Posvátné kruhy šuměly dolů ze Světla k zemi a slibovaly návrat do vyššího, světlejšího, původního domova. Podle lidských dohadů snad ještě za velmi dlouhou dobu, ale pro její vidoucí oko tak blízko, jako se věčnost bez času, ve svých neustálých změnách zdá býti duchu stále blízká a stále přítomná.

Holda žila stále napřed, zatím co ve svých pozemských snahách vědomě vykonávala činy okamžiku. V této době rozšiřujících se záchvěvů to bylo, kdy svítící, světlá žena zrcadlila se obrazně v jejím duchu v proudu růžového světla.

„Pramáti!“ zpíval zvuk slov v záchvěvech světlých kruhů, které obklopovaly tento vznešený obraz shůry.

Nekonečně jemné paprsky oslepující běli proudily z něho současně s jemně růžovým leskem, který probouzel v duchu lásku a radost… Oživující proudy sil pronikaly Holdu a oživovaly její vlastní tělo. Napomáhaly však také všude, léčíce a osvěžujíce, jakmile vložila své ruce na někoho jiného.

Zvířata skvěle prospívala na rozlehlých, zelených pastvinách a působila Holdě zvláštní radost. Její léčivé byliny a plody byly pilnými ženami nasázeny na nově založená pole a záhony. V malé, vlastnoručně vyzdobené kuchyni pracovala Holda se dvěma děvčaty. Nikdo jiný nesměl vstoupit do této malé, tajemné komůrky, neboť bytostné protkalo zde svá oživující budující vlákna a Holda netrpěla, aby tyto pilné maličké něco vyrušovalo.

Holdin zrak otvíral se stále více pro všechno světlé, pohyblivé tvoření Boží. Malé bytosti, se kterými ode dávna byla v důvěrném styku, zdály se býti k ní stále více přitahovány. Nad květinami a bylinami, které jinak rádi opouštěli, jakmile byly vytrhány ze svých kořenů a uvadly k smrti, spočívaly jemné prsty těchto Elfů a tiše vadnoucí záře jejich dechu, lesk lásky a chtění k dalšímu rozvoji všech jejich sil.

Holda toto vše silně prožívala, vidouc, jak živé může přinášeti opět živému užitek v podivuhodné vzájemné hře. Proto se těšila z trvalého rozvoje svých bylin, květin a plodů, které již nyní nerostly divoce a zdály se býti zvlášť chráněny požehnáním Světlého Otce.

Byly větší, šťavnatější a plnější při této péči na polích a zahradách, které Hjalfdar na její prosbu dal zvlášť zaříditi na svazích výšiny. Krátké a tvrdé křoviny byly odtud odstraněny a místo nich zasázeny stromy, které již v údolí stříbrného jezera, kde rostly divoce, nesly bohaté plody. Holda určila jim toto místo, neboť světlý Elf „údolí práce“ se k ní přiblížil a poradil jí to. Tyto plody, které se podobaly velikým, šťavnatým broskvím a svou krásnou barvou byly jako nažloutlá jablka, měla Holda obzvláště ráda. Mimo to byla tu veliká červená jablka, jejichž stromy velmi krásně rostly.

„Právě tyto stromy budou se skvěle rozvíjet v nové zemi“, šeptalo dítě Elfů. „Potěší Holdiny oči, až v příštích létech ponesou ovoce.“

Dvakrát do roka podle rytmu tehdejšího oběhu hvězd přinášely tyto stromy své ovoce. Skvoucí zeleň pokrývala trvale tyto zahrady a když jedna travina uschla a zežloutla, vyrůstala vedle ní již nová, smaragdově zelená. Také listnaté stromy setřásaly své listí, které bylo však jiného, velikého druhu než listy dnešních stromů. Z jejich malých pupenů vyrazily však současně opět nové, zatím co staré byly ještě žluté a červené v nádheře barev, jež zdobily údolí a pahorky.

To byla doba zralosti, ve které lidé nemohli téměř zvládnouti hojnost darů. Mnoho přezrávalo a propadlo rozkladu. Byl to čas, kdy se Holda dívala na tuto hojnost téměř smutně s úzkostlivou starostí, zda někdo v dáli netrpí nějakou nouzí, zatím co oni zde mají stále nové, bohaté dary Světlého Otce a stále se množící plody.

Počala živit tyto myšlenky a vysílala vlákna svého myšlení daleko ven za neznámý obzor země. Zda bude její otázka někdy zodpovězena?

V dobách žní muselo všechno pomáhat. Tehdy jednalo se jedině o to, shromáždit moudře a věrně dary přírody a zhodnotiti je. Byly vykonávány jen ty nejdůležitější práce. Všechno pletení, práce na stavbách, všechna jemná, zlatnická práce, ba i mletí zrn, svážení dříví, lovení ryb a zvěře bylo přerušeno.

Společná práce ve žních skýtala hojnost radostí.

Všechny kruhy, které průběhem času růzností své práce vyvíjely se různě v myšlení, způsobech i mravech, byly tak opět vždy spojeny přírodou a měly příležitost navzájem se rozvinout. Všechny rozdíly stáří a práce zmizely. Radostné, díkuplné žně a zhodnocení všeho ke cti Světlého Otce spojovalo lidi.

Na konec žní spalovalo se suché dříví, staré listí a špatné plody. Všude hořely mohutné sloupy ohně provázené písněmi díků a prosebnými zpěvy. Údolí se rozléhalo zpěvem a z výšiny duněly mocné, cvičebné chóry starců, kteří se již dávno připravovali, aby mohli uctívat dům Světlého Otce svými zpěvy.

Denně při západu slunce cvičili své zpěvy čistým, vážným a slavnostním způsobem. Při žňových ohních mísil se jejich zpěv se zpěvem veselých, jasných hlasů mladých mužů a chlapců. Lidem v údolí se často zdálo, jakoby shůry slýchali chóry Věčných.

Při odlévání Hjalfdarova rohu přišli mladíci na to, jak možno z měkkého zlata vytvářet a vykovat nádoby. Jejich světlí přátelé vedli je skvěle a prostě, že brzy s údivem pozorovali nová díla svých rukou.

Podobně jako mladíkům při zpracování zlata vedlo se i starcům při napínání střev, které chtěli zpracovat na tětivy a lana.

Když je jednou právě velmi napjali, zvedl se náhle déšť, který se stupňoval v bouři. S údivem naslouchali, jak vítr v těchto strunách vyluzuje jemné zvuky podobné oněm, které svými hlasy tak rádi napodobovali. Pohyb paprsků a vláken bytostného života. Slyšeli, jak to bytostní mohli provádět až dolů do hmoty a pozorovali, že k tomu mohou využít pevně vytvořené hmoty, kterou dokonce velmi nutně potřebují, jako nástroje pro své myšlenky a ruce. Tak vyrobili si malé nástroje ze dřeva a z velkých tlustostěnných plodů. Napjali střeva a zkoušeli jejich zvuky brnkáním. Tím vyvíjelo se v pozorování stále víc a více čilé působení ve spojení s Bohem chtěnými zákony.

Lidé byli při tom tak šťastni, neboť neznali nic jiného než to, že smí stále žít v lásce světlého Otce a využívati hojnosti rozkvětu. Požehnání šířícího působení žen pojilo se jako podivuhodný doplněk se silným tvořením mužů. Co muž vytvářel činem, to působily ženy pod vedením Světlých, myslíce na to již dopředu, přejíce si toho, povzbuzujíce to. Co muž vytvářel a chránil, to používaly a udržovaly ženy v moudré věrnosti.Směly se naučit od Světlých ze zahrad blažených opatrování a péči, které je činilo šťastnými.

Lidé volali Hjalfdara, aby přišel na lov a těšili se, co řekne tomuto krásnému zvířeti.

A Hjalfdar přišel. Vzal si sebou své syny a několik starších a dal se provázet lesem. Tam se utábořili v hustém křoví, blízko mýtiny. Veliké, rudé kalichy květin byly rozkvetlé a svítily v zapadajícím slunci. Horský potůček na druhé straně údolí šuměl, vytékaje ze stříbrného jezera a vlnil se stále šířeji a pomaleji šťavnatým zeleným údolím.

Na kraji lesa našel Hjalfdar stopy, kterých ještě neznal.

V měkké půdě byl tu otištěn téměř uzavřený kruh, na jehož širší stěně byly patrny otisky prstů.

Hjalfdarovy bystré, jasnovidné oči poznaly ihned v této stopě zvláštní druh.

Druhým znamením byly poraněné stromy, které jevily stopy ostrého rohu. Hjalfdar ukázal mlčky na takový kmen, který vyhlížel, jako by měl hlubokou ránu.

„Pohleďte, jak ten strom tu stojí smutně a jak jeho míza teče na zem jako krev! Takové rány musíte zacelit láskou a činem. Pošlu vám Holdu, aby vás naučila, co máte s tím dělat. Stromy v blízkosti našich obydlí musí cítit, že je duchovní plameny láskyplně střeží. Tak to chtějí Světlí. Naše stromy nesmí strádat jako jejich bratři v divočině, neboť také nám dávají, co mají lepšího.

Což jste to cizí zvíře dráždili, že tak řádilo zde v lese? To přece není potřeba k získání potravy ani k udržení života, co zvíře udělalo zde i tam. Všude vidím stopy krvavého poranění. Jak je to možné?“

Dotčeni pohlíželi mužové jeden na druhého. Udělali něco špatně? Po chvíli vyrazil stísněně jeden z lovců ze svého hrdla:

„Léčka?“

„Zatáhněte léčku a čekejte, zda-li se zvíře ukáže a co bude dělat,“ pravil Hjalfdar.

Plaše pohlíželi na něho. Vráska hluboká a vážná vyryla se mezi jeho očima. Hjalfdar je káral, což oni cítili. Kdyby alespoň řekl něco více! Cítili, že jejich nesprávné jednání ho bolí z nějakého hlubšího důvodu, který nemohli pochopit a jež jim nebyl jasný. Stále ještě doufali, že se mýlil.

„Ach ne, nic si nenamlouvejte,“ pravil Hjalfdar, “ je to tak, jak to cítíte. Bolí mne, že práce, pohodlí, bohatství, blahobyt a vzdělání odcizují vás vědění a chápání přírody.

Já vím, že chcete využíti všech vyšších vítězících předností. Kdysi však činili jste tak jen v sebeobraně nebo v získávání životních potřeb, ale nyní? Lovecká vášeň, touha po štvaní zvěře a žádostivost změny! Chcete tím rušit život? Vyčkávejte ve zbožném obdivu a pozorování na pohyb všeho stvořeného v přírodě a pak budete rozsévat lásku a dík. Pak také budete sklízet jen lásku a dík. Tam, kde obdržíte ránu, tam jste také ránu zasadili, nechť to bylo v myšlenkách nebo přání. Zatáhněte vaši léčku a čekejte, zda zvíře přijde.

Již se blížila noc. Stříbrné světlo měsíce lesklo se na jezeře a široký potok třpytil se mezi stromy jako stříbrná páska. Ještě hlasitěji šuměly jeho vlny nočním tichem a v něm bylo slyšet padání listů a skřípání dřev. Papoušci ve snu vrkali. Velké stříbrné rajky poletovaly neslyšně nad stromy a pohybovaly se v nočním světle jako závoje.

Mírný vánek setřásl bílé květy planých jabloní a omamné vůně vystupovaly z kalíšků květin.

Byla to kouzelná noc. Všichni to cítili. V Hjalfdarově blízkosti bylo jim vždy jako ve službě Boží. Byli šťastni. Bolest z jejich chyby je měkčeji naladila, a proto byli dvojnásob přístupni a vděčni za veškerou krásu, která se jim naskytovala. Tu bylo slyšet kroky a praskot větví, poskakující dupot a podivuhodně řehtavý křik. Znělo to jako smích a přece jako volání k boji.

Tak to klusalo divokými skoky lesem na lučinu. Tam se zdálo, jakoby zvíře začalo tancovat. Vyskakovalo vysoko vzhůru, otáčelo se, poskakovalo na předních nohách a vyhazovalo zadní do vzduchu. Bílá, krátká, bezvadná srst leskla se v měsíčním svitu a mléčně jemná vyzařování obklopovala zvíře.

Hjalfdar čekal napjatě, bez hnutí se zatajeným dechem. Všechno v něm naslouchalo. To, co viděl, ho rozechvělo, neboť toto zvíře svítilo podivuhodným leskem čistoty před jeho očima.

Bylo zřejmě ve spojení s vyššími říšemi a vlákna jeho záření spojovala je s jemnohmotnou a bytostnou sférou. Při tom snesl se z ducha svítící praobr nad zvíře, které znázorňovalo děj podivuhodného vývoje. Jeho silné vyzařování spojovalo se s jemnohmotnou formou, která se opět trochu více podobala vzoru, který bylo vidět vznášet se v ještě světlejší vrstvě. Na tomto pravzoru byl vidět oslepivě bílý muž.

Hjalfdarem to proniklo jako blesk. Mělo to zvíře sloužit k jízdě, co mu to ukazovali Světlí?

„Vypadá to jako ti mlžní ořové, na nichž kdysi Světlí jeli!“ Nyní to věděl. Toto zvíře bylo jakýmsi druhem oře. Dar Světlých. Jak se však k němu přiblížit?

Úplně nechtěně namáhalo se jeho hrdlo vyrazit řehtající smích, který zvíře zprvu vydávalo. A podařilo se mu to.

Zvíře stanulo náhle tiše, ve zvlášť přísném postoji majíc podlouhlou hlavu přitištěnou na štíhlém zahnutém krku. Zvláštní bylo jeho chvění boků.

Teprve nyní Hjalfdar uviděl také jemný, bílý dlouhý ocas, čistý jako čerstvě napadlý sníh. Spadal téměř až na zem. Hjalfdarovi byly nápadné štíhlé dlouhé nohy zvířete s neobvyklými kopyty. Zvíře tiše pozvedlo nohu, aby vzrušením zahrabalo, tiše ji však opět postavilo na měkký trávník.

Krásné, klidné, pozorující a bdělé oči se leskly, jakoby se v nich zrcadlilo světlo měsíce. Tajemně šuměl vítr v korunách stromů. Zvíře pozvedlo hlavu, natáhlo krk, jakoby naslouchalo.

Opět zaznělo Hjalfdarovo zavolání lučinou. Jediným skokem zvíře vyrazilo a vletělo do lesa. Hnalo se jako bouře. Se strašlivou silou a prudkostí již by byl nikdo nehledal ve štíhlosti údů, s napřaženým rohem kupředu, vyhazujíc daleko zadníma nohama, že se zdálo, jako by se mohlo převrhnout.

I těmto odvážným, divokým mužům lesa zachvělo se srdce při těchto skocích, které trvaly jen několik vteřin.

Hjalfdar jim pokynul, aby tiše vyhledali úkryt. On však vstal a držel kopí nyní před sebou. Tak očekával zvíře. Pak viděl, jak se pohnuly listy, odhrnula se stranou spleť lián a zjevila se bílá hlava. Oči zdály se skutečně hořet. Pevně a klidně zaryly se Hjalfdarovy oči do očí zvířete, které je zvolna zavřelo. Pak se zdálo, že celou jeho postavou, která se mezi tím objevila, proniklo jakési chvění.

Hjalfdar vyrazil ze sebe tiché zavolání. Zvuk, ve kterém se chvělo mnoho lásky. Jeho kopí, které mířilo na oči zvířete se zvolna sklánělo, až se jeho hrot dotkl půdy. Oči a hlava zvířete sledovaly jako očarovány jeho jednání. Zvíře sklonilo hlavu a kleslo na kolena. Tu přiblížil se Hjalfdar bez bázně, vložil svou ruku na jeho čelo, zatímco sám poklekl vedle zvířete.

„Byl jsi poslán Světlými! Máš nám sloužit, ale tvůj život má být svobodný, neboť tak zní jejich příkaz! Vstaň a neboj se!“

Jakoby zvíře rozumělo, povstalo, Hjalfdar šel zvolna přes mýtinu po stopě jednorožce a zvíře šlo za ním. Vždy po chvíli zcela tiše zavolal a natáhl svou ruku stranou. Neohlížel se přitom, ale slyšel, že zvíře jde za ním.

Teprve tehdy, když zmizel s jednorožcem na druhé straně lesa, vylezli Hjalfdarovi druhové ze svého úkrytu. Viděli opět podivuhodnou věc, jak Hjalfdar vůlí svého ducha zkrotil v lásce divoké zvíře.

Beze slov uchváceni pohlíželi na sebe v plachém obdivu a úctě před Hjalfdarovou mocí. Pak jednomyslně se rozhodli, že půjdou za ním. Hjalfdarovi záleželo na tom, aby mohl zvíře pozorovat, aby si mezitím na něho zvyklo. Podal mu několik lístků z Holdiny zahrady, které s radostí sežralo. Potom poklepal je tiše na štíhlém krku a hladil jeho hustou hřívu. Růžové chřípí zvířete očichávalo důvěrně jeho ruku a počínalo si úplně krotce. Náhle však skočilo stranou, obrátilo se a pádilo tryskem k potoku. Bylo pryč a v houštinách lesa se ztratilo.

„Jak je dobře, že jsem mu dal Holdiny byliny. Teď přijde zas,“ pravil Hjalfdar.

V pozdní noci nastoupil se svými druhy cestu k domovu.

Hjalfdar zůstal několik dnů v údolí práce, aby se důvěrněji seznámil s novým zvířetem. Nyní vycházel již jen se svým synem Jalfem a jedním lovcem. Tři postačili. Oba druhové zůstávali přitom v pozadí jen kvůli pozorování a případné pomoci.

Hjalfdar přešel měsícem ozářeným paloukem až na pokraj protilehlého lesa. Tam se posadil na strom a čekal na zvíře.

Když dlouho se nic neobjevovalo, vstal a šel po včerejších stopách. V měkké půdě byly zřetelně vidět. Vedly k potoku a dlouhými skoky přes vodu, kde se téměř ztrácely.

Hjalfdar kráčel vodou. Vyšší, hustší a neschůdnější stával se les. Hjalfdar však přilnul již srdcem k lovecké stezce a nemohl se již obrátit. Nějaký ptáček ve větvích lákal ho svým zpěvem, jakého ještě neslyšel. Nepozoroval vůbec obtíže cesty a opět zapomněl na své průvodce.

Viděl cestu zvířete, jak mu ji stále ukazovali jeho pomocníci jako jemné, světlé, mlžné kruhy putovat před sebou. Chvílemi měl před sebou jasný obraz jednorožce. Chvílemi se mu zdálo, jako by zvíře stálo právě před jeho očima, neboť cítil pohled jeho jasných očí a jeho dech. Daleko široko však nebylo slyšet nic než jeho kroky a vábivý zpěv ptáčků.

Tak šel stále na západ a vždy více se vzdaloval od údolí svého lidu. Zdálo se mu, jako by se blížil k jiné pozemské říši. Jinak tu vyhlížely rostliny, které tu nacházel. Některé zvlášť nápadné zastrčil za pás, aby je mohl ukázat Holdě.

Vlhkost táhla se údolím jako hustá mlha. Toto údolí se po jeho pravém boku stále více rozšiřovalo.

Pro mlhu neviděl téměř ani keře, jimiž musel pronikat. Chvílemi roztrhly se však nahoře mlhy a objevil se kousek modré oblohy s bledými hvězdami. Těžká omamující únava tlačila se na Hjalfdara. Že by to byly tyto táhnoucí mlhy?

Nyní to šlo opět dolů. Když se mlhy rozptýlily, spatřil v dáli lesklou plochu velikého jezera. Nyní mísily se jiné rostliny, palmy a kapradiny mezi stromy vyšších vrstev. Znovu se všechno zazelenalo a rozkvetlo a visely tu mnohé plody, kterých Hjalfdar ještě neznal.

Stále ještě bylo vidět stopu jednorožcovu na stromech i zemi.

Zvíře tu však nikde nebylo. Stále dusněji bylo v těchto bažinách a malá zelená světla se chvěla a tančila nad širými lučinami a močály. Staré, omšelé, vyvrácené kmeny, často obrovských rozměrů a groteskního vzhledu, svítily také zelenavým svitem. Byly tu mohutné stromy, sukovité, nepříliš vysoké, zato však rozložité s dlouhými tenkými větvemi, jež trčely vzhůru jako košťata.

Hjalfdarovi bylo nápadné, že byly ožrány a že také kůra jevila stopy mocné ničivé síly, kterou tu někdo zkoušel. Náhle zazněl z dálky dupající, hřmící a praskající dupot, jehož temný zvuk zdál se rozechvívat zemi. Hjalfdar se vrhl na zem a naslouchal. Pak povstal a zavrtěl hlavou. Že by to byli buvoli?

Jednou již je potkal na svých potulkách, ale tyto kroky zdály se mu ještě mocnější. Bylo mu nápadné, že výšky stromů přibývá a že tráva ho převyšuje téměř o hlavu. Stále těžší byla jeho cesta. Pak uviděl před sebou vysoký, zdánlivě opuštěný pahorek, postavený od hmyzu podobného mravencům, který však měl křídla a byl veliký jako kobylky.

Pahorek byl skutečně opuštěn a jeho hluboké chodby byly zborcené. Musely v něm rýt zuby nějakého mohutného zvířete. Tu viděl Hjalfdar další stopy zkázy. Polámané stromy, vysoké, stonásobně ho převyšující kmeny stromů byly vyvráceny a rozšlapány a byly tu vytvořeny široké volné ulice, ba celé pole.

Poněvadž se dusot stále blížil, zůstal Hjalfdar stát. Z dáli slyšel rachot vyvrácených a lámaných stromů, řev a dupot nohou a pak uviděl, jak šedočernohnědá armáda ohromných zvířat se žene na něho jako stěna.

Dlouhé choboty vyletovaly do výše a bylo vidět hustě zarostlé hřbety a prsa, zatím co zadní část těla byla pokryta krátkou srstí a tlustou kůží. Obrovská hlava, ve které byly ukryty dvě malé oči pod mohutnou klenbou čela a na které vyrůstaly ohromné boltce velikých uší, měla výraz lstivé dobromyslnosti spojené s divokou silou a pevnou vytrvalostí. Vážné a mlčenlivé, veliké a neúprosné bylo toto zvíře. Dva veliké kly vyrůstaly po straně z tlamy. Hjalfdar viděl, že tato zvířata cítila se pány země.

Viděl, že síle tohoto stáda nemůže odolat žádný jednotlivec, který by neměl vyšší síly, jež by mu pomohly. Jakmile se Hjalfdar pohroužil do těchto sil, cítil stále zřetelněji jejich přítomnost. Děkoval a modlil se:

„Světlý Otče, nech mi ukázat těmto obrům v lásce Tvou svatou sílu, abych je mohl vésti vůlí ducha. Pošli mi světlé proudy Tvých pomocníků, abych se naučil, jak se má moudře řídit Tvoje svaté stvoření!“

Hjalfdar viděl, jak nad horami z jihu objevila se dlouhá kopí obrů a slyšel hukot jejich kroků ve vzduchu.

„Tu přicházíte, vy věrní, abyste mi opět prokázali přátelství!“

Elfové však poslali mrak vos proti stádu velikých, pravěkých slonů. Vzduch zčernal, když vosy zaútočily na blížící se zeď jako mrak. Zvířata změnila směr. Zahnula k jezeru a hledala před vosami útočiště v jeho chladných, širých vodách. Hjalfdar prohlížel důkladně druh jejich stop. Bylo mu nápadné, že všechna tato zvířata tak náhle táhla ze severozápadu. Množství stád objevilo jeho udivené oko v širých dálavách tohoto světa, který se tu rozkládal na mnoho dnů cesty. Byli tu jeleni, celá stáda krásných mladých zvířat. Jasně červeně a sněhobíle svítily jejich kožešiny. Mocně tyčily se obrovské parohy, které jeleni nemohli téměř ani unést.

Z této strany také přicházela losům podobná, ale mnohem menší zvířata.

Snad byly to přírodní převraty, které donutily zvěř k tomuto stěhování. Všichni byli k sobě úzce připoutáni, přesto však velmi vzrušeni a divocí. Kde asi zůstanou? Jistě ne na této rovině, jejich lesy, jezera a lučiny dávají jim mnoho možností pohybu.

Pojednou vyrazilo stádo jelenů, které však ihned prchlo, zatím co mohutný vůdce zůstal stát a svým velikým tělem snažil se zakrýt úprk svého stáda.

Stál tu se skloněnou hlavou, čekaje na pádící a skákající zvíře, které letělo lehce mohutnými skoky vzduchem jako péro a jako šíp rychle. Také toto zvíře se náhle zastavilo a se vzepřenýma nohama a se skloněnou hlavou zastavilo se proti jelenu. Oba stáli jako zkamenělí.

Hjalfdarovi málem unikl jásot, když viděl skoky tohoto krásného zvířete, které se ukázalo být leskle bílým jednorožcem. A nyní započal boj a Hjalfdar ještě nikdy neviděl krásnějšího a ušlechtilejšího. Bílé zvíře bylo obratnější a rychlejší než jelen, který to však vyrovnával silou své mohutné ozdoby na hlavě, s níž šermoval jako se zbraní.

Již dvakráte uhodil jednorožce tak, že mu z malých ran prýštily malé kapky krve na bílou srst. Avšak ten stále ve hněvu a odvaze napadal mohutného jelena z boku a lstivými skoky zasazoval mu rány do břicha. Jelen se už téměř zhroutil, avšak jeho mocné svaly ho opět mechanicky zase postavily. Daleko slyšitelným řevem, ze kterého se ozýval vztek a bolest, očekával s chvějícími se svaly nový útok divokého jednorožce.

Skloněná mocná hlava vymrštila se pak stranou, jakoby nabírala na lopatu těžkou hromadu hlíny.

Vyskočivší jednorožec neměl již času se před novým nárazem obrátit. Nebezpečí bylo veliké.

Tu zahvízdalo vzduchem dlouhé letící kopí. Zpívající, chvějící a třesoucí se zabodlo do bílé plece jelena, který se zhroutil s hasnoucíma očima, jakoby to byla prázdná, mdlá kůže bez svalů a kostí. Jednorožec zůstal proti způsobům svého druhu upoután stát u mrtvoly nepřítele a tiše olizoval držadlo kopí.

Odfukuje, čichal blížení se člověka, pozvedl hlavu a neklidně zaržál dupaje kopyty. Tu postavil uši, když řehtající smích ozval se z lesních travin, tiše se vlnících. Zvolna, opatrně, jakoby přitahován neznámou silou, přicházel jednorožec s nataženým krkem a rozevřeným chřípím. Hjalfdar povstal a čekal na zvíře, tiše si pohvizduje a hle, zvíře unavené bojem vděčně ulehlo chvějící se na zem.

Plaše pohlíželo zvíře vzhůru k člověku. Hjalfdar položil své chladné ruce na jeho rány, pak položil na ně chladivé listy a přinesl své kopí. Tiše si pohvizduje kráčel Hjalfdar kolem bílého zvířete a nastoupil cestu k domovu. Plouživým krokem a s nasazením veškeré síly následoval ho v dálce jednorožec.

Zdieľať článok