Příští den se ještě ani řádně nerozbřeskl a již bylo slyšet válení, zvedání a posunování těžkých mas kamenů. Všichni spáči byli probuzeni tímto hlukem, který se náhle blížil. Vyskočili polekáni a hledali příčinu tohoto rušení. Hjalfdar dal jim však znamení, aby se chovali tiše a klidně. Na jejich otázku, co znamená tento hluk, jim pravil, že ho vyvolali obři, kteří jsou již v práci.

Tu chtěli mužové rychle ven, aby také mohli přiložit ruce k dílu. Hjalfdar jim v tom však zabránil.

„Náš čas ještě nepřišel, nechte je, ať mohou sami položit základy. Nechtějí žádnou pomoc. My nemůžeme nikdy a nijak udělat jejich práci, ale můžeme z toho vidět, jak nutně jejich pomoc potřebujeme. Připravte všechno v nás a kolem nás, aby přišli rádi. Na společné výstavbě domu Světlému Otci musíme se naučit mnohé, především však vyrovnání všech sil, jejich doplnění a jejich spolupráci.

Nyní mne nechte o samotě. Jděte stavět chatrče a kůlny a nechte také obry o samotě. Chci se otevřít duchu, který této noci ke mně přišel a mluvil!“

Když všichni odešli, uchopil Hjalfdar tabulku z bílého kamene a ostře špičatý klín, který si sám přibrousil na hoře obrů.

Tímto klínem ryl na tabulku čáru za čárou, podle obrazu, který uchoval jasně a zřetelně ve svém nitru.

První byl čtyřúhelník, jehož zdi měly býti postaveny přímo vzhůru. Plochá střecha měla uzavírat tento čtvercový dům až na jediné místo v jeho středu, kterým bylo možno nahlédnouti dovnitř. Dole právě pod volným středem měl stát čtyřhranný kámen. Tento kámen měl býti podkladem pro veliký, průhledný pohár. Jinak nemělo býti v tomto velikém a vysokém prostoru nic, jen úzké štěrbiny pro světlo a vzduch na nejhořejším okraji stěn.

Prostý, čistý a vysoký stál obraz stavby v Hjalfdarově duchu. Když to vše vyryl do kamene, byl by také rád vyzkoumal výšku a šířku. A tu slyšel hlas :

„Vezměte dvanáctkrát výši dorostlého muže a naměřte výšku a šířku, neboť to je napoprvé dosti. Až bude stavba hotova, ukáži vám její výzdobu.

Zdálo se, že tento bílý, téměř průhledný kámen vyzařuje zlaté světlo. Objevily se tu různé figury a značky, zářící téměř jako vyryté z kamene.

Hjalfdar při spatření těchto značek nedovedl si vůbec nic představit, přesto však byly mu dávno známé a běžné.

Na stropě místnosti, který byl také proveden z bílých ploten, mělo kolem okrouhlého okna, jimž bylo vidět na nebi svítit zlaté, zářící slunce se čtyřmi prodlouženými paprsky jako křížem.

Když Hjalfdar spatřil tento obraz, přepadlo jeho velikou postavu rozechvění. Jeho tvář byla bledá, úzká a špičatá a jeho oči byly jako vyhaslé. Srdce bilo tak mohutnými údery, že Hjalfdar nemohl téměř ani dýchat.

Chvěl se mrazem a chladný pot na něm vyrazil. Potom však vplynula proudící, vřelá a osvěžující síla do jeho těla.

„Pane!“ bylo jediné slovo, které našel.

Kruhy a čáry, které Hjalfdar nakreslil, byly paprsky ze Světla a měly mu ukázat shromáždění sil a naplnění zákona a které stavbou ve hmotě budou do ní přeneseny z nejvyšších výšin.

„Toto je kámen poznání, kámen mudrců, obraz Božího zákona ve stvoření. Pohleď, člověče, čemu tě duch učí a podrž to, co máš, neboť Já jsem!“

V Hjalfdarovi to bouřilo. Zdály se v něm svítat vzpomínky na jakési prožití, ale on nevěděl, co by si s tím počal. Zcela proti svému zvyku byl rozptýlen, neklidný a jeho myšlenky byly těžkopádné. Každý úd ho bolel a hlava hrozila, že se roztrhne.

Bolestně bila mu krev ve spáncích. Pln nelibosti odsunul tuto náladu od sebe, ale ona se opět vracela. Síla ho naplnila, síla, která se mu zdála zprvu přemocná. Při tom jásala v něm radost nad spatřením nádherné stavby v jeho duchu. Neznal se již více.

Kde viděl již tento slunci podobný kotouč?

Hledal s pátral již ve svém nitru a připadal si jako neklidný poutník v říši svých zkušeností. Nenacházel žádného východiska, žádného ukazovatele a žádného pomocníka. Kde byli ti vůdcové, kteří jindy vznešení a zářící mu poradili? Hledal všechny, ale zdálo se, jakoby všechny jemu známé proudy zářivého spojení zmizely s paprskem tohoto světla, který vycházel z tohoto kotouče, jehož obě křížící se ramena ho zasahovaly uprostřed jeho já.

Napadlo ho zaslíbení jeho vysokého vedení ku stavbě chrámu. Jak jinak, jak prostěji a jak mohutněji bylo mu to nyní dáno, než by byl mohl tušit. Jako vždy šel Hjalfdarův duch daleko před jeho pochopením. Byl tu tichý a tak zbožný v hluboké vážnosti, jakoby Světlý Otec sám k němu promluvil.

Nad Hjalfdarem to šumělo, zvonilo a zpívalo. Řada světle svítících postav přišla shůry a obklopila ho. Posvátná síla Světla proudila s nimi ve větší hojnosti a připravovala Hjalfdara ku přijetí vznešeného vedení. Bylo tu sedm zářivých nositelů plamene, vyvolených z průvodu Ameshy k pomocné službě.

Zvonícím chórem proudily sem zářící barvy dolů k Hjalfdarovi. Byly to barvy duhy. S nimi zazněly zvuky a z těchto záchvěvů vytvořily se pojmy. Hjalfdar vzal do ruky tabulku a vyryl do ní ostrým klínem hlásky, které se mu ukázaly ve zlatých číslech. Tak vznikly první runy.

Pojmy, které nedostal ve značkách, vysvětlil sám maličkými symbolickými kresbami nebo obrazy.

To všechno Hjalfdar podržel zatím u sebe jako přísné tajemství. Nemluvil o tom s nikým ze svých druhů a toužil jen po Holdě a dobře věděl, že by mu rozuměla.

Na východní straně hory vyrůstaly stany velmi rychle. Na západě pracovali tiše obři sami pro sebe a jen šumot mocných kamenných ploten, které se tu shromažďovaly na oslepujících hromadách, bylo slyšet přes celou výšinu. Nadešel čas hledati spojení také s kamarády v údolí. Hjalfdarův roh se rozezvučel a brzy zazněla z údolí odpověď.

Malá družina zatím nelenila. Připravila velké množství dříví, které měla pak menší zvířata na menších nosítkách a saních dopraviti na horu. Razili si také novou cestu, neboť nemohli těžký skot vésti úzkou cestou korytem kolem potoka.

Široká cesta vedla nyní velikým obloukem a stoupala zalesněným svahem k východní části výšiny. V nížinách nebylo již viděti ani medvědů, ani lesních lidí.

Tichý mír šířil se údolím a bylo již vidět rozkvět a zář rostlin v milé čistotě a hojnosti pralesa. Žádná noha obrovské opice nerozdupávala již rozlehlé nivy. Všechno směřovalo za slunnými, jásavě zpívajícími proudy světlých Elfů.

Obři drželi dobrou stráž. Staré hnízdo lidských opic odpočívalo v tichém klidu stínu a zdálo se spáti. Žádný drak nepřibližoval se již k jeho zdem, pod nimiž v hlubinách odpočívalo tiché, čisté a chladné zlato, které mělo brzy vyzdobit dům světlého Otce. Málo kdo dovedl si udělat představu, jak budou zpracovávat toto zlato, které tu odpočívalo v jeskyních jako veliké hory pěny.

Tak táhli připravenou cestou po zavolání Hjalfdarova rohu na výšinu. Radost a veselost zněla z jasných písní, které zpívali k poctě Světlého Otce.

Všechny hrůzy, které přežili ve dnech zemských převratů, byly zapomenuty. Zemětřesení zatřáslo mnohou zelenou dolinou, zbořilo četné zdi a otevřelo ještě několik skrytých jeskynních chodeb, ve kterých byla ukryta hojnost zlatého kovu. Starostlivě mysleli na své přátele, když viděli hučící vody se řítit do údolí, trhající s sebou všechno, i velké balvany.

Když nyní kráčeli po svahu stále výš a hlasy pracujících soudruhů jim vesele odpovídaly na pozdrav, naplnila je veliká blaženost. Hjalfdar se všemi nejstaršími šel jim vstříc.

Když spatřili jeho vysokou zářící postavu nad kosodřevinami svahu a viděli, jak jeho světlý vlas ve větru vlaje jako koruna paprsků, tu propukli v bouřlivý jásot. Vysoké ohně radosti šlehaly svými hořícími plameny vzhůru k modře zářícímu nebi.

V kruhu přátel pojedli společně chleba, který se Holda naučila připravovat ze zrn. K tomu dodalo jim jezero hojnost ryb. Zatímco se ve společném kruhu těšili z radostného jídla, které jim Hjalfdar podával s žehnajícími průpovědmi, zpívala Urda o velikém mořském hadu, který se vynořil z hlubin moře na výšině hory a jehož přemohl Hjalfdar, rek.

Všichni naslouchali okouzleni a těšili se, že konečně dosáhli cíle své touhy, hory Světlého Otce. Pevnou rukou pomohli v práci, která den ode dne vyžadovala více péče.

Když postavili stáje zvířat, přikročili k zakládání lidských obydlí. S posvátným chrámem světlého Otce nesměli se ještě zabývat. Hjalfdar pracoval svým způsobem v myšlenkách a svým kreslícím rydlem, při čemž byl úzce spojen s obry. Ostatní mnoho o tom nevěděli, neboť jim zakázal se přibližovat k pracovišti obrů.

Světlý kruh obklopoval základy, jejich zdi vyrůstaly z hlubin. Jakoby vyrůstaly z půdy, zvedaly se již běloskvoucí zdi do výše. Bílý kámen byl položen uprostřed základů a na něm byl hlubokými čarami označen kříž. Toto byl základní kámen chrámu, který obři položili.

„Hodina nadešla, Hjalfdare. Základy jsou položeny a nyní nastává výstavba!“

Mezi tím přešla léta. Jasný a zářivý zvedal se na světlé výšině chrám Páně. Na jejím úpatí byla širá, bílá země, na které zvířata moře odpočívala ve velikých houfech.

Na západní straně tříštily se příbojové vlny moře na bílých útesech a na severozápadě rozkládala se širá, zelená, požehnaná země, bohatá lesy, údolími a jezery. Nedohledné byly dálky, které se rozvíraly před zraky na posvátné výšině. Nade vším klenulo se plamenné modré nebe a z něho dolů k zemi napínala se mnohotvárná přediva.

Mír a hojnost a radost vydechovala bohatá příroda. Rozlehlé sídliště, sklánějící se terasovitě dolů šířilo se na východním svahu hory a odtok temně modrého, nyní vysokými stromy obklopeného jezera bublal v bílém řečišti až po okraj výšiny a rozlil se odtud ve vodopádech do údolí stříbrného jezera. Tam bylo zachováno ještě původní sídliště a bylo udržováno plody. Opatrovali rozsáhlé lučiny a část úrodných polí na severovýchodě oseli zrním, z něhož lidé připravovali chléb.

Ke všem těmto činnostem poskytovali jim bytostní pomoc nejvěrnější měrou. Přiváděli je ke stále novějším vynálezům, které se jim v jejich práci velmi osvědčily.

Malý národ „synů Světla“, jak se směli nazývati, se velmi rozmnožil, zvlášť v těch třídách, které pracovali na polích a hospodářství. U potoka, který vytékal z vod světlého jezera a byl pro ně posvátnou vodou, se umývali, když se chtěli úplně osvobodit ode všeho pozemského myšlení a jednání. Na těchto vodách vystavěli obři s pomocí lidí veliké hráze, mlýny a silocentrály. Zde řezali, stříhali, mleli a kovali a z tiše šumícího, lesního potoka, stal se potok práce a píle.

Široko daleko rozléhalo se kování a řezání, které bylo spíše broušením. Zde byly zpracovány bílé kameny. Obratné ruce dovedly je dokonce soustruhovat a vytvářeli tak poháry a mísy, i veliké, světlé nádrže na vodu a slavnostní chrámové ohně. Tyto nádoby směly být vyrobeny jen pro posvátné účely a jen z příkazů Světlých.

V údolí práce to také bylo, kde se slévalo a vytvářelo zlato. Chrámové plotny, které byly zhotovovány jen z Hjalfdarova příkazu a v jeho přítomnosti, byly napřed opatřeny od něho samého písmem shůry. Ryl toto písmo ostrým rydlem, které zanechávalo hluboké rýhy, do nich pak bylo naléváno tekuté zlato. Tak to naučili Hjalfdara Světlí.

Tyto chrámové plotny byly podivuhodně krásné a zdobily vnitřní stěny svatyně širokým pásem do čtyřúhelníku.

Nejkrásnější však byl chrámový strop, který se zdál býti celý ze zlata. Ve vnitřním kruhu měl tvar zářícího slunce, skrze které se smála modrá obloha. Dosáhlo-li slunce místa, kde svítil tento plamenný průvodce pozemské plodnosti právě nad tímto slunečním otvorem ve stropě, smál se pak plným obličejem hluboko do posvátného prostoru Světlého Otce.

Podle tehdejšího stavu hvězd byl to největší kosmický bod, který se v neporušeném rytmu Božských zákonů připojoval v nejposvátnější hodině ke koloběhu stvoření.

Duchovní a pozemské děje se tehdy ještě současně kryly.

Ve zlatnické dílně pracovali jen někteří, Světlem určení, pod Hjalfdarovým vedením. Tato dílna byla částí svatyně a všichni ji měli v úctě jako stánek umění.

Dům pobožnosti, který kdysi synové Světla postavili jako první, spočíval ještě v téže výzdobě bujných palem a kapradin na pahorku, blízko někdejšího Hjalfdarova domu. Nyní tam bydlel představený obce, který byl starým spolupracovníkem Hjalfdarovým. Důstojně vyhlíželi starci, praotcové stále se rozšiřujícího kmene. Otmar, sedlák, jmenoval se stařec, který pevně třímal otěže celého tohoto místa.

Dům Otmarův se velmi rozšiřoval, neboť toho bylo zapotřebí pro veliký počet dětí a čeledi. Stále více přibývalo staveb k hospodářským dvorům, vyrůstaly kůlny a stáje pro silný dobytek. Šedivé, krátkozraké, parohaté krávy a býci vyvíjeli se nejlépe, i když časem změnili rasové zvláštnosti od doby, kdy je Hjalfdar převedl na výšinu, aby ozdravěli.

Od generace ke generaci byli větší a jejich hlavy a rohy byly stále krásnější. Hedvábná, šedivě se lesknoucí kůže s krátkou srstí neměla žádných kazů. Zvířata vypěstěná na výšině měla však uprostřed čela bílou hvězdu.

Býci byli zvláště silní a vytrvalí. Nosili a tahali těžké sáně, na kterých se přiváželo dříví z lesa. V hluboce položených lesích objevily se nové druhy zvěře. Tyto husté pralesy, v nichž kdysi lesní mužové kladli léčky na ptáky, se velmi rychle rozvily od té doby, kdy bylo odstraněno nebezpečí divokých lidí a draků. Všude přibývalo množství ptáků a lezoucí a šplhavé zvěře. Veliká, papouškovitá, pestřelesknoucí se zvířata poletovala ve velikých korunách stromů. Tu a tam bylo viděti ohromná stáda jelenů. Když sedláci jednoho dne podnikli výzkumnou cestu do lesů, spatřili v dáli podivné, nikdy nevídané zvíře.

Bylo oslnivě bílé, veliké, štíhlých a jemných nohou jako jelen. Nemělo však mezi zašpičatělýma, nahoru postavenýma ušima žádných parohů, za to však na čele, blízko nad očima roh podobný harpuně. Hlava, která se podobala hlavě jelení, byla nesená ušlechtile prohnutým krkem, který byl ozdoben krátkou hustou hřívou. V ocase měl dlouhé, bílé žíně a zvíře ho užívalo k ohánění hmyzu. Když se muži přiblížili k malé mýtině, kde se zvíře právě napájelo, odběhlo rychlými skoky pryč. Dávno již nevzbudilo nic pozornost mužů tak, jako toto neznámé zvíře.

Stále číhali v úkrytech a brzy nabyli zkušeností, jak by se tohoto zvířete zmocnili. S dlouhými, z rostlinných vláken upletenými lany vydali se na cestu a obklíčili pastviště zvířete velikou délkou. Na vysokých stromech postavili své stráže a čekali po dlouhé hodiny na zvláštní zvíře… Bylo neobyčejně plaché, obzvláště rychlé a mělo velikou sílu. V hněvu dovedlo vyvracet stromy z kořenů a nepřestávalo pronásledovat nepřítele, pokud ho svým rohem neprobodlo. Toto vše mohli snadno pozorovati ze svého úkrytu.

Zvíře přicházelo často samo, občas však také se samičkou, která byla něžnější, neměla rohu a více se podobala jelení krávě. Zvíře mělo zvláštní nohy a prsty, které byly porostlé rohovinou.

„Zde musí přijít Hjalfdar, chceme-li toto zvíře chytit,“ řekli si po dlouhém, marném namáhání a vůdcův roh podal o lovu na výšinu zprávu.

S hory přišla ihned odpověď. Radostně zatroubil zlatý roh, který ulili synové Hjalfdarovi a svým veselým zvukem odpovídal:

„Přijdu.“

Nikdo z lidí nevěděl jak, kdy a odkud přišlo toto podivné bílé a tak plaché zvíře, které v rychlých a půvabných skocích a s obzvláštní radostí pobíhalo při měsíčním svitu a bylo téměř vždy samo.

Rozlehlost a lesní klid i vysoké traviny snad je přitahovaly. Lidé však se divili tomu, že vzdor své plachosti stále vyhledávalo tak živé údolí píle.

Byli v trvalém spojení s posvátnou výšinou. Byl to čilý život. Poslové a nosiči chodili sem a tam a syn nejvyššího sedláka postavil dokonce saně na vlečkách, které byly taženy silnými býky. V těchto saních, jimž říkali vozy, vozili krásné, pro chrám připravené plotny a bílé poháry nahoru ke svatému domu.

Brzy měl již být hotov po mnohaleté píli a námaze.

Všichni se těšili na den Světla, kdy Světlý Otec naplní svůj posvátný dům na zemi svou silou a milostí, aby v něm přebýval.

Tyto vážné a přirozené, veškeré změkčilosti vzdálené, pojila posvátná úcta a plachost, když myslívali na tento den.

„Musíme se k tomu připravit se zvláštní péčí,“ říkaly ženy mezi sebou a učily děvčata víti věnce a učily je umění uctívání pohybem. Byly to hlavně kroky a úklony v klidné, harmonické sestavě, podle zvuků písní, kterou samy zpívaly.

Tyto písně byly naladěny na zvláštní druh přírodních zvuků a zachvívaly se ve spojení s duchovními a bytostnými sférami tak vroucně, že se jimi otevírala cesta vzhůru, po které mohla pronikat dolů plná síla proudu Světla.

Holda a její dcery dovedly nejlépe uctívat Světlé a po nich dělaly to tak všechny ženy a žádaly Holdu o pomoc a vedení.

Vždy sedávaly společně odpočívající po denní práci ve velké, sloupy podepřené síni Hjalfdarova obydlí, kam se vešlo mnoho lidí. Oddávaly se pak s radostí pracím svých prstů.

Stáčely vlnu bílých ovcí na dlouhá vlákna, ze kterých pletly bílá, splývavá roucha. Stále ještě používaly svých velkých, starých rámů, v nichž protahovaly natažená vlákna sem a tam, až z nich bylo pevné tkanivo.

Při tom panovalo mezi ženami naprosté mlčení a jen děvčata, která s narůžovělými tvářemi a zářícíma očima seděla u své práce, povzdychla si občas tiše nebo nahlas.

Pak prosily Holdu, aby vyprávěla něco o Světlých a napjatě poslouchaly. Nemohlo být nic přeslechnuto nebo nesprávně pochopeno, poněvadž všechny byly pevně rozhodnuty předat to všechno zase jednou svým dětem a vnukům právě tak, jak to nyní činila Holda. Nejraději jim vyprávěla o tom, jak ji kdysi pomocníci vodili a jak se všemu naučila z jejich příkladu. Veliká láska a vděčnost k bytostným prochvívaly celé Holdino bytí. Nemohla se dost vynasnažiti, aby tyto malé, lidské děti naučila a poučila a ony mohly zkusit také všechno, co poznala ona. Brzy uplyne přece čas, kdy ona jako mladá matka může dlít mezi nimi.

Zdieľať článok