Kolem Hjalfdara se však pohybovala vlákna. Bytostní napínali kolem něho pozemské síly a jeho duchovní oko vidělo světlezlatý most, na němž se objevil Heimdall, Světlý strážce. A jeho hlas byl jako hlas rohu, když pravil : „Tvůj Pán, který řídí a pohybuje nebem a zemí a který stvořil nás a naplnil nás silou svého živoucího Světla, praví ti nyní mými ústy, jimž lépe rozumíš než ústům jeho věčných Světlých duchů. Povstaň, vezmi svůj lid a putuj k severu! Neboť tato země bude zemí ohnivou po dlouhý čas, ve kterém vytvoří skvělé hodnoty.

Teprve později, až tvůj duch tě opět přivede sem dolů, bude nosit lidi z masa, kostí a krve.

Ty jsi jeden ze stvořených z prasemene, jehož země bude několikrát nositi, aby na ni a do jejího rodu zasadil čistotu svého původu. Proto povede tebe a tvůj lid přes šíři moře, čas od času, skrze věčnost a ty budeš praotcem lidstva a na konci těchto dob láska Světlého Otce uzavře kruh tvého putování.“

S hukotem přiletěla bouřka a jen malé bezoblačné místo bylo nad Hjalfdarovou hlavou. Zář Světla ležela na jeho tváři a všichni mužové ji viděli.

V tichém pochopení drželi schýlené hlavy a mladí mužové klečeli na zemi. Všichni pozvedli ruce nahoře otevřené a očekávali požehnání věčných Světlých.

Slyšeli Heimdallův roh, vyciťovali lesk jeho světlého oblouku a cítili, jak bytostné tkaní napíná kolem nich svoje síly a očisťuje nebe, pod kterým stáli.

Pozorovali zuření a rostoucí hukot ohnivého nitra země, cítili chvění tenkých vrstev, na kterých dosud putovala jejich noha a slyšeli volání Hjalfdarova rohu, který vyzýval k opuštění osady.

Dobře uspořádaný a přece v klidu vydal se na cestu malý průvod. Ženy, děti, kozy a krávy, telata a psi, někteří obtížení náklady, někteří volní.

Hejno ptáků sledovalo je ve vzduchu jako hejno bílých holubů.

Holda kráčela v čele průvodu a za ní čtyři světlovlasé dívky. Pak řadily se ženy každého stáří, z nichž některé byly neseny na nosítkách. Ty byly poraněny.

Holdina péče neponechala nic živého v osadě. Kolem její postavy byl upředen světlý plášť, jehož řídící a šeptající pomoc byla pochopitelná jen ji a Hjalfdarovi.

Na Hjalfdara přišla síla shůry. Stál, všechny o hlavu převyšujíce ve své malé skupince. Ženy a děti zastavily na úpatí pahorku a dívaly se z části v plachém obdivu, z části ve starostech, zda je všechno to hrozné prožití neobklopí. Dívaly se v jediné důvěře a úctě na světlovlasého vůdce, který zářil jako Heimdall. Jako by světlý kruh tkal se kolem něho a z výšin blížil se světlý plamen a hučící zvuk.

„Já jsem ten, který tě volá. Já, ten, který jsem! Jedině existující! Pravím ti, splň, co ti poroučí Duch Boží. Jsi ve Světle jeho Lásky a náplň jeho svatou Vůli jako posel ve hmotě, uzrávej k provedení! To praví ti ten, který se jmenuje Amen !“

Hjalfdar naslouchal hukotu této síly, která ho naplnila dosud nepoznaným proudem života. Cítil a viděl záchvěvy plamenného Světla, které se mu zdálo příliš silným, než aby se odvážil do něho pohleděti.

On, který dosud všechno beze strachu přijímal a snažil se vyzkoumat a pochopit, byl jako oslepené, přemožené dítě, jež chvějíc se skrývá svou tvář do rukou.

„Pane, který se nazýváš Amen, Ty jsi vyšší než všechno, co jsem kdy tušil, vím to, cítím tvou moc a sílu, která proudí skrze mne.

Heimadalla směl jsem vidět, Tebe však nemůže vidět žádný člověk, nýbrž jen odlesk Tvého lesku. A již tento odlesk mne spaluje „

Hjalfdar nevěděl, že mluvil všechno zřetelně a hlasitě slovy svých druhů tak, že mu rozuměli. Hjalfdar necítil a neviděl, jak se s údivem schylují plni zbožnosti. Mlčky a v úctě naslouchali mohutným zvukům a slovům, která promluvila z milovaných úst.

Tak jako Hjalfdarovo, tak i jejich nitro bylo zasaženo a rozechvěno a tak jako on poznali i oni přemocnou sílu slov, která opět zazněla z něho: „Nechám před vámi kráčeti jednoho z mých duchů, abyste zachránili semeno, které má býti na zemi nositelem mého světlého Slova.“

„Budete vedeni, chráněni radou a můj zákon budiž vám životem a život vaším světlem s vaší oporou až do věčností!

Obrať nyní svou tvář ke hvězdě, která ti září na severovýchodě a kráčej v čele svého lidu. Dívejte se jen kupředu, ne za sebe, neboť zuření svítícího ohně přelije se všude jako moře a ještě se sykotem poteče do moře.

Všechno, co zůstává, to má a zůstane s vámi. To ostatní je pouze velikým stupněm k vybudování veliké slavnosti. Buďte bdělí a učte se ze tkaní mocných sil stvoření v mé vůli. Nyní vydejte se na cestu, neboť vaše hodina nadešla!“

A Hjalfdar kráčel ve svitu polární hvězdy na severovýchod, maje v zádech rudou zář nebe a dýmající páry. Jeho věrní šli za ním. Nebylo žádného zvuku úzkosti nebo žalob a žádný pohled neobrátil se zpět do strašlivé výhně. Všechno bytostné pospíchalo napřed, svištění a šustění křídel bylo cítiti nad jejich hlavou.

Kráčeli stále s klidnou pravidelností , majíce v důvěřujícím duchu ještě nepochopitelný cíl, vedeni vírou v moc velikého Světla osvěcováni jeho silou kráčeli po písčinách s krátkými travami do holé, suché, chladné a mlčící nekonečnosti.

Tato krajina byla jim neznámou a oni se jí dosud vyhýbali pro její velikost prostoru. Jako vypálená kotlina zvlněná maličkými pahorky, písčitá a prázdná, bez života a osamělá rozkládala se před nimi, jako připravená ke vzniku dalšího života.

Tak blízká jejich půdě milého domova, kde byla spojena rajská krása s drsnou divočinou a půda bohatá a plodná, tak blízko ležela tato spálená, zasypaná země, kterou kdysi zrodily také žhavé, strašlivě se ženoucí proudy ohně.

Mlčenlivá, připravená a přesto prázdná. Tak tu hučela a čekala a noha Hjalfdarova, prvního vyslance ducha, táhla touto čekající zemí.

Čekající země! Kdo ji tak nazval ? Náhle měla toto jméno. Oni ji neznali.

Ten, který šel vpředu, výše vztyčený než dosud, s kopím v sevřené pěsti, mocnými, pružnými, ale opatrnými kroky stále bdělého pantera, každý nerv a sval napjatý k připravenému činu, toho znali jedině a ten byl nyní vůdcem, domovem a cílem.

Nedívali se nazpět, ačkoliv čekající země ve své mlčenlivé řeči byla pro ně téměř výhrůžkou.

Písečné vlny byly nekonečné, jakoby tu právě ustupovaly do moře po dlouhé, široké záplavě. Tak to tu vyhlíželo a jen okraje pahorků červeně žhnuly od záře, která se chvěla na celém nebi. Hrady mraků hnaly se od severu a klesaly dolů jako hluboké závoje. V dáli vyla zvířata, jejichž hlasy dosud nikdy neslyšeli.

Hjalfdar kráčel vpředu a zdálo se, jako by nad ním proudilo dolů přemocné Světlo, pronikalo do něho, rozšiřovalo a narovnávalo jeho tělo a zvedlo jeho hlavu do výše.

A ze Světla stále k němu mluvil hlas rozechvívajícím tónem a vše pronikajícím zvukem plným slávy. Stále musel naslouchat tomuto hlasu a bylo mu, jako by ho slýchal vždy, již před dávnými časy. Slyšel šumění posvátných vod a slyšel zpěv Světlých ve chvějivém jásotu a pohybujícím dechu. Viděl Světlo, nic než Světlo. Neviděl prach a namáhavou, šedou vrstvu písku, která chtěla překážet jeho nohám. Viděl Světlo! Toto Světlo šlo před ním a bylo to, jakoby se šlo rychleji a on je neopustil a jeho duch se ho držel.

Tu otevřel se nepřemožitelný proud, který pronikal jeho duchem i tělem, jež zapomínalo na klid a spánek i jídlo a hlas ihned napomenul: „Pamatuj na ty, které vedeš!“

Tu zastavil a podíval se poprvé na sebe. Putovali již mnohé hodiny téměř bez hlesu a bez váhání, avšak nyní vzhlíželi k němu prosící, očekávající oči. Holda přistoupila s velikou hliněnou nádobou.

„Nenapiji se první, nýbrž až poslední, Holdo. Dej dětem, zvířatům a pak ženám!“

Holda tak učinila a vystačilo pro všechny.

„Na této pouti naučíte se vážit daru nápoje jako modlitby! S touto vodou proudí do vás hojnost síly, kterou vám posílá světlý Otec z Prazdroje. Budete-li ji píti v Jeho jménu s veškerou silou své touhy, pak bude vám jediná kapka občerstvením a potravou, která vám dá více než všední živobytí.

Děkujte však v živé radosti při tom tak, jako to může činiti jen ten, kdo opravdu žízní!“

Tak promluvil z Hjalfdara hlas, který všichni znali a který nazývali Hjalfdarovým světlým hlasem. Když zazněl, bylo to pro ně jako modlitba.

Těšili se z občerstvení a na jeho příkaz se utábořili na krátký čas. Brzy však se zbarvil obzor, padly sem náhle temné stíny a chladný vítr rozvířil písek. Dolů snášeli se bytostní, kteří se táhli jako závoj do ohromné výše a šíře a měli cosi omamně konejšivého ve svých pohybech. Tu zaduněl jako budíček Hjalfdarův roh a všichni vyskočili.

„Nesmíte spát, ale musíte zůstat bdělí na poušti při naší pouti čekající zemí, která nepotrvá již dlouho a pak usměje se na vás nový domov. Buďte však bdělí, modlete se tou trochou chleba a čistou vodou, která je naplněná silou Světlého Otce, neboť on sám mi tak poručil!“

Hjalfdar pohlížel vzhůru a jeho tvář byla ozářena světlou září, jejíž pramen nikdo neviděl, neboť nebe bylo šedivé a země ležela ve stínu noci.

Stále ještě byl dusivý zápach ohně nad širou krajinou, stále ještě hrozil temný, dunivý rachot nad zemí, která se tu zdála být hustější a pevnější, starší než chvějící se rašeliniště starého domova. Mlčky, zavírajíce oči při setkání s šedivě lesklými duchy písku a bytostmi, kráčel průvod lidí za svým zářícím vůdcem.

Před nimi byla šedivá, téměř neproniknutelná noc, za nimi šlehal oheň z hlubin a žhavé moře s vířícími vlnami polykalo všechny milované byliny a všechny prýštící vody… Hejna ptáků objevovala se stále řidčeji a v jejich uších zaznívalo již jen volání vodních zvířat, které padaly v celých řadách spálené. Bylo to hrozné.

Kde byly asi ty mnohé bytosti, které měly svůj domov na nebi, v lese a ve vodě? Byly všechny stráveny tekutým žárem, který se rozlil ze zlatě planoucích jezer ohnivé země po celé zemi? Nebyla to však žádná bolest pro ztracené statky v těchto lidech, nýbrž jen dík za záchranu.

V důvěře a díku pohlíželi vzhůru k Hjalfdarovi. Z něho proudilo k nim něco, co je posilovalo. Kráčeli za ním bez všelikých úvah po celou tu dobu nekonečnou, šedou nocí a nebáli se. Všichni byli silní mužové a ženy, důvěřivě otevřeni životu. Proto také proudily všechny pomoci a síly k nim a oni je pili žádostivě plnými doušky.

Viděli, cítili a prožili, jak celý svět kolem nich byl naplněn nepřehlednou mocí. Jejich oči se otevíraly a oni viděli světelná vlákna nad sebou a prožívali blížení, šepot a pomoc bytostných služebníků Merkurových.

Také Merkur, který se zdál býti vládcem všech živlů, se přiblížil a objevil se v jednom mraku. Byl tak nesmírně silný, že veliký počet elektrických blesků se vybil nad zemí.

Děti ukrývaly se plaše před svištícími živly, ženy kráčely silné a tiché, bojující proti noci bouře.

Nebylo v nich ani stopy po myšlence na hněv Světlého Otce, neboť ony viděly v tom jen všemocný projev jeho silné moci. Necítily žádné viny a necítily proto také žádného strachu.

Po krátkých šedivých dnech následovaly dlouhé noci. Čím dále táhli na sever, tím zdály se býti delší. Bytostní ukazovali se jim jako modročerné, plynoucí, mlžné ženy ocelového lesku. Pozorovali bytostné nejrůznějšího druhu a byli by se jistě báli, kdyby byli znali strach. Na místě bázně byla u nich ještě důvěra v obratnost v sílu těla a pomoc Světlých.

Čím dále táhli temnotou severního pásma, tím silněji vyrůstala v nich láska k věčnému Světlu. Tato láska byla tak veliká, že povznášela jejich plamenné chtění nade všechny jejich pozemské temnoty. Bylo také velmi chladno. Každou chvíli vystupovaly však ze země tepelné vlny, které vše vyrovnávaly a vlhkost, která se již chtěla usaditi jako sníh, opět se vypařila.

Na odpočinek nebylo pomyšlení a Hjalfdar cítil, že tkaní těchto nočních chmurných bytostných počíná zvolna působiti ochromivě a uspávavě.

Nařídil své chtění vzhůru ke Světlým a vyčkával poselství a pokyn. Kde zůstal Heimdallův most, který zářivě ve třpytu půlnočního slunce ozařoval svět? Dávno již zdál se zmizet a nikdo ho nemohl zpozorovat.

Na úlomku šedobílého kamene, jež tu pokrýval půdu černající země, vrýval Hjalfdar dny, které poznával podle objevení se, vystoupení a západu veliké hvězdy. Tato hvězda byla jako střed, kolem kterého zdálo se točit celé nebe se všemi hvězdami.

Při krátkých chvílích odpočinku, které byly často drženy, usínaly ženy i děti dlouhým spánkem a zdálo se, jakoby v této době klidu přijímaly zvláštní síly, které nemohli pochopit ani vynutit, neboť přicházely jako dar.

Holda obdržela od Hjalfdara velký zodpovědný úkol. Musela ochraňovat oheň, který vzali s sebou v nádobě. Stalo se tak na příkaz Erdy, která se jí často zjevovala.

„Ochraňuj oheň dobře, neboť ty nevíš, že lid putuje do temnot,“ pravila Erda, „doba čekání a strádání předchází velikému rozkvětu. Budete-li správně bdít, překonáte ji rychle a vítězně. Budete-li váhat nebo upadat do spánku, pak vás dohoní konec a nezbavíte se nikdy chmur.“

„Buď strážkyní posvátného ohně, který vám budiž symbolem čistoty, vůle a lásky! Tak jak on hoří zářivě a jasně stravuje všechny strusky, takovým buď i vaše putování!“

A oni vzali sebou část půdy, ve které oheň vzniknul a ve které zvolna dále žhnul ve hliněné nádobě a vezli také větve z nízkého tuhého dřeva, které mu museli podávat jako potravu podle rozkazu plamenného bytostného mužíčka. Ten byl stále na blízku Holdy a svýma chytrýma očkama dával pozor na velikou nádobu, kterou nesly dvě panny v koši. Nádoba byla uzavřená a z dírek pokličky vystupoval jemný, kořeněný kouř prozářený červeným světlem.

„Běda, kdyby světlo zhaslo!“

Jako výstraha stálo to v Holdině duchu, šeptáno vnitřním hlasem. Kráčela po celou pouť jen za nádobou skrývající věčný oheň. Byla první kněžkou světla.

Tu jí dal Pán nový dar. Posvátně, čistě třpytil se z nádoby ohně žhavý odlesk a v kroužícím se kouři vytvářely se jemné závitky, které se zdály býti naplněny mocným významem. Často, když sedávali, odpočívajíce, dívala se zamyšleně na tyto kroužící obláčky, které psaly tak milé značky.

Zdálo se jí, že ohniví bytostní zvěstují takto svým způsobem moudrosti věčného života…Stále více a více zdály se pronikati jejího ducha. Snažila se zachytit značky a zpozorovala, že se opakují. Nyní bdělými smysly pozorovala události kolem sebe.

Její pozorování bylo bystré a moudře vedené a její oči toužící po světle, které tak těžce postrádaly zářící světlé dny domova, žily se zdvojenou silou ve vědění u plamene.

Tak míjel pro Holdu a její dívky den za dnem na pouti čekající zemí. Pro ně bylo stále světleji ve všech temnotách, neboť ony sloužily plameni, Světlu. Veškerá ženská mládež snažila se kolem nádoby shromážditi a horlivě se tlačila ke službě. V řadě lidí probudila se láska k ohni. Úcta a vděčnost Holdě, kterou dosud neznaly, neboť bydlely v teple, slunečním světle a v blízkosti ohnivých jezer.

Hjalfdar pozoroval s tichým štěstím péči své ženy a radoval se z její pevné, tiché, téměř posvátné něžnosti. Viděl počínání značkovat plamenné a kouřové písmo a byl jí při tom nápomocen.

Zprvu činili tak jen kvůli zvyku a lepšímu pochopení, potom vyryli značky do kamenných plotniček, aby se srovnáním poznalo, neboť v písku na zemi vše rychle zmizelo.

Stále jasnější bylo v Holdině vědění řeči ohně, která ji byla zprostředkována pohybem. Brzy zformoval se pojem za pojmem a stával se pevnými a opakujícími se značkami.

„Obraťte se nyní k východu, kde dosáhnete rychleji okraje čekající země a kde naleznete vodu.“

O vodu měli nouzi. Zdálo se, jakoby zafoukal teplejší vítr a na okraji obzoru objevila se jasnější zář na nebi. Od jihu přicházely jim vstříc řady ptáků a zvířata, jakých dosud neviděli.

Zdálo se, jakoby od východu prýštil sem tiše a váhavě tepelný život.

Na okraji nekonečných, čekajících dálav vypínaly se modré hory do takové výše, jakou dosud nikdy nespatřilo Hjalfdarovo oko.

Z některých zdál se vystupovat kouř, který pak dlouho stál vysoko a tiše jako závoj.

Útvar půdy byl stále ještě písčitý, tvrdý a ztrnulý, jakoby země byla pokrytá jakousi kůrou. V dáli pak počal se chvět vzduch, jakoby tam bylo teplo a vlhko.

Často bořili se lidé i zvířata až po kolena do písečné hmoty, ve které nacházeli lesklá, světlá zlatá zrnka. Pocházela asi z doby ohně a družila se k popelu těchto vulkanických útvarů.

A opět byla příroda oživenější. Také bytostní ze ztrnulé, chmurné pouště, kteří se zdáli tkáti ochromivě šedivé závoje spánku, již zmizeli. Zato však vynořovali se okřídlení, kolébající se duchové vzduchu, kteří varovně šeptali a ukazovali jedním směrem. Tam byla krajina, ze které vystupoval chvějící se vzduch a šířil se jako jasné zrcadlo nad výšinami.

Když se rozšířily temnoty, bylo častěji slyšet odtud jakýsi křik, podobající se hrozivému řvaní tygra, smíšeného se skřekem zlého supa. Nebylo možno nazvat ten zvuk pěkným, jak zazníval jako podrážděná hrozba od čekající země. Holda pospíchala k Hjalfdarovi a kráčela po jeho boku v čele průvodu.

„Slyš Hjalfdare, Holda ti chce něco říci!“ Hjalfdar obrátil k ní svou světlovlasou hlavu a jeho zářící oči pohlédly na svou ženu, kterou převyšoval o celou hlavu. “ No? “ Hjalfdar stal se skoupým na slovo. Jeho vůdcovský úřad vyžadoval napjatého naslouchání, pátrání a větření, takže nezbývalo času na řeči.

“ Ohniví mi pošeptali, abychom dávali pozor na vzdušné. Dají prý nám pokyny, kde žijí zvířata. Vyzbrojte se kopími, pravili mi ohniví, vyzbrojte se silou našeho živlu. Až vám vzdušní pokynou a zastaví vás bouří, pak si připravte zbraně k obraně, neboť v roklích, které se rozevírají na předhůří modrých hor a kapradinových lesů, hnízdí draci. Musíte však draky zkrotit, jinak byste neměli nikdy pokoje pro svou výstavbu, neboť jejich váha by všechno rozbořila.

Najdete zemi v podivuhodné kráse a jak se na vás z dáli usmívá. Tam budou tkáti věční svá světlá vlákna zákonů nad vámi, tam budou vám otevřeny oči i uši pro působení vůle světlého Otce. Tam naleznete opět také nás, bytostné živlů, malé i veliké vůdce i pomocníky. Tam budete námi řízeni a vedeni, zdobeni a obdarováni a tam se spojíme s vámi co nejvroucněji ve světlém předivu Božského díla lásky.

Zdieľať článok