Tentokrát chtěla věnovat všechnu svou péči Juri-cheo. Princezna, která cítila snahu Nahome, se v nitru tomu bránila. Netoužila po žádném soucitu! Proto bylo pro Nahome tím těžší, aby se s ní sblížila. Neustala, až konečně přece přišla hodina, kdy se duše Juri-cheo otevřela. Byla to sice jen úplně nepatrná štěrbinka, ale to byl přece jen začátek. Blaženě se duše Nahome otevřela té, která byla o tolik starší a o tolik chudší!

„Jak to přijde, že jsi stále tak veselá?“ tázala se Juri-cheo. „Máš přece dosti důvodů k tomu, abys těžce nesla svůj životní úděl. Otec ti byl násilně odňat a ty i tvoje matka jste pozbyli všechno své bohatství a všechnu moc. Ona sama ubohá trpí ve smutných vzpomínkách a žije osamělým životem se svými ženami.“

„Matka tomu nechce jinak přece nepotřebuje být osamělou a nečinnou, kdyby tomu ona sama nechtěla,“ rychle odvětila Nahome. Nesnášela dosti dobře myšlenku na matku, která měla úplně jinou povahu. „Já jsem však našla plný a bohatý život u svého pána, v jehož službách jsem poznala pravěčného Boha!“

„Hovoříš o službě. Jsi přece knížecí dcera a nepotřebuješ sloužit!“

„Sloužím dobrovolně a děkuji Bohu za to, že to smím konat,“ pravila Nahome vážně. „Věř mi, princezno, že není nic blaženějšího než zasvěcení života Nejvyššímu.“

„Nazýváš Abd-ru-shina Nejvyšším?“ divila se Juri-cheo.

Nahome potlačila deroucí se odpověď. Ta druhá by to snad ani nepochopila. Je nutno s ní hovořit jako s dítětem.

„Ne, myslela jsem na Boha! Sloužím-li Abd-ru-shinovi, sloužím tak Bohu, neboť náš kníže je vůle Boží.“

„To všechno nechápu. Vyprávěj mi o vašem Bohu, snad tomu pak lépe porozumím!“

A Nahome se chopila neočekávané příležitosti. S hlubokou úctou, neboť jména Nejvyššího jinak nepoužívala, počala hovořit o tom, co naplňovalo její duši. Nalezla prostá a dětská slova, která přesvědčivě pronikala do srdce druhé.

Jako když náhle vnikne sluneční paprsek na dosud temné místo a vysuší zlé býlí a udělá místo pro vzrůst ušlechtilých rostlin, tak slova Nahome zničila mnohé zakořeněné falešné představy, mnohé léčky pýchy a sobectví. Aniž by si toho byla vědoma, dotýkala se svou řečí míst, které chvějící se byly obnaženy v její duši jako posluchačky.

Ale jakmile se jí dotkly, byly jako balzám vylévaný na rány.

Pak propukla Juri-cheo v pláč. V neovladatelném pláči se její duše oprostila od pout, které ji dusily, a snažila se pozvednout na vzduch a svobodu.

Nahome ji nechala plakat. Ne proto, že by jí nějak rozuměla, ale poněvadž nevěděla, co by měla počít s tímto velikým výlevem bolesti. To však bylo také to nejsprávnější. Nahome tiše opustila komnatu. Když vyčerpaná Juri-cheo konečně vydechla, poněvadž již neměla slz, cítila se tělesně úplně rozbita, ale její duše začala kvést. Proudilo jí teplo, které budilo veliký pocit štěstí.

Nyní Nahome toužila po návratu knížete více než kdy jindy. On bude muset nyní vzít tuto duši do svých léčivých rukou. Jen aby na ní nic nezkazila. Nahome bylo z toho úzko. Netušila, že nikomu mimo ni by se nebylo podařilo, co ona nevědomky vykonala z lásky.

Opálen, uvolněn a pohřížen ve veselé myšlenky, vrátil se kníže zpět. Dny na Eb-ra-nitově dvoře byly napojeny slunečním svitem. Kněžna Brana se opět naučila smát a byla rovnocenným kamarádem svému manželovi. Abd-ru-shin se těžko loučil, ale myšlenka na Mojžíše ho poháněla kupředu.

Tu nalezl doma nový úkol, který ho čekal. Novým zrakem, který ztratil všechno ledové, pohlížela Juri-cheo na svět. Nahome mlčela o tom, co prožila, neboť její pán musí sám vidět, co se tu děje. On to viděl a měl radost.

Několik dnů, které zbývaly do příchodu Mojžíšova, bylo vyplněno tím, že Abd-ru-shin zápasil o duši Jur-cheo s ní samotnou. Byla by si nyní ráda nechala pomoci a přece jen své staré předsudky, návyky a myšlení stavěla si znovu a stále do cesty. Ale to již nebylo nic pevného, nýbrž to bylo jen jako štěrk, který bylo možno odsunout stranou slovy z úst Abd-ru-shinových.

Nahome se držela opodál. Nic nemělo rušit posvátnou práci na lidské duši. Byla však dosti blízko, aby mnohé mohla pozorovat.

„Jak je to jen možné,“ přemýšlela, „že člověk, ačkoliv ho to přitahuje k pravdě, přece se do posledního okamžiku brání? Je tomu vždy tak?“

Byla by se Abd-ru-shina ráda zeptala, ale žádná vhodná příležitost se nenaskytovala. Konečně jednoho večera, když Juri-cheo dříve odešla, tázal se kníže laskavě:

„Nu, Nahome, vidím ve tvých očích celou řadu otázek, podívejme se, zda-li je dovedu zodpovědět!“

„Pane, proč ti tolik záleží na Juri-cheo? Proč se tak namáháš o tuto jedinou duši, která ti to tak ztěžuje?“

„Juri-cheo je toho hodna více, daleko více než mnohé jiné. Uvaž, že izraelskému národu zachovala a uchránila toho, který je má vyvést z Egypta a opět přivést k Bohu. Pokud potrvá svět, potud budou lidé na Juri-cheo s díkem vzpomínat. Je tak blízko pravdy, že se mi zdá, jakoby každým okamžikem musela roztrhnout zahalující závoje. Přináší však stále nové a nové.“

Kníže lehce vzdychl, Nahome však zvolala:

„Tomu nerozumím! Člověk vidí Pravdu a nechopí se jí! Je to přece tak prosté!“

„Ano, dítě, mnozí to tak dělají. Ostatní však nedovedou zanechat to, co dosud měli. Nechápou, že všechno je nutné obětovat, aby dosáhli Pravdy. Stále chtějí sebou vzít něco z toho starého. Když jsem Juri-cheo všechny námitky vyvrátil, domnívala se nakonec, že je příliš stará na to, aby se ještě mohla zúčastňovat nového.“

„A není tomu tak?“ tázala se Nahome, ale ihned dodala, jakmile spatřila, že kníže špatně pochopil její otázku: „Což ji není možno klidně nechat zemřít v tomto stavu, když se rozhořívá, až se opět vrátí, bude mít dosti času na poznání.“

„Tomu ty nerozumíš, Nahome, u tebe je to úplně jiné než u lidí. Doba, kterou stráví mezi dvěma životy, se řídí úplně podle toho, co zde poznali a prožili. Obrátí-li se Juri-cheo ještě nyní k Bohu tak, že to bude jejím opravdovým prožitím, bude moci toto poznání nahoře rozšířit na vyšší úrovni. K tomu bych jí rád dopomohl!“

Ne-so-met vstoupil:

„Kníže, Mojžíš je velmi blízko. Může tu být za dva dny. Nepřichází sám.“

Kníže vyměnil ještě několik slov s věštcem a potom se obrátil k Nahome:

„Nyní nadešel čas pro Juri-cheo a radost ještě více rozevře její srdce a pomůže jí!“

Příštího dne připravoval kníže dceru faraónovu na Mojžíšův příchod, řekl jí však také, že očekávaný nemá již nic v sobě ze své staré víry. Dávno již nalezl Boha a žije podle jeho přikázání. Tím padla pro Juri-cheo poslední překážka. Jestliže i Mojžíš přijal toto nové, k němuž ji to mocně přitahovalo, pak to musí být správné. Rychle a mocně rostla radost v této ženě a v její duši již neměla úzkost žádného místa.

Také Abd-ru-shin se radoval, neboť věděl, že nyní začíná poslední část pozemského úkolu.

Mojžíš přišel a s ním i žena, která se k němu přidružila v jeho osamělosti. Abd-ru-shin pohlédl na Cipporu a poznal, že si Mojžíš nevzal nehodnou družku. Ve svérázném krásném těle byla čistá duše. Byla tvárná jako vosk a mohla se lehce přizpůsobit novým mravům a novému myšlení. Byla čistá a opravdová, mohla být muži opravdovou družkou, neboť sama nesobecky ustupovala, kde ji Mojžíš již nepotřeboval.

To všechno Abd-ru-shin viděl a měl z toho radost. Dal Nahome pokyn, aby se ujala tohoto hosta a opatřila ji vhodným oděvem. Oblečena a ozdobena, jak se příslušelo ženě Mojžíšově, měla Cippora poprvé předstoupit před Juri-cheo, aby nic v jejím zevnějšku neodpuzovalo dceru faraónovu.

Když Abd-ru-shin seděl se svými hosty při večeři úplně sám, byl by nikdo nepoznal v Cippoře ženu z pastýřského kmene. S naprostou samozřejmostí se pohybovala v novém oděvu, ve kterém se její krása ještě více uplatnila.

Také Mojžíš se musel stále dívat na svoji ženu, která se tak podivuhodně rozvíjela na těle i na duši. Zdálo se mu, jakoby ji dosud vůbec neznal. Dlouhá cesta a úzké soužití s ním byly pro ni dobrým poučením. Neměl již obav, že by mohla být překážkou na jeho cestě.

Mojžíš plnými doušky užíval pohodlí, které bylo kolem něho. Domníval se, že v dlouhých létech osamocení nic nepostrádal. Nyní však viděl, jak blaze na něho působí toto pěstěné, krásou naplněné prostředí. Líbezná vůně, čistota, zářivá světla a harmonické zvuky se snoubily, aby poutníka přicházejícího z pouště jediným rázem vytrhly do jiné sféry.

Abd-ru-shin viděl, jak Mojžíš v nitru všechno vychutnává, a na okamžik ho napadla myšlenka: „Co se stane, jestliže se nyní Mojžíš oddá požívačné pohodlnosti a odsune svou úlohu? Pak by nebyl tím, čím má být. Ale ani jediným slovem mu nelze pomoci, tuto zkoušku musí podstoupit samoten.“ V důsledku těchto myšlenek, nepronesl Abd-ru-shin ani slovo o Egyptu a také se nezmínil o Juri-cheo.

Ale ještě nebyli ani v polovici své hostiny, když se obavy knížete rozptýlily. Mojžíš se pohodlně posadil na svém sedadle, jakoby chtěl do sebe ještě více vpíjet tu krásu, jeho oči byly široce rozevřeny, dívaly se a dívaly. Náhle zcela neočekávaně pronesla zvolna jeho ústa:

„Můj ubohý národ!“

Uprostřed naprostého pohodlí myslela jeho duše na jiné! Tu Abd-ru-shin viděl, že tento pomocník nezklame a teprve nyní měl z něho radost.

Zdálo se, jakoby Mojžíš procitl z nějakého snu a s bdělými smysly se obrátil na svého hostitele.

„Co jest s Izraelem? Pochopil snad Sethi, že sám sebe olupuje o nejlepší síly, když potlačuje tento národ?“

„Ne, Sethi zůstal až do své smrti tím, čím byl vždy. Ničemu se nenaučil!“

„Sethi je tedy mrtev? Pak vládne Juri-cheo? Juri-cheo! Ó, jak dlouho jsem ji neviděl! Co měla o mne strachu!“

„Chtěl bys ji vidět, Mojžíši? Je zde u nás!“ Kníže dal pokyn a jeden ze služebníků zmizel.

„Nenávist Sethiho šla však tak daleko, že zbavil Juri-cheo následnictví. Ramses je faraónem!“

„Ramses?“

Jako výkřik to vyletělo z Mojžíšových úst. Viděl ho opět před sebou, jako ho vždy vídával: vládychtivého, krvežíznivého, chladného a výsměšného se sevřenými úzkými rty, s jeho šikmým čelem a pichlavým zrakem svědčícím o rozumu, který neměl téměř nic lidského v sobě.

Ramses stále Juri-cheo záviděl a nepřál Mojžíšovi, kterého považoval za poběhlíka. Jak těžkým bude nyní osvobodit jeho národ. Ubohý lid. Jak to musí těžce snášet! Všechny tyto myšlenky se honily Mojžíšovou hlavou. Byl tak zamyšlen, že ani nezpozoroval vstupující postavu, vysokou ženskou postavu, která se pomalým krokem blížila k tabuli.

Cippora ji však viděla a v jejích očích bylo poznat veliký obdiv. Instiktivně poznala, že to musí být Juri-cheo. Její ruka se lehce dotkla rámě manželova:

„Pohleď, Mojžíši!“

Musela to dvakrát opakovat, potom však Mojžíš vzhlédl a vyskočil s výkřikem radosti. S rozzářeným zrakem stanul před tou, která mu byla matkou i přítelkyní a které děkoval za vše, co pozemsky získal.

Když se první radost utišila, posadila se Juri-cheo vedle Cippory u tabule. Ani stín žárlivosti se nedotkl její duše, která byla přitahována touto mladistvou krásou. Radost, která ji naplňovala a v níž nebylo přimíšeno žádného sobectví, rozjasnila její tvář a oživila někdejší její krásu největší měrou.

S obdivem pohlížel Abd-ru-shin na obě ženské postavy, které ztělesňovaly rozkvétající a zralou krásu ženy. Zatímco litoval, že tento obraz nelze provždy zachytit, vklouzla dovnitř Nahome s veselým úsměvem, která již déle nemohla vydržet zůstat o samotě.

Posadila se vedle Juri-cheo, neméně krásná než obě druhé. Její krása však byla jiného druhu. Kníže mohl poprvé srovnávat.

„Obě druhé mají krásná těla prozářená ušlechtilým duchem. Duše Nahome však září nade vše a odívá její krásné tělo do jasné čistoty.“

Mojžíš dlouho nevydržel u Abd-ru-shinova dvora. On, který se jindy nedovedl téměř ani odtrhnout, nyní pospíchal s odjezdem. Zůstal tam jen tak dlouho, pokud si lidi a zvířata neodpočinuli, a pak ho to hnalo dále do jeho práce a úkolu.

Pln radosti, pozoroval kníže, jaký cílevědomý a v sobě pevný muž se stal z kdysi tak měkkého mladíka. Bez obav ho nechal odejít. Věděl dobře, že je to rozchod na celý život, že pro ně oba již nebude žádného shledání na této zemi, ale radostná důvěra naplňovala všechny duše.

Také Juri-cheo se rozloučila se svým chovancem, a proto tím více byl Abd-ru-shin překvapen, když mu příštího jitra oznámila své rozhodnutí, že bude Mojžíše následovat.

„On mne bude potřebovat, kníže,“ pravila s určitostí. „Naplnil jsi mou duši tím, co v ní umrtvilo strach před Ramsesem. Jako nový člověk budu moci žít u dvora faraónova a pokusit se nepozorovaně Mojžíšovi pomáhat a chránit ho. To nikdo jiný mimo mne nemůže učinit, a proto odcházím. Také já jsem našla svůj úkol!“

Kníže ji nechal odejít, aniž jí domlouval. Viděl ovšem velmi dobře, že Juri-cheo nebude mít žádného vlivu na svého bratra, který ve svých náruživostech zkameněl, ale nechtěl ji připravit o vědomí, že ji v Egyptě potřebují.

„Zdalipak nezapomene, čemu se u tebe naučila,“ vzdychla Nahome, když opět zůstala s knížetem o samotě.

„Ne, Nahome, toho se neobávám. Její duše, která je v základě měkká, byla příliš hluboce zasažena. Co v ní zapustilo kořeny, poroste dále. Až jednou dojde k úplnému poznání, vše v ní rozkvete.“

Zamyšleně hovořil kníže dále:

„Malá Nahome, ty jsi ji dala to nejlepší, co je možno člověku dát, a za to ti bude jednou sloužit s oddanou věrností!“

Tato slova zněla prorocky.

Nahome cítila, jak se něco dotklo její duše, co dosud nedovedla pochopit. Tichá úzkost ji přepadla a ona se pokoušela zahnat ji veselostí:

„Mně sloužit, hrdá Juri-cheo? Myslíš, pane, až tu budem opět na zemi?“

Abd-ru-shin přikývl. Nebylo však času na vážné rozhovory. Din-Ar oznamoval, že bylo vidět Eb-ra-nita s malým průvodem. Mohl tu být již za několik minut. Kníže radostně vyskočil. Oba se pozdravili s upřímnou radostí. Potom však Eb-ra-nit žádal, aby směl hovořit se svým pánem o samotě.

Hluboká vážnost spočívala v jeho slunných rysech.

„Co se ti stalo, Eb-ra-nite?“ tázal se s údivem Abd-ru-shin, mezitím co si pozorně prohlížel svého hosta, jehož postava se zdála být opět vyšší.

„Rád bych tě pane požádal, abys jednoho ze svých Ismánů poslal do mé země, aby pomohl vládnout kněžně Braně. Po léta budu muset zůstat vzdálen. Náš lid je jiný, než-li Is-Ra, a pro Branu by to mohlo být příliš mnoho.

„A co máš v úmyslu?“ vyptával se Abd-ru-shin, který cítil, že to není touha po dobrodružství, která žene jeho hosta.

Tu počal Eb-ra-nit vyprávět. Zažil podivuhodnou věc, jaká se mu dosud nepřihodila. Jakási postava přišla k němu v noci a zavolala ho cizím a přece mu dobře známým jménem.

„Bylo to podivuhodné, pane!“ pokračoval vypravěč dále, „moje duše začala jednat úplně samostatně. Jinak to nedovedu popsat, nebyla již částí mne. Zatímco jsem se tělesně nemohl probudit ze spánku, radostně pozdravila světlého hosta a přijala od něho příkazy. Bylo jí nařízeno, že má opustit svou zemi a žít v Egyptě jako Hun-Dhů, abych byl spojkou mezi tebou a Mojžíšem tak dlouho, pokud izraelský národ nebude osvobozen. A moje duše se na nic netázala a věděla všechno, co má činit. Viděla, že je na zemi jen proto, aby tebe chránila, pane, aby ti sloužila. Eb-ra-nit je jenom forma, která se opět rozpadne, až její úloha bude naplněna,“ skončil vypravěč.

„Ano, Eb-ra-nite, tak tomu jest,“ souhlasil Abd-ru-shin. „Světlo tě přidružilo ke mně, abys mne zde dole chránil. Na oči ti byla položena páska, abys mohl být úplným pozemským člověkem. Je tak hutná, že i své jméno znáš teprve tehdy, když jsi jím zavolán. Myslím, že také Nahome své jméno zapomněla,“ dodal kníže s úsměvem.

Jasnými slovy rozvíjel nyní Eb-ra-nit své plány pro nejbližší dobu. Jako kouzelný kníže Hun-Dhů se chtěl vrátit do svého paláce v rezidenci faraónově a opět získat důvěru Ramsesovu, který ho znal již od dětství.

„To pro mne nebude nijak těžké,“ smál se Eb-ra-nit. „Můj palác je spojen četnými pozemskými chodbami s faraonovým palácem. Mojí důvěrní služebníci jsou zvyklí opatřovat si tímto způsobem zprávy o tom, co se děje v paláci a v chrámě, proto mohu hovořit s faraónem o všem dříve, nežli on začne o nějaké věci rozhovor. Tímto způsobem ohromil a zkrotil Sethiho. Dělal, co jsem chtěl, ze strachu před mým nadpozemským věděním. Co jsem tehdy činil nevědomě a hravě, poslouží nyní k tomu, aby tobě pomohlo, pane, a Mojžíšovi!“

„Děkuji ti, příteli. Marně jsem přemýšlel, jak bych s Mojžíšem udržel spolehlivé spojení. Jako jediná možnost mně zbýval věštec Ne-so-met, ale tvůj způsob je lepší.“

„Ne-so-met,“ opakoval Eb-ra-nit zamyšleně, „také pro něho mám příkaz. Musím s ním hovořit. Ne, nevolej ho,“ přerušil se, když viděl, že kníže zvedá ruku, aby dal potřebné znamení. „Toužím po tom vidět zase jednou jeho zvláštní komnatu a velký křišťál. Zajdu k němu.“

S bdělým zrakem se Ebranit rozhlížel, když vstoupil do Ne-so-metovy říše. Kolem stály podivuhodné nástroje a na stěnách visely kresby, jejichž smysl nebyl jasný a pochopitelný.

Uprostřed místnosti spočíval na stříbrném podstavci pohyblivý veliký křišťál, o kterém Eb-ra-nit hovořil.

V této světlé kouli mohl věštec vidět, co se děje, anebo co se bude dít. Eb-ra-nit se díval do křišťálu. Zdálo se, jakoby barvy letěly po jasné ploše měnící a vlnící se. To bylo všechno, co viděl. Oči ho bolely a musel se odvrátit. Ne-so-met se s úsměvem díval na svého hosta:

„Domníváš se, že křišťál odhaluje každému svá tajemství?“ tázal se.

„Mně stačí, když je odhaluje tobě, Ne-so-mete,“ zněla vážná Eb-ra-nitova odpověď. „Ale ukazuje ti opravdu ještě něco?“ pokračoval kníže tázavě dále. „Dostal jsem pro tebe zprávu, která je vlastně napomenutím – nemáš zapomenout ani jediný den bádat v křišťálu. Je to jediný způsob, kterým Is-ma-el může dosáhnout tvé duše.“

Eb-ra-nit hovořil vážně a Ne-so-met zbledl.

„Is-ma-el je mrtev, kníže,“ zakoktal. „Odešel pryč z této země. Od té doby, co tu již není, vidím i já věci, které může vidět každý jiný. Co je platno knížeti, mohu-li mu oznámit o nějaký den dříve, že přijde Mojžíš, nebo když jsem mu dnes řekl, že přicházíš ty? Dřív, než jsem tě ohlásil, přišel Din-Ar, kterému to oznámil strážce na věži. Můj úřad je u konce s odchodem Is-ma-elovým.“

Žalobný hlas umlkl, ale Eb-ra-nit se rozhovořil:

„To je právě to, proč tě přicházím napomenout a varovat. Tvůj úřad platí dál, Ne-so-mete! Musíš se probrat z neužitečného snění! Já mohu našeho pána chránit navenek, ale varovat ho může jedině Is-ma-el skrze tebe. Ne, netaž se, odkud mám tuto zprávu, může-li ti postačit, že jsem ji obdržel.“

Na okamžik zavládlo mlčení. Potom se Ne-so-met otázal:

„Ví kníže o této výstraze?“

„Ne. Zamlčel jsem mu, že jeho služebník je nedbalý,“ zněla řízná odpověď.

Eb-ra-nit již neměl trpělivosti s touto nemužnou měkkostí a nedbalostí.

„Musím to však jemu oznámit, nejsi-li v stavu vzchopit se, nezapomeň, Ne-so-mete, že tato výstraha přichází shůry!“

Do věštcových očí vstoupily slzy.

„Chci poslouchat a zkoumat,“ ujišťoval a Eb-ra-nit byl spokojen.

Kdyby byl dovedl číst v Ne-so-metově duši, byl by viděl, že k tomuto slibu připojil malomyslný dodatek: „Ale nic nenajdu, tak jako jsem nic nenašel od smrti Is-ma-ele!“

Avšak i bez tohoto vědění odcházel Eb-ra-nit od věštce jen napolo uspokojen. Na své cestě ke komnatám Abd-ru-shinovým potkal Nam-Chana, který ho zřejmě čekal.

„Hrozí našemu pánu nebezpečí?“ tázal se tento věrný muž.

„Jak jsi na to přišel, Nam-Chane?“ odpověděl Eb-ra-nit vyhýbavě.

Když se však zahleděl do očí druhého, které byly na něho klidně upřeny, zastyděl se za svoje slova. Proč by měl skrývat před tímto nejvěrnějším ze všech služebníků Abd-ru-shinových, co naplňovalo starostmi jeho duši.

Neřekl ničeho o svém nočním příkazu, ale toho také nebylo třeba. Nam-Chan znal Ramsese příliš dobře a pochopil bez mnoha slov, že se hněv a bezmocná faraónova zuřivost obrátí proti světlému knížeti, jakmile se Mojžíšovi podaří svůj lid osvobodit. Lépe než Eb-ra-nit viděl Nam-Chan všechny ty spleteniny, které se tu zauzlily a ještě dále se budou zauzlovávat.

„Kdybychom mohli alespoň Hun-Dhů podat zprávu, aby byl pořád bdělý,“ pravil zamyšleně. „Ten starý kouzelník má zprávy o všem, co se děje ve faraónově paláci, a je nakloněn Abd-ru-shinovi, ačkoliv předstírá opak.“

Rozveselen pohlížel Eb-ra-nit na mluvčího.

„Toto poselství rád převezmu,“ pravil. „Ale kdo nám zaručí, že Hun-Dhů nehraje dvojí hru a nezradí nás Ramsesovi?“

„Za toho starce bych dal ruku do ohně,“ ujišťoval Nam-Chan důrazně. „Ty ho neznáš zdaleka tak dobře jako já, mne neoklame!“

„Skutečně ne, Nam-Chane?“ zazněl skřípavý hlas Hun-Dhů.

Ohromen, rozhlížel se oslovený kolem sebe. Nikde nebylo vidět žádného starého muže a přece Nam-Chan slyšel docela zřetelně jeho slova.

„Kde jsi, Hun-Dhů,“ volal.

„Zde,“ opět bylo slyšet kouzelníkův hlas. „Pohleď na mne, Nam Chane, poznáváš mne?“

Eb-ra-nit bleskurychle zkroutil celou svoji postavu, což při mohutnosti jeho těla nikdo nepovažoval za možné. Jeho ruce se chvěly a rysy jeho obličeje byly rysy starého muže, i když nebylo použito líčidel.

Nyní Nam-Chan pochopil.

„Tak ty jsi byl tímto starcem, kníže? No vidíš, že mne moje důvěra nezklamala. Kdo by mohl lépe pečovat o našeho pána nežli ty?“

Nam-Chanovi se zřejmě ulehčilo a Eb-ra-nit nelitoval, že je o jednoho vědoucího více. Hovořili spolu ještě chvíli a osvěžovali vzpomínky na svá dřívější setkání, ale potom Eb-ra-nit toužil, aby již byl zase blízko Ramsese.

„Nam-Chane, dávej pozor na Ne-so-meta,“ byla poslední prosba knížete. „Nedej mu upadnout do nečinného snění!“

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok