Když Hjalfdarovi mužové opustili své stany, hvízdal mírný zpívající, ranní větřík na výšinách. Tísnívá atmosféra ustoupila čisté ranní svěžesti, která zatlačila všechen zápach a výpary dračího močálu a tak je zhustila, že oko nemohlo jimi ani proniknout. Příboj hučel a zpíval jako před dávnou dobou, jakoby se nic nezměnilo v hlubinách země. Tiché dunění a hřmění bylo však lidem nápadné.

“Poslouchejte”, pravil lovec, “zdá se mi, jako by zvuk v nitru země sílil. Dunění se prodlužuje a já vidím, že tam na druhé straně jsou obři v práci na bílé hoře. Musíme to oznámit Hjalfdarovi.”

Hjalfdar vstoupil mezi ně a pravil :

“Slyším, co vás zaměstnává a cítím, že pozorujete působení bytostných tak jako já. Urda zvěstovala mi Erdinu moudrost, že stojíme před velikou přeměnou země.

Avšak tato vyvolená výšina, na kterou vysílá duch světlého Otce svou sílu k rozkvětu všeho stvořeného, zůstane nedotčena. Uzavřeme spojení s obry, kteří po našem boku pomáhají nám s,láskou a propůjčují nám své mohutné síly. Dnes přišel čas, kdy se odvážím obrátit se se svým přáním a se svým voláním na tyto vzdálené a mně dosud cizí bytostné. Čistá harmonická vlákna chtění napínají se již mezi námi. Spojte všechna svá přání s mým úmyslem v lásce a vděčnosti k těmto silným a nám tak potřebným pomocníkům!”

Na bílé skalnaté půdě se strany jen o maličko prodloužily a již tu byla odpověď z druhé strany, kde obři pracovali. Zdálo se, jakoby jejich těžký krok sestoupil dolů z hory a jediným skokem přeskočil propast u jejich nohou.

Se žádným bytostným nebylo spojení tak těžké, jako s těmito obry. Ne však proto, že by jim Hjalfdar nepřinášel vstříc dosti lásky nebo důvěry, ale proto, že v nich byl jakýsi cizí druh. Nemohl vylíčit, proč tomu tak je.

Když však hlava prvního obra objevila se na pokraji vyvýšeniny a jeho mohutná postava jediným trhnutím povznesla se vzhůru a současně se posadila na trávník, aby byla lidem trochu blíže, tu proběhla Hjalfdarem síla pohybu a chtěl obrům něco dát.

A Hjalfdar povstal a mluvil:

“My všichni jsme tvorové Světlého Otce, jemuž radostně děkujeme. Jsme různí ve svých druzích a ve svém působení a jen jediné může nás sloučit: Láska k Tomu, který nám dává život.

Každý mu slouží svým způsobem. Jedině ve spolupráci vyplníme všechno. Nám přinesla posvátná pomoc shůry veliký úkol od našeho Pána: Máme mu vystavět na zemi jeho světlý hrad.

K tomu je však zapotřebí pomoci všech tvorů, kteří mohou plody této země zužitkovat k jeho okrášlení. Od vás potřebujeme vaši chytrost a sílu. Vy dovedete překonat prostor, čas i rozměry, kterým my v našich hutnějších tělech jsme podrobeni. Proto vás prosíme o pomoc.”

Vzduch se začal chvět, když zazněl obrův mohutný hlas:

“Hjalfdare, synu Njoerdhův, o němž však nic nevíš, slyš naši odpověď. Přicházíš ze světlé země a máš se stát praotcem duchovních zárodků! Máš je vést, řídit a pomáhat jim, vštěpovat jim vzpomínku na zahrady jejich původu a dát jim také vědění o určení jejich vývoje a naději, že se jednou mohou vrátit zpět do světlé říše Boží!

My všichni známe tvůj plamen, který se snesl do hmoty k provedení tohoto naplnění. Máme tě rádi, neboť víme, že mimo tebe na zemi není již žádný stvořený! Jsme brzy tam, brzy onde, kam nás pošle vůle Merkurova.

Njoerdhův příkaz přinesl nám zprávu o velikém povolání praducha. Již ode dávna, kdy zástup vás lidí prodléval ještě u plamenných vod, jsme zde v těchto bílých horách a pracujeme a připravujeme vám věrné přivítání. Zařídili to tak Světlí. Je nás devět. Dostatečný počet a nasadíme-li své síly, můžeme přenášet hory. Nauč se nás znát.

Uru, který je nejstarší, mluví teď k tobě, Jusu, který je moudrý, přichází za ním. Hati, který je silný, nabízí ti pomoc. Mani, který je divoký, poskytuje ti ochranu. Jednotné je naše myšlení a na vyrovnání dáváme lásku za lásku, věrnost za věrnost a důvěru za důvěru! Ničeho není v posvátném díle stvoření Světlého Otce, co by mohlo zvrátit zákon spravedlnosti. Proto je mír ve stvoření mezi vším stvořeným. Proto nebojí se také nikdo síly, neboť moudrost, láska, důvěra a věrnost jsou s ní jedné mysli.

A nyní přikročíme ke společnému tvoření. Bude dobře, uvidíš-li napřed tu hojnost lesknoucího se bílého kamene, který tam připravujeme. Hjalfdare, vyšvihni se na moje rameno. Přenesu tě přes rokli. “

Hjalfdar věděl, že zákon obrů předpisuje dávati důvěru za důvěru. Kdyby se vyhnul mohutnému rameni Urovu, tu by roztrhal vlákna láskyplných svazků. Důsledky toho by pak jistě dopadly těžce na něho a proto se duchovně rozloučil se svými a šel, jsa podpírán bytostnou silou, přes celou rokli ke skalám obrů.

Zdálo se mu, jakoby necítil již žádného těla, když ho nesla mohutná síla Urova. Necítil však také Urovo tělo, nýbrž jen jeho zvedající sílu. Mohl však vidět, jak jeho vysoká postava dosahuje ode dna vysoké rokle až na okraj hory Světla. Několika kroky dostihli vrcholu vysokého, protějšího hřbetu.

Jestliže se Hjalfdar domníval, že zná bytostné, tu byl nyní úplně překvapen, neboť od okamžiku, kdy spočinul na rameni obra a rozhlédl se kolem, objevil se mu celý, okolní svět úplně přeměněný. Mohl pronikati svým zrakem veliké a hutné kameny, které se tu na svahu tyčily. Nebyly již jako hmota, nebyla to však také jemnohmotnost, jak ji dosud znal a která kolem nich tkala. Nebylo to také jejich vyzařování. Cítil sám sebe jako tekoucí vodu, jako vanoucí vítr, lehce a chladivě propustný a sám pronikající. Přitom cítil novou sílu, kterou měli obři snad desateronásobně větší.

Tato síla byla jiná než síla lidská. Toto všechno prožíval silně a živě. Nemohl však o tom přemýšlet, tak přemýšlet, jak byl zvyklý. Naplňovala ho nepopsatelná radost, jas a síla a s těmito schopnostmi, které byly zjemnělé, zesílené a niternější v porovnání s lidským myšlením, vnímal nezměrné bohaté okolí.

“My všichni žijeme v radosti ze života, my všichni tkající a zachvívající se.”

Hjalfdarovi se zdálo, jakoby kráčel sítěmi podivuhodně jemných pavučin nejlesklejších a nejzářivějších barev. A všechny tyto proudy barev byly stále svěžejší, živější a zářivější.

Tryskala z nich síla života jako šumivé víno a tato hojnost paprsků trvale vyživující barevné svěžesti a zářivé síly, byla stále svěží, nová a věčně stejná. S jásotem přijímali zářící formy, které probíhaly vesmírem jako květiny a zvířata, tyto proudy potravy a osvěžení.

Jásavý zvuk jako tóny zvonů chvěl se zpívajíc, svítíc a tiše zvoníc veškerým zářením. Hjalfdar vpíjel tuto krásu do sebe, sám jásaje ve svém bytí. Nyní věděl, co to bylo.

Již chvíli stáli na nejvyšším, běloskvoucím hřbetu hory obklopeni vysokými přáteli Urovými, kteří zdravili Hjalfdara drsným stiskem ruky. On pohlédl vzhůru k nim a přece cítil se v témže okamžiku právě tak vysokým jako věž a mohl jim pohlížeti do očí.

“Ano, tvé bytostné a duchovní jádro je u nás. Pohleď, jak bez obtíží putuješ stvořením. Pohleď na světy, podívej se na shon veškeré hmoty a podívej se dolů, jak tam na výšině tvoji druhové lezou a plazí se velmi zaměstnáni a jak tvé vlastní tělo pozemské mezi tím odpočívá. Oni pracují a staví, my však k tomu uděláme to, co je vám nemožné, aby to bylo dokonalé v krásném pozemském světě našeho Boha. Dokonalé práce a pomoci, aby to lidský duch mohl využít podle zákona. My všichni pomáháme ve zbožném, jásavém díku ke cti Boží.

Ve vesmíru zachvívá se veliký, svatý zákon Jeho Lásky a Spravedlnosti, které jsou jedno. To je to, co my cítíme a co společně v nás všech proudíc, tká : Láska a Spravedlnost, světlá vůle Boží.”

Hjalfdar byl jako opojen. Nevěděl, jak proudy života uvolnily v něm toto slovo bytostného obra, nýbrž cítil jen pohyb, poznání a obdarování, když slyšel poprvé slovo “Bůh”. Věděl hned, že je to jméno světlého Otce. Zdálo se mu, jako by je nemohl nikdy říci, aniž by se zbožně nevrhl v prach.

Obři převyšovali všechnu bytostnost, která zde protkávala horu jako korunu. Jako lesklý kopulovitý palác křišťálového paprsku, klenulo se jejich zářící chtění, jejich služby, píle a láska nad jejich horou.

“Pohleď, Hjalfdare, jak máme již dole připraveno vše, co v několika dnech propukne! Podívej se na nádheru živlů, jak je není možno zadržet v jejich touze po rozžhavení!”

Průhledné jako jasné hvězdy zdály se býti bílé skály, bílé a měkké, jako by to byly mýdlové horniny. Veliké, nepříliš tlusté plotny byly tu vytvořeny úplně, pravidelně a velmi jemně.

“Pohleď, jak zpracováváme hmotu naší bytostnou silou. A tak můžeme ji zvednout, položit a vyklidit z pokladů její stejnorodosti a spojit ji s bytostnou silou, že se nebude moci nikdy rozpadnout a rozpukat, pokud to neučiní opět bytostná vůle, poháněná vůli Boží. Neboť jen vůle Boží dává nám sílu, že můžeme v ní konat, co naplní posvátný zákon.

Podívej se k hoře. Až lidští duchové počnou na východě stavět své stany a založí sídlo pro lidi i dobytek, pak započne naše práce na západním svahu. Pracujme nejraději sami, aspoň na začátku. Až bude vytvořen základ, pak uchopí tebe, Hjalfdare, vznešené vedení. Vidím již blížiti se k tobě proudy Světla.

Pak budeš vědět, kdo je ten, který ti poručil stavbu a budeš vědět, jaká bude. Ty jsi nařizující a my provádějící. Ovšem také s pomocí hmotné lidské síly. Musíme se spojit, neboť spolupráce v radostném chtění pro Světlo Světa je spása nás všech. Pohleď také na druhou stranu, kde draci vydechují svoje výpary, kde je sirnatá půda a kde na kamení se shromažďují lesklé křišťály, měděné, modravé a zelené. To jsou základy krásných kovů, které, vy lidé, budete jednou vykopávat na zbraně a šperky. Až provedeme slavně celý dům a na bělostné stěny vypíšeme zlatem posvátná slova, budete tavit a vyklepávat z tohoto kovového lesku předměty podle vědění bytostných země, které se naučíte znát, až je budete potřebovat.

Poklady leží v útrobách země, jejich rozkvět je však teprve v klíně budoucnosti.”

Zdálo se, jako by při těchto Urových slovech otevřely se hlubiny před Hjalfdarovým zrakem. Klenuté, svítivé propasti zely z útrob země, naplněné vařícím ohněm nejrůznějších barev. Zelené, modré, fialové a měděně červené.

Planoucí, tekuté rudy potažené lesklou a jemnou blanou začaly se tu a tam již zhutňovat.

Láskyplně předoucí působící vlákna zpracovávala zrcadlící se obrazy, které z vůle Světlých plynuly dolů a byly zde přijímány maličkým, lezoucím a hemžícím se nárůdkem země. Zaznívalo zvonění a řinčení jemného kovu a zvonivé údery kladiv.

Pojednou Hjalfdar téměř zapomněl, že stojí na čisté výšině v kruhu obrů, kteří nepracují sami v hlubinách a propastech pod hutným povrchem země v říši bytostných trpaslíků se žhavou mědí, zlatem a kovy. Jak živě působila přece síla dopředu tkajících bytostných představ a výtvorů na duchy.

Horlivý shon pozemských gnómů okouzlil ho svým neúnavným pohybem. Přál si, aby byl všude, a hle, byl se svým vnímáním zde i tam, všechno živě chápaje!

Zatímco Hjalfdar prožíval hojnost krásy, kterou vytvářelo formující přání představ dříve, než se uskutečnily ve hmotě, změnila se mezitím slunná, radostná krajina. Ledová šeď pokryla oblohu jako jemná přikrývka. Nad hlubinou, v níž živlové a bytostní pomocníci připravovali svoje dílny, vřely strašlivé bažiny, zvedaly se malé pahorky, ze sloupů kouře vytryskovaly vařící proudy vody. Tu dala se do pohybu těla draků i tlustá, blahobytná těla ještěrů, tak jako těžká, nemotorná těla bahenních hrochů. Divokými zákruty mocných, smrtonosných ocasů bičovali bažiny a zničili ve chvíli veškeré byliny a křoviska. Výpary a páry stoupaly po příkrém svahu bílé hory a táhly se kolem ní.

Vítr začal hrozivě výt a smečka pádících, skákajících elementárních duchů letěla sem v jeho vzduchových proudech. Tančili vířivě kolem sebe jako listy v podzimní bouři, ale pak se hnali dále a stále divočejší druhové foukali s nadmutými tvářemi přes výšiny. Vítr, který se stupňoval v bouři, byl žhavý a suchý. Jedovaté, žluté byly výpary, které za strašlivého tlaku s hromovým rachotem proudily ze země. Žlutý byl vzduch, žlutá byla bažina, žlutá byla země, žluté bylo nebe s rozervanými mraky. Orkán, který sem hnal větrnou smršť, zuřivě vyl. V dáli lámaly se lesy a bylo slyšet jejich praskot hnaný sem bouří. Chvění zmocnilo se všeho, co bylo pevné.

Bílé, křídové, zrcadlově hladké plochy z vrchních horských vrstev dostaly náhle trhliny a mezery. A zdálo se, jakoby v nitru obrovského masívu to dunělo, ačkoliv navenek se nic nepohnulo.

Hjalfdar se díval, jsa schopen proniknout hmotu výparů dolů na svoje druhy, kteří byli zaměstnání stavbou ležení nablízku jezera. Dívali se jako ztrnulí na tento vítr žlutých mraků, který hrozil, že nasadí na vrchol hory dusivou čepici.

“Bude-li to příliš strašlivé a bude-li se vám zdát, že nemůžete dýchat, pak se spojte se Světlými a ponořte se do vln jezera! Zavolejte Urdu, jezerní pannu, aby vás držela a soustřeďte veškerou sílu vůle. Zavolejte ji z Hjalfdarova příkazu, pak se objeví ihned.”

Rozhlíželi se kolem. Odkud to sem přichází Hjalfdarův hlas, když jeho tělo, k smrti unaveno leželo ve stanu jako spící? Pohlíželi tázavě na sebe. Obr pohnul jím tolik, že Hjalfdar tu zůstal jako prázdný džbán, jako dutý plod ležeti na okraji svahu a oni ho zatáhli do stanu.

“Kdyby tu byla alespoň Holda, ta by si věděla rady! A nyní ta bouře. Nemůžeme přece nechat Hjalfdara zde na pospas dusící síře!”

Opět zazněl Hjalfdarův hlas tak blízko, tak známě a přece tak daleko. Teď viděli dokonce jeho postavu a vedle něho obra Uru a jeho silnou ruku.

“Hora Světlého Otce je posvátná všem Božím tvorům, kteří žijí v jeho věčné vůli. Proto se nebojte!”

Trhavě prochvívala červená světla žlutí výparů. Dole začal proudit oheň z malých pahorků, ze kterých dříve stříkala voda. Nelétal vysoko, neboť byl příliš hustý. Vody, které náhle naplnily níže položené krajiny, byly bahnité a sirné, zapáchající hnilobou.

Tu pronikl mučivý řev a sténání. Mraky pronikly pak až vzhůru na výšinu. Výpary zapáchaly spáleným tukem a kouř byl příliš štiplavým. Mužové však uposlechli Hjalfdarovy rady a hledali své útočiště ve vlnách jezera, které vrhalo vysoké vlny.

Jezerní panna seděla na blízkém útesu obklopená tuleni, kteří poskakovali kolem a hlasitě štěkali. Zpívali píseň, která rytmem i řečí se úplně přimykala k hukotu a šumu vod.

Temné byly vlny a hrůzně žlutá obloha, na které přeletěly blesky provázené duněním hromů. Třásla se země. S rachotem řítily se stěny skal na hoře obrů a utvořily širou, plotnami zasypanou rovinu, lesknoucí se bíle jako rubáš nad žárem a vodou, vodními parami a mastnou bažinou.

Obři obklopující Hjalfdara, úplně se přizpůsobili pohybům katastrofy. Byli uvolňující a podporující, plně se spolu zachvívající v průvodu živlů, které je podporovaly. Nyní nasadili znovu své pracovní síly.

Hrůzná zvířata v údolí našla svůj ohnivý krb a hrob a bílá hora vše přikryla. Jako mohutný balvan rozprostřela se po plošině někdejších bažin a sahala až k moři. Moře vrhalo vysoké vlny, které daleko široko hučíce, zaplavovaly dlouhý a rozlehlý sněhobílý záliv, nad nímž se těžce tísnily těžké, žlutě planoucí mraky.

Na hoře Světlého Otce klenula se však duha a Hjalfdarův roh volal k soudruhům :

“Přicházím domů!”

Při tomto břeskném zvuku, který náhlým, tajemně oddychujícím tichem vyzuřených živlů pronikl jako jasný, světelný paprsek, začalo se to opět všude hýbat…

Zvířata i rostliny se krčily a člověk se schoval do jasného živlu Urdy. Tiše zadržený dech následoval po strašlivých nárazech vody, ohně, bouře a lavin kamení. Ticho, které vydechovalo svatou útěchu Světlého Otce, bylo v přírodě.

“Buďte požehnáni a potěšeni všichni, kteří jste dobré a čisté vůle.!”

Nyní se odvážily všechny hlavičky pozvednout. Husté nízko visící mlhy, které byly ještě naplněny zápachem bažin, byly rychle rozptýleny chladným vánkem od moře. Tu a tam zatlačil je čistý pohyb hořejších proudů dolů a tam zůstaly chvíli ležet.

Nad horou Světla prostupovala již modř nebes z letících mraků a na západě pronikaly ještě poslední sluneční paprsky. Květiny se radovaly, brouci, červi a šnekovití měkkýši objevili se jako vyčarování v masách na pobřeží a na vlhkých lukách.

Těžké proudy deště přehnaly se přes výšinu. Bytostní poslali je na záchranu zvířecího a rostlinného světa na výšině ve chvíli, kdy ohnivé, sirné výpary dosáhly vrcholu a bouře divokou silou hnala síru a oheň na jih. Tam byly síly v plamenech. Mohutní létající draci, rušitelé a postrach zvířecího a rostlinného světa opustili při vzrůstajícím nebezpečí své jeskyně a lesní hnízda a obrátili se k jihu, do lesů a bažin u dalekých, pískovcových hor. Dosavadní svá obydlí zanechali ve svém mlčenlivém, plochém a nevlídném letu za sebou.

Byli zahnáni. Cítili tlak živlů, chvění obrů a jakýsi druh zloby je užíral a připravoval je o jejich žhavou, divokou bojovnost, kterou vždy mívali. Mnozí z nich, ovšem hlavně samičky, nerozloučily se se svými hnízdy k vůli mláďatům. Tito padli za oběť výparům ještě dříve, než plameny zasáhly les. Někteří zvlášť silní a chytří draci uletěli i s rodinami, nesouce mláďata na zádech. Tento odlet draků byl pozorován také Hjalfdarem.Obři se z toho obzvlášť radovali, neboť neměli draků rádi. K tomuto boji v přírodě přivolali ještě řadu jiných obrů a stáli jako zeď, chráníce horu a přivolávajíce déšť.

Hjalfdar byl hluboce rozechvěn. Světlý Otec nechal ho nahlédnout do posvátných dílen svého stvoření, jež pracují v moudrém předvídání samostatně, podle proudů jeho svatého zákona spravedlnosti.

Také lidé vynořili se znovu z jezera, které je chvílemi svými vysokými vlnami obalilo a zachránilo před nejhoršími výpary a nejtěžšími nárazy země. Ve vděčném obdivu velebili péči a věrnost Urdy, která je varovala před každým nebezpečím. Unavení a mokří vylézali z vody.

Jejich prvním činem bylo, že jásavě pozdravili Hjalfdara, který před nimi stanul svěží a posílený, jako probuzený z dlouhého spánku. Vyprávěli mu o svých obavách, které v nich vytvořil spánek jeho těla, vzrušeně vyličovali všechny události těchto hodin, jež trvaly den a noc a ještě celý den.

Hjalfdar se podivil, neboť úplně ztratil pojem o času.

Kolem něho šlo to všechno jako sen, ve velikém prožití v kruhu obrů. Celá tato převratná hrůzná přírodní událost byla mistrovským dílem bytostných. Sám ještě nevěděl, co všechno získal tímto úzkým spojením s obry. Jemu bylo všechno tak samozřejmé, prosté a přirozené. Proto však nebyl méně vděčným, naopak. Zdálo se mu, jakoby znovu byla mu sňata jedna páska z jeho poznávacích očí a on viděl lásku Stvořitelovu ještě v mocnější záři a světle.

Vzpomínal si nyní vědomně na mnohé události. Také na zjev Ahura-Mazda-Amesha. Chápal spojující vliv jeho čisté duchovní síly a prastvořeně bytostnou sílu Merkurovou, jemuž sloužili všichni jeho přátelé. Moudrost prožití všech sil ve službě Světlému Otci byla svatá moudrost velikých služebníků moudrého Pána.

Pln úcty se skláněl, dobře věda, že jeho duchovní plamen jen z nejvyšší milosti směl učiniti skromný doušek z tohoto pramene Pravdy, v nejčistší kněžské službě nejvyššímu Bohu, který je v pravdě Jediný.

Nyní však muselo být také tělu učiněno po právu.

U rychle rozdělaného ohně započala horlivá práce a brzy odpočívali u posilujícího hrubého jídla, které jim Hjalfdar několika slovy požehnal.

Mlčky je požili a v opaku k jiným večerům, kdy si u ohně vyprávěli zážitky dne, usnuli tentokrát pevně a hluboce již v malé chvíli.

Noc zářila svými měkkými světly nad touto horou, která jako běloskvoucí, široký podstavec, tyčila se z nekonečně se táhnoucí roviny, zasypané bažiny draků. Lesy v jižních dálavách žhnuly ještě rudou září, avšak ani hlásek se neozval nad širým polem smrti. Obry nebylo vidět a jedině moře zpívalo svou hlubokou dunící, věrnou píseň jako varhanní akordy v modlitbě, vzhůru ku svaté hoře Světlého Otce.

Zdieľať článok