Však to co? Ve večerním tichu zazněl náhle zmatený křik hlasů. Vzrušený lid se shromažďoval v hloučcích a ubíral se ze všech stran k moři, kde plul velký počet lidí jako obrovské labutě.

Dosud nikdy nepřijely žádné lodě. Jaká to byl krásný pohled! Jako děti jásaly pátrající muži a jejich vábivé volání znělo daleko na moře. Lodě zůstaly však venku. Nastávala noc a vycházely hvězdy. Se smíchem vraceli se mužové ke svým obydlím. Před Hualkarovým trůnem stáli staří moudří rádcové ještě v důvěrném rozhovoru.

„Jste na omylu, domníváte-li se, že Pizzaro byl prvním, kterému se podařilo vniknouti do říše Inků. Nenapadlo vám, že se mezi Španěly udržovala pohádková zvěst o „zlaté zemi“, že oni věřili dříve než se vydali ji hledat?

Asi sedm století před Pizzarem narazily španělské lodě na pobřeží Peru. Byla to hrůza, která se snesla na nás a na naši zemi. Až do jejich příchodu neznali jsme, co je to zbraň. Oni to byli, jež nás naučili záměrně zabíjet lidi! Mnoho vody uběhlo, než se země vzpamatovala ze svého zpustošení, než naše zmučené duše našly opět vnitřní rovnováhu. Mnozí, kteří tehdy z hrůzy zešíleli, se již více nezpamatovali. Jednomu jsme se však přitom naučili: že jsou lidé, kterým pohled na zlato a drahokamy zmámí a opojí duše tak, že se změní v učiněné ďábly! Naše svatyně toho byla ušetřena! Naši přátelé bytostní věděli si ihned rady, po které jsme my marně pídili. Pomohli nám svésti vody z jezera do údolí, v němž stál náš nejvyšší chrám a celé je zaplnili. Také o tom se ještě zmíním, neboť to, co tehdy postihlo nás, bylo horší než smrt!“

Když synové slunce příštího dne opustili chrám, pospíchali mužové na pobřeží, aby se podívali na třpytící se lodě. Tam byl rušný shon. Z každé lodi byl spuštěn na vodu člun s posádkou. Všechny čluny směrovaly ke břehům. Hlasitě zaznělo veselé volání:

„Přicházejí, přicházejí!“

Poslové běželi do královského paláce, aby podali „velikému“ zprávu. Hualkar odebral se na pobřeží a stál tam uprostřed svých rádců, čekaje člun a radoval se s ostatními.

Veliký byl však údiv synů slunce, když cizinci vystoupili na zem. Bylo vidět žluté obličeje, hnědočervené vlasy, lstivé oči a žádostivé pohledy. Oděv mužů jevil se jako barevná směsice. Údy měli obaleny železem a železné pláty pokrývaly prsa.

„Co jsou tak slabí, že potřebují oporu? Cožpak nemají již nohou?“ dohadovali se muži. Při tom se vesele smáli a dívali se na sebe a smáli se ještě více. Nyní však počali cizinci mluvit. Ukazovali, tázali se, avšak nikdo jim nerozuměl a to, co říkali, doznělo naprázdno ve větru.

Hualkar předstoupil a pozdravil cizince. Nabídl jim jídla a nápoje k osvěžení. Slíbil, že obdrží všeho dost a všechno bude dopraveno sem na břeh. Avšak cizí mužové nerozuměli tomu, co Hualkar říkal a ve velikém počtu táhli do města.

Běda tomu dnu! Zvědavě vnikali do každého obydlí a jejich žádostivé pohledy nečistých myšlenek polekaly plačící ženy a děti a vháněly studu do tváře děvčat.

Dny ubíhaly. Jako bzučících brouků, celá mračna táhlo to městem. Žlutohnědí muži, kam se kdo podíval. Smích a křik zněl až do noci. Hualkar chtěl bránit tomuto hýření, ale výsměch a posměšná slova byla mu odpovědí. Již přicházely žaloby, že cizinci rouhavou, žádostivou rukou berou drahokamy, řetězy a nádobí a že loupí ovoce a chléb. Tu svolal Hualkar své věrné. V noci, až cizinci budou spát ve svých lodích, chtěli prosit ve svatém chrámě Boha o záchranu z nouze. Všem zdálo se dobrým znamením, že právě tohoto večera vyhledali cizinci své lodi velmi brzy.

Tak šli mužové i mladíci na modlitbu do chrámu. Noc byla tichá, měsíc svítil jim jen svou čtvrtí a květiny vydávaly omamující vůni. Bez hlasu vstoupili mužové do chrámu s vroucí prosbou v srdci.

„Pane, zachraň nás od zkázy!“ Tak zněla modlitba mnoha hlasů vzhůru k věčnému Bohu.

Pak mluvil Hualkar k lidu, napomínal ke klidu a nařizoval bdělou opatrnost. „Každý nechť opatruje, co má a zahrabe v noci všechno, co může. Až nebudou viděti cizinci zlato, odejdou na cizí pobřeží. Zítra musíme poslat posly po celé říši podle pobřeží, aby odklidili všechno zlato dříve než je spatří žádostivé zraky cizinců“.

Dlouho ještě zůstali mužové pohromadě a pak opouštěli posilněni údolí. Když se však blížili ke svým obydlím, slyšeli zmatené, hrůzné zvuky, sténání a pláč, výkřiky – nyní zase jeden pronikl náhle tichem v klidné noci. Temné postavy plížily se kolem domů. Nevýslovná hrůza zmocnila se mužů a oni se vyřítili v zástupech na pomoc těm, které tu bez pomoci a ochrany nechali doma o samotě.

Běda, příliš hrozné to bylo, co tu nalezli. Všechno obydlí vyloupena, všechno zlaté nářadí, radost a ozdoba jejich života, byly ukradeny. Však mnohem horší pohled naskytl se jim v bytě jejich poděšeným zrakům: ženy a děti válely se v krvi. Ležely tu zpola zmrzačeny ještě živé, kořist nejsurovější a nejhroznější žádostivosti – tak nalezli mužové své nejmilejší.

Tu zachvátil je mocný hněv, tyto dětské duše a krvavě rudý vztek vřel jim v jejich žilách. Uchopili kameny, kde jen jaké našli, vytrhali je z plotů a házeli je s křikem na vetřelce. Téměř ani jeden se neminul cíle. Nikdy před tím nezabíjeli lidi, nyní však prolitá krev spojila jejich hlavy.

Plni líté bojechtivosti, hlasitě řvouce jako pumy, hnali se vztekem beze smyslů za cizinci, kteří prchajíce jako stádo, utíkali k moři. Většina z nich unikla v člunech, mnozí však zůstali ve vlnách.

Když obláčky na nebi ohlašovaly příchod matky slunce, pospíchali mužové, chvějící se hnusem domů, ke zničenému krbu. Všechny mrtvé nechali ležet a pátrali nejdříve po ženách. Běda, jaké to bylo nekonečné lkaní! Žaloby a pláč naplňovaly každé obydlí. Chvěje se starostí, pospíchal Hualkar k ložnici děvčat. Ještě nikdy tam nevstoupila jeho noha a dokonce i nyní se mu zdálo jeho jednání hříchem. Avšak starost o Alku, jeho miláčka, hnala jej dále. Ještě doufal, že cizinci nedošli tak daleko, poněvadž bylo všude ticho.

Bylo tu ovšem ticho, ale ticho smrti. Zde řádili ti divoši ještě hůře než v domech. Byl jako ohromen a jeho srdce jakoby zkamenělo. Pátravě kráčel vzdušnou místností a zatlačoval milosrdnou, mírnou rukou mnohé oko, zlomené bolestí. Avšak tu, kterou hledal, zde nenalezl.

Unikla snad strašlivé smrti? Utekla? Byla uloupena? Nežil nikdo, kdo by zodpověděl jeho otázku. Stůj! Co to bylo? Uprostřed cesty ležel jeden z nádherných copů, které bývaly jeho radostí a jeho tajnou pýchou. Vzlykaje, pozvedl klenot ze země a přitiskl jej na rty. Potom nevydržel však již v místnosti a obrátil se k odchodu.

U vchodu potkal Uatu, v jehož zraku tajila se úzkost. Jeho tvář byla zmučena bolestí. Beze slova podával mu ruku, ve které držel cop. „Kde je Alka?“

Zavrtěl hlavou, neboť mluvit Hualkar nemohl. „Budeme ji hledat!“

Dlouhý čas hledali oba marně, pak volala železná povinnost Hualkara pryč. Bylo mnoho co dělat, neboť bez něho cítil se lid bezmocným. Vyhrabali mnoho hrobů a k večeru uložili do nich své milé, zazpívali pohřební píseň a modlili se, plačíce v hlubokém smutku.

Ubité hanobitele míru poházeli do moře plni odporu. Nechť slouží za potravu rybám!

Hualkar měl býti všude v této chvíli, neboť tam bylo třeba jeho pomoci, onde zase rady. Navenek plnil své vůdcovské povinnosti, avšak v nitru byl mrtev. „Alko, kde jsi? Co se ti stalo?“ křičela jeho duše v nouzi a úzkosti. Nedostávala však odpovědi. Uata hledal s veškerou silou lásky, avšak stále marně.

Příštího dne svolal Hualkar muže. Poprvé shromáždil všechny na volném prostranství, nikoliv v chrámě. Když byli všichni pohromadě, vystoupil na kámen, pozvedl ruku a modlil se o moudrost: „Všemohoucí, ty vidíš naši bídu! Naše bolest je hluboká, že nedovedeme již postřehnout, co zamýšlí tvá vůle s námi! Těžké, ba to nejtěžší se nám přihodilo, co člověk téměř nemůže snést. Osamělá a zpustošená jsou naše obydlí a naše srdce se chvějí hrůzou. Vlastní život není pro nás ničím….“

„Pane, nech nás zemřít!“ zaznělo z davu.

„Zemřít, ano zemřít“, letělo to řadou. „Nechceme žíti dále!“

Hualkar zvedl hněvivě hlavu. „Nechte mne mluvit s Bohem, naším Pánem, neboť bez něho jsme méně než prach!“ Opět zvedl ruce k modlitbě. Pak se obrátil k mužům: „Chcete zemříti jako zbabělí kojoti? Ovšem, bylo by to pro nás lehké! Nemáme již co ztratit než svůj život. Odhodíme jej jako neužitečný tomu, který nám jej dal. Myslíte to tak?“

Kolem bylo ticho. Hualkar mluvil dále: „Přátelé, tam dole hučí moře. Všem mukám bude konec, skočíme-li do něho. Láká mne také. Ale …… co pak? Pohleďte na svoje ruce! Jsou zbarveny lidskou krví! Odvážíme-li se takto předstoupit před věčného soudce? Jsme tak poskvrněni a tak hluboce toneme ve vině a hříchu, že nám nezbývá času k smrti. Pykat musíme za to, co se stalo. Musíme  ž í t !

„Je to příliš těžké!“ volali mnozí.

Hualkar jim rozuměl. „Ano a protože je to těžké, proto to Bůh žádá. Nemluvte již nikdy tak lehkomyslně o smrti. Pomůže mi při tom, co se nyní musí stát. Zpustlá a znesvěcená jsou naše obydlí a my je musíme postavit na jiném místě.“ Po dlouhé poradě bylo rozhodnuto, že nová obydlí budou postavena v sousedním údolí. Všechno, co mají ještě rádi, co má pro ně cenu, vynesou ještě dnes ze starých obydlí a pak opustí místo hrůzy. Až budou státi nová obydlí, stráví plamen místa, kdy byli tak šťastni a kde je zastihla taková pohroma.

Dříve než se po modlitbě rozešli, věděl Hualkar, že jeho rada byla správná. Dal mužům práci, neboť jenom práce je mohla nyní zachránit a za ztroskotaného života mohl vzniknout nový.

Horlivě se měli všichni k dílu. Již této noci chtěli spát všichni na mechu v údolí na druhé straně.

Nyní měl Hualkar také trochu času myslet sám na sebe. Šel do svého obydlí, vzal rohožky, které mu ještě zbyly, nalezl i stříbrnou sponu a pak chtěl odejít. Tu uslyšel šepot a když se ohlédl, uviděl děvče, sotva šest let staré. Jeho šatečky byly úplně roztrhané.

„Dítě, jak sem přicházíš?“ tázal se Hualkar. Dítě pozvedlo oči. Všechnu hrůzu, kterou vidělo a jež se vryla hluboko do jeho duše, bylo možno z nich vyčíst. Hualkar strnul pohledem dětských očí. „Máš přijíti“, pravilo děvče, uchopilo ho za ruku a vedlo ho ven k blízkému lesu, křovím a houštinami. Konečně dospěli na tajné místo, kde seděl u pramene Uata. Jemu v klíně odpočívala…. „Alka, můj miláček!“ zajásal zmučený otec a klesl na kolena vedle obou.

Byla to ovšem Alka. Ale nebylo to již to krásné, zářící a slunné královské dítě. Její vlas byl sněhobílý, pokud ještě nějaký zbyl. Oči byly plny hrůzy, ruce vykloubené a tělo zmučené. Vzlykaje, objal Hualkar dceru. „Pryč s tímto pohledem plným hrůzy a žalu!“, zasténal. „Promluv, miláčku, řekni alespoň jediné slovo!“

Tiše však zavrtěla Alka hlavou a slzy řinuly se jí po tvářích. „Netrap ji, ona nemůže mluvit“, pravil Uata chvějícími se rty. „Pomoz mi zmírnit ta strašlivá muka.“

A co mohla vykonat pečlivá láska, to se stalo. Prchající duši však zadržet nemohla. Jediný pohled plný lásky rozjasnil ještě jednou Alčino oko, přeletěl od otce k příteli a její víčka se pak těžce zavřela. Její duše byla volna a mohla vystoupit ke světlým výšinám, kde prodlévá ještě dnes.

Plačíce a modlíce se, klečeli oba muži u zesnulé. Nepromluvili hlasitého slova. Mlčky odnesli tělo Alčino do osady a pohřbili je do hrobu. Všichni mužové přišli a hlasitý nářek rozlehl se kolem, když spatřili dceru Inků. Všem byla tou nejkrásnější, všem byla pomocnicí a radostí.

Když se skláněla tichá noc, hovořil Uata s otcem, vyprávěl mu, jak nalezl tu, která mu byla nejmilejší na zemi. Co se dozvěděl od dítěte, těžce se snášelo, ale rychle bylo vysloveno.

Za nádherné, modročerné copy uvázali ďáblové v lidské podobě Alku na trám, aby sní mohli dělat, co se jim líbilo.

Alka volala hlasitě k Bohu o pomoc, až jeden z cizinců jí vyřízl jazyk z úst. Když tu pak jako neživá visela na trámě, sebrali cizinci ještě poslední zlato, jež se dalo pobrat a utekli pryč. Pak přilezla Iny, nebojácné dítě, z jakéhosi úkrytu, přiblížila se k Alce, která se právě probrala a přeřízla copy, jimiž byla připoutána. Obě pak utekly do lesa k prameni. Tam je nalezl Uata. Mlčení sneslo se po tomto vyprávění na oba muže a jejich ruce se našly.

„Otče“, přerušil konečně Uata mlčení, „miloval jsem tvé dítě, dovol, abych byl nyní tvým synem. Nikdy jsem neslyšel slova lásky z jejích úst a nevyměnili jsme spolu ani polibku, ani přísahy. Život je nám dlužen naši lásku, avšak nerozlučně spojila nás smrt.“

A Hualkar odpověděl: „Ano, zůstaň u mne a pomoz mi postarat o můj ubohý, potlačený lid.“

Několik dní přešlo. Stará obydlí byla spálena a jen pevné zdi, které chránily tak mnohé, tyčily se v černém kouři hrozivě z trosek. Tyto trosky a nesčetné skalní hroby byly svědectvím o tom, co se stalo. Nová obydlí byla zbudována a stála tu veliká a neradostná. Osamělé stálo obydlí Velikého, nikdo však obydlí nepotřeboval. Iny, nebojácné děvče, poslal Hualkar k přátelům, aby ve společnosti dívek kvetlo a zapomnělo na hořké utrpení.

Nyní zvolal Hualkar muže do chrámu, aby prosili Boha o odpuštění. Pravil: „Lidé a zvířata jsou tvorové Boží. Zabíjíme-li v krvavé žádostivosti, jsme zavrženi před Božím zrakem. Tak učilo nás věčné přikázání. Všichni jsme se provinili, neboť jsme propadli opojení krve. Hněv člověka nedělá to, co je správné. Učinili jsme to však v hořké bídě. Prosíme Pána, aby nám odpustil!“

Když mužové kráčeli domů, pravil jeden z nich: „Lodi jsou pryč, je dobře, že jsi vyslal posly, aby varovali mírumilovný lid všude kolem.“

Byla noc a Uata nemohl spát, neboť jeho prudká bolest byla ještě čerstvá. Mladík tiše vstal z lůžka, vyšel ven a hluboce zamyšlen, ubíral se k chrámu. V myšlenkách vracel se neustále k oné hrozné noci, viděl opět plížící se postavy před sebou, jak se plazí kolem obydlí a zdálo se mu, že slyší i mnohý zoufalý výkřik.

Náhle byl čímsi upozorněn, aby se bystřeji rozhlédl. Zastavil se. Tam slézali lidé se skal, skuteční lidé z masa a krve. Odkud přicházejí ty temné postavy? Kam se plíží tak tajně? To platilo chrámu! Uata vykřikl a pospíchal jak štvané zvíře zpět a volal: „Probuďte se, mužové! Nepřítel chce nám uloupit to poslední! Vzhůru ke chrámu, ke svatyni! Hříšná žádostivost natahuje rouhavou ruku po zlatě posvátných ozdob. Braňte se, mužové!“

„Ne tak!“, zvolal Hualkarův rozkazující hlas, který byli zvyklí poslouchat. „Vrhneme-li se na nepřítele, tu bude krveprolití a vraždění a já pochybuji, že budeme s to jim zabránit, aby žádostivě nevpadli do svatyně. Slyšte, co vám radím. Pospěšte nejkratší cestou tiše k chrámu, vejdeme dovnitř a obsaďme vchod. Všechno ostatní uvidíme potom!“

Ochotně následovali mužové Velikého a podařilo se jim dosáhnouti v nejkratší době, nepozorováni, chrámu. Jen Uata zůstal venku jako zvěd, aby oznámil blížícího se nepřítele. Rozsvítili několik lamp a když se ozvalo Uatovo varovné volání, zazněly vážné zpěvy mužů, které s hukotem letěly k nebesům.

Strašlivě výhružně znělo to cizincům, kteří v pověrčivém strachu rušili ve chrámu duchy a bohy.

Mnohý ze strachu utekl a ostatní se shromáždili venku, kde v bývalém palmovém háji hledali úkryt mezi kameny. Lid nazýval toto místo „zahradou zla“. Tam se rychle radili a pak poslali zvěda. Když se zvěd blížil k zlaté bráně, uchopil ho Uata pevnou pěstí.

Již chtěli mu přátelé pospíchat na pomoc, když v tom sjel blesk a do hučícího rachotu hromu mísil se hukot hlubin země.

Tato počala se prudce třást a s rachotem rozevíraly se trhliny v zahradě zla. Blesk stíhal blesk a dunění země přehlušovalo výkřiky nepřátel. Mohutný proud deště bubnoval ve skalách a všechny mocnosti se spojily, aby zachránily posvátný chrám Boží.

Když příštího jitra zlatá matka slunce míruplně zasvítila na lidi, zřeli s údivem na zpustošení. Všichni nepřátelé byli pohlceni zemí. Zůstal jen zvěd, chycený před branou rukou Uatovou a vedle něho Uata sám, smrtelně zraněný. S láskyplnou starostí snažili se mužové, aby mu pomohli, on se však bránil.

„Nechte mne, přátelé, odcházím rád. Bez Alky je můj život neradostný. kdybych mohl odejít s čistýma rukama, tu bych rád odhodil svůj život ještě dnes. Avšak já jediný, který dnes hřešil, nemám žít, abych odpykal, co jsem učinil.“

„Bůh tě bude soudit“, těšil ho Hualkar, „Bůh, který tak milostivě zachránil chrám, bude milostiv i tobě!“

Když duše Uatova odešla, zavolal Hualkar lid do chrámu. Všichni chtěli poděkovat Nejvyššímu za zázrak této noci. Později vyhrabali Uatovi hrob. Pak vyslal Hualkar zvědy, aby pátrali po stopách cizinců. Tito našli také místo u moře, kde lodi v noci přistály a kde se nalodili ti, kteří vyvázli životem. Po nepříteli nebylo však ani stopy. Pohltilo zuření moře všechny tyto pyšné lodi? Podařil se jim návrat domů? Nikdo to nevyzkoumal, avšak od tohoto dne nebylo již vidět cizinců. Až po mnoha staletích přiblížilo se zemi nové neštěstí.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok