Efezus (18.časť) 

29/05/2024 | Duchovné pravdy

Na zemi to šeptalo a šumělo a zvláštní šumot a šepot byl kolem posvátné výšiny, neboť všichni pomocníci, všichni Světlí a všichni bytostní čekali na posvátnou hodinu, kdy síla Boží přijde až k zemi.

Nezměrná hojnost a různost bytostných objevovala se všude a očekávání slavnosti v přírodě stupňovalo se od hodiny k hodině. Také zvířata cosi tušila i rostliny, veliké houfy ptáků táhly sem v takové hojnosti, jak dosud na těchto výšinách nebylo vidět.

Jásot a zpěv, pestré a veselé švitoření naplňovalo svahy zahrad a pastvin.

Večer, když zvířata hrubohmotného stvoření usínala únavou a od západu vystupovala tichá noc, počínalo šeptání a zpívání bytostných ve všech vrstvách v okruhu jejich určení.

Pak otvírala se lidskému duchu brána za branou a stupeň za stupněm. Ke stále bohatšímu prožívání a chápání podle jeho druhu určení a stejnorodost přicházela ke stejnorodosti. Všichni bytostní vůdcové živlů připravovali stejným způsobem jako lidští duchové svůj posvátný, vzorně vytvořený sál k přijetí Boží síly, která se rozlévá z nejvyšších výšin do stvoření, právě tak zlaté zahrady milostných, z nichž nejkrásnější a nejčistší byla spanilá Reia, ochránkyně a pomocnice jarně rozkvétajících niv. Stříbrným leskem měsíčního světla zalévaly noci a zpívaly své jásavé písně květin ku cti Boží.

A do prvního posvátného Božího chrámu na zemi snesl se zářivý bílý kámen, který byl ze světla. Přicházel z nejvyšších výšin a v bílém prostoru šířil oslepující jas. Z něho zazníval mohutný hlas a vycházela mocná síla, která způsobovala, že se toho dne chvěla zem i nebe. Bylo to uprostřed sedmi posvátných dnů, ve kterých se Holda připravovala ke své službě a ke svému zasvěcení v chrámě. Směla vykonat cestu ze zdola vzhůru, úrovněmi stvoření, které musela poznat, aby mohla pomáhat lidstvu.

Hlas však pravil :

“Já jsem, který vyšel z Otce! Já jsem život a síla a Světlo stvoření. Já jsem počátek všeho stvořeného a prastvořeného. Já jsem východisko a vchod pro vás, lidské duchy, neboť nikdo nepřijde k Otci než skrze bránu, která ho vypustila a opět pustí, jestliže jde správnou cestou, cestou zákona! Otevřu tvé oči, abys mne poznala i na velikou dálku, neboť tvůj duch dlí nyní na zemi.

Dám tobě a tvému druhu na putování hlubokým údolím svá přikázání, která jsou zákony mého Otce!”

“Co se ve stvoření naplní, to je předepsáno ve veliké knize a co se vyvine skrze Jeho neochvějné zákony, to tam bude napsáno písmem nesmazatelným. To, co nyní přijmete, to podržte. Podržte to, pokud se nenaplní posvátné kruhy přeměn vašeho bytí. Věčně bude toto stvoření ve Světle, z něhož vzniklo, jako křišťálový jasný kámen ve svatých, zářících vlnách Božského prasvětla se zachvívat jako drahokam v koruně mého Otce.”

Holdiny oči se široce rozevřely a ona viděla jak kámen, který byl plně ze světla a měl formu nádherného krystalu, snesl se do bílého chrámového poháru a pohyboval se.

Podivuhodné formy se tvořily a opět mizely a Holda viděla posvátné obrazy, které Hjalfdar vyryl zlatým rydlem do chrámových stěn a ploten.

Tu byl jako první zářící kříž. Jeho živá síla ukazovala jí na světlých paprscích obraz za obrazem z ohromného působení ve stvoření. Holda nebyla schopna vnímat trvale se pohybující podrobnosti.

Potom však objevil se kříž se světlým obalem nadlidské ideální postavy.

“Toto je Parsifal, můj syn,” pravil hlas pramáti. Pohleď, jak řídí stvoření svou zlatou holí, z jeho hlavy září síla Spravedlnosti a z jeho úst proudí světlý meč Pravdy. To je Slovo a v něm spočívá nezměnitelný zákon. On nese v sobě také všechnu sílu splnění až do nejhlubších konečných projevů nejhutnější hmotnosti.”

A opět slyšela Holda mohutný hlas :

“Vám, lidským duchům byla dána možnost toto vše poznat, vědět, spravovat a uchovat ve své paměti. Podržte co máte, neboť já přijdu pak opět a potáhnu světlými říšemi svého stvoření v lásce! Hjalfdar bude lidem zvěstovat, co ti v těchto třech dnech bude ještě dáno jako přikázání mého Otce!”

Mohutný hlas umlkl. Také růžově zlaté světlo zmizelo a bílý pozemský podstavec třpytil se ještě v posledních paprscích mizícího Božského světla. Vysoké bílé rytířské postavy, které byly silou Páně zatlačeny do většího okruhu, vystoupily opět a silněji ze světla.

Holda, která toto všechno vnímala, neovládala však značkovací umění v takové míře jako Hjalfdar, měla starost, že by mohla cosi nesprávně pochopit nebo zapomenout z toho, co zářící bílý Pán pravil. Stále znovu a znovu hýbalo se to všechno v její paměti. Přála si, aby síla Světlých přivolala Hjalfdara a aby společně mohli přijmouti přikázání Páně. A tak se také stalo.

Jásavé volání zachvělo se posvátnou halou. Zaznívalo z dáli a mezi ně mísil se zpěv mladých mužů a zvuky nástrojů radosti. Stále blíže přicházel k posvátné výšině. Potom však umlkl hluk a průvod se zastavil uprostřed ležení, na širém prostranství. Mnoho mužů přišlo vzhůru z údolí.

Radost, lesk a slavnost byla ve všech jejich posuncích a pohybech. Přinesli s sebou bohatou žeň a silná zvířata táhla nízké ploché vozy na kulatinách, jež byly zatíženy těžkým břemenem. Ovoce, nádherně lesklá dřeva, kopí a překrásné rohy i zářivé předměty z kovů a nádoby nejjemnější práce pro chrám. Byly tu také pestré koberce z rostlinných vláken a leskle zbarvené vlněné látky. Bílý a našedivělý skot byl ozdoben květinami a pestrými přikrývkami na hřbetech.

Tak kráčel mlčky dlouhý průvod před Hjalfdarem.Pak přišlo to nejkrásnější. Bíle odění mladí muži, mávajíce zelenými květinami obklopovali Hjalfdara, jedoucího na jednorožci. Klidně a vzpřímeně seděla jeho veliká postava na překrásném, bílém zvířeti, které hrdě a něžně neslo svého pána. Mnoho mužů s loveckou kořistí, ženami a dětmi uzavíralo průvod. Když došli před Hjalfdarův dům, zastavil svého koně, pozdravil je a poděkoval jim.

“Nyní se rozejděte moji milí lidé a postarejte se o nejnutnější. Chci jet sám k domu svého Pána, jak mi bylo nařízeno. Zdravím vás!”

Se vztyčenou rukou projel jejich řadami, které se jemu na pozdrav ukláněly.

Tiché stíny Božího domu přijaly Hjalfdara a mezi dveřmi pozdravila ho zářícíma očima Holda, jeho žena. Ruku v ruce kráčeli spolu do chrámu, neboť jediný pohled stačil, aby si rozuměli. Nepromluvili ani slova.

Hjalfdar propustil svého koně bez jakéhokoli příkazu. Pásl se zprvu klidně kolem svatého domu. Pak ulehl jako ochočená srna a jeho pohled díval se stále na bránu chrámu. Tiše chvěly se světlé vlny kolem Božího domu, který tu zářil v překrásném lesku a uvnitř šířil se mír a stoupal jako světlý most vzhůru do vyšších úrovní a nesl lidské duchy, kteří tu čekali na svůj úřad.

Přešla asi hodina tichého soustředění. Stíny večera staly se hrubšími, když se rozezvučelo tiché zvonění, slyšitelné jen duchovním uším. Růžové zbarvení přicházelo současně dolů s tímto zvoněním.

Bylo to jako by růžové červánky zapadajícího slunce ponořily se do něžné záře. Jeden kruh světla za druhým přicházel shůry a proudil opět nahoru. Jakýsi hlas pravil :

“Pohleď, člověče, jak máš putovati stvořením!”

Bílý, oslepivě jemný paprsek přicházel okrouhlým slunečním otvorem do bílého poháru. Také on byl viditelný jen duchovním okem a jeho setkání s bílým kamenem ve hmotě vzbudilo vyzařování, pohyb, tření, které způsobovalo světlo, zvuk a teplo. Vyvinula se mocná síla. Kdyby oba lidští duchové nebyli tam čistí a otevření, tu by tento příliv síly pociťovali jako téměř nesnesitelné napětí. Takto však nesla je síla ještě vzhůru, prožhavila a povznesla je, aby mohli úplně pochopit.

Jako bílý obláček valilo se přemocné světlo z poháru a stále jasněji viděli duchové světlý, křišťálově bílý kámen, v němž se veškerý zákon objevoval, naplňoval a vyvíjel. Při tom poznali toho, který trůnil nad zákonem a jehož měli zvěstovat tvorům.

“Hle, toto jsou posvátné zákony Boží,” pravil Pán.

Byl jako zářící oslepující slunce. Jeho roucho bylo bílé jako sníh. Jeho oči byly jako zlaté plameny a jeho hlas jako hukot proudící, řvoucí řeky.

Byl něžný a plný lásky jako tiché šumění větru, avšak dunící a ohromující jako zvuk hromu.

Všechno bytostné seskupilo se v této hodině kolem posvátné výšiny a naslouchalo zbožně Božskému hlasu. Horu Páně zahalil mrak, odděluje ji tak od ostatní hmoty stvoření a pozvedl ji vzhůru.

“Hjalfdare, ty první výhonku, ty prasémě všech stvořených, tebe jsem vyslal na tvou prosbu ke službě v koloběhu stvoření. Slyš nyní mé slovo!”

Hlas zmlkl a přešla chvíle, než se opět pozvedl veliký šum a zvonění.

“Pohleď na moji vůli, která se tu rozzářila před tvým zrakem, jako jsi ji poznal kdysi na Patmu, v místě tvého východiska. Slyš moji vůli, která je tu přikázáním, doplněním mých zákonů a zákonem samým!”

Opět umlkl hlas na dlouhou chvíli. Pak se ozval potřetí : “Vezmi svou tabulku a rydlo a piš věrně slovo za slovem, co ti moje vůle zvěstuje!”

Holda již dávno připravila bílý kámen a ostré zlaté rydlo a podala je nyní Hjalfdarovi.

“Pohleď, dávám ti základní zákon mého stvoření, Hjalfdare, aby lidský duch věděl z mého Slova, jak má putovati tímto stvořením, aby vlákna nezahalila jeho cestu. Piš :

1./ Já jsem Pán, tvůj Bůh! Nepovznášej žádná jiná hnutí svého citu na výši své lásky ke mně! V tom spočívá pro tebe pevné zakotvení, které tě neodchylně přivede opět do světlých výšin tvého původu.

2./ Udržuj lásku ke všemu stvořenému jako můj dar a jako nejvyšší bohatství. Uctívej je v přikázání, tak jako v dávání, jako mé vlastnictví.

3./ Udržuj prostotu v myšlení, řeči i konání, abys neklesl ve zmatek a plochost. Tím dodržíš zákon pohybu, krásy a harmonie.

4./ Nepřivoď žádnému mému tvoru bolest pro to, abys ukojil svou žádostivost jakéhokoliv druhu, neboť jedině láska může vám pomoci vzhůru.

5./ Přijímej pomoc bytostných ve vděčném poznání mé lásky a pak vás bude stále spojovat vzájemná harmonie a vy se budete moci státi pány v mém stvoření.

Budete-li dodržovat tyto základní zákony mé lásky, pak vás bude posilovat spravedlnost, láska a čistota pro všechnu věčnost.”

Chrám Páně byl od této hodiny naplněn nejvyšší silou Světla. Tóny harf šuměly v nočním větru po celé výšině a oslnivě zářící hvězda svítila nad okrouhlým slunečním kotoučem haly. Vrhala své modravé světlo na bílý kámen. Hjalfdar i Holda ji znali. Znali síly jejího vyzařování a těšili se, že právě nyní, ve dnech nejvyššího duchovního napětí, ovládá tak mocně oblohu.

Znali čistou bytost této hvězdy. Byla to Astarté, zvonivá, zářivě čistá, která lidem uvolňovala cestou tohoto stvoření duši a povzbuzovala ji pro chápání všeho krásného, ušlechtilého a čistého.

Povzbuzovala krásu, tvoření tónu ve hmotě, nabádala k vytváření všeho krásného ve hmotě, které duch čerpal pro tělo nevědomky z vyšších, světlejších a čistších úrovní a předávala mu to. Povzbuzovala pohyb v kráse a čistotě tak, jak to pochopila ve světlejších výších a rozvíjela dolů.

A nyní věděla Astarté, že půda k rozvoji všech posvátných Božích darů byla zde v chrámu. Cítila přijímací otevření Holdino a spojila se s ní se zvláštní laskavostí. Posílila tím nejen působení ve všem hmotném, nýbrž pomáhala tím také stále více rozžhavovat a upevňovat jemná vlákna do duchovního. Při tom připoutávala lidskou ženu duchem na posvátná vlákna zákonů čistoty a krásy. Holda, lidská žena, to sice nevěděla, cítila však brzy v bohatém prožití všechny důsledky, jež z toho vyplývaly.

Hjalfdar vyryl zákony Páně zlatým rydlem do bílého kamene a vyložil je zlatem. Tato tabule byla postavena u bílého kamene na oltáři, na němž stál otevřený pohár, očekávající paprsky Boží síly.

“Nyní je všechno připraveno! Pohleď, Holdo, jak Světlí a duchovní spojili svá záření jako vlákny s chrámem. Nevidím žádné mezery. Všechno je pevně setkáno s chrámem jako ve zlatém hnízdě. Pevně a čistě, plné životního druhu. Máme na zemi místo, do něhož opravdu sestoupila Boží síla a zůstává s ním ve spojení. Pohleď, jak se zlaté proudy od sféry ke sféře stále více zhutňují. Nahoře jsou jako bílé stupně, vysoké a mohutné, vedou dolů a stávají se stále hutnější. Ze všech sfér sklání se k nim pomocníci. Všechno je vloženo do nás a Pán nás prožhavuje svou silou!”

“Dnes je poslední den naší přípravy. Uslyšíme z Jeho úst, kdy smíme lidu otevřít posvátný dům!”

Holda cítila vysoké napětí a věděla, že ono potrvá, dokud nebude ukončena slavnost zasvěcení. Stále se jí zdálo, jakoby nad ní duněl ještě hlas Božího Ducha. Stále slyšela slova Božího přikázání způsobem a formou, že v ní vznikaly stále jasnější ohromné obrazy, jež bylo možno přenášet do pozemského života.

Tím byla v ní probuzena schopnost zachvívat se plně v zákonech a učinit je živě pochopitelnými ostatním ve všedních dnech života. Byla to tak silná práce a pohyb ducha v Holdě, že v několika málo hodinách nabyla velikého rozhledu.

Shůry blížila se k ní krásná, plamenná světlá postava. “Miriam” bylo jméno tohoto ducha. Byla bílá a čistá. Měkký splývavý šat zahaloval a obklopoval jemné, světlé tělo, které bylo jako plamen.

“Přicházím ze zahrad čistoty v ráji Božím, který smím proputovati z lásky Páně, abych sloužila koruně čistoty. Musíš ještě vědět o ctnosti čistoty, která rozkvétá v Božském jako bílý květ. V posvátné říši Parsifala, krále Grálu, je zakotvena v nádobě nejvyšší milosti “Irmingard”.

Ukážu ti její světlé zahrady a ty budeš tam smět spatřit opravdovou Čistotu v nejvyšším smyslu.

Nedomnívej se, že byste tím byli u konce vznešených poznání, která milost Boží vám připravuje, poněvadž to, co jste prožívali, vás tak mocně naplnilo. Vy, lidští duchové stojíte teprve na počátku. Nyní započne pro vás cesta, abyste zprostředkovali jiným, co jste začali.

Brzy promluví Pán své Slovo a část z vašeho středu odejde s Hjalfdarem, aby hlásala lidským duchům Slovo našeho Pána.

Bude z něho proudit jako tryskající pramen, který napájí žíznivé. Široce zjevuje se zeměkoule a ve svém kroužení ukazuje vám místa, kde bydlí lidé.

Hjalfdar vytáhne jako vítěz a zvěstovatel, světlá síla Páně ho povede.”

A opět naplnila mocná síla posvátný prostor s takovou silou a hukotem, že oba lidé padli na kolena. Rozechvěně sklonili se před mocnou záplavou síly, která přicházela dolů.

Jas byl v celé místnosti. Oslepující světlo se třpytilo na zlatých obrazech a značkách na stěnách a pohár na oltáři zářil v podivuhodné čistotě a lesku.

Jméno “Imanuel” chvělo se v chrámě. Zvukem znělo jako hukot mocné bouře, v barvách proudilo ze světla poháru v mnoha pestrých, lomených paprscích a lesklo se jako hvězda na bílé, zlatem ozdobené, kamenné podlaze.

Paprsky vracely se vzhůru jako snopy, které vždy opět ve svém nejhlubším středu přijímaly posvátný paprsek Boží. V kruhu snášeli se dolů Věční a Holda i Hjalfdar směli je opět vidět. Pak objevil se Parsifal, vytvořivší se ze svého Světla.

“Slyš, Hjalfdare, ty, který jsi mostem k duchovnímu semeni pozdějšího stvoření. Dal jsem ti své jméno. Dal jsem ti také základní přikázání mého Otce, abys mohl vésti lid na jeho cestě, aby nezbloudil.

Ve třech dnech bude posvátná hodina, kdy celému stvoření bude darována obnovující síla. Přijdu brzy! Zaveď svůj lid do mého domu, aby měl podíl na vylití síly Ducha Svatého v plném vědění velikosti a lásky tohoto Božího daru. Vy však, ty Hjalfdare a tvoje žena, připravte se doma tak, jako jste připravovali můj dům, abyste mne mohli přijmout. A veškerý lid, i ten, co je v údolí, nechť učiní totéž. Nyní uzavřete brány! Ani noha nemá vstoupiti do těchto míst po této hodině než vaše a také ta teprve tehdy, až ty, Hjalfdare, otevřeš lidu brány.

Dbejte na má slova a dodržte je. Dávejte také pozor na můj příchod při slavnosti v nejvyšší hodině. Neboť pak mne již více neuvidíte. Ten však, kdo mne v duchu hledá celou svou touhou, ten mne nalezne vždy!”

Světlo bylo stále větší, zářivější a silnější. Pronikalo shůry jako sloup. Potom však dozněl posvátný hlas a rozplynula se svatá záře se zářícíma očima, světlo pomalu v místnosti bledlo a vystupovalo tiše stále výše, až zmizelo docela.

Hjalfdar i Holda se třásli, neboť byli hluboce pohnuti. Veliká slabost naplňovala jejich údy a veliká tíže byla v jejich hořících hlavách.Museli se teprve učit snášet tuto velikou sílu a přizpůsobit se jí. Střízlivý, kalný a prázdný zdál se jim svět, když opustili brány a pečlivě je zapečetili.

V dáli spatřil jednorožec svého pána a rychle přiklusal.

Holda hladila jeho hřívu a on s lehkým řehtáním otíral hlavu o její ruce. Hjalfdar však na něj nevsedl, nýbrž kráčel s Holdou do chatrčí a jejich světlé vlasy a bílá, dlouhá roucha vlála ve větru a zářila ve světle slunce.

“Obrové jsou tu. Pohleď, jak přišli přesně, aby nezmeškali den slavnosti. Čekají nablízku a přivádějí sem mnoho jiných bytostí.”

“Ano, nyní budou světlé noci, až se rozžhaví všichni ti, kteří se tu nyní blíží ve službě Páně,” pravila Holda. “Pohleď na květiny. Zvedají své hlavičky a dívají se zářícím pohledem k nebi. Každá má korunku světla kolem své hlavy.”

Když Hjalfdar s Holdou vkročili na veliké prostranství, přicházelo jim vstříc celé ležení se všemi hosty. Bylo slyšeti hru mnohých harf a bylo viděti děvčata, jak se učí tančit svoje reje k poctě Páně. Zpívaly mnohé chóry, každý pro sebe, ale stejným způsobem. Byly to posvátné písně o kráse niv a dálkách oblohy a o hojnosti hvězd. Byly to také prosby.

Prosby a rčení, aby bylo dosaženo spojení s bytostným. Znělo v nich mnoho díků, úcty a lásky. Holda se radovala. Byla to moudrost, kterou směla přijímat ona s Hjalfdarem. Mnohé z těchto písní pocházely přímo od Urdy. Tyto Urdiny písně měla Holda zvlášť ráda.

Těšila se z jejich původní čisté svěžesti. Hlasy mladíků zněly jasně, téměř chladně. Hlasy starců byly však plné, měkké a hluboké. Ani ženy neměly příliš vysoké hlasy, nýbrž jasné, letící jako paprsky vzhůru.

“Tak zpívají Věční nahoře v zahradách, o kterých mi vyprávěla Miriam. Zpěv je tam ovšem vzdálenější, vznešenější a posvátnější, avšak jeho čistota je již zde!”

Přikročili k ženám a hovořili s nimi láskyplnými slovy. Pak je svolal Hjalfdar všechny dohromady. Na veliké louce blízko jezera se rozložili a Hjalfdar stál uprostřed nich. Pak vystoupil na kámen. Převyšoval všechny, když se rozhlédl svým zrakem po velikém kruhu a pozvedl své ruce.

“Pozdravuji vás! Já, Hjalfdar, služebník Světlého Otce, který nám dal jméno. Svými ústy smím vám oznámit: hodina nadešla! Ve třech dnech, až slunce dosáhne svého nejvyššího místa, nadejde posvátný okamžik, kdy se Láska Páně schýlí v milosti ke všem tvorům.

Z pramene svatého Grálu bude proudit síla Boží dolů do stvoření. Otevřete se v touze a čistotě, vyzdobte své domy a své duše, aby po čisté cestě vašeho chtění čistá síla Nejvyššího mohla bez překážky proudit do vás ve svatém chrámu Páně! Amen.”

Se skloněnou hlavou, plni radostné pokory se tiše všichni rozcházeli.

Následující dny byly naplněny světlem a pohybem. Mlčící zářivá síla spočívala nad nivami a přinášela sílu a blaženost. Jedině Holda mohla vědomě chápat pomáhající a ozdobující ruce vznešených světlých bytostí. Ostatní to cítili tak, jakoby celý vesmír zadržel dech ve šťastném očekávání, aby cítil blížící se hojnost Světla. Průvod za průvodem přicházel z údolí nahoru. Nikdo nechtěl zůstati doma. Širé lučiny byly zastaveny koženými stany. Přes všechen pozemský shon panoval tu všude posvátný klid slavnostního dne. Mír zavládl na celé hoře.

Nadešla veliká hodina, když se slunce třetího dne počalo blížit k poslednímu bodu. Hjalfdar otevřel lidským duchům brány Božího domu. Mlčky se před nimi brána otevřela, mlčky vstoupili dovnitř. Pak zazněly zpěvy. Potom stanul Hjalfdar u bílého kamene a mluvil k lidem. Oznámil jim přikázání přijatá z výšin a mluvil k nim o působnosti vší živé síly při jejich naplnění. Pak jim vyprávěl o prameni Světla, z něhož vyplynula přikázání, o vznešených bytostech a prastvořených ve svatém Grálu. Potom poklekli všichni, kteří stáli v kruhu kolem kamene. A v tomto okamžiku stalo se to poprvé: zářící slunce stanulo přímo nad bílým kamenem chrámu. Hojnost slunečních paprsků rozlévala se s veškerou silou kulatým otvorem ve stropě. Zdálo se, jakoby mnoho hlasů zpívalo v dalekých výšinách.

Hjalfdar stál obklopen slunečním světlem a pozvedl své ruce vzhůru :

“Pane, dej mi sílu, abych povždy plnil Tvou svatou vůli!”, pravil jeho hlas a pak se ozval mohutný hukot. Objevila se bílá, Světlá holubice a snesla se hluboko dolů nad bíle zářící pohár. V tomto okamžiku požehnal Hjalfdar lidem. Proudy světlých paprsků pronikaly skrze něho.

Viděl Parsifala a milostně zářící ženy a přijal sílu Páně. Stále ještě se vznášela holubice před jeho zrakem. Neslyšel vlastního slova, které tu pronášel k lidu, proniknut silou shůry. Mluvil k nim o šíření jejich vědění ku pomoci duchovních plamenů na zemi.

Tak se dověděli, že Hjalfdar je chce brzy opustit, aby vyprávěl jiným lidem o všemohoucím Bohu. Pak povolal ze zástupu malý houfec, který chtěl připravit, aby ho doprovázel. Když se tak stalo, proslovil Hjalfdar znovu modlitbu. Potom vycházeli za zvuků harf z chrámu a jako poslední kráčel Hjalfdar a Holda.

Po této slavnosti bylo, jak Holda oznámila. Neviděli již vznešených Světlých. Jejich síla a pomoc působily však prostřednictvím lidí ještě živěji než před tím a stále více šířila se krása, blahobyt a mrav v národě Světla.

Lidé tkali na svém osudu jako na zářivém koberci a moudře vnímali vedoucí zářivá vlákna, která jim bytostní a duchovní láskyplně navazovali. Protkaná zlatem, pestrá a ozdobená květinami ležela před nimi pozemská cesta a oni kráčeli po ní ve věčném poznání ke stále krásnějšímu a světlejšímu stvoření.

Hjalfdar se radoval. Nebylo žádného zdržování a stále více se stupňoval pohyb světlého záření a pomáhání. Ve spojení s bytostnými dařila se jim překrásná díla v každém oboru. Rostliny byly stále krásnější, nádherné zahrady zdobily svahy výšiny. Zvířata zdárně prospívala, nabývala stále větší síly a byla plná lásky. Draci již dávno odletěli a za to rozmnožili se ptáci. Hluboko v údolí neobjevovali se v bahně žádní ještěři, neboť půda tam byla zaměněna a částečně oseta semenem, které dávalo zrní a skvěle chutnající chléb.

Potrava lidí se stále více měnila podle slunného, teplého podnebí. Čistěji a jasněji se z toho rozvíjela organická výstavba jejich těl. Ruku v ruce šlo však také zušlechťování a vývoj duchů a pozemského rozumového působení.

Se zpěvem chvěla se rovnováha dokonalosti v posvátném stvoření Boha a Pána.

Koniec prvej časti

Zdieľať článok

Subscribe
Notify of
guest
1 Comment
Oldest
Newest
Inline Feedbacks
View all comments
Miriam
Miriam
19 days ago

❤️🕊️