Od té doby hovoříval Is-ma-el a mladý kníže často o budoucnosti. Abd-ru-shin stále lépe chápal, že božský příkaz, který ho přivedl na tuto zemi, znamená rozloučení s Is-ma-elem a vládu v cizí zemi. Viděl nekonečnou moudrost Boží, která mu dala vyrůst uprostřed Ismánů, kde byl odříznut ode všeho zla tak, že jeho duše viděla a vnímala jenom dobro. Nikdy se nemusel ničeho zaleknout a nikdy nemusel cítit bázeň nebo odpor. Všechny tyto pojmy se mu Is-ma-el snažil pomalu ujasnit, aby Abd-ru-shin, až bude od něho vzdálen, nepřišel do nesnází.

Matně stříbrný svícen byl hotov. Byl to opravdový zázrak krásy.

„Proč jsme vždy zhotovovali vše tak vyleštěné?“ tázal se Abd-ru-shin. „Vždyť to matné vyhlíží přece mnohem krásněji. Mohli bychom také zlato takto matně upravovat?“

Umělci přisvědčili na tuto otázku a slíbili, že nové chrámové svícny zhotoví z matného zlata. Potom však navrhli pro stříbrné předměty použití diamantů místo perel.

„Když je stříbro matné, musí se aspoň kameny lesknout,“ dokazovali.

Is-ma-el pohlédl na Abd-ru-shina, který se obrátil k Ismánům: „Necítíte,“ tázal se přátelsky, ale určitě, „že matné svícny s perlami jsou mnohem vhodnější než lesklá věc. Diamanty jsou krásné, ale do Božího domu patří jen tehdy, když mají něco ohlásit celému světu. Tyto svícny, tak jak tu jsou, jsou modlitbou.“

A Is-ma-el určil, aby také ostatní ozdoby stříbrné jeskyně byly provedeny podle pokynů mladého knížete.

Již po celý rok pracovali různí umělci na jeskyni. Jejím půdorysem byl kříž a stůl byl umístěn uprostřed. To vyžadovalo úplně jiného uspořádání než v ostatních chrámových jeskyních. Ze všech čtyř stran měly vést ke stolu stupně. Bílé hedvábí vyšívané matným stříbrem mělo přikrývat stůl. Stěny však neměly být ničím potaženy. Abd-ru-shin si přál, aby byly celé matně bílé, nedovedl však sám říci, jak uskutečnit to, co viděl v duchu.

Tu se jednoho dne vrátil z vycházky do skal, které nyní podnikal velmi zřídka a přinesl sebou několik kamenů. Nalezl je ve skalách. Byly čisté a nádherně bílé, jakých ještě nikdo z Ismánů neviděl.

Když se ho Is-ma-el tázal, kde je nalezl, vyprávěl Abd-ru-shin, jak byli s Din-Arem unaveni a proto odpočívali v jedné rokli a přitom usnuli.

„Tu se mi zdálo, že mne jasná postava vede napravo do skal, tam kde byla stezka velmi úzká a téměř neschůdná. Namáhavě jsem musel hledat cestu, která se konečně rozšířila ze skalní trhliny v jakousi jeskyni. Tam byli nesčetní hnědí mužíčkové, které jsem dříve vídával. Přinášeli mi bílé kameny podivuhodné krásy. Celá skála se zdála být z tohoto chladného bílého kamene. Měl jsem radost a probudil jsem se. Pak jsem zkoušel s Din-Arem najít stezku, kterou jsem viděl ve snu. Našel jsem také kameny. Jenom mužíčky jsem neviděl,“ dodal téměř smutně.

„A přece jsou to oni, kteří ty kameny přinesli,“ pravil Is-ma-el radostně. „Toto je nádherný stavební kámen. Budete-li ho míti dost, budeme moci z něho postavit celou jeskyni a její běl předstihne všechno, čeho bychom mohli malbou docílit.“

Hledali na místě, které bylo Abd-ru-shinovi ukázáno a našli přebytek nádherného kamene. Postavili z něho jeskyni, která svou čistou bělostí povzbuzovala duše ke zbožnosti a čistotě.

Den dokončení a tím i zasvěcení se blížil. Všechna srdce plesala radostí, neboť všichni cítili, že v této svatyni se zachvívá cosi zvláštního. Ostatní byly krásné, nádherné, ba i drahocenné, pokud lidská ruka dovede něco takového vůbec vytvořit, ale tato sedmá měla v sobě něco nadpozemského.

Bylo to tři noci před slavností, kdy Is-ma-el seděl zamyšlen u svého lože. Spánek se mu vyhýbal, on toho však nedbal, neboť jeho duch putoval ve světě nevýslovné krásy.

Dnes přemýšlel nad zvláštností nové svatyně. Zda by asi všechny svatyně byly tak zvláštní, kdyby je nechal všechny vybudovat Abd-ru-shinovi? Tehdy, když se tyto svatyně budovaly, byl Abd-ru-shin ještě dítětem a uplatňoval pouze své názory. A dnes? Ve svých dvanácti létech byl tím, čím by ostatní v tomto věku rádi byli: dorůstajícím mužem. Jeho postava byla podivuhodně pravidelně urostlá a dosáhla již průměrné výšky Ismánů, avšak jeho ruce byly nápadně malé a jemně zformované. Připomínaly svou štíhlostí podivuhodné ruce ženy, která častěji přicházela k Is-ma-elovi, aby mu dala pokyny pro výchovu svého syna.

V myšlenkách viděl ženskou postavu v modrém plášti se zářivou korunou na hlavě. Zatímco jeho duch si vyvolával ve vzpomínce tento obraz, rozezvučelo se kolem něho tiché zvonění a zavlály růžové závoje.

Pln očekávání vyskočil a upřel svůj pohled vzhůru. Ona přicházela! Spanilá jako vždy, Is-ma-el padl na kolena, maje duši přeplněnou úctou. Postava se k němu schýlila a z jemných závojů, které zahalovaly její tvář, zazněl známý hlas:

„Již zanedlouho nastoupí můj syn ke splnění svého úkolu. Zvolna a nepozorovaně se uvolňují jeho pásky a ty ho již nyní úplně připrav. Nechej ho ať zasvětí chrám, aby si na takové úkony zvykal. Zařiď, aby v určité dny řídil pravidelně pobožnosti v chrámě. Aniž by to věděl, stojí již v pevném spojení se mnou a tím také se svým Otcem, který pln zalíbení pohlíží na svého syna.“

Is-ma-elovi napadla myšlenka:

„On je ale dosud tak mlád!“

Ačkoliv ji nevyslovil, přece ji Elizabeth slyšela. Tiše pravila:

„Podle lidských pojmů nebude zde na zemi dlouho žít. Je mu vyměřena sotva polovice života. Mnohé musí vykonat v tomto krátkém čase. Nemůže ani dost brzy započít. Nauč ho všemu, čeho potřebuje, aby se nemusel postavit vůči temnu nevyzbrojen!“

Zvonění zesílilo a závoje se staly jemnějšími. Is-ma-el osaměl.

Příštího dne navrhl Abd-ru-shinovi, aby sám vykonal zasvěcení sedmé svatyně. V nitru se ozbrojil proti všem námitkám a jako poslední důvod si ponechal matčino přání. Abd-ru-shin však tento návrh přijal jako něco zcela samozřejmého:

„Dnes v noci jsem viděl, jak tuto svatyni žehnám a mám radost, že mně dovolíš, abych tak skutečně učinil,“ pravil.

K tomuto účelu budeš potřebovat nové roucho. Pošlu ti Imii,“ dodal Is-ma-el a znovu se podivil, že i na to již mladý kníže myslel. „Rád bych byl oblečen právě tak, jak jsem to dnes v noci ve snu viděl. Imia musí vyšít na bílé roucho stříbrné květiny tak, jak rostou nahoře.“

„Dovede to?“ tázal se Is-ma-el s pochybností. Věřil v obratnost a schopnost Imiiných rukou, avšak v chápání ducha byla pomalá.

„Myslím, že to dokáže,“ pravil Abd-ru-shin bezstarostně a pospíchal, aby ji vyhledal.

Objevil ji úplně zaujatou nádhernou květinou. Jeden z Ismánů ji nalezl na své vyjížďce do velmi odlehlého údolí a přinesl odtud silnou květinovou lodyhu, na které byly tři sněhobílé nálevkovité květy. Z květin vycházela téměř omamná vůně.

S radostí se Abd-ru-shin díval na květinu v rukou Imie.

„Dovedeš ji vyšít na mé roucho, Imio?“ zvolal živě.

Imia radostně přisvědčila, že bude smět zachytit svou jehlou tento nádherný div. A roucho bylo opravdu nádherné.

Svěcení svatyně bylo však ještě krásnější. Jedině Is-ma-el věděl, odkud přichází síla, která se ve svatyni mocně zachvívala a věčné světlo, které ji úplně naplňovalo. Viděl Pramáti, stojící za svým synem, jak ho téměř úplně zahaluje svými závoji a viděl také nesčetné světlé postavy, které se tu objevovaly. Byla to první bohoslužba na zemi, kterou vykonával Boží Syn.

Nevědomky se přeměnil v krále Parsifala, svatyně se stala hradem a cosi z věčného uctívání tak přišlo dolů na zem.

Bez dechu, uchváceni vším, naslouchali a dívali se Ismáni. To přece nebyl ten mladík, který žil přátelsky mezi nimi a všeho se zúčastňoval. Zdálo se, jako by vyrostl, jeho úzká tvář byla naplněna leskem, až mnozí museli přivírat oči. Když své ruce pozvedl k modlitbě, tu se projevila nevýslovná krása s nadpozemskou důstojností. Duší se zmocnilo rozechvění.

A co to bylo? Což nevyslovil „Otče“? Oslovoval Boha slovem „Otče“? Is-ma-el se nikdy nemodlil jinak než „Pane, Všemohoucí, Pravěčný!“ Abd-ru-shin však řekl „Otče!“ a všichni cítili, že to bylo správné slovo v tomto okamžiku.-

Svěcení bylo skončeno a za zvuků hudby Ismáni opouštěli zvolna a důstojně svatyni. Blízko stolu stál Is-ma-el, pohřížen v modlitbu, zatím co za stolem se Abd-ru-shin úplně oddal hlubokému citu, který jím proudil.

Byla to blaženost, nepojmenovatelný pocit štěstí a přitom vnitřní růst a uzrávání. Nyní směl poprvé sloužit svému Otci a cítil spojení s proudy požehnání shůry. Chvěl se hlubokou vděčností.

Tiše stáhla Pramáti halící závoje a položila překrásnou ruku na hlavu svého syna. Hluboko sklonil hlavu, jako by síla, která mu byla darována, byla příliš mocná pro jeho mládí. Pak vztáhla Elizabeth svou ruku zpět a zmizela vzhůru.

Abd-ru-shin se napřímil a pohlédl vzhůru. V témže okamžiku mu dal Is-ma-el znamení, že opustí svatyni poslední, jako to vždy činili.

Cestou do paláce nepromluvili ani slova. Mlčky vstoupili do místnosti, ve které nejraději prodlévali. Is-ma-el ulehl na odpočívadlo pokryté kožešinami a Abd-ru-shin spočinul u jeho nohou na krásných a měkkých kožešinách. S úsměvem vzájemného pochopení pohlédli na sebe, a pak se opět pohroužili v mlčení, které k nim mluvilo hlasitěji, než by dovedla nekonečná slova.

Tak plynuly hodiny, až se přiblížila doba jídla. Tu Is-ma-el přerušil mlčení:

„Abd-ru-shine, pokud jsi ještě mezi námi, nesmí v sedmé místnosti nikdo jiný konat pobožnosti než ty. Zasvětil jsi ji svému Otci, abys mu přinášel každého sedmého dne otevřené duše lidu!“

Abd-ru-shin přikývl. Mluvení se mu zdálo nesmírně obtížným. Potom se však přemohl a pravil:

„Is-ma-eli, kdo to byl u mne?“

„Cítil jsi to, Abd-ru-shine?“ Tvoje matka stála za tebou!“

„Moje matka! Cítil jsem, že je tam. Ruce, které mi žehnaly, musely být mateřské ruce! Ó, kéž bych ji směl spatřit!“

„Také ten čas přijde, kdy se bude k tobě viditelně přibližovat. Přináší ti spojení s Otcem. Dosud přinášela všechny své pokyny mně, ale zakrátko se bude obracet přímo k tobě!“

Abd-ru-shin byl naplněn blahem, neboť touha po matce se v něm stávala přemocnou, ačkoliv se ji snažil ukrýt. Nyní měla být konečně splněna!

Později během dne se konala v chrámě pravidelná pobožnost, avšak i při ní bylo všude ještě plno lesku ranního prožití. Skromně stál Abd-ru-shin na svém místě v prvních řadách Ismánů. Nic v jeho bytosti a vystupování neprozrazovalo, že si je vědom svého božství. Z jeho hlavy se však ještě nyní linuly světlé paprsky a přinášely sílu i radost těm, které zasáhly.

Také Is-ma-el si počínal prostě. Byl si vědom, že lid vidí rozdíl mezi ním a Abd-ru-shinem. On ovšem nechtěl být ničím jiným než čím byl: čistým člověkem, který každou buňkou svého já slouží Bohu. A srdce jeho lidu hořela pro něho láskou a úctou.-

Nyní započal bohatý život ve vzájemném dávání a přijímání pro Abd-ru-shina i Is-ma-ele. V mladém knížeti rozkvétalo vědění o Bohu tak samozřejmě a dokonale, že se Is-ma-el s podivem skláněl. Starý učitel se učil od svého žáka, učil se ochotně a radostně, jsa vděčen za milost, která mu byla uštědřena.

Abd-ru-shin však ani netušil, kolik dává druhému prostě již svým bytím. Netušil, jakým jest vzorem a jak svou řečí, myšlením i konáním, které byly zakotveny v Bohu, řeší nejtěžší otázky v lidských duších.

Zpočátku Ismáni s údivem pohlíželi na svého mladého knížete, který je vedl, ačkoliv sotva odrostl dětským létům, brzy si však zvykli, jako si lidé na vše zvyknou. Ctili Is-ma-ele jako svého vládce, ale věděli, že vůle tohoto vládce je podrobena vůli mladého knížete.

Abd-ru-shin se však učil, kde se jen co dalo naučit. Nikdy nepřipustil, aby v Is-ma-elovi mohla vzniknout myšlenka, že v něm již nevidí otce a svého vůdce, neboť sám ani nepozoroval, jak jej přerostl. Přicházel se všemi otázkami k Is-ma-elovi a vše rozhodovali společně. Jenom hlubokou touhu po matce před ním skrýval a zamlčoval. Obával se, že by to Is-ma-el mohl považovat za nemužné.

Přitom se Abd-ru-shin dále učil u řemeslníků a umělců, vyhledával zahradníky a chovatele dobytka. Podnikal dlouhé vyjížďky na Simi, neměl-li Is-ma-el dosti času, aby byl s ním. Také znovu podnikal horolezecké výlety, poněvadž jeho učitel zjistil, že to prospívá jeho tělu.

Jeho svaly se zocelily a nikdo netušil, jaká síla je skryta v jeho štíhlé postavě. Din-Ar byl stále jeho věrným průvodcem, ale od doby zasvěcení jeskyně se s ním stala proměna.

Vyhledal Is-ma-ele a prosil ho, aby ke službě Abd-ru-shinově určil vážnějšího Ismána. S údivem vyslechl Is-ma-el tuto prosbu nechápaje jejího smyslu.

„Cožpak jsi se provinil ve službě nedbalostí, Din-Are?“ tázal se s politováním.

Din-Ar tento důvod popřel a jeho tváře zčervenaly.

„Pak nechápu tvou žádost,“ vážně pravil Is-ma-el. „Musí ti přece přinášet nejvyšší spokojenost, že smíš sloužit Abd-ru-shinovi. „Proč tedy od něho chceš odejít?“

„Netoužím od něho odejít, ale nejsem hoden, abych byl s ním!“ zvolal Din-Ar s nejvyšším uzarděním. „Já vím, že Abd-ru-shin není žádný člověk. Jak by se mohl nějaký chlapec modlit k Bohu, jak to činí on? Nevím kým jest, ale vím, že je povznesen vysoko nad nás všechny. A proto nemohu já, obyčejný Ismán, být jeho služebníkem.“

„Nezapomeň, Din-Are, že já jsem tě zvolil k této službě a že jsem tě tím pozvedl z davu Ismánů. Tvoje věrnost se osvědčila v těchto létech, co jsi Abd-ru-shinovi sloužil. Nemohl jsem najít lepšího pomocníka a průvodce. Přijde čas, kdy bude muset opustit naši říši, aby mohl vládnout ve své říši. Pak budeš muset být s ním jako dosud. Nikomu jinému než tobě bych tento vznešený úřad nemohl svěřit. Nepochybuj a nebuď malomyslným. Tím, že sloužíš Abd-ru-shinovi, sloužíš Bohu!“

Din-Ar padl na kolena a Is-ma-elova ruka požehnala jeho schýlenou hlavu. Síla, která pronikla klečícím mužem mu pomohla, aby již nikdy nepoklesl.

Léta ubíhala nepozorovaně v rovnoměrnosti radostné a spokojené práce. Dny všech byly naplněny prací a čas odpočinku jim přinášel osvěžení a zahloubání do věčných pravd.

Opět jednou konal Abd-ru-shin pobožnost ve velikém chrámě a kázal lidu o Bohu. Přitom proudila s jeho rtů slova takové síly a moudrosti, že všichni s údivem naslouchali. Is-ma-elovi vstoupily slzy do očí. Abd-ru-shin se cítil unášen, prožhaven a rozplameněn.

„Co to ze mne mluvilo, Is-ma-eli?“ tázal se později, když spolu seděli pohromadě v paláci. „Co to bylo, co mne naplňovalo tak, že to hrozilo přetéci a že jsem musel mluvit?“

„To byl duch tvého Otce, Abd-ru-shine,“ láskyplně odpověděl Is-ma-el, „už není daleká doba, kdy budeš muset odejít. Jsi již připraven na svůj vznešený úřad a nemohu tě ničemu dalšímu naučit.“

Abd-ru-shin přemýšlel. Jeho zrak bloudil v nesmírných dálkách a ruce musel přitisknout na prsa, aby utišil prudký tepot srdce. Dlouho tak dumal, až konečně s úsměvem, který neměl v sobě nic pozemského, se obrátil k Is-ma-elovi:

„Správně díš, to byl duch mého Otce, můj vlastní Duch, který vstoupil do své říše. Nyní to vím!“

Opět oba umlkli. Tu se ozvalo tiché zvonění, které Is-ma-el tak dobře znal. Zvolna sílilo, až se stalo líbeznou melodií, která je obklopovala. Růžové závoje zavlály. Abd-ru-shin pozvedl hlavu. Jeho krásné rysy se rozjasnily a duší Is-ma-elovou proniklo volání:

„Děkuji ti Bože, že jsem tě mohl spatřit ve tvém Synu. Jak svatá jsou místa, kde se to naplňuje!“

Závoje vlály kolem obou mužů, kteří tu klečeli a vzhlíželi vzhůru. Z růžových obláčků vystoupila postava v modrém plášti se zářící korunou se sedmi drahokamy na hlavě, jejíž vlasy se vlnily ve stříbrobílé nádheře.

Parsifale, můj milovaný synu!“ oslovila Abd-ru-shina, jímž projela radost, která svou silou a žhavostí chtěla roztrhnout srdce.

„Matko, má matko!“

Jásavě rozpřahoval jí své paže vstříc. Tiše jako dech, položily se krásné ruce Elizabeth na jeho hlavu.

Díval se a díval. Nezahalenou ji viděl před sebou, viděl ušlechtilé, nepopsatelně krásné tahy královny nebes. Před Is-ma-elovým zrakem ležel lehký závoj. To mu Elizabeth skryla obličej, pro člověka bylo toto záření příliš silné.

„Můj milovaný synu, přišel čas, abys svou, Bohem určenou úlohu nastoupil. Účelně jsi byl na zemi veden. Tvoje zralost daleko přesahuje tvůj věk. Polovinu, tobě pro tuto zemi vyměřeného času, máš již za sebou. Připrav se, v jednom roce navždy opustíš tuto říši.

Těžká bude tvoje cesta, neboť tě povede temnotami, před kterými jsi byl dosud chráněn. Povede tě k lidem, kteří se neudrželi čistí a světlí jako Ismáni. Ukáží tvým zrakům zlo, aby si zvykly na utrpení, ale požehnání tvého Otce a láska tvé matky tě budou ustavičně obklopovat. Věrnost tvých lidí ti bude ochrannou. Tvoji stezku zjasní láska a věrnost Čistoty, takže ti radost nebude chybět.

Is-ma-el ti oznámí, co již dávno přijal. On ví, jaké přípravy byly učiněny pro tvou novou říši.“

Pomalu se ruce Elizabeth uvolnily z hlavy jejího syna.

Abd-ru-shin se chtěl tázat. Žádný zvuk však nepřešel přes jeho rty. Velikým děním oněměl a přece v duši cítil odpověď na všechny svoje otázky.

Lehounce, jak přišla, mizela Prakrálovna oběma z dohledu. Tichounce doznívaly tóny a zvonění a růžové závoje se rozplývaly. Jen dech podivuhodných vůní zůstal ještě dlouho v místnostech.

Nyní bylo jediné Abd-ru-shinovo přání splněno. Když osaměli, ještě dlouho mlčel v blažené radosti.

Is-ma-el přerušil mlčení:

„Dnes je tomu sedmnáct let, co jsi se na této zemi probudil, Abd-ru-shine.“

„Polovina mého pozemského času, pravila matka,“ dumal mladý kníže. „Nebude to tedy tak dlouho trvat, než budu smět být opět nahoře v hradě u své matky a u Pravěčného, který je mým Otcem. Mám z toho velikou radost!“

O několik dnů později sdělil Is-ma-el naslouchajícímu Abd-ru-shinovi, že Elizabeth již dávno určila, aby polovina všech Ismánů ho doprovázela na jeho výpravě.

„Smíš si sám vybrat, koho chceš vzít sebou,“ pravil Is-ma-el laskavě. „Také polovinu všech pokladů a veškerého bohatství, všech koní i jiných zvířat máš vzít sebou, abys do své příští říše nepřišel chudý.“

Nyní byli oba často zaměstnáni vybíráním toho, co by si měl Abd-ru-shin vzít sebou. Někdy z toho měl kníže radost, jindy by to byl nejraději přenechal Is-ma-elovi. Tento mu však vždy dovedl vysvětlit, že se jedná o jeho dědictví, které mu vlastně mělo připadnout celé a nedílné.

Jednoho dne se Is-ma-el tázal:

„Nechceš si vzít sebou nářadí ze stříbrnobílé chrámové jeskyně? Nejdříve budeš muset nechat postavit chrám. Vezmi si k tomu nářadí, které dobře znáš!“

Chrám patří Bohu, nemám práva si vzít odtud ani nejmenší kousíček,“ pln důstojnosti odpověděl mladý kníže. „Ty máš ale pravdu. Sotva najdu chrám Boží v zemi, do které se mám odebrat. Sám říkáš, že tamější lidé ještě Boha neznají. Zařiďme, aby naši umělci zhotovili ještě zde nářadí, které by se podobalo nejkrásnějšímu z našich jeskyní.“

Rok příprav se chýlil ke svému konci. Is-ma-el svolal dospělé Ismány a oznámil jim, že podle Božího příkazu se má mladý kníže vypravit do jiné říše, kterou pro něho určil Bůh.

Hluboký úlek proběhl řadami Ismánů. Toho neočekávali. Kdykoliv mysleli na Is-ma-elovu smrt, tu je vždy utěšovala myšlenka, že Abd-ru-shin bude jeho nástupcem. S hlubokou úctou a láskou přilnuli k mladíkovi, kterého považovali za nerozlučnou část svého celku.

Nechť však jejich myšlenky byly sebetěžší a úzkostnější, přece žádná žaloba nepřešla přes jejich rty. Byli zvyklí přijímat vše, co Bůh nařídil ústy Is-ma-elovými jako to nejlepší. Tu nebylo žádného váhání, žádného hloubání ani smlouvání, i když jejich srdce svírala hluboká bolest.

Is-ma-el však pokračoval a řekl jim, že polovina Ismánů bude smět provázet Abd-ru-shina, aby mu pomohli starým způsobem vybudovat novou říši. Tu zazněl hromový jásot. Všichni chtěli s knížetem odejít! Každý byl ochoten okamžitě všechno opustit, jen aby mohl být účasten této milosti.

Většina průvodců byla již určena. Byli vyvoláni a museli prohlásit, zda s volbou souhlasí. Na prvém místě zaznělo Din-Arovo jméno. Radostně povstal ze svého sedadla a jeho: „Ano, Pane, s radostí!“ zaznělo pevně a sebevědomě.

Jeden za druhým zdůrazňoval souhlasnými slovy své chtění. Když byli všichni přečteni, zůstalo ještě asi padesát mužů, u kterých Is-ma-el kolísal, má-li jim také doporučit odjezd. Někteří z nich měli malé děti, jiný se právě zasnoubil a musel by svou ženu nechat zpět. U každého byl nějaký důvod, který vyžadoval, aby zůstal doma. Ale také oni bouřlivě žádali, aby se směli výpravy zúčastnit.

Naplněni štěstím pohlíželi Is-ma-el s Abd-ru-shinem na muže, kteří chtěli s radostným srdcem odejít do ciziny, aby chránili svého mladého knížete a pomáhali mu. Pro Is-ma-ele to přineslo neskonalé uklidnění, když viděl, jak se vyzkoušení mužové řadí kolem Abd-ru-shina. Abd-ru-shin měl zase radost, že tolik důvěryhodných lidí může vzít se sebou do cizí země.

Vybraní Ismáni byli vyzváni, aby všechno připravili k odchodu, který měl nastat v několika týdnech. Také oni měli si vzít tolik majetku, kolik mohly jejich rodiny postrádat. Is-ma-el slíbil, že bude pečovat o ženy a děti. Jen několik málo ismánských žen se smělo zúčastnit výpravy, aby byly učitelkami ženám nového národa.

Čas nezadržitelně kvapil. Byl tak naplněn přípravami, že nikdo neměl času myslet na smutek. Také Is-ma-el násilím potlačil bolest, která plnila jeho srdce. Na tu bude později ještě více času nežli dosti. Nyní musel využít každé maličkosti, aby Abd-ru-shina seznámil se způsoby lidí, které byly úplně jiné než Ismánů. Nacházel přátelská poučení a dobré rady pro svého někdejšího žáka, který žádostivě a uctivě naslouchal všemu, co mu stařičký učitel vyprávěl.

Poslední společná slavnost v chrámě dozněla. Byla mimořádně slavnostní. Is-ma-el požehnal všem odcházejícím, v prvé řadě však Abd-ru-shinovi ve jménu Božím. Přitom viděl pramáti Elizabeth, jak zářící stojí za svým synem a v této chvíli mu žehná vložením ruky na jeho hlavu. Vznešená posvátnost naplňovala prostor, který zářil jasem.

Ku konci slavnosti prosil Is-ma-el:

„Abd-ru-shine, nyní požehnej ty nám, kteří musíme zůstat doma!“

Jako první poklekl starý kníže, aby přijal požehnání a za ním následovali ostatní.

Mezi dnem se Is-ma-el s Abd-ru-shinem zvolna procházel v zahradě. Kníže se chtěl rozloučit s místy svého dětství a mládí, kde byl tak nepopsatelně šťasten. Mezi tím potkali Mannu, který se vracel z velké pastviny, kde dohlížel na Simi. Téměř vyčítavě pohlédl na Abd-ru-shina:

„Kníže!“ pravil skromně, „Proč musí Manna zůstat zde, když polovina všech zvířat odchází s tebou, kdo se o ně bude starat?“

Oslovený přátelsky pohlédl na Mannu:

„Ty jsi zde potřebnější. Budeme muset jet dlouhé týdny. Po cestě se bude každý jezdec starat o své zvíře sám. Později pak najdeme někoho, kdo se u tebe učil. Zde bys však Is-ma-elovi scházel, kdybys odešel.“

„Budu tedy věrně konat zde své povinnosti, Pane,“ zněla Mannova odpověď.

„Popiš mi znovu mou cestu, kterou pro mne určila má matka,“ žádal Abd-ru-shin, když později spolu seděli v důvěrném rozhovoru.

Is-ma-el vysvětloval přesně, kudy se mají ubírat, aby nejlépe dostihli cíle.

Kdybys byl někdy na pochybách, kam máš své kroky obrátit, pak pohlédni vzhůru. Bude tě doprovázet bílá holubice. V takových okamžicích ji uvidíš. Následuj ji.“

Po celý večer čekal Abd-ru-shin, zda jeho matka znovu přijde a stane se pro něho viditelnou. Všechno čekání bylo však marné. Jeho duše byla naplněna touhou po její přítomnosti. Byl by rád přijal její požehnání na cestu, kterou nastupoval na její příkaz.

Spánek prchal od jeho lože. Neklidně se převaloval, neboť jeho hlavou přecházelo množství myšlenek a vyvstávalo mnoho otázek.

Konečně vstal.

„Budu volat ku svému Otci, budu-li ho moci vycítit, uklidní se rozrušení mého ducha.“

Vyšel ven na terasu. Byla překrásná noc. Na jižním nebi stála veliká zářící hvězda a Abd-ru-shinovi připomínala hvězdu, kterou každého večera ve svém dětství jásavě zdravil, ale od té doby ji postrádal. Dívaje se vzhůru ku hvězdám, zahloubal se do pobožnosti. Jeho duše byla povznesena vzhůru do světlých sfér a pozdravila matku, kterou tu poprvé nahoře nalezl.

K ránu k němu přišel Is-ma-el. Bylo citelně chladno. Probudivší se Abd-ru-shin se chvěl, ale jeho duše byla naplněna štěstím. Jeho vznešený úkol ležel před ním jasně a v ostrých obrysech.

V této blažené náladě se rozloučil s Is-ma-elem, který mu byl otcem, přítelem i důvěrníkem a kterého miloval.

„Zde na zemi se již neuvidíme,“ pravil Is-ma-el pevně. „Nahoře však budu smět zdáli na tebe pohlížet a najde se cesta, abych ti mohl opět sloužit. Požehnání tvého Otce je s tebou a moje požehnání nechť tě provází po všech svých cestách.“

Ismáni, kteří měli zůstat doma, se blížili. Lidé jindy tak zdrženliví, zapomněli na všechnu svoji plachost ve snaze ukázat odcházejícímu pánovi svou lásku a úctu.

Ačkoliv se jednalo o veliké množství lidí, netrvalo to dlouho, co předvoj seděl na koních. Byly to nádherné postavy a všichni byli skvěle oblečeni. Koně radostně řehtali, když bylo dovoleno vyrazit.

Se skřípotem se otevřela skalní brána, kterou znalo jen málo Ismánů. Abd-ru-shin ji dosud nikdy neviděl. S podivem pohlížel na široký otvor. „Touto štěrbinou jsi byl sem před sedmnácti léty přivezen,“ pravil Is-ma-el a snažil se zakrýt své pohnutí.

Abd-ru-shin však byl naplněn novostí věcí, které se mu naskytovaly. Novoty ho nyní budou provázet na všech jeho cestách! Těšil se na to.

Odpoledne, když předvoj byl již dávno venku, následoval kníže se svým průvodem. Zářící slunce se smálo z bezmračného nebe a jeho paprsky se leskly v hojnosti stříbra i zlata, které zdobilo sedla, uzdy i oděv.

Abd-ru-shin projel skalní branou. Ještě jedenkrát otočil hlavu, ještě jednou viděli ti, co zůstali doma, jeho zářivý úsměv. Pak vyrazili a nedohledná řada jeho věrných i nákladní karavana ho následovali.

Nad ním se vznášela bílá holubice, viditelná jen několika vyvoleným, která ho měla provázet do země Bohem určené.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok