Postranní brankou vešli do paláce a vstoupili do komnaty, kterou měl kníže velmi rád. Byly tu podivuhodné tkaniny pestrých barev, které však všechny byly sladěny do zářící zelenomodré barvy a pokrývaly stěny i podlahy. Ozdoby této místnosti byly stříbrné. Vesměs samé nádherné práce.

Naproti dveřím viselo ohromné stříbrné zrcadlo, které bylo postaveno tak, že se v něm při otevřených dveřích odrážela část zahrady. Naproti zrcadlu bylo postaveno odpočívadlo, takže kníže, když v obzvláště slunečných dnech vyhledával stín domu, pohlížel do zeleně zahrad, jakmile pozvedl zrak.

Nahome pospíchala k zrcadlu. Náhle její nohy stanuly a ona téměř úzkostlivě uchopila Abd-ru-shinovu ruku: „Kdo je to?“

Kníže se postavil vedle maličké, takže i jeho obraz se objevil v zrcadle. Nahome na něho pohlédla a pak střídavě na stříbrnou plochu, jakou patrně dosud nikdy neviděla. Kníže se usmál a také i jeho obraz v zrcadle se smál. Nyní se uklidnila a stále ještě plna obdivu pravila:

„Je to Nahome?“

„Ano, je to naše malá princezna. Jak se ti líbí?“ Dlouho, velmi dlouho se dítě pozorovalo. Pak pozvedlo svůj zrak zářící radostí ku svému průvodci:

„Nahome je velmi krásná!“

Pravila to jako něco docela samozřejmého, co s ní samotnou nemá vůbec co dělat.

Abd-ru-shin se však přece ulekl. Je to dítě ješitné? Povrchní? Chce se líbit?

„Těší tě to?“ tázal se kníže.

„Ano, těší mne to“, zněla rychle pronesená odpověď. „Jinak bych sem vůbec nechodila. Kolem tebe je všechno krásné. „Ale,“ napadla ji nová myšlenka, „musím mít jiné šaty. Moje již nejsou tak pěkné.“

Také toto bylo řečeno úplně samozřejmě, bez každé vedlejší myšlenky. Abd-ru-shin si oddechl. Dítě bylo čisté jako lilie v jeho zahradě. Tato duše nebyla dotčena samolibostí a sobectvím. Jak je dobře mít kolem sebe takovou bytost.

„Jistě, musíš dostat nové šaty. Je to správné, že jsi mi to připomněla. Musíš mi vždycky říci, co bys chtěla mít. Vyhledáme potom Hussy, která ti pomůže obléknout.“

Nahome si začala podrobněji prohlížet komnatu. Bylo tu ještě mnoho jiných věcí. Mimo odpočívadla knížete, před kterým ležela na zemi nádherná kožešina, stál v rohu nizoučký, ve stříbře zpracovaný stoleček, na druhé straně pak byl jakýsi sloup z drahocenného dřeva, stříbrem vykládaný. Na sloupu stála nádobka vyřezávaná z červeného drahokamu. Světlo se v ní soustřeďovalo a vytryskovalo jako svazek paprsků.

Nahome zvedla ruce, ale tak vysoko nemohla dosáhnout. Abd-ru-shin očekával pln napětí, co učiní dítě, které bylo zřejmě uchváceno tímto pohledem. Dětské ručky klesly, zkřížily se na prsou a na tvářičce se objevil lesk posvátné zbožnosti.

„Podivuhodné,“ šeptala Nahome.

To bylo všechno. Pak se obrátila ke kožešině.

„Co je to zvíře?“ vyptávala se. „Budu tu smět lehávat? Budu docela zticha, budeš-li chtít přemýšlet.“

Abd-ru-shin kráčel do vedlejší komnaty. Také sem zářilo sluneční světlo jen lehce zakrytými okny. Byla to veliká místnost, zařízená zřejmě k přijímání hostí. Bylo tu množství polštářovaných sedadel i nádherně vyřezávaných stolic. Ze stropu visela miska jako osvětlovací těleso a podobná miska stála v rohu místnosti. Proudila z ní nádherná vůně.

„Čím to tak voní?“ vyzvídala Nahome.

„Jsou to růžové lístky, které ženy sbírají,“ zněla odpověď.

„Růže? To jsou květiny? To musí být skvělý div, mají-li takovou vůni. U nás nerostou.“

„V mé zahradě kvetou. Mám rád růže. Zdá se mi, jako by jejich vůně ke mně patřila od nejrannějšího dětství. Příští rok je uvidíš kvést.“

Také tato komnata byla vyzdobena drahocennými koberci a tkaninami. Ismáni byli velmi obratní v umění vázání koberců, zřídili k tomu účelu zvláštní školu.

Abd-ru-shin vzal do ruky malou figurku, která stála na jednom stolku. Zamyšleně ji pozoroval a pak ji ukázal dítěti. Byla to ženská postava v dlouhém řasnatém rouchu, provedená ve stříbře. Z ramen vyrůstaly perutě sahající až k nohám.

Nahome zatajila dech a její zrak se rozšířil. Netázala se, kdo to je, nýbrž jen se dívala. Neodvážila se ani dotknout stříbrného zázraku. Když kníže postavil zpět sošku na stůl, zavzlykala.

Mlčky následovala Nahome svého průvodce, který nyní vstoupil do jiné komnaty. Zde zmizela všechna slavnostní nálada. S jásotem běželo dítě, neboť v každém pohybu a bezstarostném výskotu bylo to úplné dítě, ke skupině dřevěných a stříbrných postav, které vyplňovaly jeden kout místnosti.

Byly to věrné napodobeniny zvířecích postav, důmyslně uspořádaných. Z jednoho záhybu tlustého koberce vyčnívala divoká hlava krokodýla se široce rozevřenou tlamou. Nahome mu strčila svou dětskou ručku do tlamy a smála se. Vedle stál hroch s celou svou odpuzující ošklivostí. Abd-ru-shin ukázal na zvířecí postavu a pravil:

„Říkala jsi Nahome, že okolo mne musí být všechno krásné. A co toto zvíře?“

Maličká se dívala vážně na věrně zobrazeného tlustokožce:

„To tak musí být, tak je to správné,“ pravila moudře a hladila svou dětskou ručkou tlustý hřbet.

„Ó, co je to?“ chtěla maličká vědět. Z malé, živoucí palmy visel dolů stříbrný had. Opravdový div umění. „Jsou taková zvířata?“

„Ano, v zemi, ze které jsem přišel, jsme měli mnoho hadů. Nám však neubližovali, ani našim zvířatům. Byli jenom krásní.“

„Ze které země pocházíš, kníže? Což jsi stále nebyl tu?“ vyzvídala Nahome.

„Pojď, půjdeme do prvé komnaty, kde je stříbrné zrcadlo. Ty se posadíš na své místo, já si lehnu na kožešinu a budeš mi vyprávět. Prosím, prosím,“ lichotil dětský hlásek.

„Ale vždyť jsi ještě z paláce téměř nic neviděla!“ namítal Abd-ru-shin.

„Nahome je velmi unavena, později budu mít z toho opět radost.“

Tím byla celá záležitost rozhodnuta. Svorně kráčeli dva nestejní poutníci zpět do zahradní komnaty. Nerovní? Kníže o tom přemýšlel. Ano, byli nerovní. A přece v hloubi povah byli spříznění. Nemohl se zbavit myšlenky: zdalipak se bude dítě zase prohlížet v zrcadle?

Nahome však ani pohledem nezavadila o „stříbrnou zahradu,“ jak pojmenovala zrcadlo. S výkřikem radosti se vrhla na kožešinu a zabalila se do ní.

Abd-ru-shin vyprávěl. Úplně zapomněl, že jeho posluchačka je dítětem. Nořil se stále hlouběji do svých vzpomínek. Nahome již dávno neležela, nýbrž seděla s rukama sepjatýma na kolenou a se zatajeným dechem naslouchala. Musí to být nádherná země mezi nebetyčnými horami.

Din-Arův příchod vytrhl oba ze zadumání.

„Škoda,“ vzdychla si Nahome, ale pak se sama utěšila tím, že přece tu nyní stále bude a že kníže jí bude moci každý den vyprávět.

„Jdi nyní k matce, Nahome,“ přikazoval Abd-ru-shin. Za chvíli tě zavolám, abys navštívila Hussy, která se postará o krásné šaty pro tebe.“

Dítě poslušně odběhlo, kynouc na rozloučenou svýma malýma ručkama.

Din-Ar se usmíval, okouzlen touto líbezností. Kníže se k němu živě obrátil:

„Nahome není dítě jako jiné. Je to zralý člověk, který si uchoval své dětství. Jinak nelze nazvat tuto směs všeho, co je krásné a čisté.“

Jsa provázen svým průvodcem, prošel krátkou, světlou chodbou do veliké vzdušné komnaty, ve které nebylo ani koberců, ani závěsů na stěnách. Rohožky, pletené z travin, pokrývaly podlahu, na které stály velké dřevěné stoly.

Zde se Abd-ru-shin posadil do pohodlného dřevěného sedadla, na jehož opěradle byla vyřezávaná holubice. Din-Ar se posadil na podobné, avšak jinak zdobené sedadlo a rozvinul nákresy.

Jednalo se o to, pokud možno co nejrychleji postavit náhradu za místnosti, které byly postoupeny kněžně Aloe. Kníže, jehož duch ještě dlel daleko ve vzpomínkách, se přesto věnoval novému úkolu. Bylo nutno stavět blízko komnat dříve určených pro faraona. Dá se to dobře provést, neboť i koberců, tkaniv, zlatých i stříbrných ozdob je velké množství v zásobě, takže princezna Juri-cheo nebude ničeho postrádat.

Když rozhovor skončil, kráčel Abd-ru-shin lehkým krokem do křídla, kde byli ubytovaní noví obyvatelé paláce. Kněžna Aloe byla již dříve opatřena vším, co potřebovala a také jí byl k dispozici dostatečný počet služebnic.

S překypující vděčností pozdravila knížete a projevila obavy, že její příliš živá malá dcerka by mu mohla způsobit obtíže. Kníže její obavy přátelsky rozptýlil a požádal Nahome, aby ho doprovodila k Hussy. Ruku v ruce kráčeli chodbami až do nejvzdálenějšího křídla. Zde bydlela Hussy. Jedna ze služebnic rozhrnula záhyby hustého koberce, který zastíral dvéře. S hlubokou úklonou zůstala stát, pohlížejíc s obdivem na knížete, který tu jistě ještě nikdy nebyl.

Ve veliké komnatě, do které vstoupili, sedělo mnoho mladých děvčat a žen horlivě skloněno nad výšivkami a tkaninami, zatímco z vedlejší komnaty zazníval pravidelný klapot tkalcovského stavu. Jak to bylo všechno podivuhodné! Jedna z žen, která byla vznešeněji oděna než druhé, se oddělila od skupiny a přikročila s hlubokou poklonou ke knížeti. Její velké modré oči se upřely na vládce. Byla v nich vepsána věrnost, bezpodmínečná věrnost.

„Hussy, zde ti přivádím malou princeznu, která bude od nynějška u nás bydlet. Nutně potřebuje nový šat. Ujmi se jí a postarej se o všechno. Prosím tě také, abys převzala péči o oblékání její matky, kněžny Aloe.“

Hussy nebyla ještě schopná slova. Myšlenka, že sám vážený kníže k ní přišel, byla příliš mocná. Ale Nahome přerušila mlčení:

„Jsem ráda, že mi dáš zhotovit šat, paní Hussy,“ pravila přátelsky.

Nedovedla vznešenou Arabku, která zřejmě svou plnou postavou působila na ni tak mateřsky, oslovit prostě Hussy.

Hussy se musela ovšem zasmát a tím bylo mezi nimi uzavřeno přátelství.

„Pojď se podívat, co by sis přála mít, princezničko,“ pravila živě, zatímco pokynula několika ženám, aby přinesly látky. „Pohleď, tento červený kus hedvábí by jistě vypadal krásně.“

„Musím to nosit?“ tázala se Nahome, pohlížejíc na knížete.

„Jestliže se ti to nelíbí, pak ne, můžeš si vybrat něco jiného. Co bys nejraději chtěla?“

„Nejraději bych měla šat bílé barvy,“ odvětila a zatleskala ručkama.

S přátelským pozdravem opustil Abd-ru-shin místnost, ve které za jeho přítomnosti ustala veškerá práce. Maličká měla být později zavedena k matce.

Hussy dávala nesčetné otázky Nahome, když s ní zůstala o samotě a snažila se uspořádat záhyby látky tak, aby se líbily jí i maličké. Také dítě mělo nesčetné otázky. Chtělo všechno vědět: jak se tká, proč stav tolik klape, jestli dívky rády vyšívají a jestli by se to mohla také naučit.

„Víš co, paní Hussy, zítra přijdu zase a budu se učit u tebe vyšívat. Pak něco knížeti vyšiji.“

„Bude mít z toho jistě radost, princezno,“ pravila Arabka. „Do zítřka budou tvoje nové šatičky hotovy a můžeš si je hned vzít, až k němu půjdeš.“

„Ach ano a hned mu přitom poděkuji,“ pravilo dítě.

„Čím to jen bylo, že všechna srdce byla tímto cizím dítětem získána? Také ženy i dívky, které tu tak horlivě pracovaly a vytvářely krásné věci, se shodly na tom, že takové dítě dosud nikdy neviděly.

Příštího dne očekávala maličká knížete již v zahradě.

„Hleďme,“ volal ji Abd-ru-shin vstříc, „ty jsi takové ranní ptáče?“

„Ó, já jsem již dávno vzhůru. Když se jde ráno do zahrady, jakmile začne slunce líbat květiny, je možno vidět elfy, kteří bydlí v květinách!“

„Ty je můžeš vidět, malá Nahome?“ tázal se kníže laskavě.

„Ovšem, že je vidím a mohu s nimi i hovořit. Jsou velmi přátelští a mají velkou radost, že jejich květiny smějí růst zde ve tvé zahradě.“

Kníže se zadíval na dítě. Bylo pravdou, co říkala, to zřejmě pozoroval. Zářivě vzhlížely její oči vzhůru k němu a její tvářička se červenala. Sama vypadala jako nějaký elf.

„Podíváme se dnes do jiných místností paláce?“ tázal se Abd-ru-shin. Příští dny budu mít k tomu málo času, poněvadž přijede návštěva. Zítra přijede můj přítel Eb-ra-nit se svojí chotí a později přijedou ještě jiní.“

Jestliže se obával, že dítě nerado uslyší zprávu o příchodu hostí, tu byl velmi příjemně zklamán. Nahome zatleskala ručkama a zvolala:

„Jak jsem ráda, že přijede tvůj přítel. Alespoň nebudeš stále tak sám. Je také tak dobrý a krásný jako ty?“

„Je velmi dobrý a krásný a já si ho vážím,“ zněla odpověď, která Nahome uspokojila.

Dnes vstoupili do paláce z nádvoří. Také z této strany vypadal palác mohutně. Poněvadž tu nebylo stromů a zeleně, lépe vynikala mohutnost zdiva, ozdobné arkýře a oblouky i různé dvéře zdobené bohatými řezbami.

Arabové dovedli již vyřezávat, ale Ismáni přivedli tuto jejich zručnost k umění. V ušlechtilém závodění se snažily nyní oba národy co nejvíce zkrášlit okolí knížete. Nezřídka se stávalo, že přes noc byla nějaká prostá věc nahrazena uměleckým dílem.

Také dnešního dne našel kníže na dveřích místnosti, kam chtěl vstoupit, držadlo provedené z kovu, představující opici. Směšnost zvířecí postavy, která byla neobyčejně věrně podána dle přírody, vzbudila srdečnou veselost u Nahome. Perlivý smích se vracel ze všech stran jako ozvěna. Maličká se ulekla.

„Kdo se to se mnou směje?“ tázala se postrašeně.

Nyní se musel smát i kníže. Pokoušel se vysvětlit, co je to ozvěna tím, že hlasitě mluvil a poukazoval na odraz mnohokráte se vracející.

„Tento mluvící a smějící se dům není tak útulný,“ pravila Nahome. „Druhá strana je krásnější!“

Když prošli opičími dveřmi, stanuli v rozsáhlé předsíni, ve které se přes den zdržovalo služebnictvo. Potom ukázal kníže maličké komnatu, kde byla uschována roucha, a jinou, kde bylo stříbro.

Vysoce podél stěn se kupily hromady stříbrného nářadí. Drahocenné mísy zčásti zdobené i drahokamy, byly připraveny k použití právě tak, jako překrásné poháry i ozdobné konvice, což všechno působilo tak, že i dospělý, který to poprvé spatřil, musel vyrazit výkřik údivu, tak jako toto dítě.

„To všechno ti patří? Ty jsi bohatý!“ pravila Nahome s obdivem.

Zítra to smíš s Na-Lah prohlédnout, až odejdu,“ pravil místo odpovědi. „Jsi spokojena s Na-Lah?“

„Je milá a děkuji ti, žes mi ji dal. Děkuji ti také za nový šat.“

S obdivem si prohlíželo dítě samo sebe. Jak si přálo, bylo od hlavy až k nohám oděno bíle jako obraz nevinnosti a čistoty.

„Pohleď, zde bude bydlet můj přítel Eb-ra-nit a tam vzadu jeho choť se svými ženami,“ vysvětloval kníže, když vešli do nádherné komnaty.

Byla podobně zařízena jako komnaty knížete, ale nádherněji. Bylo tu mnoho zlatých předmětů, také více kožešin, které propůjčovaly místnosti útulný ráz. Na jednom stolku stála malá, stříbrná postava, kterou Nahome s údivem poznala jako obraz knížete.

„To jsi ty!“ vesele zvolala. „To má být pro Eb-ra-nita?“

„Ano, to je můj dar pro něho.“

„Jeho paní také něco dostane?“

„Jistě, chceš to vidět?“

„Ano, ale napřed bych ráda ještě viděla, kde bude spát kníže. A kde ty spíš?“

Tak prošli druhou komnatou, která byla podobná první, jenže místo odpočívadel tu bylo více sedadel. Také stoly byly vyšší, takže se u nich dalo pohodlně sedět.

Sluneční světlo sem padalo pestrými tabulemi. Bylo to něco nádherného. Kameny byly vybroušeny do zcela tenkých plátků a zasazeny do dřevěných okenních rámů. Když sluneční paprsky pronikaly oknem, vyhlíželo to nádherně.

Na prostředním stole stála nádoba ze zeleného kamene na zlatém podkladě. Byla podivuhodně vytvořena. Když kráčeli kolem, vzal kníže toto umělecké dílo a s hrdostí si prohlížel jeho ušlechtilé formy.

Nyní stanuli v hostově ložnici. Bylo tu lože z nádherně tkaných pokrývek a hedvábných vyšívaných podušek. Ze stropu potaženého látkou visela lampa nad hlavou lože. Ačkoliv byl den, hořelo v ní světlo, které magicky osvětlovalo místnost. Komnata neměla žádných oken. Všude byly nejměkčí koberce, kožešiny a podušky.

Nahome zvedla nosánek:

„Není tu žádných oken a přece cítím svěží vzduch proudící z venku. Jak je to možné?“

Abd-ru-shin měl radost, jak má maličká bystrý postřeh a ukázal jí, že za potahy stěn jsou větrací otvory, kterými dovnitř proudí vzduch, a jiné, kterými opotřebovaný vzduch uniká. Lehké zatažení za řetízek, který visí v látkovém potahu, řídí tuto výměnu vzduchu.

K této komnatě se družily místnosti pro průvodce knížecího hosta a dále pro služebnictvo. Také velká světlá místnost, ve které se mohlo služebnictvo během dne zdržovat, tu nechyběla. Z této místnosti vedly dvéře do velké stinné zahrady s mnoha odpočívadly. S údivem sepjala Nahome ručky:

„Zahrada pro služebnictvo? To jsem ještě nikdy neviděla!“

„Myslíš, že potřebují méně čerstvého vzduchu než my?“

„Och, ti budou šťastni!“ zněla odpověď dítěte.

Zahradní brankou prošli do podobné zahrady, kde však bylo více květin.

„Toto je pro sloužící ženy,“ radovala se Nahome, když proběhla krásným koutem zahrady.

Pak oba znovu vstoupili do paláce, tentokrát do křídla, které bylo zařízeno pro Eb-ra-nitovu choť. Vypadalo to podobně jako na druhé straně, jenže tu bylo veseleji a více radostných barev. Ložnice kněžny se podobala vnitřku květu. Barvy, které byly na podlaze v kobercích zářivě tmavé, se stále zjasňovaly směrem ke stropu. Potah stropu se zdál být jen něžným odleskem koberce. Lampa měla tvar květu a rozlévala kouzelné světlo na všechny předměty.

„Kde je dar pro kněžnu?“ vyzvídala Nahome. Dítě nezapomnělo na nic, co ji jednou proletělo hlavou.

„Zde, ty maličký zvědavče,“ pravil Abd-ru-shin s úsměvem a ukázal na balík drahocenného hedvábí jemně nažloutlé barvy. „Není krásné?“

„Je to velmi krásné,“ pravila Nahome, ale bez jakéhokoliv nadšení, „ale kníže obdrží více!“

„Chtěla bys také mít takovou malou stříbrnou sošku?“

„K čemu, mám přece tebe?“ Tím byla věc vyřízena.

„Kdy budu smět vidět tvoji ložnici?“ Zněla nejbližší otázka, když již byly hostinské pokoje prohlédnuty.

„Až někdy jindy, Nahome -„

Dříve než se kdo nadál, přijel faraon se svou dcerou. Ti příslušníci kmene Is-Ra, kteří se nezúčastnili návštěvy na dvoře faraónově, hleděli s velikým napětím na příjezd tohoto panovníka, o jehož ukrutnosti se mnoho vyprávělo.

Nyní seskočil z koně, který netrpělivě a neochotně dupal nohama ještě dříve, než se jeho jezdec ocitl na zemi. Abd-ru-shin to pozoroval s údivem, neboť byl dobře obeznámen se zvyky koní. Jestliže toto činil kůň s ušlechtilou krví, pak to bylo znamení, že jeho jezdec s ním špatně zachází. Ovšem, kdo mučil lidi, trápil pravděpodobně i němé tvory.

Faraon byl krásný, ale byla to krása, která nerozehřívala srdce. Jeho pravidelné tahy byly ledově chladné. Byla v nich vyryta panovačnost a chtivost po penězích. Jeho oděv byl příliš nádherný, a proto se nevyznačoval vkusem. Jeho ruce byly přeplněny prsteny, takže jimi sotva pohyboval.

Po nutné výměně pozdravů doprovodil sám Abd-ru-shin hosta do komnat pro něho určených, zatímco je družina následovala.

Při spatření komnat unikl jinak dobře se ovládajícímu faraónovi výkřik údivu. Všechno tu bylo přizpůsobeno Sethiho vkusu, aniž to bylo přeplněno, nebo působilo nevkusně.

Abd-ru-shin se divil, že Eb-ra-nit dosud ještě nepřijel. Měl tu dávno být i se svou chotí. Co se asi přihodilo?

Konečně když se již Abd-ru-shin rozhodl, že bude faraónovi vyprávět o přepadení, dorazil Eb-ra-nit, ale sám bez své choti. Byl na válečném tažení, a proto se opozdil. Na své cestě k Abd-ru-shinovi poslal jednoho ze svých důvěrníků ke kněžně Braně a žádal ji, aby s velkou družinou za ním přijela.

V příštích dnech kněžna Brana také přijela. Doprovodili ji do její komnaty již pro ni připravené a přátelé pak chtěli pojíst se svou družinou, zatímco Brana, manželka Eb-ra-nitova, obědvala ve svých komnatách.

Držela se vždy velmi zpátky a Abd-ru-shin vzpomínal na první setkání s ní. Ten, kdo mu tehdy vyšel vstříc, byl kdosi úplně jiný, než očekával.

Štíhlá, vysoká ženská postava s trochu unaveným plouživým krokem. Temné vlasy nevisely jako u jiných Arabek dolů v copech, nýbrž byly ovinuty kolem ušlechtilé hlavy a přidržovány zlatým kruhem. Tato čelenka tvořila jedinou ozdobu její hlavy a také postavy, která přesto měla v sobě něco královského. Tmavá hedvábná látka splývala kolem ní v měkkých záhybech a její malé ruce odrážely se od ní jako bílí motýli.

Když svého času kněžnu pozdravil, zalila jasná červeň její bledé tváře.

„Pane, kdo jsi?“ koktala téměř nevědomky. Přítel tvého manžela a tím také tvůj, kněžno,“ zněla Abd-ru-shinova odpověď, ačkoliv věděl, že otázka byla jinak míněna.

Braniny podivuhodné oči ho pátravě pozorovaly. Zdálo se, jakoby častý pláč setřel jejich lesk, ale jakoby zato mohly vidět věci, které byly jiným skryty. Jejich hluboká modř se podivně vyjímala při černé barvě vlasů i obočí. Tentokrát zmizela jejich plachost, když ji Abd-ru-shin následujícího dne pozdravil. Měla radost z nádherných zahrad, jakých dosud nepoznala, chválila tkaniny a výšivky a tázala se po kněžně Aloe a její dcerušce, o jejíž přítomnosti byla právě zpravena.

Abd-ru-shin slíbil, že ji seznámí s Aloe, ačkoliv je dosud uzavřena a nestýká se s lidmi.

„Snad tvoje přítomnost ji vytrhne z jejího žalu,“ pravil, ale v tom okamžiku věděl, že Brana by to potřebovala ještě víc.

Zahloubán do svých myšlenek kráčel, kníže ke svým komnatám. Jak Eb-ra-nit přišel k této své choti? Ačkoliv dokonale ovládala řeč, bylo hned poznat, že není Arabka. Avšak odkud pochází ta hluboká těžkomyslnost, která se kolem ní rozprostírá, a starost, která mluví z každého jejího pohybu. Vedle Eb-ra-nita kypícího životem se to zdálo být nemožné.

Večer v zahradě to byl Eb-ra-nit, kdo začal hovořit o své manželce.

„Ještě před osmnácti měsíci jsem byl nejšťastnějším člověkem pod sluncem,“ zvolal neklidně. „Potom závistiví nepřátelé náhle rozbili mé štěstí. Brana je dcerou jednoho řeckého knížete. Před léty jsem ji poznal na jedné ze svých výprav. Opětovala moji lásku, ale její otec nechtěl ničeho slyšet o spojení se mnou, poněvadž jsem byl podle jeho mínění nevzdělaný a surový Arab. Proto jsem ji s jejím svolením unesl. Byli jsme šťastní. Žádná myšlenka na daleký domov nezkalovala Branino srdce. Měli jsme dva chlapce, z nichž starší, bouřlivý divoch, byl podoben mně, druhý, klidný a zamyšlený byl podoben Braně, ale přesto to byl mužný chlapík. Rozmnožovali naše štěstí a jejich jásot naplňoval palác i dvůr.

Před osmnácti měsíci, kdy bylo chlapcům šest a sedm let, jsem odjel, abych udělal pořádek na západní hranici své říše. Za mé nepřítomnosti chlapci zmizeli. Dodnes nemáme jistotu a nevyzkoumali jsme, kdo je uloupil. Že byli uloupeni, je mimo všechnu pochybnost. Podezírali jsme řeckého knížete. Po týdnech bezvýsledného pátrání jsem se převlékl jako cestující kupec a odplul jsem s několika věrnými na ostrov, na kterém on vládl. Nepoznán provozoval jsem tam obchod, hledal, pátral, vyptával se a neopomněl jsem ničeho, co by mohlo vést k jejich vypátrání.

Své syny jsem nenašel, ba neobjevil jsem ani stopu, která by naznačovala, že ještě žijí.

Bylo pro mne těžké vzít zoufalé Braně poslední naději. Od té doby je ponořena ve smutek a nikdo neuslyšel, že by se zasmála. Kdyby ji někdo dovedl rozveselit, polovinu své říše bych za to dal. Já sám jsem byl nešťastný nad ztrátou synů a nad jejich nejistým osudem, ale ty mne znáš, že dlouho nedovedu truchlit!“

Nyní Abd-ru-shin pochopil těžkou trudomyslnost, které propadla choť jeho přítele. Kdo by tu mohl pomoci? Nechtě vyslovil svou myšlenku, která v něm vznikla:

„Musím k ní poslat Nahome!“

„Nahome? Kdo je to Nahome?“ tázal se Eb-ra-nit s údivem.

„Je to sluneční paprsek, který zabloudil do mého paláce, a zachycený smích,“ odvětil Abd-ru-shin a vyprávěl příteli o tom, jak osvobodil Aloe a její dítě.

Eb-ra-nit se ihned přitom zaměstnával myšlenkou, jak se bude chovat faraón. Tento ukrutný vládce se nesmí nikdy dozvědět, že Abd-ru-shin a jeho lid mu odňali kořist.

„To nebyli faraónovi služebníci, nýbrž tuláci a vyvrhelové,“ zněla Abd-ru-shinova námitka, která však nezaplašila Eb-ra-nitovu starost.

Znal příliš dobře faraóna a věděl, že si nedá ujít žádnou příležitost, aby mohl knížeti kmene Is-Ra uškodit.

„Musíš to tak zařídit, aby maličká nepřišla faraónovi do cesty. U Juri-cheo jí nehrozí nebezpečí. Ona žije svým vlastním životem a dovede mlčet!“

„Dítě nepůjde dobrovolně faraónovi na oči,“ pravil kníže. „Chvěje se již při myšlence na jeho návštěvu. Mimoto jsem pozoroval, že mužům není nakloněna. Nedávno jí chtěl Ne-so-met vyprávět pohádku – a on umí pohádky dobře vyprávět, ale ona mu s přátelským díkem utekla, až prý bude chtít slyšet pohádku, že jich Na-Lah zná dosti.

Pak hovořili o komnatách, které obývá faraón, a Eb-ra-nit vytýkal, že z tohoto křídla vede příliš mnoho vchodů do hlavního paláce.

„Příliš důvěřuješ lidem, Abd-ru-shine,“ pravil. Faraón kráčí po křivých cestách, jeho zvědové všude naslouchají. Nečiň mu to tak lehké!“

„Nemám, co bych schovával,“ pravil hrdě Abd-ru-shin.

„Nic? Opravdu nic? Zapomněl jsi na kněžnu a dítě! Je tu ještě mnoho věcí, které je možno falešně si vyložit ku tvé zkáze. Tvoje víra, která jest nyní i mou vírou, bude ho rozhořčovat. Stejně je již rozzloben, že tvůj lid žije v míru a radosti a že ti při tom lépe slouží, než jeho národ jemu. Nedovede mít kolem sebe spokojené a veselé lidi a nikdy nepochopí, že se můžeš se svými lidmi stýkat bez lži a přetvářky a že není bič, který řídí lidi, nýbrž slovo. Věř mi a pokud můžeš, dej většinu těchto vchodů uzavřít a ponech faraóna s jeho lidmi v jeho komnatách!“

Abd-ru-shin viděl, že to s ním jeho přítel dobře míní a třebaže se nemohl vžít do takového myšlení, souhlasil. Eb-ra-nit své lidi zná lépe než on.

Několik dní uplynulo. Obě knížata seděla pohromadě a hovořila, když se na chodbě ozvaly rychlé kroky a jasný hlásek volal vítězně a pln štěstí:

„Zasmála se! Smála se opravdu a srdečně!“

„Jak jsi to dokázala, Nahome?“ tázal se Eb-ra-nit.

„To přišlo samo sebou. Já jsem ničeho neučinila. Ukazovala jsem kněžně zlaté rybky, které plavou ve veliké nádrži v hale. Znáš je kníže?“ přerušila se.

Eb-ra-nit přikývl, jsa zvědav na další.

„Kněžna se hluboce sklonila nad vodu a z jejich velkých očí spadly dvě veliké kapky do nádrže. Rybky rychle připlavaly a chtěly po nich chňapnout, ale nic tam nebylo.“ Nahome se při této vzpomínce sama zasmála. „Tu jsem pravila kněžně: „Chceš-li jim něco dát, pak jim musíš hodit drobty, vody mají dost.“ Tu se kněžna velmi zasmála a nyní sedí ve své komnatě a celá její tvář je rozjasněna.“

Eb-ra-nit téměř neslyšel posledních slov. Vyskočil a pospíchal z místnosti. Kníže Abd-ru-shin pak láskyplně přitáhl svůj sluneční paprsek k sobě. Pohladil její jasné dětské čelo a pak se tázal:

„Čím se v těchto dnech Nahome zabývá, když se kvůli hostům o ni nemohu starat?“

„Nahome se učí tkát,“ zněla hrdá odpověď. „Paní Hussy je dobrá a milá. Chodím ráda k ní a k děvčatům.“

„To je správné, dítě. Později se také naučíš jezdit na koni a chci tě také naučit číst a psát. To všechno musíš znát, chceš-li být opravdu mojí pomocnicí.“

„Dostanu pak také rydlo a tabulku z hlíny?“

„Ovšemže to dostaneš a také cosi nového, co teprve krátce používáme: krásný bílý papír z rákosí. Na tom se píše mnohem lehčeji.“

Zatím se kněžna Brana seznámila s princeznou Juri-cheo. Ačkoliv se kněžny před tím nikdy neviděly, nebylo v jejich styku nic cizího. Pokud bylo Juri-cheo možné být nenucenou, činila tak vůči této krásné kněžně, která od chvíle, kdy zmizel její smutek, byla velmi milá.

Také Juri-cheo byla krásná, ale byla to studená krása jejího otce. Zatímco kolem Brany splývala všechna roucha měkce a vlnivě, takže přes drahocennost oděvu bylo možno ho přehlédnout kvůli její osobnosti, zdálo se u Juri-cheo, že oděv je pro ni hlavní věcí. Zdála se být zavinutá do svých nádherných látek a spoutána v každém pohybu. Nejdříve bylo vidět šat a pak teprve si člověk vzpomněl, že je v nich také člověk.

Obuta byla do velmi úzkých střevíců a kráčejíc trhavými kroky, vstoupila Juri-cheo do komnat kněžny Brany.

Brana požádala princeznu, aby později i s několika jejími průvodkyněmi u ní pojedla.

V paláci byl živý ruch. Eb-ra-nit a jeho choť se nepozorovaně vpravili do života, který tam byl obvyklý. S faraónem však nastal konec harmonie a klidu. Arabové i Ismáni si stěžovali stejně na vzrušenou, nervy týrající náladu, kterou přinesli noví hosté. Začali počítat dny, po které se tu ještě návštěva zdrží, ale tím pevněji se semkli kolem svého knížete. Ismáni již dávno věděli, co pro ně znamená jejich světlý kníže, a nyní na tomto křiklavém protikladu se také Arabové naučili chápat požehnání, kterého byli účastni.

A Abd-ru-shin? Byl ohromen, že taková bytost může být člověkem. Co Sethi učinil z duše, kterou mu Bůh daroval?!

Bez Eb-ra-nita, který stále všechno urovnával a dělal prostředníka, byl by Abd-ru-shin nesnesl přítomnost faraónovu.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok