Arabský kmen

Divoký hřmot naplňoval ovzduší. Pokřik nesčetných drsných hrdel, řinčení a bubnování.

Vybledlé kosti navlečené na šňůrách a dovedně obtočené kolem holí chřestily, zatímco bubnování bylo způsobeno tím, že tloukli dřevěnými holemi na kotouče, nebo jimi otáčeli.

Brzy tloukli rychleji a brzy zase volněji, ale stále zachovávali živý rytmus. Také pokřik nepostrádal jakéhosi pevného uspořádání. Znělo to v taktu jako chvějící se vytí, z něhož se v určitých přestávkách ozývaly hlasy a divoké výkřiky.

Z chýší se vyřítily ženy a děti a pátraly po okolí, odkud pocházel hřmot. Byly to postavy s temnou kůží a černými vlasy. Pestré, rohožkám podobné tkaniny měly přehozeny kolem boků. Zatímco téměř nahé děti vypadaly vyzáble, měly ženy sklon k bujným a otylým tvarům, které ještě více vynikaly způsobem jejich odívání. Údy se leskly mastnotou. Kotníky byly však nápadně štíhlé.

S hlasitým křikem, ale téměř bez jakýchkoliv pohybů se shromažďovaly ženy čekajíce na to, co jim přinesou mužové vracející se z válečné výpravy. Že se vrací jako vítězové, ukazoval způsob jejich rámusení.

Vyvalily se mohutné mraky prachu a blížily se víc a více. Bylo již možno rozeznat podrobnosti. Více než sto koní se hnalo sem. Pokřik jejich jezdců je poháněl k rychlejšímu cvalu. Zdálo se, jakoby za okamžik měly být ženy i děti rozdupány kopyty koní. Před touto dunící a ničivou mocí nebylo uniknutí.

Žádná z žen se nesnažila najít nějaké útočiště. Napjatě pohlížely na blížící se řady jezdců. Konečně dorazili. Jako nějakým kouzlem umlkl hřmot a koně se zastavili. V polokruhu zůstali stát kolem žen odfrkujíce a pohazujíce ušlechtilými hlavami až hřívy poletovaly. Pěna kapala z jejich chřípí a pára stoupala z jejich těl.

V témže okamžiku seskočili mužové ze svých zvířat. Bylo to skvělé divadlo, když tyto štíhlé postavy jako na rozkaz prováděly stejné pohyby.

Vznikla veselá a hlučná vřava, když mužové zdravili své ženy, zvedali děti a dávali si je na hlavy a na ramena, nebo je vyhazovali do vzduchu a opět je chytali s velikou obratností. Nikoho však nenapadlo jít do chýší. Skupinky se rozdělily a postavily se tak, že uprostřed zůstávala široká cesta. Odsedlaní koně byli zahnáni do ohrady, kde se jich ujali muži a pečovali o ně.

Byla to nádherná zvířata, pýcha a bohatství kmene. Měli nápadně štíhlé údy a klouby jako lidé. Ušlechtilost rasy byla vyjádřena držením krásných hlav na lehce zahnutém krku. Zdálo se téměř, jakoby ořové si byli vědomi, že jsou cosi zvláštního.

Blížil se nový mrak prachu. Bylo slyšet podobný hřmot jako před chvílí. Nyní se muži postavili před ženy, chopili se bubnů a kostěných holí a opět začali v taktu rámusit na pozdrav přicházejícím.

Přiklusali rychleji než první oddíl. Také pohled, jak z oblaků prachu vyrazila první koňská těla, byl ještě nádhernější než prve. V přední řadě byli samí sněhobílí koně tak čisté bělosti, že téměř oslepovala ve slunečních paprscích. Jejich bílé, husté hřívy poletovaly ve větru. Za nimi přijížděli ořové černí jako uhel a pak v hustém houfu zvířata všech barev. Koně zajatců.

Dříve než četa zastavila, přiběhli muži a zmocnili se v plném běhu bílých koní. Zdálo se, že je to velmi nebezpečné, ale lidé i zvířata se dobře znali a nikomu se nic nepřihodilo.

Jediný muž se od svého koně neodloučil, a to byl vůdce čety. Byl to muž ve středních létech, právě tak hubený jako ostatní. Nepřevyšoval je výškou, ale přece každý cizinec by v něm poznal vládce, neboť držení jeho těla bylo hrdé a v jeho pohybech bylo mnoho ušlechtilosti.

Kamkoliv se obrátil, ustupovali lidé uctivě nazpět. Zdál se být neomezeným vládcem, který byl přesto milován, pokud podobné hnutí mysli mohlo vyklíčit v srdcích divoké hordy. A oni byli divocí! To, jak pozdravovali své ženy, jak se v chatrčích ihned vrhli na lůžka a nechali se obsluhovat tak, že všude bylo vidět horlivě pobíhající ženy, to vše svědčilo, že mužové se dosud nenaučili, aby jemnější mravy krotily divoké pudy. Ženy nebyly na nic jiného zvyklé a zřejmě ožily, zatímco se děti snažily prohledávat pytle svých otců, ve kterých byla skryta kořist.

A zajatci? To byly zbědované postavy. U nich vášně a pudy nebyly vůbec spoutány a strhly je do nížin. Bylo to vidět na téměř zvířecích tvářích, na špíně, která v hustých a tlustých vrstvách lpěla na tělech, jakoby na nich vyrůstala. Vlasy již ani nevisely dolů, neboť byly tak slepené, že visely pevně na hlavě.

Vítězný vůdce stanul s jakýmsi „štábem“ před poraženými, kteří byli odpoutáni od svých koní, ale sami přitom zůstali ještě spoutaní. Největší odpor se zračil v jeho rysech.

„Ti jsou ale hnusní!“ Zvolal rozhořčeně. „Jsou příliš špatní, než aby mohli být našimi služebníky. Přinesli by nám nepořádek a špínu do našich domovů a k našim ženám. Toho jsme se až dosud vystříhali. To nejsou synové nějakého kmene, kterým válčení přináší čest. Toto jsou synové divokých džinů; zabijeme je, aby země byla od nich osvobozena!“

„Ano, zabijeme je!“ volali ostatní. „Kam je máme večer dopravit?“

„Budou usmrceni až zítra ráno. Jsou příliš špatní, než abychom mohli jejich duše nabídnout duchům noci. Zaveďte je do ohrady pro nemocné koně. – Nejsou tam přece nyní žádná zvířata?“

Zavrtění hlavou bylo odpovědí.

„Spoutejte je však ještě pevněji, aby nám žádný neutekl a postavte stráže. Zítra za jasného dne, až bude slunce stát nad námi, nechť zmizí z této země!“

Zajatci byli jednotlivě předváděni a Ben-Dhu-ben si je opovržlivě prohlížel. Náhle zazněl rozkaz a celý průvod se zastavil:

„Kdo je toto zde, to přece není žádný džin?“ tázal se, když se jeden ze zajatců objevil před jeho zrakem. Vypadal úplně jinak než druzí.

„Odveďte tohoto muže stranou, chci si s ním promluvit!“ Průvod kráčel dále. Byli tu mnozí zajatí, kteří s tupými a lhostejnými tvářemi kráčeli dále, vstříc svému osudu. Náhle zazněl opět rozkaz a průvod se znovu zastavil.

Za jedním zajatcem se objevilo malé, asi čtyřleté děvčátko připoutané k zajatcové noze. Aby mohlo lépe kráčet, poskakovalo krok za krokem a to vypadalo tak komicky, že mužové vybuchli v smích.

Jednou rukou držela své roztrhané šatečky na prsou a druhou měla nataženou, aby udržovala rovnováhu, a tato dětská ruka se pohybovala při poskakování jako do taktu. Výkřik přehlušil smích mužů:

„Moje Květina!“

Tento výkřik vyrazil zajatec, kterého před chvíli postavili stranou. Rozpřáhl své spoutané ruce, pokud jen mohl. Malé děvče chtělo s jásotem běžet k němu, ale zapletlo se do provazů, jimiž bylo přivázáno, a upadlo na zem.

Tu přiskočil Ben-Dhu-ben sám a zvedl maličkou, mezi tím co jedinou ranou své kamenné zbraně přesekl pouta. Chtěl přinést dítě třesoucímu se muži, ale sotva byla Květina volnou, běžela jako srnka ke svému otci. Oba začali spolu hovořit rychle a tiše jakousi cizí řečí.

Když byli všichni zajatci odvedeni do ohrady, obrátil se vůdce k muži, k němuž se malé děvče tulilo se slzami v očích.

Na okamžik prohlížel Ben-Dhu-ben oba a pak se zvolna otázal:

„Rozumíš mé řeči?“

Lámavě, ale přece zřetelně obdržel odpověď:

„Ano, rozumím jí a dovedu jí také trochu hovořit!“

„Kdo jste? Jak jste se dostali k těmto džinům?!“

„Pane, byli jsme zajati, moje Květina i já. Pak nás vodili s sebou, snad proto, že očekávali, že po nás budou pátrat a že nás draho prodají.“

„Ty máš takovou cenu?“ Chtěl se otázat Ben-Dhu-ben, ale otázka mu odumřela na rtech, když viděl, jak se muž potácí.

Přiskočil a zachytil ho do své náruče a nechal ho zvolna ulehnout na zem. Zajatec již svého zraku neotevřel a za několik minut ležela jeho mrtvola u nohou Ben-Dhu-bena.

S pláčem se vrhla Květina ke svému otci.

„Malá Květino, pojď se mnou, zavedu tě ke své ženě. Mi-Re je dobrá. A bude o tebe pečovat,“ pravil Ben-Dhu-ben něžně.

Maličká však zavrtěla hlavou, neboť nerozuměla cizí řeči. Když ji vůdce zvedl, aby ji odnesl sebou, začala hořce plakat. Nebyl to pláč, jaký byl Ben-Dhu-ben zvyklý slýchat od dětí, nebyl to žádný křik nebo vzlykot, ale tichý, hořký pláč bez hlesu.

To dojalo jeho srdce. Konečně přišel na myšlenku vzít otce sebou. Nechal mrtvolu opatrně odvést do svého obydlí. Potom šla Květina ochotně za ním.

Téměř netrpělivě čekala Mi-Re na svého manžela. Že přicházíval vždy později než ostatní, na to byla zvyklá. Ale tak dlouho nemusela nikdy čekat. Jak se podivila, když spatřila v jeho náručí děvče. Zdálo se jí, že něco takového dosud nikdy nespatřila. Mrtvoly si vůbec nepovšimla, neboť to byl všední zjev, ale toto dítě, maličké děvče! Něco takového si přála již po dlouhá léta.

„Neseš mi tu malou bohyni jako kořist?“ pozdravila manžela a již klečela u maličké, vzala ji do náruče a za ručky.

Zprvu Květina ucouvla, a potom však pohlédla klečící ženě do očí. Jeden zrak se ponořil do druhého a obě tváře se zjasnily úsměvem porozumění. Důvěřivě položila nyní Květina své malé ručky kolem krku ženy. Potom však propukla v pláč a ukazujíc na mrtvého otce, hovořila dlouho v jakési cizí řeči, které nikdo nerozuměl.

Ben-Dhu-ben dal přivést náčelníka džinů. Měl podat zprávu, co ví o otci a dítěti. Jakmile se objevil, schovávala maličká hlavu do klína ženy. Zřejmě se obávala muže, který s tupým úšklebkem na ni pohlížel.

Džin na vůdcovy otázky odpíral nejprve každou odpověď. Vydatný výprask holí ho učinil hovornějším, ale ani nyní neřekl ničeho, co by mělo nějakou cenu.

Ujišťoval, že oba byli u oddílu vojáků, kteří napadli jeho kmen. On však zvítězil sám s několika svými lidmi, ačkoliv nepřátelů bylo mnohem víc než dvakrát tolik. Nepřátelský náčelník mu pak sdělil, že onen muž je velikým knížetem a kouzelníkem a že za něho dostane mnoho krásných věcí, budou-li ho jeho lidé chtít nazpět.

Ben-Dhu-ben mnoho nevěřil této zprávě. Pravděpodobně džinové přepadli tohoto knížete a on chtěl nyní učinit obchod s tímto líbezným dítětem. To se mu ovšem nepovede, neboť příštího dne bude učiněn konec jeho hanebnému životu.

Považoval za těžko odtrhnout Květinu od mrtvého otce, zvláště když se s ní nikdo nemohl dorozumět. Ale Mi-Re zahořela žhavou láskou k dítěti a tato láska našla prostředky, jak hovořit k duši dítěte.

Již jednou zpozorovala, že maličká umí číst v jejich očích. Nyní se pokoušela, aby stejným způsobem získala její důvěru, aby bylo možné provést potřebné přípravy. Zavedla Květinu k otcově mrtvole, hladila mírnou rukou bezduché tělo a nechala Květinu, aby činila totéž. Pak přinesla krásnou tkaninu, umyla tělo a zahalila je do této látky.

Květina přihlížela radostně, téměř jásavě. Líbilo se jí, že otec je opět knížecím způsobem oděn.

Potom Mi-Re zavolala svého muže, který dal snést dobytou kořist na hromadu, aby ji rozdělil. Každý si směl ponechat to, co měl ve svém pytli, ale co bylo společně dobyto a přivezeno na nákladních koních, to muselo být rozděleno.

Vidouce radost, jakou projevovala maličká, přišla Mi-Re na myšlenku, že by snad bylo možno zachránit majetek jejího otce. Jistě pozná předměty, které mu patřily. A bylo tomu tak. Široce otevřenýma očima pohlížela na potraviny, látky a ozdobné předměty a na nesčetné nezasazené drahokamy, které tu ležely.

Náhle zatleskala rukama a ukázala na čelenku, nádherně zpracovanou a vykládanou drahokamy. Ben-Dhu-ben, který před tím poučil své lidi, jí podal čelenku, kterou si s úsměvem vtiskla do vlasů. V tomto okamžiku vyhlížela velmi půvabně a nikdo malé Květině nezáviděl tento šperk. Znovu a znovu ukazovalo dítě na věci vybraně drahocenné, které musely náležet jejímu otci a nebo jí. Ben-Dhu-ben dal hned odložit tyto věci stranou. Nikdo proti tomu ničeho nenamítal.

Když bylo rozdílení ukončeno, provedla Mi-Re i to nejtěžší. Uložila mrtvolu knížete do jedné z jeskyň a dala jeskyni uzavřít kameny. Co se stane dále, přenechala svému muži. Chtěla prostě mrtvého odstranit z přítomnosti dítěte.

Květina byla k smrti unavena. Zdálo se, že se táže po otci, neboť žalostný tón stále opakovaných slov nepřipouštěl jiného výkladu.

Něžná péče byla odpovědí na její otázky a malé tělo žádalo své právo, takže dítě rychle usnulo.

Když Mi-Re maličkou uložila, seděla s manželem pohromadě.

„Takovou vítanou kořist mi dosud můj muž nikdy nepřinesl,“ pravila lichotivě. „Smím si podržet to dítě, jako by bylo mé vlastní?“

„Jistě, že smíš, Mi-Re,“ odvětil vůdce přátelsky.

Myslím, že se nikdy nedozvíme, ze které země maličká pochází. Její jméno zní jako naše slovo Květina, ale snad v její řeči to znamená něco zcela jiného.“

„Ale, Květina, to se na ni hodí. Budeme jí tak říkat,“ navrhovala Mi-Re. „Jak dlouho to asi bude trvat, než se naučí naší řeči?“

„Budeš-li jí i nadále tak dobře rozumět a získáš-li její důvěru, bude rychle s námi vyprávět. Je to milý tvor a její tělo svědčí, že pochází z ušlechtilého kmene. Také její mravy jsou jemnější než naše. Pozorovala jsi, jak se dovede ovládat v pláči i v radosti? Od ní se naučíme mnohému, bude-li se jí u nás líbit!“

Příštího jitra se Květina tázala po otci. Tu ji Mi-Re ukázala koně a rukou pokynula do dáli. Toto dítě pochopilo. Otec tak odjížděl často a často za dobu jejího krátkého života. Květina pak nesměla plakat, nýbrž se těšit na jeho návrat. Spokojeně přijala potravu, kterou ji Mi-Re nabízela a vydala se na výzkumnou cestu mezi chatrčemi.

Na své cestě se dostala až do blízkosti ohrady zajatců. Náhle vyrazila radostný výkřik a běžela tam.

Jakoby zapomněla na strach před divokými postavami, hnala se k jednomu muži, který při jejím zavolání pozvedl hlavu. V témže okamžiku zakročil Ben-Dhu-ben, kterého sem přivedl neklid o maličkou. Vzal dítě za ruku, aby jí zabránil v dalším běhu, a dal vyvést muže z ohrady.

Byl to také nepochybně jeden z džinů, ale měl příjemnější zevnějšek a především oči, za nimiž bylo možno tušit duši. Dítě mu běželo vstříc a hladilo ho. Ben-Dhu-ben dal hned uvolnit jeho pouta a zajatec padl vděčně k jeho nohám. Jeho svoboda přišla příliš neočekávaně a on potřeboval chvíli, než se vzpamatoval a mohl slovy poděkovat.

Koktavě používal téže řeči jako vítězové. To byla neočekávaná radost, která se ještě zvětšila, když Ben-Dhu-ben slyšel, jak živě hovoří s maličkou v její řeči. Tlumočník byl nalezen!

Vůdce dal znamení, aby ho následovali, a tak se všichni tři objevili před starostlivou Mi-Re.

Dříve než se mohli zajatce zeptat, začal tento sám hovořit:

„Květina mne prosí, abych vám řekl, že vás má ráda a že u vás zůstane, dokud se otec nevrátí.“

Se zářícím zrakem pohlížela Květina z jednoho na druhého a když viděla radostné pohledy svých pěstounů, zatleskala ručkama.

„Co všechno o Květině víš?“, tázal se vůdce.

„Velmi málo pane,“ zněla odpověď. „Před několika měsíci jsme podnikli výpravu za kořistí a objevili jsme při tom nádhernou karavanu velbloudů, která táhla nekonečným pískem pouště. My jsme byli svěží, jezdci velbloudů vyčerpaní a téměř umírali žízní. Podařilo se nám snadno nad nimi zvítězit, zvláště když kníže, který karavaně velel, byl nemocen. Od jeho služebníků jsem se dozvěděl, že je to cizí kníže z daleké země, jejíž jméno jsem zapomněl. Také maličká je již nezná, ačkoliv jsem se jí na to často tázal.

V nosítkách vyzdobených drahocennými látkami a uvázanými na hřbetě velblouda, vezl kníže svou ženu a dítě. Také oni se stali našimi zajatými.

Ženu, která byla ještě krásnější nežli maličká, vzal si náš šejk jako svou kořist. Chtěl se jí zmocnit před zrakem knížete, avšak žena na svého muže volala tak srdcervoucím hlasem, že tento jí podal zbraň, jakou jsme dosud neviděli. S dojemným úsměvem vnořila ostré železo do svého srdce.

Tu náš šejk přiskočil ke knížeti a ztloukl ho tak, že nemocný muž téměř umíral. Moje žena i já jsme ho vzali do svého domu a snažili jsme se o něho pečovat. V těch dlouhých měsících jsem se naučil tolik z jeho řeči, že mohu s dítětem hovořit. Poněvadž jsem byl k otci dobrý, má mne Květina ráda.“

„Proto také nyní zůstaneš na živu,“ pravil dojatý vůdce. „Květina tě potřebuje a tvoje věrnost bude odměněna. Chceš u nás zůstat jako služebník Květiny?“

Muž, jehož jméno, „Ju“, Květina stále opakovala, radostně přisvědčil. Ju pak dítěti oznámil, že se o ni bude i nadále starat. Maličká přiběhla k Ben-Dhu-benovi, objala ho, pokud jen mohla dosáhnout, a on se cítil bohatě odměněn.

Zdálo se, jakoby s příchodem Květiny nastala nová doba v životě arabského kmene, kterému vládl šejk Ben-Dhu-Ben. Nejen v ležení, které obýval kníže, nýbrž také ve všech ostatních osadách se zvolna děly veliké změny v životních zvyklostech.

Když Květina křivila svou něžnou tvářičku k pláči a pravila:

„To se nesmí dělat, Květina by byla smutná,“ pak jistě nebylo žádného, kdo by jí odporoval.

Všeobecně pohlíželi na dítě jako na dar bohů, ba i dokonce jako na malou bohyni. Uctívali ji, ačkoliv to vůdce zakázal. Ale i pro něho nebylo nic posvátnějšího než líbezné dítě.

Čím více se naučila řeči svého okolí, za pomoci svého věrného Ju, tím živěji se zúčastňovala všeho, co se dělo kolem.

O svém vlastním životě do svého příchodu nedovedla mnoho vyprávět. Věděla o zajetí celé karavany, o matčině smrti, o ztrátě velbloudů, na kterých zřejmě velmi lpěla. Žádali ji, aby popsala nosítka, ve kterých cestovala. Udělala to tak názorně, že brzy všichni věděli, že to nebyla obyčejná nosítka, co to však bylo, se nikdo nedověděl. Žádný z nich ještě takovou věc neviděl. Také o velbloudech měli někteří z nich matné představy.

Beni-Hus-dhu, synové vítězného boha, používali jen svých koní i v dávné minulosti. Ben-Dhu-ben, syn vítězného syna, vysvětloval, že velbloudi se pro syny pouště nehodí. Jsou příliš pomalí. Na rychlých koních je možno vždy dosáhnout úrodné osady tak, že není třeba zahynout žízní.

Jednoho dne se kmen chystal na výpravu, neboť jim docházela potrava. „Do které krajiny pojedete?“ tázala se Mi-Re krátce před odjezdem.

„Nevím to ještě určitě, ale myslím,že pojedeme směrem zapadajícího slunce. Tak se nejrychleji dostaneme do krajiny bohaté na zvěř.“

„Ne, nesmíš jet na západ,“ volala Květina vzrušeně. „Jeď na východ! Tam najdeš dosti kořisti. V jiném směru vám hrozí zkáza!“

S údivem všichni pohlíželi na dítě sotva šestileté, které svým výrazem a gesty vyhlíželo jako věštkyně.

„Odkud to ví moje malá Květina?“ tázal se vůdce něžně.

„Květina to ví,“ pravilo dítě vyhýbavě. „Květina tě velmi prosí, abys učinil, co Květina řekla!“

Mi-Re, která nespustila maličkou ani okamžik očí, připojila svou prosbu k prosbě dítěte a šejk, který nebyl ještě rozhodnut, uposlechl.

Když se večer navrátil bohatě obtížen kořistí, vyprávěl, že roztroušení příslušníci jiného kmene vyprávěli o strašlivém neštěstí, které se stalo na západě. Kdyby byli Beni-Hus-Dhů jeli tímto směrem, byli by zajeli do bouře a do písečných vírů, kde by jistě zahynuli.

„Odkud to toto dítě vědělo?“ tázal se šejk zamyšleně, když se večer uložil k zaslouženému odpočinku.

„To není poprvé za těch šestnáct měsíců, co je Květina u nás,“ odvětila Mi-Re. „Nechtěla jsem však o tom hovořit. Je lépe, že jsi sám prožil tyto podivuhodné věci. Často varuje před tím, co přichází, nebo ukazuje, jak pomoci v nemoci nebo v neštěstí. Když mluvívá, bývá v takovém stavu jako dnes. Nevypadá jako dítě. Mluví jako čarodějka.“

„Řekni raději kněžka,“ opravil ji šejk. „Čarodějka je cosi nepěkného a není přece nic krásnějšího než naše Květina.“

„Ptala jsi se někdy dítěte, odkud to všechno ví?“ vyptával se Ben-Dhu-ben po krátké přestávce.

„Často! Maličká si však dává vždy prstíček na ústa. Nanejvýš řekne s úsměvem: „Květina mlčí.“

„Nemyslíš, že může hovořit s bohy?“ vyzvídal šejk.

„Věřím tomu,“ pravila Mi-Re vážně. „Také jsem ji slyšela hovořit řečí svého otce, když byla zcela o samotě.“

„Tázala jsi se na to někdy Ju?“

„Ne, nerada bych se tázala služebníka po tajemství jeho paní,“ odpověděla Mi-Re tónem, který pravil dosti zřetelně: „Nečiň to také!“

A vůdce se s tím spokojil.

Přešla léta, šťastná léta, na která celý kmen vzpomínal s radostí. Často hovořívaly ženy mezi sebou:

„Bylo to nejšťastnější tažení našeho vůdce, když přivezl Květinu!“

Nevědomky považovali všechno dobré, jehož se jim dostalo, za dílo Květiny, neboť se domnívali, že vzniklo pod jejím vlivem.

Z líbezného dítěte se stala krásná dívka. Nejkrásnější na ní byly její zářivé hluboké oči, jimiž se zdála vidět mnohem více než ostatní lidé. Vesele a přátelsky se chovala ke každému, ale nejraději milovala samotu. Potom její oči nabývaly zvláštního výrazu, její pohled mající zvláštní lesk se díval do dáli a její ústa hovořila podivuhodné věci, o kterých později nic bližšího nevěděla. Kdo však tyto věci slyšel, ten je chápal věřící duší a řídil se podle nich.

Květina dokázala to, že její kmen, stejně již vynikající mezi kmeny, přijal mírnější mravy i zvyky a podřídil svůj život jistým zákonům. Nezabíjeli již jen proto, aby mohli vraždit, a nepobíjeli již též nelítostně ženy a děti svých nepřátel.

Také ve způsobu, jakým mužové zacházeli se svými ženami, se mnohé změnilo, neboť Květina často poukazovala na to, že ona jest také žena. Jestliže ji mužové chtějí ctít a vážit si jí, pak musí totéž činit vůči svým ženám. Mužové nedůvěřivě naslouchali takovým řečem, ale nezapomněli na ně a snažili se jich následovat.

Ben-Dhu-ben zestárl. Poněvadž byl bezdětný, musel být zvolen jeho nástupce z nejlepších válečníků. Toto stále a stále zaměstnávalo starého vůdce. Koho by měl navrhnout? Tento byl sice udatným válečníkem, ale byl svéhlavý a hněvivý, onen zase měl mírnější vlastnosti, ale chyběla mu nutná odvaha, aby mohl správně vést veliký kmen.

Tu jednoho dne přišla k němu Květina, právě když zamyšleně brousil svou kamennou sekeru.

„Otče,“ oslovila vůdce, jak byla již dávno zvyklá. „Otče“ ráda bych ti něco řekla, ale musíš mi věřit.“

„Kdypak jsem odmítal věřit mé Květině?“ tázal se stařec a zanechal své práce.

„Otče,“ začala dívka znovu. Zřejmě jí bylo zatěžko hovořit o tom, co naplňovalo její srdce. „Ty víš, že často vídávám věci, kterých druzí nevidí. Často ke mně přichází zářící bytosti a vypráví mi o tom, co bylo i o tom, co bude. Proto vás mohu často varovat, mohu vás upozornit na něco, co pak skutečně nastane.“

Poněvadž umlkla, odvážil se šejk otázat:

„Jaké to jsou bytosti? Odkud přicházejí?“ Květina ukázala nataženým prstem do výše:

„Přicházejí shůry, jsou to poslové vyslaní ze světlých výšin, aby pomáhali lidem. Říkají, že naši bohové jsou jenom poddanými nejvyššího Boha, kterého my ještě neznáme. Ráda bych ho znala a ptala jsem se na něho, oni mi však řekli, že ten čas ještě nepřišel. Že později se naučím, co mám a musím vědět. Ukázali mi, jak špatným je mnohé, co náš lid dříve činil. Pomohli mi, aby se to změnilo. Jim děkuji za všechno, co jsem a co vím.“

Mlčela dlouho, tak dlouho, že Ben-Dhu-ben se obával, že mohla zapomenout, proč vlastně začala rozhovor. Opatrně ji to připomenul.

Květina procitla z hlubokého přemýšlení.

„Ach ano, otče,“ pravila snivě. „Mám ti říci, aby ses netrápil tím, kdo bude po tobě šejkem Beni-Hus-dhu. Bude pomoženo vždy tak, aby kmen již neupadl do staré divokosti, neboť bohové s ním zamýšlejí veliké věci. Přejdou celé řady měsíců, slunce bude zapadat a opět vycházet a lidé se budou rodit a zase ukládat k smrtelnému spánku. Dlouhý, předlouhý čas přeletí nad zemí. Pak přijde jednou den, kdy Ben-Hus-dhu zůstanou bez vůdce. Jejich vůdce jim bude náhle odňat, aniž by mohl zvolit nástupce. Pak přijde čas, o kterém bohové praví:

„On přijde sem od východu slunce a bude to hrdina. Syn ze Světlých výšin nahoře. Světlý jest jeho obličej, zářící jeho oči, měkký jeho hlas a přece mužný a hlasitý. Hořící jeho hněv, veliká jeho láska. Přijde, aby pomohl lidem a Beni-Hus-dhů učiní požehnanými. Požehnání bude kolem něho a jeho slovo pomůže lidem.“

Čím déle Květina hovořila, tím zvučnější stával se její hlas. Hovořila se zavřenýma očima, jako by to, co říkala, poslouchala odněkud jinde. Podivuhodně krásná stála před vůdcem jako věštkyně obdařená milostí.

„Toto bude pro vás znamením: Přijede sem s nedohlednou řadou světlých průvodců na bílých koních, jakých jste dosud neviděli. Koňové jsou nádherní, drahocenná jsou roucha, ale všechno předstihují lidé, kteří přicházejí s ním. Jsou dokonalí jako dosud nikde na zemi. A On jest jejich vzorem a vůdcem a přichází, aby vládl nad Beni-Hus-dhů. Šťastní lidé, kteří ho budou smět poslouchat.

Bude knížetem a králem povzneseným nade všechny. Přináší světlo a radost a štěstí ho následují. Na krátký čas opustí svůj domov ve světlých výšinách, aby dokonal své dílo u lidí.

Až přijde tento čas, musí se nejušlechtilejší a nejlepší z Beni-Hus-dhů vzchopit a vyjet mu vstříc. Ale jen ti nejušlechtilejší jsou hodni předstoupit před jeho tvář.

Není to žádný kníže bezzemek a chudák. Je bohat, jak dosud nebyl žádný člověk. Opustí velikou, překrásnou říši, aby vám vládl! Vy šťastní, Beni-Hus-dhů!“

Hlas Květiny zmlkl a v nadšení pozvedla obě ruce dlaněmi vzhůru k nebi. Zůstala tak dlouho stát a Ben-Dhu-ben se neodvažoval ji vyrušit.

Pak se znovu ozval zvonivý hlas, tentokrát zvolna a zasněně:

„Bílý pták se bude vznášet nad vaší zemí. Podivuhodný pták, kterého neznáte. Na svých bílých perutích přináší čistotu. Kdekoliv se objeví, nastane jasno. Pak přijde čas, kdy musíte dávat pozor na znamení. Ze všech stran budou sem pospíchat, aby pozdravili svého Pána: Duchové i bohyně, kteří se vznášejí v povětří a také ti, kteří si hrají v ohni. Někteří z vás je budou moci vidět.

Pak bude ten čas, abyste se připravili k jeho přijetí. Vyneste všechnu nečistotu ze svých obydlí, neboť jeho noha chce vstoupit na vaši zemi!“

Květina umlkla úplně vyčerpána. Bez pozdravu odešla, vyhledala své vlastní obydlí a lože.

Ben-Dhu-ben však odešel k Mi-Re, se kterou o všem znovu pohovořil, ačkoliv byla již velmi stará a již málo slyšela. Oba se rozhodli, že přední kmene a kněží musí toto proroctví slyšet, neboť se zřejmě jednalo o velmi důležitou věc.

„Moudrost, kterou nám bohové darovali ústy Květiny, nesmí být ztracena,“ pravil Ben-Dhu-ben. „Snad bude moci děvče zítra opakovat svá slova před všemi lidmi.“

„Nemyslím,“ odvětila Mi-Re. „Květina obyčejně příští den neví, co její ústa vyprávěla v okamžicích osvícení.“

„Pak já musím oznámit, co jsem slyšel,“ rozhodl vůdce. „Byla to podivuhodná slova, podivuhodným musí být ten, který jedenkrát přijede. Rád bych ho viděl a rád bych mu sloužil.“

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok