Když Eb-ra-nit opět stanul před Abd-ru-shinem, zdál se mu rozchod těžkým.

„Kdybych neodcházel kvůli tobě, Pane, pak by mně nic nepřimělo, abych tě nyní opustil!“

Mojžíšův úkol v Egyptě se ukázal být ještě těžším, než všichni očekávali. Ramses sám nebyl ochoten propustit laciné pracovníky a k tomu byl ještě vázán svou přísahou. Musel Sethimu přísahat, když tento umíral, že nikdy Izraelity nepropustí. Tato přísaha ho zpočátku nijak netísnila, poněvadž se shodovala s jeho vlastním přáním.

Musel však složit ještě druhou přísahu: že bude škodit Abd-ru-shinovi, a bude-li to možné, že ho zničí! Tento slib ho stravoval. Bál se světlého knížete, který se mu vždy zdál být bytostí z jiného světa. To, co mu otec vyprávěl o kouzelném náramku, který měl Abd-ru-shin na ruce a jež mu propůjčoval nadpřirozenou moc, ještě zesílila jeho strach.

Kdyby alespoň myšlenky na Abd-ru-shina mohl vypudit ze své mysli! Ale přísaha, ta neblahá přísaha. Co člověk odpřísáhne umírajícímu, to musí splnit, neboť jinak zaviní svou vlastní zkázu. Jestliže však bude chtít zasáhnout Abd-ru-shina, přivodí si tuto zkázu zvýšenou měrou.

Nenacházel klidu. Nyní se ještě náhle objevila Juri-cheo. Co tu chtěla? Chtěla na sebe strhnout moc? Chtěla pomoci k nadvládě Mojžíšovi, o kterém se vyprávělo, že se zdržuje ve městě? Do paláce se přirozeně neodvážil, neboť faraón rozhlásil, že ho dá od prahu paláce vyštvat psy. Co tu však Mojžíš dělá? Ach, kdyby tak nebylo těch přísah, které faraonóvi kazí požitek z jeho moci!

A pak stanul tento nenáviděný Mojžíš, aniž by dbal na všechny hrozby, před Ramsesem a nežádal nic menšího než propuštění Izraelitů. Dokazoval neochotnému vládci, že tento národ přišel kdysi do Egypta jako dobrodinec země, že byli hosty v zemi a že proto nikdo neměl práva požadovat od nich otrocké služby.

Hlučně se faraón zasmál, ale byl to nedobrý smích, který měl zakrýt úzkost a vztek.

„Hleďme, ochránce spravedlnosti! Učili tě naši mudrci takto myslet? Či jsi byl mezitím na vysoké škole? Nebyl jsi u Abd-ru-shina, který je vrcholem chytrosti? Kliď se odtud, nebo tě nechám vyštvat! Řekni těm svým Izraelitům, ach ano – vždyť ty jsi jedním z nich – řekni jim, že mě ani nenapadne, abych je nechal odejít. Mají-li tolik času, že mohou vymýšlet plány, pak jim ten čas ode dneška zkrátím. Budou muset ještě více pracovat, tito líní chlebožrouti! Jdi již, nebo tě vyhodím sám!“ Ramses zuřil a již nebyl mocen svých smyslů.

Mojžíš však nešel. Měl ještě cosi, co chtěl říci:

„Slyš, Ramsesi. Jestliže neučiníš, co ti můj Bůh nařizuje mými ústy, pak on ti dokáže, jakou má moc. Nepotřebuje tvé ruky, aby prováděl své rozkazy. Jedině z milosti ti chce dovolit učinit to, co bys jinak byl donucen trpět.“

Slyšel Ramses tato slova? Soptě vztekem, ležel na svém trůně a všechny jeho údy byly zkřiveny a zkrouceny jako v epileptickém záchvatu. Služebníci dostali strach a naznačovali Mojžíšovi, aby opustil sál. Někteří odběhli, aby zavolali kněze, jiní zase hledali Hun-Dhů, kterého pravdu přivedli.

Jeho uměním se podařilo faraóna natolik osvobodit, že mohl být odnesen na lůžko. Blahodárný spánek obklopil jeho smysly. Když se probudil, nalezl u sebe starého kouzelníka.

„Hun-Dhů, co se mi stalo? Působí na mne již kletba mého Otce?“

„Rozčílil jsi se včera více, než bylo zapotřebí, vznešený farao,“ krákoral stařec. „Nech ty špinavé, nevědomé Izraelity odtáhnout! Proč ti na nich tolik záleží? Nejbližší válečná výprava ti může opatřit tolik otroků, kolik budeš chtít.“

„Nevím, přísahal jsem svému otci, že zotročím Izrael!“

„Proč mu tolik záleželo na tomto národu? Musím přiznat, že jsem rád, když nikoho z nich nemusím potkat, ani vidět.“

„Nevím, jestli v nich viděl něco jiného než lacinou pracovní sílu. Nesmím se na to ani ptát, přísahal jsem. Jestliže nedodržím přísahu, pak začne působit kletba.“

„Říkali mi, že ti Mojžíš vyhrožoval silou svého Boha. Nebojíš se, že by tato síla mohla být ještě horší než kletba Sethiho?!“

Ramses sténal a zahalil svou hlavu. Stařec pak opustil s kulháním místnost.

Pomocí důvěrného služebníka odeslal poselství k Abd-ru-shinovi a prosil ho, aby opustil své město a přitáhl blíže k hranicím. Bylo nutno, aby prostřednictvím Abd-ru-shinovy síly se Mojžíšovy hrozby co nejdříve uskutečnily.

Na egyptskou zemi přišly bědy, že by žádný člověk nevymyslel hroznější. Ramses s hrůzou zakolísal mezi tím, co se dělo v jeho zemi, a mezi strachem před otcovou kletbou. Jednou slíbil, že izraelský lid nechá odtáhnout, ale za chvíli své dovolení opět odvolal.

Ve všem zmatku, ve kterém se Egypt zmítal jako míč v silných rukou, počali Egypťané jasněji vidět. Sami nyní žádali faraóna, aby ze země vykázal lid, který jim přinesl neštěstí.

„Faraón bude již brzy vyčerpán,“ pravil Abd-ru-shin k Nahome, když ji sděloval poslední zprávy od Eb-ra-nita. „Pak bude můj úkol splněn a já se budu smět vrátit do světlé říše.“

V poslední době často hovořil kníže o svém odchodu jako o něčem blízkém. Duše Nahome se při tom zachvěla úzkostí vždy, když myslela na rozchod. Také dnes nemohla tuto myšlenku snést.

„Chceš od nás opravdu odejít, Pane?“ tázala se úzkostlivě.

Abd-ru-shin položil svou ruku na její hlavu:

„Má říše není z tohoto světa, dítě, to přece víš. Nahoře ve světlých výšinách stojí hrad, ve kterém je Parsifal králem!“

Ustrašenou duší Nahome přeletěl jasný záblesk. Naplnil ji mír a radost. Opět přišlo to nádherné a jasné prožití, které směla již jednou prožít.

„Parsifale,“ šeptala, „můj pane a králi! Irmingard tě bude následovat, až půjdeš.“

„Budiž!“ souhlasil kníže vážně.

O něco později stanul Nam-Chan před svým pánem. Přišel nepozorovaně, neboť zastupoval knížete, kdykoliv byl vzdálen. Ismáni, kteří tak činili do té doby, byli roztroušeni po celé zemi, aby působili jako vzory a učitelé. V Nam-Chanovi, jak to Abd-ru-shin dobře věděl, spočívaly schopnosti velikého vládce. Mohl se na něho bezpodmínečně spolehnout.

Když projednali nejdůležitější věci a Nam-Chan se chystal k odchodu, zavolal ho kníže nazpět.

„Nam-Chane, ty věrný muži, není již daleká hodina, kdy všechny tyto věci budeš musit rozhodovat beze mne,“ přátelsky ho oslovil.

Oslovený se zachvěl, jakoby mu jeho pán řekl nejhorší výčitku.

„Pane, mé tušení!“ koktal rozčileně. „To se nesmí nikdy stát. Slíbil jsem knížeti Eb-ra-nitovi, že budeme nad tebou bdít. Ale i bez toho příslibu bychom nasadili všechny naše síly, abychom tě chránili.“

„A přesto od vás odejdu, až bude naplněn můj pozemský čas. Jakmile však odejdu, Nam-Chane, ujmi se říše. Vládni nad Is-Ra a nedopusť mu klesnout z jeho výše!“

„Já, pane?!“

Nam-Chan nechtěl věřit tomu, že slyšel správně. On, který byl cizincem v této zemi a přišel sem kdysi v hadrech se zlými úmysly, měl zde nyní vládnout na místě světlého knížete? Což to nebyla věc Ismánů nebo ještě spíše Eb-ra-nita?

Abd-ru-shin četl v jeho duši jako v otevřené knize. „Nikoliv, věrný muži. Ismáni mají jiné úkoly, které musí být rychle dokončeny. Jeden po druhém mě budou moci následovat do blažených zahrad. Eb-ra-nit má na starosti svou vlastní říši, může ti pomoci, bude-li se ti zdát tvůj úkol těžkým, ale zvykni si na myšlenku, že to budeš ty, do jehož rukou vložím svou říši.

Již dávno jsi byl připravován pro tento úkol. Všechny schopnosti v tobě procitnou, jakmile jich budeš potřebovat. Lidé Is-Ra tě mají rádi a důvěřují ti, neboť vědí, že i já ti plně důvěřuji!“

Nam-Chanovi připadala tato hodina jako rozloučení. V jeho duši procitla žhavá bolest nad ztrátou pána, ale vedle toho nová – nikdy nepoznaná síla – rostla mocně vzhůru a činila ho silným. Jeho postava se zdála být prozářená vnitřním světlem. Všichni to viděli. Ismáni i Arabové. Nikdo si to nedovedl vysvětlit, ale náhle tu bylo pro něho nové jméno: „Bílý.“

Po návratu z jedné vyjížďky hovořil Abd-ru-shin dlouho s Dhu-Farem, který přišel s návrhem, že by měl být pro knížete opatřen nový jezdecký kůň. Jeho osobní oř již nebyl mladý.

„Pokud ještě mohu jezdit, nepotřebuji jiného,“ odmítal Abd-ru-shin. „Musíš mi však slíbit, Dhu-Fare, že můj kůň bude usmrcen, odejdu-li od vás. Není to pěkný zvyk. Věrné zvíře zemře až po svém pánu. Dopřej koni i psovi toto uznání jejich věrnosti.“

S polekaným zrakem pohlížel Dhu-Far na svého pána. „Pane, jsi přece tak mlád a můžeš být u nás ještě dlouhá léta. Nemůžeme tě postrádat!“ hovořil stísněně.

„Slib mi to, Dhu-Fare, nejsem pánem nad životem a smrtí, můj čas je v rukou Božích!“

A Dhu-Far slíbil se slzami v očích.

Jednoho za druhým připravil kníže takto na svůj odchod. Všichni to těžce nesli, ale vůbec nechápali, že tento odchod by mohl být tak blízkým. Nyní hovořil s Jusu.

Arab zestárl, ale jeho věrnost a oddanost byla stále svěží a jeho vděčnost byla neuhasínající. Když ho Abd-ru-shin upozornil, že patrně brzy odejde, smál se Jusu:

„Pane, to již nikdy nenastane, aby pán odcházel před svým služebníkem! Jusu je stár, bude smět opustit tuto zemi před tebou!“

„Tomu nevěřím, Jusu,“ odvětil kníže. „Poněvadž tomu nevěřím, mám také pro tebe ještě úkol. Dej mi zhotovit hrobku po egyptském způsobu, a nechť je tak veliká, aby postupně všichni moji věrní nalezli v ní své místo.“

„Ty míníš pyramidu, pane?“

„Ano, Jusu, pyramidu s mnoha komorami.“

„Stane se, Jusu poslouchá, dokud je ještě naživu, ale mám, pane, ještě jednu prosbu!“ napadlo náhle starce.

„Mluv Jusu, co to může být, oč bys chtěl ještě prosit?“

„Říkal jsi, pane, že se zase vrátíš, až tuto zemi opustíš. Říkal jsi, že to může dlouho trvat, než se vrátíš.“

Kníže přikývl a úsměv přeletěl po jeho tváři, nyní již věděl, co bude stařec chtít.

„Pane, až potom přijdeš, nechť také Jusu bude opět mezi tvými služebníky!“

„Prosil jsi starče a já jsem slyšel. Tvoje prosba je vyslyšena ve Světle. Vrátíš se jednou se mnou, abys mi pomohl při výstavbě mé říše!“

„Děkuji ti, pane!“

Rozechvěn opustil Jusu svého knížete.

Stařec o tom hovořil jenom s Nam-Chanem. Nyní to však tento věrný muž nevydržel. Co Jusu vyslovil, dávno již naplnilo jeho duši. Nenašel jen vhodných slov a potřebné odvahy, aby poprosil Abd-ru-shina o tuto velikou milost. Jusu, který zůstal dítětem, třebaže jeho vlas byl již sněhobílý, učinil tak prostě a samozřejmě, k čemu byl puzen.

Nyní však také Nam-Chan předstoupil před svého pána a prosil:

„Pane, dovol mně také to, co jsi dovolil Jusu! Nech také mne, abych ti mohl sloužit, až jednou opět vstoupíš na tuto zemi.“

S radostí v srdci to Abd-ru-shin také jemu slíbil. Pak přišel Din-Far, který prosil za sebe i za Hussy. Hussy to pověděla Na-Lah a také ona přišla prosit, aby směla zase jednou sloužit Nahome. A všem bylo slíbeno , oč prosili.

Mezitím přicházely časté zprávy od Eb-ra-nita. Strašlivé rány doléhaly na egyptskou zemi. Ramses neznal hranic ve svém vzteku a ve svém bezmocném hněvu. Nechal spoutat Mojžíše, ale ten byl jako zázrakem osvobozen před faraónovým zrakem. Klidně prošel stráží a znovu začal hlásat odchod Izraele.

Jestliže nemohl Ramses učinit neškodným Mojžíše, chtěl alespoň odstranit Abd-ru-shina. Nejasně tušil, že Mojžíš nalézá pomoc a posilu u světlého knížete. Abd-ru-shin již nesmí déle žít!

Mezi nejzavrženějšími ze zavržených našel toho, který slíbil vykonat tento rouhavý čin a zavraždit knížete Is-Ra.

Ebranit se v posledním okamžiku dozvěděl o tomto temném plánu a vyslal posla, aby varoval Abd-ru-shina. Ale temnoty triumfovaly: vrah se setkal s poslem a zavraždil ho.

Is-ma-el hovořil k Ne-so-metovi a nechal mu vidět v křišťálu, jak se vše odehraje. Smysly Ne-so-metovy jako by byly zahaleny závojem, neměl odvahu podat knížeti zprávu o hrůzné události, kterou viděl. Nedovedl si představit, že by Abd-ru-shin mohl zemřít rukou vrahovou. Mnohem spíše se domníval, že se mu pomátly smysly. Proto také nedal žádnou výstrahu.

Aniž by byl varován, šel Abd-ru-shin vstříc svým posledním okamžikům a přece nebyl nepřipraven. Věděl, že nadešla jeho hodina. Všechno pozemské uspořádal a rád opouštěl svoje věrné, aby se navrátil do své říše.

Jen krátké hodiny prodléval jeho duch na blízku mrtvého těla, jen tak dlouho, aby mohl přijmout duši Nahome a vzít ji sebou k Božímu trůnu. V dětské věrnosti ho následovala. Její mrtvé tělo bylo s ním přeneseno do ohromeného města.

Zoufalství Is-Ra bylo bezmezné! Jak se to jen mohlo stát, že byl kníže zavražděn v jejich středu? Hlasitě žaloval Ne-so-met na svoje selhání. Avšak všechny jeho žaloby a nářky nemohly zmírnit jeho provinění. Hrozivě zněly Is-ma-elovy výstrahy a Eb-ra-nitovo napomínání v jeho uších.

Oba strážcové, kteří hlídali před stanem Abd-ru-shinovým, přísahali, že nespali. Stanová látka byla vzadu proříznuta a jedině tudy mohl vrah vklouznout jako had dovnitř. .Na Abd-ru-shinově ruce viděl náramek, který Abd-ru-shin nikdy od sebe neodkládal. Přepadení se zřejmě týkalo jeho.

Nam-Chan, Din-Ar, Dhu-Far i všichni ostatní zoufale bloudili kolem. Kdyby byl kníže podlehl zákeřné nemoci, pak by ztráta byla omluvitelná. Nyní se však přidružovalo ke všemu bědování ještě vědění: byl zavražděn v našem středu. A to bylo hrozné.

K Eb-ra-nitovi přišel Mojžíš. Již dávno znal tajné chodby, které vedly do knížecího paláce a také jemu umožňovaly nenápadně sem přicházet. Bledý a se zkamenělým obličejem stanul Mojžíš před knížetem.

„Slyš, Eb-ra-nite, Abd-ru-shin byl dnešní noci zavražděn!“

„Kde zůstal můj posel? Pozdě! Běda Ramsesovi! Můj pán a král zavražděn!“

Divoce a neuspořádaně unikala slova s Eb-ra-nitových rtů, který byl zasažen do hloubi duše. On, syn vyšších úrovní, si nedovedl představit, že by král všech králů skutečně mohl padnout za oběť vrahovi. Jak mohlo Světlo něco takového připustit?

Chvěje se rozrušením, které vzrušením Eb-ra-nitovým bylo ještě vystupňováno, vyprávěl Mojžíš, že v duchu prožil zavraždění a že pak ještě s Mojžíšem hovořil. Byl jediným svědkem tohoto hrozného činu. Děs zachvátil oba muže, když Mojžíš bod za bodem líčil celou událost.

„Můj králi a pane! Tak jsem tě přece nemohl varovat, nemohl jsem tě ochránit. Musel jsi prožít nejhroznější smrt! Tvůj život byl láskou a sebeobětováním a z lásky jsi se stal člověkem. Takto ti lidé poděkovali!“

Mojžíš nemohl docela pochopit Eb-ra-nitova slova, ale on, který sám viděl hrozný čin, aniž by mohl pomoci, pochopil, že se jednalo o více než o zavraždění obyčejného člověka. Dávno již tušil, že Abd-ru-shinovi nebyla domovem tato země a že nosil pozemské roucho jen jako zahalení.

Eb-ra-nit již déle nevydržel v Egyptě. Mojžíš jako odkaz obdržel od Abd-ru-shina moc nad bytostnými. Tato moc ho bude účinněji chránit a lépe mu pomáhat, než by to dovedl Eb-ra-nit. Kníže se stal maličkým v myšlenkách na svou sílu. Nemohl přece zabránit tomu nejhoršímu, co se kdy na zemi stalo.

„Můj králi a pane!“

Stále znovu lomil rukama a stále znovu se musel násilím nutit ke klidu.

Co nejrychleji mohl, vypravil se na cestu do města Abd-ru-shinova. Cestou potkal posly, které Is-Ra k němu vyslali, a od nich se dozvěděl, že také Nahome je mrtva. Záviděl jí, že směla následovat svého knížete. Kéž by to také on měl tak dobré!

Čekali na něho s prozatímním pohřbem. Přišel dosti brzy, aby mohl spatřit obě mrtvá těla, ovšem již po prvním nabalzamování.

Jak nepopsatelně krásné a pravidelné bylo pozemské Abd-ru-shinovo tělo! Ani vnější schránka nemohla být však dosti krásná pro to, co obklopovala. Dlouho a dlouho klečel Eb-ra-nit u této schránky a žhavé prosby proudily z jeho srdce.

„Pane, zavolej mne brzy k sobě! Pane! Nech mne být zase kolem sebe, až přijdeš znovu na zem. Chci tě ještě věrněji ochraňovat!“

A zdálo se mu, jakoby milovaný hlas jeho pána zazněl prostorem:

„Staniž se, oč prosíš!“

„Pane, promluv ještě jednou ke mně!“ prosil Eb-ra-nit uchvácen hlasem. Nebylo však již ničeho slyšet.

Po dlouhé době se obrátil k mrtvole Nahome, která se mu zdála téměř posvátnou. I ve své smrti zůstala obrazem čistoty a cudnosti. Již nikdy nebude znít její perlivý smích a již nikdy nebude slyšet její líbezný hlas.

„Malá Nahome, ty to máš dobré! V životě jsi byla jeho radostí a ve smrti jsi s ním spojena. Nahoře ve hradě budeš našemu králi sloužit, jako jsi mu sloužila na zemi!“

Pojednou znal Eb-ra-nit vše, co mu bylo dosud skryto. Viděl světlý hrad v nekonečných dálavách. Viděl drahocennou nádobu, ve které se vlnila a valila síla, viděl četné stráže nádoby a mezi nimi jeden chyběl. Byl on tímto jedním? Jak znělo jméno, kterým ho volali?

Nyní se otevřela brána hradu. Provázen bezpočtem blažených bytostí vstoupil král Parsifal do sálu. Král Parsifal! Abd-ru-shin! Jeho pán a král! Viděl, jak Nahome – Irmingard se blíží, bere nádobu a podává králi.

Eb-ra-nit klesl v modlitbě na kolena. Naplnila ho blaženost a jsa naplněn silou shůry, viděl se opět v pozemském životě, ve kterém musí vytrvat ještě tak dlouho, pokud pozemské tělo Abd-ru-shinovo nebude pohřbeno do pyramidy, kterou dal Nam-Chan stavět na příkaz knížete.

Zaviate doby sa prebúdzajú

OTÁZKA NA ZAMYSLENIE PRE ČITATEĽOV SLOVA PRAVDY: „Bol by vrahom Syn Svetla v Arábii, ak by sa svojho času, v boji na život a na smrť, UBRÁNIL skutočnému vrahovi, ktorý v noci nepozorovane prenikol do Jeho stanu a ktorého vyslal zákerný faraón, aby Syna Svetla na Zemi zavraždil?“

Nedávno sme tu riešili na viacerých miestach vážnu tému, do akej miery je skutočná a účinná obrana pred nepriateľom, ktorý usiluje nielen o našu povesť, o náš majetok, ale i o náš život. Čo je obrana? Čo je adekvátna obrana, čo je útok, čo je vražda a vraždenie a v čom spočíva účinné chránenie Hodnôt a vysokých Princípov Života?

Stane sa človek vrahom, človek bojujúci na Zemi za princípy Pravdy, za Hodnoty, človek bojujúci za rýdze vlastenectvo, za uchovanie tých tradícií, ktoré majú vysokú morálnu i duchovnú hodnotu, tak bol by vrahom takýto človek, ktorý by v očividnom BOJI NA ŽIVOT A NA SMRŤ, v tom známom „kto z koho“, ak by pozemsky zlikvidoval a zničil skutočného vraha, holdujúcemu zákernému a krvilačnému temnu, alebo predajnému žoldnierovi bez cti a svedomia, stal by sa vrahom taký človek, ak by v zručnosti a šikovnosti AJ pozemského Boja, zlikvidoval takéhoto temného protivníka?

Má sa Svetlo na Zemi, odovzdať do rúk temna a nechať sa zlikvidovať len preto, aby takýto človek, bojujúci za Hodnoty Pravdy, za Vysoké morálne a ľudské Princípy, neporušil Prikázanie Nezabiješ? A vôbec, o čom hovorí toto Prikázanie? Nie je náhodou morálna vražda oveľa závažnejšia pred Božími zákonmi?

TOTO nie sú hypotetické otázky, ale celkom reálne a v mnohých obmenách sa podobné udalosti AJ UDIALI a práve v dobách, keď na Zemi pôsobili Vyslanci Svetla a keď temnota slávila svoj triumf práve preto, lebo Vediacim a Povolaným v každej tejto dobe chýbala potrebná odvaha, bdelosť a rozhodnosť k mimoriadnym činom tam, kde si to situácia vyžadovala! Navyše, mnohým tým tragickým udalostiam sa dalo práve vďaka bdelosti Povolaných predísť! Takže, ako to je s tým „vraždením“? Kedy sa stávame vrahmi, kedy vraždíme a kedy nie? Odpoveď je až príliš jednoduchá! Je dôležité len to, ČO JE vraždou pred Božími zákonmi, pred Božou Spravodlivosťou! Rozhodujú teda ÚMYSLY človeka na Zemi a jedine úmysel je zohľadnený ako to PODSTATNÉ i v takej vážnej situácii, kde sa rozhoduje a bojuje medzi životom a smrťou! A tak v obrane, v obrane života svojho i v obrane Života ako Princípu Bytia, k obrane Hodnôt, tiež v obrane národa a vlasti, NIKDY nemôže byť vraždou to, ak v pozemskom boji na život a na smrť, by zvíťazil nositeľ Svetlých hodnôt na Zemi, alebo vladár, ktorý o vysoké morálne hodnoty aj usiluje! Nijakým spôsobom, ani tým najmenším „práškom“ by sa nezaťažil voči Božím zákonom taký človek, ktorý by v takomto rozhodujúcom Boji nielen zvíťazil, ale by po takomto Boji mohol aj ďalej šíriť Hodnoty Pravdy, alebo vyšších spoločenských ideálov. Ten vrah sa do stanu, prechodného obydlia Vznešeného Kniežaťa, Syna Svetla, nemusel ani dostať, ak by Jeho stráž strážila Jeho stan bdelo a zodpovedne! Bola v tom inak veľká nebdelosť a nezodpovednosť Ismánov, že podcenili túto závažnú situáciu, keď hlboko v púšti, mimo hraníc svojej krajiny, zriadili stanový tábor a nechali stan svojho Kniežaťa tak MIZERNE strážený! Dopustili sa všetci „kompetentní“ nesmiernej nezodpovednosti a konali nebdelo, že vystavili Syna Svetla na Zemi takémuto nebezpečenstvu a temno túto nebdelosť Povolaných okolo Pána aj zneužilo a využilo, k PREDČASNÉMU odchodu /zavraždeniu/, Božieho Posla na Zemi! Toto by však bolo už na samostatnú tému a ak by Ismáni okolo Pána konali tak, boli takí pevní, rozhodní a predvídaví, konajúci tak strategicky, ako vtedy konal Ebranit, nič takéto by sa NIKDY nestalo! Navyše, ak by boli vraha, ktorého vyslal faraón, ak by ho boli včas odhalili a zlikvidovali ešte pred Pánovým stanom, stali by sa oni, strážcovia Pánovho stanu vrahmi? Čitatelia Slova Pravdy, vaša zbabelosť, vaša zmäkčilosť, vaše blúznenie o vážnych udalostiach a veciach, ktorým nerozumiete /česť výnimkám/, priniesli tak veľa škôd nielen dnes, ale i v minulosti. A hlavne, NEVNUCUJTE svoju lepkavú „lásku“ skutočným Bojovníkom, bojujúcim za Hodnoty Pravdy na Zemi… Z diskusie: „Väčšina čitateľov Slova Pravdy dnes, tak to sú len „duchovní tajtrlíci“, karikatúry duchovného prebudenia, nemajúci tušenia, čo ich čaká, aké bolestivé skúšky, pretože čas DOTERAZ PREMRHALI a bude pre nich ťažké čokoľvek ešte dobehnúť, napraviť a hlavne pre víťazstvo Svetla na Zemi urobiť. Čo sa fyzického „zabíjania“ týka, žiadny Vediaci a Povolaný, k tomu nemusí byť donútený, jeho cesta a karma bude nastavená tak, že bude od takýchto vážnych činov ochránený. Ale budú aj situácie, keď bude Povolaný v priamom ohrození života a vtedy môže ísť o to „kto z koho“! Prečo sa Pán učil bojové umenia? Prečo nosil pušku a zbrane? Prečo sa učil s nimi zaobchádzať? Nie preto aby ich použil, ale aby bol v bdelosti PRIPRAVENÝ a neraz Mu jeho schopnosti aj pomohli a dokonca i zachránili život! Veď Pán bol predsa v Arábii zavraždený! Prežil niečo a POUČIL SA! Čo myslíte, ak by bol vtedy hore a bdelý, ak by nespal a zaskočil by toho vraha, že by si v strachu pred ním kľakol a vyzval toho vraha, aby bodol do Pána a zavraždil Ho? To môže byť niekto taký naivný? Pán By BOJOVAL na život a na smrť a bol by vrahom, ak by zvíťazil? Preto v Jeho druhej inkarnácii, keďže bol v neustálom ohrození života, ešte pred Jeho prebudením k veľkej úlohe, učil sa bojovým umeniam a používaniu zbraní! Prečo sú čitatelia Slova tak nehorázne povrchní vo svojich náhľadoch a prečo nejdú do hĺbky udalostí, Diania a predovšetkým Slova? Mnohí čitatelia majú príliš naivné a také zaostalé predstavy o tom, čo nás čaká! Budeme ukutí v ohni prežití ako železo, musíme byť pevní a silní ako tá najtvrdšia oceľ no a pozrite na tie trasoritky čitateľskej obce, na tú zbabelosť, nečinnosť, lenivosť, povrchnosť! Čítali ste dnešné Pánove Slovo na nedeľu na tomto účte? Tam sa jasne píše: „Všech těchto strastí můžete být ušetřeni jedině tehdy, hledáte-li skutečně slovo Nejvyššího a DBÁTE-LI HO! Musí však býti napřed pochopeno ve svém PRAVÉM VÝZNAMU!“ Kto Slovo uchopí správne a zžije sa s Ním, tomu bude Slovo aj pomáhať a prevedie ho cez to strašné Dianie pred nami. Bez Pomoci Božej, by NIKTO neprešiel tým, čo nás čaká a čo je nezadržateľne pred nami. Napokon, o všetkom sa podrobne píše aj v Zjavení Jánovom. Prečo nám bolo na Zem prinesené? Zamysleli ste sa niekedy hlbšie nad tým… zdroj

Zdieľať článok