jasně nad jezerem a zazníval do výše vstříc Hjalfdarovi. Tento s radostí viděl, jak ho všichni očekávají a jak se na druhém břehu tísní lidé. Mohutnými skoky, opíraje se o své kopí, slézal po svahu. S podivem si ho prohlíželi, jak se blížil. Což nebyl světlejší a veselejší, nezářil více mládím a silou, než když odešel?

Co je zdržovalo vzdor jeho přátelské dobrotě v takové úctě a vzdálenosti?

Jen Holda pozdravila ho se starou přirozenou srdečností, ve které nebylo žádné změkčilosti. Hjalfdar pohlédl na ni šťastným úsměvem.

„Ty jsi se nebála o svého muže, miláčku světlých. Jistě ti podali zprávu, kde Hjalfdar prodlévá.“

Tiché přikývnutí a výrazné mlčení bylo mu odpovědí. Když vstoupil na vor a tiše pluli po hladině, vmísil se do šumění vody překrásný zpěv. Byl to hlas jezerní panny, která seděla na kameni daleko vzadu v krytém zálivu a zpívala.

„Slyšíš, jak zpívá?“ tázala se naslouchající Holda a tichými slovy opakovala zpěv jezerní panny.:

„Sláva Hjalfdarovi, reku, který přemohl hada svým kopím. Sláva Hjalfdarovi, odvážnému, který poznal doutnající jiskřičky a osvobodí je. Sláva Hjalfdarovi, miláčku Světlých, kteří mu dávají všechnu svou pomoc. On stojí v záchvěvech posvátné vůle věrně a spravedlivě. „

S šumotem zvedly se vlny jezera, bouřlivý vítr zahučel z hor a zatřásl vlnícími se stromy. Hejna bílých ptáků vyletěla z rákosí a kolébala se v bouří i ve slunečním světle.

Celá příroda začala se hýbat. Ptáci zpívali a přeletovali ze stromu ke břehu. Nad vzdálenými hřbety lesů a nad roklí s vodopádem klenula se duha. Pomocníci svým způsobem zdobili celé údolí.

Když se Hjalfdar nasytil a odpočinul u svého krbu, začalo nové vyptávání a chození. První Hjalfdarova cesta vedla do stáje. S pochvalou prohlížel si dobře ošetřovaná zvířata. Některá však, jež onemocněla, dal vyřadit stranou. Sám chtěl dohlédnout, zdali se ještě hodí k dalšímu chovu.

Byla to zvířata, jež pocházela ze starého domova, pohrdala potravou a bylinami a málo se radovala z teplého vzduchu a vlhkých luk. Byla zvyklá drsným bouřím a pošmournému počasí bez slunce, měla radost jen z krátkých drsných travin, avšak neprospívala v teplé zemi. Byly tu kozy s hustou srstí, turovitá zvířata tažná a šedivé malé kravky, které chtěly zemřít touhou po starém domově.

Když Hjalfdar k nim přišel, pozvedly své schýlené, unavené hlavy. Jejich matné oči prosebně na něho pohlížely. On položil své veliké ruce na jejich hlavy a pravil:

„Vím o jednom místě, které vás uzdraví a rozveselí. Zavedu vás na posvátnou výšinu Světlého Otce.“

Pod vedením starců bylo již započato se stavbou sálu světlému Otci. Plni radosti a hrdosti vedli Hjalfdara k místu, kde položili základy.

„Poslyšte,“ pravil Hjalfdar, „tento dům, který stavíme Světlému Otci, hodí se pro nás, neboť máme mít místnost, kde by naše myšlenky patřily jen jemu. Ale chrám jeho síly, ve kterém on bude přebývat, ten postavíme na hoře, kterou on sám určil. Ukázal mi ji, zavedu vás tam a ukáži vám posvátná místa.

Nejdříve však musíme proniknout nízkým údolím a bojovat s divokými pralesními lidmi. Musíme je porazit, rozprášit, zničit jejich hnízdo, neboť v něm jest smrt a zánik. Celá země ožije, zvířata sem přitáhnou a lesy zkrásní, až tato divoká znetvořená smečka tu již nebude. A v základu jejich města najdeme půdu pro náš nový chrám. Více nesmíte ještě vědět, neboť jedině prožitím dojdete se mnou k cíli. Naučím vás znát všechny síly života, které spočívají a působí v kroužení Světla.“

Vážně a zamyšleně naslouchali podivné řeči Hjalfdarově, nemohli ji však ještě rozumět.

Příští dny připravili si pečlivě a s horlivostí všechno nářadí a zbraně a pak vytáhli na výpravu. Četa mladíků a skupina osvědčených mužů měla chránit kmen, neboť ženy a děti zůstaly doma.

Hjalfdar jim vyprávěl o lesních lidech a o způsobu jejich života a jak je na svém lovu objevil. Podal jim zprávu o místě jejich pobytu a o jejich divoké, hnusné povaze.

Na konec vyprávěl jim také, že tato zvířata mají v sobě tutéž jiskru Světla, kterou oni obdrželi od Světlých.

Po této řeči zavládlo ztrnulé mlčení. Jak se mohlo něco takového stát. Proč byla tato zvířata tak strašlivá?

Jeden z nejstarších vyrazil na konec ze sebe stísněným hlasem otázku:

„Hjalfdare, viděl jsi správně? Tytéž světlé jiskry, které hoří v nás, jasné světlo a které šlehají jako plamen v radostném činu? Tytéž jiskry, na kterých ty poznáš naše chtění? „

„Žhavě červené a téměř již uhaslé třpytí se v nich. Klesnou a zajdou, budou na věky vymazány z velkého života stvoření a přece jsou našeho druhu.“

Prostota jeho slov mocně rozechvěla tyto muže. Hjalfdar věděl, jak síla jeho myšlení působí zprvu nevysloveně, potom však ve zhutnění jeho slov, probouzí teprve pevné duchovní rozhodnutí, které vyrazí ze všech těchto živých lidských duchů jako vlna síly. Viděl prouditi z nich tento děj. K tomu navazovala se a připínala nesčetná vlákna vedoucích sil světlých pomocníků. Mohutný pohyb byl v těchto jemných úrovních. Hjalfdar viděl to působit až do hmoty. Tak táhli obetkáni již prvními účinky svého vítězství tímto hlubokým lesem, který před nedávnými dny skrýval v sobě tak veliká nebezpečí. Hjalfdar zařídil to tak, aby jím neprocházeli v noci. V maličkém houfu, u něhož nechyběly ani dojné krávy, táhla nemocná zvířata, která chtěl Hjalfdar přivésti na horu. Několik žen dávalo pozor na oheň, který nesly s sebou ve veliké hliněné nádobě jako jednu z nejdůležitějších zbraní.

V dlouhém průvodu, muž za mužem, plížili se opatrně vysokou, šustící travou. Nikde se nesměl ozvati ani hlásek. V mlčení vážné snahy k cíli byla působivá síla, která zjasňovala jejich myšlenky. Žádný roh nesměl se rozezvučet a proto museli být dvojnásobně na stráži, aby se jeden druhému neztratil z očí.

Podivné dusno a tíha ležely toho dne nad údolím. Ze země po vydatném dešti vystupovaly páry.

Všechny rostliny vydechovaly v teplém vzduchu kořeněné, téměř omamující vůně. Bylo viděti hady, kteří se jindy opatrně vyhýbali vysoušejícím paprskům vystupujícího slunce. Hjalfdar neznal hadů, želv, plžů a červů, kteří se tu často v ohromných tvarech objevovali.

Z toho viděl, že i jemu, tak zkušenému a bdělému muži, příroda může ještě připravit hojnost překvapení. V této míře, jak se stupňoval život zvířecího světa, bylo to možno pozorovat i jemnohmotně.

Zdálo se, jako by veškerá příroda pracovala ve svém kvasu k jakémusi převratu. Nebylo jediné rostliny, ani jediného kamene, úlomku země nebo živé bytosti, která by nevydechovala a opět do sebe nevsávala nějakou barvu, paprsek pohybu, nějaký dech svého života ve střídavém proudění dávání a přijímání.

V jemné hmotnosti, bytostným prožhavené, které působilo čistě nezkřiveně, nastávalo jakési soustřeďování sil. Jemné ruce, průhledné mléčné postavy, dědové stromů s drsnými vlasy a zvětralé kamenné tvářičky vynořovaly se tu i tam. Všude odrážel se výraz očekávání, napětí horlivosti a energie.

A všechny tyto bytosti vyzařovaly opět sílu svého druhu. Spojovaly se v jemné paprsky, které rostly z jemnohmotnosti jako trubičky.

„Otevřte oči pro zprávu o řízení světlého Otce a pletivu posvátného naplnění zákonů,“ pravil hlas v duchu Hjalfdarově.

„Pak se naučíte využít, co vám, lidem, bude ke spáse.“

A Hjalfdar ihned vyslovil, co shůry přijal. Slovo za slovem s věděním svatého přesvědčení. Poprvé promluvil po dlouhých hodinách. A stalo se, že jim všem byly otevřeny oči. Se zbožnou vděčností poznávali působení zákonů ve hmotě a věděli, že to byla příprava k boji.

Ve svém chtění, aby se jejich úmysl podařil, kráčeli krok za krokem opatrně a věrně. Proudy vůle jejich čistých myšlenek přitahovaly sem stále více harmonie a síly se všech úrovní stvoření.

Tu došli na pokraj lesa a viděli z úkrytu větví kalně se vlnící, zapáchající masu líné jemnohmotnosti přilepenou v údolí.

Nevypadalo to, jakoby se táhly rozptýlené pruhy kouře zpět z lesa do svého krbu? Zdálo se, jakoby tu lidé kráčeli ve velikém, jasném zvonu, který zatlačoval v dalekém okruhu před sebou vše, co neodpovídalo stejnorodosti jejich vůle.

Mocná síla jednoty naplnila tuto četu, která stále pevněji a jistěji se přimykala k sobě. Hjalfdar cítil to s radostí. On sám šel rychleji vpředu, jako by měl okřídlený krok na této jisté půdě, kterou vytvořili věrní druhové. A opět, jako kdysi na hranici hledající země, vycházely z každých jednotlivých prsou lesknoucí se meče jako zářivé proudy.

Na druhé straně ve chmurném zapáchajícím sídlišti pralesních lidí se to hýbalo. Zprvu bylo slyšet jakoby kňučení ustrašeného psa, po chvíli však zařval drsný skřek vzteku z ustrašených, nebezpečí tušících prsou. Tak hnusné zvuky, před kterými se chvěla i zvířata lesa, Hjalfdarovi muži ještě nikdy neslyšeli.

Pozorovali, jak tento křik utvářel v útočišti opic strašlivý svět. Jemnohmotná látka počala tvořiti výpary. Stahovala se, počala vřít a červené výpary z ní vystupovaly a chvějíce se, ležely nad nimi, připoutány stejnorodostí.

Vrčení a varovné výkřiky změnily se v ohavné řvaní. Tu a tam objevil se někdo za zdí, zavolal a obdržel z lesa odpověď. Čilý pohyb, šustot a praskot byl pozorován na protějších stráních. Lesní mužové volali své bojovníky.

Hjalfdar se utábořil na pokraji lesa, právě tak jako když byl na výzkumné výpravě.

Zdali opustí opět k večeru své stavby, aby šli otevřeným údolím k napajedlu?

Podle toho zařídil svůj plán. Dlouhou dobu čekání vyplnili tím, že sbírali dříví, hořlavé větve a svazovali je. Také při tom se pohybovali mlčky a nanejvýš opatrně. Plížili se jako na lovu. Pak ulehli a skryli se za hustými travinami. Pozorovali údolí ve sklánějícím se večeru.

Hjalfdar díval se napjatě dolů do ležení zvířat, které tu leželo jako starý, chmurný hrad ve stínu hor. Číhající, ochromující zadržována bázeň a krvežíznivost byla tam na stráži. Cítili nebezpečí a větřili krev a maso.

„Nesmíme se odvážit výpadu, pokud nevylezou ze svých úkrytů. Až se vydají k řece do širého údolí, pak jim odřízneme návrat.“

To byl jeho plán a on ho sdělil svým druhům. Zdálo se, jakoby zvířata váhala dnes odejít. Tu vyrazilo z lesa stádo červených gazel, velikých a rychlonohých a běželo přes mýtinu k vodě. Na druhé straně zaznělo volání k lovu, jako vytí a smečka lesních lidí nedala se již zadržet ve své krvežíznivosti a touze po lovu. Neovladatelné zvíře otevřelo se svým pudům.

Jako proud špinavého neřádu valilo se to ze zdí, vrčíc a skřípajíc zuby. Země se chvěla dupotem těžkých, velikých skoků. Tato divoká horda, staří i mladí, muži i ženy, hnala se za rychle utíkajícím stádem, které museli dohonit ještě na břehu dalekého potoka.

Tiché zavolání Hjalfdarovo proletělo jásavě jako šíp řadami jeho věrných.

„Světlý Otec pomáhá! Jedná se o jiskry síly!“

A jako bouře seběhli rychlí bojovníci po stráni do zdí opičího města.

Všude narovnali svazky dřeva na hromadu, až utvořili jakousi zeď, která byla doplněná křovisky a stromy, jež obklopovaly hnízdo. Pak odvázali nádobu posvátného ohně, jejíž zářící obsah počal se tiše šířiti.

Krvežíznivostí zmámená zvířata oddávala se žrádlu a zvětřila kouř, který je štípal do nosů. Kašlajíce, kýchajíce větřila, až s divokým výkřikem objevila rudý živel. Strašlivý vztek zachvátil zvířata, která chtěla napadnout oheň a hnala se k němu. Jako přitahována nepochopitelnou mocí, běžela rychle zpět k hořícímu valu.

Když byla již na blízku svých hořících hnízd, ucítila z boků útok svištících, hořících kopí.

Divoce a bezhlavě hnala se zvířata do ohně, který se zdál zuřit všude kolem nich. Chlupaté kožešiny hořely a řvoucí zvířata válela se po zemi.

Tu zatroubil Hjalfdar poprvé na svůj roh. Jeho muži vyskočili za kamennými zdmi a křovím. Zahnali celou smečku zvířat do jednoho kruhu, ve kterém hořela, řvala a navzájem se vztekle ubíjela. Nyní mohli udělat konec bolestem svými zbraněmi. Strašlivé zabíjení, házení kamenů, píchání a bití bylo vrcholem této bitvy. S chroptěním končilo celé toto pařeniště, z něhož jen někteří utekli. S rachotem řítily se žhavé vysušené zdi jejich hnízd a pohřbily je většinou pod sebou.

Malé, téměř udušené duchovní jiskřičky tu a tam se z kouřící hmoty uvolnily a přešly do jemnohmotných úrovní a byly tam obaleny jemně šedou vrstvou. Bytostné spojovalo se v malé skupiny, jež jako zářící zvířata hledala svůj stejnorodý druh. Hmota však odpočívala pod sutinami a popelem a čekala na svůj rozklad.

Po celou noc zůstal ještě červený žár kolem vykouřeného hnízda znetvořených pralesních lidí. Nositelé duchovního semene se však zmocnili a opatrovali oheň, který sami roznítili, aby se nerozšířil a nenadělal škody v lese. Hjalfdar pracoval se svými muži, aby zříceninami zdí a nakupením štěrku udusili požár. Voda proudila v potoce příliš líně, než aby s ní bylo možno počítat k rychlému uhašení ohně. Starostlivě díval se Hjalfdar na oblohu, kde mnoho malých, roztrhaných mráčků z jihozápadu bylo sem hnáno jako stádo takovou rychlostí, že bylo nutno obávati se bouře.

„Dnes je noc, kdy Světlí pomocníci vyslali živly, aby vyzkoušeli vaši sílu a bdělost. Zvedá se jižní vítr a běda lesu, až zafouká do tohoto údolí a najde oheň. Dělejte proto svou práci se zdvojenou silou!“

„Nechceme způsobit žádné moře plamenů, ty ohnivý Elfe, který tak horlivě zde ukazuješ svou povahu. My duchové nechceme“!

Tato slova pronesl Hjalfdar jen polohlasně, více sám pro sebe, ale vyzařování jeho vůle se rychle přeneslo na jeho ducha. Nad hlavním požářištěm objevil se krásný, žhavě planoucí obličej, třepetavý a žhavě rudý.

Světlé vlny proudily od Hjalfdara na plamenného, když v lásce a vděčnosti a pln úcty za jeho sílu a pomoc pravil tato slova. Avšak pevně, nezlomně a jist si svou silou.

Trvalo to ještě chvilku a pak se oheň tiše schýlil, byl klidnější a bledší a stáhl se sám do sebe. Hjalfdar ho již neviděl. Asi za hodinu požár uhasl.

„Děkujeme Ti a děkujeme Světlému Otci, který tobě i nám dává sílu, abychom v jeho vůli mohli působit.“

Harmonicky proudící výměna podle zákonů dokončila se v Hjalfdarovi a spojila ho s proudy ve vesmíru. Zvuky se blížily chvějivě k němu, tóny, do jejichž čistých, světlých vln samočinně vřadily svůj hlas a záření svého chtění.

Tak, jak Hjalfdar vyslovoval, mohli se všichni, kteří mu pomáhali, vřadit důvěřivě v myšlenkách a chtění do téhož rytmu s ním, zcela samozřejmě, neboť je vedl zákon stvoření.

Když konečně uklidnili oheň a poslední jeho zbytky, jak bylo jejich zvykem, předali ho opět posvátné nádobě, do níž přidali nové potravy, které nesmělo nikdy chybět, chtěli se odebrat k odpočinku.

Tu ozval se kolem nich varovný šepot a slyšeli tiché, vzdálené vytí.

Byla to asi šakalovitá zvířata, kterou zápach spáleného masa v dáli rozrušil. Šumot větru změnil se v hukot a zavířil v koutech a rozích polozřícených zdí a hnal před sebou popel a písek. Vítr dul stále zuřivěji, až konečně se snesl jemný, mlhavý déšť, který se zdál zadusiti vzrůstající bouři. Unavení lidé hledali ochranu před mokrem a Hjalfdar je zavedl do podzemních chodeb. Dusno a tíživě bylo pod zemí. Vodní páry ztěžovaly dýchání a činily tmu tak hustou, že nebylo možno rozeznati ruku před očima.

Všude bylo cítit štiplavý zápach mrtvých zvířat a ohně, neboť studený kouř byl stlačen vlhkem dolů. Oči pálily a slzely, jazyk se lepil na patro. Ta trocha ovoce, co měli, nedovedla uhasit žízeň. Chytali proto déšť do kulaté nádoby, která patrně sloužila k uchování zlatých zrn.

Pomalu zvykali si lidé na temnoty. Jejich oči naučily se pomalu pronikati kouřem a oni viděli ve všech koutech nahromaděná zlatá zrnéčka, která vyzařovala teplo.

„Kapky slunce,“ pojmenoval je jeden z mužů, když se v něm probíral svými prsty.

Hjalfdar jim vyprávěl, jak sem byl přiveden a jak mu malí mužíčkové ukázali zlato a vyprávěli mu, jak jej mají použít pro svatý dům Světlého Otce. To nejkrásnější a nejzářivější, co zrodily síly země z přeměn ohně a z různých látek všeho druhu, mělo nyní sloužit ku cti Otci Nejvyššímu.

Zdieľať článok