On ovládal sebe. K tomu napomáhal mu život, láska k ženě i k dětem, kterých každý rok přibývalo. Pomáhala mu nevypočitatelná síla živlů, pomáhal mu boj se silnými a vítězství nad slabšími tvory. Pomáhala mu starost, nouze, radost a požehnání.

Nejvíce však mu pomáhali světlí a bytostní. Byli tu vždy, když je hledal a věděli si vždy rady, když se jich tázal. Všechno to šlo před ním ve dnech nuceného odpočinku. Všichni přicházeli také k němu a tázali se ho. Všem při práci chyběl. A pro všechny věděl radu s láskou, která byla v něm.

“Jak je to krásné, Hjalfdare, že jsi zase jednou u domácího krbu,” pravila žena. “Mám z toho radost. Jako by všechna ta práce šla kolem mnohem rychleji, když se díváš na všechny věci svýma klidnýma očima. Všichni ve tvém okolí, dokonce i děti jsou jako povzbuzeni konat pro tebe to nejlepší.”

Měla pravdu. Chlapci, kteří tu byli v každém stáří až k nastávajícímu mladému muži, zdržovali se všichni po Hjalfdarově boku. Využívali času, kdy se ho mohli ptát a učili se od něho připravovat zbraně, jako to jeho učívali pomocníci.

Dovedl při tom krásně vyprávět, jak ho přiváděli na místa, kde nacházel příležitost k vynálezům. Vyprávěl o boji s obrovským jelenem, kterého zabil mlatem, aby získal kůži s parohy. Mohutné parohy byly základem prvního nářadí.

Vyprávěl, jak namáhavé bylo jejich broušení v měkkém písku, pokud ho nezavolala jedna z mořských panen na útesy a neukázala třpytící mušle. A on během vypravování zaučoval je v používaní nástrojů, zhotovování kožešin, kůže a řemenů. Potom však stanul před jeho duchem Světlý, který pravil ukazuje na chlapce:

“Nauč je také používat zbraní a řekni jim, kdy muž jich má používat, podle slov našeho Pána.”

Rozechvěně naslouchal Hjalfdar, byl to oslňující Světlý, zářivější než Heimdal, v stříbrolesklém brnění a s okřídlenou přilbou. Světlé kadeře padaly zpod přilby na jeho ramena, zářivé byly jeho oči a bílá jeho tvář.

“Veď mládež. Až dorostou, budeš potřebovat muže, abyste se rozšířili přes ostrovy, neboť mnohé kmeny svěřil ti tvůj Bůh, abys o něm svědčil. Uložil ti mnohé povinnosti, avšak za to dal ti práva těch, kdo jsou silní v sobě. V jeho Světle budeš věčně vítězit. Vyzbroj si svoje pomocníky a nauč je uctívat Věčného!”

Hjalfdar se netázal na nic. Řekl si prostě, že každý den přináší nové povinnosti, které radostně vezme na sebe. Co započne ve vůli Věčného, bude tedy jeho Vůli prospívat. A s láskou a radostí pohlížel na řadu svých mladých mužů.

Nyní jednalo se o to, začít vyučovat. Nejdříve je zavolal všechny jménem. Pak postavil je do řady podle velikosti a prohlížel si jejich postavy.

Všichni byli vysocí a štíhlí, vyrostlí jako malé stromy a jejich tváře leskly se zahnědlé sluncem, větrem, pěnou moře i žhavým pískem.

Krátké kožešiny, které měli kolem boků, visely jako kytlice až ke kolenům a byly přivázány střevem. Nohy měli bosé, pokud si hráli v blízkosti chýší, jakmile však odcházeli na útesy, malé kožené podešvice si přivazovali řemínky. Také tyto kůže naučili je bytostní vyklepávat a vytahovat.

Veselý vítr hvízdal sem od moře a načechrával dlouhé vlasy chlapců, které byly vzadu převázány. Svižně jako malí vojáci stáli tak se zářícíma očima a dívali se plni očekávání na velikého Hjalfdara, vůdce kmene, kterého měli všichni rádi jako svého otce.

A on jim pravil, že budou smět nyní každý den cvičit, poněvadž se dosud dobře osvědčili a snažili, že je naučí používat zbraní a nářadí, které se dosud učili vyrábět.

Zavýskli veselým “Ho-ijo” a skákajíce obklopili velikého přítele.

Když schyloval se večer a temné stíny letěly mezi nebem a zemí, když vzduch byl naplněn hukotem moře, jež sem pronikl tichou přírodou, když umlkly všechny hlasy zvěře a zmlklo i třepetání a skřeky velikých ptačích houfů, pak zaduněl chvílemi řev velikého jelena nebo plačící volání z lesů.

Pak shromažďovali se všichni kolem Hjalfdarovy chýše, mladí i staří a čekali na jeho vypravování. A on jim vyprávěl o dobrodružství s všelikou zvěří a radil se s nimi, kdy a jak měli by konati lov.

Mnohdy vyprávěl jim také o svém pozorování světa rostlin a zvířat a jak používat zkušenosti o proudění vzduchu, deštích a slunci. Vyprávěl, jak v zárodcích přírody nacházel vždy také působící bytostné a co mu tito říkali. Jak viděl při všem proudy sil a nacházel ve všech přirozených konečných projevech vždy znovu moudré zákony, které se daly použít i pro život člověka.

V takových hodinách snášelo se shůry dolů Světlo a zvuk jeho hlasu naplňoval Hjalfdarovu duši.

Bez dechu naslouchali mu velcí i malí, ba i ženy také jako samostatné skupiny sedávaly trochu stranou. A na ukončení této večerní slavnostní hodiny byla pronesena modlitba, dík světlému Otci, který nade vším trůnil.

Stalo se také, že Hjalfdarovo jasné oko mohlo pronikat do duší posluchačů a on viděl, jak to s ním vypadá. Neříkal jim však nic, zvláště ne tehdy, když pochopili. Přece však pomáhal svou radou nebo i slovem, kde jak bylo třeba. Zaséval a sázel, budoval a nikdy nebral odvahu nebo důvěru nelaskavým slovem. Nebyl nikdy bez lásky, nikdy však také nebyl slabý nebo měkký. Tyto vlastnosti lidé vůbec neznali. Byli přirození a otevření pro život a jeho zásahy z vyšších sfér. Proto také neschopni jakékoliv nepřirozenosti.

Jak v tom, tak ve všech otázkách o působení, o řízení světlých pomocníků byl Hjalfdar mužem, který věděl nejvíce a nejjasněji. Zdálo se často, jako by Světlý sám mluvil z něho.

Rychle se ruka zahojila za pomoci listů ohromného stromu. Byla jasná, prostá všech kalných vláken a Hjalfdar mohl s ní opět hbitě pohybovat.

“Nyní jdi opět do dáli a nezapomínej cvičit mladé muže: rozděl je podle stáří, velikosti a síly a vychovej je od počátku svým školením až do konce. Zvolna a trpělivě. Pomysli na své mládí a využij darů svých pomocníků!”

Všichni byli bdělí a čilí, neboť vlohy k tomu byly v nich. Životnost byla v jejich konání od rána do večera.

Holda naučila se mnohému v době, kdy Hjalfdar byl doma. Teprve nyní, kdy trávila opět dny o samotě, pozorovala užitek. Její rozhled se rozšířil a ona vykonávala práci s bdělou vůlí s živým duchem. Měla otevřené oči pro věci i lidi a péče o nemocnou ruku probudila v ní nový smysl.

Kde byla nějaká rána, kde se poranilo dítě, nebo zvíře, tam pečovala a léčila její láskyplná ruka. Ona nebyla si toho ještě vědoma, neboť bytostní položili jí jemný závoj kolem očí, ale Hjalfdar mohl již vidět pohyblivý život působivých vláken. Jaké jemné, zrcadlící se obrazy chvěly se ve světlém obalu jejího ducha, praformy jemných bylin a květin, jichž měla používat k úlevě trpících.

Často naplnila ji silná touha, touha opustit chýši a něco hledat jako mužové. Plaše pronesla to před Hjalfdarem, jehož zrak přátelsky se lesknoucí dodal jí odvahy.

“Jen běž , kam chceš, Holdo”, pravil vesele. ” Kdo hledá, najde.” Veliká děvčata mohla lehce vykonat Holdinu práci. Vesele zpívajíce a vypravujíce starala se o krb, lože i pletací rámy. Holda šla poprvé po Hjalfdarově boku po pobřeží. “Musíš se nejdříve rozhlédnout a pozorovat krajinu, zvířata, která tu žijí a jejich počínání. Kdo chce opustit chýši, musí znát cestu a najít pěšinu i v temnotách. Musí znát hlasy přírody jako tep vlastního srdce. Pak otevřou se mu prameny jejího tajemství a uvidí Pomocníky a Světlé.”

Holda, vysoká, světlovlasá žena, kráčela po jeho boku lehkými, ale jistými kroky. Její chůze byla pružná a ona vedla pevně svoji nohu na neznámé nivy.

Podivuhodně zněl jí v uších zpěv vln, jako by jí cosi říkaly. Jemné byly zvuky větru šelestícího v trávě. Ptáci pokřikovali a máchali lesknoucími se perutěmi, vznášejíce se do modra dálek na vlnách větru, pak padali do vod a kolébali se bělostní na pěnících se vlnách.

Náhle se Holda zastavila. “Je krásně zde na pobřeží, Hjalfdare, ale já již znám svou cestu. Tuším, že musím do nitra země, ne tam, kde vychází jemné obláčky a výpary z roklí, ale směrem k močálu.” Nad močály chvěl se pohybující se vzduch, neboť bylo teplé poledne.

Močály staly se zamilovaným místečkem Holdiným. Procházela se tu o samotě a bohatý vzrůst šťavnatých mechovišť uváděl její srdce do podivuhodného tlukotu.

Jako jemné závoje a předivo šířila se za časného jitra jemná rosa na miliardách nejjemnějších travin a rostlin, přes které dosud lidská noha přecházela bez povšimnutí. Třpytíc se v lesku a v barvách slunečních paprsků téměř oslepovaly oči ve své zarosené svěžesti. Zářivé a jiskřící jako jemné lámané paprsky světla v kapkách vlhkého, travnatého koberce byla také stříbrná vlákna, které něžní, mlžně světlí Elfové napínali kolem Holdy.

Často se zdálo, jako by padla lehká jiskřička světla shůry přímo k jejím nohám. Když se shýbla, zasvítila nějaká malá bylinka zvlášť jasnou září tak, že se zdálo, jako by ona jediná byla na tomto místě důležitá. A hle, když se shýbla a jen lehce se jí dotkla rukou, věděla hned přesně, k čemu vyrostla a proč ji dali pomocníci do jejich rukou.

Byly však také jedovaté rostliny mezi nimi, které měli používat jako příkrmy k masu nebo je dávat do sladké vody a stavět v nádobách na oheň. Tyto jedovaté rostliny měly kolem sebe kruh záření, který je na první pohled rozlišoval od vyzařování veškerých čistých rostlin. Holda objevovala denně nový, podivuhodně klíčící a prospívající život na této zemi. V letním teple ohřívala vlhká vrstva vzduchu bahnisko a jako jemný závoj tlačila omamující teplo a drsnou sladkost bahenních rostlin. Hmyz poletoval blízko země a roznášel pyl rostlin od byliny k bylině. Bylo možno pozorovat zvířata, která ještě nikdy se tak blízko nepřibližovala ani k samotnému Hjalfdarovi. Černé ještěrky s červenými skvrnami a malými křídly poletovaly nad bahnitou vodou,která se ztrácela v bahnisku pralesa. Prýštilo to a bublalo to v hlubinách. Tajemně šeptající a klokotající praménky prýštily na povrch a byly obklopeny zvlášť šťavnatými rostlinami.

Když proniklo z hloubi tiché dunění a zespoda vystupovaly teplé mráčky par, pak byli tvorové úzkostliví. Umlklo štěbetání a dusil se náhle pískot vysokonohých bahenních ptáků, jako by bažina naslouchala. Holdino jemně otevřené a zbystřené pozorování vycítilo hned, že se děje cosi zvláštního.

Jednoho dne, zadunělo však ještě hlouběji z dálek, kde ohnivá jezera naplňovala svými žhavými parami a závoji modř obzoru. Lehké chvění zdálo se naplňovat celou přírodu. Houfy ptáků zmizely a jen řady lehkých, obrovitých vodních ptáků slézaly se k moři a se skřehotem se skrývaly za pěnivými útesy. Tiché vlnky líbaly pobřeží a potůček, který se vléval do moře pln pěnivých pruhů, vydával ze sebe kovově skleněné výpary.

Holda nevydržela dlouho na bahnisku. Její nádoby nebyly ještě sice naplněny, ale zanechala vonící byliny a pospíchala rychlými kroky po vlnících se lučinách.

S hukotem, zastiňujíc nebe, blížilo se hejno obrovských draků. Na hlavách měli mohutné výrůstky jako hřebeny nebo koruny, jejich křídla harašila jako kovová. Strašlivé byly pařátovité nohy s mohutnými drápy, které natahovali dolů, aby v letu sebrali nějaké zvíře. Jejich oči byly žhavé, zlatě rudé a peří do modra se lesknoucí jako z ocele. Ustrašeně skláněly se měkké kapraďovité lesy pod tlakem vzduchu, který způsobovala tato zvířata.

V parách tvořících se mraků objevily se tváře bytostných, kteří si dávali tajuplná varovná znamení. Všechno bylo hrozivě zatíženo pokrývkou dusných výparů. Země se zmítala a lámala se a z bažin vystupovaly výpary.

Hjalfdarův roh zněl z veliké dálky a Holda pospíchala rychlými kroky k osadě. Hjalfdar stál na pahorku, kde svištěl žhavý, jihozápadní vítr a čechral jeho bohaté vlasy zářící zlatorudým leskem ve světle slunce. Rozrušení v přírodě přibývalo. Temné mraky prachu objevily se na obzoru, víříce v proudu vichřice a šíříce rozkladné, zapáchající výpary. Také písek, prach a úlomky vápence šířily se po zemi. Všechno hvízdalo, lámalo a drobilo se v pórovitých základech země. Výpary dusily dech.

Hjalfdar stál na pahorku a jeho mužná tvář planula v chvějících se záblescích, které začínaly poletovat po nebi a ozařovaly jeho šat z kožešiny, který se odrážel na světlém, křídovém základě, na němž pevnou nohou stál.

Stále znovu troubil na roh, jehož zvuk rozrážel vítr všemi směry. Ze všech stran proudili lidé k osadě. Dospělí a mladí muži přicházeli v rychlém běhu od moře, ozbrojeni vrhacími zbraněmi. Bylo na nich již pozorovat Hjalfdarovo vedení. Jeho odměřená klidná povaha přenesla se na ně, vzdor napjaté rychlosti a pozornosti bylo pozorovat jednotné ovládání.

Vpředu běžel Hjalfdarův nejstarší syn podobající se otci vzrůstem a obratností. Z jeho tváře zářilo čisté dětství, avšak jeho pěst držela kopí jako obratný lovec. Pružně skákaly štíhlé postavy po zelených pahorcích ke stanovišti Hjalfdarovu.

Hjalfdar měl radost. Viděl, že mladí muži znají nebezpečí, ale neběží domů ke krbu a k matkám, nýbrž že hledají jeho a chtějí sloužit jako stráž a ochrana. Nevýslovně byla v nich ve všech jednomyslná vůle k činu v tomto nebezpečí, které jako dítky přírody znali. A takovými byli všichni muži.

V dáli svítilo Holdino bělošedé roucho, její světlý vlas uvolněn poletoval v bouří a její ruka dávala znamení. Brzy dosáhla osady.

“Budu chránit malé, nemocné a zvířata!” tak znělo znamení, které dávala rukou. Jedině Hjalfdar mu rozuměl. Chápal povahu této ženy jako povahu svých mužských druhů. Byli ušlechtilí, čistí, prostí a velcí a jejich služba byla vzdání se vlastního já v lásce k řízení světlého Otce. Mnohé plameny lidských duchů poletovaly v těchto hodinách stoupajícího hrozícího nebezpečí jednomyslně jako plamenná hradba vzhůru k pomocníkům. Stáli ve vůli, navenek ke službě a vděčně se otevírajíce v důvěře a úctě pomoci Světlého Otce. Tak připravili se tito duchové na těžké hodiny nouze ve hmotě.

Stále hustší byly masy kalných výparů, které vystupovaly ze země. Všechno živoucí cítilo to ve vzduchu, který se nedal téměř ani dýchat a jako žhavý a drsný písek vysušoval vnitřní orgány, které hrozily vyprahlostí.

Hustá vrstva vzduchu, která zahalovala nebe a samo slunce úplnou černí, byla zespoda tlačena vzhůru černou záplavou.

Trávy se vlnily, z vod valila se pára, zatím co jezera za hustými lesy se bouřlivě valila.

Vzduchem táhli s hukotem nesčetní, okřídlení draci, tlustokoží, směrem k severu. Ptáci letěli všichni k moři a zvířata moře opustila pobřeží a stáhla se daleko do mořských hlubin, kam nemohla dosáhnouti lidská noha. Všechno hledalo jen záchranu.

Kruh mladíků a mužů seřadil se na úpatí pahorku, na němž stál Hjalfdar. Každý zůstal mlčky na svém místě, jako by říkal: “Čekám na tvou vůli a rozkaz!”

Rozhodnost a svornost byla mezi nimi. Vycítili vznešenou sílu, kterou jim posílala dolů láska Světlého Otce a věděli, že jsou v jeho zářivé ochraně v síle Jeho vůle. To byla jejich síla.

Zdieľať článok