Ismáni kopali studnu, kterou chtěli zachytit horský pramen. Chlapec stál u nich. Pak rychle odběhl, aby vyhledal Is-ma-ele.

„Dovol, ať mohu sestoupit dolů, kde mužové pracují,“ prosil důtklivě. „Na všechny strany mne nosí nohy Simi, vzhůru mohu lézt po skalách a tak bych ještě rád poznal, co je dole.“

Is-ma-el ochotně provázel vzrušeného chlapce. Tak tomu bylo vždy. Každá nová věc naplnila malého radostným rozrušením, jehož téměř nedovedl ovládnout. Tomu by se byl ještě rád naučil. Když však Is-ma-el spatřil hubokou studnu, nemohl se odhodlat, aby dal svolení k sestupu. Jeho duch hledal náhradu a nalezl ji.

„Slyš, Abd-ru-shine, sestoupit zde dolů by bylo pro tebe právě tak nebezpečné jako neužitečné. Ničemu by ses tam dole nenaučil. Voda vystupuje vzhůru a brzy naplní celou studnu. Chceš-li však opravdu vidět, jak to vypadá pod povrchem země, tu můžeš zítra zajet s Din-Arem do dolů na drahokamy. Horníci vás vezmou se sebou do podzemních komor a chodeb.“

Chlapec tomu naslouchal pln radosti a nemohl se téměř ani dočkat příštího dne. Již při východu slunce seděl na hřbetě Simi. Také Din-Ar se vyhoupl na svého bílého oře a rychlé nohy ušlechtilých zvířat odklusaly se svým lehkým břemenem.

Cesta vedla hluboko do hor. Dosud nikdy nevnikl Abd-ru-shin tak hluboko do skalnaté divočiny. Šlo se prudce dolů a pak opět do závratné výše. Koně museli kráčet zvolna a opatrně. Chlapec však vůbec nedbal hrozivých, skalnatých stěn. Zatímco Din-Ar starostlivě toužil, aby jemu svěřeného chlapce vrátil bez úrazu opět do ochrany Is-ma-elovy, pohlíželo Abd-ru-shinovo oko plno blažené radosti na hrany a útesy a jeho ústa jásala, když jeli po nejvyšší stezce přímo po okraji propasti.

Se závratné výše se dívali dolů přes nakupeniny štěrku a skal až tam, kde byli zaměstnáni lidé. Tito nepatrní človíčkové vypadali jako mravenci. Jistým krokem slezli koně dolů, nemohli však zabránit, aby se tu a tam neuvolnil kámen a nezřítil se dolů. Pracující v údolí odskočili stranou a s napětím očekávali oba jezdce. Jejich radost byla veliká, když poznali, kdo k nim přijel.

Din-Ar podal zprávu a rozdělil ovoce, které jim všem Is-ma-el poslal. Po krátkém odpočinku svlékli Abd-ru-shin a Din-Ar svá bílá roucha a oblékli se do temné, přiléhavé látky a pak sestupovali krok za krokem dolů do značné hloubky.

Abd-ru-shin žasl. Toto nečekal! Tu dole bylo chladno a vlhko a vůbec ne tak krásně, jak se domníval. Tu a tam jim přeběhlo ještěrkovité zvíře přes cestu. Konečně všichni mužové zapálili olej ve zvláštních nádobách. Každý musel nést takový plamen, aby si posvítil na cestu, neboť sem již denní světlo nepronikalo. Tím se opět kolem nich poněkud rozjasnilo a hned to lépe vypadalo. Světlo kahánků se odráželo a třpytilo ve vodních kapkách sražených na stěnách a kamenech.

Vedoucí mužové se zastavili, jako by chtěli odpočívat. Tu Abd-ru-shin propukl v hlasitý jásot. Kameny se třpytily zářivou červení. Takové červené kameny byly na Is-ma-elově čelence! Tak tady se dobývaly drahokamy!

Chlapec se začal vyptávat a nemohl se téměř dočkat odpovědi. Jeden z mužů vzal nářadí a odkopal horninu kolem ložiska drahokamů. Zdálo se to být velmi snadné. Chlapec chtěl kopat sám. Po krátké chvíli, když byla nejhrubší práce hotova, muž svolil a Abd-ru-shin kopal a vylamoval kámen těžce oddychujíc při práci. Několik červených drahokamů padlo do jeho ruky.

Pak šli dále, stále hlouběji dovnitř hory, stále více dolů. Mužové chtěli chlapci ukázat, jak roste zlato v žilách. Uzavřený vzduch byl však příliš těžkým pro mladé tělo. Abd-ru-shin zbledl a jeho oči se nechtěně zavřely.

Když je opět otevřel, shledal, že je pečlivě uložen na kožešinách pod širým nebem. Kolem dokola k němu vzhlížely skály a balvany. Domníval se, že snil, až jeho pátravý pohled padl na červené kameny, které Din-Ar pečlivě uložil vedle něho. S jásotem Abd-ru-shin vyskočil:

„Jak je to krásné! Půjdeme k Is-ma-elovi! Dostane kameny, které jsem nalezl.“

Přátelskými slovy poděkoval svým vůdcům. Jeden z nich pravil:

„Princ Abd-ru-shin se musí opět brzy vrátit. Ukážeme mu, kde roste zlato a kde bydlí zelené kameny.“

Chlapec jim to přislíbil, avšak již ne s původním nadšením. Když později vyprávěl Is-ma-elovi o svých zážitcích a odevzdával mu červené kameny, tázal se:

„Is-ma-eli, kdo mi tam dole stiskl hrdlo tak, že jsem nemohl dýchat?“

„To nikdo neudělal, to způsobil špatný vzduch, který se tam dole velmi pomalu obnovuje. Proto jsi nemohl dýchat.“

Abd-ru-shin zavrtěl hlavou:

„Někdo tam byl. Nebyl to člověk a také žádný z bytostných, které jsem dříve vídával. Někdo tam však byl!“

Is-ma-el byl bezradný. Co chlapec viděl a zažil? Přesto se znovu vrátil k vysvětlení o špatném vzduchu.

„Pamatuješ se ještě, Abd-ru-shine, jak jsem tě nedávno nalezl na lůžku, když jsi nemohl usnout? Naříkal jsi, že nemůžeš dýchat. Pak jsem shledal, že ve tvé ložnici zapomněli otevřít ventilaci. Udělal jsem to a za chvíli jsi sladce a pevně spal.“

„Ano, to si ještě velmi dobře pamatuji. Také dnes se mi vedlo podobně. Avšak to, co mi stisklo hrdlo, bylo něco jiného. Viděl jsem…“ Abd-ru-shinovy oči se rozšířily, jako by ještě nyní viděl to, co chtěl popsat. „Viděl jsem šedivou postavu. Nebyla pevná a zdálo se, že se rozplývá a stále znovu vzniká.“

Is-ma-el ho chtěl přerušit, chlapec to však nepřipustil, ale ještě živěji pokračoval:

„Ne, neříkej, že to byla mlha! Bylo to docela jiné. Nemohu pro to najít slova, abych vyjádřil, co přede mnou skutečně stálo. Postava ke mně přicházela stále blíž a náhle položila ruku na můj krk a stlačila mi hrdlo. Při tom pravila…“

Abd-ru-shin umlkl. Po chvíli mlčení se Is-ma-el povzbudivě tázal:

„Nuže, a co pravila ta šedá rdousitelka?“

Váhavě splynulo s chlapcových rtů:

„Co zde dole hledáš, Parsifale? Tvůj čas ještě nepřišel!“ – „Co tím myslela, Is-ma-eli? A proč mi dala to cizí jméno?“

Is-ma-el byl hluboce rozrušen. Co to mohlo být? V každém případě to byla výstraha, aby již Abd-ru-shina nenechal sestupovat do podzemí… Chlapci pravil, že ani on nemá pro tento jev vysvětlení, že se však zeptá Ismánů a bude ještě i jinak pátrat.

Horníci nikdy nic neobvyklého nespatřili a také posud nic podobného při své těžké práci nezažili. Také vzduch nepovažovali za nějak nezdravý. Byli na to zvyklí.

Is-ma-el se tázal Din-Ara, zda něco nepozoroval, když princ ztrácel vědomí.

„Budeš mne, Is-ma-eli, považovat za slabocha,“ odvětil Din-Ar váhavě, „také mně bylo dole těsno a úzko, proto se mohlo také stát, že jsem viděl z jedné trhliny vycházet šedivou bytost. Přistoupila k Abd-ru-shinovi, dříve než jsem se mohl mezi ně postavit. On ji musel také vidět, neboť se jeho oči ulekaně rozšířily. Potom se svalil. Mohli jsme právě jen přiskočit a zachytit jej, aby se nemohl zranit o ostré kameny. Bytost však pozvedla ruku a mně se zdálo, jakoby volala: Chraňte prince, ještě je příliš brzy!“

Din-Ar trochu zahanbeně umlkl.

Jestliže se však domníval, že mu bude chtít Is-ma-el vymluvit to, co viděl, pak uvažoval nesprávně. Naopak. Is-ma-el byl úplně přesvědčen o tom, že šedivá postava byla varovatelka z jiných úrovní. Chlapce již nesmějí nikdy nechat sestupovat do podzemních hlubin. Bude dosti těžké vymluvit mu myšlenku, že nesmí přinést zelené kameny.

Ale Abd-ru-shin se již ani slovem o této záležitosti nezmínil. Zdálo se, jakoby všechny tyto myšlenky byly vymazány z jeho hlavy. I když se později setkal s jedním z horníků, který se ho tázal, kdy se přijede podívat na zlato, odpověděl Abd-ru-shin klidně, že to dosud neví.

Is-ma-el však ještě dlouho hloubal, aniž by nalezl nějaké vysvětlení. Potom také on tyto myšlenky odsunul stranou. Kdyby se měl dozvědět více, jistě by mu to bylo v pravý čas dáno.

Ale více než dosud ponechával si chlapce ve své blízkosti. Sám provázel Abd-ru-shina vedle Din-Ara na jeho vyjížďkách. Nezalekl se žádné námahy.

Abd-ru-shin pozoroval, jakou oběť si kvůli němu jeho učitel ukládá. Neznal nic lepšího, než být s Is-ma-elem pohromadě a učit se od něho ze slov i činů. Avšak v jeho společnosti mohl být i tenkrát, když to bude pro Is-ma-ele méně namáhavé.

Zvolna počal Abd-ru-shin své návyky přizpůsobovat zvykům váženého vůdce. Tento jemný ohled na druhé byl již v něm a nyní dospěl k úplnému rozkvětu. Přišlo to všechno tak pomalu, že ani Is-ma-el nic nepozoroval. Jedině Din-Ar to vycítil a jeho obdiv k němu ještě vzrostl.

Co obětoval Abd-ru-shin tím, že se vzdal nespoutaných jízd, odvážného slézání hor a toulání se až do únavy, to mu přineslo bohatý užitek.

Když nyní s Is-ma-elem sedával pod stinnými stromy a pohlížel k nebi, nebo když ryl na dřevěné tabulky značky, otevíralo se mu kus za kusem vědění o stvoření se svými věčnými zákony, podle kterých vzniklo a v nichž se zachvívá, především se však před ním otevíralo vědění o Bohu.

Nikdy se Abd-ru-shin nespokojil s tím, co Is-ma-el řekl. Chlapec potřeboval jen malý okamžik vnitřního soustředění, aby pochopil, co mu chtěl jeho učitel říci, ba dokonce i vytušil, co se za těmito slovy skrývalo.

Pak se počal tázat. Hloub a hlouběji pronikaly otázky do skutečného bytí. S údivem pozoroval Is-ma-el, že Abd-ru-shin již má v sobě celé vědění, které mu chtěl zprostředkovat. Potřebovalo být jen probuzeno. Nezřídka vedly chlapcovy otázky samého Is-ma-ele k lepšímu pochopení a tak i on sám získával učením.

Pak nastal den, kdy v Abd-ru-shinovi propukla touha, aby vyzkoumal, kým vlastně je. Všechny děti, které znal, měly otce a matku. On měl jenom otce, kterému říkal Is-ma-el. Také ostatní Ismáni s ním mluvili vždy jen jako o Is-ma-elovi anebo o knížeti a nikdo neřekl: „Tvůj otec.“ Což nebyl Is-ma-el jeho otcem? Kde byla jeho matka? Kde je jeho opravdový otec? Nebylo od něho bláhové, že se tím trápí? Mohl se prostě zeptat Is-ma-ela, jako se ptal na jiné věci!

Is-ma-el urovnal cestu k otázce, kterou pozoroval na chvějících rtech chlapcových.

„Kde je moje matka? Znáš ji?“

A Is-ma-el vyprávěl naslouchajícímu princi, jak ho kdysi na Boží rozkaz unesl v daleké zemi.

„Ty jsi mne unesl? Což to nebylo proti Božímu přikázání? Patřil jsem přece ke svým rodičům, kde jsou?“

Dětská touha přepadla Abd-ru-shina, touha po otci a po matce, která byla přirozenou v jeho létech. Hluboce v nitru však cítil, že to všechno tak muselo být a že nesmí patřit žádnému člověku a že jeho domov leží jinde. To mu dalo oporu a vytvořilo z desetiletého chlapce rozkvétajícího mladíka.

Is-ma-el vyprávěl dále:

„Ovšem, že jsi žil u jedněch knížecích manželů, kteří byli rodiči tvého pozemského těla, avšak ty sám jsi u nich byl jen vtělen.“

Abd-ru-shin pozvedl malou dětskou ruku, aby Is-ma-elovi zabránil v dalším hovoru. To činíval, jakmile chtěl v klidu promyslet to, co slyšel.

„Knížecí manželé byli moji rodiče. Museli být velmi dobří, že Bůh jim dal mne.“

To přišlo bez jakékoliv povýšenosti úplně samozřejmě, avšak také to bylo vzdáleno všemu pozemskému myšlení.

„Znal jsi je?“

„Tvého otce jsem nikdy neviděl. Je to moudrý dobrotivý kníže. Tvoje matka tě mohla v prvních měsících navštěvovat, pokud si nezvykla na rozchod. Také ona je dobrá, moudrá a krásná.“

Abd-ru-shin si s ulehčením oddechl:

„Je dobře, že si mohla zvyknout. Muselo to být pro ně velmi těžké.“

„Lehčí, než kdybys padl za oběť vrahově ruce. Věděli jsme, že se proti tobě strojí úklady. Proto tvá matka dala rozkaz, abych tě unesl.“

„Moje matka? Kněžna?“

Nedůvěřivě a nechápavě se Abd-ru-shin tázal.

„Ne, Abd-ru-shine, na své pozemské rodiče nyní nesmíš myslet. Máš podivuhodnou, velmi krásnou matku nahoře ve hradě, o kterém jsem ti tak často vyprávěl.“

Abd-ru-shin ho přerušil:

„Hrad je mým domovem? To jsem cítíval vždy, když jsi o něm hovořil. Bylo mně to všechno známo. Tam nahoře je moje opravdová matka. Jak je to krásné!“

Zde končila pro tentokrát rozmluva. Abd-ru-shinova duše si měla uvědomit příliš mnoho věcí.

Způsob, jak ovládal své dojmy, byl pro něho charakteristický. Vrhl se do práce. Měla být znovu zhotovena nádoba pro chrám, plochá miska ozdobená různobarevnými drahokamy. Vybrat tyto kameny a zasadit je do zlata byla práce pro malé obratné prsty.

Chlapec, který dosud pomáhal při takových pracích, vyrůstal tak rychle, že jeho ruce byly již pro tuto práci velké. Abd-ru-shin slyšel, jak o tom hovořili s Is-ma-elem a nabídl se, že chlapce nahradí. Neúnavně pracoval s oběma zlatníky a přesně poslouchal jejich návodu. Při práci se jeho myšlenky zabývaly tím, co mu Is-ma-el oznámil.

Velmi brzy pochopil, že život u jeho pozemských rodičů byl pro něho jen možností, aby se vtělil. Z toho usuzoval, že ve skutečnosti není takovým člověkem jako druzí. Jeho domov byl nahoře ve hradě, jeho…..?

Stále znovu putovaly jeho myšlenky až k tomuto bodu. Jeho matka nařídila, aby byl unesen. Tedy jeho matka musela mít o něho starost a musela být ve spojení s Is-ma-elem. Jeden kámen za druhým zasazovaly jeho prsty do nádoby a myšlenka za myšlenkou se k sobě v jeho duchu řadily jako perly. Kde končí tato šňůra perel? Kdo byl jeho otcem?

Práce, která dávala zaměstnání jeho rukám, zatímco duch hledal a pátral, poskytla mu bohaté uspokojení. Umělec neskrblil chválou. Abd-ru-shin to nerad slyšel.

„Je to přece tak snadné!“ téměř netrpělivě se bránil.

Stál vedle Is-ma-ele, když nádobu předávali. Tento obdivoval umělecké dílo a slíbil zhotoviteli, že ji bude použito při nejbližší slavnosti v chrámě. Ismán se rozradostněn vzdálil.

„Chtěl by ses také někdy podívat do chrámu?“ obrátil se Is-ma-el na Abd-ru-shina.

Jasný ruměnec se objevil na chlapcových tvářích.

„Ó jak rád! Dříve se tě však musím zeptat: Kdo je má opravdová matka? Kdo je můj otec?“

„Tvá matka, Abd-ru-shine, je nejskvělejší a nejčistší žena nahoře ve hradě. Je tak krásná, že to nelze lidskými slovy popsat.“

„Zná mne v mém pozemském šatě?“ chtěl mladík vědět. „Vidíš ji často?“

„Vidím ji vždy, kdykoliv se přijde přesvědčit, jak se ti daří.“

„Budu ji smět také vidět?“ toužebná otázka splynula s Abd-ru-shinových rtů.

„Uvidíš ji, až přijde čas, Abd-ru-shine!“

Dobrotivě, ale přitom vážně, to řekl Is-ma-el. Rozuměl chlapcově touze. Nechtěl však tuto touhu podporovat. Věděl, že není vzdálená doba, kdy Abd-ru-shin pozná svou matku.

„Můžeš mi říci, kdo je mým otcem?“ téměř váhavě se Abd-ru-shin tázal.

Klíčilo v něm tušení tak velké a tak nepozemské, že mu chtělo téměř puknout srdce.

Stařičký učitel klidně odvětil:

„Přicházíš ze Světla, z Věčnosti, z Božského, Abd-ru-shine. Věčný, všemohoucí Bůh je tvým otcem!“

Nyní se jeho tušení stalo jistotou. Padlo na něho oslepující nebeské světlo poznání. Tím však z něho spadl všechen neklid. Tiše sepjal ruce, pohlédl vzhůru a zvolna sám k sobě tiše pravil:

„Já jsem! Nyní to vím!“

S úsměvem, který prosil za prominutí, se obrátil a vzdaloval se od Is-ma-ele zvolna zamyšleně do samoty pod stinné stromy. Nikdo za ním nešel. Nikdo nevěděl, co se v jeho mladé duši děje. Také Is-ma-el to mohl jenom tušit.

Kdy se po západu slunce vrátil Abd-ru-shin do paláce, byl nad jeho obličejem i postavou rozlit nadpozemský lesk poznání tak, že Is-ma-el se musel přemáhat, aby nepadl na kolena před Božím majestátem. To bylo proti přání jeho paní, Pramáti Elizabeth, která chtěla, aby její syn byl vychován a hodnocen jako člověk a ne jako Bůh.

Prostě a přece pln nevědomé vznešenosti přistoupil Abd-ru-shin k Is-ma-elovi:

„Můj otče!“ oslovil ho tak láskyplně, že ho kníže vroucně sevřel do náruče, „jsem šťasten. Mám tři otce: jednoho otce tělesného, jehož neznám, mám otce duchovního, kterým jsi ty, Is-ma-eli, který jsi mne vychoval a láskyplně vedl a Boha Otce, ze kterého pocházím!“

Po dlouhé měsíce nehovořili oba o tomto Božském tajemství. Nesli je ve svých srdcích a v tomto mlčení vinula se mezi nimi páska ještě vroucněji a pevněji. Od té doby se Abd-ru-shin zúčastňoval všech slavností v chrámě. Zdálo se, jako by teprve jeho přítomnost propůjčovala všemu pravou posvátnost. Velebení Boha mu bylo samozřejmým a pronikalo každým úkonem: modlitbou, hudbou i tancem. Všechno bylo uctíváním a vše dýchalo radostí a díkem, neboť bylo čisté a krásné. Dosud se konaly tyto slavnosti jen každý sedmý den.

„Proč hovoříme jen tak zřídka s Bohem?“ tázal se nechápavě Abd-ru-shin. „Bylo by přece mnohem přirozenější, kdybychom každý den začínali návštěvou v chrámě.“

Din-Ar, který vstoupil při této otázce, přispěchal s odpovědí:

„Kdybychom slavili každý den v chrámě, stalo by se nám to zvykem. Již bychom při tom nepřemýšleli.“

„Skutečně?“ tázal se mladík udiveně a obrátil se o pomoc k Is-ma-elovi. „Nemyslíš již nic při tom, když mne každé ráno láskyplně zdravíš?“

„Abd-ru-shin má pravdu, Din-Are,“ vysvětloval Is-ma-el. Často jsem o tom přemýšlel, jak bych to měl zařídit, abychom začínali den společným pohledem k Bohu. Rád bych postavil malý jeskyňovitý chrám, ve kterém by se konaly krátké ranní pobožnosti. Co říkáš tomuto plánu Abd-ru-shine?“

Din-Arovi bylo nápadným, že kníže od nedávné doby nepodnikne ničeho, aniž by se předem neotázal mladíka na jeho názor. Abd-ru-shin to však bral tak úplně samozřejmě. Také nyní ho nijak neudivilo, že jeho dřívější učitel chce znát jeho radu. Radostně souhlasil s myšlenkou postavení malého chrámu a pak dodal po krátkém přemýšlení:

„Nebylo by to krásné, kdybychom vybudovali šest takových jeskyň, pro každý den jednu? Každý den je jinak utvářen, má jiný význam, jinou barvu a jinak se zachvívá. To všechno by muselo být v jeskyních nějak vyjádřeno. Teprve poté by to bylo správné. Pak by se to vše také nestalo zvykem, neboť rozličné chrámy by lidem pokaždé ukázaly důležitost jejich jednání.“

Pravil lidem a ne nám. A Is-ma-el to přijal jako něco zcela přirozeného. Tu se trochu otevřel Din-Arův zrak a jeho duše se zaradovala, že smí Abd-ru-shinovi sloužit.

Jeskyně byly vybudovány. To nejlepší, co umělecké ruce dovedly zhotovit, bylo použito k jejich výzdobě. Každá jeskyně byla vytvořena jinak a to jak půdorysem, tak i formou a druhem klenby stropu až do nejmenších maličkostí ve výzdobě.

Barva první chrámové jeskyně byla žlutá. Nejjasnější odstín žlutého hedvábí, připomínající sluneční paprsky, pokrýval stěny i strop. Sedmiramenné svícny byly ze zlata. Každé rameno končilo nahoře malou nádobkou, ve které hořel vonný olej. Zlaté bylo také nářadí a ozdobné předměty. Ze zlatožlutého hedvábí byl také plášť, který nosil Is-ma-el, když v této jeskyni kázal o Bohu.

Další chrámová jeskyně byla provedena v nejněžnější modři. Stěny byly tónovány tak, že směrem nahoru byly stále světlejší, až strop se zdál být úplně bílým. V této něžné modři se vznášeli jemně zbarvení motýlové, kteří proměňovali neživou modř ve veselý vonný život. Na stole potaženém modrým hedvábím stály na místě svícnů na stříbrných podstavcích dvě otevřené misky ze světlemodrého kamene, který měl barvu čisté vody. Světlemodrým byl také Is-ma-elův plášť přepásaný stříbrným pásem.

Pro následující den byla provedena jeskyně v temné modři. Opět byly stěny a strop potaženy hedvábím a strop byl klenutý a půdorysem jeskyně byl kruh. Stříbrné svícny zdobily stůl a vysoká stříbrná nádoba byla plna květin. Temně modrý byl také Is-ma-elův plášť ozdobený umělecky vyšívanými stříbrnými značkami.

Čtvrtá jeskyně byla rovněž odlišně tónovaná a to v nejněžnější zeleni, na které byly tmavší ozdoby. Půdorys byl osmihranný a strop tvořil vrchol osmistěnu, kde se sbíhalo osm prodloužených stěn. Z této špičky visela krásná miska ze zeleného kamene na stříbrném řetěze. Stejnou barvu kamenů měly stříbrné svícny. Is-ma-elův plášť byl protkán stříbrem a zelení. Veliký, zelený kámen udržoval stříbrný pás pohromadě.

Něžná červeň zářila v páté jeskyni. V červených nádobách hořel vonný olej a jeho světlo dodávalo jeskyni milého zabarvení. Bílé hedvábí potahovalo stěny a strop, avšak svítilo růžově ve světle červených misek. Všechno bylo bohatě zdobeno červenými kameny a také Is-ma-elův bílý plášť byl stejnými kameny nádherně ozdoben.

Poslední jeskyně byla celá provedená v barvě lila. Velké lila kameny byly zasazeny jako květy do stříbrné obruby. Lila hedvábí, od nejtemnějšího zabarvení až k nejjemnějšímu nádechu, pokrývalo kamenné stěny i klenutý strop. Všude byly stříbrné úponky a se stropu visely jako nosiče lamp. Is-ma-elův lila plášť se stříbrným pásem byl ozdoben lila kamenem.

Ve zbožné náladě kráčel Is-ma-el i Abd-ru-shin a procházeli dokončenými jeskyněmi. Nikdo je neměl vidět dříve hotové, až teprve při prvé pobožnosti. Po šest dnů budou Ismáni vídat denně novou krásu!

„Byla to dobrá myšlenka, Abd-ru-shine,“ pravil Is-ma-el, „že jsme vybudovali šest jeskyň. Takto se pobožnost nestane všedností.“

„Mně připadají jeskyně nějak známými,“ odpověděl Abd-ru-shin. „Is-ma-eli, nejsou nahoře na hradě také takové jeskyně?“

Ještě dříve však, než mohl Is-ma-el odpovědět na otázku, upoutal mladíka temně modrý Is-ma-elův plášť.

„Pohleď jen na tyto značky,“ volal nadšeně, „přicházejí jenom shůry. Takové značky mám také já na svém pásu.“

Ukazoval na zkřížené stříbrné příčky, které jako pokračující vzorek byly vyšity na obrubě pláště.

„To jsou kříže, Abd-ru-shine,“ vysvětloval Is-ma-el. „Kříže znamenají Pravdu, která přichází shůry.“

„Musel jsem již dříve vidět tyto kříže,“ uvažoval Abd-ru-shin.

Jeskyně způsobily velikou, čistou radost všem Ismánům. Jejich dny začínaly krásou a chválou Boží. Jejich denní společné pobožnosti se staly jejich potřebou.

„Smím si na každý den vzít jiný oděv?“ tázal se Abd-ru-shin svého učitele.

Ten na něho pohlédl s podivením.

„Jak to myslíš Abd-ru-shine?“

„Rád bych přišel k ranní pobožnosti v rouchu, které bude mít barvu jeskyně, v níž se pobožnost koná. Tak jako tvůj plášť je pokaždé jinak zbarven, tak bych i já měl rád pro každý den jinak zbarvené roucho.

K tomu Is-ma-el rád svolil a Ismáni měli radost, když uviděli mladého knížete v jeho oděvu. Jeden za druhým žádal o dovolení, aby směl učinit totéž. To bylo ono, v co Abd-ru-shin doufal. Vlastní roucho k pobožnosti vyvedlo lid ještě více ze všednosti dnů.

Brzy po dokončení výstavby jeskyň zavedl Is-ma-el rozhovor na roztřídění Ismánů.

„Pozoroval jsi, Abd-ru-shine, že lid je zařazen do určitých skupin?“

„Míníš tím kasty, Is-ma-eli? Ovšem, toho jsem si všiml,“ odpověděl Abd-ru-shin.

„Přemýšlel jsi někdy o smyslu těchto kast? Nevznikly nikterak libovolně.“

„Viděl jsem mnohé a přemýšlel jsem o tom,“ pravil Abd-ru-shin zvolna a zamyšleně. „Zda-li jsem to chápal správně, to nevím. Viděl jsem, že každý Ismán se časem dostane ke každé práci. Není žádného rozdělení na vznešené a obyčejné. Zde v paláci nás obsluhují nejušlechtilejší z Ismánů a vykonávají pro nás všechny práce. A tak je to krásné. Z toho jsem se poučil, že žádná práce nezneucťuje člověka, jestliže je vykonávána Bohu ke cti a z lásky ke knížeti. Naučil jsem se z toho sám při všem pomáhat a radost byla mou odměnou.“ Dokončil téměř vítězoslavně.

„Máš pravdu Abd-ru-shine,“ pokračoval Is-ma-el radostně. „Naučil ses mnohému dobrému, ale na to, nač jsem se tě tázal, na to jsi mi nedal odpověď. Přesto, že nikdo z Ismánů se neštítí žádné práce, jsou přece všichni zařazeni v kasty a zdánlivě přísně od sebe odděleni. Co to znamená?“

Abd-ru-shin neváhal ani na okamžik s odpovědí:

„Nechal bys společně pracovat koně a mravence, Is-ma-eli?“ klidně a jistě odpověděl Abd-ru-shin otázkou.

„Pochopil jsi, oč se jedná,“ pravil Is-ma-el radostně. „Až budeš zakrátko knížetem velikého národa, vzpomeň si na svá vlastní slova. Jen stejnorodost se může dohromady tak zachvívat, že z toho vznikne harmonie.“

„Říkáš zakrátko, vždyť je mi teprve jedenáct let. Bude ještě dlouho trvat, než budu vládnout Ismánům. Musíš tu ještě dlouho zůstat knížetem, Is-ma-eli, mám se ještě mnoho učit.“

„Co znamenají léta, když člověk přehlíží daleké cesty, kterými má proběhnout? Budeš vládcem, budeš řídit svůj lid a budeš se smět navrátit do říše, ze které jsi vyšel. Lidem se zdá čas nekonečně dlouhým. Viděno shora je to však jen maličkým kousíčkem velikého dění. Ještě však zůstaneme pohromadě, Abd-ru-shine.“

Mladík vsunul svoji ruku do ruky knížete. Mlčky stáli oba vedle sebe, neboť si rozuměli i beze slov.-

Řada dnů přešla od této rozmluvy, která Abd-ru-shinovi přinesla mnoho podnětů k přemýšlení. Jak to pravil Is-ma-el: Budeš vládnout jako kníže nad velikým národem? Proč neřekl: Budeš vládnout nad Ismány!?

Abd-ru-shin si zvykl na to, že Is-ma-el několika svými slovy vyjádřil vždy přesně to, co chtěl říci, a proto došel k přesvědčení, že za těmito slovy se skrývá zvláštní smysl.

Vzpomněl si také, že Is-ma-el již dlouho mluví vždy o jednom národě a veliké říši, nikdy však jako dříve jasně o Ismánech a jejich říši. Při nejbližší příležitosti se chtěl na to svého učitele zeptat. Tato příležitost se brzy naskytla.

Is-ma-el se rozhodl, že postaví ještě sedmou jeskyni pro sedmý den. Velký chrám měl sloužit jen pro hlavní pobožnosti. Abd-ru-shin byl zavolán, aby rozhodl, jakou barvu bude tato jeskyně mít.

Tázaný se ani na okamžik nerozmýšlel:

„Může být jiná než stříbrnobílá?“ Sedmý den nás přivádí k Bohu ještě blíže než všechny ostatní. Nahoře však vládne stříbrné světlo věčnosti.“

Jeden z umělců, který měl zhotovit svícny a byl přítomen tomuto rozhovoru, namítal:

„Máme již stříbrné svícny v rozličných jeskyních, bude-li tato jeskyně stříbrnobílá, nepřinese výzdoba nic nového.“

Kníže na něho udiveně pohlédl:

„Svícny jsou přece všechny lesklé, vyleštěné a třpytivé. Tak to nemíním. Ty nové musí být úplně matné.“

Is-ma-el souhlasil:

„Stříbro nesmíte hladit a leštit. Musí zůstat zrnité a matné. Myslím, že tak to Abd-ru-shin vidí svým duchovním zrakem.“

Umělci slíbili, že učiní pokus. Chtěli nejdříve zhotovit zkušební kus.

„Jaké kameny máme k tomu použít?“ Chtěli ještě vědět.

„Úplně bílé a matné, jaké jsou na nejkrásnější Is-ma-elově čelence.“

„To jsou perly,“ pravil Is-ma-el, „mám jich ještě plný váček. V naší říši se nevyskytují, nýbrž daleko, daleko odtud v moři.“

Když se umělci vzdálili, chtěl Abd-ru-shin vědět, co je to moře. Pokud mohl, Is-ma-el mu to vysvětloval a Abd-ru-shin zasněně pravil:

„Zdali pak také jednou uvidím moře, které leží tak daleko za našimi horami!?“

„Jistě je uvidíš, až potáhneš do své říše!“

„Is-ma-eli!“ zvolal Abd-ru-shin téměř bouřlivě,“ zase říkáš do své říše! Což nebudu knížetem Ismánů? Tato země není mou říší?“

„Přivedl jsem tě kdysi k sobě, abys na mém místě vládl Ismánům. K tomu jsem tě vychovával. Nyní však mám stále větší jistotu, že jsi určen k čemusi jinému. Musíš vládnout v té říši, kterou ti tvůj otec určil. Jak to on zařídí, tak se musí stát. Ty víš, že sám jsi prohlásil, že musíš hlásat o Bohu. Proto musíš táhnout do dalekých zemí k lidem, kteří jsou úplně jiní než naši Ismáni. Abd-ru-shine, můj milý synu, je mi často úzko, když pomyslím na to, že se temno bude smět přiblížit ke tvé světlé duši!“

„Jak se může ke mně přiblížit zlo, když budu plnit vůli svého Otce?“ pravil slavnostně Abd-ru-shin. Jeho pohled směřoval do velikých dálek a božský lesk se odrážel na jeho obličeji.

Za několik okamžiků tato zář zmizela a Abd-ru-shin se úplně tázal úplně chlapecky, jasným hlasem:

„Co je to temno, o kterém mluvíš, Is-ma-eli?“

„Nepřítel Světla, nepřítel všeho božského, tedy také tvůj nepřítel.“

„Tomu nemohu rozumět. Nevím, co je nepřítel. Je to něco, co má před Světlem strach?“

„Můžeš to takto vyjádřit. Ano, je to cosi, co se Světla štítí a co by chtělo zničit všechno, co je světlé.“

Abd-ru-shin se smál:

„Jak je možno Světlo zničit! Je přece mocnější než všechno!“ Již opět zvážněl a horlivě přemýšlel. Pak vzhlédl a pravil:

„Chci tedy vyhledat temnoty a pomoci jim, aby se samy staly světlem!“

Prostě a stručně to bylo řečeno, avšak Is-ma-el se zachvěl před hlubokým smyslem těchto slov.

Zaviate doby sa prebúdzajú

Zdieľať článok