Třikrát deset let od té doby, co cizinci zpustošili zemi. Hualkar byl stár, sníh pokrýval jeho hlavu a jeho život neznal radostí, nýbrž jen povinností.

Jednoho krásného letního večera seděl zamyšlen na skalisku, kde se rád zdržoval a díval se dolů na obydlí svého lidu, kde panoval veselý shon. Dávno již se mladí zase ženili. Přivedli si děvčata z jiných míst a vesnic. Radostně řadil se jeden dům ke druhému a krásné obydlí děvčat vykukovalo zase mezi stromy. Výskající mládež hrála si dole u moře. Žilo již jen málo z těch, kteří ještě měli v duši hrůzu oné noci. Všechno vyhlíželo šťastně a radostně jako kdysi.

A přece mnohé se změnilo. Veliký brzy poznal, že prospívá lidu když volí své ženy z cizích míst a dávno stalo se to již zvykem na Hualkarův příkaz. A ještě něco jiného stalo se zvykem. Když nyní žehnal Inka manželskému svazku, tu podal muži lesklou, ostrou zbraň, aby mohl bránit svoje lidi. Příjemce lesklého meče musel přísahou slíbit, že vytasí zbraň jen v sebeobraně:

“Slyš mne, Nejvyšší na věčném trůně,

čisté jak ocel je moje srdce i dlaň,

posvátní jsou mi všichni tvorové,

nikdy neproliji z rozkoše jejich krev.

Jestli však nepřítel přijde do našich stanů,

ochráním ženu před hrůznou bědou.

Nejvyšší, dej pak zbrani té největší ostrost,

sílu mé ruce a smrt nepříteli!”

Zamyšleně vzpomínal Hualkar na hodiny, když starý trpaslík přišel k němu a pravil: “Přicházím k tobě z příkazu Nejvyššího a mám ti přinésti tento ostrý meč. Cizinci ovšem nyní zmizeli, ale jednou sem vtrhnou jiní. Přijdou, budou bažit po pokladech a budou vraždit tvůj bezbranný lid. Proto se ozbroj. My, malí lidé, dovedeme dělat ze železa ocel. Dovedeme vybrousit lesklé ostří, až zpěvavě prořízne vzduch. Naučíme vás vykovávat zbraně a ukážeme vám, jak s nimi zacházet. Zvol muže, kteří se mají naučit zacházet s mečem, Hualkare, a zavolej mne, až bude vše připraveno.”

S pochybností a úzkostí díval se tehdy Hualkar na lesklou, třpytící se zbraň. Byl to svůdce zla, který se ke mně blížil, aby mne pokoušel? Nebo mu trpaslík skutečně přinášel vzkaz Boží? Skryl meč po tři dny pod svým lůžkem a po tři dny a tři noci dumal a modlil se, až k němu přišel jeho vůdce a potvrdil trpaslíkova slova.

Tu zavolal Hualkar muže na poradu a sdělil jim, co prožil. Veliký byl jejich údiv a jejich divení nad ostrým mečem nemělo konec.

“Ta zbraň se zdá být dobrá, abychom s ní kácely stromy, až budeme potřebovat trámy pro naše obydlí”, mínil jeden. Jiný zjistil, že by se tím dalo řezat krmivo pro dobytek a že by nebylo zapotřebí namáhavě trhat byliny pro dobytek pro dobu dešťů. Žádný z nich nechápal, že ostří jim bylo dáno pro zabíjení lidí.

Potom však začal veselý shon. Mnoho mužů, kteří byli silní, přicházeli do práce a trpaslíci je vyučovali. Jednomu pomohli zhotovit obydlí, kovadlinu a vykovat těžká kladiva. Jinému ukazovali, jak vynést těžké černé železo z hor na denní světlo a poučili ho, jak je zakalit v modravou ocel. A tak vznikly lesklé meče, sekery na kácení stromů a ostré nože na řezání trav a bylin. Na pokraji lesa stála kovárna a vesele zaléhal hluk kladiv do osady.—-

“Ano, všechno je u nich jiné”, dumal Hualkar a povstal, aby šel dále. Netáhlo ho to k osadě, nýbrž do chrámu. Toužil po rozmluvě s Nejvyšším. Když byl pohřížen do vroucí modlitby, přistoupil k němu zářící anděl. Jas shůry naplnil celou prostoru a anděl pravil: “Blaze tobě, ty věrný, brzy naplníš to, co přikázal konat Nejvyšší. Pak smíš vejít do věčné říše a tam dokončit, co jsi započal. Ale je nutné dokončit ještě jedno dílo: tento chrám, který je zasvěcen Nejvyššímu, nesmí být znesvěcen cizí nohou, neboť je povolán k posvátné službě! Proto ukryj tento chrám před cizími zraky, chraň svatyni a udrž ji čistou.”

Ještě dvakrát zjevil se anděl Hualkarovi a opakoval příkaz Nejvyššího.

Mužové dlouho přemýšleli a radili se, jak by splnili svou posvátnou úlohu. Týdny, ba měsíce zatím přešly, jeden radil to, druhý ono. Konečně jednou mladý Inka, jehož Hualkar vybral za svého zástupce, učinil všem poradám konec slovy: “Máme přeci dosti přátel! Zeptejme se trpaslíků a elfů, zavolejme tu malou moudrou družinu!” A tak se také stalo, prastará moudrost maličkých znala radu i pomoc.

Kameny a skály byly narovnány na sebe a všechny cesty ke chrámu byly zazděny pro věčné časy. Dříve než byl položen poslední kámen, přišli ještě jednou všichni mužové a ženy do chrámu, aby v něm naposled Bohu poděkovali. S horoucím srdcem vyprávěl Hualkar všem, co svatyně již prožila a viděla. Všichni věděli, že byla úzce spjata s celým jejich životem a bytím, a teď se museli rozloučit!

Ještě jednou zazněly zpěvy vzhůru k nebi. Všechny plameny byly zapáleny, kameny a zlato žhnuly barvami na všech stranách. Hualkar pozvedl ruce k modlitbě a prosil o požehnání pro oběť, aby Nejvyšší i nadále milostivě chránil národ Inků. Když dokončil, zavládlo naprosté ticho. V tom zjevil se náhle v místnosti anděl všem viditelný v jeho nebeské čistotě a všichni slyšeli znít jeho slova:

“Jestliže dnes chrám Nejvyššího obětujete na Boží příkaz, tu vězte vy, synové slunce, proč Bůh požaduje tuto oběť! Nikdy, pokud tato země stává, nebyl postaven takový chrám, nikdy již nerozkvete taková krása. Proto ruka rouhavá a chtivá zlata nikdy nesmí se vztáhnouti po jeho pokladech. Zůstane uchován pro onen daleký den, kdy všechny nouze a všechno bědování se skončí, kdy s nebe se snese Holubice a zavede národ do nové říše a Bůh sám bude trůnit nad svým lidem.”

Hluboce dojati všichni naslouchali a pak se rozešli domů. Příštího dne, když slunce pozdravilo zemi, stáli mužové kolem údolí vysoko ve skalách. Mlčky se modlíce, zasadili poslední kámen a nyní započali přátelé své dílo. Zespodu rozlévala se voda s hukotem a vytryskovala v údolí. Umělecky vybudovali trpaslíci vodní kanály z dalekého jezera a duchové proudících vod ukazovali vodám obratně cestu, aby chrám nebyl poškozen.

Po celé tři dny proudila voda, než bylo údolí naplněno. Kus za kusem mizel chrám pohledům a všechna krása mizela ve vlnách…. Tři dny a tři noci stáli mužové a dívali se s bolestným srdcem. Když konečně vlny pohřbily chrám, zaznělo kolem bolestné vzlykání. Plačíce, klečeli mužové na zemi, až růžový paprsek slunce pozlatil poprvé hladkou plochu jezera. Pak se obrátili zvolna k odchodu. Byli unaveni jako děti, které uklidnil pláč.

Hualkar stál však na břehu jezera a rozpřáhl, žehnaje, své ruce: “Pane, chrám je tvým vlastnictvím. Tobě poroučím svou zemi i svůj lid. Dokončil jsem nyní vše, co jsi mi uložil, nyní odcházím rád. Jednou sám budeš kráčeti v chrámu, až Holubice povede národy. Nenech mne pak chybět u mého lidu! Chvála a dík…”.

Tu umlkla slova. Stařičký vůdce směl odejít.

Více než tisíc roků přešlo od onoho dne. Blíží se čas, kdy země bude se třást a dunět, kdy hory se budou tříštit až do základů. Pak budou moudří trpaslíci stavěti pečlivě vodám nové cesty. V zářící kráse vystoupí svatyně z mizících vln.

A Imanuel sám přijde a zasvětí náš chrám Nejvyššímu. Čistá Holubice snese se z nebe a znovu rozkvete říše Inků pod žezlem Syna Člověka, pod křížem Svatého Grálu.

Také tehdejší přikázání a zákony jsou zde podány beze změny, skrze mně, H u a l k a r a , který tu opět v duchu smí prodlévat, aby sloužil tomu, který byl zvěstován jako Holubice – I m a n u e l i !

Přikázání Inků

1. Pravdivým buď tvůj čin, tvé slovo, tvá myšlenka, když tě hledá sluneční paprsek, aby se nemusel odvrátit.

2. Posvátným buď tobě tvůj slib, nechť platil komukoliv.

3. Posvátným buď tobě každý tvor nejvyššího Boha. Člověk, zvíře i rostliny mají život jako ty.

4. Posvátnou budiž tobě žena, neboť ona jest květem myšlenek Nejvyššího. Tak jako listy ochraňují květ, tak máš vyživovat, stínit a chránit ženu.

5. Posvátnou ti budiž práce, která by sloužila všem.

6. Měj srdce naplněno díkem. Všechno, co máš a co jsi, dal ti Nejvyšší duch. Nezapomeň na to nikdy.

7. Kéž je tvoje srdce naplněno radostí, zlatá matka slunce se usmívá, usmívej se i ty.

– – – – –

Zákony Inků

1. Nahoře ve vesmíru trůní Nejvyšší duch, jemuž jsme všichni poddáni. Za svoje zástupce na zemi ustanovil Inky. Tam, kde stojí chrám Nejvyššího ducha, úřaduje Inka jako kněz a král.

2. Všichni Inkové jsou poslušni kněžského krále zlatého chrámu, on je „Veliký“ a má nejvyšší a nejmoudřejší vůdce.

3. Všichni Inkové jsou již od dětství školeni a vychováváni ve všech svých povinnostech. Hodnost a důstojenství jsou dědičné: syn je přebírá od otce, který však s pomocí svého vůdce volí vždy nejlepšího a nejschopnějšího ze svých synů. Nemá-li některý Inka syna, může vychovávat za svého nástupce muže své dcery. Může zvolit také chlapce z ušlechtilého kmene, kterého vychovává jako následníka. K obojím potřebuje souhlas „Velikého“.

4. Nikdo z Inků nesmí zapomenout, že je zástupcem Nejvyššího ducha ve svém okresu. Povinnosti jsou u něho na prvním místě. Jeho život patří lidu.

5. Tak jako všichni Inkové poslouchají Velikého bez odmluvy a odporu, poněvadž vědí, že dostává příkazy a rozkazy od Nejvyššího ducha, tak poslouchá skupina lidu svého kněze Inku. Má-li muž 50 let, vstupuje do kruhu starců a Inka rozhodne při slavnosti, ve které je přijat, zda bude mudrcem nebo mužem činu. Povinností „moudrých“ jest, aby radili Inkovi o všem, k čemu je povolá. Mužové činu bdí nad prováděním rozkazů.

6. Každý muž v národě má stejná práva, pokud žije čistě. Narodí-li se chlapec, zůstává v domě rodičů až do 16 roků, pomáhá matce v domácnosti a otci při práci. Dohromady s ostatními učí se plavat, běhat, jezdit a lézt. Především se učí poslouchat.

Když dospěje času zralosti, přejde do stanu mladíků.

Každý stan mladíků jest pod dohledem mužů činu. Zde se učí mladíci především pracovat, pokračují však denně dále v tělesných cvičeních. Nejdříve musí nový obyvatel – stanu mladíků vykonávat těžkou práci, která se naskytne. Dohlížitel bedlivě pozoruje, k čemu se chlapec nejlépe hodí. Pak obdrží mladík v tomto oboru zvláštní školení a je přidělen pomocník mužů, kteří tyto práce konají. V 21 letech stává se mladík mužem. Může samostatně pracovat a bydlí v domě mužů. Nyní si smí zvolit ženu a zřídit vlastní obydlí, jestliže chce. Jeho volba podléhá souhlasu Inkově, který pak dvojici požehná.

7. Práce je povinností a darem. Kdo je za něco trestán, nesmí po určitou dobu pracovat. Čím více a čím lépe někdo pracuje, tím více je hodnocen a vážen. Inka určuje, co se bude dělat. Stavění chrámů nebo silnic, zřizování nových obydlí, obstarávání živobytí nebo oděvního materiálu. Mužové činu dohlížejí, aby každá jednotlivá práce se vřadila do celkového rámce. Každý muž vykonává svoji povinnost na místě, na kterém byl postaven. Všichni vědí, že tím slouží Nejvyššímu duchu.

8. Co kdo potřebuje pro sebe a své lidi, kteří s ním bydlejí v obydlí, to obdrží u správce zásob. Tito mají na starosti aby měli v zásobě životní potřeby, materiál na odívání, avšak také kovy a kameny na ozdobu těla a obydlí a to v dostatečném množství. Správcům těchto skladů jsou přiděleni jako pomocníci mladíci a mužové, kteří se nehodí k žádné zvláštní práci.

9. Kdo nebydlí již v domě rodičů, obdrží od svého dohlížitele všechno, co potřebuje.

10. V 10 letech opouští děvče domov rodičů, kde pomáhalo matce a od ní se učilo.V obydlí děvčat, kde dohlíží více žen, učí se zpívat, znát byliny, pozorovat dráhy hvězd a shromažďovat peří. Podobně jako chlapci, jsou děvčata vychovávána k oněm ženským zaměstnáním a vyučována těm pracím, pro které mají schopnosti: pletení rohoží, vyšívání, našívání per, kroucení provazů, zhotovování oděvů atd. Bydlí ve stanech děvčat, pokud některý muž se o ni neuchází.

11. Synové a dcery Inků bydlí ve stejných stanech s ostatními soukmenovci. Jsou vychováváni jako tito a zůčastní se všech prací. Teprve když nastává doba vstoupení do určitého povolání, stává se syn Inků, který je určen za následníka, žákem otcovým. Ostatní synové Inků jsou ve všem rovni ostatním mladíkům a mužům. Dcery Inků musí se všechny více učit než ostatní děvčata. Učí se vázat uzly a rozvazováním je číst, připravovat léčivé byliny, rozeznávat nemoce a ošetřování nemocných. Hlavní jejich prací je čistit a zdobit chrám. Provdá-li se dcera Inkova, tu pracuje v obydlí svého muže tak, jako každá jiná žena. Chrámová služba tím přestává. Své znalosti léčení musí však používat ve prospěch celé obce. Na příkaz Inků musí také v každý čas vázat uzly, mají-li být odeslána nějaké zprávy anebo pomáhat – plést rohože pro chrám, je-li jich zapotřebí.

12. Žádné děvče nemusí následovat muže, k němuž pociťuje nechuť.

13. Žena je muži posvátnou. Muž ji chrání, jest ženiným přítelem a rádcem. Žena pečuje o domácnost, zdobí ji, dává muži děti a vychovává je. Jen společně jsou před Nejvyšším duchem považováni za celek.

14. Ani jeden den nezačne bez poděkování Nejvyššímu duchu, ani jeden den neskončí bez díků.

S těmito zákony a se sedmi přikázáními Nejvyššího ducha dovedli jsme udržet náš národ po tisíciletí čistý, pokud nezasáhly cizí vlivy.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok