Tam, kde je všechno čisté a krásné, budeme se moci i my, kteří vyhlížíme nyní jako drsní, duchovní Koboldové pouště, utvářeti krásně a mile podle záření a stejnorodosti tohoto světa. Bude to svět sám pro sebe, bude to říše obklíčená azurově modrými lesy a jezery. Vlnící se lesy zdobí úpatí zarostlých hor, jejichž nitro žhne zlatým ohněm.

Bohatá jest země na ovoce lesů, plna šťávy jest její půda. Její vody jsou plny ryb a slunce nesvítí tam tak zřídka matně a chladně jako v čekající zemi. Napněte své síly a řekněte to těm, kteří chtějí umdlít před cílem. Nyní musíte vyvinout největší sílu, neboť se blížíte k zemi oblud, které střeží vaši budoucí říši. Nic nevědouc, čeká svého dobyvatele.“

Těmito slovy jako by se napnul svět nejjemnějšího působení kolem malého zástupu, který hledal svou zemi.

Prach a mlhy zvedaly se v dáli. Teplý vítr vanul velikými nárazy nad pustinou a často bylo nutno zastavit. Tvrdě musela bojovat zvířata i jejich průvodci s prudkými nárazy větrů.

Ptáci se špičatými, ostrými zobáky a šustícími perutěmi dívali se žhavýma očima dolů z mraků, které se táhly nízko nad zemí.

Vyhlíželi velmi hrozivě. Neviděli patrně ještě nikdy člověka, který přinášel sebou úplně jiné záření a záchvěvy pohybu, kterých neznali.

Mohla by to být spíše úzkost před neznámým prožitím, než skutečná zloba nebo hněv, co je činilo tak ošklivými a strašidelnými. V jejich zuřivém skřeku byla obrana.

Hjalfdar přemýšlel, jak by zvítězil nad těmito bouřnými ptáky, kteří přicházeli stále v hustějších řadách z oblaků prachu a výparů.

Obrátil svou tvář vzhůru: „Vy, světlí pomocníci kolem Njoerdhrovy říše síly, pošlete mi vaše paprsky!“

Pravil to hlasitě, zřetelně a stál vysoko vztyčen, otevřen všem silám a s rukama roztaženýma jako kříž. Do jeho těla proudily světlé, fialové paprsky, které ve větší výši stávaly se jasnějšími a bíle zářícími. Nahoře objevil se však světlý kruh, z jehož středu proudily všechny tyto paprsky.

Kruh šířil se stále víc a více, prozařoval svou silou mraky a přitahoval nesčetné řady světlých bytostných. Tiše jako v hluboké děkovné modlitbě stanuli poutníci. Hjalfdar stál na vyvýšeném balvanu.

Zvonění pronikalo vzduchem a všem byly otevřeny jejich bytostné oči. Všichni viděli, jak bytostní, ovlivnění silou duchovních zárodků, poskytovali jim mocnou a čistou pomoc. Mocně však žhnulo bílé světlo ducha nade všemi bytostnými pomocníky.

„Holubice Světlého Otce stojí nad Hjalfdarem ku pomoci!“ Divoce křičící ptáci náhle umlkli a jako spáleni zářením klesali rychle na zem. Točili se jako v opojení a když dolétli do určité vzdálenosti, rozletěli se na všechny strany. Nikdy již neobjevili se v blízkosti průvodu. Byli však předchůdci bojů, které Hjalfdfarovo kopí mělo vybojovat jako první.

Zvolna, avšak stále blížila se karavana k modrým řetězům hor. Teplejší větry vanuly jim vstříc, když utichla bouře a mraky zmizely ve světlých paprscích nebes.

Sluneční koule nebyla dosud na obzoru, avšak síla a pohyb jejich paprsků rozlévaly po zemi i nebi zářící krásu, kterou si dovedou představit jen lidé ze slunečních zemí. Zvonivé barvy, syté a plné a vzdor svým stínům, teplé a zářící. Podivuhodné sametové odstíny fialové a modré letěly nebeským prostorem a dole na obzoru táhly se hluboce modré hory lemované zelenou záplavou jako širokou stuhou. Krátké, mechu podobné rostliny počaly se objevovat všude kolem. Jásavý výkřik lidí, kteří tak dlouho byli nuceni putovat pustým pískem, pozdravil tento objev. Vlhkost a teplo, přicházející spíše ze země než z paprsků slunce, bylo viděti nejdříve na tomto mechovišti.

Malé, lezoucí a létající druhy hmyzu přinesly tento lehký rozdíl v druhu a vyzařování půdy jako veliký dar a jejich měkčí, k bytostnému se chýlící povaha byla tím občerstvena. Positivní mužové nepovažovali to za významné, ačkoliv i oni byli tím potěšeni.

Všechno jejich myšlení směřovalo ke slíbeným výbojům a utkání s draky, jak to bylo chtěno. Hjalfdar to věděl. Cítil přípravu k tomu v sobě. Z jeho nitra pronikalo to jako z naplněného pramene síly, avšak hodina ještě nenadešla.

Světlé kruhy snášely se shůry dolů, obklopujíce ho a on sál z nich sílu. Jeho průvodci cítili nepopsatelnou sílu přitažlivosti. Tu byl Sieghart, bojovník, který skolil největšího medvěda a Speerhold, mladý modrooký skokan, který přepadal jako šíp s napřaženým kopím velryby, když skočil z útesu do vln.

Tu byl Leithold, stařec, který krotil divoké krávy, které mu běhaly do léček pomocí nezlomné síly jeho vůle. Jalmar s mlatem, který zabil velikého kance a Singalf, krotitel hadů, který je dovedl přelstít svým pískáním. Hjerub, lapač ptáků, napínal svou zbraň podobnou luku, z kterého vysílal malé, pérovité kopí tam, kam chtěl. Dovedl napodobit hlasy všech známých ptáků, takže v celých řadách následovali jeho volání. Každý z nich, nejstarší a nejobratnější z lovců a bojovníků a chytač jelenů , lovec s temnější kůží, měli své pomocníky, které si sami zvolili a vychovávali.

Byli to mladí muži, kteří neměli ještě ženu a chýši nebo jejich vlastní synové, které si navzájem podle jejich obratnosti vyměňovali.Hjalfdar nemohl přehlédnout řadu svých mladých mužů, kteří se chvěli jako v horečce před první příležitostí, kdy mohli vyzkoušet svou odvahu a umění ve vážném boji. Všichni drželi v rukou pevně své zbraně, ony zbraně, které byly muži tím nejdražším na zemi.

Již chtěli být netrpěliví. Po několik dnů tázala se Holda Erdy. Tato se jí vždy objevila, ale vždy říkala: “ Hodina ještě nenadešla. Dívejte se, až modré hory narostou před vaším zrakem a budou zelené jako vaše lesy u moře. Pak teprve budete blízko a pak držte se vedení vzdušných a jděte podle potůčku, který bude proudit u vašich nohou. Hledejte jeho pramen a naleznete ho ve vlhkých lesích, v jeskyních, kde obludy bydlí. Kroťte svou netrpělivost. Chcete být ukvapení? Vy, kteří znáte tkanivo vláken činů, chcete je roztrhat zbytečným neklidem? Chcete také zakalit tiché, horlivé tkaní pomocníků, když netrpělivými myšlenkami předbíháte vývoj tkaniva?

Bděte a nepřehlédněte nic, avšak chraňte se vynutit čin dříve než uzrál! K čemu máte oko, jež vidí tkát jemnou hmotnost, když toho ve své horlivosti nedbáte a necháváte bez povšimnutí hojnost svých darů. Využijte a važte si okamžiku, který vám má býti svatým, neboť on živí váš budoucí čin!“

Moudře řekla to Erda a oni zahanbeně krotili svou netrpělivost. Hory však dlouho nechtěly se zazelenat před jejich očima. Pokaždé, když hvězdy vybledly a slunný den šířil se po nebi, tu hory ve své chladné mlčenlivosti snad trochu povyrostly, ale stále ještě byly hluboce modré jako moře jejich domova.

Holda se však těšila:

„Pohleďte na malé praménky, které tu a tam zase pryští ze země, podívejte se na zelené palouky a nechte napást zvířata! Radujte se z toho, co vám podávají světlí pomocníci kousek po kousku, abyste to mohli plně prožít a vychutnat. Jak rychle jste zhýčkaní. Myslete na zaslíbený ráj! Jak chcete dosti děkovat Světlým za hojnost, jestliže nepoznáte maličkosti v plné ceně? Padli byste k zemi jako přezralé plody a shnili byste na ní.“

A Hjalfdar, který naslouchal, přátelsky Holdě přikývl:

“ Máš pravdu, Holdo, jak bychom snesli přebytek nedovedeme-li používat mála? Tak moudře to řídí vůle Světlého Otce a jak moudře to podle ní prožívá příroda. Naší pomocníci, Světlí i bytostní, dávají, co je nutno. Musíme to vděčně poznat až do hloubky. Také bolest.“

Holda kráčela těžkou cestou čekající země ve vědomém stavu svého ducha. Co bylo pro ni na počátku veliké cesty, která se zdála jíti do nekonečna, samozřejmým, ale nepochopitelným naplněním, to stávalo se pro ni Světlem chtěným děním. Dozrála ve velikých událostech života v přírodě.

Hjalfdar to ovšem poznal a viděl také, že vzestupující duchovní síla jeho ženy byla částí jeho vlastního velikého vzestupu.

Cítil sám sebe jako sílu, kterou světlý Otec postavil na krásnou zemi, aby se zachvívala v jeho posvátných zákonech a působila tak na všechny tvory jako vedoucí a povzbuzující.

Podle Holdina čistého druhu spojovaly se s ní všechny vznešené, zářivější proudy z duchovna, kterých všichni touto cestou dosahovali. Tak jako se jí blížilo vznešené čisté bytostné, tak i hmotě bližší malé bytostné mohlo se skrze ni projevovat. Její vidění rozšířilo se tak velice, že viděla vůdce živlů, uctívané dříve jako bohy, již jen jako prostředníky.

Toto všechno řekla Hjalfdarovi, před kterým neměla žádného tajemství, poněvadž jí rozuměl. Viděla, že už brzy uzraje doba, kdy vstoupí do země, kterou jim určil Světlý Otec a věděla také, že si ji musí vybojovat, poněvadž zářící domov měli dosáhnout pomocí vítězné síly svých duchů.

Holda modlívala se často a mnoho a při tom přišlo jí ono jasné, čisté vědění, které bylo pro ni tak přirozené. Kdykoliv se modlila, viděla se vždy stát na Heimdallově mostě. Tam obklopovaly ji čisté proudy vzdušné a světlé sféry a pak udála se podivuhodná věc.

Nad ní zaznělo zvonění a ze světlé, růžové zátopy světla přicházely zlaté, zelené a růžové stuhy světla, pevné napnuté, zpívající jako zvonky a nořily se do ní.

Proto modlila se Holda tak ráda, neboť tato prožití nahrazovala jí potravu, teplo i spánek.Vyživovalo to nejen její tělo, nýbrž také ducha. Zdálo se, že se do ní noří nejpůvabnější ženství a vůně podivuhodných květin, sladká, přísná a chladná současně plynula z ní.

„Jsi krásnější, silnější a čistší než zlatovlasá Sif, avšak jak mám pochopit tvoji bytost, tebe, která přicházíš z neznáma jako proud paprsků Světla Otce. Ty jsi částí oné posvátné síly, která se zdá vznášeti nad nejvyšším duchovním. Ty – formou učiněná, jsoucí. Budu Tě nazývati Pračistou Světlého Otce.“

Kolem Holdy byl zpěv a zvonění. Šla s Hjalfdarem v čele průvodu zcela sama. Nutilo ji to, aby do čisté přísné země, které se nedotkla žádná lidská noha, vstoupila sama jako první.

V síle se modlila k síle Božské čistoty. Ta opravdově vnořila se do pozemské ženy, že tato trvale pociťovala spojení.

Tu zazněl v dáli mohutný řev. Byl to hlas větřícího, divokého zvířete. Hrozivě a podrážděně šířil se řev do dálky. V jezerech a hustých, bujných kapradinových lesích, třpytících se jako smaragdové močály, vznikl vlnivý pohyb. Voda stříkala a vysoké, rozlehlé lesy vlnily se jako moře bičované bouří.

To všechno nemohli ovšem blížící se lidé viděti, neboť byli ještě příliš daleko. Avšak zvířata s chladnými, tlustými, rybám podobnými těly a s rohy na hlavách, pronikala zlýma očima zelení a viděla blížící se cizince. Cítila jejich sílu. Proto ten pohyb vzrušení a úzkosti, který přecházel v bojovou pohotovost.

Počet těchto zvířat byl nezměrný a jejich červovitá těla zarývala se v hustě porostlých jezerech nebo se choulila v jeskyních, které si sama vyhrabala. Tak číhalo strašlivé nebezpečí na blížící se lidi. Jako žhavé uhlíky pronikaly úzkostlivě oči těchto oblud hustotou lesů a Holdino bystré pozorování spatřilo ve vzduchu formy úzkosti.

Šedozelené a jedovaté vystupovalo to z lesa a blížilo se to jako mraky jemné hmotnosti ve formách stravujících se vztekem a úzkostí. Žhavé byly jejich oči, naježené jejich rohaté hřbety a drápy opatřené pařátovité pracky. Zdálo se, že oheň vzteku proudí z jejich chřtánů a trojnásobnými řadami zubů. Křídla nesla se tu a tam. Šedo bylo před Holdinýma očima.

Tu zatroubil Hjalfdar poplašeně na svůj roh. Jásavý křik zazněl od konce průvodu až k vedoucí dvojici – konečně vytoužený boj, dávno slibovaný. Konečně přišla hodina.

Kolem houfů přicházejících lidských duchů shromáždilo se množství světlých pomocníků, přicházejících ze všech stran.

Byli to duchové země, duchové vzduchu a světle zářící Elfové. Z nich proudily síly velmi jemného druhu, jež se leskly a třpytily, jako svítící řady perel a proudily po napjatých vláknech událostí, jež byly vytvořeny formami vůle a zesilovaly tak radostné, bojovné vyzařování blížících se lidí.

Obraz zářivých barev, jaký poskytovalo toto zářící duchovní bytostné a jemnohmotné spolupůsobení, země dosud nikdy nespatřila. Z tohoto mocného tepu života vznikla brána pro nejmocnější proudy sil světlého Otce. Všichni, kteří se připravili k boji, byli posíleni, když se před tím připravili radostným chtěním.

Stáli v proudu sil, které byly vůdci dány a desateronásobnou mocí to od něho vyzařovalo k nim.

To bylo hnutí, hukot a tok, jakoby vodopády Světla řítily se dolů. A všichni byli vidoucí. Viděli formy úzkosti draků, kteří svá líná těla plazením vytáhli na pokraj lesa. Strašlivější však byly formy vzteku a hrůzy, zloby a lsti, které se tu napřed plížily v šedozelené pevné jemnohmotnosti.

A tu zaznělo varovné volání Hjalfdarovo do dálky: „Pohleďte, jak rozhodnutí ke zničení vystupuje v dáli jako kouř. Vyšlete zbraně vašeho chtění a vyzařujte sílu, kterou Světlý Otec poslal k pozemskému boji! Pohněte svými myšlenkami a ražte jimi cestu vpřed. Pohleďte na pomocníky! Světlý Otec nedal Vám pochopení pro všechny vedoucí síly proto, abyste pásli své zraky na jejich kráse, nýbrž proto, že máte jejich pomoci využít

A stále více a více pohyboval se boj záření. Kupředu útočily jasné, světlem zaplavené vlny, jimiž probleskovala ostrá, plamenná kopí. Nejpřednější zbraň podobala se zahnutému meči, jakého dosud člověk nikdy nespatřil na zemi. Byl to duchovní meč jednoho ze stvořených, který kdysi Parsifal poslal na Patmos. Lehce zářil kříž jeho rukojeti a jako plamen leskla se jeho broušená, široká ocel….

Tak vznášel se nad člověkem, Hjalfdarem, který měl dobýti své říše.

“ Ke cti Světlého Otce vybojujeme vítězství“, bylo heslo boje.

Jako lvové zaútočili mužové a za nimi následovali mladí muži a chlapci. Teprve za nimi přicházely ženy a také nesly svítící kopí chtění před sebou. V řadě stínovitě pohybujících se draků vznikl neklid a vytryskly páry úzkosti. To nebyla stejnorodost, co se k ním blížilo, nýbrž vítězící, svítící plamenné záření, které rozhánělo tyto jemné výpary, aniž by se samo při tom změnilo.

Rozdělující, vysávající a zhášející byla činnost těchto duchovních, tvárlivých sil Vůle v podivuhodné práci, logicky bojujíce v Lásce. Hráz síly obklopovala dobyvatele, kteří tu měli objevit na příkaz Světlého Otce krásnou zemi.

S velikou rychlostí blížili se k místu pozemského boje. Tu ležely husté kapradiny a spleti lian jako spáleny. Bludiště houštin pokrývalo bažiny a obklopovalo lesy. Ptáci vybudovali zde drakům tuto obranu.

“ Musíte je vyhubit, neboť kdyby žili dále, nebyla by možná žádná výstavba „, pravila Holda.

Blížili se k nim bytostní. Vzdušní duchové ukazovali na pletivo, které bylo napleteno kolem zelených kapradin a duchové ohně volali je k nádobě posvátného ohně.

„Toto jest prostředek, který vám přinese vítězství nad draky ve hmotě! Tato moc je dána do rukou jen silným, kteří jí dovedou využít k účelu Světlem požadovanému!“

A Heimdall se blížil!

“ Bez předchozího boje, záření v opravdovém chtění, byl by vám zhasnul oheň, který nyní nese v sobě vítězství. Hjalfdare, zapal první oheň!“

„Jen jiskřička vaší zářící látky postačí dobýti vám vaši slunnou říši. Využijte toho a vychutnejte hluboký smysl tohoto prožití až do základů.

Moudrost je v tomto poučení, které vám Světlý Otec zvěstuje prostřednictvím Heimdallovým!“

Heimdallův roh zaduněl rozplameňujícím zvukem k Hjalfdarovu činu. Tiše a rychle olizovaly odpoutané jazyky ohně suchou sněť rostlin. Tajemně zapraskalo husté tkanivo. Silnými pohyby zafučeli do toho vzdušní. Tu vyšlehl jeden plamenný jazyk za druhým až vznikla ohnivá stěna. Vlhký vzduch se rozžhaveně chvěl a zatímco vrcholky lesů hořely plamenem, bojoval dole žár s dusivými parami hlubin.

Strašlivě byly rozvlněné pohyby vod, jakmile stal se drakům vzduch a vlhko příliš horkým. Jako řítící se, sám v sobě bojující, umírající les vyhlížela tato spletená, kouřící se masa.

Tu zazněly mučivé skřeky a šumot třepetajících se supů, které jejich vlastní stavitelské umění zapletlo do jisté smrti, neboť mohutné peruti nemohly proniknout větvovím a rákosím, když oheň začal sžírat jejich peří.Kroužíce a třepetajíce se řítili do žíznivých chřtánů draků, kteří se váleli dole v plamenném moři nasyceném tukem jejich těl, která začínala sama hořet. Nikdo s lidí neviděl skrze plamennou stěnu hrozné události v hloubi lesa. Mraky, pára a kouř, jiskřící déšť ohně a strašlivě zapáchající výpary nutily oči k slzení. Lidé museli utéci od těchto jedovatých výparů, které se tu šířily na hodinu cesty. Krev, tuk a potůčky bahna vpíjely se do močálovité půdy. Lidé museli se snažit všichni odejít a proto putovali směrem k východu podle pahorků a lesů, jež byly ušetřeny od požárů dračího bahniště a vedly na vzdušné výšiny. Tam teprve zastavili.

Tiše se vlnící, kapradinovité lesy nesmírné výšky přijaly poutníky téměř již udušené strašlivým zápachem tuku. Mile zavanul chladný vítr a vzdušní seřadili se na pomoc kolem žíznivých lidí.

Paprsky světla zdály se prozařovat podivuhodně harmonicky vyklenuté listy kapradin tak, že každá žilka a každý list přišel k uplatnění. Šupinatý přesličkovitý vzrostlý strom svítil světle vypálenou hnědí a tyčil se jako sloup ze šťavnatých, tiše se chvějících křovisek a travin.

Zde nebylo žádných oblud, divokých velikých zvířat, jakoby blízkost hrozivých draků v mnohadenní vzdálenosti držela ostatní zvěř. Tak ticho bylo v těchto lesích, že bylo slyšet padání nejjemnější květinky a zachvění vějířovitého listu, pohlazeného větrem. Pouze tichý šumot šel široce rozevřenými korunami a u nohou mlčky sem vnikajících lidí prýštily tiše bublající, stříbrně modré praménky.

Lidé pak poklekali, ponořili své dlaně do nich a pili. Světlý a tichý, silný a opravdový pronikal jejich vroucí dík k zářivému trůnu Světlého Otce. Ve strádání naučili se vážiti si jeho darů a jejich veliké hodnoty. Veliký klid zavládl v lese.

Nikdo z mnoha lidí nevnesl sem pohyb neklidu nebo cizoty. Zdálo se, jako by všichni byli svorní v tom, že se považují za obdarované a omilostněné hosty ve velikém chrámu Světlého Otce.

Hjalfdar a Holda stanuli na mírně vzestupujícím svahu a pohlíželi na lidi zbožně se sytící. Pocit velkého, tichého štěstí chvěl se v nich, čistá radost a klid splněného úkolu.

Byli jako pevné zakotvení v síle, která je spojovala nahoru.

Pevně však stáli na zemi. U jejich nohou odpočívali lidé, jimž se stali vůdci. zatím co Hjalfdar obíral se ještě jednotlivostmi boje, přitahovalo již hybné, bytostné řízení celou Holdinu bytost na mnohé dráhy. Všechno stalo se novým.

Spící čekající země ležela za nimi, posvátný oheň přeměnili činem ve vítězství. Co bylo staré, zašlo.

Tu tkali ti samí bytostní ve věčném koberci nikdy neselhávajícího života.

„Ti samí a přece docela jinak vyhlížející. Tak jako my jsme se přetvořili v činech, tak tomu bylo i s vámi. Ani vy nejste již ti staří, neboť posvátná ruka vtiskla pečeť své síly na vaše čela. Svatá znamení žhnou v knize života, ve které my všichni musíme živě stát a vaše jména září.

Plamenná síla z posvátného ohně vaší pravlasti vás prožhavila a Světlá síla světlého Otce tomu chtěla, aby nyní zavládlo vítězství.

„Siegwald“ nazveš jméno synáčka, kterého ti láska Světlého Otce posílá jako první výhonek v nové zemi, kterou můžete nazývat „Asgart“, podle zahrad vašich věčných pomocníků, kteří podle nich vám ji vybudovali.

Stali jste se Asgarty, kteří jsou spojeni s Asy, zlatovlasými jako vy. Máte založit na zemi domov světlých Asů!“

Tak mluvilo to šeptavě a zvonivě v paprsku, barvě a tónu v mile se střídajícímu seskupení k Holdě. A jí zatočila se téměř hlava od hojnosti života, který se tu rozevřel před jejím opojeným zrakem.

Všude krása. Každá buňka byla živoucí krásou vytvořenou ve zbožné snaze vzhůru. Ticho, čistota a vůně, záplava světla v šumící zeleni a perlící potok, jehož stříbrné bublání bylo jako hudba. Zde tkali světlí Elfové, tam vodní žínky, zde kutáleli se veselí gnómové země a vzpínali své sukovité ruce vzhůru, ukazujíce na byliny nebo šťávy deroucí se ze země.

Nyní uviděla také malá zvířátka lezoucí a poletující a těšila se z jejich hry s Elfy.

Chvějíc se štěstím chtěla uchopit svítícíma rukama všechnu tu hojnost, aby ji zadržela – avšak :

„Jedno po druhém,“ smáli se Elfové.“ Jedno staví na druhém, v blažené trpělivosti, věrno okamžiku!“

Zdieľať článok